obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915617 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39716 příspěvků, 5788 autorů a 392121 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Zorie ze Střekova VII. ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 09.05.2013, 10:45  
"Předposlední" kapitolka Zorky..
 

Poté co Augustin odjel, chtěla Lenka poznat jejich vzácné vězně. Ihned se vydala dolů po starých neudržovaných schodech do hradního vězení. V ruce držela svíčku, neboť by přes takovou tmu rozhodně neviděla na cestu.
Aneta nechtěla být pozadu, proto se nenápadně vytratila za sestrou. Naštěstí ji v té tmě Lenka vidět nemohla a Aneta si dávala dobrý pozor, aby ji ani neslyšela.
Lenka se ocitla v temné chodbě, ve které se nacházely jednotlivé kobky. Na Rýzmburku zrovna moc vězňů neměli, takže se jí brzy podařilo najít ty dva Střekovany.
Když Zorka spatřila světlo svíčky, ihned přiběhla ke mřížím vězení a čekala, kdo se to před ní objeví. Předpokládala, že to bude pravděpodobně Augustin, který je tam uvrhl, ale nemohla si tím být jistá. Po chvíli uviděla tvář neznámé dívky a zděsila se. Zorka sice nevěděla, kdo to je, ale ta neznámá vypadala tak nemilosrdně!
„Tak tady jste, Vartenberci,“ ušklíbla se Lenka.
„A ty jsi kdo?“ vyzvídala Zorka.
Lenka mlčela, moc se jí představovat nechtělo. Ale v tom se z kouta kobky vypotácel Jaromír a příchozí si prohlédl. „To je Lenka z Rýzmburka, Borešova dcera.“
„Ty ji... znáš?“ podivila se Zorka.
„Ale jo, znám Hrabišice i další důležité rody. Jen by mě zajímalo, co po nás chce tahle dcera hradního pána?“
Lenka se naštvala. „Můj otec i bratr odtáhli dobýt Střekov!“ zařvala. „Zůstala jsem tu jen se sestrou, takže vás mám teď na starosti já.“
Zorka s Jaromírem se polekali. Dobýt Střekov? Tomu nemohli uvěřit! Zrovna teď, když jsou vězněni tady, na nepřátelském hradě.
„Musíš nás pustit,“ oznámila Zorie Lence. Netušila, jakou má povahu. Doufala jen, že by je mohla propustit.
„Ani náhodou! Zítra vás nechám popravit!“ Po těchto slovech se Lenka otočila a vydala se zpátky nahoru do hradu.
Aneta se rychle přikrčila ke zdi, aby si jí sestra nevšimla a Zorka s Jaromírem zůstali stát ve vězení opření o mříže.
„To... to myslela vážně?“ zajímalo Zorku. „To přece nemůže!“
Najednou se před dvojicí vězňů objevila další dívka, kterou ani jeden přes tmu neviděl. „Nebojte,“ uslyšeli jen tichý hlas.
„Kdo to je?“ zeptala se Zorka s trochou naděje.
„Aneta, sestra Lenky.“
„Aneta? Pomůžeš nám?“ zadoufal Jaromír.
„Proto jsem tady. Vzala jsem si klíče od věznice, naštěstí si je sestra nebrala.“
„Počkej, a nebudeš z toho mít pak problémy, když nás pustíš?“ starala se Zorka.
„O mě se nebojte. Hlavně ať se vy dostanete v pořádku na Střekov. Zabraňte válce.“
Anetě se i po tmě podařilo po několika pokusech odemknout zámek vězení. Zorie s Jaromírem se konečně dostali na svobodu! Poděkovali Anetě za záchranu a společně se vydali po schodech nahoru tak, aby je nikdo neslyšel ani neviděl.
Aneta jim pomohla dostat se až za bránu hradu, když si Zorka náhle vzpomněla na důležitou věc, kvůli které sem s Jaromírem přišli. „Triol!“ vykřikla.
„Cože?“ nechápala Aneta.
„Triol, to byl důvod, proč jsme sem tak sami přijeli. Takový rudý křišťál, který mi byl ukraden.“
„Rudý křišťál? Počkat!“ Aneta si vzpomněla na to, co našla v otcově stole. Sáhla po svém váčku a vytáhla z ní tu rudou věc. „Není to náhodou tohle?“
Zorce se rozzářily oči. „To je ono!“ zajásala a natáhla se po Triolu. „Moc jsi nám pomohla, Aneto.“
Aneta se pousmála. „A teď se rychle vraťte zpátky. Koně máte?“
„Máme, uvázali jsme je o kus dál,“ odpověděl Jaromír a se Zorkou se vydal směrem, kde je zanechali přivázané. Co nejrychleji nasedli na koně a rozjeli se ke svému hradu. Nebylo to zrovna nejblíž, proto pospíchali jak jen mohli. Nikde cestou neviděli ani vojsko z Rýzmburku. Doufali jen, že ještě není pozdě. A i kdyby je dostihli, jak by jim mohli zabránit v cestě na Střekov?
Zorka s Jaromírem nikde nezastavovali, mířili si to rovnou domů. Stmívalo se, když se konečně dostali do blízkosti hradu. Všimli si velkého vojska, které sem již dávno dorazilo. Všude bylo plno nepřátel, někteří už bojovali s obyvateli Střekova, jiní se zase vydali na průzkum okolí. Bylo opravdu nemožné dostat se na hrad!
„Co teď?“ ptala se Zorka, která právě seskočila z koně. „Nahoru se nedostaneme. Je jich tu až příliš mnoho.“
„Budeme muset sledovat průběh dění odsud,“ rozhodl se Jaromír.
To se Zorce ale nelíbilo, nevydržela dlouho čekat skrytá ve tmě, když kousek od ní bojovali její přátelé s nepřáteli, kteří chtěli získat její domov. Vzala si meč a bez rozmyslu se rozeběhla do válečné vřavy. Konečně se jí splní to, po čem tak toužila! Může se zúčastnit opravdové bitvy! To byly její jediné myšlenky, se kterými nadšeně vtrhla mezi nepřátelské vojáky. Musí také pomoct zachránit jejich Střekov! Byla plna nenávisti vůči Rýzmburkům za to, co jí udělali – jak jí ukradli Triol a jak ji věznili. Teď to už nemůže vzdát...
Zorka se do situace vložila opravdu s velkým odhodláním. Byla rozhodnutá pobít co nejvíce nepřátel. Jakmile se dostala k jednomu vojákovi z Rýzmburka, který k ní byl otočen zezadu, neváhala ani na chvíli a ihned jej probodla svým mečem. Teď, když o ní nepřátelé vědí, se už nemůže vrátit zpět. Zjistila, že Jaromír také nezůstal skryt, ale že se taky zapojil do bitvy. Bojoval naráz se dvěmi nepřáteli kousek od ní.
„Hej!“ zavolala na něj Zorka. „Musíme se probojovat nahoru na hrad!“
„Já vím!“
Je jich tu příliš mnoho, pomysleli si oba. Nikde neviděli nikoho z přátel a ze spojenců, kdo by jim mohl pomoci. Většina bojovala spíš ve větší blízkosti hradu. Zorka byla už celkem vyčerpaná, jak neustále zabíjela jednoho nepřítele za druhým. Jenže stále se objevovali další a další a Zorka s Jaromírem je už přestali zvládat.
„Teď to nesmíme vzdát! Ještě kousek... Musíme se dostat ještě o trochu dál!“ volala Zorka z Vartenberka. Konečně se jí podařilo setřást několik nepřátel a rozeběhla se směrem k hradu. Musí se dostat za otcem a ostatními, dokud je cesta volná.
Ale najednou se před Zorkou objevila jedna postava. Postava, se kterou se nedávno již setkala. Shikari. Namířila na něj mečem. Ne, tenhle člověk ji zastavit nemůže. Teď opravdu ne. Už vážně nezbývalo mnoho a byla by v bezpečí. Nebo ji třeba zabít nechce? Vzpomněla si na jejich první setkání. Chtěl přeci jen její Triol a Zorku nechal jít. Doufala, že to tak bude i teď.
„Ale, ale, dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal Shikari.
„Pusť mě. Musím se vrátit.“
„Myslíš si, že když jsem tě jednou pustil, tak to udělám zase? Nechtěj mě rozesmát.“
„Tak co tedy chceš?!“
„Zastavit tě.“
„Zastavit? Co? Proč? “ nechápala Zorka.
Shikari k ní přišel blíž.
„Nepřibližuj se!“ Zorka se už chystala, že na něj zaútočí. Nemůže se přece nechat takhle ohrozit, když už jí do cíle chybí tak málo. A navíc s nepřáteli nemá žádné slitování, a to ani když ji tenkrát nechal naživu.
V Shikariho ruce se zalesklo ostří dýky, přestože to vypadalo, jako kdyby žádnou zbraň nedržel. Zorce to ale nevadilo, byla si jistá, že dýkou proti meči nic nezmůže ani slavný Shikari. Ale mýlila se. Nevěděla, jak moc tenhle zabiják umí s dýkou zacházet. Než se Zorka stačila vzpamatovat, měla dýku zabodnutou v těle. Nestačila ani vůbec nic udělat.
„Proč?“ vykoktala ze sebe i přes tu hroznou bolest, kterou cítila. Chtěla znát důvod, proč to udělal až teď a ne předtím. Byl to snad něčí rozkaz? Nebo se tak rozhodl sám?
„Chceš to vědět? No co, stejně za chvíli zemřeš.“ Shikari se na chvíli odmlčel a podíval se Zorce do očí. „Nemysli si, že jsem jednal na něčí příkaz. Tentokrát to bylo mé vlastní rozhodnutí. Nemohl jsem dovolit, aby ses dostala do hradu. Musel jsem tě zastavit. Nemám rád Vartenberky. To ti jako vysvětlení musí stačit,“ odpověděl a sledoval, jak se Zorka pomalu skácela k zemi. „Kdyby ses vrátila rovnou na Střekov a nejela získat zpátky ten křišťál, mohla jsi žít.“
Zorka se už nezmohla ani na slovo, jen se dívala na svého vraha, dokud se jí obraz před očima úplně nerozmazal. Věděla, že je po všem. Již se nedozví, kdo nakonec bitvu vyhraje. Zemřela.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.05.2013, 10:44:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Vysvobození našich hrdinů nebylo překvapením, protože už v předcházející části bylo jasné, že mají spojence v "neposlušné" dceři hradního pána, zatím co se útěk za pomoci paní Anety vydařil, dosažení domovského hradu skončilo fiaskem. Hlavní hrdinka umírá na konci této části (ono není běžné, aby hlavní postava zemřela ještě před dokončením příběhu, ale budiž). Závěr povídky může takto skončit jakkoliv, třeba i porážkou pánů ze Střekova (nakonec, dějiny jsou plné krveprolití a prohraných bitev). Sám netuším, jak by se jí mohlo podařit přerušit bitvu... Na chybky jsem nenarazil. A i přes poměrně překvapivý konec se těším na samotný závěr Tvého příběhu.

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 09.05.2013, 10:48:43  
   Šíma: P.S. Kdybys chtěla (ale nejspíš to nebylo Tvým záměrem), mohla jsi útěk z vězení okořenit prozrazením (honičkou, šarvátkou a podobně), stejně tak popis bitvy pod hradem je krapet ošizený (co do dotvoření atmosféry a jisté autentičnosti), ovšem zde musím souhlasit, že se také nerad pouštím (jako nevoják) do popisu různých bitev a podobně (člověk musí mít v tomto případě nějaké ty vojenské, taktické a další znalosti, třeba i co se samotného boje týče), takže se nedivím. Držím palec, ať se daří. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
obr
obr obr obr
obr
Příběh ochránce...
BlackViper
Nocturno LXVI. ...
Seraph
Láska
Neiteriah
obr
obr obr obr
obr

Recyklace tvého dechu
synthetic darkness
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr