obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391781 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Dopis pro sestřičku ::

 autor kokynek publikováno: 23.04.2013, 15:51  
Krátké dílo, které donutí čtenáře k zamyšlení... je sourozenecké pouto pevnější než smrt?
 

Rukou jsem si přejížděl po celé délce svého nahého těla.
Narazil jsem na nepřirozeně vyklenuté klíční kosti, prsty jsem překonával velehory z žeber, která mi pokrývala jenom tenká nažloutlá kůže, kůže starce.
Cítil jsem se tu jako v kleci, jejímiž mřížemi byly přetrhané kusy lidských vzpomínek, které byli pro naši úzkou skupinku lidí a hlavně pro mě cennější než fyzické kusy lidského těla, než srdce, o kterém jsem pochyboval jestli jej ještě vůbec vlastním. Pokaždé, když se ozval z mojí hrudi tlumený dunivý zvuk, poznal jsem, že ještě fyzicky žiji.
Dostával jsem se do oblasti břicha, kde by se správně měl nacházet kopec tukových buněk a pokrytý svěží mladistvou kůží. Na místo toho jsem se dotýkal vlastních vnitřností.
Připadal jsem si otočený naruby, s orgány, žilami, tepnami na povrchu a kůží uvnitř.
Měl jsem strach sjet níže pod břicho a ucítil chladné prsty na místech, kde mě zdobily prokřehlé kosti nohou, seschlá kůže bez života, plná důkazů násilí v tomhle „sanatoriu“.
Nebavilo mě vnímat jenom svůj vlastní odraz v zakalené vodě, té louži, která byla plná bláta, na jejímž povrchu se vyhřívala tenká vrstvička vody plná zelených řasových ostrůvků.
Žít s tou poslední kapkou naděje, která se mi usadila na spodním rtu. Ale i ona postupně usychala a vytrácela se do neznáma.
Nemít člověka, kterému bych se mohl svěřit, obejmout jej, či dokonce letmě políbit na tvář.
Rodiče byli někde ztraceni, zapomenuti v husté mlze německého světa, světa, který existoval jen sám pro sebe, nebral ohled na cizince.
Sestra objímala svojí hadrovou panenku nasáklou špínou postrádající jedno knoflíkové oko. Uzavírala se před světem do svojí pevné skořápky. Nemohli jí ublížit, ona už tu nebyla. Zůstalo tu jenom její prokřehlé tělo, které nejevilo známky života. Vylučovalo slané perličky naděje a bez hnutí pozorovalo oblohu. Byla to její skutečně poslední chuť přijímat prašný kyslík do drobných plic, žít. Nikdo jí nemohl vzít hvězdy, mraky, nebe, i přes to, že je neviděla. Byla slepá.
O to bylo to pouto s její realitou silnější, pevnější, takřka nezničitelné.
Nemohl jsem se dívat do obličeje dívce, která doplatila na špatný nápad „lékaře“ změnit jí její krásné oříškové oči na výrazně modré, plytké, bez hry života.
Vdechoval jsem jí život prsty slepě bloudíc mezi jejími uhlovými pramínky vlasů.
Vyloudil jsem z ní známky úsměvu na jejích do krve rozpraskaných rtech.
Bylo těžké si přiznat, že jí zbývají dny, možná hodiny než propadne německému peklu, tam někde hluboko pod zemí nasáklou vůní tlejících lidských těl. Nemluvil jsem o tom, ale byl jsem si téměř jist, že to ví lépe než všichni v okolí i přes to, že jí bylo teprve pět.
Byli jsme oba pohlcováni temnými zákoutími mysli, ale i tak jsme dokázali tlumeně pronášet slova lidové písně, i tak jsme dokázali ukazováčky kreslit v kypré hlíně. Bavilo nás
postavičkám vdechovat život, sdílet a podílet se na jejich momentovém entusiasmu, i tak jsme se dokázali obejmout, kost na kost. Každou volnou vteřinou jsme si dokazovali, že jsme ti poslední, kteří si svojí sourozeneckou lásku dovedou projevovat, tak otevřeně, tak čistě a opravdově.
A teď? Teď tu sedím sám svíjejíc se v bolestech, ve strachu, co přijde. Nevědět jsou ty největší muka, co jsem zažil.
Zpod plesnivé deky jsem vytáhl zablácený střep, vložil jsem si jej mezi palec a ukazováček.
Naposledy jsem ucítil někde v mozku sladkou myšlenku, že není těžké umřít, ukončit to, ale umírat… do nekonečna.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 25.04.2013, 14:28:55 Odpovědět 
   Je smutné, že 70. let po válce, si to našimi městy mašírují fašouni a policie je ani nezatýká, jen usměrňuje, by nenadělali příliš mnoho "nepořádku"... Je taky velice smutné, že dnes se najde jen málo lidí, kteří jsou ochotni dnešní generaci, jakožto i generacím budoucím, stále připomínat, čeho náckové byli a jsou schopni.


OFF TOPIC: spíše takový osobní dotaz pro redaktory, ohledně psaní čárek :)

Cítil jsem se tu jako v kleci, jejímiž mřížemi byly přetrhané kusy lidských vzpomínek, které byli pro naši úzkou skupinku lidí a hlavně pro mě cennější než fyzické kusy lidského těla, než srdce, o kterém jsem pochyboval jestli jej ještě vůbec vlastním.

Nemělo by být "a hlavně pro mě" odděleno z obou stran čárkou? Jen dotaz... ;) Snažím se na sobě pracovat, co se týče čárek.
 ze dne 12.06.2013, 23:28:17  
   Šíma: Veo: nejspíš ano, vrazil bych tam z obou stran čárky, patrně jde o "vloženou větu" či jen "kratičkou pasáž textu", která byla vložena do textu jako jakýsi doplněk (informace navíc) + našel jsem další chybku: ... které byli pro ... -- byly (pokud se zde hovoří stále o vzpomínkách - viz TY vzpomínky). Netušil jsem, že mám na nose "růžové brýle", které mi zakrývají práci šotků, nebo si šotkové vyrobili svoje a občas mi je vymění za ty mé - dioptrické (a potom, že tak blbě vidím). :-P
 Šíma 23.04.2013, 15:50:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Působivý text o proměně dítěte v dospělého člověka prostřednictvím utrpení a bolesti. Náš hrdina, třebaže měl být jinochem, se cítil a fyzicky vypadal jako stařec. Umně popsaný svět (reálný svět a svět myšlenkový) v době, kdy se tímto světem roztahovala německá nadvláda. Nejspíše slůvko "sanatorium" nenechá nikoho na pochybách (i s několika dalšími docela přiléhavými detaily). Možná bych minimálně v jednom případě krapet přivřel oči nad stylistikou, ale... Jako povídkový text se mi tato práce líbila a má něco do sebe - i samotný nadpis je výstižný!

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ufo-porno
Velter
UMĚLECKÁ DEGENE...
ECHO PARAZIT
Růža pro Bacha
Bajaja
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr