obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915775 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39710 příspěvků, 5825 autorů a 392902 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Terenn - 6. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Terenn
 autor Ziell publikováno: 26.04.2013, 13:31  
Tak tu předkládám další pokračovnání Terenna. Tentorkát se nebudu příliš zajímat o too našeho postaršího rytíře jako spíš na jeho lidi - Geira a Leiah.
Přeji příjemné čtení ;)
 

Neblahé tušení

Blížili jsme se k Trenstenu. Zbývalo nám už jenom několik zatáček a během chvilky bychom měli zahlédnout strážní věže. Během cesty jsme sice několik dalších pocestných, ale nikdo nám nevěnoval žádnou pozornost. Po přenocování jsme vyrazili přesně podle plánu těsně po východu slunce a tak nám cesta poměrně utekla. Bohužel jsem se obával, pokladník nebyl úplně příjemným společníkem. Celou cestu bručel nad nepohodlností sedla a nad neposlušností koně, kterého jsem mu vybral. Přitom jsem věděl, že jeho kůň je ten nejklidnější, jakého jsme ve stájích měli. Je to tříroční klisnička s krásnou smetanovou barvou s tam mírnou povahou, že více to snad ani nejde. Její mimořádnou vlastností ale je výdrž, kterou by jí mohl lecjaký jiný kůň závidět. I tak jsem ale musel neustále poslouchat, že se dělá, co chce. Krátce po tom, co jsme vyjeli ze Santeru jsem tu dost důrazně vysvětlil, že už by mohl zmlknout. Bylo na něm znát, že to moc často neslýchá, ale uklidnil se. Zbytek cesty proběhl sice v nepříjemném mlčení, ale bylo to lepší než poslouchat jeho neustálé stěžování.

Když jsme zahlédli první střechy, myslel jsem si, že pocit, který se mi během cesty usídlil v žaludku, zmizí. Ale spletl jsem se. Město už zářilo, jako by se v jeho uličkách proháněli světlušky. Díky Reisestrovi jsme nabrali malé zpoždění. Nebyl totiž úplně dobrým jezdcem. To víte, když trávíte většinu svého času v křesle anebo nosítkách, na sedlo koně si odvyknete. Plánoval jsem, že dorazíme v půli odpoledne. To již ale dávno minulo a na nebi už jasně zářil měsíc. Prohnali jsme se ulicemi a zamířili k našemu cíli. Lamenterská banka. Monstrózní budova, které se netají tím, že její majitelé jsou bohatí. Budova je spíše malou pevností, s vysokými hladkými šedými zdmi, které mají veškeré nezvané hosty udržet venku. K tomu dobře vybavená a vycvičená stráž u vstupu dává znamení, že nepovolaným vstup zakázán.

Stačilo ale pokývat hlavou na stráž a ocitli jsme se venku. Pokračovali jsme rovnou do stání. Tohle místo dobře znám a dobře tu znají i mě, jsem tu častým návštěvníkem. Tuto banku vlastní jeden Terenův známý - Kaaner. Banku zdědil po svém otci Lamenterovi a jelikož už jméno bylo v povědomí, neměnil ho.
Jakmile jsme se ale ocitli ve stájích, došlo mi, proč mě ten divný pocit v žaludku neopustil.

„Geire!“ vykřikl pacholek u koní, který zrovna podřimoval u dveří. Když ale zahlédl můj znepokojený pohled, okamžitě se zarazil v další řeči.
„Leiah tu ještě není?“ a snažil jsem se prohlédnout temnotu ve stáji a najít jejího koně.
„Ne, ještě nedorazila…“ vykoktal ze sebe chlapec a bylo na něm znát, že ze mě má trochu strach.
„Měla dorazit během odpoledne…“ prohlásil jsem spíš pro sebe, než pro někoho jiného.

„Jakto, že tady ještě není!“ vykřikl pokladník, na kterého jsem v tu chvíli úplně zapomněl. Podal jsem otěže zmatenému chlapci a vyrazil ze stáje. Nestaral jsem se o pokladníka. Tady se mu nic stát nemůže, a jestli má dost rozumu, bude mě následovat. Vyrazil jsem okamžitě do Kaanerovy kanceláře, protože on ví téměř o všem, co se ve městě děje.

Proběhl krátký rozhovor a pak zavládlo ticho. Oba jsme zamyšleně pochodovali okolo stolu. Unavený pokladní se svezl do polstrovaného křesla a tvářil se netečně. Všichni jsme věděli, že se muselo něco stát. Leiah je spolehlivá, navíc si nepamatuji, že by se někdy zpozdila. Proběhla slovní přestřelka, během které jsem se snažil získat další muže, abych jí mohl jít okamžitě hledat. Měl jsem o ní strach. Známe se už od mládí a jsme si blízcí, jako bratr se sestrou. Kaaner se mě snažil přesvědčit, abych vyrazil až ráno, ale já jsem věděl, že jestli je v maléru, tak bude drahá každá minuta, kterou budeme čekat.

Nevím, kolik času mi to zabralo, ale když jsem vyšel ze stáje ven, stálo tam již deset bojovníků na koních s loučemi v rukou a meči na zádech připravených vyrazit na cestu.

Za mnou vyšel Kaaner. „Poskytnu ti těchto deset bojovníků, víc bohužel obětovat nemůžu. Musí tu někdo zůstat, aby to tu chránil. Věřím, že jí najdete, ale měli byste už jet…“

Přesně takový byl. Žádné zbytečné řeči, rovnou k věci. Pobídli jsme koně a vyrazili vstříc temnotě. Jakmile
jsme se ocitli za městem a světla toho místa jsme nechali za sebou, připadalo mi, jako by nás obklopovala nějaká zvláštní aura. Jeli jsme po cestě, po které měla jet Leiah a doufali, že objevíme nějaké stopy, které by nás dovedli k ní. Když se slunce pomalu začínalo probouzet, začínal jsem podléhat zoufalství. Jeden z mužů, které mi Kaaner přiřadil, už se začínal vzpouzet a navrhoval, abychom se už vrátili, ale já jsem to prostě nemohl vzdát.

„Pane, nechci vás urazit, ale jestli jsme nic nenašli do teď, tak dál asi už nic nebude. Měli bychom se vrátit do města, sehnat nějaké stopaře a zkusit znovu vyrazit na cestu. Takhle jenom tápeme!“ nevydržel už mlčet. Měl pravdu, ale já jsem toho prostě nemohl nechat.

„Já vás chápu, ale nemůžeme toho nechat. Jestli se jí něco stalo, tak bude potřebovat pomoc hned. Ne až se nám podaří sehnat dost lidí ....“

„Pane, něco jsem našel!“ vykřikl jeden z mužů, který se zrovna nevěnoval vzpouře. „Jsou tu stopy hned několika lidí na koních, které vedou po pěšině do lesa!“ pokračoval a nezajímal se, jestli ho někdo poslouchá. Hned na to vyrazil, jako pes sledující stopu a nestaral se o to, jestli ho někdo následuje. Samozřejmě, že než zmizel mezi stromy, tak se veškerá další debata vytratila a všichni jsme ho následovali.

Postupovali jsme pomalu, snažili jsme se postupovat co nejtišeji, přeci jenom opatrnosti není nikdy nazbyt. Jakmile jsme se ale ocitli před stromy malého lesíka, uslyšeli jsme hlasité chrápání. Rozptýlili jsme se mezi stromy a rozhodli se nejprve prozkoumat jejich ležení, protože to vypadalo až příliš jednoduše. Měli rozdělaný oheň, u kterého se choulilo pět postav pod pokrývkami, které je zahalovali od nohou až k hlavě. Hned vedle ohně byli uvázaní koně, u kterých se nikdo neobtěžoval odsedlávat. Bylo jich devět, ale osob, které jsem tu zahlédl, bylo jenom pět. Něco mi tu nesedělo. A hned vedle koní, uvázanou u stromu, jsem jí spatřil. Doufal jsem, že spala, ale bylo na ní vidět hned několik zranění. Opírala se o strom zády, ale hlava jí padala dopředu směrem k zemi. Ruce měla svázané za zády silným provazem, skoro jsem cítil, jak se jí ten provaz zařezává do kůže.

Silou vůle jsem se donutil odtrhnout od ní pohled a znovu se zaměřil na osoby v táboře. U ohně se zatím nikdo nepohnul. Od lesa právě přicházel jeden muž, vypadal, že se ještě neprobudil a ani, že to zatím nemá v plánu. Skulil se na zem k ostatním a stočil se do klubíčka, pevně sevřel víčka, jako by se snažil vrátit zpět do svého snu. Jak jsem do tak pozoroval, spatřil jsem, ve stínu ukrytého, muže. Soude podle ruce a na jílci meče, jsem usoudil, že měl první hlídku. Oči se mu klížily, až to vypadalo, že se mu každou chvilkou, silou gravitace, stejně sevřou.

Několika posunky jsem naznačil muži vedle sebe, kolik jsem napočítal osob. Zvedl jsem sedm prstů - přesně tolik mužů jsem napočítal. Na to mi ale odpověděl kroucením hlavou a odpověděl mi vztyčeným malíčkem. Takže jich napočítal devět. Přesunul jsem se, co nejtišeji jsem dokázal, vedle něj a tak jsem dostal další pohled. Měl pravdu. Až teď jsem spatřil další dva muže. Jeden z nich se opíral o strom u koní s kuší položenou u svých nohou. Na rozdíl od zbytku tábora vypadal, jako by byl ve svém živlu. Jeho oči hbitě běhaly po táboře a nejbližších stromech, jako by tušil, že tu nejsou sami. Druhý muž seděl přímo naproti němu. Zrovna nožem vyřezával z nalezeného kousku dřeva postavičku. Vedle nohy měl také položenou kuši, samozřejmě nabitou a kdykoliv připravenou vystřelit. Občas zalétl pohledem na svého parťáka, jako by se stále ujišťoval, že tam stále stojí. Vždy mu jenom pohlédl do očí, pak se vrátil zpět ke své zábavě.

Ty tři na stráži budeme muset zlikvidovat, ostatní pro nás nepředstavují nebezpečí. Pravděpodobně, kdybychom na ně teď vyběhli, tak vezmou nohy na ramena. Naznačil jsem mlčky, co si myslím. Usmál se na mě a kývl na souhlas. Je vidět, že se mužům ulevilo, že nebudeme muset bloudit po cestě a hledat stopy. Navíc je trochu akce probrala z nečinnosti a rozproudila jim krev v žilách. Ačkoliv se totiž sníh rozpustil již dávno, noci a hlavně rána jsou stále studená.

Vyrazili jsme jako duchové, zjevili jsme se ze stínů s meči v rukou a nevydali jsme při tom takřka žádný zvuk. Muži vypadl z ruky nůž i nedokončená figurka, která měla představovat vojáka, když mu krk ozdobil rudý úsměv. Nevydal žádný zvuk, ani nemohl. Byl mrtvý, než dopadl na zem. Několik vteřin na to následoval stejný osud i toho muže, které se sotva držel vzhůru. U třetího strážce tomu bylo podobně akorát s tím rozdílem, že stačil jednou neškodně vystřelit, než mu jeden z mužů, které jsem měl s sebou, prohnal meč přímo srdcem. Vše proběhlo v tichosti, žádný ze spáčů se neprobral. Vyšel jsem ze stínů a zamířil k ohni. Muži mě následovali a tak jsme zbylé spáče snadno obklíčili.

Nesnažili jsme se je zabít, potřebovali jsme se vyslechnout a naše početní převaha nám dovolovala brát zajatce. Odebrali jsme jim zbraně, svázali jim ruce a vysadili je na koně tak, aby nemohli utéci. Já jsem se mezitím šel podívat, jak je na tom Leiah. Měla štěstí, její zranění nebyla vážná, i když jí pěkně bolela hlava.

Nechal jsem muže, aby se o ně postarali. Věděli, že nejlepší by bylo je dostat živé a pořádně je vyslechnout. Já sám jsem se vydal za Leiah zjistit, jak je to tom.

„Lei, slyšíš mě?“ zkusil jsem jí lehce zatřást ramenem, ale nereagovala. Odvázal jsem jí ruce a ona se bez opory zhroutila k zemi. Měl jsem o ní čím dál větší strach, ale nevšiml jsem si, že by měla nějaké vážné zranění. Ještě jednou jsem jí zlehka zkusil probudit a tentokrát to zabralo. Zatřásla se jí víčka a pomalu opatrně otevřela oči, jako by se bála toho, co uvidí.

„Ahoj Cizinko, jsem rád, že tě vidím,“ nedalo mi to a musel jsem se usmát. Občas jsme se takhle oslovovali a já se nikdy neubránil úsměvu, i když byla situace dosti vyhrocená.
„Ahoj cizinče…“ zvládla sotva zašeptat. Bylo to mučení vidět jí takhle, ale alespoň jsem viděl, že je živá.
„Co všechno tě bolí?“ snažil jsem se zjistit.
„A nechceš se mě radši zeptat, co mě nebolí?“ zašeptala zase stejně slabým hlasem, jako prve. Bylo na ní vidět, že má bolesti, ale alespoň jí neopustil její smysl pro humor.

Opatrně jsem jí vysadil do sedla, posadil jsem se za ní a všichni včetně pěti zajatců jsme vyrazili zpět do Trenstenu. Tábor jsme nechali tak, jak byl. Jediné, co jsme vzali sebou, byl Tein, kůň Leiah. Ten jí neopustil, když byla napadena a tak i jeho chytili.

Když už nic, tak až to tu někdo najde, bude to považovat za štěstí. Já jsem ale neměl sílu se tu probírat těmi věcmi. Mojí největší starostí teď bylo dovézt Leiah do města k nějakému léčiteli, který by jí mohl ošetřit zranění.

Zpáteční cesta proběhla mlčky. Nikomu nebylo moc do řeči, všichni jsme se soustředili akorát na to, abychom se udrželi v sedle. U Leiah to bych chvilku problém, protože to vypadalo, že zase ztratila vědomí a já jsem měl co dělat, abych jí udržel v sedle. Když jsme se vraceli do města, slunce právě vystrčilo první paprsky nad okolní hory a město bylo stále ještě klidné a tiché. Zamířili jsme rovnou ke Kaanovi a tam se jsme se všichni svalili do postelí. Samozřejmě jsem nezapomněl požádat Kaana o léčitele pro Leiah a poslal dopis Terennovi o tom, že byla Leiah zajata.


 celkové hodnocení autora: 88.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.04.2013, 13:30:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Z textu je cítít buďto spěch (jako bys krapet spěchala) a nebo tréma (chůze po tenkém ledě?). Všechny události jsou zde popsány spíše telegraficky (jako v novinovém sloupku), byť po nalezení oněch vítečníků a naší hrdinky se do textu dostala i trocha napětí. Celkově bych textu dodal ještě větší hloubku, posadil čtenáře více do příběhu, ať si také užijí ono hledání a potyčku! ;-) Našel jsem i několik pravopisných hrubek a nějaké ty stylistické přešlapy. Dohromady nic vážného, ale pozorný čtenář si všimne. Jistě nejen mne napadne otázka: "A co bylo s tím dopisem?" (co když bylo nocování v lese jen zástěrkou, zatím co dobrý a odpočatý jezdec byl i z dopisem, který hrdinka vezla, už dávno kamsi "v prachu"?)

Hezký den.

P.S. Co mi padlo do oka?
===============

-- Během cesty jsme sice několik dalších pocestných, ale nikdo nám nevěnoval žádnou pozornost. -- potkali ??? (chybí sloveso, tedy ten zbytek)

-- Bohužel jsem se obával, pokladník nebyl úplně příjemným společníkem. -- jak jsem se obával

-- I tak jsem ale musel neustále poslouchat, že se dělá, co chce. -- že si dělá, co chce.

-- K tomu dobře vybavená a vycvičená stráž u vstupu dává znamení, že nepovolaným vstup zakázán. -- je (vstup zakázán)

-- Jakto, že tady ještě není! -- Jak to

-- Ne až se nám podaří sehnat dost lidí .... -- (mezera navíc + jen tři tečky)

-- Měli rozdělaný oheň, u kterého se choulilo pět postav pod pokrývkami, které je zahalovali od nohou až k hlavě. -- zahalovaly (TY pokrývky)

-- Vyrazili jsme jako duchové, zjevili jsme se ze stínů s meči v rukou a nevydali jsme při tom takřka žádný zvuk. -- (nebyly by lepší nože, nebo kratší meče? jen mne to napadlo)

-- Vše proběhlo v tichosti, žádný ze spáčů se neprobral. -- (pak museli být profíci, viz kroky, šustění šatů, sekání a bodání zbraněmi a tiché výkřiky obětí)

-- Opatrně jsem jí vysadil do sedla, posadil jsem se za ní a všichni včetně pěti zajatců jsme vyrazili zpět do Trenstenu. -- ji (TU ženu vysadil)

-- U Leiah to bych chvilku problém, protože to vypadalo, že zase ztratila vědomí a já jsem měl co dělat, abych jí udržel v sedle. -- ji (TU ženu udržel v sedle)

Tož tak a nejen múzám, ale i šotkům zdar. Vymeť je koštětem! ;-)
 ze dne 28.04.2013, 18:40:44  
   Ziell: Ahoj,
přiznávám, že s touhle částí sem trochu bojovala, protože jsem moc nevěděla, jak si s tím poradit ;) No příště to zkusím ještě o trochu dýl nechat uležet a třeba si s tím poradím líp. Jinak dík za opravu chyb, přiznávám, že mi tam pár písmenek (bohužel i slov) vypadlo, tak třeba se mi to někdy povede i líp vychytat :(
A co se stalo s dopisem? ;) no tak to si nechám na pokračování, jinak bych pak neměla co psát ;)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Post mortem
Demonarchia
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Okultní
Alegria
obr
obr obr obr
obr

Mlčky
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr