obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915443 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. IX - Jako v pohádkách 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 06.05.2013, 21:39  
Druhá část deváté kapitoly. Parvati čeká návštěva u doktora. Dokáže jí pomoci s její údajnou nemocí?
 

Druhý den ráno se Parvati stihla sotva nasnídat a už se celým okolím ozývalo troubení Nicolasova vozu. Parvati vyběhla ven, aby přítele uklidnila. Nicolas stáhnul okénko svého džípu, aby si mohl s Parvati promluvit.
„Můžeš mi vysvětlit, proč tu troubíš?“ zeptala se Parvati. „To nemůžeš prostě vyjít ven a zazvonit?“
„Pokud vím, tak dle tvého otce se nemám k jeho domu ani přibližovat. Nestojím o to setkat se s tím neurotickým šílencem.“
„Takhle o mém tátovi mluvit nebudeš!“ vykřikla Parvati.
„Jo? No tak mu vysvětli, že nejsem žádný nácek.  A vůbec, sbal se a jedem.“
„Ne. Pojedeme až po tom turnaji.“
„Zbláznila ses? Alice chce, abychom si pospíšili.“
„Tak jí vyřiď, ať počká. No anebo si něco vymysli, vždyť nemusí vědět, že tam ještě nejsme. Kasumi nám snad neuteče, ne?“
„Jedu na Black Mirror.“
„Sám?“
„Jo.“
Nicolas nastartoval a zatáhnul okénko, na které bušila Parvati. „Nicku, počkej. Tak počkej, slyšíš? Vždyť je to jen pár dnů. Nicku!“ Nicolas ale nereagoval a odjel. Parvati na něj ještě chvíli mávala a doufala, že zastaví, ale k ničemu to nebylo. Povšimla si na zápraží stojícího otce.
„Jestli se tady ten parchant ještě ukáže, tak na něj vytáhnu brokovnici!“
„Tati, prosím tě…“
„Copak ses pomátla, holčičko? Tohle je muž, se kterým chceš strávit celý život? S takovým zmetkem?! Vždyť tě tady nechal a vsadím se, že kdyby ses mu postavila před auto, tak by tě rovnou přejel. Už tě s ním nechci nikdy vidět, jasný?“ Parvati k tomu neměla co říct a tak jen mlčela. „Moje holčička má na víc než na takového mizeru.“ Sinaj otevřel garáž, kde měl svoje staré auto. Nevypadalo pěkně a ani bezpečně, ale Parvati věděla, že s ním otec jezdí denně do práce a tak snad něco vydrží.
„Tati, já nevím. Nemám na to vůbec náladu.“
„Už jsem si vzal v továrně volno a nechci, aby to bylo pro nic za nic. Je zapotřebí se sebou něco dělat, holčičko. Jak říká moudré přísloví – děti jsou odměnou života - a já chci, aby moje jediné dítě bylo zdravé a aby před sebou mělo šťastnou budoucnost.“ Brzy už oba vyráželi do centra města, kde měl svoji ordinaci Kirabo Nagi.

„Tak tady to je,“ řekl Sinaj a zastavil na parkovišti před vysokou budovou. „Kirabo tě vyléčí, uvidíš.“
„Já nejsem nemocná, tati.“ Sinaj na to nic neřekl a doprovodil svoji dceru do budovy, kde nastoupili do výtahu a vyjeli do patra, kde měl Kirabo svoji terapeutickou ordinaci. Sinaj zaklepal na dveře a po chvilce otevřel postarší muž s četnými vráskami a brýlemi.
„Á, Sinaji… to už je doba, co jsme se viděli naposledy." Oba muži si potřásli rukou a poplácali se po rameni. Poté si Kirabo prohlédl Parvati.
„Eh, dobrý den, doktore,“ pozdravila.
„Tak jo, Parvati, běž dál a nestyď se. Kirabo už všechno důležité ví, tak se nemusíš ničeho bát. Já počkám tady v čekárně.“ Kirabo za Parvati zavřel dveře a pobídl ji, aby se usadila na pohovku. Parvati zkoumavě sledovala vybavení ordinace a překvapilo ji, že je tu vcelku šero a prostředí je nezvykle útulné. Skoro to vypadalo, jako by byla u sebe v pokoji.
„Odložte si, Parvati a klidně se natáhněte.“
„Podívejte, já nevím, co přesně vám táta řekl, ale chci, abyste věděl, že já jsem v pořádku. Necítím se být nemocná a bylo by fajn, kdybyste to potvrdil i tátovi.“
„Parvati, já vám rozumím, připadáte si zdravá a štve vás, že Sinaj, tedy váš otec, to vidí jinak. Já se nyní pokusím zjistit, co vám je, tedy pokud vám vůbec něco je. Jenom si popovídáme a uvidíme. Vám se jistě uleví a já na základě svých znalostí určím, co by pro vás bylo nejvhodnější.“
„A to jen tak? Na základě rozhovoru?“
„Ano. Musíte mi ale slíbit, že nebudete lhát. Je to přece ve vašem zájmu, že ano?“
„Možná… a už jste tu měl někoho, jako jsem já?“
„Abych byl upřímný, tak ještě ne. Pomáhám lidem hledat duševní klid, zbavovat je depresí a pocitu osamocenosti. Dělám terapie i pro ty, co se nedokážou vyrovnat s hrůzami válek. Nevěřila byste, kolik takových lidí jsou přímo profesionální vojáci.“
„Tak tímhle určitě netrpím, ale na druhou stranu – ještě jsem v opravdové válce nebyla.“
„Možná bychom mohli právě tady začít. Povězte, co je vlastně náplní vaší práce?“
„No, jak kdy. Tu a tam se zúčastňuji humanitárních misí. Doprovázím s jednotkou členy NATO nebo Červeného kříže. Navštěvujeme chudé vesnice, pomáháme zřizovat školy nebo nemocnice a dodáváme jim zásoby.“
„Baví vás to?“
„Ano, ráda pomáhám lidem.“
„A co dál? Co bojové akce?“
„Když pominu vojenská cvičení, tak potlačování demonstrací, zabraňování rabování a někdy útoky na povstalecké cíle. Na severu u hranic s Angolou bývá obvykle velmi nebezpečno, ale jsem ráda, že díky nám se to postupně zlepšuje. Před pár měsíci jsem taky měla co do činěni se skupinou pašeráků drog, ale to tady u nás nebývá vůbec časté a když už, tak to nemá na starosti armáda.“
„Už jste někdy zastřelila člověka?“
„Ano. To je v mé práci přece normální.“
„Někomu to normální nepřipadá. Služba v armádě rozhodně nemusí být o zabíjení.“
„Vím, ale já nejsem někdo, kdo slouží celý život na základně a nevystrčí z ní paty. Obvykle děláme v terénu.“
„Nestává nebo nestávalo se vám, že jste se cítila v akci slabá a bezmocná?“
„Možná ze začátku. Ano, uznávám, že když jde o život, tak hrozí, že člověk zpanikaří a najednou neví, co si počít, přestože na to je léta připravován. Ale ne, necítím se slabá. Podívejte, něco jiného je moje práce a něco jiného civilní život. Jasně, že když po roce vidím tátu, tak jsem hrozně šťastná a obvykle se rozpláču, ale nejsem žádná citlivka a ani nemůžu být.“
„Víte, tohle jsem zrovna neměl na mysli. Chtěl jsem vědět, jestli se mezi svými kolegy, ať už tedy v akci nebo kdekoli jinde, cítíte rovnocenná.“
„Ano, proč by ne? To, že je mi čtyřiadvacet neznamená, že jsem nějaké ucho. Dokážu držet krok, ať už jde o cokoli. Mám snahu i zkušenosti.“
„Co vaše fyzička, Parvati?“
„Skvělá. Dokážu se vyrovnat mnohým mužům a hodně z nich dokonce překonávám.“
„Ale nebylo tomu tak vždy… mám pravdu?“
„Máte. Prostě ženy v armádě už nejsou ničím výjimečným, ale to jen na postech, které nevyžadují velkou psychickou i fyzickou zátěž. Já na takové pozici jsem a ano, nezastírám, že jsem se stala terčem mnoha posměšných řečí, mnoha laciných vtípků a mnoha urážek.“
„Jak jste se to rozhodla řešit?“
„Uvědomila jsem si, že se přibližuji ke stavu, v jakém jsem byla v dětství na školách – čili terčem šikany. Tentokrát jsem si ale řekla: ‚tak a dost‘ a rozhodla se to zavčasu řešit.“
„Tím, že jste začala pilně cvičit a dostávat do těla hodně proteinů?“
„No ano. Tím taky, ale rovněž jsem se snažila zapadnout. Víte, nejsem zrovna společenský typ, ale když se se stejnými lidmi stýkáte dnes a denně, nejde zůstat stranou a v armádě to platí dvojnásob, protože nevíte, kdy budete stát tváří v tvář smrti, a váš život bude záviset na kolegovi.“
„Zapadla jste? A vemte v potaz i vaši fyzičku.“
„Zapadla. Víceméně.“
„Co muži?“
„Mají mě rádi. Berou mě jako sobě rovnocennou a vlastně je to skvělý pocit.“
„A ženy?“
„Moc žen nevídám, ale… tak vlídné to není. Já jsem mezi muži získala respekt a uznání a mnoho jiných ne.“
„Takže závist?“
„Přesně a taky opovržení, ale nevadí mi to.“
„Stýkáte se víc s muži než s ženami, pokud vezmu v potaz soukromý život?“
„Spíše s muži. S kolegy z armády a nejvíce pak se členy mé jednotky. To je ale normální.“
„A s ženami se nestýkáte? Nemáte kamarádky a teď nemyslím jen armádu.“
„Když nad tím tak přemýšlím… ne, nemám žádné známé. Nechtějí se mnou nic mít, ale já na ně kašlu. Rozhodně z toho nejsem nějak přešlá, to jsem chtěla říct.“
„Máte přítele? Myslím blízkého přítele?“
„Ano… no, možná už ne. Dnes jsme se nepohodli a nevím, co bude.“
„Táhne vás to spíše k ženám nebo k mužům, pokud jde o trvalý vztah?“
„Chcete vědět, jestli nejsem lesba? Ne, to určitě ne. Líbí se mi muži, ženy ne.“
„Je o vás zájem? Ehm, vím, že tohle už je opravdu za hranicí slušnosti, ale je nutné to vědět.“
„Nevadí mi na to odpovídat. Abych byla upřímná – na pevný trvalý vztah to nevypadá. Mám pár opravdových přátel, ale že by chtěli něco víc, tak to určitě ne. A nesouvisí to jen s tím, že mám momentálně vztah s Nicolasem, ehh... to je ten můj přítel.“
„Co sex? Míváte často sex?“
„Ech, to jako s přítelem?“
„Ne, jako s ostatními.“
„Poslyšte - neřeknete tohle nikomu, že ne?“
„Přísahám, že ne. Je to tajemství, nebojte se.“
„Ne, sex nemívám. Jen s Nickem. S jinými ne a ani oni nemají zájem, řekla bych.“
„Divíte se jim?“
„Vážně mě začínáte zahánět do úzkých. Ehm… hmm… já nevím jak na to odpovědět. Sama sobě se líbím, to ano a je pravda, že když mám Nicka, tak nestojím o zájem druhých, ale dřív… dřív jsem si přála, abych někoho zaujala, abych se líbila. No… možná jsem se mužům trochu divila, ale zase ne moc.“
„Proč myslíte, že o vás nestojí? Myslíte proto, že jim připadáte jako muž?“
„Ech, jsem žena, pane doktore.“
„Já vím, ale mám na myslí chování, vzhled…“
„Nevím, já… to je těžký. Možná, že mě berou spíš jako muže.“
„A vy si připadáte víc jako žena nebo jako muž?“
„Hmm, možná jako žena i jako muž. Jak kdy.“
„A co obvykle převládá?“
„Nevím… muž?“
„Hmm, tady bych to pro dnešek stopnul, Parvati. Stavte se zase za týden v tuhle dobu. Udělám si na vás čas a nebojte se placení. Dělám to pro svého kamaráda a taky pro vás. Můžete mi sem ještě zavolat otce? Dlouho jsme se neviděli a tak…“
„No jo, chápu. Hned ho sem pošlu, ale pochybuju, že sem příští týden budu moct jet. Patrně budu už v Evropě.“
„Hmm, doufám, že ne, Parvati. Jde o vaše zdraví a to má před prací i zábavou přednost.“
„Uvidíme... Děkuji a snad nashledanou, doktore.“ Parvati odešla z ordinace s rozporuplnými pocity. Vážně pochybovala o tom, že by jí podobné rozhovory mohly pomoci a mimo to – ona pomoc nepotřebovala. Připadala si v pořádku.

„Tak co?“ ptal se Sinaj své dcery.
„Nic moc. Tedy spíš nic než moc. Máš tam jít.“
„Dobře, tak tu na mě počkej. Potom si zajedeme na oběd, co ty na to?“
„To by bylo fajn, ale platím já. Jo a nebudeš mi vnucovat žádná tučná jídla, ano?“ Sinaj jen pokýval hlavou a vstoupil do ordinace. Kirabo vytáhl zpod svého stolu lahev whisky a nalil do dvou sklenic.
„Já nemůžu,“ řekl Sinaj, „jsem tu autem.“
„Jen se napij starý brachu. A taky se radši posaď.“
„To je to tak zlé?“ zeptal se s obavami v hlase Sinaj a usedl na pohovku. Alkohol ale stejně odmítnul.
„Budu k tobě upřímný, ačkoli bych neměl. Parvati je milá a přátelská dívka, jenže ona se cítí být spíše… no prostě řekl bych, že má problém se svým pohlavím.“
„Tomu nerozumím.“
„Jde o to, že jako žena se v armádě necítí dobře a tak se snaží být spíše mužem, jestli se to tak dá vůbec říct. Pro ženu jejího věku by bylo obvyklé mít značný počet kamarádek, se kterými by si rozuměla a měla si co říct. Ona nikoho takového nemá. Na pohled do budoucna a její představy jsem se ještě neptal, ale nemyslím, že ví, co chce a i kdyby ano, tak těžko dokáže pro to něco udělat. Podívej, řeknu ti to na rovinu, přeci jen jsme přátelé a měl bys to vědět – obávám se, že dříve nebo později dojde k názoru, že nechce být ženou, že to pro ni není přínosem.“
„Proboha… a co… co bude dělat?“
„Já nevím, ale slyšel jsem, že v některých vyspělých zemích se provádějí operace pro změnu pohlaví.“
„Anglie…“
„Cože?“
„Panebože, už je to tady. Ona chce jet do Anglie. Tvrdí, že to je pracovní záležitost, ale…“ Sinaj popadl sklenku whisky a celou ji okamžitě vypil. „Co mám dělat? Proboha, co mám dělat?“
„V tomhle ti neporadím. Ideální řešení by bylo, aby nadobro opustila armádu a začala úplně jiný život v práci, která je pro ženu obvyklá. Potíž je v tom, že jí se ve službě líbí a připadá si hrozně užitečná. Upřímně chápu ji a myslím, že ty taky.“
„Jo… všechno je to moje vina,“ bědoval Sinaj.
„Není to ničí vina. Nemohl jsi tušit, co bude. Myslím, že bys teď měl být s ní a to co nejdéle to bude možné. Rozhodně jí ale nic nevyčítej a hlavně… nezapomeň, že ode mě nic nevíš. Zkus ji podporovat, zkus na ni být milý a pokus se ji pochopit. Když ti sama přizná, co má v plánu, můžeš jí to pak zkusit rozmluvit. Možná uspěješ, ale i kdyby ne… radši se smiř s tím, co se chystá udělat a neodvrhuj ji za to. Ona tě miluje, Sinaji, a hrozně bys jí ublížil, kdyby ses k ní otočil zády.“
„Nevím, jestli to dokážu, pokud…“
„Musíš. Promluv si s tím jejím přítelem. Víš o něm vůbec?“
„Ano, je to zmetek.“
„Zkus ho přesvědčit, aby jí to rozmluvil a aby jí pomohl se vzpamatovat. Snad to zabere.“
„Snad… Moje žena porodila dceru a ne syna. Nedovolím, aby ze sebe moje holčička udělala zrůdu.“

Po obědě Sinaj zavezl dceru ke svému domu. Zde postával opřený o své auto Nicolas. Pokuřoval cigaretu a čekal, kdy se vrátí Parvati. Sinaj zaparkoval před domem a vystoupil z auta.
„Co to má znamenat?!“ ptal se Sinaj. „Co tu ještě chcete?“
„Klídek prďolo, nepřijel jsem za tebou.“ Parvati, která Nicolasova slova slyšela, se naštvala a postavila se mezi svého otce a Nicolase.
„Jak to s mým tátou mluvíš?!“ vykřikla. „Ještě jednou ho tak nazveš a budeš mít co dělat se mnou!“ „Uklidni se, Parvi. Ještě jsem od tvého otce neslyšel omluvu za toho nácka.“
„Co tu děláš, Nicku?“
„Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal. Chápu, že je pro tebe ten turnaj tak důležitý a myslím, že zase tak moc vadit nebude, když se tu zdržíme těch pár dnů. Do Anglie pojedeme hned po turnaji, souhlas?“
Parvati se usmála a svého přítele objala. „Výborně, jsem moc ráda, že s tím souhlasíš. Pochop, jak je to pro mě důležité. Dřu se do úmoru, jen abych měla větší šanci. Pro mě je to životní příležitost ukázat, co ve mně je.“
„Pane Krügere,“ řekl Sinaj, „mohl byste na moment dovnitř?“
„Nevím, proč bych měl.“
„No tak, Nicku,“ zašeptala svému příteli Parvati.
„Hmm, tak fajn, ale jestli na mne vytáhnete flintu…“
„Nebojte se. Potřebuji si s vámi promluvit – mezi čtyřma očima.“
„Tati?“ podivila se Parvati, která se bála, že dojde k násilí.
„Počkáš venku, holčičko?“
„Jo… no tak jo, ale jestli si něco uděláte…“
Sinaj zavedl Nicolase do domu a dal vařit vodu.
„Posaďte se. Dáte si kávu nebo čaj?“ Sinaj otevřel skříňku nad kuchyňskou linkou a porozhlédl se tu. „Aha, tak káva došla. No, takže si dáte čaj.“
„Dal bych si odpovědi! O co vám jde? Nečekám totiž, že máte v plánu se omluvit.“
Na Sinajovi bylo vidět, že je nervózní. „Ehm, nevím, jak bych začal… vy máte Parvati doopravdy rád?“
„Mám, ale to vám snad Parvi řekla sama, ne?“
Sinaj usedl ke stolu naproti Nicolasovi. „Já Parvati bezmezně miluju. Je to moje dcera, to jediné, na čem mi v životě doopravdy záleží. Kdyby na to přišlo, položím za ni život. Potíž je v tom, že moje dcera si už vytrpěla svoje. Mluvím teď o jejím dětství. Nikdy jsme nebyli při penězích a navíc tu hrají roli naši předci. Nejsme zrovna oblíbení a vážení lidé, to jsem chtěl říct. Parvati trpěla před lety nadváhou. Nebylo to zlé, nakonec její matka taky nebyla… zrovna jako tyčka, jestli rozumíte. Nedělali jsme si z toho hlavu, ostatně proč, když svět je plný lidí s nadváhou a žijí běžný život. Jenomže děti na školách, kam Parvati chodila, nebyli kdovíjak tolerantní. Nikdy si nenašla opravdové kamarády a tak byla na všechno sama, a když je člověk sám… asi rozumíte, jak to může skončit. Ať tak nebo tak, Parvati byla slušná, hodná a chytrá holčička, která to mohla dotáhnout hodně daleko a taky dotáhla. Celou tu dobu se však musela potýkat s šikanou, kterou jsme ani my rodiče nemohli zastavit, protože jak na to jít, když i učitelé si na Parvati rádi vybíjeli zlost? Kolikrát jsem se snažil o domluvu, ale stejně to bylo jen horší.“
„Řeknu vám, kdyby moji dceru někdo šikanoval… brzy by toho začal litovat.“
„Máte na mysli násilí? Pomýšlel jsem na to a… vím, že jsem se k tomu měl odhodlat. Tehdy jsem se ale bál, že to bude ještě horší a jelikož jsem sloužil v armádě a to i v cizině, tak jsem navíc pobýval doma jen málokdy. A… přiznám se, že jsem tehdy nechtěl ztratit tu práci. Kdybych někoho napadl a on by to hnal dál k soudu…“
„Kvůli kariéře jste nechal dceru, ať trpí?“
„Žena byla už tehdy hodně nemocná a můj plat bylo to jediné, co nám pomáhalo přežít. Ani teď to není o moc lepší a jen tak tak se uživím. Stydím se za to, že mi moje dcerka posílá část platu, ale bez toho bych jen těžko vyžil. Tehdy nebylo snadné dělat, jakože se mé dceři nic neděje a pořád si to vyčítám, ale přišlo mi to jako nejlepší řešení. Ne správné, ale v mezích možností to nejlepší. Myslím, že po ztrátě matky mi chtěla Parvati udělat radost anebo spíše toužila po tom něčeho dosáhnout navzdory krušnému dětství. Zapracovala na sobě a výrazně zhubla, aby se mohla přihlásit do armády. Když ji vzali, byl jsem štěstím bez sebe, jenomže tam se něco zvrtlo. Parvati je dnes samý sval a… musí vám být jasné, že to není normální.“
„S tím musím souhlasit. Ale… já mám Parvati rád a její vzhled to… to nezmění. Snad...“
„Snad? Mám pocit, že si nejste tak docela jistý, že?“
„To jsem neřekl, jen… podívejte, přejděte k tomu podstatnému.“
„Mám podezření, které hraničí s jistotou – Parvati má problém se svým pohlavím.“
„Jste si jistý? Ona je se sebou spokojená!“
„Skutečně? Jak často s ní jste, pane Krügere?“
„Jak jen to jde. Teď jsem byl pár měsíců v USA, ale těšil jsem se, až se vrátím domů a budu zase s vaší dcerou. Podívejte – každý z nás má svoji práci, která nám nedovoluje trávit spolu příliš mnoho času, ale to je na jednu stranu i dobře, protože pak se jeden na druhého hrozně těšíme.“
„Nebudu teď mluvit o tom vašem vztahu. Sice s tímto přístupem nesouhlasím, ale sám jsem byl takový, takže asi vám do toho nemám co mluvit. Každopádně vy s mojí dcerou nejste zase tak často, takže se není čemu divit, že nevíte, co se jí honí hlavou.“
„Ehm, mám takový pocit, že vás Parvati vídá párkrát za rok…“
„To ano, ale já jsem její otec a rodiče vždycky poznají, co se s jejich dětmi děje. Sdělila vám, co v Anglii plánuje? Jedete tam přece s ní, že ano?“
„Samozřejmě, že vím, co tam budeme dělat, ale to není vaše věc a jsem přesvědčen, že stejného názoru je i vaše dcera.“
„Není třeba mi něco říkat – vím to sám. Parvati jde na operaci.“ Nicolas se podivil. Vstal ze židle, přešel k oknu a pohlédl ven na svoji přítelkyni, která postávala před domem a každou chvíli kontrolovala čas na hodinkách.
„Ona je nemocná?!“ zeptal se Nicolas.
„Je a souvisí to s její prací. Musí mít nějakou psychickou poruchu a to dosti vážnou. Ona sama sebe ničí, ale neuvědomuje si to. Z toho důvodu po vás požaduji dvě věci, pane Krügere. Za prvé, rozmluvíte mojí dceři cestu do Anglie. No a za druhé ji necháte být. Očekávám, že když se s ní rozejdete, tak její vztah k armádě ochabne. Já vím, že je to kruté, ale je to pro její dobro.“
„Už jsem vám říkal, že do Anglie jedeme z určitého důvodu a ten s operací vaší dcery nemá nic společného. A s tím druhým nesouhlasím.“
„Pane Krügere,“ zvýšil hlas Sinaj, „moje dcera chce jít na operaci, která změní její pohlaví! Opravdu budete pokračovat ve vztahu s ní, když bude mužem?!“ Nicolasův zděšený výraz hovořil za vše. Ohlédl se na Sinaje a nevěřil vlastním uším. „Žádám vás, abyste jí to rozmluvil. Pokud ji máte opravdu rád, tak to pro ni uděláte!“ Nicolas takováhle slova neslyšel rád. Sinaj ho tlačil do něčeho, co nechtěl udělat a ještě se opíral o city a Parvatino dobro. Přišlo mu to jako vydírání. Vyšel ven a prásknul dveřmi.

Parvati pochopila, že se něco děje. Očekávala, že jí Nicolas hned vysvětlí, proč je tak rozrušený.
„Já nejsem buzerant, Parvati!“ zařval. „To si myslíš, že tě budu milovat s… ty víš čím mezi nohama? Větší podpásovku jsem ještě nezažil!“
„Cože?! O čem to mluvíš? Zníš, jako kdybys vypil celou flašku rumu.“
„Ještě ne, ale za pár hodin tomu tak bude.“ Nicolas nasedl do auta a odjížděl spěšně pryč do centra města. Parvati vůbec nechápala, co se stalo, ale počítala s tím, že v tom má prsty její otec. Vešla do domu. Sinaj seděl u stolu a zrovna si sypal cukr do čaje. Parvati se opřela dlaněmi o stůl
„Co se stalo?!“
Sinaj se ohlédnul na kuchyňskou linku a řekl: „Máš tam čaj.“
„Mě nezajímá čaj! Co jsi mu to navykládal?! Mluvil úplně z cesty.“
„Nedělej to, holčičko. Prosím tě, nedělej to.“
„Vy jste tu snad fetovali… O čem to mluvíš?“
„Uvědom si, že pak ztratíš všechno a jeho přece taky, ne?“
„Tohle je nějaký vtip, že ano?“
„Přece ze sebe nemůžeš udělat muže!“
Parvati chytila svého otce za ruku. „Pojď ven. Asi nám tu uniká plyn. Přiotrávili jste se – oba dva.“
„Ne, ty tomu nerozumíš, holčičko.“ Parvati i přesto vyvedla otce ven před dům. Dveře nechala otevřené. „Parvati, je přece krásné být ženou. Budeme pravidelně navštěvovat Kiraba, najdeme ti jinou práci a přátele. Uvidíš, že se to spraví.“
„Ty si myslíš, že chci být chlap? To kvůli tomu tvému kamarádovi, že jo? Pořád se mě ptal na to, jak se cítím a já mu řekla, že někdy jako muž, což přece není nic divného, když jsem voják! Stýkám se výhradně s muži, zúčastňuji se bojových akcí, zápasím, pravidelně trénuji,... jo – připadám si jako chlap, ale to neznamená, že jím chci být! Vždyť by to bylo ohavné a pak už bych na svoji sílu a své tělo vůbec nemohla být pyšná. Tohle jsi přehnal, táto!“
„Ale…“
„Mlč! Jak jsi na to vůbec přišel? Ten Kirabo nemá ani ponětí o tom, co cítím. Taky jak by vlastně mohl, že ano? Oba jste se pomátli!“
„On… říkal jen, že je to možné a že třeba budeš chtít operaci a do toho ta Anglie… říkala jsi, že to nesouvisí s armádou a že to změní tvůj život a…“
„Zatraceně! Proč se mi pořád pleteš do života?! Měl jsi tu být, když mi bylo deset a ne teď! Pořád si myslíš, jak strašně mi pomáháš a přitom se mi jen pleteš pod nohy. Jestli Nick kvůli tobě…“
„Ale holčičko…“
„Pořád se viníš za to, co jsi dělal nebo spíš nedělal, když jsi byl v armádě a neuvědomuješ si, že mě už není pět. Už nejsem tvá holčička, kterou budeš vodit za ruku. Mé dětství jsi z velké části propásl. Já tě za to neviním, ale teď už jsem dospělá a mám vlastní názory, tak je zkus také trochu vnímat. Mám toho už dost!“ Parvati se rozběhla pryč od Sinajova domu a mířila do města. Počítala s tím, že si zavolá taxi, protože své auto tady neměla. Sinaj na ní ještě dlouhou dobu volal z plných plic, ale k ničemu to nebylo. Rozkašlal se a to tak silně až mu z úst tekla krev. Posadil se na zápraží a vyčítal si, jak se zachoval. Pálilo ho na plicích a těžko se mu dýchalo. Do toho brečel a prosil Boha, aby mu dcera odpustila a vrátila se zpátky.

Bar Oáza byl vyhlášeným podnikem v centru Windhoeku. Sice šlo o bar pro střední vrstvy, ale nezřídka sem zavítali i majetnější obyvatelé Namibijského hlavního města. Asi dvacítka stolů byla téměř obsazena a nebylo divu, neboť byl již večer a lidé se scházeli na drinky nebo i večeře, které se tu taktéž podávaly, i když zdaleka ne v takové míře jako alkoholické nápoje a koktejly. Z reproduktorů pověšených v rozích u stropu hrála rocková hudba a na tanečním parketu skotačilo asi deset mladých lidí. Nicolas seděl u baru a popíjel levnou whisky. Přitom po očku sledoval pohlednou barmanku, jak obsluhuje hosty. Měla spoustu práce, ale bylo na ní vidět, že má vše pod kontrolou a je v klidu a pohodě, přestože neměla ani trochu času na oddech. Její černé vlasy s drdolem ladily s její barvou pleti. Barmanka si všimla, že Nicolasova sklenka je prázdná a tak okamžitě nalila do další a poslala ji po pultu. Nicolas pokýval hlavou na znamení díků a obrátil do sebe celý obsah sklenky.
„Máte chvilku?“ zeptal se Nicolas barmanky.
„Copak, změníme barvu?“
„Jo, dal bych si… tequilu!“ vykřikl značně přiopilý Nicolas.
„Být vámi, si dám chvíli oraz. Ne, že bych si stěžovala, ostatně prachy nesmrděj, ale chlastáte jak duha. Bylo by fajn vidět vaše peníze, než sebou seknete na podlahu, bez urážky.“
Nicolas vytáhl z peněženky stodolarovou bankovku a položil ji na pult. „A teď mi nalejvejte, dokud budu vidět.“
„Já to s vámi myslím dobře – už jste vypil dost a my tady nemáme ve zvyku volat hostům taxíky nebo je tu dokonce nechávat přenocovat. Skončíte na ulici a kdoví jestli se ráno vůbec probudíte… Takže buďte rozumný.“
„Ehh… na mém místě byste chlastala taky! To se s váma vsadím!“
„Když vydržíte ještě tak dvě hodinky při smyslech, můžeme si pokecat, ale teď je tu frmol, tak mě už nerušte při práci.“
„Ale no tak… těm pitomcům to může bejt jedno, ne? Co je mi do nich! Do prdele, pojď sem a pokecáme! Mám na srdci kupu věcí!“
„Jo… takový jako jste vy fakt miluju,“ poznamenala barmanka s notnou dávkou ironie.  „Vidíte támhle toho vysokého chlápka u vchodových dveří? Stačí mi zapískat a pomůže vám ven na ulici. Takže se držte zpátky.“
„Co?! Ty mě chceš vyhrožovat?!“ vykřikl Nicolas. „Já mám taky svýho bodyguarda… abys věděla! Ještě je to teda bodyguardka, ale co nevidět z ní bude chlap.“
„Vy jste fakt případ…“ Barmanka se dál s Nicolasem již nebavila a věnovala se ostatním hostům.
Zhruba po hodině do podniku vstoupila Parvati. Chvíli se rozhlížela okolo. Takováhle místa jí vůbec nedělala dobře. Bylo tu moc hluku a podnapilých lidí. Jediným příjemným místem se zdál být parket. Když viděla skupinku mládeže, jak tancují, měla chuť se k nim přidat, ale uvědomovala si, že tu není kvůli tanci. Zahlédla Nicolase a usedla vedle něj na barovou stoličku. Barmanku zajímalo, co si její nový host objedná
„Budete si přát, pane?“ řekla s klidem a až poté když přišla blíž, si uvědomila, že mluví s ženou. Nicolas si opřel hlavu o ruku a povzdechl si. Parvati značně znejistěla, ale snažila se udržet v klidu. Barmanka se pokusila o omluvu: „Eh, promiňte, slečno… Spletla jsem si vás s… no to je jedno.“
„Ale není!“ vykřikl Nicolas. „Anebo vlastně je. Nakonec… je jedno, jestli ji nazvete ženou nebo chlapem – co nevidět bude obojí.“
„Uklidni se, Nicku. Ani nevíš, kolik práce mi dalo obejít všechny hospody a kluby tady kolem. Musíme si promluvit a to o samotě.“
„Ehh, nechci mluvit! Chci chlastat.“
„Jak dlouho už tu pije?“ zeptala se Parvati barmanky.
„Hmm, určitě už příliš dlouho. Vy jste jeho přítelkyně?“
„Asi ano.“
„Ne!“ vykřikl Nicolas „Ona je můj přítel! Já jsem totiž buzerant, víte? Teda teďka ještě ne, teď jsem normální chlápek, co má moc rád tuhle holku a za chvíli budu buzna a schválně jestli uhádnete proč.“
„Přestaň mi dělat ostudu!“ vykřikla zoufale Parvati. Všichni hosté se už otáčeli za zdrojem ruchu a mnozí se smáli. Pár z nich se však vydalo k odchodu.
„Zatraceně,“ řekla barmanka „nemůžete si odsud toho chlapa odvézt?“
„Ne! Mě nikdo nebude…“ Nicolas se zvednul ze stoličky, zapotácel se a upadl na zem.
„Hmm, tak toho už neodvedete, ale alespoň je ticho.“
„Můžu ho odsud odnést,“ řekla Parvati. „Kolik vám dluží?“
„Platil předem – prý že mu mám nalévat, dokud bude vidět. Takže… teď už asi dalšího panáka nechce. Spočítám útratu a vrátím vám zbytek. Jo, ale můžu se ujistit, že to dostane, že jo? Nechci, aby sem pak přišel hledat svoje prachy.“
„Hmm, víte co? Nechte si ty peníze a já ho sem zítra pošlu.“ Parvati se zvedla a Nicolase opřela o bar.
„Máte venku auto?“ zeptala se barmanka.
„Jo, odvezu ho, nebojte se.“
„Hej, Eckarde,“ zavolala barmanka na vyhazovače. „Pojď té holce pomoct. Ten chlap váží snad metrák.“
„Já to zvládnu,“ řekla Parvati a pomalu si Nicolase položila na záda.
„Do háje…“ řekla barmanka, „to jako fakt zvednete takovýho chlapa? Vy jste teda kus… Počkat… nejste Parvati Singh, seržantka Parvati Singh?“
„Ano… ale jak to víte?“
„No… váš přítel cosi naznačoval. Řekl toho dost, dokonce i to, že byste se měla stát roztleskávačkou.“
„Roztleskávačkou?“
„Jo… že prý byste to neměla do práce daleko a že by na vás byl skvělý pohled. Ale myslím, že byste měla spíše zúročit svoji sílu - kdybyste chtěla, tak hoďte řeč s šéfem a třeba vás vezme jako vyhazovačku. Vsadím se, že byste na takovém postu byla první možná v celé zemi.“
„Jo… ale nemám zájem. Nashledanou.“ Parvati odešla a hosté s údivem sledovali, jak z baru vynáší Nicolase.

Parvati svého přítele opřela o auto, otevřela a opatrně ho položila na zadní sedačky. Usedla za volant, nastartovala a už vyjížděla z parkoviště směrem ke svému bytu. Trávila tam obvykle jen pár týdnů ročně, ale přesto se bytu nemínila vzdát. Bylo to místo, kde měla své soukromí a klid na odpočinek. Stále jí vadilo, jak se k ní zachoval její otec, ale už se na něj nezlobila. Zastavila před panelovým domem a pohlédla do oken sedmého patra, kde měla svůj byt. Poté stočila zrak na chrápajícího Nicolase a povzdechla si. Vystoupila, Nicolase vytáhla z vozu, který následně zamknula. Opět si položila Nicolase na záda a pomalým krokem zamířila do domu. Když Parvati přišla do svého bytu, měla už značné problémy se vůbec udržet na nohou. Urychleně složila svého přítele na pohovku a nejprve si vydechla. Její byt nebyl nijak zvlášť velký – pouze chodba, dvě obytné místnosti a koupelna. Vrátila se dolů k autu, aby odsud odnesla tašku s nákupem. Měla tu jen minimum jídla, neboť očekávala, že už zítra, nejdéle pozítří vyrazí do Anglie. Zašla do koupelny, kde z lékárničky vzala plastovou lahvičku s pilulkami a jednu hned spolkla. Poté se navečeřela, osprchovala a ulehla ke spánku.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.05.2013, 21:39:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Ono nedorozumění je spíše úsměvné, ale i tak pěkně zamíchá se vztahy mezi otcem, dcerou a jejím přítelem. Co když je Parvati skutečně nemocná, copak si to vzala za tabletky? Ani její otec nevypadá dobře. Uvidíme, jak se celá situace vyvine, nejspíš v nic pěkného a dobrého. Dialogy i popisy jsou "k věci", v textu jsem nenašel "zbytečnou vatu", hezky to odsejpá a na práci šotků jsem nenarazil. Kasumi si zatím může "oddechnout"...

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Pokušení
Suneatress
Jaro
Joe Care
Opilí nocí
Bezejmenná
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr