obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Hunold a Elina - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 20.05.2013, 12:29  
13. kapitola
 

Ellad s Collinem se nakonec místo plánovaných tří dnů zdrželi v Nurasu téměř týden a prochodili skoro celé město. Od rána do večera se potulovali ulicemi, sledovali chování lidí, poslouchali jejich rozhovory, i když věděli, že je to neslušné, a snažili se ze svých pozorování odhadnout celkovou náladu místních obyvatel. Zajímalo je, jak jsou spokojení s Northorovou vládou. Jak přijali korunovaci toho cizáka a vůbec všechny ty změny.
A nejen to. Byli samozřejmě zvědaví i na jeho sídlo. Správně vlastně na sídlo Orrinorských králů. Zamířili k němu při jedné ze svých vycházek a žasli. S obdivem a jistou dávkou úcty a pokory hleděli na velké množství
věží – obranných i ozdobných a mohutné hradby. Hradby tak vysoké jako městské, postavené z bílých kamenů a jakoby vyrůstající ze sedm kroků širokého vodního příkopu. Ta stavba se jim zdála obrovská, jako kdyby v severovýchodní části Nurasu stálo další město. Jakési město ve městě.
Dovnitř se samozřejmě nedostali a neodvážili se ani do bezprostřední blízkosti hlavní a zároveň také jediné brány, aby nevzbudili nežádoucí pozornost Northorových strážných, přesto… Královské sídlo na ně udělalo obrovský dojem. V jejich očích to byl nejkrásnější hrad, jaký dosud viděli, a také nejlépe opevněný. Shodli se v názoru, že je nedobytný.
Na radu Eliny zašli oba Hraničáři také do přístavu. Museli sice kvůli tomu projít první bránou, to jest kolem přísných hlídek, ale stálo to za to. Nuras stál na břehu široké a líně tekoucí řeky Lisy a obchodníci toho dovedli velmi dobře využít. U velikého dřevěného mola kotvily toho dne čtyři lodě. Jedna se chystala k odplutí na jih, po proudu do řeky Sálavy a pak dál až k moři, jedna přistávala a ze dvou už přístavní dělníci vynášeli zboží. Panoval zde čilý ruch, po molu pobíhali nosiči, námořníci, majitelé lodí, vyzývavě oblečené – tedy spíš ne moc oblečené – ženy, různí řemeslníci a také rybáři, kteří měli své mnohem menší loďky přivázané, kde se dalo, a kteří zásobovali městský trh různými druhy ryb. Však také oba mladíci neodolali a nejednou ochutnali dobrotu z místní
řeky – samozřejmě tepelně upravenou.
V přístavu se Hraničářům líbilo moc. Vydrželi se na to lidské hemžení dívat celý den.
Do hostince se vrátili za soumraku a dole se téměř nezdrželi. Večeřeli v jedné hospodě kousek od mola, takže lokálem jen prošli, vystoupali po schodech do pokoje, odsvlékli se a unaveně padli na postel. Oba. Ale Collin spal pouze čtyři hodiny. Pak vstal a odešel na schůzku s Elinou. Hned první noc objevil dvě veliké výhody jejich ubytování. Výhody k nezaplacení. Kvůli nedostatku místa ubytoval hostinský Hraničáře stranou ostatních hostů. Bydleli vlastně přímo nad jeho soukromým bytem a také – na půdě byly místnosti dvě. V jedné, té menší a ne tak zastavěné spali, tu druhou využívali Collin s Elinou. Scházeli se každou noc a Elladovi už přítelovy pozdní – nebo brzké? – návraty ani nevadily. Už ho nebudilo ani vrzání dveří, ani světlo svíčky.
Komu však noční schůzky mladého páru dělaly těžkou hlavu, byl hostinský. Samozřejmě. Pátého dne dopoledne si na mladíky, kteří odcházeli na svou obvyklou výzvědnou cestu, počkal a odvedl je do liduprázdné nálevny.
„Tak podívej, mládenče,“ oslovil Collina ne právě přátelsky, když se všichni tři posadili kolem nejbližšího stolu. „Jmenuju se Holdwin a patří mi to tady. Nechal jsem vás tu bydlet, protože se znáte s mým bratrem, a na nic jsem se vás neptal, i když je jasný, že jste sem přišli čmuchat. Nezajímalo mě proč a nač. Teď mě to ale zajímá! Protože mi chodíš za dcerou!“ Poslední větu téměř vykřikl a obviňujícím prstem přitom mířil přímo na zamilovaného mladíka.
Co naplat, Collin musel s pravdou ven. Představil sebe i Ellada a v krátkosti rozzlobenému otci vysvětlil důvod jejich příchodu do města. Holdwina blonďákova upřímnost přes veškerou jeho snahu stejně příliš nenadchla a nezklidnila. Mračil se dál, protože se mu vůbec nelíbila představa, že si jeho jediná dcera začala s cizincem a navíc s Hraničářem. S dobrodruhem a tulákem, podle jeho slov. No, už aby prý odešli.
A oni skutečně odešli. Museli. Hned druhý den ráno si v pokoji sbalili svých pár věcí, rozloučili se s Elinou i jejím otcem a vydali se na dlouhou cestu domů. Elladovi při odchodu z hostince neunikly slzy, lesknoucí se v Elininých tmavých očích, ani povzbudivý Collinův úsměv. Hoch tušil, že se jeho starší přítel do Nurasu co nevidět vrátí. Nahlas se k tomu ale nevyjadřoval a mlčel.
Mlčeli vlastně oba. Collinovi po rozloučení s Elinou nějak nebylo do řeči a také – i když opustili město, všude se stále pohybovalo plno lidí a tím i cizích uší. Nemohli se proto bavit o ničem důležitém, protože nikdy nevěděli, kdo by je třeba zaslechl, a tak nemluvili. Jen šli a veškerou svou pozornost věnovali pohybu vpřed. Drželi se stejné „cesty“, která je do Nurasu přivedla, a to ve skutečnosti znamenalo cesty se nedržet. Putovat divočinou. Propletli se jen po vychozených cestičkách mezi zemědělskými usedlostmi, v jedné z nich opět přespali, a pak už se ocitli v pusté krajině Otironské pahorkatiny. Znovu je čekaly kopečky, ale nepřítomnost lidí jim rozvázala jazyky. Začali znovu rozebírat všechno, co v Nurasu vysledovali.
Jak se dalo čekat, nálada i názory obyvatel města se hodně lišily. Záleželo hlavně na společenském postavení. Prostí, chudší lidé viděli v Northorovi cizáka a uchvatitele trůnu a Ellad ani Collin nepochybovali o tom, že by se nechali bez větších potíží vyburcovat ke vzpouře. Čím však bylo jejich postavení vyšší a majetek větší, tím mírumilovnější byl i jejich pohled na vzniklou situaci. Raději cizák na trůně a mír než nějaký pochybný boj za svobodu.
Hraničáři nemohli tenhle postoj pochopit. Nešlo jim to prostě na rozum. Podle jejich mínění, kdyby se všichni, bez rozdílu spojili, nemohli by prohrát.


***


V poledne druhého dne putování došli oba mladíci k Hunoldovi. Poobědvali u něj, popovídali si, a potom sebrali zbraně, osedlali dokonale odpočinuté koně a rozloučili se jako přátelé. Hunolda potěšila jejich důvěra – až neuvěřitelně. Přitom se jednalo o zdánlivě prostou věc. A Ellad s Collinem ocenili jeho rady, péči, kterou věnoval Wickovi s Raulem, a hlavně skutečnost, že je nezradil první ozbrojené hlídce jedoucí kolem. Prostě – v tomto ohledu dopadlo všechno dobře.
Horší to bylo s počasím. Během následujícího dne se až dosud vládnoucí příjemné polojasno změnilo v podzimní lezavo a zataženo. Ochladilo se, a i když panovalo bezvětří a nepršelo, neměli Hraničáři z cestování ten správný požitek. Podepsalo se to i na jejich náladě. Skoro nemluvili a spěchali, aby už byli co nejdříve doma. Přesto – jedno zdržení si prostě neodpustili. Před mostem přes Sálavu si úmyslně počkali na tmu a opět prověřili bdělost hlídek strážní pevnůstky. A opět prošli bez povšimnutí. To zavánělo průšvihem. Kdyby totiž místo nich přešla most malá skupinka Northorových ozbrojenců, kdoví, co by se pak stalo se svobodným Orrinorem.
A tak oba Hraničáři zajeli ještě na Loreth, aby o svých obavách zpravili Rollanda. Pán starého hradu je přijal sám a téměř okamžitě. S trochu povýšenou vlídností je vyslechl, a potom mávl nad jejich starostmi rukou. Malá skupinka ozbrojenců prý není nebezpečná. A velké vojsko hlídky projít určitě nenechají. Tím celou věc uzavřel a nikdo z nich v tu chvíli netušil, jak moc se mýlí.
Rozhovor se dále stočil na situaci ve starém Orrinoru a v tom mohli Hraničáři dobře posloužit. Seznámili Rollanda se svým pozorováním i se svými názory a…
„Vím o tom,“ povzdychl si unaveně bývalý rytíř a pokusil se objasnit bojechtivým mladíkům smýšlení významných Orrinorských pánů. „Ano, ti muži jsou změkčilí a pohodlní, ale umí si představit, co přináší válka. Vědí, že porážkou Northora by všechno vlastně teprve začalo. Trůn by se uvolnil a začal by strašlivý a zničující boj o vládu a moc. Přímý dědic tu skutečně chybí a to si prostí lidé neuvědomují.“
„Ale teď je pro vzpouru ta nejlepší doba,“ vyhrkl rozhorleně Ellad. „Northor je oslabený. Argaana si zpět do Dagerladu stáhla svoje černooděnce i část jeho vojáků kvůli Darethovi a kvůli tomu povstání mu nepřijde ani na pomoc, obyčejní lidé chtějí bojovat a já jsem viděl v Ethiru, co dokážou. Jen potřebují vedení. Proč je nechceš vést třeba ty? Vždyť i ty bys mohl usednout na Orrinorský trůn?“
Rolland se na rozvášněného chlapce podíval způsobem, jakoby hoch pronesl nějaký hodně nehorázný nesmysl, a vážně jeho slova zamítl.
„Ne,“ řekl důrazně. „To vůbec nepřichází v úvahu.“
„Ale proč ne?“ podpořil svého mladšího přítele Collin. „Na Lorethu přece taky vládneš. Vládneš teď celému svobodnému Orrinoru.“
„Ale to je přece úplně něco jiného,“ snažil se vysvětlit Rolland. „Tady nevládnu. Nejsem žádný král. Jen jakýsi vojenský správce. Usednout však na trůn v Nurasu? – Orrinorští páni by mě nikdy neuznali. Jsem jen rytíř, v mých žilách není ani kapka královské krve. Rozumíte?“
Mladí Hraničáři nerozuměli. I když spíš nechtěli rozumět. V přijímací místnosti nastalo ticho. Husté tak, že by se dalo krájet. Rozzlobení mladíci hleděli nahněvaně přímo před sebe a ostrou výměnou názorů trochu zadýchaný Rolland se díval střídavě z jednoho na druhého. S neutuchající nadějí u nich čekal na nějaký, třeba jen malý, náznak pochopení, ale… A jak tak sledoval Elladův rozmrzelý obličej a lehce zamračené modré oči, začal mít náhle dojem, že ten pohled už někde viděl. Ale kde? A u koho?
„Všiml jsem si, jak se rozrostla vesnice pod hradem,“ začal z úplně jiného soudku a už úplně jiným hlasem Ellad a přerušil tak rytířovy úvahy. Napětí v místnosti povolilo, tváře všech přítomných se rozjasnily a Rolland nechal svůj předchozí dojem minulosti. S nepřehlédnutelnou úlevou se chopil nabídnuté příležitosti a seznámil své hosty s novinkami z Lorethu. Vyzdvihl hlavně práce na opravách hradu, protože na ty byl obzvlášť pyšný, a Ellad s Collinem museli uznat, že právem. Od jejich poslední návštěvy uplynul rok a spousta věcí se tu změnila k lepšímu. Nejen že hodně posílila obrana hradu, ale i bydlení zde poskočilo o několik úrovní výš. To ostatně Hraničáři posoudili lépe než kdo jiný. Opět tu totiž strávili noc. Tentokrát však ne ve vlhkém, špinavém pokoji se slamníky na podlaze. Ne. Tentokrát je Rolland ubytoval v čistém, útulném pokojíku s pohodlnými postelemi, hřejícím krbem a pětiramenným svícnem místo čadící pochodně a před spaním si mohli oba mladíci dopřát dokonce i horkou koupel.


***


Ellad s Collinem už byli zase na cestě. Bez dalšího zdržování projeli úrodnou Sálavskou nížinou a stočili hlavy svých koní do nehostinného Údolí Turagen. A právě tady se počasí prudce zhoršilo. Ještě více se ochladilo, začalo foukat a ten protiva vítr s sebou přinesl kromě černošedých mračen i první sníh. Vířící vločky oslepovaly oba jezdce i Raula s Wickem, zrádné závěje skrývaly pod svou studenou, bílou peřinou kameny a měnily klikatící se stezku k nepoznání. Hraničáři se proto nemálo zaradovali, když nechali pohoří Luon za sebou, ze sněhu se stal déšť a je uvítala divoká krása Velké Fallarské vrchoviny.
Tedy – zaradovali i nezaradovali. Ten déšť byl nepříjemný a v pusté, neobydlené krajině se ani nemohli pořádně schovat a osušit. Trochu ochrany jim poskytla jen některá větší skaliska, trčící neuspořádaně a nepravidelně z jinak travnaté a kopcovité vrchoviny, sušení však nepřicházelo v úvahu vůbec. V téhle části Fallarského království totiž nerostly žádné stromy, takže nebylo čím topit. Promočení a prochladlí Hraničáři tedy ujížděli, jak nejrychleji mohli. Obávali se jen přechodu přes Bílé hory. Pokud by totiž teplota znovu klesla a déšť se opět změnil ve sníh, hrozilo by jim pořádné nachlazení. Už takhle se necítili právě nejlépe.
Stálo při nich však štěstí. Když už měli hory na dohled, počasí se umoudřilo. Mraky se roztrhaly a každou chvíli z nich vykouklo sluníčko. Už sice moc nehřálo, ale mladíkům nevadilo. Hlavně, že přestalo pršet.
Trochu oschli cestou, úplně se však dosušili až v horách. Tam bylo stromů spousta, a tak mohli konečně rozdělat oheň. Pohled na roztančené hřejivé plamínky, chuť čerstvě upečené zvěřiny a prskání a syčení hořícího dříví jim snad ještě nikdy nepřipadaly tak krásné.
A pak byly náhle hory za nimi a oni s přenádherným pocitem radosti a úlevy vjeli jižní bránou do Eriadoru. Museli se jen představit hlídce a nechat si ji otevřít, protože k vesnici dorazili až po setmění. Krokem se dostali ke stájím, tam se postarali o unavené koně, a už se chystali k Lauře, když…
Zpráva o jejich příjezdu se rozlétla Eriadorem jako blesk a Viggo svolal poradu do k tomu určené místnosti v přízemí jedné z ubytoven. Mladíci tedy zamířili tam. Cestou se jen přivítali s Danem a Ellada v tu chvíli zamrzelo, že dovnitř s nimi nesmí. Hodně ho to zamrzelo. Zvlášť když si připomněl, jak dlouho byli s Collinem pryč a jak dlouho se tedy jejich mladší přítel nudil s Gionem na pastvě.
S tím se bude muset něco udělat, předsevzal si v duchu a s lehce smíšenými pocity vstoupil do Hraničářské poradní místnosti. Ještě nikdy tu nebyl, a tak v jeho nitru vládla zvědavost společně s napjatým očekáváním.
První, čeho si uvnitř všiml, byl krb a z něho se linoucí příjemné teplo, potom veliký obdélníkový stůl, složený vlastně z menších obdélníkových stolků postavených v řadě za sebou, a spousta židlí a Hraničářů. Některé znal jménem, jiné od vidění a některé neznal vůbec.
A před všemi těmi muži budu muset mluvit? Sevřel se mu žaludek a začal se potit, přesto následoval Collina ke dvěma volným židlím kousek od Vigga a snažil se, aby na něm nebylo nic poznat. Zaměřil se na dýchání, to kupodivu pomáhalo, posadil se ke stolu a oči se mu rozzářily.
Starostlivá Laura vytušila, že po takové cestě budou hladoví jak vlci, a poslala po bratrovi každému z nich plnou misku teplého guláše a tři silné krajíce chleba. Úžasná to žena.
Hladoví mladíci na nic nečekali a pustili se do té dobroty. Pak teprve podali hlášení. Tedy – mluvil hlavně Collin a Elladovi se ulevilo. Viggo i ostatní Hraničáři si mlčky vyposlechli všechna jejich dobrodružství i jejich hodnocení a názory a tím začala, místy i docela divoká, výměna názorů.
Přítomní muži se vpodstatě rozdělili na dvě skupiny. Jedni přemýšleli stejně jako Ellad s Collinem a nemohli pochopit, jak mohou obyvatelé Orrinoru snést na trůně cizince. Proč se nevzbouří? Druzí byli naopak umírněnější a souhlasili spíš s Rollandem. Proč bojovat, když není nikdo, kdo by Northora na trůně vystřídal?
Po hodině se ale všichni zase zklidnili. Uvědomili si, že jich se to vlastně netýká. Oni s tím stejně nic nenadělají a společný rozhovor se rozdrobil na obyčejné povídání s nejbližšími sousedy na židlích. Viggo proto poradu ukončil a Hraničáři se rozešli do svých domovů.
„Viggo,“ nezapomněl na své předsevzetí Ellad a oslovil staršího muže cestou k Lauřinu domku. „Mohl by s náma, alespoň někdy, vyjet i Dan? Strašně se tady s Gionem nudí. Víš přece, jaký je to samorost.“
Hraničář se na chlapce překvapeně podíval, protože po všech těch řečech o Nurasu, Orrinoru a Northorovi nějak nečekal, že hoch začne zrovna s tímhle. Dal si proto s odpovědí trochu načas.
„No, Gion je opravdu samorost,“ pronesl pomalu a ještě si přitom rovnal myšlenky. „Ale – to ještě neznamená, že Dana vezmeme k Hraničářům. Je sice hodně šikovný, je to však pořád kluk.“
„Já ale nemyslím, vzít ho k Hraničářům,“ bránil svůj nápad Ellad. „Jen mě napadlo, že by mohl občas jet s námi. Stejně se většinou nic nebezpečného neděje a – je šikovnej, jak sám říkáš. Zvládnul by to.“
O tom, že by Dan některé jejich cesty zvládl, Viggo nepochyboval. Naopak.
Možná by to někdy zvládl lépe než ty, Chodče, protože mu nechybí smysl pro povinnost a je mnohem poslušnější a rozvážnější než ty, táhlo vůdci Hraničářů hlavou. Přesto…
„Ještě si to rozmyslím“ řekl nakonec nahlas. „Taky záleží na tom, co by tomu řekli jeho rodiče.“
A bylo rozhodnuto. I když – vlastně nebylo.


***

Ellad se vydal na statek hned další den ráno. Jen se nasnídal, rozloučil a pěšky vyrazil k východu. Doma nebyl dva měsíce, a tak se tam docela těšil. A to nejen na strýce a na matku. Po té strastiplné cestě z Nurasu se těšil i na pohodlí, klid a matčinu starostlivou péči, o které věděl, že přijde, a která v jeho mysli k domovu patřila a dělala jej tím, čím být správně má. Útulným a bezpečným útočištěm.
Už přeskočil potok a proběhl známým lesem. Stromy prořídly a on vkročil na od vozu vyježděnou cestu. Statek měl přímo před sebou a k tomu výborný čas. Bylo krátce po poledni. Dokořán otevřenou bránou viděl na dvůr a
tam – Roberta. Černě oděný muž právě vsedl na Vraníka, otočil hřebce kolem dokola a pronesl hlasitě několik vět. Vět, které chlapci vůbec nedávaly smysl, ale okamžitě probudily jeho zvědavost, a které nejspíš opět nebyly určeny pro jeho uši.
„Ještě si to, prosím, rozmysli, paní,“ hovořil zcela určitě k Lee. „Teď je opravdu nejlepší doba. Říct mu to a vyřešit všechno ještě do zimy, protože kdoví, jaká bude situace na jaře. A kdoví, jaká bude za další rok.“
Robert znovu otočil Vraníka dokola, jeho pohled se střetl s Elladovým a muž se očividně zarazil.
Skutečně nechtěl, abych ta slova slyšel, poznal z výrazu jeho obličeje chlapec. A poznal to i na matce. Proto se ani nesnažil vyptávat na nějaké podrobnosti a otázky, které se mu honily hlavou, zkoušel zodpovědět sám. Jako obvykle však bez výsledku.
Nakonec za něj všechno vyřešila zima. Přišla, mrška, o pěkných pár týdnů dříve, přinesla nepříjemný mráz, sněhové vánice i zrádné závěje a Robertova záhadná slova tak ztratila smysl. Bylo totiž jasné, že ať mělo být řečeno či vykonáno cokoli, už se to nestihne. Takže se Ellad celé ty dlouhé, studené měsíce zabýval pouze jednou otázkou – kromě těch starých. Bude s nimi smět Dan v příštím roce vyjet? Alespoň někdy?


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.05.2013, 12:28:49 Odpovědět 
   Zdravím.

S koncem této části přišla opět zima. Další období skončilo. Jejich cestování po kraji i první (větší) lásky jsou za našimi hrdiny. Zůstaly jen vzpomínky a jen bůh (a autorka) ví, co jim přinese další jaro. Pořád se totiž něco děje (ať už jde o pletichaření, politiku, nebo touha po moci a větším bohatství). V případě, kdy nemá to či ono království svého krále, nebo se sousední země zaměřují na ovládnutí svých sousedů, o problémy nejspíš nebude nouze. Uvidíme v dalším díle! Co se práce šotků týče, našel jsem snad jen jednu chybějící čárku na konci přímé řeči (kousek před posledními odstavci této části (než padla zima a Ellad se vrátil domů, když byla řeč o Danovi). Tož tak...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Líbí se mi, že jsi v tom Collina a jeho novou lásku v rozschodu příliš "nevymáchala" (viz hra na city).
 ze dne 20.05.2013, 19:03:45  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. A samozřejmě chválu. Ta vždycky potěší.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Proč nám chce T...
markus
MEDZI NAMI
Adam Javorka
Rituál
kimberly1995
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr