obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915319 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39436 příspěvků, 5735 autorů a 389995 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu III ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 19.05.2013, 11:22  
Třetí díl příběhu o Benoitovi.. V této kapitolce se představí Duboisovi :-)
 

Damien de Dubois seděl za svým stolem, ve svém pokoji, na jejich rodinném panství Audrelay. Psal dopisy s pozváním do různých šlechtických rodin. Zval známé i vznešené rody na ples, který bude sám pořádat. Jeho uskutečnění se rychle blížilo, má se konat již příští týden. Jenže Damien si všechno nechával na poslední chvíli, a teď nestíhal. Musí napsat několika rodinám. Sám sebe se ptal, jak to jen stihne.
Zrovna psal Josettě de Bellerose a její dceři Charlottě. Na tomhle dopise si dával obzvlášť záležet. Měl Charlottu rád a těšil se z každé její společnosti. Doufal, že i tentokrát přijme jeho pozvání. Znal ji velmi dlouho, už deset let. Dobře si pamatoval na okamžik, kdy ji poprvé uviděl. Tenkrát jí bylo jen dvanáct, když ji její otec přišel představit jeho rodině. S Charlottiným otcem se de Duboisovi dobře znali mnoho let, často k nim chodil na návštěvu. Jenže před šesti lety jej zabili nějací zloději, a od té doby se Damien snaží aspoň občas pořádat různé plesy a zvát na ně Josettu s Charlottou. Chce Josettinu dceru vídat i nadále, je to velmi milá dívka.
Opět se nad ní příliš zamyslel. Ne, takhle to nejde, musí přece rychle napsat ty pozvánky! Rozhodl se, že tentokrát pozve snad jen pár rodů. Uspořádá takovou menší sešlost. Když dopsal list určený de Bellerosovým, začal psát pozvánku rodinám de Laurent a de Girard. Po delším uvažování, jestli pozvat i Larissu de Moreau, napsal dopis i jí. Tuhle šlechtičnu neměl zrovna v oblibě, ale ze slušnosti ji pozvat musel. To samé platilo i o vévodovi Nathanovi de Fabre. Byl to velice vlivný muž, a také velký a nebezpečný nepřítel de Duboisů. Raději by s ním neměl nějaký spor, proto jednu pozvánku věnoval i jemu a zároveň Eulaire de Petit, která žije na vévodově panství. Dopisy narychlo napsal i dalším několika vybraným rodům, aby měl od této povinnosti konečně klid.
Když dopsal, pořádně se protáhl a zazíval. Tahle práce ho vždy unavovala a vyčerpávala. Po chvilce odpočinku si nechal zavolat poslíčka, kterému předal všechny ty dopisy a nařídil mu, aby je co nejdříve roznesl. Damien si oddychl, že teď bude mít na nějakou dobu opět klid. Měl by si zase udělat výlet do Paříže, to ho vždycky dokáže uklidnit. Už se zase zasnil. Viděl se, jak uhání na svém koni pařížskými uličkami, a lidé, nadšení že jej vidí, mu mávají na pozdrav. Opravdu by si měl zajet odpočinout do města. Neměl rád tohle panství a hlavně všechny ty povinnosti. Damien byl nejstarším synem rodu de Dubois, proto všechno padalo na něj, on se musel o vše postarat, od doby co před pěti lety zemřeli jejich rodiče. Jeho dva mladší bratři se o nic takového ani nezajímali. Oba byli tak bezstarostní!
Louis de Dubois byl právě venku, v zahradách zámku Audrelay, se svým dobrým přítelem Simonem de Laurentem. Oba byli zhruba stejně staří a často spolu trávili čas. I když byl Simon šlechtic, nebyl s tímto životem příliš spokojen. Vždycky si přál změnit Francii, vždy toužil po republice. Odešel z rodinného zámku a přidal se k lidu žijícím v ulicích Paříže. Našel si příbytek v nejlevnějším domě ve městě. Louisovi to nevadilo, nezáleželo mu na původě ostatních, ani na tom, co kdo dělal. Přátelil se s ním, protože si s ním rozuměl a znali se již od dětství. Věděli o sobě snad všechno. I Damienovi, hlavě rodiny, bylo jedno, že spolu Louis se Simonem tráví tolik času.
Simon de Laurent, světlovlasý mladík s krásnýma bleděmodrýma očima, ležel na čerstvě posečené trávě a pozoroval modrou oblohu, po níž pluly bílé mraky. A slunce tak pálilo! V tomhle počasí neměl náladu cokoliv podnikat. Byl rád, že leží. Louis seděl v trávě vedle něj a neustále do Simona cosi hučel. I když ho skoro nevnímal, tak věděl, že po něm Louis chce, aby si dali další souboj. Už toho měl Simon dost, vždyť tady šermovali aspoň tři hodiny v kuse! To si Louis ani na moment neodpočine? V tomhle horku se nedá ani nic dělat!
„Eh, Louisi, dej mi na chvíli pokoj.“
„Ale vždyť tu ležíš už dobrých dvacet minut! Tak pojď, musíme trénovat!“
„Bojujeme skoro pořád. Jsi skvělý šermíř, ty tolik trénovat nepotřebuješ... Anebo si najdi někoho jiného.“
„Jenže já chci tebe, s tebou se mi šermuje nejlíp. No tak! Navíc ty se přeci musíš taky zlepšit, jestli chceš opravdu jednou začít s revolucí, o které mi tolikrát vyprávíš,“ neustal Louis v přesvědčování a zasmál se.
„Nesměj se tomu. Revoluce není k smíchu.“ Simon se s těmito slovy konečně zvedl ze země, napřáhl se pro svůj kord, který předtím odhodil kousek od sebe a rovnou zaútočil na ještě nepřipraveného Louise. Když ten souboj tolik chce, má ho mít!
Louis uskočil právě včas, aby ho nezasáhla Simonova čepel kordu. Zaradoval se, že si se svým přítelem zase zašermuje. Rád vyhrával nad Simonem, který to s kordem až tak dobře neuměl. Často ho dokázal kdykoliv odzbrojit. Louis považoval šerm za nejlepší zábavu, jakou mohl provozovat. Miloval tyhle souboje a rád na ně vyzýval jiné šermíře, šlechtice i neurozené. Porazit ho dokázali snad jen šermířští mistři, dokonce ani jeho bratři nad ním nikdy nevyhráli. Byl šermem naprosto posedlý. Už odmala se učil zacházet s kordem, měl svého soukromého učitele, Raoula Michela, který vyučoval i jeho bratry, ale těm tak dobře šerm nešel.
Honoré de Dubois, nejmladší ze sourozenců, byl zrovna na vyjížďce. Tak rád se projížděl na svém černém oři! Neměl žádné přátele, potřeboval samotu, být sám jen se svým koněm. Bál se společnosti, nikdy do žádné nechodil. Také se vždy děsil Damienových plesů, kterých se musel aspoň na malou chvíli účastnit. Ale většinou se mu z nich podařilo brzy se vytratit. Na tohle opravdu nebyl, měl rád svůj klid. I s kordem uměl zacházet celkem obstojně, ale před okolím se vždy tvářil, že šermovat neumí skoro vůbec. Když jej někdo vyzval na souboj, nechal se rychle odzbrojit nebo se vzdal, aby už měl od toho všeho pokoj. Ani jeho bratři netušili, jak dobře šermuje. Sám si říkával, že by Damiena určitě porazit dokázal, kdyby bojoval skutečnou silou, ale proti Louisovi si nebyl jistý.
Honoré se proháněl na svém koni Zouxovi. Uháněl místním lesem, daleko od panství Audrelay. Na nic nemyslel, jen se soustředil na svou cestu. Měl rád vůni lesa a kličkování mezi stromy. Mnoho lidí sem nechodilo, což Honoréovi krásně vyhovovalo.
Vyjel z lesa na malou cestičku a vydal se pomalu po ní. Nebylo třeba spěchat, času měl dost. Doma ho žádné povinnosti nečekají, klidně by mohl odjet a už se nikdy nevrátit. Nad touhle myšlenkou často přemýšlel, ale nevěděl, kam by jel. Nemá nic než tohle panství a bratry. Nejradši by se ale vzdal svého rodu a šlechtického titulu a začal cestovat po Evropě. To byl Honoréův sen, ale k jeho uskutečnění neměl dost odvahy.
Zanedlouho se dostal do cíle své cesty. Zoux sešel z pěšiny na rozlehlou louku. Tohle místo oba dobře znali, vždyť si tady dělali tak často vyjížďky. Snad nikdo z panství Audrelay o tomto palouku nevěděl. Honoré o něm nikdy nikomu neřekl. Vlastně málokdy se někomu s něčím svěřoval, raději si vše nechával pro sebe.
Honoré slezl ze svého koně a nechal ho, ať si dělá co uzná za vhodné. Kůň se vydal doprostřed louky, aby se napásl, a aby trochu spočinul. Honoré de Dubois se mezitím posadil do stínu pod jeden strom, který se nacházel na samém okraji louky. Chvilku sledoval Zouxe, ale pak si lehl ke stromu, zavřel oči a na nějakou dobu si zdříml. Mírný větřík, který tady pofukoval, a rozpálené pozdně odpolední slunce měli na Honorého uspávací účinek.
Nevěděl, jak dlouho spal. Najednou se vzbudil a uvědomil si, že jeho kůň stojí hned vedle něj. Napadlo ho, že by se už mohli vrátit zpátky na panství. Nasedl zase na Zouxe a hnal si to směrem na Audrelay. Když dorazil, všiml si Louise se Simonem, jak spolu v zahradách šermují. Jako vždy, pomyslel si Honoré. Nevypadalo to, že by ti dva věděli, že se právě vrátil z projížďky. Honoré chtěl, aby to tak i zůstalo. Opatrně zašel ke stájím, kde zanechal svého koně a vydal se podél domu k vedlejšímu vchodu, který tak často využíval.
I když byl Louis plně ponořen do šermu, byl také velice bystrý, a lehce zaznamenal jakýsi pohyb u domu. „Honoré!“ zavolal na svého bratra, jakmile ho rozeznal.
Honoré strnul. Lekl se, když na něj Louis zakřičel, a taky byl naštvaný, že se mu nepodařilo proklouznout bez povšimnutí. Otočil se na ně a pokynul jim na pozdrav.
„Vidím, že ses právě vrátil. Dlouho jsem tě neviděl,“ usmál se Louis. „Nechceš si s námi trochu zašermovat?“
„Ani ne.“
„Jen pojď, aspoň na chvíli.“ Louis se podíval na Simona. Chtěl, aby mu pomohl přesvědčit Honoréa.
„Rád bych věděl, jak jsi se zlepšil,“ zkusil to tedy Simon.
„Dneska ne, možná jindy. Mám v plánu jít do knihovny.“
„Vidím, že tebe opravdu nedokáže přemluvit nikdo,“ namítl Louis a dál v přesvědčování nepokračoval. Věděl, že s Honoréem nic nepohne, když se už v něčem rozhodne.
Damien, který stál u okna ve svém pokoji, se pousmál. Hleděl dolů do zahrady a sledoval své dva bratry, jak spolu vedou rozhovor, i když nemohl slyšet, o čem se baví.
Všichni tři sourozenci de Duboisovi byli tak pohlední. Honoré s Damienem měli černé vlasy, ty Damienovy byly dlouhé po ramena a vždy si je svazoval stužkou. Honoré je míval ještě delší a nechával si je rozpuštěné. Hnědovlasý Louis nosil vlasy svázané jen když šermoval, aby mu nepadaly do očí. Honoré s Louisem byli hnědoocí, Damien modrooký.
Honoréovi se konečně podařilo vytratit se z Louisova a Simonova dohledu. Oddechl si, když vběhl do vedlejších vchodových dveří jejich panství. Rozhlédl se, ale nikde nikoho neviděl. Ani služebnictvo nebylo poblíž. Uvědomil si, že kdyby použil hlavní vstup do zámku, neměl by to do knihovny tak daleko. Takhle se musel nejdřív dostat na druhý konec téhle dlouhé chodby. Nebyly tady žádné jiné dveře ani žádné odbočovací chodbičky. Nic, než jen dlouhá, tmavá a neosvětlená chodba, jež mohla na lecjakého člověka působit strašidelně. Honoré ji znal už velmi dobře a nikdy se jí ani trochu nebál. Klidně by se tu odvážil jít i v noci.
Pozvolna došel až na druhý konec chodby. Užíval si ten pocit tajemna, když přes ni procházel. Cítil chlad kamenných stěn, které ho obklopovaly. Tahle spodní část panství byla už hodně stará. Jsou to pozůstatky jakési stavby, na níž později postavili zámek Audrelay. Panství má samozřejmě ještě i starší část než je tahle, a jsou jí zámecká sklepení s malou věznicí, kam stejně nikdo nechodí. Celá ta nejspodnější oblast panství je neudržovaná a ani de Duboisovi neví, co by tam třeba mohli objevit. Do těch sklepení se raději nikdo nevydal, dokonce ani Honoré ne. Když byl malý, vždycky se tam chtěl podívat a prozkoumat ty sklepení a možná najít i tajné chodby, ale všichni mu to zakazovali. Nakonec ho ta jeho touha přešla. Úplně zapomněl na ta místa, co jsou pod panstvím.
Konec dlouhé chodby, na které Honoré stál, se větvil na dvě užší chodbičky. Vydal se vpravo. Zde se už objevovaly po stranách různé dveře, ale Honoré nevěděl, co za nimi je. Nejspíš je používalo služebnictvo.
Záhy narazil na staré kamenné schodiště, po kterém vystoupal nahoru a zabočil vlevo do zchátralých dveří. Prošel kolem jakéhosi skladiště a dalšími dveřmi, tentokrát novějšími a zdobenými, se dostal do nové části zámku. Seběhl pár schodů a protáhl se několika dalšími chodbami, až se ocitl ve velké hale, do které se přicházelo hlavním vchodem. Tady už viděl pobíhat několik sloužících. Většina si Honorého ani nevšimla, ale někteří ho jen pozdravili a dál se věnovali své práci.
Honoré prošel na druhou stranu haly a dostal se k velkému pozlacenému schodišti, po kterém vystoupal až nahoru, kde se nacházela spousta místností a pokojů. Ale všichni bratři de Duboisovi měli své vlastní pokoje nad největším schodištěm nacházejícím se naproti velké hale. Honoré si v téhle části panství, kam právě šel, vyžádal vlastní pracovnu, do které se často uzavíral, pokud trávil čas na zámku Audrelay a nebyl zrovna v knihovně. Ale teď neměl v plánu jít do zapadlé pracovny na konci jedné postranní chodby, ale do jejich rozsáhlé knihovny. Ta nebyla příliš daleko. Po levé straně vyšel pár schodů a před Honoréem se objevily mohutné dveře. Vešel dovnitř a ocitl se v opravdu obrovské knihovně. Po všech stranách se nacházely regály s policemi vedoucími až k vysokému stropu, které byly plné nejrůznějších knih. Ode dveří až na konec knihovny vedl širší průchod, mezi jednotlivými regály byl pak o dost menší.
Přešel až úplně dozadu, kde měl Honoré svůj stůl s psacími potřebami a hromadou knih. Tady míval vždycky klid, nikdo ho tu nerušíval. Málokdo z panství chodil do knihovny. Na stole měl nachystané knihy, které měl v plánu co nejdříve přečíst nebo prostudovat, pokud to byly nějaké odborné písemnosti. Měl pročtenou sotva malou část ze všech těch zdejších knih. Byl si jistý, že je nikdy nebude schopen projít všechny. Sedl si a vzal do ruky první knihu, jakýsi román, který měl rozečtený a pokračoval ve čtení.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.05.2013, 11:22:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Znovu se setkáváme s hrdiny příběhu, který se odehrává kdesi ve Francii (zde v Paříži). Náš odmítnutý spisovatel a budoucí redaktor je zatím odsunut na vedlejší kolej a do popředí přichází šlechtický rod, o kterém byla řeč již v minulé části.

Znovu jsem si prošel předcházející části, abych byl alespoň trochu v obraze. Tato část se mi zdá méně dynamickou než předešlé kapitolky. Je zde více popisů (a vysvětlování), kupříkladu ohledně plesu (koho pozvat a koho ne, koho neurazit a tak dále). Pro čtenáře budou ony "slavné a bohaté rody" jen dalšími postavami zámožné Pařížské smetánky... Jen Ty sama budeš vědět, jakou roli budou hrát v pokračování tohoto příběhu. Pozor na kladení důrazu na ty informace a skutečnosti, které nemusejí být pro příběh důležité (zda se jedná o vatu - nadbytečný balast - to zatím soudit nemohu).

S ubíhajícími řádky se text krapet "rozjíždí", byť je zde střih od jednoho bratra k druhému (chtělo by to text nejspíše rozdělit více do odstavců, aby se čtenáři případně i neztráceli, vo čem že je řeč). Osobně jsem se zarazil a zadumal se, co dělám náhle kdesi na louce a proč nejsem ještě u obou šermířů (viz střih v ději).

Ony tajemné pasáže ve mně probudily určitou zvědavost - co že je ukryto v té staré a nepoužívané části zámku (na kterou byla "nalepena" novější zástavba). Procházení zámkem bylo zajímavější, než ono mentorováním u jednotlivých rodů, nejspíš jsi chtěla čtenáři přednést nejen "myšlení" tehdejší doby, ale i skutečnost, že po smrti rodičů zůstalo na starším synovi břímě vedení celého panství (se vším všudy).

Snad nebudou mít čtenáři tendenci určité pasáže "přeskakovat"... (ne, nezíval jsem při čtení, jen jsem se zuřivě prokousával a čekal, co z toho všeho vzejde). Nechci však také tvrdit, že tento text není ani krapet čtivý, místy bych (nejspíš) text provětral a zkrátil (viz pasáže, které méně táhnou a zdají se být nezáživnými). Souhlasím, že se čtenáři měli možnost dozvědět něco málo o tomto šlechtickém rodu (a další informace mohou přijít později), jen by to chtělo najít přiléhavější formu.

Je také možné, že jsem už "krapet přistárlý bručoun", který v tom či onom furt něco vidí a pořád není spokojený... uvidí se, jak zareagují další čtenáři. Na gramatiku jsem příliš nekoukal, nic vážného mne neplesklo do tváře a pokud jsem (náhodou) něco přešel, určitě mne opraví další čtenáři.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Mé druhé já souhlasí, tento díl je trochu "uspávací", dohromady se nikam nepohnul z místa (co se děje týče) a spíše přednáší čtenáři nutná fakta, než aby jej posunul někam výrazně vpřed. Třeba ples napoví, popřípadě schůzka šlechticů s našim redaktorem (která by se měla uskutečnit v průběhu několika dnů). Také zmínka o revoluci je zajímavým lákadlem - jak tyto události změnily život nejen šlechtě, ale i prostému lidu. Fabuluji, kombinuji. Pravda... Vedení příběhu a způsob jeho podání (styl) je však plně ve Tvé režii! Ať se daří. ;-)
 ze dne 19.05.2013, 21:19:51  
   Zirvith Snicket: Díky za hodnocení :) Vím, že je tahle kapitolka celkem nudná, ale snažila jsem se tentokrát co nejvíc rozepisovat :-) Co se týče toho plesu, tak ten se objeví až... za několik kapitol :D Doufám že další kapitolky, ve kterých se představí i další postavy, budou o něco zajímavější. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Autobiografie, ...
Květinka
Nikdy nelži!
Tonyend
obr
obr obr obr
obr

Červí
Pavel
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr