|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: O Loriel ::
 Annún |
publikováno: 01.12.2006, 8:08
|
| Povídka o elfské dívce |
| |
|
|
V Elestélii, v království hvězdných elfů u prostřed krásných Hvězdných hor, mezi hlubokými hvozdy bylo malé knížectví. Tam žila sličná elfí dívka, která jak proutek štíhlou postavu měla a hlásek zpěvavý jak zvonkohra větrná. Vlasy černé jako uhel a oči modré jako len, krásná a půvabná byla jak slunný jarní den. Růžové líce spanilé a mrštností se gazele podobala. Do lesa chodila oděná v mužském oblečení a na zádech nosila stříbrný luk. K němu i toulec plný hbitých šípů a na opasku se jí lesklá dýka skvěla.
S ostrým mečem i s dýkou se dovedně ohánět uměla, ruku i mušku na svém luku pevnou měla, nezkrotná a divoká jako rozvodněná horská řeka, volná a svobodná jak ptáček, co vysoko na obloze létá. Opravdu byla lučištnice a bojovnice skvělá, svému otci velkou radost i starost dělala.
Toť Loriel, jediná dcera elfího knížete Nimrodela.
Krásný slunný den a elfská dívka se po březovém háji se svým koněm proháněla. Grošák, jak blesk přes zelené kapradí pádil, měkkou voňavou trávou boj s větrem sváděl. Vlasy jí nespoutané vlály, oči vesele se smály, když jí nad hlavou ptáci radostně prozpěvovali. Rychle cválala přes kamenitý brod na řece, voda pod kopyty koně se tříštila a vysoko cákala. Skrz rozkvetlou louku směřovala k vysokému kopci, kde stál stříbrný zámek patřící jejímu otci.
Do výstavní stáje zavedla Thóra svého grošáka , odsedlala ho, nakrmila a uklidila jeho postroj. Pak rychle utíkala chodbami zámku do pokoje svého, aby se spěšně převlekla do vznešených šatů. Musela si pospíšit, protože její otec na dnešní večer velkou slávu a bál vystrojil. Mělo přijet mnoho vzácných hostů, jenž o její přízeň velmi stojí, neboť kníže Nimrodel se o svou jedinou dceru trochu obává a doufá, že se za některého z princů a šlechticů provdá. Nebyl nadšen tím, že se Loriel neustále prohání s koněm po hvozdech a horách. Chtěl a od srdce moc si přál, aby se zamilovala do některého z nápadníků, co sem pozval na bál. Aby se přestala chovat, jako nějaká divoženka a začala být vážnou dámou hodnou svého vysokého postavení.
Velký zámecký sál mnohými hlasy a hudbou šuměl, hosté ladně tančili na písně krásné, co jen elfové zpívat a hrát uměli. Loriel v překrásných duhových šatech do sálu vstoupila, nejedna hlava šlechtice se s údivem za ní otočila, když sálem kolem nich doslova plula. Přicházela k otci síní bohatě zdobenou girlandami a na se pozdrav před ním elegantně uklonila. Vystoupila na sametem potažený stupínek ke knížeti a rukou pokynula hostům na přivítanou.
Laskavé a líbezné úsměvy všem rozdávala, však očima k vyřezávaným velkým ke dveří do sálu zabloudila. Tam u vchodu v zámeckém stejnokroji, na stráži mladý a ztepilý muž stál. Na černém kabátci stříbrná hvězda zářila a s vážnou tváří v ruce třímal ozdobné kopí.
Na okamžik krátké jejich pohledy v jeden splynuly, on však očima svýma pak uhnul do strany.
Loriel se totiž zamilovala do elfského lučištníka Eldara , které ho dobře znala, již od doby, kdy ještě oba byli dětmi. Eldar - spanilý mladík a sličný, jak jen elfové bývali, též okouzlující Loriel miloval potají.
Mnohý ze vznešených elfích princů a šlechticů se o knížecí dceru ucházel a však bohužel u jejího srdce žádný z nich neuspěl. Loriel se ke všem vznešeným mužům velmi mile chovala,
ale jejich lákavé nabídky k sňatku vždy taktně odmítla. Zámecký bál byl opravdu krásný a všem hostů se velice líbil. Jenže po skončení zde nezůstal žádný ženich, každý se rozloučil a zpět domů odebral. Kníže z toho byl smutný a velmi rozzlobený, nemohl uvěřit, že jeho dcera odmítla všechny urozené muže, co se žádali o její ruku. Protože ho svým chováním naštvala, vyměřil jí trest a zakázal jí jezdit samotné do lesů. Jako dozorce a ochránce, který měl na ni dohlížet, přidělil Loriel jednoho muže ze své stráže. Nařídil mu, že musí jeho dceru hlídat na každém kroku i na vyjížďce.
Jen velkou náhodou se jejím strážcem a ochráncem stal Eldar . To jí velmi těšilo, že je to právě on, kdo ji má střežit, neboť v tom viděla jistou příležitost, kterou jí dal sám osud.
Když pak za ní do jejího vzdušného pokoje přišel, aby své paní úslužně oznámil, že nastoupil u ní do služby. Uznala Loriel, že nastal ten správný čas, aby Eldarovi řekla, jak velkou lásku její elfí srdce k němu cítí.
On však nevypadal navenek nijak šťastně, ba naopak. Se skloněnou hlavou před ní na koleno pokleknul a s pohnutkou v hlase vyřknul slova své odpovědi.
"Má paní, vaše vyznání mě nesmírně těší, ale nezlobte se na mě, já nemohu a nesmím být vaší láskou. Nemyslete prosím, již na oddaného lučištníka , ve mně můžete nalézt pouze svého přítele." musel to říci, i když ho to u vnitř u srdce bolelo. On přece nesměl její lásku opětovat, přestože chtěl, byl lučištník zámecké stráže a měl své povinnosti a závazky vůči knížeti. Byl obyčejný mladý muž z prostého elfího lidu. A ona! Vznešená elfská dcera z.knížecího rodu. Svou lásku jí zkrátka nemohl vyznat, tak doufal, že pouhé přátelství s ní mu pomůže. Snažil si od Loriel držet odstup, aby se citově k ní příliš nevázal. Však, ač se hodně snažil, přece jen jí své srdce a společně s ním i přátelství daroval.
Při vycházkách na koních ji bedlivě hlídal a mnoho věcí společně s ní podnikali. Na stráži u dveří do jejího pokoje po večerech stával a při volnu si s ní moc rád povídal. Na louce pod zámkem, střelbu z luku do terče trénovali a na koních po lukách jezdili, hbitě společně s meči šermovali. Loriel, přestože její lásku Eldar odmítnul, ho měla stále velmi ráda a byla šťastná a vděčná za každý okamžik, jenž společně strávili.
Kníže se stále snažil své dceři najít vhodného nápadníka, kterého by mohla pojmout za svého budoucího manžela. Jeho velká snaha, však byla pokaždé marná, ona všechny vznešené žadatele vždy zdvořile odmítala.
Jednoho prosluněného dne, opět po nevydařených námluvách, proháněla se s koněm Thórem po rozkvetlých lukách. S grošákem trávou zelenou uháněla, jak svištící vítr a za ní pádil hnědý kůň, v jehož sedle seděl Eldar. Dlouho své koně vpřed hnali, až se od zámku na míle vzdálili.
Po lukách, mezích a kopcích jeli, a pak vstoupili do hlubokého lesa. Cválali dál kamenitou cestou mezi vysokými stromy, až se dostali na odlehlou mýtinu k zurčícímu potoku. Tam zastavili své oře a dolů z nich sesedli. Dovedli je k průzračné bystřině a sami si sedli na chvíli do měkké trávy. Nechali koně, aby se pořádně napili chladivé vody, a pak jim dovolili volně pobíhat okolo a napást se šťavnaté trávy.
Loriel měla oděné šedavé šaty pánského střihu, luk na zádech a na opasku zavěšenou dýku v pouzdře. Seděli vedle sebe tiše a bez hnutí, jako by nechtěli rušit zdejší klid. Pak se náhle Loriel ze země se zvedla a došla ke staré vrbě, která stála na břehu potoka . Zamyšleně hleděla do bublající vody, která proudila v korytu před ní a rukou pohladila zvrásněnou kůru stromu.
Eldar též ze země vstal a svlékl černý kabátec zámecké stráže. Přehodil jej přes sedlo svého koně a laskavě ho pohladil po hlavě. V černých kalhotách, bělavé haleně a s mečem na opasku, zůstal stát opodál. Pozoroval ji a přemýšlel, co se stalo, tak vážného, co ji teď tolik trápí.
Za tu dobu během, které vykonával svou práci, jako její strážce a společník, ji lépe poznal a mnoho věcí o ní pochopil. Vždycky byla veselá, usměvavá a pořád upovídaná, ale teď za celou dobu, po kterou sem jeli, mlčela jako ryba.
Větřík si něžně pohrával s jejími tmavými vlasy, laskal jí tváře, co při zběsile jízdě krásně zrůžověly . Sledoval její ladnou a pružnou postavu, jak stála na břehu potoka opřená o tu starou vrbu. V té chvíli se k němu nečekaně obrátila čelem, podívala se na něj a pravila lehce posmutnělým hlasem .
"Ach Eldare." povzdechla si. "Jak bych si jen mohla vzít muže, jehož nemám ráda. Tak proč si můj otec nedá říct? A neustále to po mě žádá."
Eldar se nadechl a chtěl něco namítnout, ale ona ho gestem ruky zastavila.
"Ano, já vím, jaká tehdy byla tvá odpověď na mé vyznání lásky. Jenže já jsem svému srdci tehdy, ani teď poručit neuměla. Jsem velmi šťastná, že tě mohu pokládat za svého dobrého přítele, ale nestačí mi to. Ať se snažím sebe víc, stejně tě pořád mám moc a moc ráda." svěřila se mu.
Nyní už mu bylo jasné, co neustále trápí její duši, proč je teď tak smutná a co ji uvnitř tolik kruší. Ačkoliv se též snažil zapomenout a přesvědčit sám sebe o tom, že k ní nic necítí, nepomáhalo to. I jeho neustále uvnitř zžírala láska k ní, proto se rozhodl musí něco udělat. Teď bylo na něm uskutečnění dalšího kroku. Eldar jí na to, co mu právě svěřila vůbec nic neřekl, jen k ní blíž přistoupil a něžně ji obejmul ve svém náručí. Loriel se k němu přivinula a položila si hlavu na rameno jeho. Držel ji v obětí a rukou ji po zádech jemně konejšil. Pak svou rukou pozvednul její položenou hlavu, aby se lehkým polibkem dotknul těch růžových něžných rtů.
Když se jejich horoucí rty konečně setkaly, splynuly v dlouho vytouženém polibku.
Les tichounce ševelil svými mohutnými větvemi svých stromů a ptáčci tu kouzelnou chvíli svými písněmi podbarvovali.
Však sotva ji Eldar na ústa políbil, ten krásný okamžik, jenž zažívali, pronikavý řev přerušil. Oba na ráz od sebe rychle a zmateně uskočili, jako by se popálili o rozžhavené uhlí. Když se pak kolem sebe po mýtině rozhlédnuli, zjistili, že je neprodyšně obklíčil potulný oddíl odporný Blackgerských skřetů.
Eldar rychle vytasil svůj třpytivý elfský meč a postojem se připravil k boji se těmi ohavnými zrůdami. Loriel, jenž stála po jeho pravém boku, se hbitým pohybem rukou chopila šípu a luku.
Ostrý ebenový šíp na pružnou tětivu luku nasadila a připravila se ke střelbě na nepřátelský cíl.
Než se nadáli skřetí vůdce něco nesrozumitelného skřetím jazykem vykřikl. Nejspíš povel k útoku a tím započal litý boj mezi elfským párem a skřety.
Dívka po nich dovedně střílela šípy a dýkou se bránila jak jen uměla. Lučištník ostrým mečem do oblud sekal a bodal břidkou lesklou čepelí do nepřátel.
Však těch hnusných zrůdných skřetů byla přesila a v tom boji jedna zbloudila skřetí střela Eldara trefila. S velkou bolestí šíp ulomil, aby mu nebránil v dalším boji. Z posledních svých sil se dál bil, aby milovanou Loriel před nimi ochránil.
Ona neměla nejmenší ponětí, co se Eldarovi přihodilo, neboť se to všechno odehrálo za jejími zády. Když už neměla žádné šípy, které by po skřetech střílela, odhodila svůj luk a musela si urychleně najít jinou zbraň s ním by se mohla bránit. Tak mrtvému skřetovi sebrala meč a s ním se vydala proti nepřátelům.
Dlouhou chvíli s nimi v nerovném boji zápasili, než nakonec všechny skřety do jednoho udolali. Se šrámem na tváři, s bojem rozedranými šaty a mečem potřísněným černou skřetí krví. Loriel hrdě nad mrtvými nepřáteli stála a hleděla na kupu obludných těl bez života. Pak pohlédla za sebe na Eldara, jenž k ní stál otočený zády. Zahlédla jak mu náhle vypadl meč z ruky a s kovovým cinknutím dopadnul na zem. Na nohou se stěží držel a velmi znaveně vypadal, tu ze strany na stranu zavrávoral a pomalu klesal k zemi.
Když to spatřila, zděsila se. Do zdupané trávy upustila skřetí meč a tak rychle, jak jen to šlo k němu přistoupila. Poklekla vedle něho na chladnou zem a opatrně obličejem k sobě ho otočila.
Halenu bělostnou na jeho prsou obarvil velký rudý květ, jenž byl vytvořený krví, která vytékala z hluboké rány z níž dosud trčel zlomený černý šíp. Přiložila ruku a zlomenou střelu a chtěla z rány vyjmout smrtící šíp, co ohrožoval jeho život. Eldar však přiložil svou chvějící se ruku na její a zastavil Lorielin pokus o vytažení šípu. Moc dobře věděl, že i kdyby to učinila, před příchodem smrti by ho už stejně nezachránila. Pak klidným hlasem, ale zastřeným hlasem pravil.
"Ne, má paní, můj čas na tomto světě právě teď končí a začíná má pouť za věčným světlem. Však než odejdu musím se vám svěřit."
A když v její něžné náručí pomalu umíral, ze své velké lásky k ní se vyznával.
"Ty jsi byla mým sluncem i mou hvězdou i tím co jsem tolik obdivoval. Má krásná Loriel, na uzdravení již nemám naději, a proto ti nyní musím říci, jak velmi moc tě miluji." mluvil už skoro šeptem, neboť více neměl sil.
Loriel vlahé slané slzy po tvářích dolů stékaly a skrápěly zbylá suchá místa na jeho haleně. Viděla, jak z jeho stříbrných očích pomalu světlo mizí a tvář jí tak drahá barvu ztrácí a zdá se být náhle tak cizí. Elfí srdce v Lorielinině hrudi žalostně naříkalo, když život z těla její lásky rychle utíkal. Vyplnila jeho poslední přání a rty své na jeho přiložila. Naposledy ji vroucně políbil a život se z něj nadobro vytratil.
Na podupaném palouku u potoka, mezi pobitými skřety seděla a v náruči své držela bezduché tělo milovaného muže. Když už neměla žádné slzy, které by dokázala vyplakat, tak námahou jej naložila na hnědého koně.
Eldarovo tělo dopravila do otcova zámku na kopci a na kamenné nádvoří jeho tělo položila na zem. Na márách zlacených jej nechala zanést zámeckou stráží do kaple, aby ho tam se všemi vojenskými i elfskými poctami mohla pochovat.
Od tohoto nešťastného dne Loriel úplně jiná byla, jakoby z ní veškerá energie vyprchala.
Svého stříbrného luku si přestala všímat, slunce jako by pro ni nehřálo, měsíc i hvězdy pro ni přestali zářit. Nic, vůbec nic jí nezajímalo, už to nebyla ta bezstarostná dívka s úsměvem na tváři. Kníže neměl vůbec zdání co se s ní děje a jeho mysl trápila otázka, proč se jeho krásná dcera z nenadání tolik změnila.
Kde byla nyní její divokost a nespoutanost? Kam se poděla její svoboda a volnost?
Na vyjížďky do lesů, luk a hor už s koněm nejezdila, po zámku, jako stín bloumala a v pokoji svém sedávala. Líce spanilé již ztratily nádhernou růžovou barvu, místo toho ji vyměnily za popelavou běl. Oči, jenž dříve tak veselé a rošťácky jiskřivé byly, teď se zdáli být prázdné, jak hluboké lesní tůně. Zámkem už nebyl slyšet její zvonivý smích, teď plakávala po dlouhých nocích bezesných. Mnoho doktorů, lékařů, mudrců a bylinkářů kníže pozvat dal na zámek, však nebylo to nic platné, jeho dcera Loriel chřadla stále dál a dál.
Jednoho dne dívka bledá a povadlá do postele ulehla a ze svého měkkého lůžka se již nezvedla.
Pleť bílou, jak padlý sníh a jak led chladnou měla, že ani jasná sluneční záře ji už vůbec nezahřát nedokázala. Její elfí srdce usoužené nenaplněnou láskou zchladlo a puklo velkým žalem nad ztrátou milovaného muže.
Za věčným světlem se navždy odebrala, spanilá a sličná dcera knížete Nimrodela.
Nikdo ji již neviděl, však každý o ní příběhy krásné vyprávěl a tak smutně skončil život krásné elfky Loriel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
