obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915730 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39647 příspěvků, 5806 autorů a 392665 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. X - Pro mého otce 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 11.05.2013, 19:37  
První část desáté kapitoly. Nicolas a Parvati nejsou zrovna ideálním mileneckým párem, ale potíže v jejich vztahu nejsou ničím v porovnání s tím, co Parvati čeká.
 

Nicolas se probral a rozhlédl se po bytě. Zajímalo ho, kde to vlastně je. Poslední, co si pamatoval, bylo, že do Oázy přišla Parvati a od té doby nevěděl vůbec nic, dokonce ani to, o čem se spolu bavili. Nicolas poznal, že je v Parvatině bytě, nakonec nebyl tu poprvé. Zamžikal očima a zaměřil se na jídelní stůl, jež stál u okna. Parvati tu právě dojídala snídani. Chvíli počkal a teprve, když si Parvati všimla, že je vzhůru, promluvil.
„Ehh… včera jsem asi dost vyváděl, co?“ zeptal se Nicolas a snažil se, aby to vyznělo jako omluva. „Mám tě ráda, Nicku, a doufám, že ty mě taky, ale ten včerejšek… Všechno to bylo jen veliké nedorozumění, které způsobil můj táta a jeho kamarád. Přísahám ti, že o změně pohlaví jsem ani na okamžik neuvažovala. Už jen ta představa… brr,“ otřásla se Parvati. Vstala od stolu a dala svému příteli pusu. „Co takhle to hodit za hlavu?“ zeptala se ho.
Nicolas Parvati chytil a posadil si ji na klín. Nebránila se tomu. „Zvoral jsem to! Odpusť mi, jestli můžeš.“
„Jistě, že můžu. Mám tě přece ráda. Jen… někdy se chováš dost unáhleně a nehledíš kolem sebe. Ale dost toho – rozhodně si nebudeme nic vyčítat. Taky nejsem bez chyby. Máš tu snídani – cereálie a mléko.“
Nicolas pohladil svoji dívku po vlasech a zašeptal jí do ucha: „Co takhle kus salámu?“
„To tu nemám. Moc jsem toho nenakupovala a krom toho cereálie ti neuškodí.“
„No… zase tak jistý bych si nebyl. Nejdřív si ale dám studenou sprchu – hlava mě bolí jako střep.“

Nicolas zašel do koupelny a osprchoval se. Cítil se po včerejšku dost mizerně a potřeboval se dát zase dohromady. Doufal, že tu nalezne prášky na bolest hlavy. Otevřel proto lékárničku, jež visela na zdi, ale krom kýžených prášků našel i lahvičku s pilulkami. Stačilo mu jen zběžně pročíst etiketu, aby zjistil, o co se jedná. Spolkl prášky na hlavu a opřel se rukama o umyvadlo. Teď by byl mnohem raději, kdyby žádné prášky na bolest nehledal. Byl rozrušený a dělalo mu problém se uklidnit. Opláchl si obličej a prohlédl se v zrcadle. Nebylo to poprvé, co mu na mysl přišlo, že se pomátl, ale tentokrát byl onen pocit silnější, než kdy dřív. Nedokázal přestat spojovat svoji přítelkyni s krabičkou pilulek, které nalezl. Vzpomněl si na svého bratra a na to, jaký byl. Vzpomněl si na to, jak jím opovrhoval, protože ho zklamal. Nyní měl Nicolas pocit, že mu tehdy neměl co vyčítat.  
„Nicku?“ zavolala Parvati. „Děje se něco? Jsi tam dost dlouho.“ Parvati otevřela do koupelny a nalezla Nicolase, jak sedí na okraji vany a potěžkává si lahvičku s pilulkami.
„Řekni mi, že to je nějaký vtip,“ řekl Nicolas a už podle hlasu bylo patrné, že mu je smutno. „To… není tvoje, že ne? Nebereš to.“ Nicolas si uvědomoval, že je absurdní pomýšlet na to, že by s tím Parvati neměla nic společného, ale byl opravdu zoufalý a chytal se i sebemenší naděje.
„Snad sis nemyslel, že takovéhle tělo je možné získat jen díky cvičení,“ řekla Parvati a sedla si hned vedle Nicolase, jenomže ten si okamžitě poodsedl dál. „Co je, Nicku? Tvrdil jsi, že je fajn mít holku, jako jsem já. Windhoek je stejně jako každé velké město plné násilníků a je vhodné, když se o sebe umí žena postarat a to já umím. Mám zbrojní pas, vlastním pistoli a dokonce brokovnici, ale střelné zbraně s sebou pochopitelně nemůžu tahat všude. Někdy je zapotřebí, aby se i tělo dokázalo proměnit ve zbraň - mám černý pásek v karate, chodím na box a taky na sobě hodně dřu. Jen si představ, co by se dělo, kdyby mě v jedné z temných uliček napadla skupinka chlapů a chtěli by mě znásilnit. Rozhodně by to se mnou neměli lehké. Mít velkou sílu a umět se prát – to není na škodu.“
„Ne to není, ale tohle je svinstvo! Přece nebudeš brát steroidy!“
„Začala jsem s tím minulý rok po tom, co jsem prohrála v turnaji. Tak strašně jsem chtěla vyhrát a udělat sobě i tátovi radost… Cítím, že tentokrát se to podaří a až se tak stane, zase přestanu, vždyť o nic nejde.“
„O nic nejde?! Parvati… víš, asi první, co by každého muže na mém místě dnes po probuzení napadlo, by bylo: ‚jak jsem se k čertu dostal do sedmého patra?‘ Zatímco druzí by hledali řešení v tom, že jsi svolala pár sousedů, kteří ti pomohli mě sem vytáhnout, tak já vím, že jsi na to byla sama, že ano? Prostě jsi mě zvedla, mě – téměř metrákového chlapa a odnesla mě po schodech až nahoru.“
Parvati se přisunula k Nickovi, položila mu ruku na rameno a řekla: „To mi budeš vyčítat, že jsem tě nenechala dole na chodbě nebo dokonce v autě? No tak, Nicku, prostě mám jen velikou sílu, co je na tom tak špatného?“
Nicolas si povzdechl „Není to špatné, to neříkám, jen… prostě s tím přestaň, ano? Ode dneška už ani jedna pilulka. Víš přece, jak nebezpečné to může být.“
„Dobře, no tak jo.“ Parvati vzala lahvičku se steroidy a celou ji vyhodila do koše. Nicolas si ale všiml, jak těžké to pro ni bylo. Dlouhou dobu jen tak stála nad košem a lahvičku si prohlížela. Když přeci jen skončila mezi odpadky, Nicolasovi spadl kámen ze srdce. Ač by jinak protestoval, pustil se do snídaně, kterou mu Parvati přichystala.
„Přeci jen ty cereálie nejsou špatné,“ zalhal Nicolas, aby udělal Parvati radost. Ta zkontrolovala čas na hodinách visících nade dveřmi.
„Ve dvě odpoledne je ten turnaj. Pojedeš se mnou, že ano?“
„To se spolehni, má krásná vojando, přece si to nenechám ujít. Co tvůj tatík, bude tam?“
„Nevím, zlobím se na něj, ale… jo, samozřejmě, že bych byla hrozně ráda, kdyby se tam objevil. Už ho do toho ale nebudu nutit. Ví kdy a kde ten turnaj je, takže je to na něm. Buď přijde, nebo ne.“
„Pověz mi, jsi nervózní?“
„No… lhala bych, kdybych řekla ne. Na box si ale věřím, znám svoji soupeřku a oproti mně je to třasořítka. Co mě ale vadí nejvíc je karate. Souboj začíná už v pět a nevím, jestli nasbírám dost sil. Jestli mi bude po tom boxu crčet z nosu a úst krev, tak toho asi moc nezvládnu.“
„Co je to za kravinu pořádat to v jeden a ten samý den?“
„Jde o to, že se nepředpokládalo, že se jeden člověk dostane takhle daleko v obou soutěžích. Je to prostě levnější pořádat vše takhle v jednom. Dokonce jsem přemýšlela, že bych zkusila soutěžit i ve vzpírání, ale je to jen pro chlapy.“
„Vsadil bych se, že bys poslední neskončila.“ Parvati se usmála a ukázala zářivě bílé zuby. Nicolas měl takový úsměv moc rád. "Hmm, jakožto tvůj přítel bych měl jedno řešení, jak se uvolnit a zbavit se stresu. Máš pořád tu pohodlnou postel?“
„Říká se, že sex po ránu je zdravý…“

Parvati přešla s Nicolasem do ložnice a přetáhla si přes hlavu triko. Nicolas se taktéž začal svlékat a hned na to Parvati položil na postel. Začal ji líbat a zároveň jí svlékal kalhoty.
„Počkej, nezapomněls na něco?“ zeptala se Parvati. Nicolas samozřejmě věděl, co má jeho přítelkyně na mysli. Natáhl ruku a otevřel šuplík u nočního stolku. Byla tu baterka, nefunkční budík, dva složené kapesníky a krabička kondomů. „Na dítě jsem ještě moc mladá.“ Nicolas s Parvatiným názorem problémy neměl. Ještě jí to nikdy neřekl, ale o dítě nestál a nemyslel si, že se jeho názor někdy změní. Otevřel krabičku, která však zela prázdnotou.
„Do háje… došly ti zásoby!“ zabědoval Nicolas.
„Nemáš někde u sebe alespoň jeden?“ zeptala se Parvati.
„To myslíš, že patřím k těm volům, co si říkají ‚vždy připraven‘ a tahají všude s sebou šprcky? Hele, pro jednou se nic nestane.“ Nicolas konečně sundal Parvati kalhotky, ale ta si je zase hned natáhla a chytila přítele za zápěstí.
„Nicku, to snad ne!“
„Riskneme a to a uvidíš, že se nic nestane. Přece nemáme takovou smůlu…“ Parvati od sebe přítele odstrčila a přikryla se dekou.
„Já smůlu mám a ne malou. Nic riskovat nebudeme.“
„Ale no tak… zrovna když se mi chce.“ Nicolas měl na sex s přítelkyní skutečně chuť a věděl, že to nebývá moc časté. Obvykle se v posteli s Parvati necítil zrovna nejlépe a to hlavně, když byla svlečená. Vzhledem k tomu, že ji znal už skoro dva roky, mu to přišlo divné a snažil se tu nechuť potlačovat. Bohužel většinou ne zrovna úspěšně.
„Nechtěl bys skočit do obchodu a jednu krabku koupit?“ navrhla Parvati. Nicolas se k tomu moc neměl a Parvati se nedivila. „Nebo budeme jen tak ležet a líbat se. Rozhodně nezměním názor a nepůjdu do orálního sexu. Vážně tyhle věci nemám ráda.“ Nicolas se tedy přeci jen zvedl a oblékl se.
„Tak jo… nejbližší krám je stále v ulici směrem ke stadionu, že ano?“
„Přesně tak. Nebyl jsi tu jen pět měsíců, Nicku, - většina věcí je stále při starém. Jo a ještě by ses měl stavit v Oáze, barmanka ti vrátí peníze. Zajedeme tam, až pojede na turnaj, tak na to pamatuj.“ Nicolas dal Parvati pusu a pospíchal z bytu. Ani za sebou nezamkl, ostatně počítal s tím, že do dvaceti minut je zpátky.

Parvati osaměla a pohodlně se natáhla. Cítila, jak je z blížícího se turnaje nervózní. Počítala s tím, že na základnu přijede již krátce po poledni, aby se mohla ještě řádně rozcvičit. Už teď se ale cítila ve velice dobré kondici. Přejela pohledem po svém těle. Byla hrdá na to, co se sebou dokázala, ale zároveň jí myslí probíhalo, že zřejmě nedokáže své tělo udržet v takovémto stavu. Vstala a zašla do koupelny. Otevřela koš a vytáhla odsud steroidy. Měla problémy se s nimi rozloučit. Doufala, že Nicolas na sebe nenechá dlouho čekat, protože pociťovala čím dál větší chuť si anabolika nechat. Ozvala se rána a Parvati se vylekala. Lahvička jí vypadla z rukou a skončila v koši. Teď jí to ale vůbec nezajímalo. Z vedlejší místnosti zaslechla kroky. Přitiskla se ke zdi hned vedle dveří a ani nedutala. Neměla absolutně nic, čím by se mohla bránit. Nepředpokládala, že ten, kdo vniknul do bytu, je obyčejný zloděj. Parvati věděla, že nepřátel může mít hodně, nakonec zabila už spoustu lidí, ale stejně tak mohl být cílem útoku Nicolas. To, že má přítelkyni, nebylo tajemstvím a někdo snaživý by se mohl dopátrat, o koho se jedná i to, kde bydlí. Dveře do koupelny se pomalinku otevřely a dovnitř vstoupil holohlavý černoch. Byl k Parvati otočen zády a byl tak relativně snadným cílem. Parvati počítala s tím, že tu onen muž není sám. Bylo však jen otázkou čas, než se otočí a Parvati zahlédne a tak musela dívka jednat. Strčila do dveří, aby je zabouchla a okamžitě skočila po muži, jež se na ni právě otočil. Byl však mrštnější, než Parvati čekala – odrazil ji od sebe a ona skončila až ve vaně, jež stála hned vedle. Okamžitě se zvedla, ale to už na ni mířily pistole dvou černochů. Překvapovalo je, že je Parvati takřka nahá, tedy až na kalhotky, ale rozhodně se tím nenechali zviklat a ani na moment nepřestali na Parvati mířit. Ta vylezla z vany s rukama nad hlavou. Prohlížela si muže, ale nepoznala ani jednoho z nich. Jeden byl holohlavý s ostrými rysy a druhý vousatý se slunečními brýlemi.
„Pojď pomalu ke dveřím. Uděláme si malý výlet,“ řekl vousatý muž. Parvati s rukama nad hlavou vykročila ke koupelnovým dveřím. Prošla kolem obou mužů a pomýšlela na to, že se je pokusí odzbrojit. Muži však byli ve střehu a ona si uvědomila, že šance na to, že se z toho dostane živá, je minimální. Vousatý muž ji udeřil zezadu pažbou pistole a Parvati klesla k zemi. Muži ji vynesli ven a naložili do auta – pick-upu s korbou, na které byla připevněna veliká plechová bedna. Sice si všimli vysokého blonďáka, který rychlým krokem mířil k domu, ale nijak se o něj nestarali, nakonec ani on jim nevěnoval přílišnou pozornost a zašel do domu. To, že jeho přítelkyně ve svém bytě již není ho překvapilo a teprve teď si její zmizení spojil s dvěma muži, kteří cosi nakládali do auta. Skrze okno viděl, jak vůz Parvatiných únosců odjíždí. Okamžitě z vylomených dveří vytáhl klíče od Parvatina bytu a auta a pospíchal dolů před dům.

„No tak vstávej!“ řvala na Parvati žena s ostrým nožem v ruce. Měla světlou barvu pleti, což ovšem nebylo v Namibii nic zvláštního. Její velice krátký sestřih vlasů rozhodně nebyl obvyklý. Vypadala vztekle, což dokazovaly její vyceněné zuby. Parvati seděla na chatrné dřevěné židli svázaná provazy, které ji obepínaly kolem pasu. Uvědomila si, že zase tak bezmocná není, a že kdyby chtěla, možná by dokázala opěradlo zlomit a provazy si přetáhnout přes hlavu. Místnost, kde byla Parvati držena, nejvíce připomínala jakýsi sklad, soudě dle značného množství beden. Většina byla rozbitých a prázdných, ale některé obsahovaly konzervy s jídlem nebo kanystry s palivem. Parvati si všimla dokonce dvou protitankových min. Dveře odsud vedly jen jedny jediné a byly bytelné a celé ze železa. V rohu u stropu visela kamera.
„Vůbec nevím, o co jde,“ řekla Parvati a uvědomila si, že je stále téměř nahá. Taktéž jí došlo, že ženu zná, že už ji viděla.
„Vzpomínáš na Harnas?“
„Harnas - záchranná stanice pro zraněná zvířata… Před třemi měsíci ji přepadli.“
„Výborně… určitě také víš, co tomu předcházelo.“
Parvati zavzpomínala na jeden z nejotřesnějších zážitků, jaký kdy měla.

Zhruba dvě stě padesát kilometrů od Windhoeku směrem na východ se rozprostírala stanice Harnas, která už pár let sloužila jako útočiště pro poraněná a opuštěná zvířata, která by ve volné přírodě sama nepřežila. Byly tu drženy především šelmy - lvi, gepardi, hyeny nebo třeba surikaty, ale taktéž se tu našly gazely a krokodýli. Parvati stála před výběhem, ve kterém byla čtveřice hyen. Jejich hladové vřeštění se rozléhalo všude kolem a mísilo se se vzdáleným řvaním lvů, jež byly ve výběhu vzadu, a taktéž se dožadovali žrádla. K Parvati přistoupil muž v dlouhém šedivém plášti.
„Jsem rád, že se tu konečně někdo ukázal,“ řekl muž. „Jmenuji se David Zegers. Momentálně vedoucí stanice.“
„Seržantka Parvati Sing, těší mě.“ K hyenám právě vešli dva zaměstnanci a vysypali do jejich výběhu veliké kusy masa. Zvířata by se po nich okamžitě hladově vrhla, ale jejich zranění to nedovolovalo.
„Mají zlomené nohy, támhleté jsme museli dokonce jednu amputovat,“ vysvětloval muž. „Ale pro to tady nejste. Jste tu sama… upřímně, čekal jsem víc, než že si ty drogy odvezete. Vždyť ti muži sem přijdou a všechny nás postřílí!“ vykřikl David zoufale.
„Uklidněte se prosím, moji muži zajišťují perimetr.“
„Peri… cože?“
„Zónu okolo téhle budovy. Mám tu šest chlapů, dostatek zbraní i munice a ti útočníci odsud živí neodejdou, to vám můžu slíbit. Vím to, co bylo ve zprávě, jež jste poslali k nám. Můžete mi k tomu něco dodat?“
„Podívejte, většina zaměstnanců odsud odjela okamžitě po odchodu těch dvou ozbrojenců. Byli vystrašení a upřímně, nedivím se. Teď nás tu je pět… Veterinář, čili já, dva ošetřovatelé, průvodkyně a ostraha. Víte, celé to bylo hrozně divné - přišli sem dva chlápci se samopaly a chtěli vydat drogy výměnou za peníze. Za peníze… už to je samo o sobě podivné, nemyslíte?“
„Čestní pašeráci drog… A vy jste je i přes tu nabídku odmítli?“
„Ano, ale jednohlasné to rozhodně nebylo. Podívejte, nechceme se do čehokoli zaplétat.“
„Bude nejlepší, když odsud okamžitě odjedete. Shromážděte lidi, řekněte jim, co se stalo a odvezte je.“
„Vám se to lehko řekne. To tu máme ty zvířata nechat? My se o ně staráme, chápete to? Naše stanice je unikátní, protože my pomáháme i nebezpečným zvířatům, která by v přírodě nepřežila. Všechna zvířata, která tu vidíte, mi prošla pod rukama. O život mnohých z nich jsem sváděl na operačním stole doslova lítý boj. Víte, když někomu zachráníte život, navždy to změní váš pohled na toho zachráněného a nezáleží na tom, zda jde o člověka, či o zvíře. Neodjedu odsud, i kdyby se tu mělo střílet.“
„To také bude. Hmm, pokud tu zůstanete… můžete mi pomoct.“
„S tím souhlasím, ale dopředu říkám, že nejsem voják. Nikdy jsem nedržel v rukou zbraň.“
„Kolik lidí tu pracuje za plného stavu?“
„Na dvě desítky.“
„A kolik jich ti muži asi tak mohli vidět?“
„No… oni nebyli uvnitř. Sešli jsme se tady před hlavní budovou. Mohli vidět tak… tři, čtyři lidi. Bylo to už k večeru, co přišli a to se venku moc lidí nepotlouká. Proč se ptáte?“
„K té předávce drog dojde, pokud jste tedy stále rozhodnut nám pomoct.“ Parvati se rozhlédla okolo. Celá rezervace se rozkládala na ohromné ploše a zahrnovala spoustu výběhů pro zvěř i domy, sklady a ubikace pro zaměstnance. Harnas byl pochopitelně pro návštěvníky zavřený a tak tu bylo pusto, tedy až na značný počet zvěře, kterou od zaměstnanců oddělovaly ploty. Hlavní budova, před kterou Parvati stála, měla střechu z kusů vlnitého plechu. Okna byla bytelná a krytá mříží. Pod jednoduše postaveným přístřeškem poblíž byly sudy s vodou, kanystry s benzínem, nářadí a především auto, kterému chyběla kola. Poblíž byly garáže s jediným provozuschopným džípem.
„Kolik hodin chybí do předání?“
„Říkali, že přijedou hned druhý den ve stejnou dobu, takže máme necelé dvě hodiny.“
„Ukažte mi ten heroin.“

David doprovodil Parvati do hlavní budovy a dále do sklepa. Minuli jedny otevřené dveře, odkud se linul nechutný zápach.
„Krucinál!“ vykřikl David a dveře zavřel.
„Co se děje?“
„Mrazák… a Raphael, jeden z ošetřovatelů ho zase zapomněl zavřít. Já toho chlapa snad přetrhnu!“
„Snad se zase tolik nestalo. Čím ty šelmy vlastně krmíte?“
„Většinou kuřaty a koninou, ale dovážejí nám i tuleně. Obzvláště gepardi je milují…“ David otevřel dveře do skladu s jídlem pro zaměstnance. Byla tu otevřená krabice s téměř deseti kilogramy heroinu a vedle postávala mladá žena s velice krátkými vlasy.   „No super…“ poznamenala pohrdavě, jakmile zahlédla Parvati. Projela si ji pohledem a pak vytáhla pistoli. „Doufám, že umíš střílet alespoň z poloviny tak dobře jako já.“
„Co tu děláte? To vy jste drogy nalezla?“
„Jo, tak jako každý večer jsem objížděla rezervaci a kontrolovala zabezpečení, když jsem u řeky natrefila na auto. Vypadalo opuštěně a poblíž něj ležela zdechlina chlapa. Kousnula ho kobra… no stává se to. Pohřbila jsem ho a drogy vzala sem.“
„Proč zrovna sem?“
„Protože jsem je zajistila já a tak očekávám, že mi z toho něco kápne. Doufám, že se nepletu.“
„O odměně nic nevím. Každopádně mé rozkazy jsou jasné – ti, co sem přijdou, se odsud živí nesmějí dostat. Ty drogy se sem dostaly přes hranice z Botswany, o tom není pochyb, a my musíme ukázat, že tady v Namibii nebudeme nic takového trpět. Rozhodně ne pašeráky drog.“
„Ou, budeš drsňačka, co? Drsnější než já, ale asi ne… Postřílíme je a vůbec nás nemusí zajímat, že jich je třeba třikrát tolik, co nás…“
„Jestli máte strach, můžete odejít.“
Žena chytila Parvati za vestu a nahnula se k ní. „Já strach nemám. Nikdy ho nemám!“
„Nechte toho,“ snažil se David ženu usměrnit, když zahlédl jak Parvati vytahuje pistoli. Ženy od sebe odstoupily.
„Chápu to tak, že mi chcete pomoct?“ zeptala se Parvati.
„Spolehni se. Mít na své straně Ritu není vůbec na škodu – o tom tě přesvědčím záhy. Mám plán – zfingujeme předávku drog, jakoby se nic nedělo a tví lidé včetně mě budou připraveni, aby ty sviňáky pobili. Geniální, nemyslíš?“
„Musím si to promyslet, ale rozhodně vaši pomoc uvítám.“
„Co takhle si tykat? Já mám tykání ráda.“
„Všimla jsem si, ale já obvykle tykám jen přátelům.“
„Tak to můžeš začít, protože až ti zachráním prdel, vsadím se, že z nás přátelé budou.“
„Hmm, sebevědomí ti nechybí.“
„Co takhle vylézt nahoru a připravit místo předání? Jo a uvítala bych poněkud větší kvér. Máš tu nějaký automat?“
„My jsme vojenská jednotka a civilistům rozhodně nebudeme….“
„Hele kotě, ty to asi ještě nevíš, ale jsem na tuty lepší střelkyně než ty kdy budeš, takže očekávám, že dostanu pořádnou flintu.“
„Ehm, možná by to šlo… pojď se mnou nahoru.“
Parvati se vrátila ven před budovu a dovedla Ritu k velikému vozu s otevřenou korbou, bez střechy a s kulometem.
„Napadlo tě tu káru uklidit? Nebo snad víš, odkud ti maníci přijdou?“ zeptala se Rita.
„Využijeme garáží, které jsou u domu,“ odpověděla Parvati. Poté vytáhla vysílačku a řekla svým lidem: „Měníme plán, všichni se okamžitě seskupí před klinikou. Přivítáme ty překupníky se vší parádou.“ Parvati otevřela kufr auta a vytáhla odtud samopal.
„Vida,“ řekla Rita a usmála se. „Sice bych uvítala kalacha, ale MP5ka není vůbec špatná. Ten vliv Němců je na Namibii dost vidět, co?“
„Moje země byla Německou kolonií, takže ano, je to znát a to nejen na zbraních, ale i na architektuře ve městech, nebo třeba na populaci. Ty nejsi místní, že ne?“
„Kdepak, jsem z východu, což ale na mých rysech vidíš, ne?“
„Jo… Podívej, nemám ve zvyku dávat civilistům zbraně, ale každá ruka dobrá. Jen doufám, že se nespálím.“
„V klidu… ty sviňáci mají zájem o to zlikvidovat tuhle rezervaci a to fakt nedovolím. Nakonec mám přece za úkol to tu chránit.“
„Sloužila jsi v armádě? Nebo snad u policie?“
„Svým způsobem v armádě, ale pojďme řešit důležitější záležitosti. Třeba to, jak konkrétně to provedeme. Je mi jasné, že rozmístíš své lidi, nejlépe na střechy domů a taky dovnitř a jakmile se tu ty šmejdi objeví, vrhneme se na ně.“
„Ne tak docela. Budou čekat léčku, když tu neuvidí zaměstnance a já neohrozím životy civilistů. Rozhodně nechci rozpoutat přestřelku. Navíc není možné se dobře ukrýt, protože nevíme, odkud vlastně přijdou. Proto se předávka uskuteční uvnitř.“
„Vážně myslíš, že všichni pašeráci půjdou do domu? Na pobrání drog stačí jeden jediný.“
„Samozřejmě, ale hned u domu jsou garáže a v nich bude náš vůz a to i s kulometem a především moji muži. Tebe tam pošlu také. Budeš poslouchat mé lidi jako bych to byla já sama.“
„Ano, pane! Ehm, totiž paní.“

Parvati své lidi seznámila s plánem a od Davida si prohlédla celou hlavní budovu kliniky. Společenská místnost pro zaměstnance se zdála být ideálním místem pro předávku. Byla hned první místností od vstupních dveří a naproti byla umývárna, kde se mohli snadno ukrýt vojáci. Parvati se převlékla do civilního oblečení, které jí David poskytl. Pod dlouhým pláštěm snadno ukryla pistoli a mohla si tak zahrát na ošetřovatelku a být u předání drog. Začalo se stmívat a Parvati skrze zamřížované okno vyhlížela, zdali se blíží pašeráci. Zaměstnanci rezervace končili se svojí prací a všichni kromě Davida se vydávali ke svým příbytkům. Do společenské místnosti vtrhla asi čtyřicetiletá žena se snědou pletí. V rukou svírala malou surikatu. Jinak velice živá šelmička vypadala sklesle a téměř se nehýbala.
„Davide, prosím tě…“
„Alysso, teď ne! Copak nevidíš, že…“
„Ale ona možná umírá. Já… já nevím co s ní je, ale vypadá to snad jako otrava. Možná něco špatného snědla a…“
„Je mi líto,“ řekla Parvati, „ale teď vám David nemůže pomoct. Odneste to zvířátko pryč a schovejte se tak, jak jsem to říkala.“ Jen to Parvati dořekla, ozval se výstřel a krátce poté zakřičela Rita: „Je to past! Je tu armáda, ty drogy za to nestojí!“ Parvati jako první vyběhla z domu a naskytl se jí pohled na čtveřici ozbrojených mužů. Vrata jedné garáže byla otevřená a mezi nimi stála Rita. Parvati okamžitě tasila pistoli a vystřelila na překvapené muže. Jeden z nich padl k zemi a zbylí tři opětovali palbu, přestože ani nebyli připraveni na to, že dojde k boji. Jeden z nich však začal pálit po Ritě, neboť ji považoval za člena vojenské jednotky, když zahlédl v jejích rukou samopal, jež byl standardní výbavou Namibijské armády. To, že Rita omráčila jednoho z vojáků a druhého postřelila, překupník drog vůbec netušil. Rita se ukryla za vůz, ale neopětovala palbu. To už zadním vchodem přibíhali Parvatini spolubojovníci. Snadno obklíčili trojici mužů a postříleli je. Nastalo ticho, které narušovalo jen řvaní šelem. Z garáže vyjel vojenský vůz řízený Ritou, která si uvědomovala, že jedinou šanci na přežití je útěk. Parvati pokynem ruky dala svým lidem znamení, aby nestříleli a rozeběhla se k vozu. Ten neměl dostatečnou rychlost a tak Parvati vcelku snadno naskočila na korbu. Chtěla dostat Ritu živou, protože ji zajímalo, o co tady ve skutečnosti jde. Protože vůz neměl střechu, byla Rita dosti na ráně, a kdyby Parvati chtěla, mohla by ji vcelku snadno zastřelit. To si Rita uvědomovala a rozhodně nemínila dát Parvati příležitost ke střelbě. Otočila se a vypálila za sebe dávku ze samopalu. Vzhledem k tomu, že se nemohla pořádně zapřít ani zacílit, létaly kulky všude možně, ale žádná z nich Parvati nezasáhla.
„Zastav!“ vykřikla Parvati a přibližovala se k místu řidiče. Rita dupla na brzdu. Stojící Parvati upadla a pistole jí vypadla z rukou. Auto značně zpomalilo a Rita vyskočila na korbu. Namířila svoji zbraň na Parvati a chystala se vystřelit. Hrbol na cestě ji to však znemožnil, auto poskočilo a Rita se zapotácela. Parvati sáhla po pistoli a vystřelila. Ritě vypadl samopal z rukou a chytila se za krvácející ránu na rameni. Tušila, že bude následovat další výstřel, ale na něj nemínila čekat. Rozeběhla se proti stále ležící Parvati. Ta znovu nevystřelila a místo toho kopla Ritu do břicha. Podrazila jí nohy a Rita přepadla přes korbu na zem. Měla štěstí, že nespadla na poblíž ležící špičatý kámen. Zůstala ležet na prašné cestě. Pomalu jedoucí auto vrazilo do vysokého dřevěného plotu, který ohraničoval značně rozlehlý výběh gepardů. Parvati, která se v tu dobu stavěla na nohy, neměla šanci se udržet na místě. Náraz ji poslal hlavou přímo proti držáku kulometu.


Parvati měla na Ritu dost otázek ohledně toho, co před pár měsíci zažila a na jednu stranu by byla ráda, kdyby se jí dostalo odpovědí.
„Asi ti už došlo, že jsem od začátku táhla s druhou stranou,“ řekla Rita.
„Ale nepochopila jsem proč. Vždyť tvůj čin nedával smysl!“
„Nežvaň o tom, co dává smysl. O životě i o mě víš hovno. Dokonce ani neznáš mé pravé jméno. Rozhodně nejsem Rita Rasaku, jak stojí v mém pase. Potřebovala jsem novou identitu a pomoc od lidí, kteří Namibii znají a tak jsem se zapletla s podsvětím, přesněji se skupinou, která si říká Kobry. Pak jsem našla fajn práci jako ochranka Harnasu, jenomže ti lidé mě našli a vydírali mě. Tvrdili, že mě prásknou a to nejen Namibijské policii a úřadům. Jsou tu totiž ještě další lidé, kteří by rádi moji hlavu. Ta rezervace se zdála být ideální skrýší pro úschovnu a následnou distribuci drog, čímž se Kobra rovněž zabývá. Já měla pomoct tomu, aby tamní zaměstnanci byli ochotni tam drogy skladovat. Museli jsme si ty lidi ale nejprve vyzkoušet a proto jsem tam dovlekla zásilku drog od mrtvého muže, který pochopitelně nikdy neexistoval. Poté přišla Kobra a chtěla drogy zpět výměnou za peníze. Mysleli, že zdejší nuzáci pochopí, co je důležité a budou si chtít přivydělat, nakonec kdo by nechtěl, že? Samozřejmě, že jsem na své kolegy tlačila, aby s nabídkou souhlasili a svedla to na to, že se hrozně bojím útoku, který bych v podstatě zavinila já. Kdyby to vzali, dostali by všichni slušný podíl a vsadím se, že by většina z nich začala chodit do práce mnohem raději než dřív. Jenže se to podělalo a podělalo se to tak moc, že vedoucí rezervace odmítl drogy okamžitě vydat. Kobra mu dala ultimátum a doufala, že ho tak postraší a přeci jen dožene ke spolupráci, jenomže – on zavolal vás a pak raději zdrhnul společně s dalšími! Situace se srala vesele dál a já se bála, že mi půjdou po krku, když tam ty a tvoji lidé postřílíte pár zločinců. Takže jsem si zahrála na hrdinku a zkusila to všechno zachránit.“
„Omráčila jsi jednoho muže, dalšího postřelila, mě málem zabila a dokonce mi hrozila degradace.“
„Jo… a tys mi zajistila díru v rameni. Kvůli ní tady ale nejsi. Nakonec ta jizva je fajn. O dost míň fajn je skutečnost, že kvůli tobě mi jde místní zločinecký gang po krku, protože si myslí, že jsem je zradila. Hezké, co?“
„Můžeme to urovnat. Podívej, ve své podstatě jsi… jsi nevinná.“
„Nežvaň! Mělo to být všechno v klidu, nikdo neměl přijít k úhoně. Já jen dělala to, co bylo zapotřebí, abych přežila. Rozhodně se bojím víc Kobry než vojáků, ale také si je nechci zbytečně nasrat. Kdyby ano, tak jsem tvé muže zabila a ani nemrkla okem. Dokonce i tebe jsem nechala být a přitom jsi byla v bezvědomí a tím pádem snadným terčem.“
„A myslíš, že když mě teď zabiješ, tak to bude lepší?“
„Já tě nechci zabít a nestála jsem o to ani předtím. Ti, co tě sem přivedli, patří ke Kobře. Nejsi tu jediný vězeň, Parvati.“
„Počkej, chceš říct, že… tak proč máš v ruce nůž a já jsem spoutaná?!“
„Protože to ty jsi zavinila smrt čtyř z nich a to ty jsi voják. Hrála jsem na ně, že tě k smrti nenávidím a vypověděla jsem, co se mezi námi stalo. Oni se ti chtějí pomstít, ale dobře vědí, že když tě zabiju já, budou z obliga. Očekávám, že mě následně předloží justici a odvedou tak od sebe pozornost.“
„Takže jsme na stejné lodi?“
„Vypadá to tak. Navrhuji náš minulý konflikt hodit za hlavu a začít spolupracovat. Chmm, mám téhle země už po krk. Jestli se z toho dostanu, vypadnu odsud a ani se neohlédnu. Asi zkusím Rwandu – prý je to tam pořád hrozně drsný.“
„Namibie není špatná. Zločinnost je tu mnohem nižší než ve většině okolních zemí a životní úroveň je vcelku vysoká na Africké poměry. Ve Rwandě by chtěl žít jedině blázen, obzvláště teď, když je země v občanské válce a politická situace je hrozně nestabilní.“
„To právě nabízí spoustu možností… ale dost keců – musíme se odsud dostat.“
„Co takhle začít tím, že mě rozvážeš?“
„Vidíš támhletu kameru?“ zeptala se Rita a kývla hlavou směrem, kde byla u stropu připevněna vcelku jednoduchá kamera. „Přehrává obraz, nikoli zvuk. Když tě uvolním a pokusíme se uniknout, naběhnou sem ti dva pitomci a odprásknou nás.“
„Možná bych se z provazů dostala sama nebo navrhuješ něco lepšího?“
„Necháme jim, ať si natočí pořádně akční snímek. Scénář je jasný – záporačka Rita dostává od hrdinné vojandy na prdel a když se zdá být situace beznadějná, vrhne po své protivnici cihlu a zasáhne kameru. Kameraman se nasere, přiběhne sem zjistit, co se stalo, ale nebude tušit, že obě protivnice jsou ve skutečnosti spojenkyně.“ Rita kopnula Parvati do hrudi. Židle spadla a opěradlo prasklo. Parvati měla najednou dostatek prostoru, aby se mohla zbavit provazů, ale napřed musela vstát. Rita na to s připraveným nožem čekala. Poté se rozeběhla proti Parvati. Ta ji snadno chytila za ruku a přehodila si ji přes záda. Nechtěla Ritě nijak moc ublížit, ale také si uvědomovala, že zápas musí vypadat věrohodně. Rita se zvedla a opět se rozeběhla proti Parvati, tentokráte již bez nože, který jí předtím vypadl z rukou. Rita vrazila do Parvatina těla a snažila se ji přetlačit. Neměla sebemenší šanci. Parvati ji snadno zvedla do výše a přirazila ke stěně. Rita klesla k zemi a popadla kus cihly, která se ze zdi před časem uvolnila. Zvedla se, napřáhla se a mrštila cihlou po kameře, pod kterou stála Parvati. Parvati se instinktivně kryla, to kdyby jí cihla přeci jen trefila. Naštěstí se tak nestalo. Kamera se uvolnila a spadla.

„Uff…“ oddechla si Rita, „mohla jsi být mírnější. Hrudník mě bude ještě dlouho bolet.“
„Promiň,“ omluvila se Parvati. Rita popadla nůž. Obě ženy se postavily vedle dveří a čekaly, až je někdo otevře. Ozval se výstřel a krátce poté dva další.
„To bude… proboha to je nejspíš můj přítel!“ vyděsila se Parvati.
„Jo? A myslíš, že ty kulky schytal on nebo ti sviňáci?“ Parvati zvážněla a byla ještě napnutější, než dřív. Děsila ji představa, že Nicolas teď leží v kaluži krve. Její obavy se však rozplynuly záhy, to když Parvati zaslechla zpoza dveří svoje jméno.
„Nicku!“ vykřikla. „Otevři ty dveře!“ Nicolas tak učinil a naskytl se mu pohled nejen na svoji přítelkyni, ale i na Ritu, která svírala v ruce nůž. „To je v pořádku, Nicku,“ vysvětlovala Parvati.
„V pořádku? Myslíš, že jsem blbec? Viděl jsem, jak se tě ta svině snaží zabít!“ Nicolas na Ritu namířil pistoli a ona pochopila, že skutečně vystřelí. Rozhodně na to nechtěla čekat. Shýbla se a vrazila mu nůž do boku. Nicolas zařval bolestí.
„Rito!“ vykřikla Parvati, ale to žena již vybíhala po schodech nahoru. Znala zdejší nevelké prostory a tak nejrychlejší možnou cestou pospíchala ven před budovu. Tady byl jednak vůz Parvatiných únosců, ale také její civilní auto, kterým sem přijel Nicolas. Neměla ponětí, jestli jsou klíčky v zapalování a neměla čas to zjišťovat, neboť Nicolas běžel ven. Rita ale věděla i o dalším dopravním prostředku, který tu je a se kterým může odjet. Otevřela vrata od dřevěné boudy a nasedla na terénní motorku, jež tu byla. Nicolas a v těsném závěsu za ním Parvati vyběhli ven a v ten okamžik se před nimi prohnala motorka. „Nicku, počkej!“ křičela Parvati, ale její přítel nereagoval. Třikrát vypálil po Ritě, ale netrefil se. Vyskočil na korbu auta únosců a otevřel krabici. Doufal, že tu najde nějakou zbraň, nejlépe automat, kterým by měl šanci Ritu ještě sestřelit, ale ke svému údivu nalezl raketomet. Okamžitě do něj nabil raketu, jež tu byla a položil si ho na záda.
„Nicolasi!“ řvala Parvati. „Okamžitě přestaň, vždyť ona je na naší straně!“ Nicolas vystřelil. Raketa prolétla Ritě jen malý kousek nad hlavou a jistě by ji zasáhla, kdyby neprovedla smyk a nestrhla motorku k zemi. Poté ji opět narovnala a ujížděla co nejdál odtud. Nicolas měl sice chuť nabít další raketu, ale věděl, že na tuhle vzdálenost už nemá šanci něco zasáhnout. Raketomet položil a sedl si na korbu. Chytil se za krvácející ránu a mohl děkovat bohu, že nebyla příliš hluboká.
„Copak ses pomátl?“ vykřikla Parvati.
„Pomátl? Když tě zachráním ze spárů šílenců, tak tomu říkáš pominutí smyslů?“
„Ne… za to ti děkuji, ale ta holka byla nevinná.“
„Podle mě v sobě máš nějaké drogy. Vzpomínáš si, že ti něco vpíchli?“
„Nedělej si z toho srandu!“
„Já si ji nedělám, ale ta žena ti chtěla rozmáznout hlavu cihlou! Viděl jsem to na obrazovce, jak se na tebe vrhla. Štěstí, že to odnesla jen ta kamera.“ Parvati si jen smutně povzdechla a i když si uvědomovala, že její přítel byl Ritou zraněn, přála by si se s ní ještě někdy setkat.
„Ach jo, já ti to cestou odsud vysvětlím. Chudák Rita, ta holka sice není žádné neviňátko, ale patrně to má dost těžké a já bych jí chtěla pomoct. Řekla bych, že jsem jí dost dlužná.“
„Nebuď samaritánka, Parvi – raději mě hoď někam do nemocnice. Ta rána vypadá ošklivě. Mrcha jedna zasraná!“
„Nicku! Mířil jsi na ni pistolí a chystal se stisknout spoušť.“
„Jo… a lituju, že jsem nebyl rychlejší.“
Parvati se rozhlédla okolo, aby zjistila, kde to vlastně jsou. Byli dobrých šedesát kilometrů od města v pustině, kde nebylo nic než pár stromů a keřů. Budova, kde byla držena, připomínala starý bunkr snad ještě z dob Německé kolonizace.
„Jak jsi mě tu vůbec našel?“ zeptala se Parvati.
„Chvíli jsem je sledoval, ale poté, co vyjeli z města to nešlo udělat tak, abych byl nenápadný. Trochu jsem se prohrabal v mapách a zjišťoval, co leží směrem, kterým se vydali. Tenhle starý kryt není prvním místem, kde jsem zastavil. Cestou sem jsem minul ještě pár farem a vesniček. Teď už ale pojď – musíme odsud.“          


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.05.2013, 19:37:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Chuť na milostné hrátky vystřídá únos hlavní hrdinky. Je s podivem, že měl její přítel tolik štěstí, že ji našel (asi víc štěstí než rozumu)... ;-) Napínavé čtení i s malou vsuvkou v podobě flashbacku (odskočení si o několik měsíců zpět dodalo tomuto dílu šmrnc a vysvětlilo čtenářům, která bije). Já bych Ritě nevěřil - ani "dobrý den" (zatím to vypadá, že je pěkná mrcha a všude vidí jen sebe - a přežívá). Uvidíme v dalším díle, co se bude dít a kam nás (jako autor) zavedeš - a v čem nás také vymácháš! Jak se zdá, Kasumi musí počkat, interní problémy mají přednost, nehledě na fakt, že ono klání v podobě boxu a souboje v karate nejspíš Parvati nestihne...

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
jameswick11
(28.11.2020, 18:30)
obr
obr obr obr
obr
To nie je umeni...
Paradoxx
Posel smrti VII...
Lukaskon
Išiel som na pr...
iwka
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr