obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Chrám bohyně Sevény ::

 autor Abyx publikováno: 16.05.2013, 17:47  
0. Prolog
1. Poslední den
2. Asalenský les
 

Prolog
Xaruth se procházel kolem kulatého stolu uprostřed své vysoké Věže a unaveným pohledem sledoval přístroj na něm. Prázdná skleněná nádoba a několik navzájem propojených trubiček vytvářelo spletitou síť. Všude kolem bylo až zvláštní ticho, ale tady to nebylo nic neobvyklé, bydlel tady úplně sám. Dnes však nastal den, kdy bude toto místo muset dobrovolně opustit. Během rána již stačil vyřídit obyčejné pochůzky a před chvíli se mu podařilo zapečetit i Věž. Jeho velká tajemství zůstanou skryta zvědavým lovcům pokladů a banditům. Stařec zkontroloval čas. Zbývalo již jen asi deset minut, než se dva měsíce planety střetnou a splynou v jeden. Až se to stane, přístroj, umístěný přímo pod dírou ve stropě, se aktivuje a jediné, co ví je, že se na zbídačený svět opět podaří dostat bojovníky, kteří dokáží ovládat prastarou magii Elementů. Xaruth však již tento svět bude muset opustit. Když přísahal válečníkovi Lunovi, dnes bohovi, že se celých dvě stě let postará, aby vše proběhlo hladce, jeho život pak okamžitě vyprchá a vydá se na zasloužilý odpočinek. Svým typickým pronikavým pohledem se na sebe podíval do zrcadla. Nikdo mu nikdy netipl více než padesátku, vždycky jej to mile potěšilo, avšak věděl, že jsou oklamáni. Netušil, kde se v něm berou tak sentimentální vzpomínky, se smrtí byl smířený, přeci jen, komu se podaří žít tak dlouho a zažít tak moc. Zahodil tyto myšlenky stranou a posadil se do svého křesla, kde chtěl v poklidu zemřít. Zbývala minuta. Oba měsíce se již překrývaly, ale ještě zcela nesplynuly. V duchu odpočítával jednotlivé vteřiny, když si uvědomil, že na něco zapomněl. Rukou rychle prohledal jednu i druhou kapsu svého hábitu, ale nenašel to, co hledal. Včas si uvědomil, že má ještě jednu. Rychle polapil onu věc zabalenou v kusu hadru a hodil ji na stůl vedle probouzejícího se přístroje. Měsíce se překryly a jejich plná společná záře dopadla na onen přístroj, to ale již Xarus neviděl, protože jeho tělo v ten okamžik opustil život.
Svůj drahocenný a krátký život naopak získal obyčejný stroj naproti mrtvole muže. V jeho středu se pomalu formovala pradávná a mocná síla, která měla pomoci všem v této zemi, ale zda bude stačit, to nevěděl vůbec nikdo. Nádoba zazářila bílým světlem a pak praskla a celý přístroj se rozpadl na spoustu kousků. Jediné, co zbylo, bylo pět drobných zářivých světélek, jež poletovaly nad mrtvým strojem. Jejich cesta na Zemi začala. Společně se rozlétla ven z Věže a zmizela.
Čarodějnice Ferlína se tohoto dne sice nedožila, ale její nejmilejší dcera Felicis ano. Felicis byla krásná a hodná čarodějka, což je na tuto komunitu opravdu vzácné, ale i nebezpečné. Pokud by ostatní věděly, že je hodná, upálily by ji. Proto se Felicis musí celý svůj život chránit tím, že předstírá. Než Ferlína zemřela, byla Xaruthovou milenkou a dobrovolně souhlasila, že mu pomůže s tímto úkolem. Její dům se nacházel v nebezpečném Okruhu smrti, jež nesl svůj název po strašlivém prokletí. Pro čarodějnice to však byl ráj. Felicis si zrovna dopřávala šálek bezového čaje, když na matčinu truhlu dopadlo měsíční světlo. Překvapeně na ni pohlédla. Věděla, že je dnes Splynutí, ale určitě před tím v její střeše nebyla díra. Zvědavě přišla blíže a zjistila, že světlo prochází skrz trámy. Tohle bylo zvláštní. Své tmavé černé vlasy si ledabyle spletla do copu a poklekla k truhle. Nikdy před tím ji neotvírala, protože jí to matka zakázala, ale dnes, jako by jí to přímo někdo nařídil. Jednoduchým kouzlem odemkla zámek a truhla se s prasknutím otevřela. Uvnitř bylo několik dopisů a jeden z nich adresovaný přímo pro ni. Vytáhla jej jako první, rozbalila, a začala číst.

„Drahá dcero. Tento dopis bys měla číst v den, kdy dojde ke dvanáctému Splynutí. Jelikož jsem se tohoto dne nedožila, musíš tento úkol převzít za mě. Pokud bys neuspěla, pravděpodobnost, že se Etheris vzpamatuje z temnoty, bude téměř žádná.
Určitě si vzpomínáš na Xarutha a na jeho proroctví, kterému mnoho lidí nevěřilo, avšak já ano. Rozhodla jsem se mu tedy pomoci. Tento úkol nám přidělili samotní bohové a až nastane čas, bude třeba dát věci do pohybu. Čteš-li tento dopis ve správný čas, je Xaruth již mrtvý a pradávné síly Elementů se vydaly na planetu Zemi hledat pět vyvolených lidí, kteří převezmou úlohu Strážců a vyženou temnotu z toho světa.
Ráda bych toho napsala více, ale nemohu. V truhle mimo jiné nalezneš i další dopisy. Jeden musíš doručit do Valveonu a to přímo králi. Druhý pak trpaslíkovi Orelaiovi, který se pro tento úkol zavázal. V neposlední řadě tam nalezneš i mou hůl Bouří. Nyní je tvá, ale užívej ji moudře. Mám tě ráda.“
Tvá matka.

Se smutkem ve tváři dočetla poslední řádky a dopis odložila. Věděla o matce a o tom muži jménem Xaruth i o jeho proroctví, ale netušila, že s tím mají něco společného i bohové. Felicis posbírala zbývající dopisy a uložila se je do kapsy. Tam budou v bezpečí. Poslední věcí byla matčina hůl. To že byla kouzelná, nebylo nic neobyčejné, ale to, že kdysi dávno patřila první čarodějce z jejich rodu, již něco znamenalo. Hůl byla malá, spíš hůlka, ale to je jen klam. Když čarodějnice musí bojovat, hůl se zvětší do správné polohy. Důkladně si pohlížela po stranách. Napsané testy byly v pradávném jazyce, kterému nerozuměla, jediné, co dokázala rozeznat, byl rodinný symbol, zkřížené ruce držící knihu. Nejzajímavějším bodem však byla samotná špice s bouřným kamenem. Podle legendy se Sarah, první z jejich rodu, vydala lodí za oceán na místa, ze kterých se nikdo nikdy nevracel. Jenže Sarah se jako zázrakem po nějakém čase vrátila a přinesla sebou tento kámen, který ji prý darovali draci. Samozřejmě tomu nikdo neuvěřil, ani šíleným historkám o druhém kontinentě, který prý našla. Tak Sarah skončila na okraji společnosti, ale Felicis vždy tento smutný příběh fascinoval a nemyslela si, že by byl smyšlený, jak jinak by se dalo vysvětlit, že se lodě prostě neobjeví na druhé straně, ale zmizí? Dále se tím zabývat nehodlala. Hůl si zastrčila do kalhot a vycestovala do města.

Poslední den
„První elementární válečníci ve své misi uspěli. Po válce Elementů však byly zničeny všechny portály, které vedly do sesterských světů. Toho si však nikdo nevšímal. Svět totiž oslavoval konec krveprolití. Bohužel si nikdo neuvědomil, jak těžká budou následující léta, když nebudou moci obchodovat mezi světy, či žádat pomoc. První elementární válečníci se nakonec povznesli a až do dnes dohlížejí na Etheris, jako její „bohové“, jak je obyvatelé nazývají. Nebyl to však konec válečníku nadobro. Jednou budou potřeba znovu a bude to docela brzy, cítím to. Elementy jsou stále neklidné, po té, co Duhový element, který v sobě držel všechny elementární síly, byl hloupě zničen, a zvlášť ten Temný, zdá se dělá nekalosti. Jsem rád, že nevidím do budoucna, obávám se, že bych totiž neviděl nic než temnotu a prázdno. Jak tomu ale zabránit? Jednou mi má dcera řekla, že dobro si vždy najde cestu a já věřím, že i další válečníci dokáží najít cestu sem, aby opět zachránili svět, protože když ne, bude to konec celé planety. Stvořitelé jsou neklidní. Uvidíme, jak to za dvě stovky let dopadne.“
Xaruth K.
Třicátý červen byl pro mnoho zvláště mladých lidí a dětí velmi šťastný den. Konec školního roku a začátek prázdnin. Téměř každý na tento den čekal. Do školy se šlo už jen symbolicky s kyticí pro učitele, nebo bonboniérou. Vycházející studenti ze základních i středních škol se však museli vyšvihnout trochu víc. Drahé dary nebyly výjimkou. Učitelé plakali a loučili se se svými žáky, přáli jim hodně štěstí do dalších let a možná i doufali, že je opět uvidí a prohodí s nimi pár slov. Tohle byl i případ 9. D v Orlové. Po té, co paní učitelka předala vysvědčení, darovali ji žáci nádherný zlatý šperk. Slzy dojetím nechyběly. Poslední povzbuzující, chválívá a utěšující slova byla vyřčena a všichni na vždy opustili svou třídu, školu a možná i přátele.
Mezi těmito žáky byli i čtyři, kteří spolu měli velmi přátelský vztah. Nebylo snad dne, kdy by spolu něco prováděli. Šárka bláznivka, jak se jí občas říkalo, byla vždy žalostně zamilované do chlapeckých popových skupin. Pokud se jí to přihodilo, začala zkupovat a sbírat nejrůznější plakáty, fotografie, hledat články a propadla zcela tomuto šílenství. Ráda díky tomu měla i svou image, bohužel podle ní je vždy k dokonalosti něco chybělo. Neustále chtěla hubnout, aby se jí podařilo jednou někoho z nějaké kapely klofnout a žít její vysněný život. Problém byl ale v tom, že vůbec tlustá nebyla. Takže úporné diety vždy skončily neúspěšně. Její nejlepší kamarádkou byla Ivana, ale obecně se vžilo pojmenování Iva. Iva byla nejhubenější, až skoro nemocně hubená, ale velmi vitální a energická. Co vás na ní zaujme jako první, budou nejspíš její krásné dlouhé tmavě hnědé vlasy. Vlasy byla pýcha, o kterou velmi ráda pečovala, ale nebyla důležitější než přátelství, na kterém si zakládala. V partě byla jednoznačně tím nejmilejším a nepříjemnějším člověkem. To se ovšem nedalo říct o hádavém Radkovi. Horkokrevný hromotluk se silou několika kluků najednou. Dalo by se říct, že pár kil na víc má, ale koho to dnes zajímá. Radek se sebou byl vždy spokojený, a pokud to někomu vadilo, vždy se za něj ostatní postavili. Radkovým největším koníčkem jsou počítače, ale kdykoli má jít na schůzku party, jde okamžitě. Není takový ten typický ajtík, co sedí před monitorem celý den. Předposledním členem je Jakub. Nikdy nepřišel na to, jak se mu podařilo stát se členem této skupinky lidí. Ve škole byl nepopulární, ale těžko říct proč. Jediné, co snad dělalo je to, že se nebavil s lidmi, se kterými prostě nechtěl. Ve skupině okamžitě zaujal pozici moudrého a rozumného, proto se nejdřív všichni ptali na radu jeho, než se rozhodli něco udělat. Ne vždy měl samozřejmě pravdu, ale ve většině případů ano.
Toho posledního dne se všichni čtyři sešli ještě naposled jako třída před školou po té, co dostali vysvědčení. Všichni s ním byli relativně spokojení. Pár nemilých překvapení tam u každého sice bylo, ale byli již přijati na střední školu, tak je to tak moc netrápilo. Iva si spletla vlasy do copu a zaujala typickou pozici a výraz jejich třídní učitelky.
„Chceš snad něco říct?“ rýpla do ní Šárka. Vysvědčení si už srolovala do ruličky a uložila do aktovky. Nesnášela aktovky.
„Ano chci.“ odkašlala si, „jelikož jsou prázdniny tak je třeba nastartovat náš plán, jak se společně trávit a číslo jedna na našem seznamu je…“ do řeči ji skočil Kuba.
„Počkat, počkat, počkat, vy máte nějaký seznam? Proč o něm nic nevím?“ Vypadal docela nazlobeně, neměl rád, když jsou věci kolem něj.
„Ani nevím, s Pavlínou jsme na tom pracovaly asi od Vánoc a celkem nám to sedí, záleží už jen na tom, jak budete mít čas.“ odpověděla mu. Pavlína, alias Pája, byla posledním členem a těžko by někdo hádal, že ona je právě jejich vůdce, pokud se to tak dá nazvat. Do školy s nimi nechodila, protože navštěvovala jinou ve stejném městě a o ročník níž. Vůdcem se stala proto, že jediná kombinuje vše ze všech ostatních tak dostatečně, že jiné volby ani být nemůže. Bez ní by nebyli ani oni. Pavlína je podobná Radkovi. Horkokrevná a rázná, pokud s ní jste ale o samotě, je milá, naslouchavá a zábavná. Je i bláznivá, ale ne tolik, jako Šárka, jediné, co jí snad chybí je zdrženlivost, kterou naopak má Kuba. Kvůli tomu mezi nimi občas dochází ke konfliktu.
„Aha, no to jsem na něj zvědavý, tak, co je tím první bodem?“
„Pájina máma nám půjčí na příští týden chatu u rybníku, jelikož ale o nás má strach, pojede s námi. Slíbila nám, že nás bude opravdu jen hlídat.“
„Z ní to slibně, ale její mámu přeci nemáme rádi, není to blbé, aby byla s námi?“ namítl Radek. Její máma byla trnem v oku jak Páji tak ostatním. Byla dost přísná a občas nepříjemná. Pája si s ní nikdy nedokázala vytvořit pouto a to pro dívku v tomhle věku je velmi těžký nedostatek, který ji na vždy poznamená.
„O to se neboj. Při první příležitosti se jí zbavíme.“ dodala a odebrala se se Šárkou domů. Kuba s Radkem ještě chvíli postávali před školou a vzpomínali na zábavné a zajímavé chvíle které se jim na škole staly. Když Radek odešel, zůstal tam Kuba sám, ale ne dlouho. Jeho mladší sestra Denisa totiž taky chodila na stejnou školu a zrovna vycházela z budovy.
„Ahoj, tak jak jsi dopadla?“ zeptal se jí, když k němu s úsměvem dorazila milá blondýnka. „Uspokojivě. Pojď, jdeme domům, je to tady moc sentimentální.“ Naposled se otočila za plačícími spolužačkami a s nechutí se vydala s bratrem domů.
Týden, který musel trávit Kuba doma, než zahájí jejich prázdninový plán, se táhl jak voda. Pomaleji to snad ani nešlo. Naštěstí mohl trávit čas na počítači a tak jej pomalu zabíjet. Párkrát navštívil i své prarodiče. To dělal rád. Bylo to jako se vrátit to příjemnější doby, když zrovna poslouchal historky svého dědy. Babička jej za to sice kárala, ale Kuba je poslouchal rád. Prarodiče pro něj vždy byla podstatná část rodiny, bez nich by si nedokázal představit život.
V pátek odpoledne mu zavolala Pája a dala mu instrukce, co vše si má vzít sebou. Máma byla se situací již obeznámena a tak mu ráda pomohla sbalit si pár věcí. Přibalit si nezapomněl pro jistotu ani kapesní nůž, baterku a pár teplejších věcí. Když byl hotov, dostal nějakou hotovost pro případ nouze a vydal se na cestu.
Chata u rybníku byla opravdu hodně stará, ale ne zchátralá. Její dřevěná konstrukce již roky pevně držela, možná to byl menší zázrak, ale hlavně, že stojí. Okolí bylo kouzelné. Všude kolem byl smrkový les, ve kterém zpívala zvířata své písně a uprostřed třpytivě zářící rybník odrážející paprsky slunce. Před vchodem byla menší terasa, kde si všichni vyložili svá zavazadla a unaveně se posadili na lavičky. Pavlínina máme je, však odpočinout nehodlala nechat a bleskově je nahnala dovnitř.
První noc trávili společně, kromě „vetřelce“, jak se vžil název pro Pájinu mámu, u ohniště před domem.
„Je to tady kouzelné viďte?“ Nastartovala rozhovor Šárka. „Taky jsme kdysi s rodiči jezdívali, ale nebylo to na tak zajímavém místě.“
„My tady jezdíme každý rok. Je to taková rodinná tradice. Tohle je snad jediné místo, kde zapomínám na to, kdo jsem.“ odpověděla Pája. Radek si mezitím napíchl párek na klacek a začal opékat.
„Já bych se tady asi sama dost bála. Je to tu docela strašidelné že?“ Reagovala Iva a opravdu bylo vidět, že je lehce nesvá. Tímhle byla typická.
„No já ti nevím, kdo by se snažil dostat až sem aby strašil malé děti? To bych radši zůstal doma a válel se.“ zasmál se škodolibě Kuba a také si začal opékat párek.
„No možná se to zdá vtipné, Kubo, ale o tomhle místě se opravdu říká, že je nebezpečné. Vyprávěl mi to loni jeden rybář z okolí, ale nedávno bohužel už zemřel tak vám to nemůže povědět, ale já klidně můžu, tedea alespoň to, co si pamatuju.“ Smutně sklopila obličej k zemi a popotáhla.
„Já myslím, že ji radši slyšet nechceme, nebo jo?“ ptala se Iva doufajíc, že se příběhu opravdu nedočká. Když byla menší a zůstávala se sestrou sama doma, mívala z toho traumata.
„Já bych si ji rád poslechl, když už je ten večer a sedíme u ohně, takové historky se hodí, alespoň ty prázdniny začnou nějak divočeji.“ Radek se usmál a hladově se zakousl do jídla. Šárka jej sledovala lehce s odporem. Sama si přivezla pár balíčků rýžového chleba, aby vyzkoušela novou dietu, kterou vyčetla z časopisu.
„Tak tedy dobrá. Historka se vztahuje nikoli k rybníku, ale k lesu. Prý se v něm nachází zvláštní místo, kde žijí zmutovaná zvířata, která když se někdo přiblíží tak jej zabijí a sní. Sám toho prý ten rybář byl svědkem, ale podařilo se mu uprchnout. Popisoval mi, že se jednalo jako by o vlkodlaky, ale ti přeci neexistují že? Nejsem si jistá, nakolik byl pod vlivem, ale jestli nebyl, je to celkem znepokojující.“ Pája dovyprávěla a rozhodla se taky vyzkoušet vonící párky.
„To bude nesmysl. Ale jinak je to zajímavá historka, škoda jen, že nevíme, kde to místo je.“ zareagoval Kuba. Iva se tvářila ještě víc pobledle, ale stále se držela.
„No víme, mám mapku.“
„To jako vážně? Doufám, že tam nechcete jít!“ vkřikla vyděšeně Iva. Pája zapátrala v kapse kalhot a vytáhla mapu okolí. Na ní kromě turistických značek byla i značka, kterou tam někdo dokreslil. Její prst ukázal přímo na ni. Nebyla daleko.
„Co si udělat výlet?“ navrhl Radek a postavil se hrdě. „Bude to naše první prázdninová výprava za dobrodružstvím.“ Pohledy všech se více méně shodly, avšak pohled Ivy byl nejasný.
„No tak dobrá, půjdeme.“ odpověděla.
Pájina máma už určitě musela spát, proto postupovali tiše a rychle. Vzali si baterky, nožíky a vše, co se mohlo hodit. Připravení a nastoupení se sešli za chatkou, kde na ně již nesvítilo žádné světlo.
„Je to asi kilometr na severovýchod, tedy tudy,“ ukázala směrem, kde bylo nejméně křoví „ držme se spolu, ano?“ Nečekala na odpověď a vydala se směrem, který ukazovala mapa. Ostatní ji poslušně následovali.
Les byl temný, ani měsíční světlo nepronikalo korunami stromů, ale velký počet baterek to dokázal vykompenzovat. Kuba šel poslední a snažil se poslouchat zvuky nočních zvířat, jenže neustálé křupání větví stromů, na které šlapali, mu to nedovolovalo. Aby si pomohl, nechal skupinku trochu poodejít. To bylo přesně ono. Sám si hlídal, kam šlape a nikdo jej nerušil. Noční tvorové v tomhle lese však moc výřeční nebyli. Kromě jedné sovy, víc neslyšel, tak to raději vzdal, jenže kde byli ostatní? Musel se zdržet víc, než chtěl. Kuba se rozběhl před sebe, doufajíc, že nejsou daleko. Ostatní si jeho zmizení nevšimli, až když už byli asi dvě stě metrů od cíle, Pája zavelela stát.
„Kde je Kuba?“ Když se rozhlédla, nikde jej neviděla. Baterkou všichni pátrali v okolí, ale také nic neviděli. Šárka zavolala jeho jméno. Pro Kubu se to byl vztyčný bod, věděl, že od nich není daleko a přidal.
„Počkáme tady, určitě je v pořádku.“ Šárka si vytáhla plátek rýžového chlebíčku a s chutí se zakousla. Ivě se podařilo okousat si nervozitou všechny nehty, a aby si nekousala i prsty, nenápadně je cucala v puse. V dáli zahlédli blikající světlo baterky. To byl Kuba. Zbývalo již jen několik metrů, když světlo zhaslo a okolím se linul jeho výkřik. Všichni se vyděsili. Pája se snažila mobilizovat, ale co měla dělat? Pokud se jednalo o ty příšery, akorát by vkráčeli do pasti, ale kdyby ne, mohli mu pomoct.
„Jdeme, musíme se podívat, co se stalo, rychle.“ Zavelela a se všemi se vydala ke Kubovi. Když doběhli na místo, kde zhaslo světlo, našli stopy souboje.
„Podívejte!“ vyjekla Iva a vyděšeně ukazovala na zvířecí stopu v jehličí „To jsou ty příšery, o kterých jsi mluvila, musíme pryč!“ Šárka ji objala a snažila se ji uklidnit.
„Nemůžeme ho tu nechat, půjdeme po stopách toho zvířete a budeme doufat, že je v pořádku. Jdeme a pospěšme si.“ Stopy je zavedly přímo tam, kde původně mířili, na malou mýtinu s několika velkými kameny postavenými v kruhu. Uprostřed leželo tělo.
„Kubo!“ Volala Šárka, ale nikdo neodpovídal. Z posledních sil doběhli k němu. Kuba nevypadal raněný, dokonce dýchal, musel jen omdlít.
„Radku, hlídej nás, kdyby se to blížilo, musíš nám to říct.“ Radek poslechl a vydal se po obvodu hlídkovat. Po zvířeti však ani stopa. Šárka podepřela Kubovi hlavu a Pája na něj vylila trochu vody, což by jej mělo probrat. Kuba se vylekaně probudil a prudce vydechoval.
„Kde to jsem? Co se stalo?“
„To nevíme, hlavně, že jsi v pořádku a můžeme se vrátit. Vstaneš?“ Zkoumavě si jej prohlížela a předem očekávala kladnou odpověď. Kuba kývl na souhlas a postavil se.
„Radku, můžeme jít.“ zavolala. Radek se ale neozýval.
„Kde je?“ ptala se už tak vyděšená Iva.
„Támhle stojí.“ Šárka ukázala na Radka, jak pomalu couvá k nim.
„Nemůžeme. Jsou tady!“ V jeho hlase byl velký strach a obava z konce.
„Co že je tady? Sakra Radku!“ Pája však ani nemusela počkat na odpověď. Byli totiž všude v okolním lese. Temné svítící oči a otevřené chřtány plné zubů, čekající na zakousnutí. Opravdu to byla zvláštní stvoření, snad i vlkodlaci, jelikož chodili po dvou a byli vyšší než dospělý člověk. Radek se k nim konečně dosoukal a společně utvořili kruh, aby mohli všechny sledovat. Iva se Šárkou plakaly. Nikdo jim to za zlé neměl, šance, že by přežili, totiž neexistovala.
„Neměli jsme sem jít. Je to má chyba.“ Přiznala svou prohru Pája a sklesle dopadla na zem. Oči se jí zatřpytily v slzách a i ona se poddala pláči. Iva se Šárkou ji obklopily a společně se snažily nemyslet na to, co je kolem nich.
„Nemáme šanci.“ Dodával poraženě Kuba, i když byl stále odhodlaný bojovat.
„Něco mi tady nesedí,“ řekl Radek, „proč už po nás nejdou? Jsme tak snadný cíl.“
„To je dobrá otázka.“ Jednou zvíře ale čekání již nevydrželo a vyběhlo z lesního porostu. Rychlostí by překonal možná i geparda, když se však blížil k prvnímu kameni, okolím zazněla rána. Zvíře bylo na místě mrtvé. Radek s Kubou byli překvapeni, najednou se cítili v bezpečí.
„Ta zvířata k nám nemohou, ale jak ses tady tedy dostal ty?“ Nechápal Radek, protože pokud by je ty kameny zabily, nemohli by se Kubu donést.
„Na mě se nedívej, nic si nepamatuju.“ Měsíc, který dnes svítil v úplňku, dorazil až nad jejich hlavy. V jeho záři bylo ale i něco víc. Okolní kameny začaly zářit stejný, měsíčním světlem a to všechna nebezpečná zvířata z okolí, přimělo ustoupit. Děvčata se již uklidnila a společně s kluky sledovala, co se to kolem nich děje. Nic jiného se ale nestalo.
„Měli bychom jít.“ Navrhla Páj. Nikdo nic nenamítal, ale když se snažili opustit prostor, země se zachvěla. Kousek od nich se propadl kus země. Už z dálky bylo vidět několik schodů, které mířily pod zem.
„Asi není na výběr, musíme to podejít.“ Společně se vydali k falešnému podchodu a schod po schodu klesali hloub a hloub. Nikdo netušil, kam tohle vede, ale ve své představě věřili, že někam do bezpečí. Když ale dorazili úplně dolů, byla tam jen jedna místnost, podstavec s mísou a brána.
„Asi musíme projít. Najděte klíč k těm dveřím.“ Klíč ale nikde nikdo nenašel, jen podstavec s mísou, v níž poletovalo pět barevných světélek.
„Možná, že tohle je ten klíč, vezmeme je z toho a dveře se určitě otevřou.“ Jak Radek doporučil tak i udělal. Červené světélko jej jaksi vnitřně lákalo, a proto sáhl po něm. Věc se ani nebránila. Ostatní jej následovali, dokud nebyl kalich prázdný. Radkovi ale začalo být nějak horko, měl snad horečku? Kuba měl opačný problém, cítil, jak jeho tělo pomalu zamrzá, ale nemohl nic dělat. Šárka se naopak cítila nějak vlhká, její šaty byly z ničeho nic promočené, ale odkud se ta voda brala? Jediná Iva vypadala vesele. Usmívala se a kochala se krásou květu, který měla na ruce.
„Co se to s vámi děje?“ Nechápala Pája, která si jako poslední vybrala žlutý, ale ten asi jako jediný, neměl takovéto účinky. Když tu ale ucítila mírně škubnutí v zádech. Nevěděla, co to je, ale rozhodla se sama otevřít ta vrata, aby konečně byl konec toho všeho. Vší silou zatáhla za páku. Dveře se bleskově otevřely, a když se tak stalo, mocná síla za nimi je všechny vtáhla dovnitř. Vrata se s rámusem zavřela.

Asalenský les
Asalenský les neboli Hlučný hvozd, se nacházel na téměř celé ploše země Ventárie. Jedná se o jeden z největších lesů na celé Etheris. Spousta zvláštních druhů živočichů, nebezpečných uprchlých čarodějů, kteří si své skrýše stavěli v nejhlubší části lesa, které se říká Okruh smrti, ale i mnohem příjemnějších a přátelštějších stvoření. Dnes se však v Asalenském lese stalo něco, co ještě nikdy. Na jedné okrajové cestě směrem do hlavního města se objevila skupinka pěti lidí, nad nimiž stál trpaslík.
„Přesně touto cestou jsem kdysi šel taky. To jsem byl ještě hodně mladej, ale co pořád jsem ještě svěží.“ Vyprávěl dojemně zmateným lidem. „Jsem rád, že jste konečně tady, trvalo vám to téměř celý rok! No tak, pohyb, musíme jít.“ popoháněl je. Pavlína se postavila jako první. Byla špinavá, jako by se právě vyválela v prachu a to samé i její přátelé. Když se rozhlédla a nevšímala si osoby naproti, byla opravdu v lese, ale ne v typickém, jaké znala. Tenhle byl jiný, stromy ani jiné rostliny byly zcela jiné a zvuky zvířat také. Někde v dáli se ozvalo strašlivé zavytí. Iva se Šárkou okamžitě vyskočily na nohy a schovaly se za Páju. Ta je okamžitě odehnala a křivě se na ně podívala.
„Vstávat.“ Pohled hodila na oba chlapce, kteří stále leželi přimáčklí k zemi. Ivě jim bylo lítě a tak jim pomohla vstát a trošku je očistila od prachu. Kuba cítil velkou bolest hlavy, musel se pořádně uhodit. Radkovi naopak zůstala zaschlá krev na tváři, která mu zřejmě tekla z nosu. Celá skupina konečně upřela pohled na malou osobu, jež si je zkoumavě prohlížela.
„No, jsem rád, že jste si mě konečně všimli, mé jméno je Orelai.“ Orelai se zdvořile uklonil téměř až k zemi.
„No ehm my jsme, ehm, co to plácám, kde to jsme a proč?“ ptala se nazlobeně Pája. Orelai očekávající takový dotaz stručně odpověděl.
„No jste na planetě jménem Etheris a proč, to je taky dobrá otázka. Já osobně jsem čekal, něco víc? Ano to je to správné slovo.“
„Něco víc? A na co?“ zajímalo Kubu, který si pomalu sundával bundu, vy které mu bylo hrozné horko. Zbytek jej taky následoval. Neuvědomili si, že již nejsou v chladné noci, ale horkém poledni.
„Jste tak pohublí, až na toho chlapce v zadu, to nebudou mít moc radost, ne, ne, ne.“ Mumlal si. Pája k němu přišla trošku blíž a vážným tónem promluvila.
„Tak hele, řekni nám, proč tady jsme, jinak ti budu muset ublížit.“ Orelai klidně ustoupil a úsměvem se opět uklonil.
„Nemusíme přistupovat k násilí, oba víme, kdo by tohle vyhrál. A co se týče vaší otázky, tak je jednoduchá. Musíte nám tady pomoct.“
„A s čím?“ Připojila se stále vyděšená Iva. Něco jí tady nahánělo hrůzu a nebylo to jen cizí prostředí.
„Musíte nás zachránit od Temného Lorda z Dematry a jeho posluhovačů. Podle jedné legendy, nebo spíš věštby jistého Xarutha, právě za přibližně dvě stě let se na svět Válečníci vrátí. A to jste vy.“ Šárka nevěřícně kroutila hlavou a snažila se trošku přemýšlet. První otázka v její hlavě zněla, zda se jí to nezdá? Zkusila se štípnout, ale pořád byla tady, takže asi nespala a do hlavy se taky neuhodila, byla v pořádku. Musela to tedy být skutečnost.
„Jak víte, že jsme to my?“ Zeptala se zmateně sama sebe, jenže Orelai má vynikající sluch a tak ji odpověděl.
„Máte to napsané v očích a navíc, kdy narazíte jen tak na skupinku lidí válejících se na jednom místě a v tak divných šatech jako máte vy?“ Orelai měl pravdu, bylo to do očí bijící.
„Jak si tu pomoc přesně představujete? Jsme přeci jen mládež, a ne nějací bojovníci nebo tak.“ Skočil do rozhoru Radek. Měl vlastně pravdu. Nic neuměli.
„Vzpomínáte si, co se vám stalo, než jste sem dorazili?“ Všichni si ihned vzpomněli na podzemní místnost, barevná světélka a velká vrata, která je vtáhla do prázdna, teda sem.
„Ta světélka viďte, něco v sobě měla?“ Napadlo jako první Páju. Nic jiné se jich totiž tak silně nedotklo a navíc každý z nich měl zvláštní příznaky.
„Správně, to byla síla Elementů, která je nyní ve vás a pod vaší kontrolou, každý z vás by měl mít jiný, mohl bych i hádat, kdo má jaký, ale nejsem v tom dobrý, ale jsou i tací, co to poznají od pohledu.“
„A co s tou silou máme dělat?“ Pokračovala zvědavě. Povídání o moci jí fascinovalo. Vždy po ní toužila.
„Nejdřív ji musíte ovládnout a umět používat, pak s ní zničíte to, co má být zničeno.“ To zanechalo všechny v hlubokých myšlenkách. Vypadalo to jako z nějaké knížky. Mají kouzelnou moc a budou zachraňovat nevinné. Pája se všemi trošku poodešla. Potřebovali probrat tuhle situaci. Shodli se na tom, že se odsud asi jen tak nedostanou, takže budou muset spolupracovat a vyřídit to, co nejdříve. Trpaslíkovi sdělili, že teda pomohou a ten jim na oplátku dal, něco k jídlu a pití. Společně se pak vydali pryč.

Cesta pomalu ubíhala. Hluboký a temný les jen sem tam propustil pár paprsků světla, o které drobné rostliny bojovaly dole na zemi. Nad hlavami jim létali podivní ptáci a i jiní tvorové, kteří k ptákům měli poměrně daleko. Hlasy, které se všude rozléhaly, byly velice tajemné. Nešlo z nich poznat vůbec nic.
„Tady si musíme dávat pozor. Kapitán jízdy Galavaro mě informoval, že někde v této části se nachází tábor froglenů. Nebylo by dobré se s nimi setkat.“
„Kdo jsou frogleni?“ Reagovala ihned Iva.
„Jsou to takoví žabí lidí, když to řeknu velice stručně, jenže žábě se podobají jen zdáli. Mají sice tenké blány, ale prsty mají zakončené silnými drápy s jedem, takže není moudré se s nimi prát. Tělo mají takové tmavě zelené až fialové a podivně slizké, ale to je jen spekulace. Sám jsem na žádného nikdy nesáhl.“
„A co tvář? Ta většinou prozradí nejvíce, nebo ne?“
„Ach ano. Tvář se těžko popisuje. Hlavními rysy jsou snad žábry za drobnými uchy, silné zuby, které rádi cení na nepřátele a kostní výrůstky na hlavě.“
„Ti musí vypadat příšerně. Za jak dlouho budeme v tom městě, jakže se jmenuje?“ Zeptal se po delší době Kuba.
„Hlavní město se jmenuje Valveon. Můžu jen hádat, jak dlouho půjdeme. Pokud vezmu v úvahu, že jsme asi v půli cesty, tak hádám, že ještě asi dvě hodiny.“ Orelai si vytáhl kompas a pověsil si jej na krk. Mezi děvčaty se rozjela debata. Povídaly si, co asi budou jíst, co si obléknou a velmi rády se na to ptaly právě Orelaie, který nebyl zrovna nadšený. Radek ani Kuba se z toho však moc nedověděli. Probírali, které počítačové hry naposledy hráli, co jak v jaké udělali a taky to, že se dostali na stejnou školu. Kuba byl moc rád, že na nové škole bude mít staronového spolužáka, pokud se do té doby odsud dostanou.

Uběhla dalšího hodina plná vášnivých debat a rozhovorů jako pro nějakou televizi. Orelai je mezitím seznámil, kde budou bydlet a s kým se setkají. Sám král Trey se s nimi prý setká a možná je i ubytuje u sebe v paláci. Co jim taky řekl, tak to že Trey velice příjemný a společenský chlapík, srší vtipem a dobrou náladou, takže se nikdo z nich neobával ničeho nepříjemného. Jeho žena se jmenuje Antionela a nemají zatím žádné děti. Dále se dozvěděli, že ve městě se nachází několik chrámů zasvěcené pěti bohům, dále se ale o nich nechtěl zmiňovat. Zbyla jim přibližně hodina. Nepříjemné horko vládlo i v tomto jinak vlhkém lese. Zvyku zvířat utichly, zřejmě ze stejného důvodu jako oni.
„Nemá někdo vodu?“ ptal se Radek. „Po tom, co jsem si přivlastnil tu vaši sílu, je mi horko a když k tomu přidáte i místní horko, tak si to dokážete přestavit.“
„Dej mi láhev. Zkusím to.“ Zareagovala Šárka.
„Nemám láhev, nic jsem si nevzal.“
Šárka se rozhlédl po okolí po něčem, co by mohla zkusit naplnit vodou. A opravdu po chvíli našla jakýsi kámen s hlubokou dírou, akorát na pár loků vody. Vzala jej do ruky, sice byl těžký, ale zvládla to. Chvíli jej jen tak držela a čekala, že se naplní stejně jako ta sklenice, ale nějak jí to nešlo. Zavřela raději oči a snažila se soustředit na to, co chce. To se ukázalo jako to pravé, kámen se opravdu naplnil vodou. „Tady máš trochu vody.“ Podala Radkovi kámen.
„Jsi dobrá, moc díky.“ Poděkoval a s chutí se napil.
„Vydržte. Tady už to znám dobře. Jsme kousek a zanedlouho bychom měli spatřit první věže a hradby. Nemůžete si toho nevšimnout.“ Sotva to dořekl, křoví nedaleko nich se lehce zachvělo. Orelai jim posunkem ruky nakázal stát a sám se to vydal obhlídnout. „Je tam někdo?“
Z křoví nešikovně a doslova vypadla stařenka zahalená v ošuntělém a děravém hábitu. Hůlkou si pomohla na nohy, v rámci možností se upravila a poprvé si je prohlídla. Do tváře ji však vidět nebylo.
„Ach promiňte mi to. Jsem už stará a ztratila jsem se. Bůh mi vás seslal na pomoc.“ pravila.
„Ale paní, to nevadí. Pojďte s námi, pokud jdete do Valveonu, míříme tam.“ Nabídl ji Orelai.
„Ach při Pětic, jistě že půjdu. Mockrát vám děkuji. Jen abych vás moc nezdržovala.“
„Co je asi ta pětice?“ Šeptl Kuba Pavle.
„Nevím. Možná to budou ti bohové nebo něco takového.“
Tak se k nim přidala churavá stařenka. Jak již sama řekla, to se i stalo. Zdržovala je opravdu nesmírně, šli krok sun krok. Radkovi již žíla na spánku pumpovala o sto šest. A nejen to. Ptala se často na nanejvýš divné otázky. Jako například, jestli ještě mívají uhry, zda mají koně, či rádi vaří. Vše naštěstí přerušil Orelai.
„Vidím hradby, už nejsme daleko.“ Měl pravdu. Hradby byly vidět, ale to že jsou blízko, to se teda hodně sekl. Stařenka jakoby nabrala dech a přidala do kroku, tempo celého skupiny se konečně zvýšilo. Les prořídl. První paprsky slunce dopadaly na jejich kůži. Všem bylo příjemně, najednou se cítili jako doma. Jenže pak se stařenka z ničeho nic zastavila. Kuba se otočil a podíval se na ni „Je vám něco?“.
Stařenka jen letmo před sebou pohodila rukou. Chvíli jen tak stála a pak se v mžiku sekundy narovnala. Najednou nebyla tak malá, naopak byla dost vysoká. Šok ale přišel, když si sundala svůj hábit. Nebyla to totiž stařenka ale krásná štíhlá mladá a hlavně lidská žena v ž příliš sexy oblečku. Měla milý obličej s krásnými hnědými oky, rudé rty, které vyrýsovaly nebezpečný úsměv a vlnité hnědé vlasy až k lopatkám. Všichni jen zírali, krom Orelaie.
„Neya! Co ty tady hledáš? Společenstvo se přeci neplete do našich záležitostí!“
Neya, jak se jmenovala, prohodila letmo vlasy a popošla blíže.
„Ou, chtěla jsem se představit sama, zkazil jsi mi představení skřítku. Máš ale pravdu, jsem Neya, a co se týče tvé druhé otázky, Společenstvo se neplete do vašich záležitostí, ale do jejich!“ ukázala na ostatní.
„Vždyť to jsou jen potulné děti, co by po nich někdo chtěl?“ Snažil se lhát, jenže koktal a tak to nevyznělo moc přesvědčivě.
„Lžeš! Já vím, kdo to je. Elementární válečníci, podle věštby, přišli sem, aby zničili Pána Temnoty. Já je ale nepřišla zabít, chci vám něco nabídnout.“
„Opravdu? A co by to tak mělo být?“ Pavla popošla blíže, aby si vyslechla odpověď. Kuba s Ivou již věděli, že je zle. Poznali, že jí cuká nerv na spánku, ruce měla zaťaté v pěst a byla nervózní. Pokud se neudrží, skončí to zle.
„Má paní, vůdkyně Společenstva, má pro vás nabídku. Nabízí vám mír, což zahrnuje nejen to, že se nebudeme plést do vaší práce, ale i možnou spolupráci a to jen za to, že se k nám jedna z dívek přidá.“
Orelai prudce vystoupil a postavil se přímo k ní. „Nikdy se k vám nikdo nepřidá, moc dobře vím, jaké by z toho měly výhody.“
„Promiň, ale s tebou jsem momentálně nemluvila, tak laskavě uhni z cesty!“ zakřičela na něj.
„Podívejte, nejen že tady urážíte našeho přítele, ale ještě jste na nás hrála divadlo, a pak po nás ještě chcete, abychom se k vám přidaly? Musím vám teda říct, že nabídku odmítáme a vyřiďte si té vaší paní, že s tímhle může jít do háje.“ odpověděla dost rázně Pavla.
„Ty drzý spratku, jak se opovažuje!“ Neya natáhla ruku, že ji udeří, ale Pavlínina reakce byla rychlá a ruku ve vzduchu chytla.
„Tohle nezkoušejte a bylo by fajn, kdybyste se nám ztratila z očí.“ odpověděla velice slušně.
„Tss.“ Vyprskla Neya. „Ještě jsme neskončili, znovu se uvidíme.“ Poraženě se otočila a v mžiku zmizela v houští.
„Na tyhle si dávejte velký pozor. Společenstvo požehnaných žen, jak si říkají, je velice kruté a zlé uskupení, nenasytných, chamtivých a jinak nebezpečných žen z celého světa. V jejich řadách jsou i významné ženy ze světa politiky. Kdo je ale vůdce, to se neví jistě.“
„Nelíbí se mi. Ještě jednou mi nějaká zkříží cestu, tak ji zlomím ruce a zmaluju tvářičku, to si pište!“ informovala hrdě Pavlína.
„No jen aby to nějaká nenatřela tobě.“ rýpnul si Radek, za což hned schytal pohlavek a dost silný.
„Pojďme, už jsme tady.“ Zavelel Orelai. Před nimi již čekala ohromná brána do Valveonu. Celý vstup zdobily veliké sochy. Jedna v ruce držela knihu a ukazovala před sebe a druhá svírala meč a štítem se kryla. Obě byly zdobená různými vyrytými symboly, většinou na předmětech a oblečení. Když došli blíže, dalo se rozeznat i pohlavím. První socha byla žena a druhá muž. Elveové nejsou tak podobní elfům.
„Ty sochy představují hlavní aspekty elveů. Královna Itiliena byla velice moudrá, chytrá a spravedlivá žena. Za její vlády vše vzkvétalo, lidé ji milovali, ale i přes to se našli takoví, co chtěli její smrt a tak se královna stala vstupenkou na trůn pro její sestru Hydariu, která ji zavraždila. Druhá socha je Karylon, syn krále Mirna. Velel jeho armádě, se kterou se nejvíce vyznamenal ve válce s Lavardií a vítězstvím v poslední bitvě u řeky Oren. Když se pak vydal na cestu zpět domů, napadli je v lese zlé čarodějnice a celou armádu přeměnily v nemrtvé, bezduché příšery. Dodnes žijí v ruinách města Akalor.“
„Oba jsou to dost tragické příběhy, doufám, že jednou neskončíme podobně.“ utrousila pochybovačně Iva.
„Vy jste výjimeční, už teď je jasné, že na vás se jen tak nezapomene, a co teprve po tom, co dokážete. Pojďte, stráže nás musí zkontrolovat, než vstoupíme. “


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.05.2013, 17:41:57 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

O elementálech toho měli čtenáři už možnost něco přečíst nejen na SASPI, ale i vidět v podobě různých animovaných seriálů. Vcelku jde o oblíbené fantasy téma - viz vládcové elementů. Kolik jich vůbec je? Voda, Země? Vzduch? Oheň? A Led? Netušil jsem, že je jich až tolik. Ono obecně, ve fantasy se příliš nepohybuju, ale také si občas rád nějaký ten fantasy příběh přečtu...

Nechme však námět námětem a vrhněme se na další aspekty Tvého textu. Nad stylem nejspíše nemá cenu příliš dlouho hloubat, pokud na sobě budeš pracovat, ještě se vypíšeš a s každým textem budeš lepší a lepší (chce to však hodně dřiny, odhodlání a píle). Občas Ti to i v tomto textu skřípe (zkus si celý text pročíst "nahlas", abys slyšel, jak Ti zní). Popřípadě jej dej přečíst někomu, kdo Ti "nenadržuje", ať Ti řekne, co si o něm myslí (i s klady a zápory). ;-)

Po stránce obsahové (a dějové) nejde o nic nového. Hrdinové z našeho (reálného) světa jsou vtažení "kouzelným portálem" do světa docela cizího, který je pro ně veskrze překvapivým a oni se nestačí divit (kam se hrabe Alice a její svět Za zrcadlem). Dělám si krapet legraci, protože Tvůj pohled na svět (zde svět příběhový) trpí krapet menším nedostatkem - a tím je nedostatek detailů (těch správných detailů na správném místě). Musím se přiznat, že při prvním pročtení jsem se musel místy textem doslova "prokousávat". Pozor na přílišnou vatu v textu a na vysvětlování na nesprávném místě. Ovšem, co se mi vyloženě líbilo, byl Prolog k samotnému příběhu. Je: jasný, poměrně stručný, čtivý a napínavý. Další dvě kapitolky byly již krapet "ukecané", se stejně "ukecanými dialogy", které mohou čtenáře i uondat. Správně volené a položené dialogy mohou příběh krásně vést vpřed. Nechci se Tě nijak dotknout, ale čtení příběhu by nemělo být pro čtenáře "prací", ale "zábavou". Něco Tvému textu chybí a tím je nejen ta správná atmosféra, ale i uvěřitelnost (malinko jsem myslel i na jistou "klišátkovost" - co se dějové linky i samotné zápletky týče). Jo, ale i to nejspíš k tomuto žánru patří. Avšak osudy hrdinů mi (alespoň prozatím) nevyznívají příliš přesvědčivě. Možná je to tím, že už nejsem náctiletým čtenářem... (za chvíli budu starým bručounem, ach jo)

Gramatika... Pokud své chyby v textu nevidíš, popros některého z kamarádů, kteří ji ovládají lépe, popřípadě (zejména u překlepů) použij kontrolu pravopisu (zvládne ji - tuto funkci - každý lepší editor, ať už v MSOffice, či OpenOffice a podobně). Pozor na interpunkci, ať už jde o psaní čárek ve větách a souvětích (a to nejen co se oslovení a zvolání týče), pozor také na pravidla psaní přímé řeči a na návaznost uvozovacích vět na přímé řeči (zde pomohou pravidla, net a gooogle, a v neposlední řadě i dobrá a oblíbená kniha, snad to v ní nakladatel s autorem také nezmršili - jaká znaménka psát na konci přímé řeči a jaké písmenko - co do velikosti - vrazit ve větě, které tu či onu přímou řeč následují). V textu by se našlo i několik dalších překlepů a nedostatků (kupříkladu psaní zájmen ji/jí a tak dále). Něco málo jsem si dovolil vypsat níže.

Hodně zdaru přeji a plodné múzy. Zkus si představit, že jsi nejen samotným vyprávěčem, ale že prožíváš všechna dobrodružství spolu se svými hrdiny a také se "procházíš" po svém světě. Jak budou jednat? Mluvit? Co si budou myslet? Jak budou na ně reagovat bytosti z tohoto zcela nereálného světa? Co na naše hrdiny ještě čeká? Co čtenářům prozradit a co naopak krapet zatajit, apod. Držím palec. A ještě maličkost, pozor na přílišnou ukecanost. I čtenář má svou vlastní mysl a představivost, ovšem, neházej bobek na detaily (a smysl pro detail), protože umně položené podrobnosti dovedou příběh docela zajímavě "okořenit".


Co mi padlo do oka.
============

a) chybky v psaní přímé řeči:

-- „Ano chci.“ odkašlala si, „jelikož jsou prázdniny tak je třeba nastartovat náš plán, jak se společně trávit a číslo jedna na našem seznamu je…“ do řeči ji skočil Kuba. -- „Ano chci,“ + jí (skočil Kuba do řečí - TÉ dívce)

-- „Ta zvířata k nám nemohou, ale jak ses tady tedy dostal ty?“ Nechápal Radek, protože pokud by je ty kameny zabily, nemohli by se Kubu donést. -- nechápal

-- „Měli bychom jít.“ Navrhla Páj. -- „Měli bychom jít,“ navrhla Páj.

-- „Přesně touto cestou jsem kdysi šel taky. To jsem byl ještě hodně mladej, ale co pořád jsem ještě svěží.“ Vyprávěl dojemně zmateným lidem. „Jsem rád, že jste konečně tady, trvalo vám to téměř celý rok! No tak, pohyb, musíme jít.“ popoháněl je. -- „Přesně touto cestou jsem kdysi šel taky. To jsem byl ještě hodně mladej, ale co pořád jsem ještě svěží,“ vyprávěl dojemně zmateným lidem. „Jsem rád, že jste konečně tady, trvalo vám to téměř celý rok! No tak, pohyb, musíme jít,“ popoháněl je.

-- „A co s tou silou máme dělat?“ Pokračovala zvědavě. -- pokračovala

-- Kuba se otočil a podíval se na ni „Je vám něco?“. -- Kuba se otočil a podíval se na ni: „Je vám něco?“

-- „Tss.“ Vyprskla Neya. „Ještě jsme neskončili, znovu se uvidíme.“ -- „Tss,“ vyprskla Neya, „ještě jsme neskončili, znovu se uvidíme.“

b) stylistika a interpunkce:

-- Asalenský les neboli Hlučný hvozd, se nacházel na téměř celé ploše země Ventárie. -- Asalenský les, neboli Hlučný hvozd, se nacházel na téměř celé ploše země Ventárie.

-- Pohled hodila na oba chlapce, kteří stále leželi přimáčklí k zemi. -- Pohled hodila ??? (hodit můžeme "očkem", souhlasím, nestačilo by: Pohlédla na oba chlapce ...)

-- Hluboký a temný les jen sem tam propustil pár paprsků světla, o které drobné rostliny bojovaly dole na zemi. -- (stylistika)

-- Mezi děvčaty se rozjela debata. -- (chápu, že jo, ale "rozjela" se mi zde moc nelíbí)

-- Orelai je mezitím seznámil, kde budou bydlet a s kým se setkají. Sám král Trey se s nimi prý setká a možná je i ubytuje u sebe v paláci. -- (pozor na opakování slůvek, viz "setkají" vs. "setká")

-- Zdržovala je opravdu nesmírně, šli krok sun krok. -- (stylistika - copak byli na tanečních?)

-- Pokud bys neuspěla, pravděpodobnost, že se Etheris vzpamatuje z temnoty, bude téměř žádná. -- (no fuj) -- bude téměř nulová.

-- Hůl byla malá, spíš hůlka, ale to je jen klam. -- (pozor na časté střídání času ve vyprávění - tu v minulém, tu v přítomném a podobně)

-- No jste na planetě jménem Etheris a proč, to je taky dobrá otázka. -- (za "No" bych vrazil čárku - viz oslovení a zvolání)

-- Ano to je to správné slovo. -- (i zde bych dal čárku za "Ano") -- ano, to je to správné slovo.

-- Ta světélka viďte, něco v sobě měla? -- (chybí zde čárka) -- Ta světélka, viďte, něco v sobě měla?

c) další chybky:

-- Po té, co paní učitelka předala vysvědčení, darovali ji žáci nádherný zlatý šperk. -- Poté + jí (TÉ paní učitelce darovali žáci)

-- Toho posledního dne se všichni čtyři sešli ještě naposled jako třída před školou po té, co dostali vysvědčení. -- poté (ve smyslu "potom", či "pak")

-- Z ní to slibně, ale její mámu přeci nemáme rádi, není to blbé, aby byla s námi? -- Zní (pozor na překlepy)

-- Její dřevěná konstrukce již roky pevně držela, možná to byl menší zázrak, ale hlavně, že stojí. -- (stylistika + střídání času)

-- Před vchodem byla menší terasa, kde si všichni vyložili svá zavazadla a unaveně se posadili na lavičky. -- složili svá zavazadla (vyložit z auta, složit z ramenou, popřípadě jen: uložit - uložili)

-- Vyprávěl mi to loni jeden rybář z okolí, ale nedávno bohužel už zemřel tak vám to nemůže povědět, ale já klidně můžu, tedea alespoň to, co si pamatuju. -- teda alespoň to (pozor na překlepy)

-- „Je to asi kilometr na severovýchod, tedy tudy,“ ukázala směrem, kde bylo nejméně křoví „ držme se spolu, ano?“ -- (chybí interpunkce na konci uvozovací věty + mezera navíc v textu) -- „Je to asi kilometr na severovýchod, tedy tudy,“ ukázala směrem, kde bylo nejméně křoví, „držme se spolu, ano?“

-- „Ta zvířata k nám nemohou, ale jak ses tady tedy dostal ty?“ Nechápal Radek, protože pokud by je ty kameny zabily, nemohli by se Kubu donést. -- nechápal Radek + nemohli by sem Kubu donést.

-- Nabídl ji Orelai. -- jí (TÉ ženě)

-- Ty sochy představují hlavní aspekty elveů. -- Elveů (nejde o vlastní jméno?)

-- „Vy jste výjimeční, už teď je jasné, že na vás se jen tak nezapomene, a co teprve po tom, co dokážete. Pojďte, stráže nás musí zkontrolovat, než vstoupíme. “ -- (pozor na nadbytečné mezery v textu)

Vypsal jsem jen některé nedostatky (pro orientaci). Neopečovaný text pak jen zbytečně vypadá nedbale a odbytě.

Hezký den a ať se daří.
 ze dne 19.05.2013, 12:41:25  
   Abyx: Nečekal jsem že mi tady někdo napíše nějaké hodnocení, protože jsem ještě žádné nikde nedostal, takže si jej moc vážím a jsem za něj rád. Jelikož je to spíš zatím jen můj koníček a nemám za sebou žádný kurz ani nic podobného, tak věřím, že se časem určitě zlepším.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Prolog: Za mříž...
Mouvela
Pohlédl jsem jí...
Lulu
Pátek 14. díl
kraaska_
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr