obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Život Briana Sammaela ::

 autor Helvetti publikováno: 29.04.2013, 15:21  
Chtěla bych se s vámi podělit o mojí prvotní povídku, která měla u známých úspěch, tak doufám, že se bude líbit i vám. Posuďte sami :)
 

Nazdar deníku,
dnes je 6. 6. 2010 a toto je můj první zápis, takže začnu od začátku. Narodil jsem se 6. 6. 1985 a moje jméno je Brian Sammael. Moje matka Elena Sammael a otec Rush Sammael se seznámili na koncertě. Prý se do sebe zamilovali na první pohled. Kdysi mi ukazovali i fotky a co si matně vzpomínám, matka byla opravdu kus. Měla dlouhé černé vlasy a tak úžasně zářivé zelené oči. Otec jim říkal kočičí. No můžu říct, že se otci v nejmenším nedivím, že se do mámy zamiloval. Podle vyprávění měl táta kdysi i kapelu, jméno si nepamatuju, hrál tam na kytaru. Matka dělala školu, myslím, že dělala práva, která kvůli mně nedodělala.
Jako každý jiný dítě jsem se ptal, jak jsem přišel na svět. Matka řekla, že bude upřímná. Prý jednoho dne, když táta přišel ze zkušebny, opilý jako prase, se pod náporem nadrženosti a alkoholu na mámu vrhnul a nejspíš zapomněl na pár detailů. A tak tedy zplodili mě -malého Briana. Když zjistili, že máma je těhotná, chtěl táta vzít do zaječích, ale rozmyslel si to a radši si mámu vzal. No brzy byla svatba a ještě dřív jsem se narodil já -malá bestie s "krásným" jménem, s 51cm a 3kg. Prý jsem měl roztomilý kukuč a nevinný úsměv po matce a po otci jsem zdědil velký nos a odstáté uši, které stejně později přikryly řídké, černé vlasy, které jsem měl na svůj věk docela dlouhé. Byl jsem celkem zvláštní dítě. Matka vždycky vyprávěla, jak ostatní maminky ošklivě zírali na mojí zamračenou maličkost v černém kočárku. Miloval jsem, když mi táta broukával písničky od různých kapel a já zuřivě máchal paličkami od bicích do pohovky.
Vývoj z malého drobečka utekl docela rychle a já nastoupil do školy. Samozřejmě jsem se zprvu díky svým rodičům lišil. Děvčata měla na sobě šatičky a chlapci cosi prapodivného a já mezi nimi svítil jak černá tečka uprostřed růžové pláně. Měl jsem zrovna nové tričko Iron Maiden. Ani jeden mrňous se se mnou nebavil, hrál jsem si sám v rohu se svými hračkami, které jsem si vzal z domova a nechápal, jak může bavit pohublého Timma hrát si s velkou oranžovou tatrou nebo copatou Alici s panenkou, která je nepřirozeně hubená a má dlouhé blond vlasy. Paní učitelce se nelíbilo, že si nehraju s dětmi a tak zavolala matce. Ta požádala učitelku, aby se starala o své věci a mě nechala být. Jednoho dne John Koulen, velký, podsaditý a vykulený kluk za mnou přišel do mého „hracího koutku“ a skopl moji věž postavenou z trsátek. V tu chvíli jsem měl takový vztek, že jsem mu chtěl ublížit a tak jsem vzal paličku od bicích a začal ho s ní mlátit hlava nehlava, až se mu spustila temně červená tekutina a on s brekem utekl. Do 5 minut u mě byla učitelka a začala na mě příšerně řvát, že se tohle nedělá a abych se Johnovi omluvil, ale já z toho měl radost, že jsem ho potrestal, tudíž jsem se jen potutelně usmíval a dělal psí oči. Pro všechny jsem se stal jistou hrozbou a šance na kamarády se stala naprosto nulová. Představa tří let, které jsem musel trávit s podivíny, co mě nechápou, byla krutá.

Nakonec tři roky utekly jako voda a já měl nastoupit do první třídy. Měl jsem strach, hlavně z toho, že to bude jako ve školce. Chtěl jsem pochopitelně všechny okouzlit, a tak jsem se ohákl a vlasy jsem si svázal do culíku. Když jsem přišel a rozhlédl se po nových spolužácích, normálně se mi ulevilo. Nebylo to jako ve školce, že všichni byli do jednoho ve stejném. Třeba pod velkou starou jabloní stála banda kluků, myslím, že jim mohlo být tak okolo 15 let. Všichni byli celí v černém, na nohou glády, které nosil táta, dlouhé vlasy a v ruce maličký kazeťák, z něhož se linuly nádherné tóny kapely Black Sabbath. Tenkrát jsem si řekl, že do té školy patřím. Samozřejmě nebuďme naivní, nemůže být něco jen tak. Od počátku školy mě začal šikanovat jistý Paul Hots, vysoký, namakaný kulturista s blonďatým ježkem a bodavě modrýma očima. I když se to zdálo, že si kamarády konečně najdu, stejně jsem je nenašel, byl jsem sám celých 9 let a nikdo mi nepomohl. Nebyl jsem bonzák, takže jsem to ani doma ani ve škole neřekl a radši se nechal mlátit. Trvalo to celou věčnost, než jsem školu s docela dobrými známkami opustil. Za odměnu, když byl u nás festival, mě na něj otec vzal. Bylo to něco naprosto úžasného, byl jsem v ráji. Táta mi dokonce dovolil pít pivo a tak jsem se i trochu opil. Přesto to bylo skvělé, když jsem stál úplně vpředu a pozoroval kytarová sóla, jak zpěvák skákal s mikrofonem a zpíval, věděl jsem, že jednou budu taky v kapele. Akorát jsem musel zjistit, co mi půjde a pak jednat. Přišli jsme domů a matka se mě hned vyptávala, jaký byl můj první koncert. Řekl jsem ji úplně všechno i svůj nový sen. Pohladila mě po vlasech a řekla: „Ve všem, tě budu synáčku podporovat.“ Blaženě jsem se na ni usmál a šel si lehnout. Ráno jsem se probudil a hned chtěl zkoušet, co by mi asi tak šlo. Napadlo mě, že by mě táta mohl vzít do jeho staré zkušebny a nechat mě tam objevovat mé já. Souhlasil a tak jsme tedy šli. Nechal mě tam a zašel si na pivo do vedlejší hospody. Hned jsem se chopil kytary a knížky, co byla u toho, a zkusil zahrát. Abych pravdu řekl, vůbec mi to nešlo –kytara není „TO“ ono. Přešel jsem k bicím a měl jsem špatný pocit, velmi špatný pocit. Najednou, jakoby nějaké světlo z pekel ozářilo stojan s mikrofonem, myslím, že to bylo znamení. Šel jsem k němu, zapnul ho a zkusil zazpívat písničku od mé oblíbené kapely Black Sabbath – Paranoid. Když jsem spustil „Finished with my woman 'cause she couldn't help me with my mind“, věděl jsem, že budu zpěvák. Okamžitě jsem zahodil mikrofon, zamkl dveře a běžel domů. Máma nechápala, co se stalo, že jsem přilítl, jako kdyby mě honilo, kdo ví co. Pověděl jsem jí, co se stalo, že jsem našel svojí vášeň a ona hned chtěla, abych jí zazpíval. Spustil jsem tedy to, co jsem zpíval ve zkušebně a ona jenom kulila oči. Rozzářila se, ústa rozevřela do širokého úsměvu a prohlásila: „Výborně, táta bude koukat.“. Teď už jen stačilo najít bubeníka, a nějakého kytaristu, abychom mohli rozjet to veledílo.
Postupně jsem se ve všem zdokonaloval, vytvořil si svůj styl. Samozřejmě jsem našel bubeníka, kytaristu a dokonce i basáka. Všechny tři jsem objevil v práci, kterou mi domluvil táta. Třídil jsem knížky v jednom archivu, kde jsem pracoval spolu s klukama. Jednou jsem si zpíval v domnění, že už tam nikdo není. Najednou ke mně přišli ti tři: Josh (bubeník), Jerry (basák) a Terence (kytarista). Řekli mi, že zpívám naprosto úžasně a oni že umí hrát, takže jestli bych nechtěl založit kapelu. Okamžitě jsem souhlasil a s klukama se více kamarádil. Všechno bylo v pohodě, táta nás nechal hrát v jeho staré zkušebně, nástroje byly k dispozici, jak od táty, tak od kluků. Prostě všechno až moc dobře vycházelo. Napřed jsme hráli známé skladby, ale pak jsme začali dělat vlastní tvorbu. Texty mi skládat moc nešly, ale Jerrymu jo. Složili jsme asi 10 songů a teprve potom nám došlo, že ani nemáme jméno pro kapelu. Přemýšleli jsme, až mě napadlo: SHIT FROM THE VATICAN (Sračky z Vatikánu), klukům se to líbilo a já se cítil jako hrdina. Opravdu se mi dařilo, ale nějak jsem zesobečtěl a zapomněl na rodiče. Vůbec jsem si neuvědomil, co se mezi nimi děje. Když jsem viděl mámu brečet, musím přiznat, že mi to bylo jedno a nezajímal jsem se proč. Hned, jak mi to došlo, řekl jsem klukům, ať počkají, že jenom zajdu domů se podívat na mámu. Když jsem vešel do bytu, padl na mě divný pocit. Ozývaly se strašlivé rány, které mi do dneška nahánějí husí kůži. Ozýval se i křik a sprosté nadávky, které ze slušnosti ani psát nebudu. Pamatuju se, že mi nad hlavou tenkrát přeletěla lampička a vykřikl jsem „Nechte toho!“ Rodiče přestali a podívali se na mě. Máma se snažila o milý úsměv, ale spíše z toho vznikl bolestný škleb. Táta jenom cosi zaklel, sbalil tašku a odešel. Nechápal jsem snad ještě víc, co se vlastně děje, ale viděl jsem mámu, jak se sklátila k zemi. Rychle jsem se vzpamatoval a běžel k ní. Když otevřela ústa, cítil jsem brutální závan alkoholu. Málem jsem omdlel, ale musel jsem ji pomoct, a tak jsem ji zvedl ze země a položil na postel. Teď jsem byl tak zmatený, že to ani slovy nejde popsat. Muselo to být hodně vážné, protože máma nikdy nepila. Nevěděl jsem, co s ní. Nenapadlo mě nic jiného, než zajít pro kluky, aby mi s ní pomohli. Terenc říkal, že by ji měla pomoct ledová voda. Odvlekli jsme ji do koupelny a nahnuli přes vanu a hlavu ji strčili pod kohoutek. Myslím, že to pomohlo, protože se máma vzpamatovala a řekla nám, ať ji odneseme do postele a až se vyspí, řekne mi, co se stalo. Poslechli jsme, pomohli ji do postele a ona řekla, ať odejdeme, ale já se bál ji tam nechat, nechtěl jsem prostě od ní odejít, ale ona zařvala, abych vypadl. Musel jsem poslechnout, tak jsme všichni odešli zpátky do zkušebny, kde jsme rovnou i přespali.
Ráno jsme se probudili a vůbec jsme si nepamatovali, kde jsme, jako kdyby nám někdo něco dal. Ani jeden jsme vůbec netušili, co se stalo, natož abychom věděli, proč jsme spali ve zkušebně. Ale to asi udělal ten chlast. Pak jsem si vzpomněl na mámu. Klukům jsem nic neřekl, sbalil si spacák a utíkal domů. To, co jsem uviděl, byl další okamžik, který si pamatuju do detailu a vezmu si ho i spolu s dalšími do hrobu. Všude po zemi byla krev a rozsypaná marihuana, ale matka nikde. Pořád jsem na ni volal, ale neozývala se. Uslyšel jsem slabé vzlykání z koupelny, kam jsem po sebrání odvahy šel. No, to se dalo čekat – matka v obrovské krvavé louži sedí a pláče, všude po rukách ji tekla krev, tu mimochodem měla rozpatlanou po celém obličeji, ve vlasech - no prostě všude. Bylo to tak strašně nechutné, ale pocítil jsem zvláštní pocit. I když matka vypadala děsivě, když byla celá od krve, ale zároveň vypadala nějak zvláštně a tajemně, nevím jak to popsat. Dostal jsem skvělý nápad – naše kapela by později při vystupování mohla používat krev jako doplněk k oblečení, které musíme také domyslet. Pomalu jsem upadal do tranzu a zapomněl na matku, koupající se ve své nádherně rudé krvi. V tu ránu jsem se probral a zvedl ji, řekl jsem ji, že musí počkat na sanitku. Sanitka po chvilce přijela a já mohl uklidit tu spoušť. Sebral jsem žiletky, vyhodil koberec, vytřel podlahu a šel zpátky za klukama.
Takhle probíhaly následující roky. Bylo to pořád dokolečka dokola a já už z toho pomalu, ale jistě šílel. Vždycky jsem šel na nějakou akci nebo jsem měl vlastní koncert, vrátil jsem se domů, kde jsem většinou nacházel opilou matku, ze které se postupně stávala troska. Nevěděl jsem, co s ní. Napadlo mě, že bych kontaktoval otce, ale řekl jsem si, že by to byla hloupost a možná by se to i zhoršilo. Jednoho večera, kdy jsem měl další z úžasných koncertů, jsem měl pocit, že bych měl raději zůstat doma, ale přece jsem v tom kapelu nemohl nechat a tak jsem šel. Sbalil si oblečení a potřebné věci do tašky a nasedl do auta, které na mě už troubilo před půl hodinou. Byla to naše dodávka, která nás jako věrný sluha přepravovala na koncerty a různé další akce. Naše sestava se nezměnila, byla jsme pořád ta stejná parta: já, Josh, Terence a Jerry. Těšili jsme se jako malá děcka na to, že budeme moct ukázat naše umění ostatním a třeba se poštěstí a dostaneme smlouvu. Přijeli jsme akorát včas, zaparkovali naše auto a šli dovnitř. Už jen při vstupu do budovy, se mě zmocnil zase ten divný pocit, ale klukům jsem nic neříkal, chtěli si to užít a já taky, tak nač to kazit. Zhluboka jsem se nadechl a šel po točitých schodech do šatny, kde jsme se převlékli a nalíčili. Ten den jsme měli téma vrahové – tak jsem si oblékl černé kožené kraťasy, vysoké černé boty s přezkami a tělo si polil naší speciální „krví“, vlasy jsem si trošku namočil vodou, aby vypadaly, že jsou mastné. Ještě jsem měl bílý make-up a oči tlustě olemované černou tužkou. Terence měl roztrhané modré kalhoty a obyčejné glády, měl blonďaté vlasy, a když si je polil krví, vypadalo to opravdu zajímavě. Josh měl jenom trenky, byl plešatý a navíc od prvního pohledu vypadal jako vrah, takže se moc převlíkat nemusel – jenom se polil krví. No a Jerry si vzal společenský oblek, na očích měl dioptrické brýle, a když jsme se zeptali, co to má být, řekl nám, že je jenom naštvaný obchodník a celý se polil krví. Už jsme byli dokonale připraveni a jediné, co nám zbývalo, bylo čekání, než vyzvou kapelu Shit From The Vatican, aby předvedla svoje velkolepé vystoupení. Koncert probíhal naprosto fantasticky, avšak démon, zvaný nemilé překvapení, znovu řádil. Po odehrání našeho koncertu, tam nějaký cvok vytáhl bouchačku a začal hlava nehlava střílet všude kolem sebe. Všichni s panickým křikem zdrhali pryč, ale já ne, já stál. Kluci na mě řvali, ať utíkám, ale ne – nechtěl jsem. Pozoroval jsem z podia to nádherné masové řádění toho člověka a poslouchal skvostnou melodii křiku. Připadalo mi, jako kdybych se zamiloval. Volání kluků se vzdalovalo a vzdalovalo a pro mě najednou existoval jenom neznámý člověk s bouchačkou. Jako na povel jsem se hrozivé bytosti vydal naproti a on najednou sklonil svou zbraň a stalo se něco neuvěřitelného – zbraň mi podal a v křečích padl na zem. Snažil jsem se ho probrat, ale vůbec to nešlo- nedýchal. Nechápal jsem vůbec nic z tohoto okamžiku, ale nějak mě napadlo, že mu prohledám kapsy. Našel jsem dopis, kde bylo psáno Brianovi. Uslyšel jsem houkačku -policajti. „Musím utéct“, honilo se mi hlavou. Domů jsem se vrátit nemohl, potřeboval jsem do nějakého úkrytu. Vzpomněl jsem si na svá dětská léta – když mi bylo nejhůř, tak jsem utíkal do starého paneláku, ve kterém nikdo nebydlel, protože vyhořel. Sebral jsem dopis a utíkal.
Našel jsem své místo, bylo pořád ve stejně hrozném stavu, přesto pro mě dobrým útočištěm. Měl jsem tady klid a mohl jsem se věnovat tomu, čemu jsem potřeboval. Se třesoucíma rukama jsem rozřízl obálku, vytáhl dopis a pln očekávání jsem se dal do četby.
Milý Briane,
vím, že se neznáme, ale to nemění nic na tom, abych ti předal své poslání. Jako věrný fanoušek jsem chodil na každý tvůj koncert a vypozoroval v tobě něco více než zpěváka a nepletl jsem se.. Kdysi jsem potkal chlapíka, který mi řekl, že mám neobyčejné nadání ubližovat lidem, bylo mi asi tak 15 let, takže jsem nevěděl, jak to myslel, ale mlčel jsem a pozorně poslouchal. Nějak, ani nevím jak, jsem začal vraždit. Ano Briane , jsem to já – ten vrah, kterého nikdy nechytili, ale už jsem starý a tak předávám žezlo tobě. Budu doufat, že se nezděsíš a nevezmeš roha. Sám vím, zní to jako šílenost, ale neboj se – všechno pochopíš. Dej tomu čas a všechno přijde, nakonec uvidíš, že tě to bude bavit. Ještě bych ti rád doporučil, abys zašel do mého doupěte. Nemohu ti říci, kde to je, musíš na to přijít podle sebe – podle srdce.
Teď bych měl upřesnit, jak jsem k tobě přišel. Neber si to osobně, ale znal jsem tvého otce, který mi čas od času říkal, že z tebe něco bude a že jsi jiný než ostatní. Kvůli tomu jsem tě začal trochu sledovat – vím o všem, o šikanování, o zmlácení kluka ve školce paličkou. Vcelku jsem se tím i bavil a brousil si zuby, až ti konečně budu moci předat tento dopis.
Budu se pomalu loučit, takže se měj krásně a zabíjej s radostí!
PS: Nenech se chytit! Za žádnou cenu!
Tvůj přítel CH.M.
Dopis jsem složil a zase dal do obálky. Oči mi málem vylezly z důlků. Moje pocity se nedaly popsat – byl jsem vyděšený, zmatený, ale zároveň fascinovaný. Tak hrozně mě to lákalo. Nemohl bych být vrah, vždyť jsem nikdy nedokázal zabít ani žádné zvíře – nic. I když je zase pravda, že ve mně krev vyvolávala chtíč a radost - děsilo mě to. Když jsem jednou klukům řekl, co se mnou dělá prachobyčejná krev – smáli se mi a říkali mi: ó všemocný vládce Drákulo! Nebrali mě vážně, i když jsem byl zklamaný, tak jsem se smál s nimi. Nechtěl jsem, aby na mně bylo něco znát a aby mě kvůli tomu neodsuzovali – zkrátka jsem byl rád, že mám vůbec nějaké přátele. No a teď ještě ke všemu přišlo tohle, to nejtěžší břemeno, které jsem kdy mohl dostat. Neměl jsem se komu svěřit, každý by mi radil, ať to vše odnesu na policajty, ale dá se říct, že tohle jsem nechtěl, lákalo mě to, a tak pro své dobro a dobro ostatních jsem si to nechal pro sebe. Měl jsem ještě spoustu věcí na přemýšlení, ale nebyl jsem jaksi schopen. Rozhodl jsem se, že se na to raději vyspím, jak se říká ráno moudřejší večera.
ANTIKRIST! ANTIKRIST! ANTIKRIST! Kde to jsem? Kdo to tam křičí? Šel jsem po klikatých schodech dolů, do místnosti vypadající jako sklep. Otevřel jsem zimou promrzlé dveře a pomalu se rozkoukával. Na stěnách se svíjeli s rádoby úžasnými úsměvy malí človíčci v podobě velkých obrazů. Vadilo mi, jak se na mě ti podivíni dívali – s posměchem, nadřazeností a záludností. Začínal jsem pociťovat obrovskou úzkost, ale zároveň zlobu. Najednou, jsem znovu zaslechl ANTIKRIST! ANTIKRIST! ANTIKRIST! Šel jsem za těmi slovy, jak medvěd po medu. Dostal jsem se do prázdné chodby – místnost i s obrazy zničehonic začala mizet, chtěl jsem se vrátit, ale ono to prostě nešlo. Nezbývalo nic jiného, než jít dál temnou a především mrtvou chodbou pořád dál a dál. Došel jsem k nějakým dveřím, otevřel je a padal jsem do obrovské černé díry plné ničeho. Čím déle jsem padal, tím víc jsem slyšel ta slova. BUCH!
Ráno, když jsem se probudil, nevěděl jsem, kde jsem. Promnul jsem si oči a rozhlídl se. No ovšem, blbče jeden, jsi v paneláku. Sakra, co se mi to jen zase zdálo za sen, to už nebylo normální. Přesto jsem byl dost naštvaný, protože v tom nejlepším skončil. Nedozvěděl jsem se, kdo a proč volal ANTIKRIST. No vlastně jsem se nedozvěděl vůbec nic. Do večera jsem měl času dost a tak jsem se rozhodl, že si zjistím pár věcí.
„V bibli jsou slovem antikrist označováni ti, kdo nevěří v učení Ježíše Nazaretského. Není popisován jako nějaká satanská entita – jako Šelma ze Zjevení, čemuž mnozí lidé věří -, ale jako někdo, kdo se odchýlí od křesťanské ortodoxie. Ale za ta léta vytváření mýtů a rozsévání strachu přetvořilo křesťanství antikristy v jediného Antikrista, apokalyptického zlosyna a křesťanského bubáka ke strašení lidí. Z jiného úhlu pohledu lze na tuto osobu pohlížet ne jako na zlosyna, ale na finálního hrdinu, který osvobodí lidi od jejich vlastní nevědomosti. Apokalypsa nemusí být oheň a síra. Může se odehrát na osobní rovině. Pokud věříte, že jste středem svého vesmíru, a chcete tenhle vesmír zničit, stačí k tomu jediná kulka. Ačkoliv jsem to moc nepochopil, měl jsem to, co jsem potřeboval a mohl jsem se plně věnovat hledání doupěte.
Šel jsem zarostlým lesem. Všude byly keře, stromy a hlavně trny. Všechno mě svědělo a pálilo, jak jsem se brodil tím houštím. Přesto jsem to nevzdával. Navíc jsem měl pocit, jakoby mě někdo sledoval. Začínal jsem mít strach, ale tak obrovský strach, že jsem se málem rozbrečel jako malé dítě. Bylo to hrozné jít na místo, o kterém ani nevíte, jestli opravdu existuje. Bloudil jsem, až jsem únavou poklekl do mokrého mechu, hlavu schoulil do náruče a doufal, že až hlavu zase vystrčím, budu doma. Najednou se se mnou úplně točil svět, jako když sedíte a užíváte si brutální jízdu na obrovském kolotoči, ale já si to teda neužíval. Bylo mi na zvracení z toho všeho, ale držel jsem se. Pomalu to ustávalo a já vystrčil hlavu ze svého úkrytu. Rozhlížel jsem se kolem – nepoznával jsem to. Připadalo mi to, jako bych se přemístil z jednoho místa na druhé. Pocítil jsem strašlivý chlad a mokro. No jo, přeci jsem klečel v mokrém mechu. Zvedl jsem se a znovu se rozhlédl, jestli neuvidím nějakou cestu, či něco podobného. Nic jsem neviděl. Moment! Zahlédl jsem cestičku táhnoucí se do neznáma. Už jsem neměl co ztratit, tudíž jsem se vydal zjistit, co se nachází na konci cesty. Po pár minutách jsem došel na konec – užasl jsem. Myslel jsem, že se mi to zdálo, ale nezdálo. Opravdu tam stála malá chaloupka, na které bylo napsáno CH.M. Vykřikl jsem radostí a rozeběhl se ke dřevěným dveřím. Otevřel jsem a vkročil do malinkaté místnosti s plynovou troubou, krbem, stolem, malými židlemi a žebříkem, jenž sloužil jako schody do druhého patra. Všechno mi to připadalo moc jednoduché. Tohle by mělo být doupě známého vraha? Vždyť se sem skoro každý mohl dostat a všechno najít. Nějak mi to nedávalo smysl. Řekl jsem si, že se porozhlédnu. Vylezl jsem po žebříku nahoru, byla tam hrozná tma. Měl jsem v kapse zapalovač a tak jsem si aspoň s ním svítil, abych něco viděl. Po celé místnosti byly rozmístěny obrovské svíce černé a červené barvy, knihy o rituálech, zaschlou krev, křídy, vodní dýmku a menší psací stůl s koženým křeslem. Šel jsem ke stolku, protože jsem měl pocit, že je tam nějaká věc, kterou CH.M. chtěl, abych našel. Ano, nemýlil jsem se – našel jsem tam další dopis.
Tak si to našel. Jsi šikovný mladý muž Briane. Myslím, že bys měl vědět zase dalších pár věcí ohledně toho, co se teď děje.
Takže dostal si se sem tzv. myšlenkovým přenosem, což je mimochodem jen pro vyvolené. Dostal si se na místo, na které jsem použil kouzlo. Kouzlo, které rozezná, jestli jsi hoden toho, k čemu jsem tě předurčil. Kdyby si tam stoupl obyčejný člověk bez tvého nadání a poslání, nic se nestane. No není to geniální? Já vím, zní to šíleně, ale věř mi – četl jsem spousty knih, které ti poslouží. Teď, myslím, víš i proč mám doupě takhle špatně ukryté. Nemělo by cenu to nějak skrývat. Ach, jak já miluji magii.
Budu ti držet palce a pilně tě sledovat.
S láskou CH.M.

Ještě dnes plně nechápu smysl tohoto dopisu, ale to není podstatné. Tehdy jsem si řekl, že drahý CH.M. musel být pod silnou dávkou drog. No, ale věděl jsem, dá se říct, vše, co jsem potřeboval, a to byl teď důležitější krok. Dopis jsem složil, uklidil a rozhodl se, že budu pátrat po pokoji dál. V rohu pokoje byla jakási truhlička, které jsem si předtím nevšiml. Byla pokryta červeným sametem. Uprostřed měla obrovský háček, nejspíše na otevření, tudíž jsem za háček chytil a zabral. Horní víko hned povolilo a mohl jsem nahlédnout, co truhla ukrývá před zraky zvídavých očí. Hnízdila tam spousta starých papírů, per a inkoustů, knih, hábit a černá růže. Některé knihy mě velice zaujaly a jak CH.M. psal, rozhodl jsem se, že si některé vezmu. Měl jsem naštěstí s sebou velký batoh, do kterého se vešla spousta věcí. Narval jsem tam asi 12 knížek a měl jsem co dělat, abych batoh vůbec zapnul. Měl jsem vše potřebné a mohl jsem jít domů zkoumat všechny ty nádherné knihy. Batoh jsem si hodil přes rameno a vycupital ven. Musela už být spousta hodin, protože byla hrozná tma. Les vypadal hrozně strašidelně, hlavně ty stromy. Raději jsem vzal nohy na ramena a utíkal do svého útočiště, co to jen dá.
Když jsem po smrtelné výpravě přišel domů, no domů- tomu se ani nedalo říct domov, sedl jsem si do starého, rozvrzaného křesla, které jsem našel u popelnic, zapálil si cigaretu a snažil si srovnat myšlenky. Musel jsem usnout, sotva jsem si ji strčil do pusy, protože když jsem se po chvilce probudil, zbyl mi z ní jen filtr a všude po oblečení jsem měl popel. Oprášil jsem se, seděl dál, díval se z okna a poslouchal poněkud podezřele hlučnou silnici. Z této krušné melodie jsem uslyšel hlas, hlas tak nebezpečný a vzrušující, že mi přeběhl mráz po zádech. Co to zase bylo? Přestalo to? Ne – pořád jsem jej slyšel. Co vůbec říká? Rozuměl jsem, jakoby šeptal moje jméno. Vycházelo to ze zpustošené koupelny. Byl jsem tak mimo, že jsem se ani nebál a šel tam. Hlasy zmlkly a přesto, že se všechno zdálo být v pořádku, jsem v záři pouliční lampy uviděl obdélníkový obrys nalepený na okně, teda spíše na zbytku okna. Nevím proč, ale vystřelil jsem po té věci, jako kočka po myši. Vzal jsem to do ruky a zjistil jsem, že je to ústřižek z novin. Ano zajisté, to se dalo čekat. Psali tam o našem koncertě, kde řádil masový vrah, ano a další kecy blablabla. Počkat! Psali i o mně – hledají mě. No super, zrovna tohle jsem potřeboval. Byl jsem hodně nabroušený, zmuchlal jsem noviny, zahodil na prohořelou podlahu a vrátil se k předešlé činnosti – spaní.
To zas byla noc, to snad ani není možné. Nemohl jsem usnout, hlavou se mi honily myšlenky, a to myšlenky takové, že jsem byl zmatený ještě víc, než jsem byl do teď. Absolutně jsem nevěděl, co chci, a to nevím ani teď. Říkal jsem si, že mi chybí kluci z kapely a koncerty a naše věčné kalby, dokonce i matka. Jenže byl jsem tak posedlý, tak moc posedlý, jakoby se do mě vtělil ďábel nebo co já vím. Ne!!! CH.M. si mě vybral, jediného Antikrista mezi několika dalšími – to já jsem vyvolený a budu to ctít. Ne Briane, neblbni – říkal jsem si. Sakra, ty moje myšlenky a všechno už mě štve. Nejradši bych se na to vykašlal! Nevím jak, ale vzpomněl jsem si na toho šmejda Paula Hotse, toho buzeranta, co mě šikanoval. Probudila se ve mně neuvěřitelná zlost. Měl jsem potřebu mu všechno vrátit – tudíž jsem se rozhodl, že ve všem budu pokračovat, ale nesmím být tak nápadný, musím dělat jakoby nic a dělat věci, které jsem dělal do teď – především se vrátím domů.
Vrátil jsem se. Bál jsem se otevřít dveře, ale přesto jsem je otevřel. Nevím, co jsem tehdy čekal, ale nic tam nebylo. Jen obyčejná předsíň jako dřív. Odložil jsem si boty a kabát a šel se podívat do obýváku, kde jsem slyšel hluboké odkašlání. Jakmile jsem vkročil, matka vytřeštila oči, ze kterých se jí spustily proudy slz. Nadávala mi, ale nemyslela to zle. Měla jen strach, což je pochopitelné. Objal jsem ji, hladil ji po vlasech a šeptal jí, že už je dobře, že nemusí mít strach. Vydržela v mém objetí dost dlouho, ale nakonec, i když se to zdálo nekonečné, jsme se navzájem propustili a já se šel vysprchovat. Musel jsem taky za klukama, aby věděli, že ještě pořád žiju. Hodil jsem na sebe kalhoty a tričko, zašněroval boty a jen tak na lehko vyběhl ven. Už se docela stmívalo, ale to mi nikdy nevadilo, přestože ani lampy nesvítily. Vzpomínám si, že jsem ani nevěděl, jestli jsou kluci ve zkušebně, ale prostě taková předtucha vždy fungovala. Doběhl jsem tam a kluci tam samozřejmě byli. Když je mi smutno, tak si tuhle tu situaci vždycky představím, protože mě to zaručeně rozesměje. Kluci se po mně otočili, jako by se nechumelilo, řekli mi „čau“ a zase se otočili zpátky. Potom, jakoby do nich někdo vrazil, se zase otočili na mě a všichni tři se ke mně nahrnuli a začali okolo mě kroužit jak hladoví supi. Hrozně jsme se tomu smáli, chtěli, abych jim vyprávěl, co se se mnou stalo, ale řekl jsem jim, že to jim opravdu říct nemohu. Naštěstí to nepitvali, místo toho Terence navrhl, že zajdeme na panáka. Tak jsme šli. Z toho večera si moc nepamatuju, jen to, že jsem se zlískal jako prase, ale zjistil jsem, že když jsem takhle na mol, tak mám tendence vymýšlet nejrůznější věci. Vymyslel jsem si nové motto, nové pravidlo, kterým se budu řídit. „Člověk dosáhne absolutní osobní svobody, pokud se vzdá všech svých povinností a práv a naprosto pohrdá sebou, vším a všemi okolo sebe.“ A od té doby, jsem se tímto pravidlem snažil řídit. Ale největší pravidlo bylo: UŽÍVAT ŽIVOTA! Podle toho jsem se choval. Bydlel jsem s matkou, začal chodit do práce, měl spousty koncertů a hlavně pořádal neskutečně divoké kalby s klukama z kapely.
Tuším, že byl konec roku 1991 a my měli poslední koncert v tomto roce. Hodlali jsme si to pořádně užít. Připomínalo mi to den, kdy se všechno stalo. Myslím to s CH.M., ale tyto myšlenky jsem radši zahnal. Byli jsme ještě ve zkušebně a rychle dávali dohromady některé technické záležitosti. Ano, to byla charakteristika kapely Shit from the Vatican – dělat všechno na poslední chvíli. Josh už na nás nedočkavě troubil, tak jsme sbalili všechny věci, nanosili je do naší dodávky a s nadšenými úsměvy nasedli a odfrčeli za hranice reality. Dojeli jsme na nějaké místo, kde bylo napsáno: “Dope bar“, před nímž stál muž s obrovským plnovousem, jo bylo to ono. Řekl jsem, že to vyřídím. Šel jsem za chlápkem, který se představil jako Steve, podali jsme si ruce a zašli dovnitř. Povídali jsme si o nesmyslech, na které už si ani nevzpomenu. Ale na jednu věc si přesto vzpomenu, řekl mi, že když se to vydaří, dostaneme konečně smlouvu. Měl jsem nehoráznou radost, že jsem Steva musel obejmout a on se hlasitě zasmál. Pustil jsem ho ze svých spárů a utíkal za klukama, pověděl jsem jim o všem, především o smlouvě. Měli radost stejně velkou jako já, ale teď bylo nejdůležitější zahrát tak, jako nikdy předtím. Vyndali jsme věci z auta, odnesli je dovnitř a Steve zavolal zvukaře, aby to dali do kupy. My jsme mezitím šli do šatny ze sebe udělat „bubáky“, jak tomu říkala matka. Tentokrát jsme neměli žádné téma, ostatně od doby, co jsme měli téma Vrahové, jsme žádné téma už nedělali. Prostě jsme vypadali v podstatě stejně, jako jsme chodívali normálně, jen jsme si na obličej napatlali bílý pudr a oči s pusou jsme si natřeli černou barvou. Tak a šlo se na to. Publikum bylo naprosto v úžasné náladě, stejně jako my, a všichni si to skvěle užívali. Byla pauza a já šel s klukama na panáka, i když jsem věděl, že bych neměl. Ale co, třičtvrtě koncertu bylo za námi, měl jsem na to přece nárok. Najednou vytáhl Terence z kapsy krabičku, ve které měl trávu. Měl jsem v sobě už několik panáků a pálil jednu cigaretu za druhou, tak proč si nedát. Zapálil jsem brko a zlehka pokuřoval, měl jsem báječný pocit, takovou volnost jsem dlouho necítil, všechno mi bylo jedno a na všechny problémy a to největší břemeno, co jsem nesl, jsem mohl na chvíli zapomenout. Byl to naprosto blažený pocit, tak jsem si dal ještě další tři. Sakra, pauza skončila, museli jsme jít zase hrát. Vylezl jsem na podium zkouřený jako paprika a začal jsem zpívat. Koncert byl najednou lepší, přišel mi veselejší. Co to? Uviděl jsem opravdu támhle tu ženskou bez hlavy? No moment! Ten chlap neměl nohy ani ruce. Slyšel jsem smích a ne ledajaký. To byl určitě smích CH.M. Řekl jsem si, že už nikdy nebudu hulit, i když jsem měl ten krásný pocit. Nějakým způsobem se mi zase vrátila myšlenka a to taková, že jednou budu třeba vrah. Přesto jsem to odzpíval až do konce a podle fanoušků jsem mohl říct, že úspěšně. Zvládl jsi to Briane. Ne! Zvládli jsme to. Vděčně jsem se podíval na kluky a oni se stejně podívali na mě. Došlo mi, že je mam rád. Při odchodu z Dope baru za námi vyběhl Steve s tou nejúžasnější zprávou. Nabídl nám tu smlouvu, že jsme prý byli úplně bezkonkurenční a byl by rád, kdybychom hráli každou sobotu. No měli jsme každopádně důvod slavit a tak jsme zase nasedli do auta a vzhůru do velkoměsta.

Cože? Usnul v autě. Jerry si ze mě dělal asi srandu ne?. No najednou jsem se probudil v pronajatém klubu, kde se měla konat nejbrutálnější oslava, co kdy byla. Takže asi jsem opravdu usnul. Všude okolo mě se do rytmu hudby pohybovalo několik párů, některé jsem ani neznal. Koukal jsem jak Alenka v říši divů, kde se tady vzalo tolik lidí. Byl jsem hodně unavený, tudíž jsem se rozhodl, že ten den budu jen pít a pít a ještě jednou pít. Seděl jsem na černém, koženém gauči a nechal si od nějaké pipiny nosit chlast. Čím víc jsem pil, tím víc jsem myslel na to, že kdybych chtěl, můžu tady všechny pozabíjet. Pořád jsem tu káču pobízel, ať nosí a ona mě poslouchala jak čokl na vodítku. Byl jsem totálně ztřískaný, ale pořád jsem vnímal okolní svět. Páry z parketu pomalu mizely, určitě do pokojů nad klubem, co tam dělají, ani uvádět nebudu. Ale to nebylo podstatné, pořád jsem musel upřeně sledovat člověka, který mi byl povědomý. Ty bodavě modré oči. Odkud jsem je jen znal? No ne? Učinil jsem ten nejlepší objev. Byl to Paul Hots, ten kretén, který mě ve škole šikanoval. Byl to on, no jasně. Pokusil jsem se zvednout z gauče, což byl nápad velice, převelice špatný, zvedl se mi žaludek a utíkal jsem do nitra klubu, kde sídlily záchody. Otevřel jsem kabinku a…. mimochodem to, co jsem tam šel dělat, doufám, je všem jasný, nerad bych, aby se někomu, kdo to bude číst, udělalo zle. Vyšel jsem ze záchodu a sklonil se k umyvadlu, abych se mohl opláchnout. Když jsem zvedl hlavu a podíval se do zrcadla, stál tam. Vůbec jsem o jeho přítomnosti nevěděl. Rozhovor si pamatuji naprosto přesně: „ Co tu chceš?“ zeptal jsem se. „No viděl jsem tě, jak se ti udělalo lehce šoufl, tak jsem se šel za tebou podívat.“ „To si nemusel, jsem už dost velký, na to, abych se sám vyzvracel.“ Paul asi tehdy pochopil, že s ním mluvit opravdu nechci a odešel. Sesunul jsem se nejspíše úlevou, ale také vyčerpáním na podlahu a schoulil se v malé klubko sraček. Měl jsem hlavu jak meloun. Vůbec nevím, jestli mě poznal. Moment! To je jeho problém jestli ne, já jeho poznal a to je moje plus. Dostal jsem bezvadný nápad, asi už vím, kdo bude ten první. Ha ha ha. Ale teď už jsem toho měl vážně dost, bylo mi jedno, že jsem pořád na záchodech, jelikož jsem byl příliš mrtev na to, abych se přesídlil na svůj gauč, tak jsem tam jednoduše usnul.
Řeknu vám, probudit se s kocovinou jako prase a ke všemu ještě na záchodech, je šok. Ale co, nevadí, zvedl jsem se a dobelhal se zpátky k baru, kde stál Terence s Jerrym, o něčem klábosili. Šel jsem k nim, samozřejmě se bavili o koncertě, smlouvě a velkolepé pařbě, tudíž jsem se ochotně přidal. Vydrželi bychom kecat dlouho, jenže mně bylo fakt zle, tak jsem se sebral a šel domů, abych se vyspal. Celou cestu, přestože jsem myslel, že mám v hlavě všechny bubeníky světa, jsem přemýšlel o Paulovi. Samozřejmě jsem plánoval, jak ho zabít, přišlo mi to naprosto ujetý, plánovat něčí vraždu, ale bavilo mě to. Asi po hodinovém šourání jsem došel domů, svalil se na postel a usnul. Když jsem se probudil, dal jsem se do hledání informací. Matka nebyla doma, takže jsem měl klid a nemusel se strachovat, že by přišla do pokoje a všechno viděla. Už si nevzpomínám jak, ale zjistil jsem si, kde ten zmetek pracuje, a tak jsem se rozhodl, že ho začnu sledovat. Jen tak tak jsem uklidil všechny materiály a ve dveřích stála máma. Nabízela mi jídlo, ale na to jsem fakt neměl ani pomyšlení. Místo toho jsem si vzal bundu a zase šel ven. Jakmile jsem vykročil z baráku, všiml jsem si kráčející osoby přede mnou. Jasně, byl to Paul, to je ale náhoda. Šel jsem nenápadně za ním, a div se nemodlil, aby se neotočil. Štěstí se na mě mimořádně usmálo, nejen že se ten trouba neotočil, ale asi po čtvrt hodině zašel do paneláku. Kouknul jsem na zvonky a bylo tam napsaný Hots. No výborně, věděl jsem i kde bydlí. Měl jsem neskutečně obrovskou radost, teď už jen zbývalo vymyslet dokonalou vraždu, tak jak by si CH.M určitě přál. Běžel jsem domů, vzal si papír a začal si všechno sepisovat. Vzpomněl jsem si také na knížky, které jsem si přinesl z doupěte. Vytáhl jsem jednu, byla šíleně zaprášená, ale to byla poslední věc, která by mi vadila. Otevřel jsem ji a vzápětí jsem zjistil, že je o zbraních a jak zaútočit na určité typy lidí. Ty knížky mi opravdu všechno usnadní. Už bylo zase dost pozdě a potřeboval jsem hodně energie na další den. Zapálil jsem si cigaretu, chvíli pozoroval noční oblohu a poté poklidně usnul.
ANTIKRIST! ANTIKRIST! „Ne nepouštějte ho sem, je to blázen!“ řekl mužský hlas plný úzkosti a strachu. Nikdo ho však neposlouchal. Nějaký chlápek s kapucí mě strkal dopředu. Bránil jsem se, ale nedalo se nic dělat. Byl jsem v hrozných křečích a ta slova mi trhala uši. ANTIKRIST! ANTIKRIST! K čertu, co to je? Chlápek otevřel dveře a prorval mě dovnitř. Ocitl jsem se v tak strašně divné místnosti. Byla kulatá a celá opevněná plotem. Všiml jsem si, že za plotem jsou lidi. Uprostřed místnosti byla židle a naproti ní dřevěná kůl a k němu.... cože? Co to má být? Ke kůlu byl přiváný chlap. Byl celý od krve, klečel a hlasitě naříkal. Najednou chlápek s kapucí zmizel, byl jsem tam jen já, chlap u kůlu a lidi. Netušil jsem, co se po mně chce, abych udělal, ale šel jsem k tomu chlapovi. No ty vole! Byl to Paul, na hrudníku měl vyřezaný obrovský pentagram a v očích takovou temnotu, až se z toho tajil dech. On dokonce i brečel, jenže to nebyly slzy- plakal krev! Ještě měl bodné rány na rukou i na nohou. Snažil se mi něco říct, a tak jsem se k němu pomalu přiblížil, abych ho slyšel. „Zabij mě Antikriste!“ zašeptal. ANTIKRIST! ANTIKRIST! Nechtěl jsem ho zabít, nešlo to, ale jako by mě někdo naváděl. Jako by moje ruce nebyly moje. Do jedné ruky jsem uchopil nůž a do druhé jeho hlavu. Naklonil jsem ji dozadu a ostřím přejel po krku. Během vteřiny se z krku vyvalilo obrovské množství krve a já se probral. Chtěl jsem to zastavit, jenže to nešlo – bylo pozdě. Lidi skandovali jako šílení, pořád řvali ANTIKRIST! Z ničehož nic jsem se začal smát. Měl jsem hrozně obrovskou radost, ale z čeho? Přišlo to tak náhle, něco jako lavina radosti. Jenže i s radostí ke mně přicházel chlápek s kapucí a nesl…. Sakra, co to nese? BUM!
Ano, super další sen. Nevěděl jsem opět význam, jen to, že jsem zabil Paula a to bylo nejspíš dobrý znamení. Přesto jsem z toho byl celkem mimo, hlavně proto, že jsem to nemohl nikomu říct. Vyhrabal jsem se z postele, uvařil kafe, šel ze sebe udělat přijatelného člověka a šel ven. Bylo 6:30 a podle toho, co jsem zjistil, tou dobou, chodil Paul do práce. Šel jsem k prodejně počítačů a díval se přes výlohu. Jo, fakt tam pracoval. Sedl jsem si naproti na lavičku a čekal, dokud nepůjde domů. To čekání bylo strašné, ale vyplatilo se. Byly asi tři hodiny a konečně vypadl. Začalo menší pronásledování, doufal jsem, že nepůjde hned domů, to by byl den naprosto zbytečný. No nejspíš za to všechno vděčím CH.M., protože on do domu opravdu nezašel. Pronásledoval jsem ho dobrou hodinu, až konečně odbočil do restaurace. Nakukoval jsem jen tak oknem – seděl tam s nějakou ženskou a o něčem mluvili. Házely na sebe zamilované obličeje, občas se jí dotkl, nic víc. Nebavilo mě to, tak jsem se sebral a šel. Byl jsem fakt neskutečně zoufalý. To sledování k ničemu nevede, maximálně jsem zjistil, že nejspíš bydlí sám, a že kdybych k němu šel večer, šlo by to uskutečnit. Měl jsem v tom strašný nepořádek a potřeboval jsem odreagování. Zavolal jsem Terencovi, jestli by nešel ven. Samozřejmě ten nikdy neodmítne, a tak jsme napochodovali do staré večerky, kde jsme si koupili flašku a bezmyšlenkovitě chodili po parku. Kouřili jedno cigáro za druhým, až Terence zase vytáhl tu kouzelnou nádobku s trávou. Slastně jsem si potáhl a spokojeně se usmál. Miloval jsem tyhle procházky, kdy se člověk jen flákal a na všechno zapomněl. Mimochodem s trávou se na starosti zapomíná líp. Už bylo zase dost hodin, rozloučili jsme se a každý šel svým směrem. Doma bylo samozřejmě jako vždy pusto. Matka buď spala, nebo někde byla, rozhodl jsem se, že se raději podívám. Jasně, spala. Zapadl jsem do pokoje a napsal si na papír další poznatky z dneška. Měl bych si konečně vybrat zbraň a postup, ale byl jsem tak neuvěřitelně líný, že jsem šel zase spát.

Prospal jsem celé dopoledne. Zrovna to jsem opravdu nepotřeboval, protože tu byla možnost, že matka přijde brzo domů a já nestihnu nic připravit. No, ale místo přemýšlení, co kdyby náhodou přišla, mě jen ubíralo o další minuty. Sedl jsem si ke stolu, vytáhl knížky a začal listovat. Vybíral jsem zbraň opravdu dlouho, ale nakonec jsem se rozhodl pro obyčejný kuchyňský nůž. Teď už jen stačilo vymyslet strategický plán. Měl jsem hodně špatnou paměť, takže jsem si naprosto všechno musel psát:
Vkradu se do domu a zjistím, jestli spí. Pokud ano, budu mít čas, abych odřízl telefon. Potom půjdu do jeho ložnice a ve spánku ho jednoduše ubodám. Pokud spát nebude, musím všechno provést hodně rychle. Např. se proti němu rychle rozeběhnout a buď ho udeřit do hlavy, potom ubodat nebo zuřivě jít proti němu natlačit ke zdi a pak bodat, zkrátka, aby byl při vědomí.
Měl jsem naprosto všechno dokonale promyšlené. Teď už jen najít vhodný okamžik. Byl jsem tím dumáním nad vším tak utahaný, že jsem se na chvilku svalil na postel.
Sakra, usnul jsem. Pořád jenom spím. Probudil jsem se do brutálně černé tmy. Uvědomil jsem si, že matka už musí být dávno doma a já nechal, debil, ty plány na stole. Rozsvítil jsem lampičku, rozhlédl se po pokoji a plány nikde! Prostě zmizely. Zvedl jsem se a pomalu se plížil do obýváku, kde jsem slyšel hlasy z televize. Matka seděla na pohovce a v ruce držela papíry, na které jen podezíravě civěla. Ano! Byly to moje plány. V tu chvíli na mě šly mdloby. Myslel jsem, že se mi to jen zdá, ale nezdálo. Opravdu je četla. Nevěděl jsem co dělat, ale přece jsem nemohl jen tak stát. Šel jsem opatrně k ní a pozdravil ji. Pozdrav mi opětovala, ale ani se na mě nepodívala. Až po několika minutách pootočila hlavu. V jejím výrazu jsem uviděl spousty otázek a strach. Vychrlil jsem na ni, že to není tak, jak to vypadá. Ona jen pořád zírala a mě nebavilo se jen obhajovat lží. Najednou se stalo něco neuvěřitelného, jako bych slyšel hlas někoho jiného, jak říká: „ Kdysi si říkala, že mě budeš ve všem podporovat.“ Nemohl jsem uvěřit, že jsem něco takového řekl, ale řekl. Prostě jsem se prozradil. Matka se na mě podívala znechuceným pohledem a začala na mě křičet. Hrozně dlouho křičela, ani nevím, co všechno z úst vypustila, až na mučednickou poznámku: „Musím tě udat Briane, než bude pozdě.“ Tohle se sakra nesmělo stát, ještě jsem nikoho nezabil a už mě chtěli udat. Navíc vlastní matka. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka a já ztratil poslední částečky zdravého rozumu. Matka se stěží zvedla ze sedačky a plahočila se do šatníku pro kabát. Já jsem mezitím přeběhl do kuchyně, kde na mě čekal ON. Kuchyňský nůž a jakoby říkal: „vezmi mě.“ Poslech jsem a vzal si ho. Šel jsem ve vlastním stínu až do ložnice. I v té tmě jsem viděl, že matka stojí zády ke mně. Plížil jsem se k ní jako šelma, co se chystá zaútočit. A taky že jo. Matka se zrovna v tu pravou chvíli otočila a já jí zabodl nůž přímo do srdce. V ten moment mi došlo, co jsem udělal. Zahodil jsem nůž a chytil padající matku do náruče. Klekl jsem si i s jejím bezmocným tělem a prosil o odpuštění. Matka jen vydala poslední vzdech a zavřela oči. Vytryskly mi slzy a já jen křičel, aby ty oči otevřela. Ale křičel jsem zbytečně. Bylo pozdě. Byla mrtvá. Já ji zabil. Objal jsem ji a horlivě mačkal, že kdyby ještě dýchala, udusil bych ji.
Teprve, když se na nebi objevilo slunce, odvážil jsem se matku pustit. Šel jsem do koupelny, abych smyl krev. Je čas, abych se nadobro odstěhoval do chýše CH.M. Běžel jsem do pokoje, kde jsem vzal tašku a narval do ní nějaké hadry a kuchyňský nůž. Taky jsem musel vzít všechny svoje plány, knížky a další nutnosti. Hadry od krve jsem dal do pytle, abych to mohl někde spálit. Rozloučil jsem se s matkou a bytem a navždy toto místo opustil. Utíkal jsem, co mi síly stačily do doupěte, slzy mi tekly proudem, jak nějaký vodopád a nohy jsem skoro necítil. Konečně jsem našel to místo, které mě přenese tam, kde mi bude asi nejlépe. Byl jsem v bezpečí. Odhodil jsem věci do kouta a sedl si ke stolu. Pořád jsem brečel, nešlo to zastavit. Tak strašně se mi to nepovedlo a odnesla to nevinná osoba, kterou jsem miloval. Musel jsem se nějak potrestat. Vzal jsem si nůž a jezdil jeho ostřím po svojí ruce. Ani to moc nebolelo, spíš jsem pociťoval úlevu. S krví, co se valila ven, se zároveň odplavoval pocit úzkosti a viny. Cítil jsem zvláštní blaho a byl jsem šťastný. Odložil jsem nůž, dal nohy na stůl a zapálil si cigaretu. Jako na zavolanou se mi po pravé ruce zjevila lahev whisky. A sakra! Dochází mi deník, no aspoň budu mít víc času.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.04.2013, 15:19:33 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Celý příběh je vyprávěn prostřednictvím nevšedních deníkových zápisků, kdy je samotným vyprávěčem právě hlavní hrdina celého příběhu, který se snad i díky rodinným poměrům a "společnosti" ve které vyrůstá, stává tím čím je: tedy vrahem a pomatencem, který hledá sám sebe kdesi mimo realitu, unesen pocitem vlastní vyjímečnosti a podobně. Celý příběh končí smrtí hrdiny, což je vlastně jedna z možností, hrdina tak uniká světské spravedlnosti a není potrestán za své činy (otázkou, zcela mimo příběh, je, zda by vůbec skončil ve vězení, nejspíše v nějakém tom ústavu pro duševně choré, tolik psychologie postav).

Styl vyprávění je veden pomoci popisů a víceméně nepřímé řeči. Povídka tedy není vedena klasickou formou, ale již zmíněnými vypísy z deníku, které vlastně ani klasickými poznámkami také nejsou, jde tedy o jakousi formu stojící na půl cesty mezi klasickým vyprávěním a vyprávěním zcela popisným. Teď jsem se krapet zamotal, ale ono to celkově vzato ani příliš nevadí, přestože zde obsah vyhrává nad samotnou formou a vyprávění se některým čtenářům může zdát krapet ukecané (možná i svým způsobem nezáživné, protože pomoci jednotlivých obrazů prochází s našim hrdinou celou povídkou - takřka od narození až do smrti). Dumal jsem nad tím, jak by asi příběh působil na čtenáře, kdyby byl více rozveden (třeba i do několik částí) se vším všudy, byť i bez dialogů, které by byly i nadále jen "okecané" tím, co kdo zrovna řekl, ale příběh by tak mohl dostat určitou hloubku a větší uvěřitelnost (což mu v této podobě i trochu chybí). Avšak pak by byla povídka o něčem jiném. Zde záleží hodně na autorském záměru. Čtenáři pak už jen mohou z výslednýmm produktem autorovy práce jen souhlasit či nesouhlasit.

Dovolil bych si vypsat několik maličkostí, které mi padly do oka:

- číslovky, obecně, pokud to jde, je lepší je vypsat slovy, vypadá to lépe, přestože kupříkladu datum narození je datum narození a nelze jej ošidit, otázkou je, jak důležitým je pro náš příběh, možná by stačilo uvést jen měsíc a rok (věc názoru),

- vypsání jmen rodičů (včetně vlastního jména) se mi nejeví příliš povedené (ono už samotný úvod se mi jeví krapet "rozpačitý"), ale jak sám často uvádí, každý příběh musí nějak začít a nějakým způsobem uvést čtenáře do děje,

- další věcí jsou odstavce, nejen proto, aby nebyl celý text v jednolitém bloku, pomůže buďto volný řádek, nebo html tág [tab], který se vloží vždy na nový řádek (před samotný text), který má reprezentovat nový odstavec, co se týče samotného rozdělení textu do odstavců, je dobré text rozdělit například podle myšlenek, střihů v ději (kupříkladu u změny lokace, ve které se příběh odehrává - domov, les, chajda a podobně), stačí se juknout do oblíbené knihy, jak jsou odstavce členěny tam (třeba i jen pro ukázku), byť nějaké náznaky členění textu tu jsou,

- tu a tam lze na nějakou uvozenou (přímou) řeč narazit, pozor však na nadbytečnou interpunkci: Rozzářila se, ústa rozevřela do širokého úsměvu a prohlásila: „Výborně, táta bude koukat.“. (bez té tečky za přímou řečí)

- pozor na interpunkci obecně, pomohou pravidla pravopisu, net, nebo kniha dobrého autora (opět pro ukázku), uvedu kupříkladu zde: Nevěděl jsem, co s ní. (zde bych čárku před "co" vypustil, nemýlím-li se),

- pozor také na psaní ji/jí, snad pomůže dosadit za zájmeno slůvka TU (za ji) a TÉ (za jí), příklad: Terenc říkal, že by ji měla pomoct ledová voda. (jí - TÉ ženě by měla pomoci ledová voda),

- opakování slůvek ve větách za sebou (nebo v souvětích), také to nevypadá hezky (někomu to může vadit), příklad: I když matka vypadala děsivě, když byla celá od krve, ale zároveň vypadala nějak zvláštně a tajemně, nevím jak to popsat. (zde "vypadala"),

- užití přímé a nepřímé řeči obecně, pokud si hrdina něco myslí (ve své hlavě a nevyslovil to), pak je dobré toto nedávat do uvozovek, příklad: „Musím utéct“, honilo se mi hlavou. -- Musím utéci, honilo se mi hlavou. -- Musím zdrhnout, honilo se mi hlavou. (přeci jen nebude hrdina mluvit jako nějaký docent),

- pozor na tři tečky (tedy užití méně nebo více teček ve smyslu nedokončené myšlenky a podobně), zde: Jako věrný fanoušek jsem chodil na každý tvůj koncert a vypozoroval v tobě něco více než zpěváka a nepletl jsem se.. (vždy jen tři tečky, ani méně, ani více),

- občas schází mezera v textu, nebo je nadbytečnou, opět uvedu příklad: Ano Briane , jsem to já – ten vrah, kterého nikdy nechytili, ale už jsem starý a tak předávám žezlo tobě. Budu doufat, že se nezděsíš a nevezmeš roha. (nevypadá to pěkně a text může působit se všemi nedostatky trochu "odbytě"),

- pokud jsou do textu (obecně) vloženy dopisy (jako dodatečné texty, které mají to či ono vysvětlit čtenáři, či blíže přiblížit), je dobré je dát do kurzivy (nebo jinak oddělit od zbytku textu, aby byl čtenář v obraze), například na SASPI pomoci html tágu: [i]text napsaný kurzívou[/i] (jukni do nápovědy v obrazovce vkládání nových textů),

Pokud se na dílko podíváme jako na celek, může být jeho samotný rozsah (co do délky) krapet "ubíjející", nehledě na fakt, že příliš dlouhé texty netáhnou, přeci jen se nechce všem čtenářům sedět před obrazovkou počítače a louskat textík na jeden zátah. Ovšem... Sám vím, o čem mluvím, také jsem autorem dlouhých textů (nejen co do délky samotných povídek), ale i textů na pokračování. Pak je dobré držet se nějaké rozumné délky a rozdělit povídku na více částí, to je však již plně v uvážení každého autora.

Jak bych měl hodnotit toto dílko po jeho přečtení? Jako zpověď? Přiblížení (byť jen fiktivního života) fiktivních postav, jejichž život sám popisuje i běžné problémy, které musí překonat lidé žijící v určitém prostředí (a společnosti)? Se všemi svými radostmi i strastmi, mindráky i okamžiky štěstí. Nejspíš bych "kecal", kdybych napsal, že jde o jakousi sondu do života našeho hrdiny, který tak trochu sešel z "pravé cesty" a vydal se (byť i nevědomky) na onu šikmou plochu. Život není jednoduchý a nikdo se nerodí jako záporák či klaďas (i v běžném a reálném životě).

Po technické stránce jsem uvedl některé nedostatky a čtenáři možná přijdou i na další, které jsem (i) přešel. Text je to dlouhý a jeho detailnější rozbor by zabral i několik hodin či dní. Což není v mých silách, nehledě na fakt, že nemám ani dostatek prostoru jej rozebrat do mrtě. Je dobré hodně číst, abys byla v obraze, jak zacházejí s texty jiní autoři. Psát povídky (a kupříkladu i delší prózu) dá hodně práce. Záleží nejen na sveřeposti autora, jeho píli, ale také na míře jeho kritického pohledu k samotnému textu. Jak říká klasic: "Pořád je se čemu učit!"

Takže přeji hodně zdaru a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
34. kapitola - ...
Miky
Ten, který přin...
Xianghua
Odi et amo 9
Mon
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr