obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Klín ::

 autor Filip Vávra publikováno: 09.05.2013, 11:14  
Psáno v červenci 2012.
 

„Můžu si vám lehnout mezi nohy, spanilá Ofélie?“
„Tak já ti teda něco povim.“
Zase. Ten pocit. Pocit naprosté svobody. Úplné prázdnoty. Cesty jsou rovné a dlouhé. Přede mnou a já nemohu. Pocit celistvý a marný. Marný. Volám! Volám! Na cestě. Zase ten pocit.
Každým krokem a každou vteřinou se vzdaluji. Mám před sebou nedozírné perspektivy. Zrození, smrt a život. Ztráty větší než lze vůbec doufat. Ztráty bez konce. Miluji jen to, co lze prohrát. Nebo propít v nejposlednější dublinské hospodě. Všechno ostatní jsou účty a čísla. Škrtnout a spálit. Jedině strach a jedině život. Dnes je opět ten den, který se už nikdy nebude opakovat. Byl.
Či nebyl. Spalující červenec. Thermidor, měsíc horka a koupelí. Červencové ráno. Už přicházím na scénu. S myšlenkami, které lze odít do nejvybranějších záhybů slov a větných celků. Spojuji jednotlivé a hledám osy, podle kterých se točí korouhvička ve větru. Na špici. Na věži volyňské radnice. Ale já ji nechávám za sebou jako všechno. Jediná otázka, která za něco stojí je naprosto nepodstatná. Pan ředitel řekl, že to půjde. Od poloviny srpna k němu můžeme s Vaškem chodit. Nebude za to nic chtít. Analytická geometrie. Jediná otázka, na které záleží. Ale teď už na ničem nezáleží. Jsem na cestě.
Ze školy (v batohu mám jedině román Sbohem, armádo!). Za město. Přes kopec. Do klína hor. Myšlenky lze cestou snáze odívat do jasných či podmračených výrazů, ač sami o sobě mohou zůstat bezvýznamnými. Ale obdivuji ho. Měl jsem jej za učence a mudrce. Vzor vzorů, forma forem. Antický pozorovatel s okem až v nekonečno napnuté. Nesmrtelná napínavost tragédie a komedie. Těchto cest domů. Pryč! Pryč! Myšlenka myšlenkou umírá, zní a hyne. Stará škola a nová škola. A starý domov. Starší a starší a čím hlouběji, tím jsem mladší a rozjařenější. (Avšak vím, že nikdy nebudu rozverným intelektuálem, nýbrž psychopatickým knihomolem se sklony k idealismu a k frustraci. Fanatik. Milovník ohně a pecí. Cíl bude vždy o tolik větší, že budu žít a bojovat a zemřu na té daleké cestě. Sám. Marně a nepatřičně.) Mým jediným účelem je už jen mé vlastní tělesné pohodlí. A s tím tělem se teď táhnu lehký jak nehledaný verš. Lehčí a po těžké zemi pod oblaky.
Spíš po asfaltu. A zatímco se vzdaluji. Modrá obloha se nade mnou klene jako touha. Slunce je na nemilosrdné křížové cestě a na křižácké pouti. Jeruzalém plane jediným velikým posledním požárem. Takovým a větším, takže jej nelze zhasit jinak. Leda se mu poddat a naslouchat svým snům a utkvělým představám. A psát. Zuřivé zprávy všem, kdo nechtějí nic vědět, a melodii těch slov vrýt hlouběji do hladiny poezie. Až bude tma. Ve světle cizích oken. Z cizího stropu voda nekape. Čas semtam třeba i kousek ukápne a pak stejně.
Já mám času dost a nemohu se s každým vybavovat po jeho libosti. Došel jsem do vsi a za ves. Nikoho jsem nepotkal a nikdo mě nechtěl zdravit. Do polí. A zatímco se myšlenky táhly otevřenými dveřmi pochyb a věci byly takové, jaké jsou. Po obloze pluly mraky, zraky k nim přirážely jako opilé bárky a oblaka na zemi dorážela, avšak vím docela jistě, že jsem se o ně ani za mág nestaral. Měl jsem vždy především literární plány. A taky jsem přemýšlel o různých způsobech vnímání a prožívání.
O předsevzetích a harmonogramech, velice jsem záviděl jsa vybaven vším i fantazií a imaginací. Ale všechny ty obrazy byly nudné a otravné. Nikdy jsem neuměl využít cizí čas. A taky co já mu mám vykládat den před popravou? Jeho, ne mojí. A tak jen naslouchám a spojuji ucho. To, které si pak stejně uříznu. Tak tedy to ucho spojuji s jeho ústy. A přemýšlím o orbitálních stanicích, o kosmických pravidlech, o androgynních stykovacích uzlech a tak. Ale zase si říkám, zda je to vůbec možné.
Jestli já jsem pak tedy nezastárl a nestal se hospodským. Že to měl autor všechno tak pěkně pohromadě a věděl jen to, co Bůh, protože není. V temnotě pouhé. Nikdy a nikde žádný. Takže ten strážný to stejně musel vyzradit. A tak si říkám, že si příště to ucho radši hned uříznu, aby už nikdy a nikde nemohla vzniknout takováto pojistná škoda.
Nehledě k tomu, že papíry naší kanceláře mají pro toto město nepochybně větší cenu, význam a smysl než vymlácená sláma nějakého chalupníka. Takže si ji vyndej z bot. Zde se krade a nohy ti nesmrdí. Ostatně na tu tvoji pražskou choleru tu nikdo není zvědavý. A zatímco jsem takto přemýšlel, tak se hnala mračna v západní kraje. Od západu a vůbec na ta místa, kam jsem kráčel a která jsem asi tak nějak toužil uzřít. Byl jsem totiž introvertní, a tak bylo dost času na budování vztahů. K různým truhlářským artefaktům, k symbolu a zemi. A to už jsem byl v tom lese a oblaka se slévala s myšlenkami a s oblohou a s jinými mračny. Docházelo k ochlazování a ke kondenzaci a vůbec nad červencem visela atmosférická porucha. Já jsem si ale vždycky tak trochu myslel, jestli snad nemám poruchu osobnosti.
Pak tedy začalo lít. Hřmělo a blesky. Ostatně není třeba přibližovat, poněvadž čtenář sáhl do vlastního rejstříku životních i neživotných zkušeností a pocitů a představil si bouřku. Takovou jaká byla toho dne, kdy ležel v posteli. Bylo to taky takhle v červenci. A četl si o husitské revoluci v té tlusté bílé knížce.
„Jo, já ji znám. Děkuji. Teď jsi mi ji připomněl.“
„Co říkáš?“
„Onoho večera...“
Každé ráno už od zimy jsem se probouzel s tím pocitem. Že jsem zbytečný. Něco je tady totiž evidentně navíc a přitom mi tolik schází. Mám nedostatek všeho a vším oplývám. (Ostatně vykastrovaný býk není neužitečný, protože je pak z něho vůl a volové naleznou uplatnění v každém století a za každého režimu.) A tak jsem zase sám sobě přebýval, myšlenky se rojily a sestupovaly níž a níž a já jsem se musel vždycky honem najíst. Jenže člověk je slabé zvíře a tohle nikdy nestíhá. Níž a níž.
Takže jsem se obával, když jsem viděl všechny ty smrky jako párátka ve větru. Vzal jsem to proto po cestě a pak mimo cestu. Mezi mladé stromky. Jako nějakým tunelem nebo labyrintem. To už jsem byl na všech čtyřech a pod laněmi cítil mokré jehličí. Konečně jsem zapadl do prohlubně u jednoho stromku. Ale prší, seč může. Tak si tedy všechno složím pod větve toho smrčku v naději, že mi to třeba nepromokne až na kost jako tenkrát pod oním mostem v Seattlu.
A ty tam stojíš s promáčenou knihou v ruce a neřekneš ani slovo, takže si myslím, že jsi také jen ubohý psychopat. Dost jsem se lekl, protože s tímhle opravdu nepočítám. Jdi jinam. Odboč na svou cestu. A volám do tmy a do hřmění. A tobě je to jedno, ty nepřijdeš. A déšť je teplý. Ale tak se zase nebudu oblékat, když jednou prší a jedním okem se dívám na tebe a nemohu pochopit, co chceš a co ne. Ale je to horší. Poněvadž myšlenky opadají jako ovocný strom koncem jara, kdy je třeba nechat narůst plody a začít zrát, jako Potopa, když opilý Noe najel na Ararat. Tak nízko, že už ani nelze myslet a ty jsi.
Nepochopitelná a nerozhodná. Jako bouře. Doba, kapky a čas. V dešti a teď si říkám, co napíšeš, až to jednou budeš chtít nějak vyjádřit. Já vím, že to chceš. Vzít pero do ruky a otevřít ústa.
Začít psát a hlásat. Vymýšlet si. Nové mýty a náboženství, slova, která nedávají smysl. Tak řekni něco o tom, co tě nejvíce bolí. Já tě poslouchám a nenacházím slov, poněvadž tvoje slova. V tom dešti není nic slyšet. Přijď blíž. Já nemohu ani na krok. Ani na skok. I ještě jeden malý krůček pro člověka, veliký skok vpřed a lidstvo bude hotovo. Veliký orgasmus a všeobecný mír. Neučiní již ani sebemenší mého to koně krok poslední v roce rok. Ale to se zase stylizuji, nikdy jsem žádného koně neměl, natož abych se učil zákonitostem rytmu a metra. Rocku dějinám. Obrovský úplněk tvého bledého obličeje neumím přirovnat k ničemu. Leda k onomu dubnovému ránu nad křivoklátskými lesy. To slunce bylo celé ty. Ty jsi celé slunce v dešti. Bílé a rudé, oh, April.
Ale já tě tu nechci, protože jsem na cestě a přede mnou jsou cíle. Všechny ty obzory, města a úsvity, nádraží, hotely a zdravý duch. Univerzit a blbosti. Pan ředitel mi pomůže. Pomůže mě a Vaškovi. Ale tobě nepomůže. On učí jen matematiku a fyziku a zabývá se dějinami astronomie. Tobě nepomůže. Já ti mohu nabídnout záchrannou plachetnici a pestré vlajky. Ale dnes? To všechno je tak úžasné. Jsem na cestě.
Nechápu, proč kolem tebe stále běhám jako pejsek a loudím nějaká ta slova. Jakékoliv slovo. Jsi jako mramor a možná, že ani nemusíš hrát postavu z náboženského kýče. Možná je to nějaký zvrhlý kult. Ne, zvrhlý ne, protože ty jsi krásná. I když v tom dešti jsi bílá jako socha. Jsi krásná i přesto, že z tebe nemohu spustit už vůbec nic.
Ale ty neotevřeš ústa a tváříš se, jako bych tě citově vydíral. Já to všechno dělám nevědomky. Tak buď hodná a poslouchej, co mi chceš říct. Protože je tu na to právě tak dost místa, ale nemysli si, že s tebou budu ztrácet čas. Jsem totiž trapný a nervózně běžím za tím vlakem, jehož pískot pronikl deštěm a lesy. Ač může být kdekoliv. Řekni.
Cokoliv. Tak já tedy budu dělat netečného a hloupého, nebudu se tvářit, jako že tě mám opravdu moc rád. Ještě máme právě tolik času na vše zapomenout. Pak už bude čas jen milovat se navěky. Já ti nerozumím, protože jsme oba v tom a mezi námi prší.
Jsi mokrá. Nemá cenu, abych si ještě vůbec hrál na něco, co nejsem. Ty mě stejně setřeš, protože víš, že tohle je mé slabé místo. Oh, díky bohu, přestaňme s tím. Nebudeme myslet. Vůbec na nic. Nic nebudeme vědět a nic si pamatovat. Ptáš se mě, jak se jmenuji a já říkám: „Václav“. Ptám se tě a ty mi nic neřekneš. Nic nevím a nic nejsem. Ale ty jsi. V dešti mi začíná být zima. Ale já to nemusím říkat. Protože ty víš všechno, i když se tváříš jako já a bez ustání krčíš rameny a ruce bys nejraději strčila do kapes. V dešti. Chtěl bych se vrátit na pevninu. Vidět něco na horizontu. Cokoliv. Ty krčíš rameny.
Oh, dej mi napít. Mám žízeň a vracím se z pouště šrámů a bitev. Poněvadž je obtížné neztratit v oáze všechny velbloudy a směr se vztahuje leda k cíli. A ten mi zůstává důvěrně neznámý. Rukou neznaného jsem se nalezl v poušti, tam jsem se opil tak, až jsem vyhladověl. A byl jsem čtyřicet dnů a nocí pokoušen. Tak dej mi napít svého těla.
Duše. Tančíš kolem ohně. Tolik rozličných vín a sličných vin. Tolik možností. A ty jsi jediná. Oheň nemá jasnějších barev. Jen ty jsi tady. Tolik možností. Čekám na nejasný pokyn. Na zatmění slunce a měsíce. Čekám až spadnou všechny tuberkulózní hvězdy z bytu pokleslé věčnosti. „Tam nad námi přece musí něco být!“ Ale oheň je silnější a spaluje více než tíživá gravitace těchto těl a míst. Těchto míst, kde jsi ke mně přišla. Poprvé jsi tady, aniž bych tě zval. Volal jsem dlouho a marně. Ale teď? Oh, tvá ústa jsou němá a jen duch hudby spojuje to, co je mezi námi. A v ohni pak vše se slévá. Každý pohyb i každá myšlenka. Protože teď je možno, jedině teď je možno. Nic nebylo a nic nebude. Jedině v této chvíli tance. Vše je možno a ty nepřestáváš. Nikdy mě nenech tohle všechno okusit. Setmělo se.
Jedině oheň zůstal a ty jsi všude se mnou. Na těchto místech v pustém světě, kde jsem se ztratil. A nemáš tvář. Máš všechny tváře. Oh, řekni něco. Ale sfinga mlčí dál a pohupuje se v transu na krátkých vlnách věčnosti v těchto místech ze všech stran omezených stíny vysokých dubů a buků, zde mezi skalami, zde v pusté rozsedlině. Podívej se zdálky, ať vidíš to světlo jasně. Mám strach. Mám větší strach než kdokoliv z těch, kdo zde kdy oplakávali vůdce lesních gézů. A ty jsi jako loď, jsi všechny lodě. Nic mimo není, ty jsi ke mně přišla. A tančíš kolem ohně.
A teď to víno, které pozvedám k ústům. Je v něm všechno vryto, stačí proniknout hladinou rudého ohně a bílé kůže. Není to laciné, protože to vše dělám tvým jménem a jsem omámen tak jako tak stékajícími plameny tvých vlasů. Poslední požár. Poslední slunce. Veliký pátek. Tělo, krev a duše. Ty jsi oheň a víno. Ty jsi tady a tam. Oběma nohama pevně na zemi. Ale země se tě nedotýká a ty ji neposkvrňuješ. Jedině prostřednictvím ohně. Jedině mnou se jí můžeš dotknout, být poskvrněna a vše zničit. Poněvadž jsem jen to, co z tebe zůstane, když oheň je němý. Ráno tak střízlivé jako práce.
A ty mě taky necháš všechno vypít. A sama tolik podněcuješ, protože zde v lese už není žádná síla. Žádná jiná. Významy a slasti se vzájemně setřely, takže nedávají smysl a jen ukazují směr na cestě, která se zastavila. Znovu a znovu piji melancholii tvých prudkých a pravidelných pohybů. Znovu a znovu se hudba slévá s pohybem a tvarem. Takže nic není tak docela bez tvaru, ačkoliv už mi činí potíže vnímat cokoliv, co kdy bylo podstatné a co kdy ztratilo smysl. Ty jsi jej nikdy neztratila, ačkoliv teď jsi tady a oběma nohama se dotýkáš země. Já už se jí nedotýkám.
Klopýtám o kořeny stromů i o jejich ležící kmeny. Klopýtám o náš oheň a o tvůj tanec. Jsem zraněn vínem. A v dešti padám do plamenů. Tak já padám… Chtěl bych znát tvůj příběh. Možná mi ho budeš jednou vyprávět a bude to jako pohádka. Budu vnímat jen slova, ale nebudu jim rozumět. Protože čas poplyne tak pomalu jako dlouhá modrá čára obzoru. Vymkne se všemu vnímání. Až spadnu hluboko. Řekni mi svůj příběh. Budu poslouchat tak dlouho, až do sebe spadneme po hlavě.

Vyšel jsem z lesa. Už neprší a slunce prosvitlo mezi mraky. Přede mnou je ves, do které jsem ráno vyrazil. Je tichá a jedině mlžná rouška ji přikrývá. Ne, netruchlím pro ni. Ale takhle jsem si to nepředstavoval. Vidím už jen kouř a mlhu, poslední požár zhasl. To stavení kde jsem už tolik let nebyl. Ale nemůže být pochyb. Dým stoupá odtud. U rybníka stojí hasičská auta. Vidím to velice jasně. Ač je to stále tak daleko. Ač je to již tak vzdálené. Řekl jsem: „Miluji tě.“ Ale nikdo mi nebude oponovat. Chrámová opona se roztrhla ve dví jak velekněz svá roucha. Chtěl jsem ho zabít a teď se s ním mám potkat? Snad jsem to byl já, není těžké podpálit dům svého otce. Třeba jsem Říman a on odmítl obětovat našim bohům. Možná že ona je ten žhář, snad jsem tam byl s ní. A díval se na její bílé prsty a na žlutě oranžový plamínek zápalky. Chtěl bych ti to říkat stále znovu a znovu, duše.
Šel jsem velice pomalu vpřed, věděl jsem, že zde ve vsi o mě už dávno nikdo neví. Bylo příjemné být nezúčastněným rebelem v davu účastných voyeurských čumilů, romantickým turistou, jenž prochází svým životem jako pouhým snem. Není nepříjemné dívat se na svůj život pěkně z výšky. Číst poezii a filosofické spisy. Mít nadhled a zemřít.
Tak už to bývá: žít a narodit se, umřít a chcípat navěky. Zase ten pocit. Je tak povznášející cítit v nozdrách kouř vyhaslého ohně. Až se vrátím potřetí a naposledy, budeš se mnou. Podpálíme svět a v jeho troskách mi budeš vyprávět zase nějakou svéráznou pohádku, abych tě už nikdy nemohl přestat milovat.
Ale nikdo se nedíval, když jsem dlouze a lehkým krokem odcházel, poněvadž bylo již k večeru a den se chýlil ke svému konci jako tvá povídka, duše, vše se vyjasnilo, červánky hynuly a já byl mimo jakékoliv nebezpečí i podezření.
Cestou mě ovšem předešel neznámý, jenž se mi nápadně podobal. Avšak nevšímal si ničeho. Pak jsem jej již neviděl, jakmile zmizel mezi stíny za černým obzorem emauzské noci.


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alexka 10.05.2013, 11:22:20 Odpovědět 
   Ahoj, doufám, že se nebudeš zlobit, ale já to nedokázala dočíst. Máš tam spoustu zajímavých myšlenek, ale já se musela v textu pořád vracet. Možná je to na mě moc komplikované. :(
 ze dne 10.05.2013, 12:11:23  
   Filip Vávra: Ahoj, děkuji za návštěvu a za zanechaný komentář. Potěšil. Opravdu! Už proto, že próza se tu zřejmě moc nečte... Netajím se tím, že můj text je složitý a možná i obtížný na čtení, na druhé straně věřím, že se mi do něj podařilo vložit nějaký smysl. Ještě jednou děkuji za návštěvu. Filip
 Šíma 09.05.2013, 11:13:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi ona "slovní smršť" (jakési "mentální vychrlení" našeho hrdiny), kterou zde zpodobňují myšlenkové pochody (a možná i vzpomínky, či fantazie) samotného hrdiny, který zde nejen "žije", ale i "cítí". Tělesnost se zde mísí s pocity z prožívání (nejen sebe sama, ale i reality okolo). Někteří čtenáři si možná řeknou, že je text krapet "ukecaný", ale i to nejspíš patří k věci. Stačí jen najít "tu správnou vlnu" a nechat se jí "svézt". Na chybky jsem nenarazil, pokud šotci Překlepníci náhodou nějakou tu "šotkovinu" skryli před mým zrakem, jistě mne rádi opraví další čtenáři.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 09.05.2013, 14:24:49  
   Filip Vávra: Děkuji za komentář! Snažil jsem se, aby to působilo tak nějak, jak píšete, ačkoliv je tam (měl by tam být) skryt ještě jakýsi smysl, který interpretaci zřejmě unikl (důležité pro pochopení mého textu jsou ty četné narážky na Máchův Máj). Ale děkuji i tak.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vše pro Jarčino...
Markolsen
Nekropotence15
kilgoretraut
Vítězství jméne...
ApIN
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr