obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Půlnoční setkání ::

 autor brunnerka publikováno: 15.05.2013, 12:07  
Napadá mě jen otázka a zároveň název jedné písničky. Chcíply dobrý víly? :-)
 

Na místním zámku odbila půlnoc. Postávám opřená o zábradlí sto let starého rezivějícího mostu s pohledem upřeným na říční hladinu, na níž se vlní odraz úplňku. Nořím se do vlastních vzpomínek na doby, kdy mi bylo příjemně. Topím se v představách, jak by mohlo být, ale není. Toto místo vyhledávám pravidelně zejména z toho důvodu, protože mě tu nikdo neruší. Cítím se tu mnohem svobodněji, než kdekoliv jinde. Do nočního ticha šumí jez a kdesi v dáli se ozývá kuňkání žab.

Najednou se do toho všeho přidávají i příjemné ženské hlasy zpívající líbivou melodii. Hledám místo, odkud by se to mohlo ozývat, div si nevykroutím hlavu, jenže nikde nikdo. Není mi to vůbec příjemné a dostávám strach. Chystám se k odchodu. Najednou, jen koutkem oka zahlédnu nezvyklý pohyb, proto se zastavuji a otáčím hlavou. Ztuhnu.

Jsem si naprosto jista tím, že se na mě upírá několik párů očí patřící poloprůsvitným postavám v dlouhých splývavých šatech, které stojí na hladině. Jejich oděv vypadá, jako by ho někdo ušil z měsíčního světla a vodních pěn. Před chvílí ještě tančily na vodě jako by to byl parket
Snažím se odsud zmizet. Nejde to! Nemohu udělat jediný krůček, ani žádný jiný pohyb. Mám pocit jako bych přimrzla k zemi. Co se to se mnou k čertu děje? Postavy jako by se vypařily, zmizely mi přímo před očima. Cítím, že mě něco tlačí směrem k zemi. Po chvíli to nevydržím a klesám na kolena. Snažím se udržet alespoň na všech čtyřech. Tělem mi projíždí strašná bolest, která však najednou polevuje.

„Musí zemřít,“ ozve se nade mnou ženský hlas. Otevírám oči a pokouším se alespoň posadit. „Nehýbej se!,“ říká mi ten stejný hlas patřící rusovlasé ženě. Vypadá jako víla z pohádky, probleskne mi hlavou.
Kolem mě stojí asi deset žen. Vytvořily kruh. Mám pocit, že mě probodávají svým pohledem. Jímá mě takový strach, že se z toho celá klepu a drkotám zuby. „Prosím, ne!“ snažím se odpovědět přiškrceným hlasem. „Proč?“
„Nechceme, abys vyzradila naše tajemství.“
Po tvářích mi stékají slzy. Zmůžu se jen na otázku: „Jaké tajemství, proboha? Kdo jste?“
Rusovláska hrubým hlasem dost neurvale odvětí: „Ty musíš být asi dost hloupý člověk. Domníváš se, že je v našem zájmu, aby se lidi dozvěděli o naší existenci?“
Srdce mi tluče tak silně, že ho cítím až v krku. „Nechte mě žít, prosím. Za nic nemůžu. Jenom jsem se procházela na svém oblíbeném místě, kde normálně nikoho nepotkávám. Slibuju, že to nikomu nepovím.“
Dostává se mi odpovědi: „Jednou za pět set let nás můžete spatřit. A také se pokaždé stalo, že jsme toho, co nás zahlédl, nechaly žít. Dostaly jsme se do pohádek v podobě mořských víl, sirén a bludiček. Zostudili jste náš rod svými lživými báchorkami. My rozhodně nikoho nesvádíme svým zpěvem a nenavádíme zbloudilce do bažin. Každého, kdo nás prozradil, stihlo strašné prokletí. Chci tě toho ušetřit, protože vím, že jste nepoučitelní.“

Do hovoru se přidává víla se stříbřitými vlasy, která vypadá jako nejstarší z nich: "Bellio, nebuď tak horkokrevná. Zkus vymyslit jiný způsob, jak zabránit tomu, aby cokoliv vyzradila."
„Aliandro, co bys dělala na mém místě? Pověz!“ opáčí trochu uraženě Bellia.
„Nech to děvče promluvit,“ odpovídá klidně Alliandra. Už od pohledu působí tak, že je velice moudrá. Bellia ji nakonec s respektem poslechne a vyzývá mě, abych promluvila.

Síla, která mě spoutala, trošku povoluje a s tím se vyjasňuje i moje mysl. Cítím příležitost se bránit, ale musím být opatrná. Spustím: „Já bych vám chtěla říct, že my jsme se v jádru nezměnili. Jenže před pěti sty lety, kdy jsme vás mohli zahlédnout naposledy, zde vládla doba, kdy většina lidí byla pověrčivá. Jenže se svět hodně změnil. Naše myšlení v současné době ovládají technologické objevy. Legendy a příběhy sice stále existují, ale málokdo jim skutečně věří...“
Na chvíli se odmlčím a vyčkávám na jejich reakci.

Víly se na sebe nevěřícně a mlčky dívají. Bellia se ujme slova: „To zní velice zajímavě, až se mi tomu nechce skoro ani věřit. Mluv dál, jen pokračuj.“
„Jsou země, kde samozřejmě pověrčiví lidé stále žijí. Ale zde, v Evropě, kde bydlím já, už tomu tak dlouho není. Lhala bych, když bych zatajila fakt, že výjimky samozřejmě existují i tady. Ale dospělý člověk, který by ještě v dnešní době byť jen doufal, že existují víly, a přiznal to druhým, bude automaticky považován za blázna, a to já nechci.“
Můj monolog přeruší stříbrovlasá Aliandra, jež se mě před chvílí zastala, otázkou: „Co je tohle za svět bez příběhů a fantazie? To už vážně v nic nevěříte?“

„Ráda bych vás vyvedla z omylu. Lidé stále mají rádi příběhy a pohádky. Hledají v nich oddych od všednosti, která je i v dnešní době, kdy nás obklopuje všudypřítomná technika a na světě převládá povrchnost a mamon, často velice ubíjející. Utíkají třeba před svými problémy stejně jako já. O tom, že jednou skutečně spatřím opravdové víly, se mi ani nesnilo. Ale teď bych nejraději šla domů a vše zapomněla.“
Aliandra rukou ukazuje směrem k rusovlasé víle a předává jí slovo. Bellia se snaží skrýt svůj překvapený výraz. „Tvé výpovědi věřím, ale dost mě zaskočila. Omlouvám se za to, co jsem chtěla provést, ale není v mé moci nechat tě zapomenout na to, co se teď stalo. Přesto tě důrazně žádám, aby sis tento zážitek nechala pouze pro sebe. Pokud se tak nestane, nemine tě trest. Věř mi, že bys potom nebyla šťastná do konce svých dnů. Možná by sis přála i zemřít.“

Slibuji, že si všecko nechám pro sebe a děkuji jim, že mě nechaly jít. Všechny víly v tom mžiku zmizí. Už slyším jen tiše řečenou větu jako by promlouval vánek: „Nezapomeň na to, cos slíbila, protože my nezapomeneme.“
Tělem mi projíždí zima a snažím se vstát, ale chytla mě křeč do nohy. Nevím, jestli to bylo jen moje vlastní pomatení smyslů a nebo se to skutečně stalo. Jediné, co si momentálně přeji, je usnout s vědomím, že si vše musím nechat pro sebe, protože by mě stejně všichni měli za pomatence. To by pro mě bylo to největší prokletí.

Zamyšleně se vracím domů, když najednou spatřím vysokou mužskou postavu v dáli před sebou. Obávám se projít kolem ní, ale nakonec se osmělím a kráčím směrem k domovu. Cestou přemýšlím o tom, zdali dotyčný něco neviděl.
„Co tu děláš?“ ptá se mě známý mužský hlas. Nenapadne mě nic lepšího, než mlčky dojít až k němu, abych se ujistila, jestli je to ten, který se domnívám, že by to mohl být.
„Ale, nic. Zatočila se mi hlava a pak jsem dostala jsem křeč do nohy.“
„Nejdřív jsem si myslel, že to je nějaký ožrala, který o sobě neví. Dokonce mám pocit, že jsem na dálku slyšel, že tam něco povídáš.“ Podívá se na mě takovým zvláštním pohledem, až se cítím trapně.
„To se ti asi jenom zdálo,“ zalžu. Snad to na mě nepozná, protože nejsem dobrá lhářka.
„Rozhodně jsem netušil, že zrovna tebe tady potkám. Přišel jsem si pořídit pár nočních fotek, ale tebe jsem si všiml až po chvíli, když ses už zvedala ze země. Jsi v pohodě?“
Zrovna jeho jsem si nepřála tady potkat, ale pravdu mu říct nemůžu: „Honzo, chodím sem v noci často, protože mě tu nikdo neruší. Zpívám si tady a občas i tančím, jenže mám nízký tlak a zatočila se mi hlava a upadla jsem.“
Honza na to reaguje otázkou: „Nepotřebuješ nějak pomoct?
„Ale to nic, jsem v pořádku. Jen mě trošku bolí hlava, za chvíli půjdu domů. Ukážeš mi, prosím, cos nafotil?“

Spadne mi kámen ze srdce, když zjistím, že kromě nasvíceného mostu s ležící postavou na zemi, na žádném snímku není vidět nic jiného. Naštěstí! Jinak bych musela zničit důkazy. Doma se snažím marně usnout s neodbytnou myšlenkou, proč jsem víly spatřila jen já. Nejsem si ani jista, zdali jsem je vůbec viděla, jenže ani doktorovi se svěřit nemůžu.


 celkové hodnocení autora: 84.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.05.2013, 12:07:07 Odpovědět 
   Zdravím.

"Chcíply dobrý víly..." To jako už neexistují ty dobré a zůstaly jen "mrchy"? Pěkné! ;-)

Ale zpět k textu. Pěkný rozjezd. Hezké detaily. Jde vlastně o mísení pohádkových motivů s naší realitou. Při onom dialogu vil s naší hrdinkou... jakoby se z textu vytratil onen počáteční náboj (může však jít jen o můj názor). Na jedné straně úsměvný příběh, na straně druhé se tváří docela vážně. Se smrtí nejsou žerty a co má být skryto, to tak musí zůstat. Já bych naší hrdince také nevěřil, že potkala víly, spíš bych si myslel, že byla "nadraná" (jak zákon káže). Nakonec, i víly si to pěkně odnesly, proč by měly existovat, když na ně stejně nikdo nevěří? ;-) Chybek jsem si nevšiml. Myslel jsem na to, zda by v textu nemohlo být ještě více napětí a nadpřirozena. Jako bych slyšel: "Šímo a víly ti nestačí?" Hm... Nějak to není ono, chce to ještě špetku "toho" a "tamtoho". Ale raději jdu, než mne něčím praštíš, nebo za mnou pošleš své víly... (bez legrace).

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Mé druhé já posílá svůj více profesionální komentář: "Docela zajímavě načrtnuto, takové setkání iluzí a snů s realitou. Setkání pohádkového světa se světem lidí, které mohlo být ještě více dotaženo, třeba i k absurditě. Čtenáři by mohli čekat, že se z naší hrdinky (třeba i) stane další víla (viz "Vítej do klubu."). Avšak to by už bylo zasahování do "autorského záměru".
 ze dne 03.06.2013, 0:18:27  
   brunnerka: Děkuju! :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Z obchodu žilet...
kimberly1995
Pohlédl jsem jí...
Lulu
Kapitola 3- Set...
Desdemone
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr