obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915080 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39004 příspěvků, 5688 autorů a 387546 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Hunold a Elina - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 12.05.2013, 17:25  
13. kapitola
 

Ellad s Collinem v místnosti osaměli a zaraženě hleděli za pánem domu. Co teď a co potom? Uložit se ke spánku tady nebo odejít do stodoly ke koním? Hunold jim v tomto směru nenaznačil nic, takže – co teď? A co potom? To další rozhodování bylo ještě těžší. Hunold mluvil o odchodu. To znamená…
„Vyspíme se tady, Chodče. Je tu teplejc. Ale co zejtra?“ vyřešil otázku nocoviště Collin. Tu druhou, důležitější nechal Elladovi.
A hoch pochopil. Blonďatý obr byl odvážný, statečný a svým přátelům hluboce oddaný, ale nebyl vůdce. Vždycky spíš poslouchal, než velel, a vyhovovalo mu to tak. Takže teď rozhodnutí připadlo jemu. Šestnáctiletému klukovi bez nějakých zvláštních zkušeností. Hoch se zamyslel a znovu v duchu probíral všechna pro a proti. V místnosti vládlo v tu dobu hluboké ticho a čas běžel, ale Collin ho nerušil. Mlčel a jen se na něj díval. Tázavě, vyčkávavě a napjatě.
„Poslechneme,“ vyřešil nakonec celou věc Ellad a svá další slova volil opatrně a vyslovoval je pomalu a tlumeně, aby se k nim mohl jeho blonďatý společník kdykoli vyjádřit. Třeba něco namítnout. „Odejdeme odtud pěšky a beze zbraní, hned za úsvitu je schováme do sena u koní a vyrazíme dál. U sebe si necháme jenom nože.“
Hoch domluvil a stále čekal nějaké připomínky, ale žádné nepřišly. Collin souhlasně přikývl a začal se připravovat ke spánku. Pořádně zastrčil židli, na které předtím seděl, uložil se vedle ní na bok, zabalil se do pláště, zahuhlal přání dobré noci a zavřel oči.
Jak jednoduché, záviděl mu v tu chvíli Ellad. Žádné rozhodování a s tím spojené starosti, říkal si pro sebe, když silným fouknutím zhasil lampu a jen tak po hmatu následoval mladíkova příkladu. Uložil se na podlahu na druhé straně stolu a zavřel oči. Ale pochybnosti o správnosti toho, jak dále pocestují, ho pronásledovaly nejen před usnutím, ale i ráno.
Vstali s Collinem ještě za tmy, opatrně si posbírali všechny svoje věci a v tichosti opustili stavení. Hunoldovo psisko při jejich odchodu jen otevřelo oko, zhluboka si vzdychlo a zase oko zavřelo. Vůbec se nenamáhalo se zvadáním, případně s nějakým jiným pohybem.
Hraničáři vyšli ven a shledali, že skutečně neprší. Ten chlap měl pravdu. V bledém šeru právě se rodícího dne na sebe kývli a v dokonalé shodě zamířili nejprve ke stodole. Tam se zbavili zbraní, krátce pohladili své koně a potom se vydali na další cestu.
Ellad si ještě teď dělal starosti se svým rozhodnutím a část jeho já doufala, že Collin přece jenom vznese nějakou námitku, ale samozřejmě se tak nestalo. Blonďák považoval celou věc za vyřízenou a už nad tím vůbec nepřemýšlel. Chlapci tedy nezbylo, než doufat, že všechno dobře dopadne. Že Hunold je zkrátka spíš přítel než nepřítel.
Zhluboka si povzdechl a hodil tu záležitost za hlavu. Teď už se stejně nedalo nic dělat. Jedině se vrátit.
Mladíci kráčeli svižně a mířili teď trochu víc k východu. Ještě stále putovali jednotvárnou Otironskou pahorkatinou a to znamenalo vyjít kopec a sejít dolů. Přesto, jak se den pomalu blížil ke svému konci, byly ty kopce čím dál nižší, až se náhle ocitli na vrcholu posledního už spíš vršku než kopce. Zůstali zadýchaně stát a se směsicí úžasu a obdivu přehlédli krajinu před sebou. Byla rovná jako dlaň a hustě osídlená. Malé farmy se tu střídaly s velkými usedlostmi a svěže zelené plochy pastvin doplňovala žlutozelená strniště, hnědozelené sady i tmavě hnědá, už zoraná pole po sklizni. Ta krajina dýchala klidem, mírem a hojností a za ní, za vším tím zemědělstvím a ještě kus dál se k nebi tyčily vysoké bílé hradby a stejně bílé, mohutné a kulaté strážní věže.
„Nuras,“ vydechl Ellad a litoval, že je zataženo. Dobře si totiž vzpomínal na slova Roberta z Údolí, když mu to město popisoval. Za slunečného počasí prý vypadá, že září. Bílý klenot zasazený do zelené Rabarské planiny.
Hraničáři ještě chvilku postáli, a potom seběhli dolů. Už byli tak blízko. Na dohled. Přesto do města toho dne nedošli. Museli přenocovat ve stáji jednoho menšího statku a museli také uznat, že Hunold měl znovu pravdu. Nikdo jim nevěnoval žádnou zvláštní pozornost a tady se o pustině opravdu mluvit nedalo. Panoval zde čilý ruch a lidé byli všude. Mladí Hraničáři jich potkávali stále víc – rolníků, řemeslníků, obchodníků, poutníků i Northorových rytířů. To jak se víc a víc blížili k městské bráně. Oba zatím bez nesnází splývali s davem, ale co dál?
S dobře skrývaným napětím a obavami se zařadili do zástupu lidí směřujících dovnitř a pomalu postupovali vpřed. Strážní u brány byli velmi pečliví. Každého příchozího si důkladně prohlédli a každému položili pár otázek.
„Kdo jste a co tu chcete?“ začal s povinným výslechem jeden z vojáků, sotva na mladíky přišla řada.
„Jsme synovci hostinského od Meče a štítu. Jeho bratr nás posílá,“ zalhal bez nejmenšího zaváhání Collin, zatímco Ellad stál mlčky vedle něj a oči měl pokorně sklopené k zemi.
„U meče a štítu? To mi nic neříká,“ protáhl podezřívavě strážný, ale bylo znát, že je jen zkouší. Očividně se mu nezamlouvali.
„Kde to je?“ ozval se hned druhý a napřáhl proti Hraničářům hrot svého kopí.
„Na…“ snažil se vzpomenout Collin a strážným neušlo, že váhá. K těm dvěma vyslýchajícím se začali postupně stahovat další a kopí měli napřažená.
„Na Malém náměstí,“ zachránil situaci na poslední chvíli Ellad, kterému v té napjaté chvíli zapracovala paměť rychleji než nešťastnému Collinovi.
„Dobrá. Pusť je,“ rozhodl po pár vteřinách přemýšlení velitel hlídajících kopiníků. Jeho muži sklonili zbraně a zase se rozešli, zatímco ti dva službukonající se vrhli se svými otázkami na další ubožáky.
Ellad s Collinem vstoupili do města. Nuras na ně zapůsobil hlubokým dojmem už z venku, ale uvnitř… Byl obrovský. Největší město jaké kdy oba mladíci viděli nebo si jen dokázali představit. Město obehnané trojitými hradbami, takže aby se skutečně dostali dovnitř, museli projít dalšími dvěma bránami. Naštěstí už ne tak pečlivě střeženými. A opět si museli přiznat, že Hunold mluvil pravdu. Mezi první a druhou hradbou byl skutečně silně cítit pach koní. A nejen jich. Stály tu jak koňské stáje, tak i všelijaké chlévy a chlívky a nacházelo se zde také tržiště. Tržiště zabývající se ale výhradně prodejem živých zvířat – od koní, přes skot, ovce a kozy, až po drůbež a králíky. Tržiště se vším ostatním – tedy jeho část – zahlédli Hraničáři, když prošli druhou bránou. A než se dostali ke třetí, prošli i kolem několika řemeslných dílen, obytných domů a dvou nebo tří levnějších hostinců.
Tak tady se asi nalézá ta chudší městská část, pomyslel si Ellad a pamětí se mu zcela nečekaně mihla vzpomínka na Ethir. Hoch třepl hlavou, aby tu neveselou vidinu zahnal, protože byla úplně nesmyslná. Nepatřičná. V Nurasu se o nějaké chudší části snad ani nedalo mluvit. I tady totiž stály bíle omítnuté, zděné domy s okny do oblouku, se sloupy a sloupky a s velkým množstvím zvonic a zvoniček. Jen nebyly tak zdobené a měly méně pater – nejvýše jedno. A ulice? Byly dlážděné, čisté a většinou rovné, žádné špinavé, křivolaké uličky.
Hoch se spokojeně rozhlédl a hořel zvědavostí, co je čeká za třetí, poslední bránou. A Collin se cítil nejspíš úplně stejně. Svědčil o tom výraz jeho tváře i skutečnost, že mlčel. Na pojmenování tolika dojmů se mu v tuto chvíli prostě nedostávalo slov.
A pak to přišlo. Ocitli se za třetí obrannou hradbou a teprve teď byli opravdu v Nurasu. Došli na nejbližší náměstíčko, tam se zastavili, zhluboka se nadechli, rozhlédli se kolem, a…
„Jeto tu nádherný,“ řekli oba najednou a hned se tomu zasmáli. Vesele a upřímně. Veškerá nejistota a obavy posledních několika hodin z nich spadly a oni si mohli plně vychutnat zdejší pobyt.
Však také hned začali s prohlídkou. Pomalu bloumali ulicemi a obdivovali velké množství balkónků, podloubí, věží i věžiček, soch, fontánek s pitnou vodou, ozdobných rybníčků a hlavně zvláštních oken, která zatím nikde jinde neviděli. Všechna byla tvarovaná do oblouku a oddělená od sebe jen úzkým sloupkem. Zatímco v Ethiru nebo v Elasgilu se nacházela takto těsně vedle sebe vždy jen dvě okna, tady byla také, častěji však sloupek odděloval hned tři někdy i čtyři. Mladíkům se to líbilo. Zvědavě také nakukovali do výkladů místních řemeslníků a až vzrůstající hlad je upozornil na to, že by bylo dobré, porozhlédnout se po Malém náměstí a najít Hunoldem doporučený hostinec.


***


Hostinec U meče a štítu byla poměrně honosná, dvoupatrová budova z bílého kamene s novou, sytě červenou střechou, dvoukřídlými dveřmi a dřevěným vývěsním štítem, na němž bylo černými ozdobnými písmeny napsáno jméno zařízení i majitele. Collin s Elladem bez zaváhání stiskli kliku a vstoupili. Ocitli se v dobře větrané, prostorné obdélníkové místnosti s dřevěnou podlahou, tmavým, trámovým stropem a pěti jednoduchými obloukovitými okny vedoucími na ulici. Místnosti vévodil tmavě zelenými kachlemi zdobený krb, nyní vyhaslý, a pult, za kterým se čile otáčel hostinský, jehož podoba s Hunoldem se nedala přehlédnout. Jen místo rozcuchaného plnovousu měl ten muž pod nosem mohutný, udržovaný knír a jeho vlasy už na skráních šedivěly. No, a dále v místnosti samozřejmě stálo velké množství stolů a ještě větší množství židlí. Naneštěstí obsazených.
Zklamaní mladíci se zastavili krok ode dveří a nerozhodně se rozhlíželi kolem. Pátrali, zda nějakou volnou židli přeci jenom nepřehlédli.
„Je mi líto, pánové, ale jak vidíte, máme plno,“ oslovil je náhle hostinský a zničil tak veškeré jejich naděje na nález prázdného sedadla.
„Hm. Tak to se nedá nic dělat,“ pronesl rozladěně a trochu i smutně Collin a otočil se k odchodu. „Pojď, Chodče, půjdeme jinam.“
Ellad se však nehodlal jen tak vzdát. S drzým výrazem v obličeji dokráčel blíž k hostinskému, aby na něho nemusel pokřikovat, a sebejistě řekl. „To je škoda. Váš bratr Hunold nás ujistil, že u vás určitě najdeme ubytování alespoň na tři dny.“
„Hunold? Říkal jste, Hunold?“ ujišťoval se překvapený hostinský a mimoděk ztlumil hlas. „Vy jste mluvili s mým bratrem?“
„Ano,“ přisvědčil chlapec a také se trochu ztišil. „Přečkali jsme u něho ten největší déšť a nechal nás přenocovat.“
„On vás nechal přenocovat? Ten starej morous?“ nevycházel z údivu hostinský a Ellad se musel v duchu smát. Úžasu muže za pultem i jeho přirovnání. Morous na Hunolda skutečně sedělo.
„No, pak je to ovšem jiná,“ vzpamatoval se konečně hostinský. „Pro bratrovy přátele se tady místo samozřejmě najde. Pojďte, pojďte dál.“
Přátelé přímo asi nejsme, lehce nesouhlasil s pánem domu v duchu Ellad, nahlas to však raději nevyslovil. Místo toho spolu s Collinem následoval hostinského, který opustil své místo za pultem a vedl je do jen pár kroků vzdáleného tmavého výklenku, kde stál malý opuštěný stolek s několika nedávno umytými džbánky, talíři a lžícemi.
„Chvíli strpení, pánové. Jen malou chvilku,“ brblal omluvně Hunoldův bratr a spěšně stůl uvolňoval.
Oba Hraničáři mu ochotně pomohli a za okamžik už u něj skutečně seděli. Na dvou z kuchyně přinesených židlích. Nemluvili, jen sledovali cvrkot a těšili se na objednané pivo i trochu pozdější oběd.
Nečekali dlouho. Už za pět minut před nimi stály plné džbánky a za dalších pět minut jim hostinský osobně donesl dva plně naložené talíře – dozlatova opečené kančí plátky na nich dělaly společnost stejně zlatavým smaženým brambůrkům a pro zpestření byla celá ta voňavá dobrota ještě doplněna strouhanou syrovou mrkví a sladkokyselým hráškem. Zbývalo jen se do toho pustit. Ellad poděkoval a už se chystal ochutnat první sousto, když překvapením úplně ztuhl. Collin si totiž nevšímal lákavě vypadajícího pokrmu, ale strnule hleděl kamsi do místnosti. Zvědavě tedy sledoval přítelův pohled a znovu se musel usmát. Blonďák pozoroval dívku. Tak šestnácti, sedmnáctiletou, s havraními vlasy spletenými do dlouhého, silného copu a milým úsměvem. A pozoroval ji s takovým zaujetím, že si plného talíře snad ani nevšiml. Dívka obsluhovala hosty a on na ní mohl oči nechat.
„Colline,“ dloubl do něj Ellad a tvářil se přitom úplně normálně. Jakoby se nedělo vůbec nic výjimečného. Rád by sice svého staršího společníka trochu popíchl, nebyl si však vůbec jistý, jak by blonďák to šprýmování přijal.
Světlovlasý obr se po zaslechnutí svého jména vzpamatoval, přestal zírat na dívku a otočil se na Ellada. Podíval se na něj, pak na talíř před sebou a rozpačitě se usmál. Omámeně a jakoby ne zcela dobrovolně se chopil příboru a dal se do jídla.
I Ellad se pustil do své porce, ale s napohled větší chutí. S blaženou spokojeností si vkládal do úst jednotlivá sousta, důkladně je žvýkal a přitom po očku sledoval velmi podivně se chovajícího Collina. Mladý Hraničář sice jedl, nevěnoval se tomu však s takovým zápalem jako obvykle. Každou chvíli zalétl pohledem k dívce. A ona?
Když zjistila, že upoutala jeho pozornost, sklopila zrak k zemi a lehce se začervenala. Poměrně rychle se ale zase ovládla. Zvedla oči, podívala se přímo na Collina a ústa jí zvlnil úsměv. Blonďák se zatvářil potěšeně a okamžitě ten nepatrný, přesto významný projev přízně opětoval.
On se snad zamiloval, pomyslel si Ellad a pomalu dojídal.
„Líbí se ti?“ nevydržel to nakonec a polkl poslední sousto.
„Jo,“ přiznal obr neochotně, trochu zrudl v obličeji a začal roztržitě vyškrabávat talíř. „To je to tak vidět?“
Ellad neodpověděl, jen přikývl a pobaveně se uculoval.
Pro prázdné talíře přišla právě ona dívka a Collin neodolal.
„Smím znát tvé jméno?“ šeptl trochu nesměle a Ellad si uvědomil, že tohohle blonďatého, místy až hubatého mluvku neviděl ještě nikdy takhle rozpačitého.
„Elina,“ odpověděla tlumeně a na kratičký okamžik stydlivě sklopila své tmavé oči. Pak věnovala Collinovi další plachý úsměv, popadla prázdné nádobí, odspěchala a zamilovanému mladíkovi nezbylo, než ji opět zpovzdálí sledovat.
Oba Hraničáři si po dobrém jídle dali ještě jedno pivo, které jim ke Collinovu zklamání přinesl hostinský, a když ho vypili, odvedl je, naneštěstí opět on, nahoru do podkroví. Cestou po schodech se jim ten dobrý muž několikrát omluvil za poněkud nedostačující ubytování, s nešťastným výrazem ve tváři připomněl, že má skutečně plno, jako odškodné nabídl nemalou slevu a ještě stačil položit pár otázek o bratrovi. Odpovídat a vůbec jednat s upovídaným pánem domu musel Ellad, protože Collin ho nevnímal. V myšlenkách dlel u krásné Eliny a nebyla s ním řeč. Promluvil, až když vystoupali na vrchol schodiště.
„Máš hezkou dceru, pane,“ vyrazil ze sebe trochu zadýchaně a samozřejmě zcela mimo námět probíhajícího rozhovoru.
Ellad měl co dělat, aby po té prosté větě zachoval vážnou tvář a nevyprskl smíchy. A oslovený hostinský? Trochu se zarazil, zmlkl, přejel blonďatého mladíka zkoumavým pohledem od hlavy k patě a – nic. Neřekl Collinovi ani slovo. Jen otevřel dveře jejich pokoje, klíč nechal v zámku a vrátil se zpátky za svůj pult.
Oba Hraničáři po jeho odchodu ještě chvíli mlčky stáli na schodišti, pak nahlédli dovnitř pokoje a Ellad musel uznat, že hostinského předchozí omluvy byly na místě. O pokoji se totiž snad ani mluvit nedalo. Mladíci se s trochu nevěřícným výrazem dívali spíš na půdu. Na dlouho nevětranou a neuklízenou půdu. Ve vzdálenějším rohu stály podél zdí dvě staré, nejspíš dávno vyřazené postele, a pak tu byla oprýskaná skříňka, stolek, tři židle a na podlaze spousta prachu. Denní světlo tam vnikalo jediným, nemytým a navíc střešním okénkem.
První, co Ellad udělal, když se dost vynadíval a hlavně trochu vzpamatoval, tak vstoupil dovnitř a okno otevřel. Kupodivu to šlo docela lehce a ani mu přitom žádná jeho část nezůstala v ruce. Místností rázem zavanul čerstvý a v tuto chvíli i příjemný podzimní chlad a hoch v duchu přiznal tomuhle nezvyklému ubytovacímu zařízení alespoň jeden kladný rys. Velikost. Místnost byla prostorná, takže se v tomto ohledu nemuseli nijak uskrovňovat. A měla vlastně ještě jeden klad, ten ale objevili až později a ocenil ho především Collin.
Teď však mladík následoval chlapce do pokoje a hledal nějaká slušná slova, aby vyjádřil své pocity a dostatečně popsal přidělené nocoviště.
„Sakra,“ zaklel nakonec, protože vhodnější výraz nenalezl, z vršku skříňky sfoukl vrstvičku prachu a odložil na ní své zavazadlo s těmi několika málo nezbytnostmi, které si on i Ellad zabalili u Hunolda a pěšky donesli až sem. Víc zatím nestihl. Na schodišti totiž zaduněly kroky a o pár vteřin později vešli do místnosti dva mladí čeledíni, každý nesl v rukou čistý slamník a za nimi vstoupila Elina. Hraničáře minula zdánlivě bez povšimnutí, i když Elladovi a vlastně ani Collinovi neunikl šibalský úsměv, který každou chvilku zvlnil její rty, a kradmé pohledy, které přitom vrhala po blonďatém mladíkovi. On jí samozřejmě pohledy i úsměvy vracel, Ellad se dobře bavil a oba čeledíni čekali, až dívka odstraní z postelí staré slamníky, trochu lůžka opráší a oni dostanou pokyn k odložení svého nákladu. Potom se chopili starých slamníků, vyšli na schodiště a dali se do sestupování, zatímco Elina obrátila svou půvabnou, oválnou tvářičku k Hraničářům.
„Zítra to tu dám do pořádku, slibuju,“ řekla a znovu odhalila dvě řady dokonale bílých zoubků. „Nějak jsme nepočítali s tím, že by tu někdo bydlel.“
„Nic se neděje,“ zahuhlal odpověď jejím slibem i omluvou trochu zaskočený Ellad a jindy značně výřečný Collin se nezmohl na slovo vůbec. Jen na dívku tázavě pohlédl a – ona mu snad četla myšlenky.
„Až před půlnocí,“ špitla nesměle, protáhla se mezi oběma mladíky a chystala se odejít zpátky dolů.
„Kde bysme se mohli pořádně umýt, to náhodou nevíš?“ zadržel ji už ve dveřích Ellad.
„Náhodou vím,“ odpověděla a otočila se tváří k chlapci. „Buď si sem můžete nanosit vodu nebo se umýt venku u studny nebo, a to vám radím já, si dojděte do lázní. Nejlepší jsou U lilie. Tam se o vás postarají a až půjdete zpátky, zastavte se v pekařství Na rohu. Mají tam výborné chlebové bochánky plněné dobře okořeněným mletým masem a jak znám Marka, bude je právě vytahovat z pece. Takže si pochutnáte ještě na teplých.“
Skončila s výkladem dívka, proklouzla dveřmi a spěchala ze schodů. Zdržela se v pokoji mladíků víc, než měla v úmyslu, a také víc, než by schvaloval otec.
Hraničáři v duchu uvažovali nad nabídnutými možnostmi, po chvilce se na sebe podívali, souhlasně kývli a bez dalších průtahů společně opustili pokoj. Ani se nenamáhali s jeho zamykáním.
Bylo zvláštní, že si takto rozuměli. Beze slov a bez dlouhého dohadování. A přesto se dokonale shodli. Snad tohle přátelské souznění měla na svědomí ta věc s příjímáním Hraničářů. Snad přesně tohle byl ten správný vztah mezi Gyrem a jeho Čekatelem. Kdo ví?
Protože se opět rozhodli stejně, opustili hostinec a vyrazili do města. Za peníze ušetřené snížením ceny za ubytování si koupili nové košile, spodky a kalhoty, a potom se dali do hledání lázní. Netrpělivě vyhlíželi vývěsní štít s lilií a hořeli zvědavostí. O takovém zařízení totiž zatím ani jeden z nich nic neslyšel. Co tam s člověkem dělali, bylo zřejmé, ale… To se tam koupali všichni společně? Muži i ženské? A museli být všichni nazí? To tam měli tak velikou káď? A jak do ní nosili vodu?
Tyhle a ještě další otázky probírali mladíci celé hledání. Vlastně všechny otázky, které jim ohledně lázní táhly hlavou, probrat nestihli. Některé nestihli ani vyslovit, protože vývěsku s uvedenou, nádherně kvetoucí a voňavou rostlinou našli poměrně rychle. Elinou doporučené lázně totiž stály nedaleko hostince, jen o tři ulice dál, a mladíci s lehkou úlevou zjistili hned při vstupu, že budova má dva vchody a dvě samostatná křídla – pro dámy a pro pány. Pohled na úplně obnažené ženy jim tedy nehrozil, přesto… Lázeňské byly oděné jen velmi spoře, a tak… No nic. Každý muž, který do lázní vešel, si nejprve počkal, až na něj dojde řada a uvolní se jedna z mnoha kádí. To šlo naštěstí docela rychle, a tak nikdo ze zákazníků nečekal dlouho. Ani Collin s Elladem. Trochu vykuleně se oba zařadili za dva cizí muže a se zájmem se rozhlíželi kolem. Vybílený strop, barevně vykachlíkované stěny i podlaha, všude visící bílé plátěné závěsy skrývající jednotlivé kádě a poskytující koupajícím se pánům soukromí a také – samozřejmě – příjemné teplo a všudypřítomná horká pára.


***


Do hostince U meče a štítu se o hodinu a půl později vrátili úplně jiní lidé. Ellad i Collin byli vymydlení a vypaření, trochu ostříhaní a dohladka oholení, měli čisté a upravené nehty a na sobě nové části oděvu. Ty špinavé a propocené nechali v péči jedné z lazebnic. Za menší úplatek jim ta žena slíbila, že se o oblečení postará. Oni si ho měli jen za dva dny v lázních vyzvednout. Zářili proto nejen čistotou, ale i spokojeností. Navíc neskutečně dobře povečeřeli. Dívčino doporučení se ukázalo – no, báječné ve všech směrech a plněné chlebové bochánky byly opravdu výborné. Takže oba mladíci vešli do svého neútulného a zaprášeného nocoviště s výtečnou náladou a vypůjčeným trojramenným svícnem, který jim pomohl, aby nezakopli na schodišti, rozehnal tmu v pokoji a odhalil tak čistě povlečené postele přímo vyzývající k odpočinku po náročném dni.
Ellad neodolal. Přešel místnost, svršky odložil na jednu z židlí a jen tak ve spodkách vklouzl pod voňavou přikrývku. Po tolika dnech cestování a nocování na tvrdé zemi si vychutnával s pocitem nesmírné blaženosti pohodlí postele a až teď si plně uvědomil, jak moc je unavený. Mohutně zívl, popřál dobrou noc Collinovi, který odložil na stůl svícen a také se chystal k odpočinku, a obrátil se čelem ke zdi. Se spokojeným vzdychnutím potom zavřel oči a během deseti vteřin usnul jako miminko.
Vzbudilo jej až slabé vrznutí otevíraných dveří. Neochotně se otočil po zvuku a rozespale pohlédl na – Collina. Mladík měl na sobě pouze novou košili a spodky, v ruce držel hořící svíčku a snažil se chovat co nejtišeji. Všude kolem byla totiž stále ještě černočerná tma a chlapci se neuvěřitelně ulevilo. Klesl zpátky do polštáře a s velkým potěšením, že vstávat skutečně ještě nemusí, zase usnul. Ani se nepozastavil nad tím, kde mohl Collin takhle pozdě být. Došlo mu to až ráno, když jej blonďák opět vzbudil. Tentokrát chrápáním.
Sešel se s Elinou a teď to dospává, usmál se v duchu chlapec a zauvažoval, kolik může být asi hodin. V místnosti panovalo šero, ale on si nebyl jistý, zda je ten nedostatek světla způsobený začínajícím svítáním, zataženou oblohou nebo stavem okna. Nerozhodně pohlédl na spícího Collina, jakoby mu chrápající mladík mohl jeho otázku zodpovědět, a pak nad tím jen mávl rukou. Zavrtal se zase pod příjemně vyhřátou přikrývku a během několika minut znovu usnul.
Do třetice se vzbudil až o hodin a půl později a opět to měl na svědomí blonďák. Tedy, spíš jeho postel. Zavrzala, když se na ní posadil a ten zvuk Ellada probral. Hoch otevřel oči, podíval se na Collina a pobaveně mu zacukaly koutky. Mladý Hraničář seděl na posteli, nohy ve spodkách měl spuštěné přes její okraj, roztažené a opřené o podlahu, ruce měl volně položené v klíně a od pasu nahoru byl nahý. Rozcuchané vlasy mu neuspořádaně trčely na všechny strany a výraz jeho obličeje stál za to. Tvářil se totiž naprosto nepřítomně. Skelný pohled upíral kamsi do prázdna a vypadalo to, že vůbec neví, kde je, co je za den ani co má vlastně dělat.
„Colline,“ oslovil ho opatrně Ellad. Snažil se upoutat jeho pozornost a pomoci mu tak rychleji se vrátit do skutečnosti. To ponocování mu očividně neprospělo.
Mladík se k němu otočil, zaostřil pohled a tlumeně zaklel. „Sakra, já bych spal.“
Oba ale věděli, že to nejde. Museli vstát a vyrazit do ulic. Nebyli v Nurasu na výletě. Viggo je pověřil úkolem a oni ho nechtěli zklamat. Oblékli se tedy a opustili pokoj. Nezamkli, jen zavřeli dveře, seběhli schody a postranními dvířky, protože hlavní vchod byl zamčený, se dostali na dvůr. U studny ze sebe smyli poslední stopy spánku a vydali se do města. Nejprve na snídani, potom na výzvědy. Potloukali se kolem hostinců a obchodů a obdivovali tu zboží, tu zdobení na domě, tu hezkou ženu a poslouchali. Hlavně poslouchali. Co si lidé povídají a sledovali, jak se přitom chovají. Všímali si také ozbrojených hlídek, kterých bylo až nepříjemně mnoho. Alespoň podle jejich názoru.
K Meči a štítu se vrátili až hodinu po poledni, ale moc se nezdrželi. Jen se najedli, Collin zalaškoval s Elinou, a pak znovu odešli. Tentokrát zamířili mezi druhou a třetí hradbu a znovu si pozorně prohlíželi všechno kolem. Navštívili tržnici, nakoukli do několika řemeslných dílen a na pivu se stavili ve dvou hospodách. I když ta jedna se svým zařízením, obsluhou, skladbou hostů i kvalitou nápoje blížila spíš krčmě.
Ellad s Collinem se potulovali chudší částí Nurasu až do večera. Až před západem slunce, které toho dne kupodivu i občas vykouklo, stočili oba Hraničáři své kroky zpátky k domovskému hostinci. Dole si dali večeři a hned po jídle zamířili k sobě. Vyšlapali schody, otevřeli dveře a nevěřili vlastním očím. Byli vůbec ve správném pokoji?
Elina splnila svůj slib. Omyla okno, nábytek zbavila prachu a vytřela podlahu. Také vyvětrala, ustlala rozházené postele, na stolek rozprostřela tmavě vínový, vyšívaný ubrus, na sedáky židlí položila stejně zbarvené polštářky a podlahu oživila malým, ručně tkaným vínovým koberečkem s třásněmi. Pokoj se těmi drobnostmi neskutečně zútulnil a mladíkům chvíli trvalo, než se z toho příjemného šoku vzpamatovali.
„Hm,“ vydechli obdivně a ocenili tak dívčin výkon.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.05.2013, 17:24:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Collin se nám zamiloval a patrně se není čemu divit! ;-) Nejspíš přijde na řadu ještě třetí "díl", který uzavře tuto část (pokud se nemýlím). Jaké asi bude loučení? Nemůžu si ani představit, jak by se ti dva mohli dát dohromady a jak by spolu mohli žít (hostinský ji jistě - svou dceru - jen tak do světa nepustí). Na šotky jsem nehleděl. Zatím vypadá návštěva města jen v tom "nejlepším světle", uvidí se, zda se "zatáhne", nebo bude našim hrdinům štěstí přát i nadále. Nestřádají se někde (aniž by to čtenáři tušili) kdesi - třeba i za obzorem - ona pověstná temná mračna? (viz onen pověstný klid před bouří) Ale kdo ví... Možná bude jedinou "zápletkou" této části příběhu právě zamilování našeho mladého hraničáře do oné dívčiny...

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 13.05.2013, 18:56:43  
   Ellien: Ahoj,
tahle kapitola je skutečně taková odpočinková a nic moc se v ní neděje. Hunold i Elina se však vyskytují i v dalších příbězích, takže setkání s nimi jsem se věnovala trochu více a podrobněji.
Jinak díky za publikaci i komentář.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážník
(19.2.2019, 15:02)
Lodník
(5.2.2019, 19:04)
Maryen
(5.2.2019, 12:53)
Peter Lacey
(22.1.2019, 19:24)
obr
obr obr obr
obr
Niečo fakt múdr...
aegitalos
Slíznutej
diprimalex
Miluju ji
Joe Care
obr
obr obr obr
obr

Otázka
Dír
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr