obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915551 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39826 příspěvků, 5773 autorů a 391832 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. IX - Jako v pohádkách 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 02.05.2013, 15:14  
První část deváté kapitoly románu. Nicolas přijíždí do Namibie, aby se připravil na následující akci - zabít Kasumi.
 

Vojenská základna u Namibijského hlavního města Windhoek bylo místo, kam Nicolas hned po příletu do Namibie zavítal. Přestože v přítomnosti takového množství vojáků by se většina lidí cítila nesvá, tak pro Nicolase to neplatilo. Rázným krokem pokračoval k ubikacím pro posádku, jakoby přesně věděl, kam jít a tak to vskutku bylo. Nezajímal ho vzruch, který na základně panuje. Střelba ze vzdáleného cvičiště, vzrušené pořvávání jakéhosi důstojníka i občasná přítomnost lehké bojové techniky, která ze základny vyjížděla – nic z toho ho nezaujalo a tak sebevědomě vstoupil do budovy. Byla tu dlouhá chodba s mnoha dveřmi. Některé vedly do šaten, jiné do jídelny, kuchyně, skladu, či posilovny. Nicolas to tu již dobře znal, ostatně před lety tu také sloužil. Vstoupil do kanceláře. Za stolem seděl voják, dle hodnosti major a sepisoval jakousi zprávu na psacím stroji. Když uviděl Nicolase, vstal a podal si s ním ruku.
„Jsem potěšen vaší přítomností, kapitáne,“ řekl major.
„Děkuji, majore, ale kapitán už nejsem.“
„Je to škoda. Mít tak víc skvělých mužů, jako jste byl vy. Právě tu vyřizuji zprávu pro seržantku Singh. Je volná a plně k vašim službám, ať už jde o cokoli.“
„Kde bych ji nalezl?“
„Posilovna, dveře C6. Chcete tam doprovodit?“
„Ne, to není nutné. Vím, kde to je. Na těch pět let tady nejde zapomenout. Sbohem, majore.“ Nicolas na nic víc nečekal a vstoupil do dveří, kde měla být podle majora jeho společnice. V posilovně nechybělo spousta strojů, tyčí, provazů, hrazd a boxovacích pytlů. Na jedné z hrazd právě cvičila mladá, asi pětadvacetiletá černoška v přiléhavém zeleném nátělníku a podobně zbarvených kraťasech. Tekl z ní pot a bylo vidět, že tu už dlouhou dobu posiluje.
„Parvati, nemáš už dost?“
„Počkej… až… uh… dodělám uff… tuhle sadu.“ Nicolas si zatím sedl na lavičku a prohlížel si Parvati. Byla to pohledná mladá žena s krátkými černými vlasy sčesanými dozadu a zelenýma očima. Měla však hodně vypracované tělo, které celkový dojem značně kazilo. Po chvilce konečně seskočila z hrazdy, otřela si pot ručníkem a napila se vody z plastové lahve. Pak Nicolase objala. „Chyběl jsi mi.“
„To ty mě taky. Nezajdeš do sprchy?“
Parvati se usmála „Zapachám, co? No… je to tu dost namáhavé.“
„Jsi tu sama. Proč? Teď přece cvičit nemusíš.“
„Jo, jenže tohle úterý se pořádá finále turnaje v boxu a karate. Na karate asi nemám, ale box… Chtěla bych svoji kategorii vyhrát. Minule mi to uteklo jen o chlup. To K. O. mě hrozně štvalo. No… letos budu připravená. Víš, jak bude táta pyšný, když vyhraju trofej?“
„Pověz mi - děláš to pro něj nebo pro sebe? Stále slyším jen táta, táta…“
„Nicku, je to můj otec. Jediný člen rodiny, kterého mám a já ho miluju. Vychoval mě a jen díky němu jsem to dotáhla tak daleko. Je sice pravda, že od toho, co dělám mě ustavičně odrazuje, ale když dokážu, že to stojí za to… když vyhraju… věřím, že to pochopí a začne mě podporovat a to je to, co si přeju.“
„No… jenže, ač nerad, musím ti překazit plány. Letíme do Anglie.“
„Cože? Už teď? Ale…“
„Nedá se nic dělat. Hezky se rozluč, zamávej své oblíbené čince, sbal si a jedeme. Směr Anglie!“
„Vážně už vyrážíme? Ale... ale to nejde. Nicku já nemůžu, ještě ne! Nejdřív ten turnaj. Jsem už ve finále!“
„Parvati, já pravidla neurčuju. Chceš přece ty peníze? Pět milionů dolarů… víš co to je?!“
„No ano… ach jo. Musím se ale rozloučit s tátou. Musím ho před cestou vidět, kdoví za jak dlouho se sem vrátím.“
„Fajn, ostatně letí nám to až zítra před polednem.“
„Tak to u něj budu moct přespat. Bude rád.“
„Myslel jsem, že strávíme noc spolu, ale dobře… hodím tě k němu, jen nečekej, že půjdu dovnitř.“

Po pár minutách již Nicolas vezl Parvati svým bytelným džípem z Windhoeku a mířil na sever. Parvatin otec Sinaj žil v domě v chudinské čtvrti na okraji města. Během cesty Nicolas vysvětlil Parvati vše o jejich nadcházejícím úkolu.
„… takže ta Kasumi je hodně nebezpečná?“ zeptala se Parvati.
„Ovládá nejrůznější bojová umění. S takovou ženou není dobré si zahrávat.“
„Hmm, to máš asi pravdu, ale když na ni ta Alice vypsala odměnu pět milionů… co myslíš, že to značí?“ Nicolas poznal, že v Parvatině hlase je slyšet bázeň.
„Podívej, jediné, co to značí je míra Aliciiny nenávisti k té ženě. Snad si nemyslíš, že výše naší odměny odpovídá tomu, jak těžké pořízení to bude. To by ta Kasumi musela být nějaká podělaná nadžena, či co. Jen klid Parvi, stačí jedna kulka a je po starostech.“
„Nepřijde ti takové nečestné Kasumi jen tak zastřelit. Mě by daleko víc těšilo ji porazit v boji.“
„V boji… to bych musel být taky žena, aby mě to plně uspokojilo. V boji beze zbraní by neměla šanci.“
„Nicku, já bych proti tobě šanci měla a ne malou. Mám pocit, že moc podceňuješ nás ženy. Jen dej pozor, abys na to jednoho dne nedoplatil.“
„No, už jsme skoro tu. Zítra ráno tě vyzvednu.“ Nicolas zastavil před Sinajovým domem. Dal Parvati pusu a řekl: „Zatím se měj.“
„Vážně nepůjdeš dál?“
„To určitě… co se dozvím tentokrát? Že Hitler byl proti mně lidumil?“
„Nicku…“
„Ne, Parvati. Když tvého otce do konce života neuvidím, vadit mi to nebude.“
 
Když Parvati stanula před domem svého otce, notnou chvíli si prohlížela oprýskanou omítku, špínu všude okolo a zanedbanou zahradu. Bylo jí z toho smutno. Zazvonila a po chvilce otevřel starší asi padesátiletý muž s prošedivělými kudrnatými vlasy. Když zahlédl svoji dceru, rozzářil svoji tvář širokým úsměvem
„Holčičko moje,“ řekl a objal ji.
„Tati.“ Parvati byla moc ráda, že je opět s otcem. Nenavštěvovala ho často a tak byla každá návštěva pro oba zpravidla příjemným zážitkem.
„Pojď dovnitř. Dáš si čaj?“
„Moc ráda. Ovocný, máš?“
„Samozřejmě, tvůj oblíbený pomerančový.“
„Půjdu se do pokoje převléct. Ráda zase shodím tyhle špinavé hadry.“ Parvati vstoupila do svého starého pokoje a přemohla ji nostalgie. Dlouhá léta byl tenhle malý útulný pokojíček jejím útočištěm, které před pěti lety dobrovolně vyměnila za kasárna. V šatníku nalezla pár starých kousků oblečení. Převlékla se do pohodlných kraťasů a sportovní podprsenky bílé barvy. Prohlédla si taktéž knihovnu. Zbylo tu pár knih, především encyklopedií, ze kterých ráda studovala. Většinu z nich si odsud odvezla do svého bytu a tak tu zůstaly jen ty, které ji už nezajímaly jako například ‚Letadla Sovětského svazu‘ nebo ‚Studená válka ve vesmíru.‘ Kdysi se chtěla stát pilotkou a vylétnout do vzduchu nebo dokonce až do stratosféry. Nakonec zůstala nohama na zemi, ale stále hlavou v oblacích. Vyletět do vesmíru se stalo nedostižným snem, a aby se ho zbavila, rozhodla se zbavit všeho, co by jí ho připomínalo. Co ji v knihovně zaujalo nejvíce, byla stará omšelá kniha pohádek. Pomohlo ji to oživit vzpomínky na dětství a na matku. Když se vrátila do pokoje, který byl i zároveň kuchyní, na stolku už stály dva hrnečky s čajem. Příjemná vůně se linula celým pokojem. Sinaj si všiml přicházející Parvati a rozhořčil se.
„Tak ty jsi s tím cvičením nepřestala!“ řekl zcela vážně.
„Tati, říkala jsem, že mě to baví.“
„Ale podívej se, jak vypadáš! Vždyť je to hrůza! Kolik žen tam od vás má tak vypracované tělo?“
„Tati už zase začínáš?“
„Tak kolik?“
 „No… moc ne.“
„Žádná, že ano? Žádná nevypadá jako ty.“ Parvati si jen smutně povzdechla. „Jak si chceš najít muže, holčičko? Můj otec vždycky říkal, že správná žena má mít jemnou čokoládovou pleť, kulatý zadeček a…“
„Nechceš si to nahrát na kazetu a pak mi to pouštět?“
„Nepřerušuj mě!“
„Je to stále dokola, táto!“
„Ale já to myslím dobře, vždyť jsi moje dítě. To nejcennější, co mám.“
„Ale už mi není deset. Mám svoji hlavu.“
„Jenže kdybys v ní taky něco měla…“
„Tati.“
„Máš neženské tělo. Je to ošklivé.“
„Tati!“
„Ještě, že se toho nedočkala maminka. Kdyby tě teď viděla…“
„Tati a dost! Nechci, aby to skončilo jako posledně.“ Parvati usedla ke stolu a napila se čaje. Byl výborný a pomohl jí se uklidnit. „Byl jsi rád, když jsem se přidala k armádě…“
„To ano, vždyť služba státu je to nejlepší, co jsi mohla udělat. Jsem na tebe pyšný.“
„…tak proč ti vadí, jak vypadám? Fyzický výcvik je přece jedním ze základů, copak to nevíš?“
„Také jsem sloužil, Parvati. Vím, jak to chodí, ale za mých časů bylo všechno jiné. Potkat tehdy ženu to byl skoro zázrak. Mimo to všechny ženy byly tehdy normální.“
„To jako že já nejsem? Časy se mění, táto. Nic není jako dřív a jsou ženy, které mají v tomhle směru vysoké ambice.“
„Ambice, ambice… žena přece nemusí vypadat jako chlap.“
„Uráží mě to tati. Každý kdo mě potká, ví, že jsem žena. Je to dobře poznat.“
„Zatím, holčičko. Radím ti dobře, přestaň, dokud můžeš. Vzpamatuj se a nedři tak na sobě. Zničíš si tím život.“
„Říkával jsi, že za svým cílem si má člověk jít stůj co stůj, jinak ničeho nedosáhne. Už to tak není?“ „Jistěže je, ale všechno má své meze. Bývala jsi jemná a plnoštíhlá.“
„Tlustá, tati, byla jsem tlustá. Děti na školách se mi smály a tvrdily, že patřím do chlíva mezi prasata. Urážely mě a bily! Kdybych se teď potkala s někým, kdo mi ubližoval, co myslíš, kdo by koho zbil?“
„Jenže už nejsi na škole.“
„V armádě to není o moc lepší. Myslíš, že tam šikana neexistuje? Nechci, aby se to opakovalo, rozumíš? Chci si vydobýt respekt, tati. Chci, aby si na mě už nikdo netroufnul a neubližoval mi. Je to snad špatně?“
„Není, ale ta cena je příliš vysoká.“
„Ne táto, cena je přijatelná. A navíc… mě to cvičení ohromně baví.“
„Co je zábavného na tom se tak dřít? Musí to být hrozně těžké…“
„To ano, ale výsledek je jasně vidět.“
„No právě. Myslel jsem, že se někdy dočkám vnoučat, ale vidím, že ne. Tohle tělo nikdo chtít nebude. Je ohavné.“
„Jsi sprostý! Navíc, já už někoho mám.“
„Neříkej mi, že stále randíš s tím budižkničemou Krügerem?“
„Je to skvělý chlap a mám jeho plnou podporu v tom, co dělám. Chápe, že to posilování má význam a užitek. Škoda, že můj vlastní otec si to neuvědomuje. Ale už dost o mě. Řekni mi, jak sis tu vedl? Neviděli jsme se skoro půl roku.“
„Nic zvláštního, dcero moje, práce a práce. V továrně je stále co dělat. A tady doma mi to všechno padá na hlavu. Před dvěma měsíci se dokonce sesypala stodola a pohřbila koně.“
„Počkej,“ vylekala se Parvati, „chceš říct, že Sargon…“
„Bohužel. Taky mi je ho líto.“ Parvati měla slzy na krajíčku a vzpomínala na Sargona – hnědáka, kterého dostala od matky ve svých osmnácti, když úspěšně dostudovala. „Potřeboval bych pomocníka na opravy, na pole, na domácnost.“
Parvati svého otce objala a políbila ho na tvář. „Zase bude dobře, uvidíš. Pomůžu ti.“
„A jak, holčičko? Chceš tu snad se mnou zůstat?“
„Ne, to nemůžu, ale mám jiný nápad. Popozítří se u nás v kasárnách pořádá finále turnaje. Sjedou se tam muži a ženy z armády a to z celé země. Bude se bojovat i o finanční odměnu a příbuzní soutěžících tam také mají přístup. Chci, abys tam byl a abys viděl, jak vyhraju. Ty peníze ti pak dám. Nebude to moc, ale pomůže ti to.“
„Ne, to ti nedovolím. Je to moc nebezpečné, někdo ti ublíží.“
„Právě proto dělám, co můžu, aby se tak nestalo. Krom toho, už jsem se bila mnohokrát. Buď bez obav, když některé ženy od nás viděly, co umím, radši se odhlásily a to už něco znamená, vždyť Windhoek je největší vojenská základna v zemi! Vážně doufám, že přijdeš, věřím, že mi to pomůže vyhrát. Je to v tamním starém hangáru přesně ve dvě odpoledne, tak nezapomeň.“
„Ach jo. Jsi tak tvrdohlavá…“ Parvati by daleko radši slyšela otce, jak říká: ‚jsem na tebe hrdý, holčičko. Jen tak dál.‘ Bylo jí ale jasné, že toho se jen tak nedočká.
„Viděla jsem v knihovničce pohádky. Víš, ty o zvířátkách, co jsi mi četl vždycky před spaním.“
„Ano, ano… a vždycky jsem usnul dřív než ty.“
„Ale bylo to krásné,“ zasnila se Parvati. „To byly časy… rodinná pohoda, klid a mír… Měla jsem tehdy tolik času pro sebe, tolik lásky kolem sebe, tolik krásy všude kolem a já to ani neviděla. Až když se to postupně rozplývalo, jsem poznala, jak skvělé to bylo… nechceš mi číst?“
„Ty to myslíš vážně?“
„Proč si nepřipomenout ty staré krásné časy.“
„Je ti čtyřiadvacet.“
„No a? Alespoň vidíš, že i pod takovým tělem může být citlivá duše.“
„Tak dobře.“ Parvati s otcem zašla do pokoje a ulehla na postel. „Tak, moje malá holčičko…“ Sinaj Parvati přikryl dekou a z knihovny vytáhl knihu pohádek, kterou jeho dcera jako malá milovala. Usedl na postel a dal se do čtení.

Lev, král savany, se jednoho dne rozstonal. Nemoc ho velice trápila a tak se rozhodl, že sezve všechna zvířata, aby ho přišla potěšit a on nebyl z nemoci tak mrzutý. Doufal, že se najde zvíře, které mu bude schopné pomoci a vyléčí ho. O lvově pozvání se dozvědělo i kuře. Protože to mělo ze všech zvířat nejdál, poprosilo o pomoc svého přítele orla, aby mu půjčil jehlu na zašití děravých křídel. Orel svolil a jehlu kuřeti půjčil, jenomže kuře, to se ví, se svojí malou hlavičkou jehlu kamsi založilo a nemohlo ji nalézt. Orel už byl celý nedočkavý, protože chtěl být u lva včas, aby se na něj nehněval a tak za kuřetem zaletěl, aby si jehlu vyzvedl.
Kuře na to řeklo: „Víš, já tu jehlu ztratilo, ale hledám ji a zítra ti ji vrátím. Jenže už je pozdě a ke králi je to tak daleko. Musíš mne tam odnést, uděláš to?“
Orel nakonec svolil, neboť mu přišlo kuřete líto. „Dobrá, udělám co chceš, ale zítra si křídla zašiješ a jehlu mi vrátíš.“ Orel tedy vzal kuře do svých pařátů a odletěl ke lvovi. U něj už byla všechna zvířata, kterým kraloval, jen šakal chyběl. Tu přišla ke lvovi prohnaná hyena a pokusila se vlichotit králi do přízně.
„Vidíš králi, jsme tu všichni jen šakal ne. Vůbec se o tebe nestrachuje a jen slídí za lidmi a krmí se jejich potravou.“ Lev se rozzlobil a s hyenou se k šakalovi vypravil. Nalezli ho nedaleko lidských příbytků.
Lev se ho okamžitě zeptal: „Proč jsi za mnou nepřišel, abys mě potěšil? Hyena tě viděla, jak slídíš za lidmi a o mě se vůbec nestaráš. Copak já nejsem tvůj král?“
„Jistěže jsi, můj králi,“ řekl šakal a zašklebil se, „navštívil jsem tyto lidi, aby mě zavedli za šamanem, kterého jsem požádal o pomoc. Prozradil mi, že se vyléčíš, když vypiješ odvar z kůže hyeny.“ Jakmile to lev uslyšel, ohnal se po hyeně svými drápy a usekl jí ocas. Chtěl ji zabít, ovšem hyena jen tak tak utekla. Hyeně došlo, že je hloupé žalovat na ostatní a podbízet se druhým. Lev s hyenou se už nikdy znovu nespřátelili. Lev se vrátil do svého domu a nařídil kuřeti, aby mu z hyenina ocasu připravilo odvar. Kuře, to se ví, poslechlo a naznalo, že je mnohem důležitější než všichni ostatní včetně orla, neboť právě ono dostalo za úkol připravit pro krále lék. Pyšně si vykračovalo a naparovalo se, když lék skutečně zabral, lev se uzdravil a kuře pochválil. Lev tak mohl nadále vládnout ostatním a už nikdy znovu neonemocněl. To však ještě nebyl konec. K večeru orel zanesl kuře domů a upozornil ho, aby mu vrátilo jehlu.
Jakmile orel odletěl pryč, kuře se mu vysmálo a řeklo si: 'Nemůžeš na mě, když jsem v přízni našeho krále. Já vlastně nepotřebuji spravit křídla a létat, vždyť i tak jsem u lva nejoblíbenější.' Kuře tedy hledání jehly zavrhlo a šlo raději hned spát.
K ránu přiletěl k domu kuřete orel a domáhal se své jehly. „Vrať mi moji jehlu, kuře. Potřebuji ji pro své děti, abych je naučil snáze létat.“
Kuře však ve své pýše odpovědělo: „Já jehlu nemám a ani ti ji nevrátím. Nauč své děti létat sám a mě nechej být, protože když mi ublížíš, náš král tě ztrestá.“
Orla domýšlivost kuřete rozzlobila: „Já se hněvu lva nebojím, protože já létám, kdežto on pouze běhá. Nemůže mě chytit.“ Jakmile to orel dořekl, pokusil se kuře chňapnout a to jen tak tak uteklo do svého domu. Od té doby se kuře a orel nemají rádi. Orel kuřata chytá za to, že nedostal zpátky svoji jehlu a kuřata se před orly schovávají a hledají jehlu tím, že stále hrabou v zemi.


„Krásná pohádka,“ řekla Parvati. „Všimni si tati, že aby se hrdinové dostali přes všechny útrapy a mohli žít šťastně, obvykle musí překonat někoho zlého a někdy ho i zabít. Někdy to je drak, jindy černokněžník nebo zrádné zvíře.“
„Chceš mi tím něco naznačit, holčičko?“
„Ne, to ani ne. Jen… také budeš moci žít šťastný život plný radosti, uvidíš. Skončíme jako v pohádce.“
„Někdy je hezké jen tak klidně ležet a snít.“
„Já nesním, tati. Dobře to dopadne a až mocný válečník porazí zlého draka…“
„Radši už spi, holčičko. Hmm, chceš, abych tu ještě chvíli zůstal?“
„Budu ráda.“ Sinaj políbil svoji dceru na čelo. „Tati, myslím, že se teď na dlouhou dobu neuvidíme.“ „Ne? Jak to myslíš?“
„Odjedu na nějaký čas do Anglie.“
„Až do Anglie? Ale holčičko… to je úplně jiný svět, než na jaký jsi zvyklá.“
„Tati, jsem velká holka – postarám se o sebe.“
„Jak to, že tě tam vedení jen tak pošle? A kolik vás tam bude? Co to je vůbec za akci? Proč Britská armáda potřebuje naše jednotky?“
„Tati, ono to není tak úplně přes armádu. Teď jsem na nějaký čas postavená mimo službu, ale ne za trest, je to na přání z vyšších míst. Víš, budu teď pracovat pro někoho hodně mocného. Je až z USA.“
„Počkat, počkat, to jako, že tě chtějí tajné služby?“
„Nejde o státní útvar.“
„Parvati, do čeho ses to namočila? Tohle se mi nelíbí.“
„Jen klid. Půjde o důležitou záležitost, která podléhá přísnému utajení, takže ti nemůžu říct víc, promiň. Podstatné ale je, že si vybrali mě a to něco znamená,“ snažila se Parvati trochu přikrášlit situaci. Evidentně to zabralo, neboť na Sinajově tváři se objevil úsměv.
„Takže moje holčička je pro tu věc nejlepší? Výborně, Parvati. Jsem na tebe vážně moc pyšný.“
„Nejspíš mě pomohlo to mé tělo,“ zkusila Parvati zapůsobit.
„Hmm, jen aby. Uvidíme, až bude po všem holčičko a pokud sklidíš úspěchy…“
„Sklidím a věřím, že tahle akce změní život nás obou. Bude zase dobře… a doufám, že pak uznáš, že mé cvičení přináší ovoce.“
„Parvati, kariéra je jedna věc, ale rodina věc druhá. Je třeba najít rovnováhu a ty ji nemáš.“
„Už zase… počítám, že neexistuje způsob, jak bych se ti mohla zavděčit.“
„Ale ano. Prober se a přemýšlej o sobě. Nechceš přece skončit napořád jen sama.“
„Ne, to nechci…“
„Tak vidíš. Víš, možná to ani není tak tvoje vina, to jak vypadáš. Možná to je nějaká nemoc. Chtěl bych, abys navštívila lékaře, Parvati, uděláš to pro mě?“
„Ty myslíš, že jsem blázen?“
„To netvrdím. Podívej, v mládí jsi trpěla a já za to cítím vinu. Možná jsi tím poznamenaná a nechalo to na tobě své následky. Tohle není normální, o tom snad nemusíme diskutovat.“
„Já nejsem blázen, tati!“
„Netvrdím, že jsi. Pouze si myslím, že jsi nemocná. To je přece normální, může se to stát každému. Já jsem třeba také nemocný, vždyť víš.“
„Ano, ale tvoje astma nemá s psychikou nic společného.“
„Můj bývalý kamarád z vojny je dnes psychoterapeut. Slíbil mi, že se na tebe podívá, pokud bude třeba a já myslím, že je nejvyšší čas. Zítra tě tam dovezu a slib mi, že budeš poslušná.“
„Nejsem nemocná!“
„Prosím, Parvati, slib mi, že tam pojedeš. Může ti pomoct.“
„Nepotřebuju pomoct. No… ale dobře, pojedu. Ale nejprve musím něco dořešit s Nickem. Zítra ráno se tu staví.“
„Hmm, já u toho ale nebudu.“
„To doufám. Ta scéna minule, kdy jsi ho nazval nacistou, byla šílená.“
„A ty se mi divíš? Je to Němec!“
„No a? On nepochází odtud.“
„Na tom nesejde. Copak neznáš naši historii? Když sem můj dědeček přišel z Indie, Němci zavírali lidi do koncentračních táborů a holčičko, to bylo ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vidíš, co je to za národ? Jak zkažený a nenapravitelný je? Zakazuju ti se s tím člověkem stýkat.“ Parvati na to nereagovala, ale rozhodně neměla v plánu otce poslechnout.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 02.05.2013, 15:13:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Perex mne pěkně navnadil (málem jsem "měl husí kůži na krku"), zatím jsme však v... Namíbii? Zdá se, že jsi se držel docela i mentality lidí, kteří jsou spíše "normální až přírodní" - než západní civilizace (dialog dcery s otcem je zajímavý, stejně i tak ona pohádka - nemá také nějaký skrytý smysl k dalšímu ději? - viz její pointa). Uvidíme, jak se s tím Kasumi vyrovná, že se ji vydal jeden Němec (s jednou Namíbijkou) zabít! Uvidíme v dalším díle (či dílech). Může Kasumi zemřít? Kdo ví? ;-)

Všiml jsem si jedné "neodsazené přímé řeči" - jedna řeč končila a druhá začínala na stejném řádku (asi šotek "odklepl" klávesu ENTER a také: co jsi = cos (nemýlím-li se). Jsou to drobnosti...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ciernezviera
(4.6.2020, 01:54)
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Ztracené dědict...
Eljan
Prsten osudu (1...
Filip Vávra
obr
obr obr obr
obr

O zahradním nábytku
SvaEl
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr