obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Vlakáč ::

 autor brunnerka publikováno: 29.04.2013, 14:06  
Člověk tu a tam potká zvláštní lidi, kteří vnesou do jinak stereotypního života nezvyklé momenty.
 

Usadím se dopředu k řidiči autobusu. Nevnímám své okolí do té doby, než se dostáváme do typické odpolední kolony, protože kolem města doposud nevybudovali objížďku. Nervózně sleduji čas, podupávám si nohou a najednou se vedle mě přes uličku ozve mužský hlas: "Nevíte, jestli ten vlak jede v celou jedenáct?" Ujišťuji ho, že ano, a podívám se jeho směrem. Neznámý je krátkovlasý mladý muž s bradkou vysoké postavy oblečený kompletně v černém. Nejvíce mě upoutávají jeho okované boty na vysoké platformě. Díky nim sílí můj dojem, že se jedná o fandu tvrdší hudby.

K nádraží přijíždíme dvě minuty předtím, než odjede náš vlak. Jsem velice nervózní. Ten vlak mi nesmí ujet! Honem, honem, otevři ty dveře. Bože, to je doba! V rychlosti přeji neznámému hodně štěstí, aby vlak také stihl. Na rozdíl ode mě si totiž ještě musí koupit jízdenku u nádražní pokladny.

Sprintem doslova prosvištím velkou nádražním halou, seběhnu schody a po několika vteřinách vybíhám na nástupiště. Nemohu téměř popadnout dech, ale pantograf tu naštěstí ještě stojí. Na poslední chvíli mě dobíhá i ten kluk z autobusu a zamířil do stejného vagonu.

"Tak koukám, že jste to stihl," usměji se na něj. Mladík vypadá celkem zvláštně, ale nemůžu říct, že by mi byl nesympatický. Sedáme si k sobě a začínáme se spolu nezávazně bavit. Po chvíli si začneme normálně tykat, protože jsme stejně staří. Už od počátku se mi zamlouvá, že se s ním dá bavit velice otevřeně. Konečně si vedle někoho po dlouhé době nepřipadám přehnaně upovídaná.

Naše diskuze se stáčí od tématu k tématu, tak rychle jako na horské dráze. Upoutaly mě jeho oči, ze kterých mám rozporuplné pocity. Ovšem s klidem mohu přiznat, že mě od první chvíle svým způsobem fascinují. Popravdě nedokážu ani slovy pořádně popsat jejich výraz.

Čím více se blížíme k Praze, dostáváme i k osobnějším tématům. O řadě z nich by se spousta z nás styděla mluvit i s lidmi, které známe několik let. To očividně není náš případ. Jakmile se náš rozhovor začne točit kolem opačného pohlaví, dostáváme se přirozeně i k ožehavějším tématům. Mně se jisté věci momentálně vyhýbají jako čert kříži, tak se o nich alespoň ráda bavím s druhými. Problém je, že moc nemám s kým. Zítra bude 21. března, a netrpělivě očekávané jaro s mou myslí vyvádí takové zajímavé věci. Vlastně je lepší to moc nerozvádět...

"Máš facebook?" ptá se mě spolucestující. Trochu jsem v tu otázku doufala. Po dlouhé době mě cesta vlakem baví a utíká. K tomu si už nějakou dobu říkám, že bych ráda poznala nové lidi. Chvíli na to si píšu jeho facebookovou přezdívku do mobilu s plánem si ho přidat mezi své virtuální přátele.

Na Masaryčce vycházíme ze starého panťáku ven. U vchodu do metra si z kapsy vytahuje krabičku s cigaretami. Zapálí si a odůvodní to slovy: "To víš, sexuálně nežiju, nepiju, tak alespoň to cigárko si chci dopřát." Naše cesty se rozdělují v metru.
Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Roman a bydlí vedle ve vsi, kam se před několika měsíci přestěhoval. Máme společné to, že jsme se narodili na pomezí dvou znamení a oba to s oblibou přirovnáváme k naší rozdvojené osobnosti.

Druhý den ho potkávám znovu, tentokrát při cestě z Prahy v pozdních večerních hodinách. Prochází kolem mě se sluchátky na uších, ale nezaregistruje mě. Tak trošku ho přepadnu, když si k němu sedám (ve svém stylu připomínající rozjetý buldozer). Chvíli vypadá překvapeně, ale to nebrání tomu, že navazujeme zajímavou diskuzi z předešlého dne.

Roman má trošku upito. Tvrdí mi něco v tom smyslu, že se v mé přítomnosti cítí jako ten největší úchyl. Dle svých slov si rád užívá života. Já prý působím strašně slušně oproti lidem, se kterými se normálně kamarádí a setkává. To mě fascinuje, obzvlášť když všude slýchávám, že jsem velice výrazná osobnost, pro někoho zvláštní, pro někoho lehce bohémská a hlasitá. Docela mě těší fakt, že se před ním můžu v klidu uvolnit a pustit slova na špacír, aniž by mě kvůli tomu někdo osočoval.

„Nezlob nebo tě spapám,“ zareagoval. Nechápu, co si pod tím výrazem mám představit a ptám se, co to znamená. „No, kousnul bych tě do krku.“ Zvědavě se vyptávám, z jakého důvodu. „Protože zlobíš.“ Usmívá se přitom a v očích má šibalský výraz. „A to koušeš holky do krku normálně?“ Roman na to opáčí: „Záleží na tom, jak které, a co jim tím chci naznačit...“

„Jak pojedeš domů?,“ prohodím, když vystupujeme na nádraží. Mně jede za deset minut poslední autobus, kdy můžu v pohodě dojít domů. „Klidně pojeď se mnou, doprovodila bych tě k zámku. Odtamtud už bys trefil, ne?“ Chvíli to vypadá, že by i jel, ale najednou se mě zeptá: „Co je dneska za den?“ Odpovídám mu, že je čtvrtek. „Jé, on má kámoš dneska narozeniny. Úplně jsem na to zapomněl. Klidně pojď se mnou, slaví to na Františku.“ Odmítám to se slovy, že opravdu musím jít domů. Zároveň navrhuji, že můžeme popojít o zastávku dál, když mám ještě čas, protože to bude mít k hospodě blíž. Cestou si povídáme.

Když přijíždí autobus, tak mě ještě na rozloučenou obejme, což mě lehce zaskočí, ale nevadí mi to. Beru to se značnou rezervou, protože je ve značně rozverné náladě a v kontextu toho, jaká témata jsme doposud spolu s oblibou řešili. A s úsměvem od ucha k uchu na mě mává, když odjíždím...

Nijak zvlášť jsem nepociťovala, že by mi jeho společnost chyběla. Jeho přítomnost mi rozhodně nepříjemná není, naopak jsem ráda, že se dostanu ven, takže jsme se nakonec asi po měsíci dohodli, že zajdeme na pivo. Časově to teď moc nevycházelo, abychom se viděli, takže jsme si místo toho občas napsali na facebooku. Roman byl ten, kdo se chtěl sejít.

„Já mám pocit, jako bych mluvil se svým starým já,“ prohlašuje Roman, když spolu sedíme na bowlingu na pivu. On si objednává už svoje několikáté nealko (dle svých slov abstinuje). Narozdíl od něj popíjím své dnešní třetí alkoholické, což je u mě osobně spíše výjimkou. Bavíme se o různých tématech, o své minulosti, o svých zkušenostech ze života. Zjišťuju, že nerad řeší víru nebo válku, ale o holkách by kecal pořád. I když jsem původně hrát kuželky nechtěla, nechávám se nakonec přesvědčit.

Poté, co si poprvé zahraji bowling, který mi dvakrát nešel a jistě jsem u něj vypadala komicky, se přesouváme do blízkého nonstopu. Zde potkáváme Romanova kamaráda, se kterým se seznámil na Františku. Kromě něj se tu nachází ještě vcelku vstřícný a lehce přítulný Slovák Tomáš, který mi při seznamování lípne pusu na obě tváře.

„Zahrajem si fotbálek?“ navrhuje Roman a už nese v dlaních tolik rozměněných desetikorun, že poslední hru dohráváme kolem třetí ráno. „No vidíš, jak ses během dneška zlepšila,“ pochválí mě. Celou dobu jsem tam stála a spíše těkavě sledovala míček, než abych stíhala včas reagovat. Líbilo se mi, jak to ti kluci prožívají. Když se mi už zázrakem podařilo dát gól soupeřovi, tak se významně podivovali, takže mě to taky bavilo.

Z toho samého nonstopu se druhý den s Romanem přesouváme k Františkovi, který je na druhé straně ulice na rohu. Roman porušuje svou abstinenci. Kromě Birellu si taky objednává normální pivo, nejdříve jedno, potom další a prohlásí: „To už je jedno, jestli mi zejtra bude špatně ze tří nebo ze šesti.“ Prý ho zlobí játra. Předtím pil docela často a hodně, proto normálně pije nealko pivo. Zabředli jsme do té naší typické lechtivější diskuze.

Roman mě po chvíli začíná lehce provokovat a pošťuchovat. Vypadá to, že ho to docela baví pozorovat mé reakce. Jakmile se jeho ruka dotkla mého ramene a přejela přes páteř, úplně mi ztuhly svaly a začala jsem se úplně propínat jako kočka, která se protahuje. On poznává moc dobře, že se mi to líbí, a proto ho několikrát poprosím, jestli by to zopakoval. Nikdy jsem si na sobě nevšimla, že bych z něj byla paf, ale tohle je mi fakt příjemné.

Postarší pár u protějšího stolu se k sobě taky celkem má, takže mi Romanova pozornost v tuhle chvíli dělá dobře. Nakonec mě lehce pohladí i přes džíny po stehnech, a to už se na té lavičce svíjím skoro malé hádě. Dle svých slov se umí ovládat, takže jeho dlaň nezajede, kam by mohla a v tuhle chvíli nevím, jestli by mi to vadilo.

„Škoda, že kouříš,“ vypadne ze mě najednou, když čekáme na taxíka, který Roman objednal, až jsem z toho sama překvapená. „Pročpak? Chtěla bys mě líbat?“ Zcela férově mu odvětím: „No, víš co, jak jsme se bavili, že když nikoho nemáš, že se nebráníš úletům. Zjistila jsem, že tvoje dotyky jsou mi příjemný. To, že mi chybí chlap, přiznávám naprosto otevřeně, ale to kouření mi dost vadí. Většinou jsem měla samý nekuřáky.“

Roman se na mě dívá s typickým výrazem v očích, usmívá se přitom a říká: „Já bych byl drzej, to nemůžu říct.“ „Ale tak to řekni,“ vybízím ho... „No, teď bych ti nejradši zajel rukama až pod podprsenku.“ Jindy by mě to odradilo, ale teďka jsem ráda, že je ke mně upřímný. „Mně se na tobě líbí, že ti můžu říct věci, který by hodně holek asi urazilo. Když bys byla u nás, tak by to asi dopadlo zajímavě.“ Pokývám hlavou a odpovídám: „Hm, to asi jo.“ Oba se na pár vteřin odmlčíme a Roman spustí: „Ale v pokoji mám bordel. Všude kolem počítače i postele mám popel, protože kouřím, když pařím hry.“

Beru to v pohodě. Alespoň se vyhnu příležitosti vyvést nějakou blbost, které bych mohla litovat, pomyslím si. Znám se moc dobře. Párkrát mě sice v duchu napadá, jak by asi „kafčo“, na které mě v kontextu jedné naší diskuze zval, asi dopadlo. Pořád mi to trošičku vrtá hlavou, ale čert to vem...

Po obědě v čajovně zamířím na vlak do Prahy. V dálce na nástupišti zahlédnu Romana v jeho černém plášti a vysokých botách, jak nastupuje do prostředního vagonu. Zamířím za ním. Neměl teď v poslední době náladu se vídat s nikým. Respektovala jsem to, ale proč bych se mu měla vyhýbat, když ho vidím?

Povídáme si jako obvykle o všem možném, i když si sice něco hraje na svém ne zcela levném bílém smartphonu. Zítra nebo pozítří by měl mít sraz s jednou slečnou. Ptám se ho, zdali je do ní zakoukaný. On odvětí, že jo, že si začali po poslední schůzce víc psát. Samozřejmě, že mu to přeju, i když před pár dny ještě říkal, že by s případným úletem problém asi neměl, protože oficiálně s nikým nechodí.

Jedeme spolu i metrem. Roman má v plánu vystoupit na I. P. Pavlova, já o dvě stanice za ním. „Tak ahoj, kdyžtak ti dám vědět, až pojedu vlakem zpátky,“ loučím se s ním. „Dobrá, ahoj,“ odpovídá a zmizí za dveřmi dveřích, které se následně zavřou a metro se rozjíždí...

Ve chvíli, když zrovna klábosím s kolegyní, mi zapípá mobil s SMSkou z Romanova čísla: „Ahoj, mohla bys nechat meho pritele uz na pokoji. Diky Julie. Pokud se tak nestane, tak si popovidame osobne.“ Když to přečtu, rozbuší se mi srdce a připadám si strašně nepříjemně. Absolutně nechápu, o co komu jde. Zmůžu se jen na jednoznakovou odpověď „?“. Po pěti minutách mi přijde další zpráva z jeho čísla. „Ahoj, Roman mi to uz dal precist, obtezujes ho. Dej mu pokoj. Julie.“

Mám z toho hlavu v pejru, a píšu mu na facebook vzkaz: „Co to mělo znamenat ta SMSka? Slečna asi jedla vtipnou kaši, absolutně nechápu souvislosti, ale dobrý. Jestli nějaký problém máš ty osobně, tak si mě odeber z přátel, já to přežiju.“ Roman odpovídá z mobilu: „Ja problem nemam, ale moje pritelkyne ho ma.“

Ještě ze sebe vypotím pár nechápavých vět. Doposud jsem absolutně netušila, že má nějakou přítelkyni, když dle svých slov je už pár roků sám. Říkal, že by si rád našel už vážnější vztah po sérii úletů s kamarádkami. Nakonec se odvážím mu zatelefonovat. Asi na třetí pokus mi hovor vezme ne zcela příjemný, lehce afektovaný dívčí hlas, jenž zároveň zní i trošku rezignovaně, který se představí jako Julie...

Během našeho telefonického rozhovoru se dozvídám vskutku zajímavé věci. Třeba, že dotyčná slečna s ním chodí už půl roku, že je Roman trošku zvláštní. Po dvou týdnech vztahu následoval první Juliin telefonát jiné holce, která Romanovi často psala. Roman často ve vlaku nudí, tak oslovuje cizí slečny. To jí prý tolik nevadí, ale těch zpráv ode mě se objevilo moc.

Roman jí zprávy ode mě dal údajně sám od sebe přečíst. A když jsem mu volala, podal jí mobil, aby to vyřídila. Slečna Julie si prý prošla vztahem, kdy ji přítel mlátil, a oproti němu je prý Romča úplně zlatý... Nakonec se v klidu rozloučíme, myslím, že můj hlas nezněl nějak nejistě. Když zavěsím, ještě chvíli to rozdýchávám. Napadají mě různé teorie, jak to mohlo být.

Každopádně Roman zřejmě dosáhl svého, ať to bylo jak to bylo. „Odebrala jsem si te z pratel. Slecnu obdivuju, at je to, kdo je to.“ Tak zní poslední zpráva, kterou jsem mu napsala. Osobně si myslím, že to v zákulisí celé proběhlo trošku jinak. Každopádně už mi neodpověděl. Dobře nám tak.


 celkové hodnocení autora: 84.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.04.2013, 14:06:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Nevšední nadpis pro povídku o osudech jedné dívčiny, která se stala terčem hrátek jednoho mladého muže, jež měl zvláštní úchylku (byť měl známost) v podobě oslovování docela cizích slečen a navozování v nich pocitu jakéhosi souznění (a podobně).

Celý příběh se nese v tomto duchu (vzájemného setkávání a poznávání), byť konec samotný není žádným happyendem, ale blíží se více reality (běžného dne). Naštěstí či naneštěstí se vše vysvětluje a oba se rozcházejí. Čtenář se jen může zamyslet, kolik že takových "lovců a hračiček" (či vlakáčů) chodí mezi námi...

Text je hrán na notu "psychologické prózy", protože se zabývá nejen mezilidskými vztahy a jejich vzájemnými pocity. Co nejvýstižnější a nejkratší vyjádření by bylo nejspíše: "Hra na lásku." či "Hra na kočku a myš." Zatím co on byl tím "kocourem", byla naše hrdinka tou "šedou myškou". Věřím, že si tento příběh své čtenáře najde, ať už je zcela fiktivní, nebo napsaný na motivy skutečných událostí...

Po technické stránce jsem v něm našel několik drobností (které se vesměs opakovaly v celém textu), dovolil jsem si něco málo vypsat níže, přeji príma den a múzám zdar!

Ať se daří.

P.S. Co mi padlo do oka:
===============

-- „Jak pojedeš domů?,“ prohodím ... -- příliš znamének na konci přímé řeči, jde o otázku, stačil by otazník (nevypisoval jsem celé souvětí)

- zde jsem si dovolil vypsat celý odstavec (v původním znění a pod ním napsat upravenou verzi):

Roman se na mě dívá s typickým výrazem v očích, usmívá se přitom a říká: „Já bych byl drzej, to nemůžu říct.“ „Ale tak to řekni,“ vybízím ho... „No, teď bych ti nejradši zajel rukama až pod podprsenku.“ Jindy by mě to odradilo, ale teďka jsem ráda, že je ke mně upřímný. „Mně se na tobě líbí, že ti můžu říct věci, který by hodně holek asi urazilo. Když bys byla u nás, tak by to asi dopadlo zajímavě.“ Pokývám hlavou a odpovídám: „Hm, to asi jo.“ Oba se na pár vteřin odmlčíme a Roman spustí: „Ale v pokoji mám bordel. Všude kolem počítače i postele mám popel, protože kouřím, když pařím hry.“

- verze mírně upravená:

Roman se na mě dívá s typickým výrazem v očích, usmívá se přitom a říká: „Já bych byl drzej, to nemůžu říct.“
„Ale tak to řekni,“ vybízím ho...
„No, teď bych ti nejradši zajel rukama až pod podprsenku.“
Jindy by mě to odradilo, ale teďka jsem ráda, že je ke mně upřímný.
„Mně se na tobě líbí, že ti můžu říct věci, který by hodně holek asi urazilo. Když bys byla u nás, tak by to asi dopadlo zajímavě.“ Pokývám hlavou a odpovídám: „Hm, to asi jo.“
Oba se na pár vteřin odmlčíme a Roman spustí: „Ale v pokoji mám bordel. Všude kolem počítače i postele mám popel, protože kouřím, když pařím hry.“

(nevkládej na jeden řádek - vedle sebe - "konce" a "začátky" projevů svých hrdinů - viz jejich vzájemný dialog - ale vždy novou přímou řeč odsaď - nejen pro přehlednost - na nový řádek)

Tož tak...
 ze dne 30.04.2013, 0:31:41  
   brunnerka: Také zdravím a děkuji za pěkný a obsáhlý komentář. Rady si vezmu k srdci a zapíšu za uši. Dovolím veřejně přiznat, že příběh je napsán dle mého vlastního zážitku bez jakéhokoliv domýšlení a přikrašlování. Spíš jsem se snažila děj co nejvíc zestručnit, jak to šlo. Dovolila jsem si pozměnit i jména, která tu nejsou až tak klíčová. Hodně dlouho jsem povídky nepsala. Ještě mám v šuplíku další, zcela vymyšlené, které tu asi publikuji časem :-) Mám z kladného hodnocení opravdovou radost.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Rozhodnutí
Dívka za zrcadlem
A anděl od ní o...
Jan Zindulka
Otázka věrnosti...
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr