obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915379 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390445 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ve znamení kordu IV ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 24.05.2013, 13:11  
 

K náměstí Míru se hrnuly davy lidí, kteří chtěli přivítat Damiena de Duboise. Tento šlechtic opět navštívil Paříž a svůj milovaný lid. Přijel na svém krásném hnědém koni a mával příchozím na uvítanou. Neměl s sebou žádný doprovod, dojel jako vždy sám. U pařížského lidu býval velmi oblíbený. Dostal se až doprostřed náměstí a seskočil z koně.
I pár novinářů z Journal de Paris vyšlo ven z redakce, aby nezmeškali tu podívanou. Mezi nimi byl Charles Durand, Augustin Lefebvre a samozřejmě i Gérard Mercier s Benoitem Crozierem. Všichni nadšeně sledovali Damienův krátký proslov, po kterém šlechtic vyřídil pár záležitostí a pak si sám vyjel do ulic města.
Damien udělal na Benoita dobrý dojem. Pomyslel si, že napsat článek o de Duboisových nemusí být do začátku špatné. Bude tenhle vznešený rod pořádně hlídat.
„Tak co?“ rýpl Gérard do Benoita, který stál vedle něj a hleděl za odjíždějícím šlechticem.
Benoit se na svého kolegu nechápavě podíval. „Jak co?“
„No co na něj říkáš! Zkusíš to? Ten článek?“
„Jo, ten článek. Samozřejmě, napíšu ho!“
„A jak začneš? Půjdeš za ním?“ zeptal se Gérard.
„Nevím... Ale asi bych se ještě mohl zajet podívat na to jejich panství.“
„Jen jeď. Nějaký kočár tě tam určitě zaveze. A já se teď budu muset vrátit zpátky do redakce a pokračovat ve psaní svého článku.“
Benoit se vydal k nedalekému parku, kam mu Gérard popsal cestu. Měl by tam narazit na několik cestovních kočárů. Doufal, že tam najde nějaký, který by ho dovezl kousek za Paříž, k panství Audrelay.
Park to byl středně velký, s jednou hlavní cestou, od které vedlo plno vedlejších cestiček. Po stranách stály lavičky, na nichž občas někdo odpočíval. Stromy zde hojně rostly a některé byly opravdu vysoké. Čas od času projel po hlavní cestě i nějaký kočár či povoz, ale až dál v parku narazil Benoit na několik stojících cestovních kočárů, které hledal. Přišel k nim blíž a u prvního se zastavil. Kočí seděl vevnitř a četl si nějaké noviny.
„Ehm, pane?“ oslovil ho Benoit.
Kočí k němu vzhlédl a něco zamumlal.
„Mohl byste mě někam zavézt? Kousek za Paříž...“
„Ne, nemohl,“ odpověděl kočí mrzutě. „Já jezdím jen po městě, dál ne.“
Benoit se otočil a zkusil štěstí u druhého kočáru. Opět moc nepochodil. Třetí zase čekal, až se kočár zcela naplní cestujícími, aby mohl vyjet. A stejně měl v plánu jet na úplně opačnou stranu, než Benoit zamýšlel. Ale brzy se mu podařilo najít jeden, který by ho zavezl tam, kam potřeboval.
Cesta ven z města proběhla bez obtíží. Benoit byl jediným cestujícím, jakého kočár právě vezl. Koukal se z okénka a sledoval, kudy jedou. Panství Audrelay nebylo moc daleko. Jen co z Paříže vyjeli, dorazili na místo během třiceti minut. Kočí Benoita vysadil v malém parčíku blízko hlavní brány, kterou se vstupovalo k nádhernému zámku Audrelay. Benoit nikdy tak krásné sídlo ještě neviděl!
Zámek se rozkládal na rozlehlém pozemku rodiny de Duboisových, blízko jakéhosi lesíka a poměrně daleko od civilizace. Kolem celého panství, za bránou, rostla spousta keřů a malých stromků. Benoitovi se zalíbila jejich obrovská zahrada plná zeleně.
Když došel blíž k velké a otevřené bráně, všiml si, že kousek od něj kdosi poskakuje. Uvědomil si, že ten někdo drží v ruce kord a nejspíš trénuje. Pravděpodobně šermíř. Benoit Crozier nechtěl na panství de Duboisových jen tak vtrhnout, proto byl rád, že vidí aspoň někoho, kdo by mu mohl poradit. Jenže byl od něj celkem daleko a Benoitovi se tady nechtělo moc křičet. Chytil se mříží u plotu a sledoval onoho mladíka. Mezitím uvažoval, jak jej kontaktovat.
Dlouho se namáhat nemusel, protože si ho Louis brzy sám všiml. Šlechtic se podivil, co tady dělá tenhle divný člověk, co se ještě k tomu drží za oplocení jejich pozemku a hledí na něj! Kord, se kterým trénoval, chytil za čepel pod koš a vydal se směrem k bráně.
Benoit by v tu chvíli nejradši utekl. Najednou dostal strach ze šermíře, který se k němu přibližoval. A ještě sem jde i s tím kordem! pomyslel si. Snad mě... snad mě nechce zabít?! Benoit se vylekal a raději od brány poodstoupil o pár kroků dozadu.
„To vypadám tak děsivě?“ zeptal se Louis, když si všiml jeho reakce poté, co k němu přišel.
„N-Ne,“ odpověděl Benoit váhavě. „Vůbec ne.“
„To rád slyším,“ usmál se Louis. „Kdo vlastně jsi? Myslím, že jsem tě ještě neviděl.“
„Mé jméno je Benoit Crozier a jsem novinář z Journal de Paris. Mohu také vědět, s kým mluvím?“
„Louis de Dubois, prostřední z bratrů tohoto panství,“ představil se. „Co tady pohledává novinář?“
Benoit ztuhl údivem. Nemyslel si, že tenhle šermíř bude jedním z těch, se kterými si přál hovořit. „Ach, to jsem opravdu nevěděl. Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušil.“ Na chvíli se odmlčel, hledal vhodná slova. „Já... Rád bych napsal článek o vašem rodě a o tomto nádherném zámku... O tom, jak žijete... Jste přeci jedním z nejvznešenějších šlechtických rodin v celém okolí Paříže!“
Louis se na Benoita přísně zadíval, jako by mu říkal, aby se co nejrychleji od tohoto panství vzdálil a už se nikdy nevracel. Benoit se k tomu už chystal, když vtom se Louis najednou hlasitě rozesmál.
„Chceš nás pozorovat zpoza téhle brány? Nebo bys dal přednost návštěvě zámku, do kterého se jen tak někdo nedostane? Či bys raději dostal nějaké písemné rodové podklady pro svou práci? Budu rád, pokud se o nás bude psát v novinách. Není mnoho článků, co o nás lidé napsali.“
Benoit byl opět překvapen Louisovou reakcí. A také velmi udiven. Nečekal, že z toho bude Louis tak nadšený.
„Co na mě tak hledíš? Nestůj tam tak a pojď za mnou, ano?“
Novinář pouze přikývl a následoval Louise do zámecké zahrady. Nikdy na žádném zámku ještě nebyl! Ty pocity, které právě prožíval, byly nepopsatelné. Cesta, kterou šli, připadala Benoitovi daleko delší než jak vypadala zvenčí. Ani jeden nepromluvil žádného slova, novinář se kochal krásami zdejšího panství a šlechtic ho při tom nechtěl rušit. Ať si to užije, dokud může. Kdoví, kdy se sem zase dostane a jak často tady bude chodit. Třeba je to poprvé a taky naposledy, to zatím nikdo z nich nevěděl. Masivní schody, jež vedly k hlavnímu vchodu zámku, měly tvar půlkruhu. Benoit najednou znejistěl, připadalo mu, že sem nepatří, že by tady neměl co dělat. Až Louis ho musel trochu popostrčit, aby vyšel po schodech nahoru.
„Ehm,“ otočil se Benoit na Louise. „Opravdu je to v pořádku?“
„Vždyť jsem tě tu sám pozval, ne? Nemáš se čeho bát. A navíc tu jsi se mnou, takže buď v naprostém klidu.“
Doteď nepotkali žádné sloužící ani žádnou lidskou bytost. Nikdo v zahradách nebyl, ale když vstupovali do zámku, změnilo se to. Viděli, jak pár sloužících pobíhá sem a tam.
Louis se naklonil k Benoitovi a zašeptal mu: „Toho si nevšímej, takhle to tu vypadá pořád. Všichni jsou jen ve spěchu. Aspoň že já s mým bratrem Honoréem máme trochu té volnosti.“
Louis de Dubois vypadal na velice hovorného a usměvavého člověka. Teď byl zcela jiný, než když se s ním Benoit setkal. Tam u té brány mu připadal jako nějaký nabručený šlechtic, který nemá rád cizí návštěvníky – úplný opak Damiena.
Benoit zíral na tu nádhernou vnitřní výzdobu zámku a přál si, aby tady mohl chodit častěji. Louis jej provedl velkou částí tohoto sídla a novinář se snažil zapamatovat si každičký detail, který spatřil. Bohužel tady neměl nic na psaní – jak mohl být tak nepozorný a nevzít si nějaký blok nebo aspoň papíry? Co je to za novináře! Doufal, že se pro příště polepší. A pokud bude mít tu možnost, tohle prostředí si zaznamená na papír jindy.
Louis se zastavil v jedné z místností, které Benoitovi ukazoval, a otočil se k němu. „Tak jak se ti líbí prohlídka?“
„Velkolepá,“ hlesl novinář. Opravdu se mu tady líbilo. Jenže on nikdy nebude žít na tak krásném místě, je to přeci jen syn kováře a ne šlechtice.
Stáli zrovna v jakémsi pokoji, ve kterém viselo na zdech spousta obrazů. Byly tam jak portréty členů šlechtických rodin, tak i různá dobová vyobrazení nebo obrazy, u kterých nešlo říct, co na nich je. Všechny ale byly zasazeny do pěkných zlatavých a zdobených rámů. Benoit se zahleděl do obrazů a pozorně si je prohlížel. Louis mu k tomu chtěl udělat menší výklad, aby bylo jasné, co na jakém obraze je.
„Tady uprostřed této stěny, to je podobizna našeho otce a matky. A ty tři portréty kolem nich, to jsme my. Damien, já a Honoré, jak jsme byli ještě malí. Na protější stěně zase můžeš vidět naše podoby v současnosti, jsou asi jen dva roky staré.“
Louis pokračoval ve svém vyprávění o členech své rodiny i o vzdálenějších příbuzných a taky o pár lidech vznešených rodin, kteří byli nějak význačně spojeni s Duboisovými, že zde měli také své portréty. Ale Benoit si tolik jmen a podob nedokázal zapamatovat, že mu brzy bylo jedno, kdo je kdo. Těšil se, až se z této místnosti konečně dostanou zase jinam.
Když Louis dopověděl o portrétech všechno co věděl, přešel ke zbytku obrazů. Naštěstí jen stručně popsal, co je na nich vyobrazeno. Často šlo o nějaké významné bitvy, kterých se jeho rodina účastnila.
„Tak to bychom měli. Můžeme jít dál,“ mrkl Louis na Benoita. „Nejsi moc unavený? Nevypadáš zrovna dobře,“ řekl, když si všiml novinářova nepřítomného výrazu.
„Jen trochu. Nečekal jsem takovou podrobnou prohlídku.“
„No vidíš, já zapomněl, že nejsi zvyklý procházet se každý den tak velkým zámkem. Do dalších místností tě můžu zavést někdy příště, je tu toho ještě hodně, co bych ti rád ukázal. A teď ti představím svého mladšího bratra. Půjdeme do naší knihovny, měl by být tam.“
Benoit míval knihovny rád. Doma v Saint-Méry žádnou pořádnou ale neměli, jejich knihovna znamenala jen pár starých knih u nich na polici. Vždycky se toužil podívat do nějaké velké místnosti vyhrazené jen pro knihy. Louis jej v rychlosti dovedl na druhou stranu zámku. Tam, kam měli namířeno. Otevřel mohutné dveře a vstoupil s Benoitem dovnitř.
Honoré de Dubois uslyšel zavrzání dveří a vzhlédl od stolu, aby zjistil, co se děje. Příliš často ho nikdo nevyrušuje a ani sem nevstupuje. Rozpoznal svého bratra Louise. Ale člověka, který s ním byl, nepoznával. Je to snad někdo důležitý? Proč jdou zrovna sem? Honoré měl plnou hlavu otázek, ale věděl, že se odpovědi velmi brzy dozví. Nevstal a nešel se s novým hostem přivítat, místo toho čekal, až k němu přijdou.
„Myslel jsem si, že tady budeš,“ promluvil Louis, když došli až na konec knihovny, ke stolu, za kterým Honoré seděl.
„Stalo se něco? Nebývá zvykem vidět tě tady.“
„Jen ti chci představit svého nového přítele.“
„Zase dalšího?“
„Ale no tak, Honoré!“ rozzlobil se Louis. „Tohle je Benoit... Benoit....“
„Crozier,“ pomohl mu novinář vzpomenout si.
„Ano, Benoit Crozier, píše pro Journal de Paris. Dnes jsem ho potkal, jak si prohlíží naše panství, tak jsem ho po něm trochu provedl. Rád by o nás psal.“
„Dělej jak chceš, Louisi. Ale já mu rozhovory dávat nebudu.“
„Ne, hlavní důvod, proč jsme za tebou přišli...“ Na chvíli se odmlčel. „Chtěl bych, jestli bys mu nemohl poskytnout nějaké podklady o našem rodě? Ty se tady ve všem tak vyznáš...“
Honoré se na něj zpříma zadíval. „Dávat novináři naše spisy? Já nevěřím novinám.“
„Jen se podívej na Benoita. Vždyť vypadá jako slušný člověk, ne?“
„Prosím,“ přimlouval se i sám Benoit.
„Dobrá, ale je to na tvou zodpovědnost, Louisi. Do dvou dnů to připravím, tak pak si pro to můžeš přijít, pane novináři.“
„Děkuji vám mnohokrát!“ zajásal Benoit.
„Ještě něco? Jestli ne, tak mám práci.“ Vypadalo to, že se jich chce Honoré co nejdříve zbavit.
„Nic, už jdeme,“ řekl Louis, který byl i s Benoitem raději na odchodu.
Když zavřeli za sebou dveře knihovny, pověděl Louis Benoitovi o zvláštní povaze svého bratra. „On je vždycky takový, na to by sis časem určitě zvykl,“ ukončil těmito slovy rozpravu o něm.
Louis vyvedl svého hosta hlavním vchodem ven. „Tak nezapomeň, za dva tři dny se můžeš stavit znovu, budu tě čekat.“
„Ano, jsem vám za to vděčný.“
„A ještě něco, Benoite. Zapomněl jsem ti ukázat naši šermířskou tělocvičnu. Pojď tudy.“ Louis zavedl novináře zpátky do zámku a po pár schodech vedoucích dolů se vydali jakousi chodbou až k velké nepříliš využívané místnosti, kde byly po stěnách umístěny různé zbraně, převážně kordy. Louis ten svůj stále ještě držel v ruce.V téhle tělocvičně často cvičili bratři de Duboisovi, když se učili zacházet s kordy. Někdy byla tahle místnost využívána i pro šermířské nováčky, kteří tady trénovali.
Louis ukázal směrem ke kordům. „Vyber si nějaký.“
„Co?“ Benoit se nestačil divit, co po něm chce.
„No tak, vždyť jsi viděl, že jsem šermíř, ne? Je to moje velká záliba. Přece bys neodešel, aniž bychom si nezašermovali.“
Šermovat? To snad nemyslí vážně! Napřed házel střídavé pohledy z Louise na nabízené kordy, než se konečně odhodlal a vzal si do ruky jeden z nich. „Já ale neumím... šermovat.“
„To tě to nikdo nenaučil? Jaká škoda. Bude to o to menší zábava, ale nevadí.“
„Počkej... Já... Já nejsem šermíř!“ zakřičel Benoit, když se na něj Louis vrhl.
Tenhle zkušený šermíř útočil, jako kdyby proti sobě žádného nováčka neměl. Benoit měl opravdu dojem, že ho chce Louis zabít. Snažil se vykrývat jeho útoky, jak to jen šlo. Stačil by jeden špatný pohyb a mohl být vážně mrtvý. Benoitovi se podařilo získat od Louise dostatečný odstup na to, aby směl mluvit a ne se jen vyhýbat jeho ranám.
„Louisi!“ oslovil ho konečně jménem. „Já jsem jen novinář, ne šermíř! Nikdy jsem v ruce kord nedržel, a to ani když je můj otec kovář! Já tady nechci zemřít!“ Poslední slova zařval tak hlasitě, že se Louis zastavil a sklopil hlavu.
„Promiň. Já tě zabít nechtěl, dokázal bych zastavit, kdybych věděl, že můj útok nevykryješ. Ale já tvé pohyby viděl.“
Benoit si oddychl. Vážně netušil, co si má myslet. Ale pokud si byl Louis jistý svou šermířskou dovedností, pak se určitě neměl čeho bát. Vyčerpaně se posadil na zem tělocvičny.
„Já obvykle trénuji se svým přítelem Simonem de Laurentem, jenže ten tu dneska není. Tak jsem chtěl vyzkoušet tebe. Někdy se můžeš jít na nás podívat, a uvidíš, jak by měl vypadat takový boj. Simon to s kordem sice neumí až tak dobře jako já, ale i tak je to dobrý šermíř.“
„Určitě se někdy stavím,“ přitakal Benoit na takovou lákavou nabídku. Šerm mu sice nic moc neříkal, ale nebylo špatné se tomuto boji trochu přiučit, když má tu možnost.
„Takže pro dnešek teda končíme? Vidím, že se ti šermovat nějak nechce. Příště ti třeba vysvětlím základy...“
„To je dobré, já se budu raději věnovat psaní. To mi jde lépe,“ usmál se Benoit na Louise a oba se vydali opět k hlavnímu vchodu. Venku si všimli, jak k panství přijíždí nějaký jezdec na koni.
„Můj starší bratr se vrátil!“
To je Damien? Od rána jsem ho neviděl, málem bych ho už ani nepoznal. „To teď dorazil z Paříže? Dneska jsem ho tam na chvíli zahlédl.“
Damien přijel blíž, kývl Louisovi na pozdrav a zamířil ke stájím. Když se vrátil, seznámil se s Benoitem, který se mu představil a řekl, proč tady je. Louis do toho samozřejmě vnesl i pár svých poznámek. Damien vůbec nebyl proti tomu, aby se o nich psalo v novinách. A protože byl Benoit už na odchodu, nemohl se s Damienem moc vybavovat a během chvilky se rozloučil s ním i s Louisem. Nikde poblíž nebyl žádný volný cestovní kočár, tak nechal Damien připravit jeden z jejich vlastních, i s kočím, aby dovezl Benoita zpět do Paříže. Novinář mu byl velice vděčný.
Kočár rodu de Duboisů byl o dost pohodlnější než ty obyčejné, se kterými Benoit tak často cestoval. Jakmile jej kočí vyhodil blízko jeho domu, vyběhl rychle do pokoje, sedl si za stůl, kde měl již připravené psací potřeby a pustil se do psaní poznámek. Musel si poznačit, co všechno si zapamatoval z dnešní prohlídky zámku Audrelay. Může se mu to pro příště hodit.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.05.2013, 13:07:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Oproti předešlé části, je tato "volnější" a děj v ní přirozeně plyne, nechybí i nějaké ty "akčnější vsuvky" (nemyslím rovnou filmovou akci, ale zajímavé dialogy hrdinů či události, které docela povedeně dokreslují celé vyprávění). Koukám, že kdysi měla šlechta novináře raději, než dnes. Paparazzi je nejspíš problém moderní doby! ;-)

Na šotky jsem dnes příliš nekoukal, spíše jsem čekal, jak se náš hrdina (novinář) vypořádá s prohlídkou panství a komunikaci se šlechtou... Tak mne napadlo, že by z něj vyrostlo přeci jen nějaké "šermířské střevo"? Nakonec, celý příběh se jmenuje: "Ve znamení kordu" (můžeme jako čtenáři čekat nějaké dobrodružství - doslova a do písmene?).

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 24.05.2013, 13:10:38  
   Šíma: A ještě si dovolím poznámečku: "náměstí Míru" mne na okamžik skoro "vyděsilo" (říkal jsem si: "Sakryš, že by skok v čase?"). A co se oné "blahosklonnosti" šlechticů týče, určitě bude mít svůj důvod (jinak to nevidím a krapet tomu nevěřím). Ale byla jiná doba, že ano?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Blahopřání
J.K
Všechno jednou ...
Nikis
Další dubnové d...
Lord Mordvig
obr
obr obr obr
obr

Štěně
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr