obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389828 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. X - Pro mého otce 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 17.05.2013, 9:47  
Nicolas je zraněný a zdá se, že jeho cesta na Black Mirror se odkládá. Parvati se blíží zápasy v boxu a karate. Vyhraje nebo prohraje? Ať už to dopadne jakkoli, Parvati čekají těžké časy...
 

Parvati se nejprve stavila doma, aby se oblékla a zběžně ošetřila svému příteli zranění. Poté ho odvezla do nemocnice, kde se moc dlouho nezdržela, jelikož ji tlačil čas, a tak zamířila odtamtud co nejrychleji na základnu. Dobře věděla, že turnaj se pořádá v hale jednoho z hangárů, kde je postaven nejen boxerský ring, ale také lavice pro diváky. Už před hangárem postával muž, který Parvati trénoval. Byl to pohledný hnědovlasý muž, jehož tvář hyzdilo několik jizev.  
„No to je dost, že jdeš!“ vykřikl, když Parvati uviděl.
„Ještě mám asi čtvrt hodiny, Neile. Musím se jít převléct a připravit.“ Neil Parvati doprovodil do hlavní budovy a dále do šaten. Zde bylo již připravené oblečení, včetně modrých boxerských rukavic, stejnobarevné přilby a bandáží na zápěstí. Parvati se začala převlékat.
„Když ti teď připomenu, co máš dělat, asi mě pošleš někam, viď?“ zeptal se Neil.
„Připravovala jsem se na tenhle zápas celé měsíce a řekla bych, že vím všechno.“
„Charlene je hbitá a má dlouhé paže…“
„Pokud se budu dostatečně krýt, unavím ji a potom využiju svoji sílu. Jedna, dvě rány a půjde k zemi.“
„Jsi o pár kilogramů těžší, tak dej pozor, aby to nebylo znát. Musíš být v pohybu. Nespoléhej se na výdrž, protože když nedáš K. O. tak vyhraje na body a…“
„Neile, už jsem tu holku viděla a věř mi, že to K. O. ode mě dostane. Letos ano.“
„Hmm, za ten rok jsi neuvěřitelně zesílila. Víš, jako tvůj nadřízený by mě asi mělo zajímat, co za tím vězí, protože i když vím, jak strašně jsi na sobě dřela, tak počítám, že to není jen tak. Je v tom chemie, o tom nepochybuji, ale nebudu ti nic vyčítat, vím, že jsi rozumná a neohrozíš sama sebe ani svoje místo v armádě. To mi připomíná – kdy se asi tak vrátíš?“
„Ještě nevím, ale neříkej, že ti budu chybět,“ usmála se Parvati.
„Víc, než kdo jiný…“ Neil se rozesmál. „Koho budu trénovat, když ne tebe?!“

Parvati vešla do hangáru a rozhlédla se po zaplněných lavicích, jestli neuvidí svého otce. Doufala, že se tu ukáže – věřila, že by jí to pomohlo v ringu. Kromě mnoha vojáků v uniformě tu bylo i pár civilistů, kteří seděli na určeném místě po Parvatině pravici. Právě tam pátrala po svém otci, a když skutečně zahlédla Sinaje, který vstal a tleskal společně s ostatními, jakmile se jeho dcera přiblížila k ringu, pocítila ohromnou úlevu a radost. Usmála se na svého otce a doufala, že si toho všimnul. Mohl by, nakonec jeho sezení bylo velice blízko ringu, kam se Parvati protáhla pod napnutými lany. Hned za ní byl Neil, který jí ještě připravil chránič zubů a upozornil ji na důležitou skutečnost: „Před pár minutami vypověděly službu ventilátory, takže tu bude dost hic.“
„Je to znát už teď.“ Parvati cítila, že vzduch je nejen špatně dýchatelný, ale také nasáklý cigaretovým kouřem. Bylo jí to nepříjemné, ale nemohla s tím nic dělat – těžko může mnohdy vyšším důstojníkům nakazovat, aby své cigarety odložili. Proti Parvati stála statná běloška s krátkými blond vlasy a ostrými rysy ve tváři. Úsměv na jejích rtech byl však falešný a jen měl za úkol Parvati znervóznit, což ovšem nevycházelo. Ringový rozhodčí byl připraven a ring byl vybaven vším, co bylo nebo mohlo být zapotřebí – lahve s vodou, tabulka pro výsledky, lékárnička i nosítka. Rozhodčí ještě zkontrolovaly výstroj obou žen a poté vydal pokyn, aby si boxerky podaly ruce. Jakmile tak učinily, zazněl gong. Časoměřič byl připraven k odpočítávání prvního kola a rozhodčí zahájil povelem ‚Box‘ zápas.

Parvati, která hrála na knokaut, se nijak nevysilovala a pouze si kryla hlavu i tělo před údery své protivnice. Při tom neustále udržovala rovnováhu rozkročenýma nohama a při pohybu je nikdy nedávala příliš blízko k sobě. Charlene ji sice zasypávala údery, ale na Parvati to nijak zvlášť neúčinkovalo. Jakmile se naskytla příležitost, Parvati rozevřela svoji obranu a vymrštila pěst přímo na soupeřčinu bradu. Ta se zapotácela a okamžitě poodskočila směrem dozadu. Charlene byla vzteklá a v tom viděla Parvati výhodu. Její soupeřka opět přiskočila a začala do Parvati bušit hlava nehlava. Žádný valný účinek se nedostavil, a když opětovně zazněl gong a rozhodčí vyhlásil konec prvního kola, byla Charlene znavená, zatímco Parvati byla stále v klidu a plná energie. Sice trochu roztřesená kvůli všem těm úderům, ale jinak v pořádku. Neil přiskočil do ringu, aby otřel Parvati pot a dal jí napít.
„Dobrý, nestačí na tebe, jen tak dál. Podívej, klidně ji nechej, ať se na tobě vyřádí, pokud myslíš, že to ustojíš a pak jí vraž takovou ránu, že se už nezvedne a vítězství bude tvé.“ Parvati se této taktiky skutečně držela a jediné momenty, kdy povolila svoji nezdolnou obranu, bylo ve chvíli, kdy byla přesvědčená, že svoji soupeřku zasáhne. Po čtyřech kolech byla Charlene na pokraji sil, ale uvědomovala si, že pokud přejde do vyloženě obranné taktiky, nebude to ve výsledku nic platné, protože ji Parvati svou silou převálcuje. Cítila, jak její paže postupně ochabovaly, razance úderů slábla a jejich četnost se zmenšovala. Počátkem pátého kola přešla Parvati do tvrdého útoku. Pod tíhou jejích úderů, kterým nedokázala Charlene vzdorovat, se tělo její protivnice otřásalo. Charlene se musela hodně přemáhat, aby se vůbec dokázala bránit a i přesto to nebylo moc platné. Když po úderu zespoda do brady padla Charlene k zemi, zdálo se, že se už nezvedne. Dokázala to jen s vypětím většiny zbývajících sil a ulevila si, když rozhodčí ohlásil krátce poté konec kola. Soupeřky se opět odebraly do svých rohů a Neil už klidně mohl gratulovat Parvati k vítězství. Parvati věřila, že není nic, co by ji mohlo zisku trofeje zabránit. Měla stále spoustu sil a věřila, že by bez větších problémů vydržela v ringu klidně dalších pět kol. Počítala však s tím, že nadcházející šesté kolo bude poslední. Boxerky přiskočily k sobě, jakmile kolo začalo a Charlene byla připravená vynaložit poslední zbytky svých sil ve snaze zvrátit nepříznivý průběh zápasu. Halou proběhly zděšené výkřiky. Parvati se ohlédla a v tu ránu dostala tvrdý levý hák. Zapotácela se, ale nepřestala pátrat po důvodu vzruchu. Všimla si, jak její otec leží na zemi před lavičkou a kolem něj se shlukují lidé. Nesmírně se vyděsila a byla okamžitě rozhodnutá zjistit, k čemu došlo. Nekryla se a rozhodčí stále nepřerušil zápas a tak se na ni snesla smršť úderů od protivnice. Z úst jí začala téct krev a hruď ji pálila vinou úderů. Byla úplně zmámená a nedokázala se věnovat souboji, ale o ten ji v tuto chvíli vůbec nešlo. Parvati se otočila a rozeběhla se k okraji ringu. Plánovala ho okamžitě opustit a věnovat se otci, ale Charlene jí to nedovolila. Udeřila ji do zad a zezadu do hlavy. Taková rána mohla způsobit i smrt. Parvati se krom bolesti hlavy nic vážného naštěstí nestalo, ale její vztek na nečestně bojující soupeřku vzrostl. Rozhodčí už dávno měli zápas přerušit a Neil se hlasitě domáhal toho, aby to co nejdříve učinili. Parvati však rozhodně nemínila čekat. Narazila do Charlene svým tělem a zasypala ji deštěm úderů, aniž by se omezovala jen na ty dovolené. Udeřila ji loktem do brady a následně hlavou do čela. Servala si rukavice, popadla Charlene kolem pasu, zvedla ji ze země a mrštila jí na zem. Když se zvedala, ještě ji kopla do boku. Charlene skučela bolestí a Parvati závažně porušila hned několik pravidel, načež by měla být dozajista diskvalifikována, ale to ji teď bylo ukradené. Vyplivla chránič zubů, který byl již značně zkrvavený, a pospíchala ke svému otci. Odstrčila dav lidí, aby zjistila, co přesně se stalo.
„Zavolejte někdo záchranku!“ vykřikla Parvati, když viděla, jak její otec lapá po dechu neschopen dostat do plic kyslík. „Proboha, tati!“ Parvati poznala, že její otec má silný astmatický záchvat. Z jeho úst vycházel jen sípot a dle doširoka otevřených očí bylo patrné, že je k smrti vyděšený. Nemohl se ani pořádně pohnout. „Tak kde je nějaký lékař?!“ křičela Parvati. Jediný doktor, který zde byl, měl ovšem na starosti Charlene, které Parvati způsobila vcelku vážné poranění v oblasti hrudi a otřes mozku. Většina okolních lidí jen přihlížela a ti zbylí nevěděli, co mají dělat nebo panikařili. „Vypadněte!“ vykřikla Parvati, „Potřebuje volný vzduch! A ten smrad tady…“ Parvati chytila jednoho z mužů, který se skláněl nad Sinajem. Skutečnost, že z něj byl silně cítit cigaretový kouř Parvati tak rozhořčilo, že s mužem švihla o zem. Poté svého otce posadila do takzvané Fowlerovy polohy - položila mu ruce tak, aby se opíral lokty o zem a natáhla mu nohy. Nyní se mu měly uvolnit dýchací cesty, ale nevypadalo to tak. Měl nezvykle namodralou barvu a upadal do bezvědomí. Parvati svého otce prošacovala ve snaze nalézt inhalátor, ovšem bez úspěchu. Byla již bezradná, když do hangáru konečně přiběhli další lékaři, které někdo z diváků přivolal. Doktoři patřili k posádce základy, takže nebylo divu, že tu jsou takto rychle. Měli s sebou nosítka a pár lahviček. Parvati jim uvolnila cestu a oni jejího otce okamžitě naložili a odnesli ven. Nebylo divu, ostatně vzduch v hangáru byl celý prosycen štiplavým kouřem.

Parvati vyběhla ven a stejně tak Neil, který ji chytil za ruku.
„Počkej, Parvati. Oni se o něj postarají.“ Parvati sledovala, jak jejího otce odnášejí na zdejší kliniku. Měla sto chutí běžet za nimi, ale Neil měl pravdu – nemá, jak by mu pomohla. „Spíš mi pověz, co ty?“ zeptal se Neil „Teče ti z nosu krev. Nemáš ho zlomený nebo nemáš otřes mozku?“
„Ne a i kdyby, na tom teď nesejde. Můj táta… Bože, jestli se mu něco stane…“
„Neboj se, to bude dobré. Stabilizují ho a převezou do městské nemocnice, kde bude v nejlepší péči.“ Parvati klesla k zemi a opřela se o zeď hangáru. „Podívej se, to co jsi udělala té ženě…“
„Je mi jedno, jestli mě kvůli tomu potrestají.“
„Udělám všechno proto, aby ne, ale i tak – hrozí ti pokuta Parvati a možná i vězení?“
„Vězení?! Vždyť ten zápas měl být dávno přerušený. Ta ženská mě mohla i zabít!“
„Ano a s tím taky půjdu výš. Neboj se, zatím se nic neděje. Teď se tím netrap. Měla bys zajet do nemocnice a raději se nechat ošetřit. Neříkej, že tě nic nebolí. Tvůj táta tam bude co nevidět převezen.“
„Jo… asi to bude nejlepší…“ Neil podal Parvati ruku a pomohl jí vstát. Rozloučila se s ním a odešla.

Nicolas ležel na lůžku v nemocnici a prohlížel si ovázanou ránu na boku. Nevypadalo to zle, ale doktoři trvali na tom, aby tu zůstal alespoň pár dnů. Počítal však s tím, že už zítra, nejpozději pozítří bude sedět v letadle směřujícím do Evropy. Nechtěl na nic čekat. Vedle Nicolase ležel jiný muž s ovázanou hlavou. Vypadal podstatně hůře, než Nicolas. Už nějakou dobu si ho prohlížel a Nicolasovi to začalo být podezřelé.
„Mohu vědět, proč na mě pořád tak civíte?“ zeptal se muže.
„Byl jste včera večer v Oáze, že ano?“
„Byl a co má být?“
„Asi dvě hodiny poté, co si vás odnesla ta dívka, tam vpadli dva výtržníci a tohle mi udělali.“
„Počkejte… nejste vy ten vyhazovač?“
„Jo… to jsem já. Klidně mi říkejte Eckarde.“
„Co se tam přesně stalo?“
„Dva muži – černoši vběhli dovnitř a vyptávali se na jistou Parvati Singh. Prý hodně udělaná černoška sloužící v armádě. Ti muži šli po vaší dívce…“
„Ano… a vy jste jim prozradil, kde ji najdou?“
„Jak bych mohl? Tu dívku jsem viděl poprvé v životě.“
„Někdo jim snad musel dát echo, ne? Těžko by jen tak přišli do toho podniku.“
„Nejsem si jistý, ale mám pocit, že to echo dostali od barmanky. Je do něčeho zapletená, to vím na tuty. Možná jim řekla, že se tam Parvati objevila a oni pak přijeli. Barmanka dělala před hosty, jakože nic a když jsem chtěl ty muže vyhodit, praštili mě lahví po hlavě.“
„Podívejte, vím, že ti chlápci pásli po mé Parvati a taky za to už žerou hlínu, takže se nemusíte bát. Parvati rozhodně není zrovna tuctovka, takže pokud s nimi ta barmanka táhla, je pochopitelné, že ji poznala a hned těm lidem dala vědět, takže jo – celkem to do sebe zapadá, ale ti muži byli dnes ráno u mé přítelkyně v bytě. Jak mohli zjistit, kde bydlí?“
„Třeba od vás, pane.“
„Co?“
„Když jste byl připitý, vykřikoval jste toho dost včetně toho, že vaše dívka bydlí kousek od fotbalového stadionu a že byste ji tam rád jednou viděl jako roztleskávačku. Myslím, že pak už pro ty zmetky nebyl takový problém zjistit, kde přesně Parvati bydlí.“
„Do hajzlu… Kde tu barmanku najdu?“
„No… to nevím, ale v podvečer má zase směnu v baru…“ Nicolas vstal a chytil se za sešitou ránu na těle. Zabolela ho a to dost. Byl rád, že se rána neotevřela.
Vyšel na chodbu nemocnice a zamířil ke vchodu. Zastavil se až na recepci, aby si promluvil se zdravotní sestrou. Ta cosi sepisovala na počítači, když ji Nicolas vyrušil.
„Chtěl bych podepsat revers.“
„Ale… to musím zavolat lékaře, a když vám to neschválí, tak…“
„Tak co? Budete mě tu držet násilím? To asi ne, takže…“ Do nemocnice právě přivezli Parvatina otce Sinaje. Projeli chodbou kolem Nicolase, který se za nimi otočil. Na chodbu přibíhal i doktor, který měl Sinaje vyšetřit.
„Jaký je jeho stav?“ ptal se doktor a čekal na odpověď zdravotníků, jež pacienta přivezli.
„Těžký astmatický záchvat. Okamžitě jsme nasadili kortikosteroidy - dostal 200 miligramů hydrokortizonu, nicméně se stejně nepovedlo uvolnit dýchací cesty. Ztratil vědomí a jeho stav se rychle horšil, tak jsme se raději rozhodli pro umělou ventilaci plic.“
„Ano, ano… zřejmě jediné řešení. Převezmeme si ho a půjde rovnou na operační sál. Vás tu budu ještě chvíli potřebovat.“
„Vy toho muže znáte?“ zeptala se Nicolase sestra, jakmile doktoři odešli.
„Ano… znám. Musím pryč a to hned.“
„Nicku!“ zvolala Parvati, která přišla do nemocnice.
Nicolas ji objal a řekl: „Přivezli tvého tátu.“
„Jo… je to s ním dost zlé. Mám hrozný strach.“
„To se nedivím. S tou hadičkou v hrudi nevypadá zrovna k světu. Jak se to vůbec stalo?“
„Dostal astmatický záchvat a to hrozně silný. On… neměl tam vůbec chodit, neměla jsem ho na ten turnaj zvát - je to moje vina!“
„A vyhrála jsi?“
„Nicku! Můj táta bojuje o život a tebe zajímá zápas?! Ne, nevyhrála jsem ho. Vlastně mě nejspíš diskvalifikují, ale co na tom sejde? Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se něco dozvím?“
„Nemám zdání.“
„A co ty? Je ti líp?“
„Jo je. Pojď kousek stranou.“

Nicolas odvedl Parvati od recepce a posadil se na lavičku, jež byla na chodbě.
„Myslím, že tě práskla barmanka z Oázy. To kvůli ní tě ti chlapi našli.“
„Určitě?!“
Na chodbu přišel další lékař. Nejprve se tu jen rozhlížel a když zahlédl Nicolase, řekl: „Tak tady jste. Jak je možné, že neležíte v svém pokoji? Říkal jsem přece, že hrozí protržení stehů. Můžete každou chvíli začít zase krvácet.“
„Chci odejít na revers.“
„Jo… tak tohle na své práci fakt miluju,“ poznamenal doktor s notnou dávkou ironie. „Vy odejdete ven a do pár hodin jste zpátky a zase vás budu muset dávat do kupy a bohužel mi nic jiného nezbude, protože je to moje práce, ale věřte mi, že kdyby bylo po mém, tak vás s klidem nechám vykrvácet.“
„To si říkáte doktor?“ zeptal se NIcolas a nečekal, že to muže rozčílí.
„Nejen že si doktor říkám, ale já jím taky jsem! Co o sobě můžete říct vy, že jste tupec, kterému je jeho vlastní zdraví ukradené?!“
„Nicku, přestaň hazardovat a běž odpočívat,“ řekla Parvati. „Stačí, že můj táta je dost možná krůček od smrti.“ Nicolas nic neřekl a odešel na Parvatinu radu do svého pokoje. Parvati se rozplakala, když pomýšlela na svého otce. Doktor se posadil vedle ní.
„Ten muž, kterého sem před chvíli přivezli, je váš otec?“
„Jo… myslíte, že umře?“
„Nevím, já… nemám ho na starosti, ale můžu se poptat a pak vám dám vědět. Hmm, co se vám stalo? Máte na tváři zaschlou krev.“
„To nic není. Hlavně se mi postarejte o tátu, prosím.“ Parvati se rozhlédla po nemocniční hale. Procházelo tu mnoho doktorů v bílých pláštích i pacientů s nejrůznějšími chorobami. „Nesnáším tuhle nemocnici,“ řekla Parvati. „Před lety tady umřela moje máma a teď… Když se z toho táta dostane, bude muset být v klidu a někde, kde je čistý vzduch. Rozhodně nemůže dál pracovat v továrně a ani se dřít doma…“
„Počkejte tady, slečno a já zkusím vyzvědět nějaké informace. Asi to nebude hned, protože váš otec je teď na sále, ale jakmile budu něco vědět, stavím se tu za vámi.“
„To budete hodný…“ Doktor odešel a Parvati zůstala sedět s hlavou sklopenou a slzami v očích. Měla hrozný strach a pociťovala čím dál větší nervozitu. Zašla na toalety, aby si z obličeje smyla krev. Cítila se po zdravotní stránce dobře a netoužila po tom, aby ji doktoři prohlédli. Raději by chtěla, aby se klidně celý personál nemocnice seběhl k tátovi a snažili se mu všemožně pomoct. Vrátila se na chodbu, usedla na lavici a začala se modlit za svého otce.

Zhruba po dvou hodinách se vrátil doktor, který s Parvati předtím mluvil.
„Tak co?“ ptala se dívka „Jak to vypadá? Bude v pořádku?!“
„Leží na jednotce intenzivní péče a prozatím vás k němu nikdo nepustí. Podařilo se přeci jen uvolnit dýchací cesty a to i přes značný zánět plic a únavu dýchacích svalů. Víc vám řekne ošetřující lékař.“
„Můžete mě za ním doprovodit?“
„Nezlobte se, ale mám teď napilno a krom toho, není to zapotřebí. Za chvíli se tu objeví sám primář, který vašeho otce přijímal a má ho na starosti - poví vám víc.“
„Dobře, i tak mockrát děkuji.“
„Rádo se stalo.“ Doktor odběhl chodbou pryč a Parvati se konečně trochu zvedla nálada. Netrvalo dlouho a přišel jiný doktor.
„Vy budete Parvati Singh, nepletu se?“ zeptal se muž a nasadil si brýle, které měl až doteď zastrčené v kapse pláště.
„Ano, jsem dcera toho muže.“ Parvati vstala a podala si s doktorem ruku.
„Primář Dietrich Schwarzenburg,“ představil se doktor.
„Váš kolega už mi něco řekl – prý to není smrtelné…“
„Ehm, no… není to smrtelné a váš otec bude brzy propuštěn do domácí péče.“
„Brzy? To znamená…“
„To znamená do týdne, pokud nenastanou komplikace.“
„Takže abych mu sem přivezla oblečení a taky léky, které jinak bere. No a co bude potom? Bude jako dřív?“
„To nejde takhle jednoznačně říct, slečno. Museli jsme nasadit hodně silné léky, které bude muset užívat i po ukončení hospitalizace a samozřejmě bude nezbytné, aby dodržoval jistá opatření. Podrobnosti vysvětlím jemu i vám, ale ve stručnosti – rozhodně se bude muset vyhýbat prašnému prostředí, nečistotám a také všemu, co by mu mohlo přivodit alergickou reakci. Taktéž bude muset být v klidu a žít s jen minimální fyzickou zátěží.“
„Znamená to, že bude potřebovat neustálou péči a kontrolu druhého člověka?“
„Nikoli nezbytně, ale samozřejmě by bylo lepší, kdyby někoho takového měl.“
„Já… já nebudu moct. Snad kdybych mu sehnala ošetřovatelku…“
„To už si zvažte sama, ale měla byste také vědět, že tak silné léky, které bude muset váš otec užívat, nejsou hrazeny pojišťovnou.“
„To mě nepřekvapuje. Můžu ho jít navštívit?“
„Je mi líto, ale dokud bude na JIPce tak vás k němu nepustíme. Stále musíme provézt několik vyšetření.“
„Tak dobře… Děkuji, a pokud je to vše, tak nashledanou, doktore.“     
   
Parvati z nemocnice zamířila do svého bytu. Osprchovala se a v rychlosti snědla dva pomeranče. Poté přešla do ložnice a z šuplíku vytáhla staré fotoalbum. Nalistovala stránky s obrázky jí a jejího otce. Bylo jí smutno, když viděla, jak se na fotkách všichni usmívají. Nalistovala starší fotky, kde byla také Parvatina matka. Vzpomínala na ni a na to jak s ní byla v nemocnici během jejích posledních chvil.
Držela ji za ruku a říkala: „To bude dobré, mami. Zase se uzdravíš a všechno bude jako dřív. Už se nemůžu dočkat, až se zase postavíš na nohy a já tě budu moct obejmout.“
Parvatin otec ji poté odvedl z pokoje, a ona tehdy vůbec nechápala, proč na ni matka volá: „Buď silná, holčičko a věř mi, že na tebe nikdy nezapomenu. Budeme pořád spolu, po celou věčnost.“ Tehdy viděla svoji maminku naposledy. Byla už dost velká, aby pochopila, že je to s ní velice vážné, ale zarazilo ji, proč tak náhle zemřela a proč s tím doktoři nedokázali nic udělat, přestože tvrdili, že její stav je stabilizovaný. Neměla sílu dál prohlížet fotky, které jí jen přiháněly chmury. Vyčítala si, že svého otce na turnaj vůbec zvala, ale jak mohla tušit, že vzduch tam bude tak hrozně těžko dýchatelný? Poté ji na mysl přišlo, že kdyby svoji soupeřku porazila rychleji, tak by k ničemu nemuselo dojít. V tu chvíli Parvati ovládla zlost na sebe samu. Okamžitě přešla do koupelny, kde z koše vytáhla steroidy a jednu pilulku spolkla. Vůbec ji nezajímalo doporučené dávkování. Zlost ji však nepouštěla ani na moment. Vztekle zařvala, chytila dveře a trhla s nimi, až je vylomila z pantů. V pokoji popadla sklenici na vodu a třískla s ní proti zdi. Převrátila jídelní stůl, popadla židli a rozbila ji o zeď. Podvědomě věděla, že až ji nával vzteku přejde, klesne na kolena a bude brečet a vyčítat si své chování. Zatím k tomu nedošlo. Ranou pěstí prorazila dřevěná dvířka od skříňky. Celou skříňku poté vyrvala ze stěny a mrštila s ní o zem. Poté z ní agresivita vyprchala, a když se rozhlédla po spoušti, kterou způsobila, chytila se za hlavu a rozbrečela se. Najednou se cítila hrozně slabá a bezmocná. Nevěděla, co si počít a jen stěží se dokázala soustředit. Stále jen myslela na otce a proklínala sebe samu, protože nebyla schopná se oprostit od pocitu viny. Přemýšlela, kde sebere peníze, aby svého tátu uživila a zaplatila léky i ošetřovatelku. Odměna za zabití Kasumi byla najednou důležitější, než kdy dřív. Rozhodně ale nemohla odcestovat do Anglie teď, když byl její otec stále v nemocnici. Když se konečně uklidnila, odešla z bytu a zajela k Oáze. Ani na okamžik neuvažovala nad tím, vrátit se na základnu a zúčastnit se finále turnaje v karate.

Bylo ještě příliš brzy na to, aby se bar začal plnit hosty. Uvnitř byl klid a barmanka postávala za barem a chystala se na hlavní nápor hostů. Když zahlédla Parvati, viditelně ji to vyděsilo.
„Eh… jdete si pro peníze svého přítele?“ zeptala se. Parvati se ohlédla kolem a zjistila, že na místě vyhazovače stojí někdo jiný – obtloustlý holohlavý černoch. Pak přišla k baru.
„Pracujete pro Kobru!“ řekla Parvati zcela na rovinu a čekala co na to barmanka. Ta si prohrábla vlasy a její čelo se orosilo potem.
„Pojďte tudy, slečno. Promluvíme si mezi čtyřma očima.“ Barmanka ukázala Parvati dveře vzadu v chodbičce a poté nenápadně zamávala na vyhazovače. Barmanka dovedla Parvati na dámskou toaletu a zavřela za sebou dveře.
„Pokusíte se mě vydírat nebo rovnou zlikvidovat?“ zeptala se Parvati.
„Ani jedno. Co takhle na všechno zapomenout?“
„Zapomenout na to, že se mě vaši lidé snaží zabít?“
„Nejsou to moji lidé. Jsem jen malá ryba nic víc a vy také nejste nic extra. Boj s organizovaným zločinem, to není věc armády.“
„Není, ale Harnas byla výjimečná situace a Kobra se mi chce pomstít.“
„To je pravda, ale rozhodně nechce, aby se o ni armáda začala zajímat. Co vím, tak Rita unikla a vy taktéž. Dva naše muže zabili, a kdybyste si podrobně pročetla záznamy, jež jste nám ukradli, zjistila byste, že máte slušnou páku, se kterou nás můžete dostat s trochou snažení před soud, alespoň za padělání dokladů.“
„Počkat… nevím o tom, že by můj přítel něco odtamtud odnesl.“
„Já mám jiné informace. Váš přítel má jména, fotky, rodná čísla i národnost nejméně dvacítky lidí a to vše včetně kopií jejich nových dokladů. V podstatě nás máte v šachu a mé instrukce jsou tedy následovné – třicet tisíc namibijských dolarů výměnou za tu složku.“
„Třicet tisíc…“ Pro Parvati to rozhodně neznělo špatně. Sice by mnohem raději viděla zločince za mřížemi, ale teď byl každý dolar dobrý. Počítala s tím, že prodá svůj byt a možná i auto, jen aby měla dost peněz pro otce. „Dobře, já s tím tedy souhlasím.“
„Uhni, ty tlustá bečko!“ ozvalo se z chodby, načež se dveře prolomily a dovnitř vpadl vyhazovač. Skončil na zemi na rozbitých dveřích a nad ním stál Nicolas.
„Nicku, co to…“ Parvati to nedořekla, neboť si všimla, že vyhazovač se zase zvedá. Barmanka odcouvala do rohu místnosti a čekala, co se bude dít. Vyhazovač se postavil, načež ho Parvati chytila kolem pasu, aby se nemohl hnout. Nicolas ho udeřil pěstí do obličeje a byl by to udělal znovu, kdyby černoch neudělal pár kroků vzad a nenarazil s Parvati do zdi. Parvati muže pustila, ale jakmile se k ní otočil čelem, udeřila ho pěstí přímo do brady. Vyhazovač se zapotácel a poodstoupil, načež se Parvati naskytla příležitost, jak muže vyřídit. Pořádně se napřáhla a vrazila muži svoji pěst do vypaseného břicha. Nicolas mohl litovat, že je k černochovi zády, neboť moment, kdy se mu pod tlakem Parvatiny pěsti rozvlnilo břicho natolik, že začalo připomínat rosol, byl působivý. Muž poodstoupil vinou nárazu dozadu a předklonil se, načež ho Parvati uzemnila další ranou pěstí, tentokráte do hlavy. Když byl klid, Nicolas chytil barmanku kolem krku.
„Nicku, počkej,“ vykřikla Parvati, „máme spolu dohodu.“
„Dohodu? Jakou dohodu? Já mám v plánu tu mrchu minimálně nechat zavřít, když ne rovnou uškrtit.“
„Ale… já potřebuju peníze pro tátu.“
„Poslouchejte ji,“ řekla barmanka, „myslí to dobře. Neměl byste jí bránit, aby pomohla tátovi.“
„Nicku, prý máš u sebe nějakou složku z toho krytu.“
„Jo… no a co?“
„Jak no a co? Já ji potřebuju vyměnit za peníze.“
„To je pravda,“ řekla barmanka. „A nejlepší na tom je, že to dostanete v hotovosti a to tady a teď. Tak nějak jsme čekali, že se tu ukážete…“ Nicolas ženu přeci jen pustil, ale stále neměl v plánu vydat onu složku.
„Nicku… tak máš ty dokumenty u sebe nebo ne?“
„Jistěže mám. Z nemocnice jsem si vzal všechny své věci, ale nechce se mi je dávat z rukou.“
„Proč ne? Myslela jsem, že jsi víc na peníze. A neboj se, protože ti z toho dám určitou část. Stačila by ti třetina?“
„Jenom? Hmm, no tak jo.“ Nicolas vytáhl z pod své vesty složku a chystal se jí předat barmance. Parvati mu ji však vytrhla z rukou.
„Nejprve se podívám, proč je ta složka tak důležitá, že jsi mi ji zatajil.“ Parvati tu nalezla několik ofocených kopií pasů a průkazů. Nejvíce ji zajímala Rita, která tu byla také. Nechybělo tu ani její pravé jméno a rukou napsaná poznámka: „Na její hlavu je vypsaná zajímavá odměna – vedení by se tím mělo zabývat. Co takhle zabít tři mouchy jednou ranou? Zbavíme se té seržantky, shrábneme odměnu a vyřídíme tu malou vzteklou tygřici.“
„Proč sis to nechal pro sebe, Nicku?“
„Přemýšlel jsem, jestli nám to k něčemu bude… A bylo by, kdyby byla Rita po smrti, ale není.“
„Tak proto jsi po ní tak šel… Myslíš jen na peníze… Tady to máte,“ řekla Parvati a předala barmance složku.
„Děkuji mnohokrát. Pojďme to vyúčtovat.“

Parvati z baru zamířila zpátky do svého bytu a to i s Nicolasem.
„Teda… kdo tady tak řádil?“ zeptal se. 
„Hádej… když jsem naštvaná, tak to stojí za to. Musím to uklidit a hlavně si dát spravit vstupní dveře, jinak mi to tady za chvíli někdo vykrade. Taky musím zajet k tátovi a pobrat všechno, co bude v nemocnici potřebovat. Musím mu sehnat ošetřovatelku a bydlení. Hmm… asi ho nechám tady v bytě. Není to tu špatné.“
„Počkej, počkej a co Anglie? Zítra dopoledne nám letí letadlo.“
„Zítra dopoledne budu v nemocnici u táty.“
„Parvati!“
„Co je?! Myslíš, že odsud odjedu, aniž bych se postarala o tátu? Za co mě máš, Nicku?! Ty máš být v nemocnici taky.“
„Na nemocnici kašlu. Chci dostat Kasumi a to co nejdřív a mimochodem – nemělo by to být v tvém zájmu taktéž?“
„Jo… Pověz mi – už jsi na Black Mirror někdy byl?“
„Jistě. Byl jsem tam od středy sedmnáctého až do soboty a to proto, abych nám zajistil bydlení a trochu se seznámil s okolím. Lidi už mě tam viděli a vědí, kde budu bydlet.“
„A kdybych tady zůstala asi tak týden a pak přijela za tebou…“
„V tu dobu už možná budou Kasumi vystrojovat pohřeb.“
„Vážně?“
„No… možná ne, protože… Kasumi tam teď není.“
„Není? Jak není? A to mi říkáš až teď?“
„Jo… vlastně jsem ti to nechtěl říct dřív než na Black Mirror. Bál jsem se, že se mnou nepojedeš, když tam náš cíl momentálně není.“
„Taky že nepojedu. Co bych tam dělala? Počkáme, až se Kasumi vrátí.“
„Štěstí přeje připraveným, Parvi a to znamená být na Black Mirror, sledovat tamní dění, vyptávat se, získávat známosti, zjišťovat, kde Kasumi je a pak ji ulovit.“
„To ale můžeš zvládnout sám.“
„Ano a přesně tohohle jsem se bál – zase každý sám. Copak mezi námi nic není?“
„Je! Mám tě moc ráda Nicku.“ Aby to svému příteli Parvati dokázala, tak ho objala a políbila.
„No tak pojeď se mnou. Musíme žít víc spolu, jinak… nevím, co mezi námi bude.“ Parvati začala Nicolasova slova děsit. Obávala se, že jejich vztah se pomalu rozpadá a uvědomovala si, že Nicolase potřebuje. Otevřela okno v pokoji, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.
„Podívej, Parvi – zítra brzy ráno ti pomůžu všechno zařídit. Máme dost peněz a můžeme tvému tatíkovi všechno zajistit.“
„Dobře… no tak jo. Ale nebude si myslet, že jsem ho opustila?“
„Nebude… Potřebuješ přece peníze a to pro něj. Každý normální člověk to pochopí.“
„Tak jo… tak dobře… Vyřídíme všechno, co bude zapotřebí, a odjedeme. Nebudeme ale čekat na ráno – já jedu k tátovi domů a vezmu odtamtud léky, oblečení a pár knížek, které má rád. Taky seženu telefonní číslo na tátova přítele Kiraba. Myslím, že bude ochoten se o něj postarat – jsou to dlouholetí přátelé. Ty zatím sežeň někoho na ty dveře…“

Zadrnčel zvonek a Parvati vyšla na chodbu. Postával tu Neil.
„Ahoj,“ pozdravila kamaráda Parvati. „Proč nejdeš dál?“
„Nechci tě zbytečně rušit. Navíc, podle toho, co jsem slyšel, tu někoho máš. Hmm, oni tě vykradli?“ „Ne, to ne. Potřebuješ něco?“
„Jak to vypadá s tvým tátou?“
„Snad dobře, ale já budu muset nutně odjet. Pověz mi, co ten zápas?“
„Právě proto za tebou jdu – nemusíš se bát, nic ti nehrozí. Charlene je na tom zdravotně špatně, ale na vině jsou především rozhodčí, kteří měli zápas přerušit, když došlo k té události. Major rozhodně nestojí o to, aby se jejich selhání dostalo ven, takže… řekl bych, že Charlene dostane slušné odškodnění a na všechno se zapomene. No a trofej připadne jí.“
„Aha…“
„Jsi z toho smutná, co?“
„Nadšená rozhodně nejsem, ale to je teď vedlejší. Díky, že ses stavil, Neile. Teď se asi dost dlouho neuvidíme.“
„Pokusím se na tvého otce dohlédnout. Tak zatím, Parvati a… hodně štěstí.“
„Díky. Asi ho bude zapotřebí.“

Další den se Parvati krátce před odjezdem stavila za otcem v nemocnici. V tu dobu Sinaj ležel již na běžném pokoji, kam Parvati bez obtíží pustili. Sinaj spal a Parvati ho nechtěla budit. Přístroje kontrolující životní funkce Sinaje se zdály být v pořádku a jejich tiché pípání se rozléhalo celým pokojem. Parvati byla zatraceně ráda, že frekvence pípání se nezvyšovala a ona doufala, že to tak zůstane i nadále. Děsila se toho, že nastanou nečekané komplikace a Sinaj třeba dokonce zemře. Parvati si sedla na židli vedle Sinajova lůžka a dala svému otci pusu. Vytáhla bloček, který měla s sebou a napsala svému otci zprávu.

Milý táto,
odpusť mi, že jsem ti způsobila tolik bolesti. Teď už vím, jak hloupé bylo zvát tě na turnaj a ani netušíš, jak moc si to vyčítám. Až se probereš, budu už pryč a budu směřovat do Británie. Neboj se o mě, protože se o sebe dokážu postarat. Vím, že Evropa je úplně jiný svět, než na jaký jsem zvyklá, ale věřím, že se aklimatizuji a budu v pořádku. Nezlob se na mě, že tu nebudu s tebou a věř, že bych si tak strašně přála, abych mohla zůstat, ale nejde to. Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o hrdince, která porazí zlého draka? Tím jsem myslela sebe a ten drak je jedna zlá žena, kterou potrestám a dostanu půl království… ne, teď si dělám legraci – dostanu ‚jen‘ spoustu peněz a za ně nám oběma zajistím pohodový život. Slibuju ti, že až draka přemůžu, vrátím se okamžitě sem za tebou. Do té doby se o tebe bude starat tvůj přítel Kirabo a budeš bydlet v mém bytě. Mám dost peněz, které ti tady nechám. Měly by ti bez problému stačit, než se vrátím.

Mám tě moc a moc ráda

Tvoje Parvati
 


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.05.2013, 9:46:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Když se něco "sere", tak na pořádnou hromadu (naše hrdinka ví své). Ale jsem rád, že vše - víceméně - dobře dopadlo. Uvidí se, jak se bude Parvati a jejímu příteli dařit v honu za Kasumi. Nebudu spekulovat, co všechno se může stát, protože "jak znám Kasumi" - stát se může cokoliv. Opět další čtivá porce textu. Krapet akční, trochu i psychologická, prostě se pořád něco děje, aby čtenáři neodcházeli a drželi se příběhu (ani v běžném životě to nemáme jednoduché, proč by to pak měli mít snadné naše románové postavy, že jo?). Na šotky a jejich práci jsem příliš nekoukal. Nakonec, vypadáš jako "vypsaný" autor, který ví, co se sluší a patří, aby byl text co nejvíce opečovaný a čtivý... (nechci Ti však mazat med kolem úst, pořád je se co učit) ;-)

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Cestovní
Danderfluff
Pro nejkrásnějš...
Tobi
8. Trichloflorm...
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr