obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Klam 11,5 ::

 autor obr.cz publikováno: 22.05.2013, 13:56  
Druhá dějová línie hlavního příběhu řekl bych
 

Zvířata se vždy zavírala do klecí. Zvláště ta opravdu nebezpečná. Ale co to jedno jediné. Nejhorší ze všech. Zvíře tak lačné po krvi, že muselo vyvraždit celou vesnici, aby ji vůbec dokázalo potlačit. Trhal hlavy, rozdrásával těla a ničil. Ó bohové, jak on miloval ničení všeho, co bylo dobré. Již mnohokrát plenil, již mnohokrát vraždil, ale stále neměl dost. Podle svého zvráceného vědomí byl teprve na začátku.
Jmenoval se Gnik. Býval mocnou bytostí čistého srdce. Správce a ochránce chrámu starých bohů. On byl první a jediný, který se postavil Uchvatiteli moci. Zrádci starých bohů. Za to jej Jesus uvěznil do klece, ze které nelze utéct. Týral jej celé věky mučením tak strašným, že nelze ani vyslovit jeho utrpení.
Klec byla vpravdě klecí, ale sama by jej nezadržela. Šlo o to místo. Pláň mezi ohněm a vodou. Přesně na pomezí Atlantisu a Země. Mezi ohnivou horou ztracených duší hříšníků a klidnou hladinou oceánu spravedlivých. Tohle místo tvořilo výjimku mezi časem a prostorem. Zde neměl žádnou moc. Dokonce i čas zde běžel jinak. Vše tady bylo podřízeno Temnému pánu.
To on to tu stvořil. Odsud vzešli lidé, ale žádní už tu nebyli. Bylo jim tohle místo zapovězeno. Bývala to zahrada. Říkali jí Zahrada Edenu. Mezi nebem a zemí, peklem a Atlantisem. Vše se zde křížilo. Teď však zbyl jen popel a holá skála. Toto místo stejně jako Olymp nebo Asgard. Jsou to světy odděleny od ostatních. Zde mají moc jen jejich pánové.
Po tři tisíce let trvalo jeho uvěznění. Za tu dobu nespočetněkrát zemřel a byl přiveden k životu. Všechny údy mu byly odtrhány, i on sám byl rozdrcen a znetvořen, ale zase oživen a uzdraven. Jeho kdysi bílá huňatá srst dávno byla minulostí a jeho nyní holá, zpocená, jizvami poznamenaná kůže zářila temným světlem zatracení. Místo kdysi modrých zářivých očí měl nyní jen prázdné oční důlky naplněné slizkými červy.
Býval bytostí nevšední krásy. Spojení Medvěda, Kozla a Pána vlků. Rohy tvrdé jako diamant se táhly dozadu lebkou až téměř ke krku. Zuby s ostrostí šavle, jež mu čněly z vlčí tlamy. Mohutné, ale přitom štíhlé tělo. Nohy jako sloupy vepředu zakončené medvědími spáry. Zadní běhy byly jiné, šlachovité, kopyta pak pokryta jemnou kůží. Tehdy se ještě nazýval Gnikem a byl dobro samo. Téměř hoden velikosti bohů.
Mučili jej obrazy zkázy; šílenými výjevy uvnitř jeho hlavy. A ty hlasy! Ty zatracené křičící hlasy, které nejdou utišit! Řvou a hádají se, všichni jej obviňují, to jen on za to může. To on je nedokázal zastavit, to on je zabil…! To on musí zabíjet znovu.
Když poprvé přišla temnota k jeho kleci, ještě jí dokázal vzdorovat. Přicházela však častěji a častěji. Nutili jej jíst byliny, po nichž pomalu ale jistě už nedokázal vzdorovat ničemu a nikomu. Milionkrát temnotu odvrhl a dál se snažil bojovat. Milionkrát málem podlehl, ale ustál to. Pak padl.
Temný Uchvatitel otevřel klec a vypustil jeho zlo. Obloha se setměla a nestvůrný ryk naplnil krajinu. Při tom řevu praskaly staleté stromy a padaly k zemi. Zvířata hojně umírala a všem vyšším bytostem světa se dral do mozku děs. Nebylo možné jej zastavit.
"Zabij!" Zněl rozkaz Temného. Netvor pomalu vykročil z klece. Svaly na jeho těle se vlnily a kůže žhnula. Obrátil ke stínu své prázdné oči plné červů a znovu zařval. Tentokrát jako by i země praskla a Temný se usmál.
"Zabij!" Zavelel mu znovu. Z jeho nozder stoupala pára, vzepjal se na zadních a vyrazil. Hnal se tryskem a vzduch kolem se jen chvěl. Proskočil portálem, který jeho pán vytvořil. Fialové vlnky se kolem něj jen rychle mihly, on se hnal dál. Po nárazech jeho nohou zůstával v zemi vždy otisk vypálený jakoby plamenem samotného pekla. Blížil se rychle. Cítil strach. Tolik strachu bylo před ním a on byl přitahován jako magnetem. Blížil se k vesnici.
Jen malá osada nevelkých farmářských domků obklopená poli a loukami, na nichž se pásl dobytek. Zastavil se v polovině pole. Čistě jen kvůli té radosti, že svým temným světlem může zničit úrodu. Díval se jak stvoly obilí pomalu usychají a líbilo se mu to.
PRÁSK
V boku ucítil bolest.
PRÁSK
Znovu to samé. To starý farmář po něm střílel z brokovnice. Podíval se na svůj bok, ale nebyl zraněn. Zařval. Znovu ten ohromný strašlivý ryk. Farmář se zrovna snažil nabít zbraň. V ruce měl dvě tlusté červené patrony, ale ruka se mu natolik chvěla, že nebyl sto je zastrčit do zbraně.
Netvor se k němu pomalu blížil. Užíval si jeho strach. Jen pomalu, pomaličku blíž a blíž. Stařík pustil zbraň a snažil se utéct. Nestihl udělat víc než dva kroky, když se skokem dostal před něj. Zavalil jej neskutečný puch zkaženého masa. Díval se přímo do jeho tlamy plné jako břitva ostrých zubů. To byl poslední pohled jeho života. Nedokázal už ani zařvat, když vtom byl rozerván na několik kusů.
Zastavil se u něj jen na chvilku. Jen aby si užil ten okamžik, kdy z těla odchází duše. Viděl ji. Ano, to on mohl. Dokázal pozřít i ji. Z vesnice se ozvala siréna, lidé už o něm věděli. O to víc se těšil. Vběhl přímo na náměstí. Mnozí se snažili utéct, mnozí po něm stříleli, nic jim to však nebylo platné. Střely jej bolely, ale co to bylo v porovnání se vší tou krví, kterou prolil.
Vběhl mezi skupinku přibližně pěti lidí, kteří drželi zbraně. Ani jeden z nich neměřil pod dva metry, zato on se čněl vysoko nad nimi. Jedinou ranou své tlapy doslova přepůlil dva z nich. Jejich krev a vnitřnosti byly najednou všude kolem. Líbil se mu ten zápach. Ostatní tři po něm nepřestávali střílet. Jednomu z nich tedy ukousl hlavu. Velmi příjemně to křuplo, asi jako když jíte hroznové víno. Zbylí dva se dali na útěk, ale nebylo jim to moc platné. Roztrhal je dřív, než stačili udělat dva kroky. Nasál i jejich duše. Nic mu neuniklo.
Jak bylo jeho řádění strašlivé, tak bylo krátké. Jako jednoho z posledních zabil malého chlapce. Schovával se za stromem a strachy nedokázal ani naříkat. Vycítil ho a pomalu se přiblížil. Chtěl si hrát jako kočka s myší. Hoch se dal na útěk a on mu dal kousek náskok. Nechal jej doběhnout až za roh nejbližšího domu. Nedělalo mu problém jej dohnat. Když byl asi metr od něj, zařval. Dítě upadlo. Pak mu jen bez větší námahy drápem přeťal hrdlo. Krev stříkala všude kolem a jemu se to líbilo. Chrčení a poslední zvuky, které tato smrt doprovází, mu zněly jako nebeská hudba.
Napadlo jej všechno spálit. Neměl s tím problém, pomalu dům od domu, všechny začínaly hořet jeho přičiněním. Plameny se rychle šířily. On se ale zastavil před budovou se znakem hada. Nějak se nedokázal přinutit na ní zaútočit ani jí cokoli udělat. Symbol jej držel zpátky. Divoce zafuněl a nejistě kroužil kolem ní.
Tohle není správné, takhle to nemá být. Mysl se mu začala projasňovat a on si naráz uvědomil, kde je. Byl to jen záblesk. Krátký, kratičký, ale stačilo to. Zarazil se. Posadil se a z prázdného důlku mu stekla slza. Když dopadla na zem, ostře to zasyčelo. Snažil se uklidnit.
Nevnímal praskání plamenů ani sílící žár. Nevadil mu.
"Zabij!" Ozvalo se mu někde hluboko v hlavě. Zafuněl a přiblížil se k chrámu. Už se nebál, záblesk prozření byl najednou pryč. Opřel o chrám přední tlapy a budova pomalu začala hořet. Užíval si ten plamen. Jeho dílo bylo kompletní. Nic nezůstane a tak to mělo být. To je jeho úděl. Podpálil i strom, za kterým se před chvíli schovával chlapec.
Nasával do sebe zbytky po všech těch mrtvých duších. Cítil je uvnitř sebe a radoval se z toho, jak trpí. Svíjely se a kňučely a on je postupně trávil, až nezůstala ani jediná. Město už dávno dohořívalo. Jeho chuť po krvi byla prozatím uspokojená, ale nebude dlouho trvat a bude muset zabíjet znovu.
Už jej slyšel. Ostrý hvizd svého Pána, tím jej přivolával k sobě. Ještě naposledy se podíval na ruiny, které po něm zbyly, a vydal se k portálu. Tentokrát nespěchal. Nebylo vlastně proč. Věděl, že jeho pán nebude spěchat. On svou práci vykonal dobře. Sám se sebou byl spokojený.
Fialové vlnky se kolem něj znovu jen mihly a on stanul opět před klecí.
Chvíli se snažil vzdorovat, ale musel dovnitř. Klec se zavřela a jemu došlo, co právě udělal. Teprve až na tomhle místě si uvědomil, co znamená ten znak a kdo je vlastně on. To poznání jej uvrhlo do ještě větších muk a trápení. Copak tohle nikdy neskončí?
Zabil jsi, zabil!
To ty jsi jej nedokázal zastavit!
To ty za to můžeš!
Je to tvoje vina!
Všechna ta hrůza uvnitř něj.
Slyšel Temného pána. Chodil kolem klece a vysmíval se mu. Vysmíval se jeho utrpení a srážel jej čím dál níž, až zase pozbyl vědomí. Trvalo to dlouho, až neskutečně dlouho, ale dokázal v něm zahubit i tu poslední jiskřičku dobra, která v něm zbyla.
A klec se znovu otevřela.
"Pojď, mám pro tebe nový úkol." Pronesl Temný a pokynul netvorovi, aby vylezl.
"Přišel sem nepřítel!" Zahřměl jeho hlas. "Nažer se jeho masa. Koho cestou potkáš, zabij taky. Užívej si volnost, dokud tě nezavolám." Gnik zařval a vykročil z klece. Krátce obrátil hlavu ke svému pánu a rozběhl se k portálu.
Fialové vlnky už důvěrně znal. Dopadl na pevnou zem. Nerozmýšlel se, co má dělat. Úkol byl jasný. Běžel tmou a vítr mu fičel kolem rohů. Zem se pod jeho kopyty třásla a on ještě přidal. Je třeba zabít!


 celkové hodnocení autora: 85.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.05.2013, 13:56:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Všechno napovídá tomu, že se nášemu hrdinovi (na motorce se sekerou za zády) připlete do cesty jistá velmi mocná a zlem ohočená bytost. Prozatím to pro něj nevypadá příliš dobře, ale je i docela možné, že se nesetkají hned, ale až za nějaký čas. Proto souhlasím, že může být příběh od této chvíle veden pomoci dvou (i více) dějových linek. Držím palec autorovi i hrdinovi! Co se nedostatků týče, našly by se, ale nemám čas (ani chuť) je vypisovat. Nakonec, text je vizitkou autora a každý autor si za své texty plně odpovídá (sám). Je jen pak na dobré vůli toho či onoho redaktora, zda autorovi jeho chybky a nedostatky v textu "vypíchne"!

Hezký den přeji a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Rebélie
Betwithell
Posel smrti VII...
Lukaskon
Děvka
Notreal
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr