obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Moje pravé já ::

 autor Alexka publikováno: 26.04.2013, 14:14  
 

Najednou mám tolik času, můžu jen ležet a přemýšlet. Ne, že bych po něčem takovém toužila, ani nevím, jak k tomu došlo. Ale nějak se to všechno semlelo a já se ocitla tady. Vše se plížilo tak nepozorovaně… A pak už bylo pozdě a nedalo se couvnout. I kdybych moc chtěla, už to nešlo.
Přitom já byla vždycky taková ta poslušná a snaživá holčička, která toužila po pohlazení a pochvale. Jen se mi chvály přes veškeré snažení nedostávalo. Kolikrát jsem málem vyplivla duši, ale nikdo mou snahu neocenil. Už na základní škole jsem písmenka nepsala, ale malovala a stejně mi učitelka dala dvojku. Vzpomínám si jako by to bylo dnes a jak mi tenkrát bylo do breku. Ale přemohla jsem se a slzičku zatlačila.
Postupem času jsem se smířila s tím, že holt budu průměrná. Ono je to kolikrát i lepší, neupozorňovat, nevynikat, člověk se v pohodě veze. Po základní škole přišel učňák. Tam už měl člověk jiné priority. Já taky. Šlo zase o to nevyčnívat. Takže i mé snažení se zaměřilo na to, jak zapadnout do kolektivu. Co nejrychleji jsem se naučila kouřit a začala chodit do hospody na pivo. Taky mi přišlo na mysl, že bych se měla malovat a oči jsem mívala nejčernější ze všech. To, abych upoutala pozornost jednoho konkrétního kluka. Chtěla jsem se mu líbit. On mě ignoroval, nebo jsem ho možná odpuzovala. Já toužila po jeho objetí a pohlazení a on mě přehlížel. Jednou jsme se potkali na zábavě, oba už jsme něco popili a za chvilku si to se mnou rozdával v jednom vzdálenějším křoví. Tím také veškerá jeho náklonnost ke mně skončila a já zase byla zklamaná. Tenkrát jsem slzy neovládla a řvala tak, že jsem měla polštář celý mokrý. V tu dobu jsem nevnímala, co se kolem mě děje, byla jsem jako tělo bez duše i prospěch šel rapidně dolů.
Někdo si mě přece jen všimnul. Pavel, kterého naopak já nevnímala. Jo, věděla jsem, že existuje, ale to je asi tak všechno. Působil na mě jako ňouma, takový maminčin mazánek. Jak se později ukázalo, velice jsem se spletla. Řekl, že má něco, po čem mi bude líp a že mě to aspoň na chvilku osvobodí od mého trápení. Asi jsem byla navenek hodně čitelná. Byl to on, kdo mi poprvé nabídnul marjánku. Jasně, že jsem se zdráhala. Měla jsem obavy z toho, co to se mnou udělá, na druhou stranu jsem ale byla zvědavá a chtivá něčeho nového. Zvědavost zvítězila, jak jinak.
Po určité době jsem trávu kouřila pravidelně. Ne moc, ale nouze o ni nebyla, když jsem chtěla, měla jsem ji. Pavel měl v lese jedno místečko, na kterém rostlinky pěstoval, byl to šikovný kluk.
Staré kamarády jsem vyměnila za nové a většinu času trávila s nimi a s Pavlem. Jana, tenkrát moje nejlepší kamarádka, do mě hučela, ať se s nimi nestýkám, že jedou v drogách a kdoví jestli ne i v něčem jiném. Ale já ji nechtěla ani slyšet. Jejich svět a kamarádství bylo opravdové. Byli otevření, neměli předsudky, nic mi nenalhávali a to pro mě představovalo něco nového a já si toho vážila. A když jsem byla s nimi, nemusela se přetvařovat. Mohla jsem být svá. Věc, pro mě dříve nepoznaná.
Když už se v posledním ročníku blížily závěrečné zkoušky, byla jsem jako na trní. Chtěla jsem mít tuto kapitolu svého života, kdy člověk musí sedět v lavici, učit se a poslouchat, za sebou, a já tušila, že mé znalosti nejsou bůh ví co, a že možnost opakování posledního ročníku nade mnou visí jako Damoklův meč. Tenkrát mě Pavel řekl, že pokud zkoušky zvládnu, něco mi dá. Dárek. Mělo to být překvapení. A já se rázem proměnila v tu snaživou holčičku, kterou jsem byla kdysi dávno. A zkoušky zvládla. Neměla jsem jedničky, ale o to mi přece už nešlo. Ihned jsem se Pavlovi pochlubila a žádala slíbené překvapení.
Vyndal stříkačku, jehlu a já se lekla a řekla ne. Řekla jsem, že je to pěkné svinstvo a že nic takového nechci. Tenkrát jsme se rozešli.
S čerstvým výučním listem a plná očekávání jsem hledala práci. Našla jsem rychle, přijali mne do jedné eldéenky s tím, že si ještě udělám kurz pro práci ošetřovatelky. Ošetřovatelky jsou potřeba a je jich pořád nedostatek, já tedy souhlasila a kurz s úspěchem dokončila. Špitál byl plný starých lidí. Někteří na tom byli celkem dobře a po vyléčení šli zpátky do domácího ošetřování. Jiní ale takové štěstí neměli. Byli tam pacienti, kteří přišli zanedbaní, nebo takoví, kteří byli léčeni všude možně a pomoci jim už nebylo a dá se říct, že k nám byli odloženi na dožití. Měli bolesti a trpěli. Smrt v eldéence byla na denním pořádku. Na tu jsem si musela zvyknout. I když podle mě si na ni člověk nikdy úplně nezvykne. Malou útěchou nemocným se silnými bolestmi bylo ordinování tišících léků.
Byla jsem dobrá ošetřovatelka. Pacienti i lékaři a sestřičky mě měli rádi. Prý vždycky, když jsem sloužila, pacienti měli hned lepší náladu a větší chuť do života. To mě těšilo. Byla jsem šťastná, že jsem našla své místo na slunci a že konečně mé úsilí došlo ocenění. Do práce jsem chodila ráda, a když mi ráno zazvonil budík, celá nedočkavá jsem vylítla z postele a těšila se, až budu pomáhat pacientům. Tenkrát jsem si našla malou garsonku a nic mi nechybělo.
Jednou jsem cestou z práce potkala Pavla. Vypadal smutně, pozval mě na pivo a šli jsme si sednout do hospody. Jen tak mimochodem se zeptal, jestli nemám chuť si zakouřit. A já, asi ze sentimentu, po našich starých časech, souhlasila. Další den mě čekal před nemocnicí. K večeru jsem ho pozvala k sobě domů.
Ani se už přesně nepamatuju, jak k tomu došlo, ale Pavel zůstal. Stal se z nás pár. U nich ve firmě nedávno propouštěli, takže práci zrovna neměl. Ale hledal. Docházel na úřad, občas šel na nějaký ten konkurz, ale pořád nemohl nic vhodného najít. Takhle mi to říkal. Peněz měl celkem dost, prý mu dali něco rodiče. Teprve později jsem zjistila, že prodával svou vypěstovanou trávu a k tomu určitě ještě něco jinýho, jenže to nikdy nepřiznal. Já si s ním taky občas zakouřila a samozřejmě častěji, než ve školních letech. Znovu jsem si připomněla, jak může být pár šluků osvobozujících. Člověku přece jen téměř každodenní setkání se smrtí nepřidá. Později jsem se sama dožadovala, jestli by mi trochu nedal, že mám chuť a on vždycky ochotně sáhnul do kapsy. Už jsem cítila, že to moje tělo potřebuje a ta potřeba se ozývala stále častěji. Ale já o tom přece něco věděla a měla vše pod kontrolou. Co by se mohlo stát? Všude se mluví o léčivých účincích marihuany, tak jsem si jen zajišťovala prevenci. Ničím dalším jsem své tělo neničila. Pak Pavel řekl, že toho vykouřím moc, a že mu dochází zásoby a že bych mu za to mohla taky někdy zaplatit. Leda že…
A zavedl řeč na léky ve špitále. Že prý jich tam musíme mít spousty. Přisvědčila jsem, že máme, ale jsou hlídané. I ty obyčejné brufeny se evidují. Kolik, kdy, komu. To není jen tak. Nicméně červíček ve mně už hlodal a já to jednou na noční zkusila. Sebrala jsem jedno balení brufenu. Ono to prošlo. Nikdo nic nehledal, nikdo po ničem nepátral, nikdo se na nic nevyptával. Pavel prohlásil něco o mé šikovnosti. A já to zkusila znovu. Se stejným výsledkem. To už jsme ale spolu přemýšleli co s tím a jak dál a začali sestavovat plán.
A pak, jednou na noční jsem si všimla otevřené sesterny. Nakoukla jsem dovnitř. Sesterna byla prázdná, nikdo nikde. Jen tak letmo jsem mrkla na skříňku s hlídanými tišícími léky. Byla zamčená, ale klíče visely v zámku. Podívala jsem se na chodbu na jednu i druhou stranu, jestli se odněkud nevynoří sestra. Všude bylo ticho a klid. Rychle jsem přiskočila ke skříňce, otočila klíčkem a vzala, co mi přišlo pod ruku. Ani jsem si nečetla, co je na krabičce napsáno a strčila ji do kapsy. Už jsem klíčkem otáčela, abych zamkla, ale ještě jednou jsem dvířka otevřela a vzala další dvě balení. No co, však tam toho bylo tolik.
Celá rozklepaná jsem se tentokrát nemohla dočkat rána, až mi skončí služba. Honilo se mi hlavou, co by se asi mohlo stát, kdyby si někdo všimnul, že se léky ztratily a pak se našly u mě. Určitě bych byla bez práce, to mi bylo jasné. Ale ohlásili by to a nechali mě zavřít?
Čas se vlekl jako nikdy předtím. Ručičky na hodinách jsem posouvala očima. Konečně bylo ráno a já šla domů.
Vítězoslavně jsem přinesla svou kořist a hodila ji před Pavla na stůl. Měl radost, protože v krabičkách byly ampulky s opiáty. Hned volal svým kámošům. Pár dní jsem čekala, jestli v práci nezjistí, že léky chybí. I takové zvolání: „Jano, pojď se na něco podívat!“, ve mně vyvolávalo paniku. Ale to bylo všechno, nic se jinak nedělo a protože tentokrát všechno prošlo, troufla jsem si po nějaké době znovu. A zase. A když člověk opakuje nějakou činnost stále dokola, stává se z ní rutina a on je otrlejší a méně opatrný. Jakoby se u něj vytrácel pud sebezáchovy. Pavel si liboval, jak mu jdou pěkně obchody a já si dávala menší pozor. Nakonec mě chytli. Přímo když jsem dřepěla u skříňky a strkala si krabičky do kapsy. Primářka nade mnou stála a nedokázala pochopit, že jsem to já. Řekla, že by ji nikdy nenapadlo, že načapá mě a že jsem ji tím strašně zklamala.
Policajti si pro mě přišli brzy. Já se vůbec nebránila, se sklopenou hlavou a želízkama na zápěstích mě naložili do auta a odvezli. Pavel utekl, asi mu dal někdo echo.
Teď jsem tady v cele a čekám na soud. Ještě budu mít spoustu času na přemýšlení a zpytování svědomí. Jak jen je možné, že se z malé snaživé holčičky toužící po vlídném, teplém slově, stala zlodějka? A feťačka? Občas jsem si pukla, ale nic jinýho. Takže feťačka já nikdy nebyla! To se jen ukázalo mé druhé já, které mělo zůstat skryto. Nikdy se nemělo projevit. Já jsem hodná a milá ošetřovatelka, kterou mají pacienti rádi. To je mé pravé já.


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 10.05.2013, 11:36:17 Odpovědět 
   Během čtení, jak problémy přibývaly, jsem si říkala, "teď zbývá už jen HIV", takže konec mě vlastně uspokojil. Povídka je to zajímavá a čtivá. Jen tak dál, Alexko.
 ze dne 10.05.2013, 12:14:33  
   Alexka: Apolenko díky :) Vidiš, HIV mě nenapadlo, měla bych se zamyslet. :)
 mylencz 26.04.2013, 15:00:45 Odpovědět 
   Dobře se četlo, Alexko. Oceňuji přirozenost a uvěřitelnost, ba i způsob vyprávění jako by dokresloval charakter oné hrdinky...
Za jedna a pěkně zdravím.
 ze dne 26.04.2013, 20:20:21  
   Alexka: Mylen, moc děkuju, jsem ráda , že se líbilo :)
 Šíma 26.04.2013, 14:13:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Osobní výpověď hrdinky, která toužila jen někým být a k někomu (či někam) patřit a vést plnohodnotný život (nebýt jen tou šedou myškou někde v koutku). Zajímavé vyprávění i s doplňujícími informacemi (či pocity) hlavní postavy. Jak snadné je "sejít na onu šikmou plochu"?! Při prvním pročítání čtenář nejspíš nebude tušit, která bije a při opětovném přečtení mu již všechno bude jasné a text (třeba i) dostane docela jiný rozměr (už od samého začátku). Ale uvidíme, jak tato práce zapůsobí na další čtenáře. Rozdělil bych také text do odstavců - pro lepší "čitelnost", kupříkladu pomoci prázdných řádku nebo html tágu [tab], který se vkládá na začátek textu na řádek, jež reprezentuje nový odstavec a hezky odsune text o několik úhozů vpravo (jako tabulátor na psacím stroji či klávesa TAB na počítači). Tož tak...

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 26.04.2013, 21:54:52  
   Šíma: Zdarec.

Nenapíšu ano ani ne! ;-)
 ze dne 26.04.2013, 20:19:19  
   Alexka: Děkuji za přečtení a pěkné hodnocení :)
Tys to četl dvakrát?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Bolestivá báseň...
Charles
Divadýlko v pos...
pilot Dodo
Vševesmír - Měs...
The Mous
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr