obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2916112 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Klam 11 ::

 autor obr.cz publikováno: 15.05.2013, 23:36  
Hrdina dojede k vesnici a přemýšlí co dál
 

Dojel jsem na dohled vesnice a schoval se v houští. Přikryl jsem motocykl maskovací plachtou a čekal jsem. Přišlo mi, že nejlepší čas na průzkum bude, až se setmí. Vesnice byla větší než ty, které jsem míjel. Spíš bych jej odhadoval na menší město, ne víc než takové dva tisíce obyvatel. Směrem ke mně se táhla dlouhá pole, která ve stínu hor vypadala velice malebně. Jen místy byly v polích rozesety remízky. Napočítal jsem jich asi pět.
Sám jsem si nedokázal představit lepší umístění vesnice. Ze tří stran ji chránily hory a přitom zepředu bylo dost místa pro pole, jež zaručovala veškerou obživu. Úpatí mělo přesně tu polohu, aby bylo snadno přístupné a mělo dostatek vlhkosti a zároveň i slunečního svitu. Rozdělení samotných políček a malých sadů ovocných stromků se nedá popsat jinak než geniálním. Spletitá síť zavlažovacích kanálů a potůčků se plazila mezi jednotlivými poli. Přístupové cestičky pro traktory a celkového rozmístění pěstovaných surovin bylo maximalizováno pro co největší úrodu.
V tomhle se vyznám jako v máločem. Většina výnosu naší rodiny byla ze zemědělství. Dá se říct, že celý život jsem jen přemýšlel o hnojivech, umístění kvůli slunci, zavlažování a velmi špatných snech ze špatné úrody.
Domy nebylo vidět. Dalo by se říct, že kde ves neměla přirozenou ochranu, jež jí skýtaly hory, stála zeď. Podle mého odhadu mohla měřit tři a půl až čtyři metry a vzhledem k mírnému kopci už jen dostat se k ní bude nepříjemné. V pravidelných rozestupech se ze zdi tyčily obranné věže. Těch jsem pro změnu napočítal sedm na zdi a ještě minimálně čtyři byly uprostřed města nebo vtesané do skály na jeho horské straně. Bohužel ani jedna z nich nevypadala, že by skrývala jenom tak zanedbatelnou zbraň, jako je kulomet.
Jsem si jistý, že bez letecké podpory je město prakticky nedobytné. Těžká technika, tanky a podobná sranda by, vzhledem k něčemu, co vypadalo účinněji než obyčejné raketomety, neměla moc šanci. A ta letadla by kvůli těm kopečkům a větříkům, co tam vanou, taky nebyla zase tak velká výhra. Celé se to jevilo krajně nedobytně.
Tma dneska nastala dříve. Plazil jsem se jedním ze zavlažovacích potůčků. Sice jsem se musel namočit, ale ani člověk nemůže mít všechno. No člověk zrovna ne, řek´ bych, že jsem spíš takový Mixík, ale momentálně dost mokrý. Jakmile se setmělo, z věží začaly svítit reflektory, z každé dva, a začaly prozkoumávat vše před hradbou. Vždy když byly blízko, přikrčil jsem se, takže mě nikdo neměl šanci mě vidět. Díky bohu za černé kožené Hadry. Příkop mířil až pod hradbu, kde se podél ní měnil v jeden velký příkop. Až takhle zblízka jsem si všiml, že jediný vchod do města byl něco jako předimenzovaný padací most. Ten se jevil ještě nepřístupněji než cokoli ostatního. Víc než nápadně připomínal pasivní obranu středověkých hradů. Jen rytíři na hradbách chyběli.
Doplazil jsem se až k mostu, ale tudy se opravdu dovnitř dostat nedalo. Příkop sám o sobě byl dobré dva metry hluboký. Co nejtišeji jsem plaval vpravo a pokoušel jsem se najít jakoukoli chybu nebo cokoli, díky čemu bych se dokázal dostat dovnitř. Zeď však byla hladká jako prdýlka osmnáctileté panny před prvním zásunem. Dokonce jsem neviděl ani větší mezeru v osvětlení reflektorů. Byly naprosto přesně synchronizované, upřímně až mě to štvalo. Pokoušel jsem si ji prohlédnout detailněji, ale nedokázal jsem poznat, z čeho je. Tipoval jsem to něco mezi čistou skálou a neuvěřitelně houževnatým kovem. Ani pancéřová vrata prominentních atomových krytů nebyla takhle kvalitní.
Aniž bych našel jedinou vadu, doplaval jsem ke skále, do které byla zasazena. Pokusil jsem se na ni vyšplhat až k místu, kde by se dalo přelézt, ale nešlo to. Sama skála byla upravená do té podoby, že nebyla nejmenší šance dostat se dál. Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám plavat dál, ale ani druhá strana se nejevila nějak více nakloněná mému vniknutí. Ta mi pro změnu připomnělo pannu starou. A to dosti ošklivou a nedobytnou.
Našel jsem nejbližší zavlažovací potok a pokusil se odplížit zpátky k remízku. Dvakrát mě málem zachytila světla, ale unikl jsem. Prostě Batman hadra. No stejně jsem dobře hodinu a půl strávil tím, že jsem se přesouval. A ne, nebylo to příjemné. Ono v noci je opravdu chladno.
Jen co jsem dorazil zpátky k mému maskovacímu křoví, sundal jsem oblečení, vykroutil jej a dal jej sušit na větev. Jen tak nahý jsem vlezl pod svou spací celtu a snažil se přijít na to, co dál. Chlad mi sám o sobě nevadil. Věděl jsem, že mi nemůže ublížit, ale byl prostě nepříjemný.
Celý zbytek noci jsem přemýšlel, co dál dělat a jak se do vesnice dostat, ale nic mě nenapadlo. Tedy napadla mě jediná možnost a té jsem se docela obával. Nechával jsem si ji hlavou kolovat od ucha k uchu, ale věděl jsem, že nic lepšího mě stejně nenapadne. A to, že mi v těch uších místy opravdu hučelo
Sotva začalo svítat, znovu jsem na sebe oblékl své ještě dosti mokré oblečení a chystal se vyrazit. Opravdu dlouho se mi do něj nechtělo, ale jet nahý, to jsem se neodhodlal ani já. Sbalil jsem celtu a nastartoval harlyho. Chvíli jsem přemýšlel, že si někam dozadu pověsím bílou vlajku, ale nějak nebylo z čeho ji vyrobit, tak jsem vyrazil jen tak.
Přímo po hlavní cestě jsem si to pomalu šinul rovnou k padacímu mostu. Lehký vánek mě šimral pod oblečením a vzduch voněl tak, jak to umí jen pole zkropené ranní rosou. Čím více jsem se městečku přibližoval, tím více jsem doslova cítil, jak se na mě upínají desítky těžkých zbraní. Na hradbách se za klenutím objevovaly stále další a další postavy a všechny mířily jen a jen na mě. Dokonce jsem zaslechl i sirénu, která mobilizovala zbytek obyvatel. Nikdo však nestřílel.
Zastavil jsem asi dvacet metrů od začátku příkopu a zbytek cesty došel po svých.
Zůstal jsem stát a notnou chvíli jsem váhal, co dál.
"Jsem vyvolen, ten, jež má spasit vaši zem, žádám o vstup na vaše území a pomoc v mém úkolu!" Řekl jsem nakonec pravdu, kupodivu se po mých slovech začal spouštět most. Vrátil jsem se k Harlymu a pomalu se rozjel. Mokrá cesta mi jemně šplouchala pod nohy, a když jsem šel po mostě, klouzalo to. Teď takhle sebou seknout by byl asi trapas.
Za hradbou mě čekala menší armáda s namířenými zbraněmi. Každý z nich měl v ruce minimálně lehkou malorážní flintičku, takže jen co jsem sesedl z motorky, dal jsem ruce nahoru. Všichni z nich měřili odhadem něco kolem dvou metrů a vypadali jako normální lidé. Normální ozbrojení lidé v neprůstřelných vestách, helmách a se samopaly v rukou.
"Mám na zádech sekeru, je to můj věrný pobočník, rád bych ji sundal. Slibuji, že nikomu z vás neublíží." Ti se mi v závěsu už notnou chvíli vrtěla. Sama se necítila nijak dobře a nebezpečí, které z této situace vyloženě sálalo, ji nutilo být v pozoru.
"Dobrá tedy, propusť ji." Ozval se hlas odněkud z davu.
"Zývám já se Kemáz a jsem správcem města zdejšího, přicházíš-li s mírem v srdci svém, buď vítán v kraj náš." Mezi vestami a helmami se prodral chlap v tmavě zeleném oblečení s kloboukem padajícím do očí a rudou šerpou přes prsa. V levé ruce třímal hůl, která byla delší než on, a pravou měl ke mně napřaženou. Vypadal staře, ale v očích pod krempou byla vidět síla a odhodlání.
Vyprostil jsem Ti z popruhů a ta se napůl spokojeně a napůl ostražitě začala vznášet po mé pravé straně. "Zdravím i já tebe a celý tvůj kraj." Pokynul jsem hlavou a přijal nabízenou ruku. Stařík měl překvapivě pevný stisk. Pořádně jsem si jej prohlídl, vypadal jako člověk. Jediný rozdíl jsem spatřil v jeho očích. Zornice měly snad tvar hvězd, ale nebyl jsem si tím jistý. "Děkuji za uvítání." Mírně jsem pokynul hlavou.
"Následujte mě prosím do míst, kde pohovořiti si je pohodlnější a kde krmí naší vytříbenou, návštěvu vaši uctít dokážeme."Po těch slovech se většina zbraní, jež na mě mířila, zvedla a já prošel valem vojáků. Krmí? No jo vlastně, já nesnídal. Nějak zapomínám jíst.
Jestli všichni mluví tak debilně, pak nevím, jestli bych tady měl být.
"Potřebuju, aby se mi někdo postaral o motorku." Nechtělo se mi nechávat harlyho těm neznámým lidem, ale co zmůžu. Před branami by jí asi bylo hůř. Snad se tady nekrade jako u nás na zemi.
Správce jen mávl rukou a dva ozbrojenci se odpoutali od skupinky.
"Nepodřete ho!" Stihl jsem za nimi zavolat, ale zbytek davu se dal do pohybu opačným směrem.
Celé město, jak se z venku zdálo temné, bylo překvapivě prostorné a zalité slunečními paprsky. Asi sto metrů od hradby jsme přešli přes další most a pak za druhou, nyní už menší hradbu, která ovšem byla snad ještě lépe vyzbrojená než původní vnější stavba. Nechyběl ani příkop. Procházeli jsme kolem bílých domků a celá vojenská atmosféra jakoby opadla.
V kašně zurčela voda, děti si hrály na honěnou a truhlíky plné květin na oknech dokreslovaly podivně domáckou atmosféru. Líbilo se mi tady. Lidé kolem na mě koukali s neskrývaným zájmem, ale neměli strach. Ano, venku bylo nebezpečí, ale tady ne. Tady se jim opravdu nic moc stát nemohlo. Byl to zvláštní pocit, ale i přes množství zbraní, které na mě stále mířily, jsem jej sdílel.
Po pár odbočkách jsme došli k vysoké šedivé budově pod skálou. Jako jediná uvnitř města se zdála být ozbrojená. Dvě obranné věžičky na jejím vrcholu a dvě kulometná hnízda vytesaná do skály nad ní dávaly jejímu vzhledu až nebezpečnou důležitost. Nedokázaly to zmírnit ani vlaječky, a dokonce ani květiny, které rostly na každém možném místě města. Tihle lidé budou asi vážně úchylní. Ze všech těch barev se mi motala hlava.
Prošli jsme dveřmi, které si nezadaly s protiatomovými vraty některých menších krytů.
Vstupní chodba se táhla několik metrů rovně, pak na ni navazovalo několikero schodišť táhnoucí se všemi možnými směry. Elektronické oko několika kulometů sledovalo náš pohyb, ale žádný nespustil. Vzhledem k průměrům hlavní bych dával posádce v chodbě maximálně půl vteřiny. Pak by se ona i s mou maličkostí proměnila v nevelkou, zato značně rozteklou hromádku sekané. Krvavé.
Vystoupali jsme po prvním schodišti a vešli do malého sálu.
Nad čestnými místy byla vlajka s barvami města a druhá se znakem urobora. Jak poetické.
Přijal jsem nabízenou židli a posadil se. Masivní dřevěný stolek s polstrováním potaženým rudým sametem. Vše v místnosti vypadalo oficiálně a opravdu velmi kvalitně. Pohodlí zaručeno.
"Co přivádí tebe v náruč naši?" Začal Kamáz tou jejich divnou řečí.
Byl jsem rád, že se ujal slova, chvilku jsem už přemýšlel, kdo z nás začne.
"Nejsem si jistý." Odpověděl jsem upřímně.
"Můj přítel Hanz je prý vězněn v nějaké pevnosti a sám si nejsem jistý, co mě přivedlo k vám, ale mám pocit, že byste mi mohli pomoci se tam dostat." Dívali se na mě a nic neřekli.
"Vím přibližně, kde se pevnost nachází, ale to je zároveň vše, co vím." Chvíli jsem přemýšlel, jestli jim mám říct o mrtvém v poušti, ale řekl jsem si, že ano, když už… Podle mě jim to nebude vadit, a jestli ano, v místnosti jich včetně strážce zůstalo sotva devět a mířili na mě jen dva z nich.
"Dozvěděl jsem se o vás od jednoho starého muže, který mě přepadl v poušti."
Davem to zašumělo.
"Můžeš jej prosím popsat?" Díval se mi přímo do očí a jeho hvězdičky zorniček byly až neuvěřitelně malé. Chvilku jsem přemýšlel, jestli ho nesundat rovnou, ale něco mi řeklo, že ne.
"Malý, štíhlý, ovládal bojové umění a jmenoval se Coler." Místnost při vyslovení toho jména zašuměla podruhé a notně hlasitěji. Mnozí vojáci si vyměnili pohledy.
" Aspoň to tedy říkal," znejistěl jsem.
"My známe to jméno." Promluvil muž sedící správci po pravé straně.
"On je jedním z hlavních mistrů klanů zabijáků." Nedůvěřivě se na mě podíval.
"Zabil mnoho našich lidí a jeho klan je velmi nebezpečný, jak se ti to povedlo?"
Docela se mi nelíbilo, jak zvýšil hlas, ani vyloženě nepřátelský pohled, kterým se mi zabodl přímo do očí. Z hvězdiček to vypadá ještě divněji, než bych řekl.
"Na tom teď nezáleží." Zarazil ho jasný autoritativní hlas Správce.
"Omlouvám se vám, ale takhle dva dny před obřadem všichni tak trochu překypují agresivitou, jistě to znáte." Omluvně dokonce i pokynul rukama.
"Kdo jste a o jakém obřadu je řeč?" Znovu ten pohled přímo do očí.
"Jako byste to zrovna vy nevěděl. Jsme vlkodlaci a vy také." Usmál se na mě jako na dítě, které se nevhodně vyptává. Nervózně jsem si poposedl na židli.
"Nejsem vlkodlak, mám v sobě část všech bytostí. B-byl jsem tak stvořen." Regulérně jsem se zakoktal. Být zase jen člověk asi i zrudnu.
"Tak se podívejte sám." S těmi slovy sáhl do kapsy a podal mi obyčejné kosmetické zrcátko. Nedůvěřivě jsem jej vzal do ruky a pohlédnul do něj. Svou tvář jsem poznával jen těžko. Čelist se mi rozšířila, vrásky vyhladily a... Kurva! Nevěřícně jsem vydechl. Měl jsem je i já. Zornice ve tvaru hvězd. Dobře, teď sem byl vyveden z míry víc než řádně. Až jsem se skoro bál zeptat na tu druhou věc.
"Jaký je to vlastně obřad?" Usmáli se všichni okolo. „Přece sex, co jiného by nám dokázalo pomoci?“


 celkové hodnocení autora: 85.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.05.2013, 23:34:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi popisy vesnice, které nám zprostředkoval náš hrdina vlastním pohledem. Ono hledání skulinky (kde nechal tesař díru) je docela napínavé. Nakonec, když to nejde silou, snad pomůže zdravý selský rozum. Přeci jen jej mohou zabít vždy, pokud není náš hrdina vyloženě nesmrtelný. Fakt, že je také vlkodlakem, či má něco z "vlkodlačí krve", je zajímavý (stejně tak zmínka o chystaných "orgiích"). Uvidíme v dalším díle (kam se příběh vydá a co se čtenáři dozví dále). Více se mi líbily pasáže průzkumné, než ty dialogové (čili ukecané), ten jazyk cizinců je vážně otravný, ale pšt! ;-)

Po technické stránce pozor na občasnou práci šotků, chce to pozorněji si svůj textík pročíst, nebo povolat do služby nějakého toho betareadera (další pár očí navíc). Hlavně bacha na psaní přímé řeči a návaznost uvozovací věty na tu či onu přímou řeč (zde pak bych se věnoval více interpunkci na konci přímé řeči a velikosti počátečního písmenka na začátku uvozovací věty - pomohou pravidla, internet, nebo dobrá kniha - tam se přeci také hovoří prostřednictvím replik hrdinů). Tož tak. Nějaké příklady jsem vypsal níže.

Hezký večer a psaní zdar.

P.S. Několik málo maličkostí (jen příklady):

-- "Nejsem si jistý." Odpověděl jsem upřímně. -- "Nejsem si jistý," odpověděl jsem upřímně.

-- "My známe to jméno." Promluvil muž sedící správci po pravé straně. -- "My známe to jméno," promluvil muž sedící správci po pravé straně. (proč je slůvko Správce napsané tu s velkým a tu s malým písmenkem "es"?)

-- "Na tom teď nezáleží." Zarazil ho jasný autoritativní hlas Správce. -- "Na tom teď nezáleží," zarazil ho jasný autoritativní hlas Správce. (dal bych na konci přímé řeči i vykřičník pro větší důraz)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Zpověď
Therina
Ukolébavka (pro...
Cynis Sarkus Zapalsi
Cena odvahy - 1...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Třída Speciál
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr