obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2914650 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38182 příspěvků, 5579 autorů a 382423 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Z jiného světa - 1 ::

 autor Ziell publikováno: 17.05.2013, 23:09  
Ráda bych Vám představila svou povídku. Úplný úvod byl napsán už před dlouhou dobou a konečně jsem se k němu vrátila a pokusila se napsat pokračování. Myslím, že k ději nic psát nebudu, je to přeci jenom úvod a věřím, že zorientovat se v něm dá :) Jinak je to, jako obvykle, fantasy, takže se prosím nezasekávejte na slovech, která tam né úplně patří, jsem přeci jenom pořád začátečník v psaní :)
Přeji příjemné čtení a budu ráda za jakýkoliv komentář :)
 

Nový začátek
Probudila jsem se a po pohledu z okna jsem poznala, že po horkém slunečním dni, jako byl včera, není ani památky. Venku bylo zamračeno a foukal studený vítr. Ten mě okamžitě přinutil se vrátit zpět do teplých peřin. Zavřela jsem oči a přála jsem si, abych se mohla vrátit zpátky ke svému snu. Ale po chvilce mi došlo, že se tam jen tak nevrátím.

Znovu jsem se přinutila otevřít oči. Doufala jsem, že se mezitím počasí změnilo. Nejlépe do slunečného, nebo aspoň teplého dne, ale pouze se potvrdilo, co jsem viděla předtím. Rychle jsem se oblékla do svého obvyklého oblečení – džíny a tričko. Přes to jsem si natáhla teplou mikinu a seběhla po schodech do kuchyně. Nasnídala jsem se ve spěchu a ještě s chlebem v ruce jsem vyrazila z domu. Teprve po tom, co jsem se ocitla venku, mi došlo, že v noci musela být pěkná bouřka, soudě podle rozmáčených cest a polámaných větví všude kolem mě. Foukal studený vítr, ale teď mi to už nepřipadalo tak nepříjemné. Vlastně ani nemám ráda horké letní dny, kdy se zdá, že se snad uškvařím na místě. Nebýt toho větru, bylo by vlastně ideální počasí – ani teplo, ani zima.

Pokračovala jsem do školy. Cestu jsem ani pořádně nevnímala a teď už vím, že to byla chyba. Teprve, když jsem dorazila k zastávce, mi došlo, že se něco změnilo. Žádná auta, autobusy, paneláky. Nic nebylo tak jak má být. Jako bych se přesunula v čase. A to někam hodně daleko. Zahlédla jsem cválajícího koně, dva býčky táhnoucí povoz. Neviděla jsem žádné stresující se lidi spěchající do práce. V dálce jsem zahlédla pár postav jdoucí na pole. Nebyly tu paneláky, ale chalupy a statky. Místo chodníků jen prašná ničím nezpevněná cesta.

Po počátečním úžasu jsem se konečně začala rozhlížet, co všechno se vlastně změnilo. Po pravdě, všechno. Žádné paneláky a auta. Nic takového. Jednopatrové domky, seníky, ohrady s koňmi. Lidé se tu nestresují s tím, jim uteče termín v práci, ale že nestihnou před zimou sklidit úrodu nebo že jim vlci udáví dobytek.

Hlavní změnou je pro mě moje oblečení. Na sobě mám plátěné kalhoty a černou tuniku, okolo zápěstí stejně barevný šátek. U pasu mi visí dýka, a na zádech mám křížem pověšené dva meče. Bytelné, ale lehké, ostré a přesné s temným ostřím.


Čepele mečů
Jak si tak prohlížím jeden z mečů, najednou se proti mně vyřítí jezdci na koních. Mají stejně modré tuniky, jako měl posel a nad hlavami mávají meči. Nedokázala jsem si vysvětlit proč, ale věděla jsem, že jdou po mně. Zahleděla jsem se do jejich tváří, ale to co jsem v nich četla, mě překvapilo. Cítila jsem z nich strach.

V téhle chvíli bych měla být k smrti vyděšená a vzít nohy na ramena. Věděla jsem ale, že to neudělám. Měla bych se klepat strachy, stejně jako ti muži. Rozum mi říká, že ani s těmi meči vědí, co mají dělat. Určitě mě chtějí minimálně ublížit, pokud možno zabít. V mých žilách ale koluje klid, mrazivý klid. Pozvednu meč a zaujmu obrannou pozici. Už chápu jejich strach. Ať jsem byla kýmkoliv, teď vím co mám dělat se zbraněmi na zádech a ti muži to dobře vědí. Vědí, že se mě mají bát.

Náhle se všichni zastavili a i ti, co se tvářili odhodláni bojovat, se tváří, jako ovce jdoucí na porážku. Všichni. Úplně všichni. Jeden z nich, pravděpodobně kapitán, seskočil z koně a udělal pár kroků mým směrem.
„Slož zbraň a vzdej se, jménem Krále Natara II.“ zněla jeho slova.
Nevím proč, ale tahle nabídka mi vykouzlila úsměv na rtu. „Nevím, proč bych se měla vzdávat. A to, že mě chce zajmout, ať si přijde sám.“ To není pro mě úplně typické, většinou se snažím nevyčnívat.

Na tohle reagoval kapitán přesně tak, jak jsem si myslela. Vytáhl meč z pochvy a kráčel ke mně. Trochu obezřetně, ale z jeho pohledu bylo jasné, že rozhněvaně. Současně seskočili a tasili i jeho muži, aby se připravili k boji. Napočítala jsem je, ale podle odhadu jich bylo minimálně deset. Byli vyděšení, možná i z mého úsměvu, který se mi na tváři změnil v pohrdavý škleb. Přesto slepě následovali svého kapitána, nehledě na vlastní pocity. Obstoupili mě, abych nemohla utéct, i když to mě ani nenapadlo. Cítím se, jako bych jela na autopilota, nebo jsem se snad pro takovýto boj narodila? Věděla jsem přesně, co mám dělat. Teď nejsem oběť, teď jsem lovec. Už se nemůžu dočkat, až jim ukážu, že se mají čeho bát.

Zaujali postavení k boji, ale vyčkávají. Čekají, co udělám. Rychle ale ne uspěchaně jsem si přehodila meč z ruky do ruky a vytáhla ze zad druhý. Vyčkávala jsem, stejně jako oni jsem odhadovala, jak je nejlepší zaútočit. Moje čepele jsou úzké, snadno se vejdou do mezer v jejich zbroji. Ty by je sice měli bránit, ale ne proti mně. Oni to věděli. Já mám sice na sobě jenom tuniku, ale to znamená, že mě nijak neomezuje. Mohu se pohybovat rychleji než oni. Zafoukal vítr a vytrhl mě z mých úvah. Vlastně to byl povel k útoku. První zareagoval kapitán a sekl po mě mečem. Lehce jsem útok odrazila. Bylo to, jako by se pohyboval ve zpomaleném filmu. Jeho pohyby byly pro mým tak pomalé. Překvapilo mě to a právě na tohle malé zaváhání dodalo odvahu ostatním. Další dva muži se vyřítili s mečem, jeden dokonce se sekerou. Jejich pohyby byly ale stejně pomalé, jako ty kapitána. Sklonila jsem se a ustoupila o krok doleva a čepele mě neškodně minuly. Rychle jsem sekla po muži se sekerou. Byl pro mě v tu chvíli největším nebezpečím. Ten se neměl čím bránit, protože těžká sekera se dala do pohybu. Vyklouzla mu z ruky a zasáhla muže přímo za mnou. Oba se s bolestí sesuly k zemi. Jeden po mém zásahu mečem do mezery v brnění a druhý se sekerou zabodnutou v hlavě, aspoň to měl rychle za sebou.

Po tomhle ostatním trochu zatrnulo. Nebo se rozhněvali, to netuším. Pohnuli se další, v jejich očích se hněv nedal přehlédnout, ale zaleskla se i bolest nad ztrátou spolubojovníků, možná přátel. Snadno jsem zabila i je. Jeden skončil s podříznutým hrdlem, další se skácel k zemi po zásahu do břicha. Další ani nevím, jak zemřeli. Začínala jsem cítit pach krve a zem se okolo mě barvila do ruda.

Teprve pak jsem měla dost času se rozhlédnout. Zůstalo tam ještě pět bojovníků. Všichni viděli, jak moje meče rozdávají smrt. V tu chvíli je dohnal strach a dopadl na ně plnou silou. Kapitán zaváhal a jeho muži si toho všimli. Zaujali obranné postavení a neustoupili ani o krok, ale nevěděli co si, mají o tom myslet. Teď je moje chvíle.
„Tohle je vaše poslední chvíle, kdy se ještě můžete vrátit domů ke své ženě, dětem, bez zranění. Jenom s potupou, že vás porazila žena“ zkusila jsem to na ně.


Není možné ustoupit
„Ani o krok zpět. Nikdo z vás domů nepůjde. Víte co je trestem za dezerci, lano“ zahulákal na ně kapitán. Ani tohle ale většinu jeho mužů nepřesvědčilo. Jeden naskočil na koně a pelášil pryč. Zbytek se akorát rozzlobil. Nazvala jsem je zbabělci a to už je pádný argument. Jejich strach se změnil v hněv. V kombinaci se silou by to pro mě mohlo znamenat problém. Nebála jsem se o život, ale mohla jsem si odnést bolestivé
zranění. Ne-li nějakou přeraženou kost.

Utvořili okolo mě čtverec a připravili se k útoku. Byly nedočkaví. Přenášeli váhu z jedné nohy na druhou. Jeden z nich si dokonce přehodil meč, jako předtím já a zase zpět. Je na nich vidět, že se na souboj těšili. Nemohli se dočkat, až zaseknou do mého těla čepel svého meče. Těšili se, až uslyší moje naříkání a prošení o život. To ale neuslyší.

Zafoukal vítr, ale tentokrát se nikdo ani nehnul. Už nepřešlapovali, dívali se jeden na druhého a vyčkávali. Znovu zafoukal vítr. Tentokrát se ale pohnuli všichni. Mečem jsem odrazila dva meče, pod jedním jsem se sehnula a malý jednoruční meč kapitána jsem odrazila druhým mečem. Rychle jsem se otočila. Máchla jsem druhým mečem.

Naprázdno. Znovu. Opět naprázdno. Uskočila jsem stranou a druhým mečem jednomu z mužů usekla ruku v zápěstí. Tím jsem se dostala mezi dva bojovníky na jedné straně a kapitána na druhé. Proti mužům jsem nastavila meč tak, abych se podél mého ostří jim mohla podívat do očí.

Jejich strach zmizel stejně jako vztek. Už se nenechají ovládat emocemi. Jejich šance pokud začnou spolupracovat, se zvýší. Možná jeden z nich přežije, nebo se jim podaří utéct? Asi né. Mé reflexy a veškeré pohyby jsou příliš rychlé. Navíc jim jejich těžké brnění brání v plném pohybu. Podívali se na sebe a jejich pohled se změnil. Jejich odhodlání se změnilo v odevzdanost. Opustila je naděje. Vědí, co přijde. Jejich úhel pohledu jim říká, že chrání svou zem, svoji rodinu a za tu se bojovat musí. Musí je chránit i za cenu vlastního života. Změnil se i jejich postoj. Narovnali ramena, pozvedli zbraně. Rozkročili se pro stabilnější postavení. To by mohl být pro mě trochu problém. Rychlost je na mé straně. Na té jejich je síla. A teď i nebojácnost. Nemají strach, protože vědí, co přijde. Tohle všechno mi proběhlo hlavou během pár vteřin. Otočila jsem hlavu a pohlédla na kapitána. Byl naprostým opakem svých mužů. Na jednu stranu měl vztek. Vztek, že z jeho armády nezbylo skoro nic. Z druhé strany ale obavy. Obavy o život. V hloubi duše cítil, že nemá tolik odvahy. Ne jako jeho muži. Kdyby si tím vůbec mohl zachránit život, utekl by. To ale nemůže. I kdyby utekl mě, našli by ho vojáci a potrestali ho za to, že nesplnil úkol a zradil krále. To by pro něj jistojistě znamenalo oprátku. Možná něco horšího. Otočila jsem se čelem k jeho mužům, ti jsou pro mě nebezpečí.

Měla nevýhodné postavení, ale přesto se cítím ve výhodě. Zatím se nikdo nepohnul. Všichni jsme čekali. Vyčkávali jsme a zkoumali situaci. Každý přemýšlel, jak zaútočit aby to pro něho bylo co nejvýhodnější a nejbezpečnější. Po pár minutách bylo vidět, že kapitánovi dochází trpělivost. Na něj jsem spoléhala. Když vyrazí on, vyrazí i jeho muži. Musí ho chránit. Uběhlo jenom pár vteřin a moje předpoklady se naplnily. Kapitán vyrazil vpřed s hrozivým řevem mávaje mečem nad hlavou. S elegantní otočkou jsem odklonila jeho meč, tím jsem se mu dostala na záda. Skoro spadl na zem, ale na poslední chvíli získal zpět rovnováhu. Jakmile se narovnal, už měl pod krkem můj meč. Druhý jsem vrátila na záda a volnou rukou jsem mu přidržela hlavu u ostří, aby se mi nemohl vykroutit.
„Spusť meč a zastav je“ zašeptala jsem mu do ucha.
„To raději zemřu“ odpověděl jistě, ale na konci se mu trochu zlomil hlas.
„Co není, může být“ odpověděla jsem tak sladce, jak jsem v tu chvíli dokázala. Jediným hbitým pohybem ruky jsem mu podřízla hrdlo. Splnila jsem mu jeho přání, chlácholila jsem se, čistěji to ani nešlo. Za tu chvilku co jsem tu, jsem už stihla zabít až dost lidí. Ale doteď to bylo jenom v zápalu boje. Nemusela jsem, proběhlo mi hlavou. Teď ale není na litování čas. Proti mně stojí dva muži ve zbroji s připravenými meči, kteří nemají co ztratit.

Smrt už čeká opodál a oni jí cítili. Pustila jsem kapitána, který se okamžitě skácel k zemi. Otřela jsem si meč o jeho, už tak dost špinavou, uniformu. Pozvedla meč a jeho špičku jsem dala do výše očí.
„Tak a teď vy“ vykřikla jsem.

Mělo to přesně ten účinek, na který jsem čekala. Vyrazili oba. Najednou, jako jeden muž. Musela jsem několik kroků ustoupit. To je nezastavilo. Udělali ještě několik kroků směrem ke mně a znovu zaútočili. Tentokrát každý mířil na jinou část mého těla. Trochu jsem začínala mít strach. Tihle dva jsou totiž trénovaní a, což je horší, secvičení. Věděli moc dobře o své výhodě a nebáli se jí využít. Rozdělili se, takže jsem stála v jejich středu. Jeden z nich po mě sekl mečem. Útok jsem odrazila, ale o pár setin vteřiny na moje nechráněná záda zaútočil druhý. Snažila jsem se rychle uhnout, ale tentokrát jsem dost rychlá nebyla. Paží mi projela ostrá bolest. Nebylo to nebezpečné zranění, ale rozhodně bolestivé. Rychle jsem se ale vzchopila a připravila se na bránění dalšího útoku. Okamžitě proti mně jeden vystartoval. Tentokrát jsem si ale dala větší pozor.

Vykryla jsem úder, rychle se otočila a sehnula se před druhým mečem. O konečky vlasů se mi otřel, ale to už jsem zaútočila já. Sekla jsem po lýtku nejbližšího muže. Měla jsem štěstí, můj útok nečekal, takže jsem ho zasáhla. S bolestí se skácel k zemi, upustil meč a snažil se zastavit krvácení. Periferním viděním jsem zaznamenala meč blížící se mi k hlavě. Úder ale nepřišel. Po otočení jsem zjistila, že je něco špatně.

Tomu muži meč vypadl meč z ruky a skácel se k zemi mrtvý. Chvíli jsem se divila, co se stalo, ale po jeho otočení mi to došlo. Šíp. Trčel mu z hlavy. Okamžitě jsem začala očima hledat střelce. Na první pohled jsem ho přehlédla, protože v zelené tunice splýval s okolními stromy, ale byl tam. Byl to muž, spíš kluk, ale nemohlo mu být víc jak dvacet. Na sobě měl ještě hnědý plášť a okolo zápěstí stejný černý šátek jako já.

Najednou jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, že míří přímo na mě. Vypustil šíp. Cítila jsem vítr na tváři, jak proletěl blízko. Ale minul. No vlastně ne tak úplně. Hned za mnou stál muž a ten šíp ho zasáhl přímo mezi oči. Ruce mu ještě svírali meč nad mou hlavou. Teprve pak se složil na zem. Znovu jsem se otočila zpět na střelce. Už už jsem viděla, jak se ke mně blíží šíp, ale to se nestalo. Pověsil si luk na záda a volně kráčel ke mně. Měl lehce zamračený výraz, ale zdálo se, že se mu ulevilo. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem klid. Od něj mi nebezpečí nehrozilo. Nevím proč, ale vím to.


 celkové hodnocení autora: 88.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.05.2013, 23:07:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Fantasy není mým "šálkem kávy - nebo čaje", ale tento žánr také "můžu"! Takže, do toho...

Přečetl jsem si perex, ve kterém vysvětluješ některé skutečnosti ohledně této povídky. Řekl jsem si, že Tě tedy "chytat za slovíčka nebudu", ale nedá mi to, některá slůvka do fantasy žánru opravdu nepatří! Nu což?

Další věcí, nad kterou jsem se pozastavil, je krátkost "kapitolek" v této části, bylo by dobré i oddělit nadpis jednotlivých kapitol od těla textu, třeba i volným řádkem a samotný nadpis "napsat" tučně (viz html tág: [b]tučné písmo[/b], jukni do nápovědy v obrazovce pro vkládání textu na SASPI, prostě namísto tučného písma bude mezi tágy název kapitolky a hotovo).

Jinak jsem se v textu docela zorientoval. Úvod je krapet "nic neříkající", hrdinka se probudí, zjistí, že je počasí na draka, posnídá, obleče se (nebo se obleče a posnídá) a pak se vydá na cestu do školy (k zastávce autobusu). A od tohoto momentu to začíná být krapet více zajímave...

Ono užité "schéma" není v ničem nové, mám na mysli přenesení hrdinky (či hrdiny) ze světa lidí do světa mimo naší realitu. Budiž. I tak jsem byl zvědavý a čekal, co z toho vzejde. Brzy jsem přišel na to, že naše hrdinka dostala do vínku až "nadpřirozené vlastnosti a schopnosti" - stala se z ní docela dobrá šermířka. Proč ne? Líbí se mi však, že na všechny neměla dost sil a že jí musel nakonec pomoci někdo z místních (přeci jen hafo mužů na jednu ženu je až příliš). Ale i tak by si holčina měla více hlídat záda! ;-)

Co se popisů soubojů týče, sám se jím vyhýbám, jak to jen jde. Tady pomůže internet, kamarádi (kteří třeba i šermují - viz historický šerm), nebo si nastudovat nějakou příručku o šermování. Sám o tom nevím ani "ň", takže Ti pomoci nemůžu. Ale i tak se mi zdá popis oné šarvátky krapet nepřesvědčivý a popis nevěrohodný (ale nic proti, věřím, že příště to bude lepší).

V textu by se našlo i několik gramatických a stylistických nedostatků, něco jsem si dovolil vypsat níže. Povídka je (vlastně její úvod) krapet "uspěchaný", uvidíme, jaký názor budou mít další čtenáři. Netvrdím a nechci tvrdit, že jsi přímo spěchala, ale podle nedostatků v textu by sis s ním mohla ještě maličko pohrát... (ale už mlčím)

Co mi padlo do oka:
============

-- Rychle jsem se oblékla do svého obvyklého oblečení – džíny a tričko. -- džín a trička ??? (jen návrh)

-- Přes to jsem si natáhla teplou mikinu a seběhla po schodech do kuchyně. -- (stylistika - viz "přes to")

-- V dálce jsem zahlédla pár postav jdoucí na pole. -- jdoucích na pole (asi tak nějak, nechce se mi hledat správný odkaz na webu)

-- Lidé se tu nestresují s tím, jim uteče termín v práci, ale že nestihnou před zimou sklidit úrodu nebo že jim vlci udáví dobytek. -- (stylistika + užití vhodných slůvek)

-- Rozum mi říká, že ani s těmi meči vědí, co mají dělat. -- ani ??? (stylistika)

-- „Slož zbraň a vzdej se, jménem Krále Natara II.“ zněla jeho slova. -- „Slož zbraň a vzdej se, jménem Krále Natara II,“ zněla jeho slova.

-- Cítím se, jako bych jela na autopilota, nebo jsem se snad pro takovýto boj narodila? -- autopilota ??? ;-)

-- Teď je moje chvíle.
„Tohle je vaše poslední chvíle, kdy se ještě můžete vrátit domů ke své ženě, dětem, bez zranění. Jenom s potupou, že vás porazila žena“ zkusila jsem to na ně. -- (pozor na chybějící interpunkci + opakování slůvek, viz "chvíle")

-- „Ani o krok zpět. Nikdo z vás domů nepůjde. Víte co je trestem za dezerci, lano“ zahulákal na ně kapitán. -- (i zde chybí interpunkce na konci přímé řeči, zde čárka)

-- Mečem jsem odrazila dva meče, pod jedním jsem se sehnula a malý jednoruční meč kapitána jsem odrazila druhým mečem. Rychle jsem se otočila. Máchla jsem druhým mečem. -- (chtělo by to rozvést a přirozeněji popsat souboj s meči)

-- I kdyby utekl mě, našli by ho vojáci a potrestali ho za to, že nesplnil úkol a zradil krále. -- mně (komu čemu? - mi/mně)

-- Když vyrazí on, vyrazí i jeho muži. Musí ho chránit. Uběhlo jenom pár vteřin a moje předpoklady se naplnily. Kapitán vyrazil vpřed s hrozivým řevem mávaje mečem nad hlavou. -- (opakování slůvek, viz "vyrazí" a "vyrazil")

-- „Spusť meč a zastav je“ zašeptala jsem mu do ucha.
„To raději zemřu“ odpověděl jistě, ale na konci se mu trochu zlomil hlas.
„Co není, může být“ odpověděla jsem tak sladce, jak jsem v tu chvíli dokázala. -- (opět chybí interpunkce na konci jednotlivých replik - přímých řečí)

-- Najednou jsem ztuhla, když jsem si uvědomila, že míří přímo na mě. Vypustil šíp. Cítila jsem vítr na tváři, jak proletěl blízko. Ale minul. No vlastně ne tak úplně. Hned za mnou stál muž a ten šíp ho zasáhl přímo mezi oči. Ruce mu ještě svírali meč nad mou hlavou. Teprve pak se složil na zem. Znovu jsem se otočila zpět na střelce. Už už jsem viděla, jak se ke mně blíží šíp, ale to se nestalo. Pověsil si luk na záda a volně kráčel ke mně. Měl lehce zamračený výraz, ale zdálo se, že se mu ulevilo. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem klid. Od něj mi nebezpečí nehrozilo. Nevím proč, ale vím to. -- (střídání času, poslední souvětí nepasuje ke zbytku textu)

Tož tak. Třeba jsem i něco přehlédl a snad jsem Ti do textu nenasekal další (tentokrát své vlastní) šotky!

Ať se daří. Jak říká klasik: "Uvidíme v dalším díle!"
 ze dne 18.05.2013, 10:45:04  
   Ziell: Ahoj
děkuji za vychytání chybek, bohužel s nimi bojuji pořád a asi se to s nimi nikdy nenaučím. Co se týče těch popisů soubojů, tak jsem měla období, kdy jsem se v tom vyžívala, ale dnes se tomu už snažím lehce vyhýbat ;)
Jinak co se týče kapitolek, původní myšlenka byla to mít jako jeden celý den. Bohužel patnácti stránková kapitola se ukázala moc dlouhá a taky se v tom těžko orientovalo. Proto jsem přidala tyto kapitolky, ale nechtěla jsem aby příliš odváděli od čtení, proto jsem je nechala jenom takhle.
Ale děkuji za názor i za publikaci :)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Proč?
lumpyjaw
Arn Dresko IV. ...
jindra
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

Partner, nebo syn?
Aliwien
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr