obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915922 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ten, který přinese řád do tohoto města ::

 autor Xianghua publikováno: 12.05.2013, 21:29  
Tohle byla – s menšími obměnami, protože doslova si to vážně nezapamatuju a koncept jsem si nechat nemohla – moje maturitní slohovka. Ten výchozí text mi okamžitě spíš než kovboje evokoval Pistolníka ze série Temná věž od Kinga, takže jsem to pojala trošku jinak.)

Výchozí text: Bylo to město na kraji pouště. Slunce pálilo. Ze saloonu se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákony už dávno neplatily, jediný zákon byl zákon silnějšího… Kdo chtěl projít tímto vyprahlým hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem!
 

Po pusté, prašné ulici kráčel vysoký štíhlý mladík v černém plášti a těžkých botách. Kápě stažená hluboko do obličeje kryla jeho tvář před zraky náhodých kolemjdoucích. Neměl zbraň, což bylo v tomto městě neobvyklé. Šel klidně, vyrovnaně a cílevědomě. Když se náhodný závan větru zmocnil jednoho pramenu jeho dlouhých tmavých vlasů a vyprostil jej zpod kápě, mladík se jen neznatelně usmál a dál šel za svým cílem.

Došel na náměstí. Napůl zhnilé mrtvole visící na stožáru věnoval jen jediný útrpný úsměšek a vešel do saloonu. Náhlá změť mnoha různých hlasů, hádek a křiku uvnitř ho po tom nepřirozeném tichu venku úplně ohlušila, ale nehnul ani brvou a šel se posadit k baru vedle skupiny místních mužů, kteří ho okamžitě začali pronásledovat podezřívavými pohledy. Cizince tu neměli rádi.

Přišoural se k němu starý, seschlý barman. „Co to bude?“

„Whiskey.“ Mladíkův hlas byl tichý a chraplavý, jako by si už dávno odvykl ho používat.

Muži z města, silní, mohutní, zjizvení, v zaprášeném oblečení, na mladíka dál upírali své upřené, zkoumavé pohledy. Ten si jich však nevšímal – nevšímal si nikoho a ničeho kolem něj. Vytáhl z kapsy pláště cigarety a stříbrný zapalovač, jednu si zapálil a teď seděl a upřeně hleděl přímo před sebe, ani kápi si nesundal. Muže z nějakého důvodu znepokojoval, což je ještě víc dráždilo. Byli to tvrdí chlapi ošlehaní drsným klimatem a každodenním zápasem o holý život, kteří se nebáli ani tváří v tvář smrti, a teď v nich vzbuzoval takovéto pocity hubený, nemluvný mladík v baru. Mátlo je to a zároveň děsilo, což by si ale nikdy sami nepřiznali.

„Nějaký problém, pánové?“ Promluvil náhle a aniž by se na ně podíval. Jeho hlas zamrazil až v morku kostí.

„Co jseš zač, mladej? Neznáme tě tu.“

Mladík se pomalu otočil a obdařil je svým ledově chladným úsměvem. Muži si ale spíš všimli jeho ruky, ve které držel cigaretu a kterou jakoby náhodou odhalil – na dlani se mu skvěla zjizvená, napůl zhojená rána, která vypadala, jako by se mu někdo pokusil, a očividně úspěšné, pokusil probodnout dlaň skrz.

„Znáte. Jen to ještě nevíte. Ale brzo poznáte.“

***

Dívka byla celý den neklidná. Měla nějaké nejasné tušení, ale ať se snažila jak chtěla, nemohla ten pocit jakkoliv popsat. Až do večera se navzdory zákazu svého otce („Opovaž se chodit ven Marie, není tam bezpečno!“) bezmyšlenkovitě toulala městem, až došla k saloonu na náměstí. A okamžitě pocítila, že to je přesně to místo, kam musí jít. Vedena nějakým podivným tušením, snad šestým smyslem, vešla dovnitř a uviděla u baru sedět cizince. A náhle už věděla.

Posadila se k němu a zadívala se přimo na něj. „Kdo jsi?“

Mladík dlouho neodpovídal. „Kdo si myslíš že jsem?“

Děvče zaváhalo. Navzdory jeho studenému hlasu z něj cítila cosi, co ji přitahovalo.

„Já… já nevím. Ale něco z tebe cítím. Něco…“

„A co by to jako mělo být?“, zeptal se. Jeho hlas zněl pobaveně, pokud to vůbec bylo možné.

„To taky nevím, Ale…“. Náhle se zarazila. To když si všimla jeho znetvořené ruky.

„Co se ti stalo?“

„Nic zajímavého.“

Dlouho oba mlčeli. Nakonec se dívka osmělila. „Můžu se ti podívat do tváře?“

Mladík se na ni pomalu otočil a i přes jeho kápi cítila jeho pronikavý pohled. „Když myslíš že to sneseš.“

Váhavě natáhla ruku a sňala mu kápi z hlavy. A zalapala po dechu. Ne ani tak kvůli těm neskutečně pichlavým, jiskřivým, ledově modrým očím, ani kvůli tomu, jak se na ni díval, ale kvůli pruhu tenkých, nezhojených zkrvavených jizev táhnoucích se přes čelo kolem celé hlavy. A náhle věděla.

Už se ani nepotřebovala dívat na jeho hrudník, zbrázděný krvavými šrámy jako po mimořádně krutém bičování. Už ani nepotřebovala vidět, že na druhé ruce má úplně stejnou ránu jako na té první. Protože věděla.

„Kdo jsi?“, zašeptala mu do ucha otázku. Ale už nepotřebovala znát odpověď.

„Já jsem ten, co trpěl za hříchy ostatních, a teď ostatní budou trpět za mě… Já, má drahá, jsem ten, který opět přinese řád do tohoto města…“


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.05.2013, 21:29:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné... Kdybych tuto povídku nazval: "Jak jsem potkal nasraného Ježíše...", nejspíše by si někdo myslel, že jsem pěkně zhulenej (nebo kolik že jsem toho vypil). Zajímavě podaná povídka i s patřičnými westernovými klišátky (opuštěné ulice, oběšenec, saloon s podezíravými chlapy). Náš hrdina k sobě lidi přitahuje a zároveň je děsí, bůh ví, jak to dělal pravý Ježíš, když chodil po Galilei. Tehdy byl plný lásky a odpuštění, ale viset za cizí hříchy na kříži, zemřít a pak vstát z mrtvých a dívat se, jak se to tu dva tisíce let mele a nic, to jednoho vážně namíchne!!! A když to nemůže vzít "ve velkém stylu" (po taťkovsku - konec světa ještě přeci jen nenadešel), proč to nevzít po "svém"? ;-)

Všiml jsem si i několik chybek, něco jsem si dovolil vypsat níže. Zdá se, že první polovina povídky je více opečovaná, v té druhé je chybek více (zejména co se interpunkce týče - je tam jaksi navíc, občas i chybí).

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Co mi padlo do oka:

-- „A co by to jako mělo být?“, zeptal se. -- (čárka navíc před uvozovací větou)

-- „To taky nevím, Ale…“. -- (tečka navíc za přímou řečí)

-- Když myslíš že to sneseš. -- (před "že" bych vrazil čárku, spočítej si slovesa)

-- „Kdo jsi?“, zašeptala mu do ucha otázku. -- (opět čárka navíc)

(třeba jsem i něco přešel)

Ať se daří.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
Půlnoční setkán...
Nikis
Miluji
laven
Orel 2- čtvrtá ...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Tí druhí
Tomáš Belobrad
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr