obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Život jako hra ::

Příspěvek je součásti workshopu: Život jako hra
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 26.05.2013, 21:55  
Nejde o "nic nového", každý čtenář jistě brzy pochopí, která bije. Zmíněné a citované názvy náleží publikovaným počítačovým hrám, co se "děje" i "prostředí" týče, dovolil jsem si čerpat z jedné z nich, pozorný čtenář si jistě všimne, o kterou z nich se jedná (alespoň otrlí hráči by měli)... Nejde však o "žádnou vykrádačku", celek se podobá spíše parodii, popřípadě vlastní forma je spíše humornějšího rázu (napsaná z první osoby). A hádejte, co je v mé povídce špatně? Vítěz nedostane sice nic, ale i tak! ;-)

Šotkům zdar.
 

      Ráno jsem se probudil s hlavou jako střep. Včera večer jsem to zase přehnal. Po pravdě, stačilo málo a měl jsem ho jako z praku. Nikdy jsem toho příliš nevydržel. A to myslím ve všem. Jsem prostě taková bábovka, která si hraje na drsného chlapa. Bábovička z písku, která se sesype vždy, když je to jen trochu možné. Poslední akční srab, který si své ego masíruje hraním počítačových her. Half-Life 2, Call of Duty, NOLF, S.t.a.l.k.e.r., Deus ex a další... Pro všechny jsem byl ten divnej brejlovec, který jen sedí pořád u počítače, mačká klávesy, pije Colu a zajídá ji pizzou. Pche!

      Co mne vůbec probudilo? Ještě rozespalý jsem se zavrtěl na posteli a zamžoural bez brýlí na budíka. Kde jsou ručičky? Debile! Měl jsem elektronický budík s velkým displayem, abych na něj viděl i bez brýlí. Šel na proud ze zásuvky. Vlastně nešel, číslice na něm nezářily, asi zase vypnuli elektřinu. Pokolikáté už? Doprdele. Co budu dělat bez proudu? Připadal jsem si jako před popravou. To nepojede ani rádio, bedna, komp, lednička, bojler, nic... Zase se budu sprchovat studenou vodou?

      V dáli několikrát zahřmělo. Skrze stažené rolety jsem však žádné záblesky neviděl. Vlastně ano. Blýskalo se, ale nějak divně. Kdepak jsem to už viděl? Zatraceně, co když jsem se ještě neprobudil a todle všechno se mi jen zdá? Co dělat? Sedl jsem si na postel a poškrábal se na zadku. Chtělo se mi na malou, ale nedokázal jsem vstát z postele. Jestli je to všechno jen sen... Mohl bych se klidně pochcat a pokud se mi to jen zdá, jenže... Jestli se mi to nezdá? Nebo ještě hůře, co když to udělám do postele i ve spaní?

      Ježíši! Kristova noho! Probuď se, debile. Je ráno. Sice je zamračeno, ale je nové ráno. Nový den! Nový nepopsaný list... Čím ho popíšeš? Pfff... Ničím. Nač psát deníky, když je stejně nikdo nečte. A kniha Osudu? Nejkratší cesta do Pekla je prý skrze dobré skutky a já jich už vykonal tolik... Aspoň vím, kde skončím, až natáhnu bačkory. Dlouze jsem zívl a otřásl jsem se chladem. Že by byla venku taková zima? Ochladilo se?!

      Vytáhl jsem roletu a podíval jsem ven. Podíval se? Je to slabé slovo. Zíral jsem jako vyoraná myš. Myslel jsem, že stále spím. Štípl jsem se do tváře. Zabolelo to! A pořád se mi chtělo chcát. Co to je? Mi známé sídliště bylo už na pohled špinavé a zanedbané. Na budovách byl znát zub času. Všude okolo stoupaly k nebi sloupce černého kouře. Odněkud zpoza horizontu se nepravidelně blýskalo, jen to hřmění bylo trochu jiné... Kde jsem to už slyšel? Válka! Probudil jsem se do války? Nebo jsem zemřel a toto je mé malé osobní Peklo?

      Neodvažoval jsem se otevřít okno. Po ulici pode mnou se prohnalo několik osob v podivně černých uniformách. Ne, nebyli to esesáci, takže druhá světová to není. Další záblesk. Další zahřmění. Tentokrát se otřásl i celý dům. Panelákem zavibrovaly až neskutečné otřesy. Okno v kuchyni se rozsypalo. Slyšel jsem to na vlastní uši, ale neodvažoval jsem se jít to zkontrolovat. Odněkud se ozvalo staccato výstřelů. Ty jsem už také někde slyšel. Takže? Válka světu? Napadli nás mimozemšťané? Jak blízko byli často tvůrci těch vědeckofantastických filmů... Jednou se všechny vize promění v realitu!

      Rukama jsem se držel za pytlíka a myslel na to, že jestli nezajdu na hajzl, tak si pomočím ruku. Vydal jsem se temnou chodbičkou na záchod. Chodba za dveřmi na schodiště byla tichá. Z okolních partají se neozýval ani hlásek. Jakoby všichni někam rázem zmizeli. Ten tam byl pravidelný a otravný ruch v domě. V poschodí nade mnou i pode mnou bylo rázem ticho jako v hrobě. Kam se všichni vytratili? Možná také nevěřícně zírají skrze zamlženou a špinavou realitu dnešního dne.

      Když jsem vlezl na záchod, málem jsem hodil šavli. Takový puch. Byl těžký a vlezlý, jakoby tu už kdosi velmi dlouho nesplachoval. Udělal jsem, co bylo třeba a vypotácel jsem se ven na chodbičku. Dveře na záchod nedržely a jen se komíhaly sem a tam při mém pokusu je třísknutím zavřít. Další výbuch otřásl sklem v obýváku. Sklem. Když jsem se doplížil k obývací místnosti, zůstal jsem stát s otevřenými ústy. Můj oblíbený komp byl... Vlastně nebyl. To co z něj zbylo, bylo k neuvěření. Klávesnice bez těla, jen s lištou kláves, obrazovka malá a špinavá, počítač s otevřenou bednou a přidaným ventilátorem. Zírala na mne změť kabelů a vodičů, a já zíral na ně.

      Já spím. Kurva. Spím, tohle není možné. Nebo jsem zešílel. Jeblo mi z těch všech her a já se teď potácím mezi sněním a realitou. Ne, mezi blouzněním a tvrdou realitou. Pak přišla další exploze a spolu s kuchyňskou venkovní stěnou odletěl i kus obýváku. Málem jsem se připosral. Přikrčil jsem se a čekal další ránu. Dírou ve zdi ke mně foukal studený vítr. Drobně pršelo. Ulice byly plné zvuků. Od kapání vody, přes zvuk poletujících odpadků, těch lehčích, které unesl vítr, až po skřípání kovů, padání omítky a neustálý rachot boje.

      Dobře! Otřel jsem si upocené čelo a snažil jsem se myslet. V které hře jsem? Mysli, debile, mysli, jde ti přeci o život. No jo, ale co když nemůžu v tomhle protivném snu použít onu spásnou funkci: save-load? Já tu umřu? Zhebnu! Zdechnu tu jako bídná myš. Ježíši. Prosím, prosím, já už budu hodný a už nikdy si nezapařím žádnou hru. Budu nosit stařenkám nákupní tašky, vodit je přes cestu, budu dělat samé dobré skutky, jen mne prosím nech přežít...

      Nezbývalo mi, než se podívat do kuchyně, co z ní zbylo. Měl jsem hlad a žízeň. Otevřel jsem lednici a ohnul se v pase. Všude byla plíseň, nepořádek a hnus. Bylo jasné, že už nějaký ten týden nešla. Zabouchl jsem ji a pomalu přešel k vodovodnímu kohoutku. Otočil jsem jím a čekal, že se z něj vyvalí nějaká černá břečka. K mému překvapení však z něj tekl tenký proud čisté vody. Ano, nešlo o žádný přeražený požární hydrant, ale voda to byla. A podle všeho i pitná. Chlemtal jsem ji jako udýchaný pes. Nebyla cítit žádnou chemií. Snad se po ní neproměním v nějaké to monstrum.

      Žízeň jsem utišil, ale co s hladem. Vrátil jsem se do svého pokoje a začal prohledávat skříně. Jedna z menších byla až po okraj naplněna podivnými balíčky. Šlo o sušenou stravu. Takové ty různé tyčinky, každá měla sice jiný obal, ale jak jsem později zjistil, všechny chutnaly stejně... nechutně! Ale co, nějak na nich přežiju, než zjistím, co tu sakra dělám a proč tu vlastně jsem. Takže? Co mám, kurva, dělat?

      Jak jen to bylo v těch hrách? Tam přeci žádný hrdina žádné jídlo nepotřeboval. Jen hromadu nábojů, nějaký ten kvér a plno lékárniček. Ale co já? Jídlo mám, vodu si také do něčeho naberu, nějaké hadry na sebe taky dostanu. Ale co zbraň? Umím vůbec střílet? A pokud někdo u mě najde zbraň, co když mne rovnou sejme? Na umírání jsem byl přeci jen ještě mladý. Roztřesený, vyvedený z míry a posraný strachem. Kde je onen pověstný poslední akční hrdina?

      Oblékl jsem si nějaké hadry. Vypadaly obnošeně a všedně. Hodil na sebe starou neprůstřelnou vestu. Bůh ví, co dělala v mém pokoji. Ale byla aspoň k něčemu, pořád lepší stará vesta než holá kůže. Našel jsem i několik zásobníků. Vypadalo to na střelivo do AK47, ale kde je kvér? Našel jsem jej za skříní, kde ve svém normálním světě mívám svou kuličovku. Byl jsem ustrojen a ozbrojen. Ale co dál? Kam se vrtnu? Co je to za boj? Kdo vyhrává? Ke komu se přidat? Co když už tu není nikdo živý? Proč by se však potom odevšad ozývala ta střelba? Kulomety. Minomety. Těžká děla, rakety a bůh ví co. Kam se hrabou akční hry.

      Další rána a obývací pokoj padl i s podlahou a stropem. Namísto mého ostrůvku naděje byla jen holá očouzená díra. Stěna mého pokoje se vyboulila, ale vydržela. Musím pryč? Musím odtud pryč a pokud možno rychle. Na pátý pokus jsem nezkušeně zarazil zásobník do zbraně a natáhl ji. Hledal jsem pojistku, jestli je zbraň zajištěná, abych si neustřelil náhodou nohu. Tohle je jiné kafe. Kalašnikov byl o poznání těžší, nemotornější a hlavně sešlý. Bůh ví, jestli bude vůbec střílet. Otázkou bylo, zdali na to vůbec budu mít žaludek, někoho zastřelit, pokud budu muset. Já, bábovka první třídy. Posraný strachem.

      Vzal jsem s sebou dva bágly a opatrně se i s výstrojí a výzbrojí protáhl kolem díry v podlaze. Pokoje nad i pode mnou byly prázdné. Nyní vypadaly jako po bombardování. Což byla vlastně pravda. Povzdechl jsem si a chtěl vykročit, když tu mi po stehně přejel modrý laserový paprsek. Sniper? Kriste! Hodil jsem sebou do chodbičky vedoucí k hlavním dveřím. Pažba Kalašnikova mne uchodila do žeber. Debile, copak nevíš, jak se nosí zbraň, málem jsem si vrazil svou vlastní zbraň do žaludku, nehledě na fakt, že jsem si asi přerazil půlku žeber. Ta bolest. Skoro jsem močil do kalhot.

      Takové to je! V hlavě jsem měl prázdno, před očima mžitky a snažil jsem se chytit dech. Žádný výstřel však nepadnul. Modrý laser ještě několikrát obkroužil místo, kde jsem předtím stál a zmizel nadobro. A je fuč. Kurva. Já jsem idiot. Holt je realita jiná než svět fantazie. Počítačová hra je jedna věc a skutečný boj věcí druhou. Tak kde to jsem? Má cenu vůbec někam jít a pokud ano, kam? Musím někoho najít, někoho, kdo mi řekne, co se tu kurva děje!

      Vyšel jsem ven. Opatrně jsem nahlédl skrze pootevřené dveře na schodiště. Výtah v centrální šachtě také už pěkně dlouho nejezdil. Podle kabelů trčel někde u střechy, zatímco se výtahová šachta stala odpadkovým kontejnerem. Na ten puch snad do smrti nezapomenu. Snažil jsem se chovat jako správný vojcl, ale byl na mne až příliš žalostný pohled. Vypadal jsem jako ucho, které má střevní potíže. První nepřítel, který by mne spatřil, nejspíš zemře následky návalu smíchu. Aspoň někoho uchechtám k smrti. Zbraň mi až nepříjemně těžkla v rukou a to jsem ještě nesešel do přízemí.

      Když jsem se dostal po několika minutách se sevřenýma půlkama konečně do přízemí, zarazil mne pohled na otevřený vstup do paneláku. Po ulici kráčelo podivné monstrum na třech nohách. Hlasitě hučelo a vydávalo takové ty divné zvuky, které se podobaly lodní siréně. Strider? Jak se té příšeře vůbec říkalo? Co když je můj sen jen vykrádačkou na všechny akční hry a filmy. Splnil mi snad bůh mé dávné přání a já se stal v reálu akčním hrdinou bez bázně a hany? Hrdinové přeci nemají naděláno v kalhotách. Každou chvíli jsem si uprdnul strachy. Nakonec jsem přeci jen vyšel na ulici, když byl čistý vzduch. Nikde nikdo, vykročil jsem pomalu podél zdi k hlavní třídě v domnění, že tam něco najdu... Nebo někoho, kdo mi pomůže.

      Chyba lávky. Všude se válela spousta trosek. Domy připomínaly spíše stavby ze Stalingradu. Dokonalá skrývačka pro odstřelovače. Já dement! Zapomněl jsem na setkání s ostřelovačem ve svém bytě. Jenže... ať už jsem se rozhlížel jakkoliv, neviděl jsem nic, než hromadu špinavých domů, ulic a odpadků. Jak to v těch přiblblých hrách dělají, že na ty lumpy vidí? Já nespatřil nikoho. Hlavu jsem měl jako na kolotoči a žaludek mi v břiše tancoval latinskoamerické tance. Za dalším rohem jsem se ohnul a vyzvracel svou nechutnou snídani.

      Když jsem se narovnal, málem jsem se podruhé připosral. Stála vedle mne kočka jako hrom. Kam se hrabala Alex z Half-Life 2. Nevěřícně se na mne dívala. Musel to být pohled. Zesraný a pozvracený zobák se starým Kalašnikovem v rukou s dvěma bágly na ramenou.

      „Co tu děláš?“ nechápala, zatím co se obezřetně dívala na všechny strany. Měla na sobě normální riflové oblečení a starou koženou bundu, pod kterou měla neprůstřelnou vestu. V rukou držela podivně vyhlížející zbraň. Bůh ví, čím a nač vlastně střílela. Holčina totiž u sebe neměla žádné sumky na munici, natož nějaký bágl navíc. Jen takový malý batůžek. Šminky v něm určitě nebyly.

      „Co tu děláš?“ zeptala se podruhé.
      „Já?“ zamračil jsem se a pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Probudil jsem se...“
      „Nevypadá to tak, zdá se, že ještě pořád spíš!“ mračila se pro změnu ona.
      „Spíš mám pocit, že jsem se probudil v malé noční můře!“ opáčil jsem.
      „Patříš k nim?“ přehodila si v rukou svou pistolku.
      „Ke komu?“
      „Nedělej blbého,“ zavrčela, „k nim!“

      Ukázala za hlavu ke vzdálenému monstru na třech nohách, jak pátrá v troskách na ulici a občas střílí po něčem, co nám bylo skryto, v dávkách, jakoby také šetřilo střelivem. Zavrtěl jsem hlavou.

      „Tak pojď, odboj bude mít z tebe radost...“ usmála se.
      „Radost?“
      „Opravdu vypadáš jako vyoraná myš, ale jestli tu budeš ještě chvíli tak postávat, budeš vypadat jako zastřelená krysa!“ řekla a pokynula hlavou kamsi za mé pravé rameno. „Musíme jít!“
      „Ale já nejsem Gordon Freeman!“ řekl jsem naštvaně.
      „Ty ho znáš?“ usmála se.
      „Ježíši!“ zaúpěl jsem a dodal jsem: „Jen od vidění!“
      „Aha, je to frajer, že jo?“ ožila, jako by si právě stříkla do žíly nějakou tu drogu. „Ještě nedorazil, ale prý bude ve městě co nevidět...“
      „Ve městě?“ zeptal jsem se jí, zatím co jsem kráčel za ní co nejuvolněněji, jak jen jsem uměl. Pravda, profík ze mne nikdy nebude.
      „Město Sedmnáct! Sedmnáctka... Tobě nic neříká Black Mesa? Černě a bíle odění mimozemšťané? Zrádci a napomáhači nového režimu? Kde to žiješ?“ odfrkla si.
      „To bych také rád věděl...“ řekl jsem napůl pro sebe.
      „Poslyš,“ zarazila se a odtáhla mne do nějakých trosek, abychom nebyli na ráně. Přiblížila se tak blízko mému obličeji, že jsem myslel, že mi dá pusu. Nedala. Mrcha. Namísto toho se jen zašklebila a změřila si mě očima. Asi mi viděla až do žaludku. Ne, já jsem nebyl její typ, to Gordon, z toho by si asi ucvrnkla do trikotu, ne ze mně...
      „Copak?“
      „Odkud ses tu vzal? Nevypadáš jako zdejší! Vypadáš spíš jako...“ zamyslela se.
      „Jako co?“
      „Jako dítě!“ zasmála se zvonivým smíchem. Nakonec mi přeci jen vlepila takovou tu sestřičkovskou pusu. Červenal jsem se jako prvnička a nevěděl, co říct. „Kdo tě sem přenesl?“
      „Přenesl?“ podíval jsem se do jejích hnědých očí. Byly jako studánky.
      „Ty seš vážně vadnej!“ povzdechla si. Jo, vadnej, to jsem... „Půjdeme dál... Znáš toho chlapa s kufříkem?“
      „Jakým?“
      „Co cestuje v čase... Také patří k mimozemšťanům, ale k jiné rase!“ řekla mi smířlivě. „Hele, jestli tu zbraň neponeseš jinak, tak si ustřelíš nohu, nebo pinďoura!“
      „A jak ji mám nosit?“ zeptal jsem se, zatím co v duchu jsem se červenal až za ušima. Já velitel kuličkového družstva! Pche, kdyby mne kluci viděli.
      „Takhle!“ řekla a pověsila mi řemen zbraně kolem krku, zatím co jsem měl zbraň takřka vodorovně na břiše. Bouchala mne do žaludku s hlavní mírně skloněnou k zemi. „Chyť si ji jednou rukou, ať ti neplandá. Takhle ti nebude překážet při přelézání trosek... Zelenáči!!“
      „Jo,“ mávl jsem rukou. „Jsem zelenáč!“
      „Se divím, že nejseš už mrtvej!“ odfrkla si a vydala se kamsi do z části zasypaného tunelu v další ulici. Procházeli jsem městem jako krysy ve velkém labyrintu. Ulice si byly podobné jako vejce vejci. Kdysi honosné stavby byly není v ruinách. Destrukce a zmar. To jediné na mne hledělo za každým rohem. Za celou dobu naší cesty kolem ohořelých domů, stromů a keřů, s trávníky zaplněnými sutí, jsme nepotkali žádnou další živou lidskou bytost.
      „Povstání...“ napadlo mne. Řekl jsem to polohlasně, ale ona mne za zvuku bojů i tak slyšela.
      „Ano, povstání...“ pousmála se. „Co o tom víš?“
      „Dohromady nic,“ souhlasil jsem.

      Kdesi kolem nás projelo obrněné vozidlo s kulometem a raketami, aby zastavilo před nejbližší křižovatkou. Slyšel jsem podivný jazyk. Vyzníval spíše jako štěkot psa, než lidská mluva. Naznačila mi, abych se nehýbal a držel jazyk za zuby.

      Všudepřítomný poletující prach mne však stále silněji nutil ke kýchnutí. Zakabonila se na mne jako čert. Nejsem Rambo. Nejsem žádný akční hrdina! Kýchl jsem jako stará ženská, kdybych měl nandávací zuby, určitě by mi vyletěly z huby dobrých deset metrů daleko. Bytosti, které vystoupily z vozu strnuly. Začaly mezi sebou divoce gestikulovat, přesouvat se a navzájem se krýt. Vědí o nás! Já nás zabil!

      Co dělat? Co bych dělal na kompu? Nejspíš bych neohroženě naběhl všem na mušku a postřílel je, než by si mě všimli. Ale teď... nebyl jsem si jistý. Odjistil jsem kvér a čekal, co udělá ta holka. Kryla se za kusem armovaného betonu a ťukala si na čelo. Blížili se. Slyšel jsem, jak mezi sebou neustále komunikují a také volají posilu. Bude tu horko! Kurva horko. Jenže... Já nejsem žádný zabiják, jsem posera, který po lidech střílí jen z paintballové pušky! A oni mají opravdové kvéry! Samopaly. Kulomety. Minomet a raketomet! A já jen starý zrezlý Kalašnikov.

      Potichu jsem odjistil zbraň. Cvaklo to docela nahlas. Alex ztuhla se strachem v očích. Bůh ví, co viděla v těch mých. Chytil jsem zbraň pevně v rukou, vylezl ze krytu, doširoka se rozkročil a stiskl spoušť. Myslím, že se lekli více nežli já. Jejich nevěřícné pohledy hovořily za vše. Ani nestačili sáhnout po zbraních. Kalašnikov se mi rozštěkal v rukou a než bys řekl „švec“, byl zásobník prázdný. První rána mířila kamsi mezi emzáky a ostatní pánubohu do nebe! Ratatatata! Zbraň se mi roztančila v rukou a já byl rád, že jsem nezastřelil Alex.

      „Kdo tě učil střílet?“ vyhrkla zděšeně. „To není koza!“

      „Jsem samouk,“ řekl jsem a snažil se rychle přebít. Nešlo to. Zbraň se zasekla, nebo co. Prázdný zásobník vypadl, ale nový ne a ne zapadnout na místo. Co s tím krámem je? Jako bych slyšel jejich smích. Zněl tak pohrdavě. Bavili se na můj účet. Obklíčili mě a čekali, zda se mi podaří vůbec nabít ten posraný kvér. Vlastně nevím, kdo z nás byl více podělaný, jestli já nebo má neposlušná zbraň. Alex se bouchla do čela a odhodila zbraň. Byli v přesile a byli po zuby ozbrojení a také ke všemu odhodlaní... „Promiň,“ řekl jsem. Více jsem toho nebyl schopen. Hodil jsem samopal naštvaně na zem a dal si ruce za hlavu.

      Něco mi říkali, ale netušil jsem co. Pořád se smáli. Uměli to. Smích bylo to jediné, čemu jsem rozuměl. Jen mě nemučte! Říkal jsem si v duchu. Nemučte mě, proboha, já nic nevím, já sem nepatřím... Dívala se na mně. Smutně. Snad čekala víc. Zklamal jsem nejen sebe, ale i ji. Co bude dál? Kolem proletěl malý průzkumný letoun. Zakrátko u nás zastavilo další obrněné auto, ze kterého vystoupili pro změnu bíle oblečení emzáci. Posily? Kurva, podělal jsem to. Otočil jsem se k ní. Měla oči plné slz. Také to nečekala. Nečekala, že padne tak rychle...

      Nadechl jsem se a začal řvát. Rozběhl jsem se jako pominutý k nejbližšímu emzákovi a vyrazil mu zbraň z rukou. Byla odjištěná. Střílel jsem kolem sebe jako blázen. Pravda, jejich zbraně byli o poznání lehčí, než ty naše. A nebylo je potřeba nabíjet, alespoň ne tak často. Postřílel jsem snad polovinu těch hajzlů, než mě jeden z nich trefil. Ani Alex se neloudala. Využila situace a nastálého zmatku a zvedla ze země tu svou hračku.

      Přestřelka to byla drsná, dokud mezi nás nepadl minometný granát a nevybuchl. Rozlétli jsme se na všechny strany. Já, Alex i emzáci. Napadlo mne, že se ti hajzlové nedívají vlevo ani vpravo a ztráty i v jejich řadách je nevyvádějí z míry. Aspoň zemřu jako hrdina! Poslední, co jsem viděl, byly její oči, jak na mne vyčítavě zírají, než nás oba vymazal ze světa další minometný náboj...

***


      Probudil jsem se s hlavou jako střep. Promnul jsem si obličej a myslel na to, jak se mi chce chcát. Vstal jsem z postele, povytáhl roletu a zadíval se na město. Bylo špinavé a neuklízené. Drobně pršelo. Proud zase nešel. Neudivilo mne to. Vychcal jsem se do flašky od limonády. Oblékl se. Natáhl si vestu, vystrojil se a vyzbrojil, a vydal vstříc neklidným ulicím našeho překrásného města. Připadal jsem si jako poslední akční hrdina. Zachraňoval jsem svět před těmi zavšivenými emzáky a kdejaká žena a dívka na mně mohla nejen oči nechat. Ano, sice jsem se nejmenoval Gordon Freeman, ale byl jsem poslední nadějí lidské existence a demokratické společnosti. Stal jsem se legendou, která nikdy neumírá...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 30 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 44 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 2:38:04 Odpovědět 
   31. 07. 2014
No, žádná sláva.
Hrdinovy pocity jsi mohl rozvést víc do hloubky. A nepůsobil věrohodně v situaci, kdy vyrazil nepříteli zbraň. Vždyť byl přeci posraný až za ušima.
 ze dne 01.08.2014, 12:32:44  
   Šíma: Celé je to postavené na tom, co kdyby se hrdina v podobě náruživého hráče naráz ocitl ve své nejoblíbenější hře? Také si rád zahraju, když je čas a chuť a zdraví dovolí, snažil jsem se vcítit do své postavy, co by asi dělala... Jop, byl posranej, jenže v něm bojovaly dvě strany: ta hráčská a ta lidská, co bys dělal ty? A věčně se krčit někde v koutku také nemohl... Já bych byl nejspíš také až za ušima... ;-)
 Veo Ochmanek 02.06.2013, 8:50:00 Odpovědět 
   Snad jen dvě faktické poznámky :)

"pojistka" je u Kalacha docela DOST viditelná, gigantická páka po pravé straně zbraně - žádný alý cuplík, alá Heckler a Koch :) (i když je pravda, že možnost přepnout mod střelby palcem se zas cení)

AK-47 není samopal, ale automatická puška.


Takže tak, ale jak říkáš, pokud máš modrou knížečku, tak jsou to věci naprosto odpustitelné :D

PS: Proč jsmě zapoměli na Mass Effect :O :(
 ze dne 02.06.2013, 10:22:57  
   Šíma: ;-) Díky za faktické připomínky, cením si jich! ;-)
 Apolenka 29.05.2013, 11:31:04 Odpovědět 
   Máš tu už tak vyčerpávající hodnocení od všech ostatních čtenářů, s nímž se plně ztotožňuji (i co do obhroublých výrazů), takže mi zbývá jen dodat, že i mne jsi pobavil. Líbilo.
 ze dne 29.05.2013, 15:47:29  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík.
 Dědek 28.05.2013, 22:31:40 Odpovědět 
   Jako vždy jsem se báječně pobavil.
 ze dne 28.05.2013, 23:24:32  
   Šíma: Díky, Dědku! ;-)
 Lobelka 28.05.2013, 13:04:07 Odpovědět 
   Moc jsi mě Šímo pobavil. Musela jsem se usmívat když jsem to četla a představovala si tě. :+)
 ze dne 28.05.2013, 15:59:07  
   Šíma: Děkuji. ;-)
 Brblalu 28.05.2013, 12:17:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Brblalu ze dne 28.05.2013, 9:05:20

   He, jednou jsem zkoušela call of duty a nechala jsem toho velice rychle, zabránit tomu, aby mi mnou hozený granát spadl na hlavu, už jsem nestihla :) Kamarád v tu chvíli řekl, že takhle to nepůjde, že bych mu zkazila reputaci. Tak asi tak.
 ze dne 28.05.2013, 15:58:46  
   Šíma: Kdysi jsem občas hrál na netu (multiplayer), ale teď, když už na to nevidím a každou chvíli "žeru hlínu", na to házím bobek a maximálně si "zapařím" (jako starý tentononc) nějakou tu "historickou" pecku (viz hra roku), kterou jsem hrál, když jsem byl mladší, páč vím (či mám v povědomí) odkud ti naskryptovaní hajzlíci na mne vybavnou (i na nejlehčí obtížnost), páč než je zaměřím, tam mě sejmou... ;-) Nějaký hříšek mít musím...
 salvator 28.05.2013, 10:55:35 Odpovědět 
   Ahoj Šímo, myslím, že si tě docela dobře dokážu představit, jak se lopotíš s tím Kalašnikovem a dvěma batohy. Ušil sis to na míru a já se pobavil, i když, pravda, čekal jsem nějakou, já vím, že jsem neměl, Šímovinu. Naštěstí mě počítačové hry už zdá se, téměř opustily. Nebo já je??
 ze dne 28.05.2013, 15:56:20  
   Šíma: ;-)))

Kruciš, ale já to nepsal o sobě, ale asi si to už "NEODPÁŘU"! :-P Já střílet neumím vůbec, mám modráska! Na vojně jsem nebyl... I když, ano, právě proto to na mne sedí jako dětská prdelka na nočník. ;-) Dík za zastavení a komentík.
 kulička 28.05.2013, 10:05:30 Odpovědět 
   Tento svět vůbec neznám, tak jsem zpočátku jen zírala čím mučí své mozky naše děti a pak se taky zasmála, protože jsou to ještě malí poserové. Hrdinství pro krásnou holku... nj to mě dojalo :) doporučuji na noc méně tekutin ;) a pěkný den přeji.
 ze dne 28.05.2013, 10:23:04  
   Šíma: ;-)))

Dík za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbilo.
 Brblalu 28.05.2013, 9:05:20 Odpovědět 
   Já si to užila. Trochu mi to připomnělo Kulhánkovský styl, takže moje čtenářská krevní skupina.
Co se her týká, raději mám boj s mečem, v lepším případě se dvěma, takže ty zmíněné v příběhu jdou tak trochu mimo mě, nicméně na zážitku z akčního počtení mi to neubralo :)
 ze dne 28.05.2013, 9:38:27  
   Šíma: Dík, já s meči "nebojuji", zásadně se střelnými zbraněmi! ;-))) FPS hry jsou mým "koníčkem", když se potřebuju řádně odreagovat, ale musí být případně líznuté i kupříkladu RPG či adventurou, jen čistou akci (a střílení jako na kachny) rád nemám... ;-)
 Kalip 27.05.2013, 23:13:53 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk ze dne 27.05.2013, 8:11:57

   to Šíma: proti sobě? A já ty světy viděla spíš "na sobě" nebo vedle sebe. Přemejšlim, jestli mi "upozorňování na tělesné potřeby", jak píše (nejen) Ellien, vadilo nebo ne. Když jsem začala číst, tak bych řekla, že ano, ale po dočtení celého textu si uvědomuji, že to je vlastně docela dobré pro vystižení charakteru hrdiny. Kdybys to psal ve třetí osobě asi byto vadilo víc, ale když takhle přemejšlí kluk od klávesnice, tak je to asi v pohodě. Narazila jsem sem tam na nějakou chybku či překlep, to ale do hodnocení nepočítám. Jako u mylen, dávám jedna s "ocáskem". :-) Pěkný večer!
 ze dne 27.05.2013, 23:31:46  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík. Proti sobě nebo vedle sebe... Já tu počítačovou "realitu" beru jen jako hru, přestože všechny hráče (alespoň na čas) odvádí od té skutečné. Někdo to má jako odreagování a někdo na tom již skorem závisí... Ale pravda, nebudu Ti vyvracet Tvůj názor. A děkuji, žes přivřela oči nad mými šotky, jeden se snaží a... (nejspíš za to mohou ony "růžové brýle" a "šotci", a nebo mých dvanáct dioptrií, nehodící se škrtni). ;-)

P.S. Stejně je to zajímavé, v cizích textech jeden najde takřka všechy nedostatky a ve svém? Ono ta "znalost" vlastního textu dost klame... (ale omlouvat se nechcu, není za co, prostě šímovina i s nedostatky)
 Ellien 27.05.2013, 21:14:00 Odpovědět 
   Napsané to máš velmi živě. Skvěle vystižená atmosféra počítačových her i pocity hlavního hrdiny. Jen mi trošku vadilo, myslím že až přehnané, upozorňování na jeho tělesné potřeby. Myslím, že dvakrát, třikrát by stačilo. Ale to byl zřejmě účel. :-)
Povídka se mi líbila.
 ze dne 27.05.2013, 23:27:59  
   Šíma: Pravda... Asi jsem to krapet přepískl, ale chtěl jsem prostě dát jasně najevo, že toho bylo na našeho hrdinů (nebojácného hráče) krapet moc...
 Maruška 27.05.2013, 20:31:19 Odpovědět 
   Hezký! Sama jsem nikdy tyhle hry nepařila, ale brácha jo, tak vím, jak to svádí k ... k čemu vlastně? Bratra to nepoznamenalo - díky bohu - ale některé mladíčky pčividně ano - tak jako našeho hrdinu. Prima.
 ze dne 27.05.2013, 23:27:03  
   Šíma: Jop, jakoby občas někteří hráči zapomínali, kde je realita co je ještě hra... (nebo naopak?)
 Loretten 27.05.2013, 17:52:45 Odpovědět 
   Je to úžasně napsané, pravda - to snad ani není třeba říkat. :) Moc se mi líbí ta skvěle vykreslená atmosféra počítačových her. Protagonistovo "probuzení" jsem si představovala jako ono počáteční video, kdy se hráč seznámí s hlavním hrdinou, prozkoumá s ním blízké okolí a pak už jen mačká kombinaci WASD, hlavně aby se dostal k nějakému checkpointu a dozvěděl se, jak bude příběh pokračovat. :)
Jako "gamer girl" se mi ta povídka vážně moc líbila. :)
 ze dne 27.05.2013, 23:26:06  
   Šíma: Díky, jsem rád, že jsem se trefil do Tvé chutě! ;-)
 mylencz 27.05.2013, 10:45:26 Odpovědět 
   Příběh, který si nehraje na louskání kamene mudrců (no, ačkoli... podtext k zamyšlení v něm je), a Pánbůh Ti ho, Šímo, zaplať :-). (Mezi námi, poslední dobou se mi začíná dělat špatně, kdykoli vidím metaforu. Asi si udělám komentátorskou dovolenou :-D).
Akcent na projev vyměšování (čuk to formuloval kouzelně) se nemusel opakovat tak často, zpočátku hrdinu přibližuje živému čtenáři, ke konci už je toho příliš a efekt je spíš opačný, ale i to zřejmě bylo účelem.
Líbilo, já si povídku celkem vychutnala ;-).
 ze dne 27.05.2013, 11:46:42  
   Šíma: Díky, chtěl jsem vážně udělat menší rozdvojení našeho hrdiny, který si původně rád zahrál na kompu a byl hrdinou neohroženým, ale když se stal sám součástí té samé hry, stal se z něj "třasořitka" (či tak nějak). Jsem rád, že aspoň trochu líbilo! ;-)
 čuk 27.05.2013, 8:11:57 Odpovědět 
   Hrdina jako z nového románu, stylizovaný do oprsklíka a obhroublíka (snad jako forma úniku od sebe, osobní korektnosti autora).Svět se hroutí do fantazie, kde je vypravěč vlečen událostmi - jako to bývá v počátačové hře. Fantazie je vytvořena ve snu. Odlesk hrdinného chování ve hře vzbuzuje obavy, zda se projeví v reálném chování. Parodie a současně jakési varování před neblahou inspirací snem nebo hrou. Autor má smysl pro detail a vypovídávání se. A žena drsná a oprsklá tam také musí být. Akcent na projev vyměšování, aneb oprsklý přihroublý sráč, odhodí tento oblek a stane se antisráčem (neposral se)- (nejen ve hře, v reálu to věští průsery)?!
V textu je kousek autorova podvědomí.
Čte se dobře to zobrazení, méně tradiční a trochu levně lákající.
 ze dne 27.05.2013, 10:39:18  
   Šíma: Díky, čuku, za zastavení a trefný komentář. Snad se mi podařilo postavit proti sobě dva světy: realitu vs. počítačovou hru. Kolik takových hrdinů chodí po zemi? ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr