obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39652 příspěvků, 5807 autorů a 392673 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Heřmánkové štěstí ::

Příspěvek je součásti workshopu: Život jako hra
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Náhlá osvícení
 autor Brblalu publikováno: 26.05.2013, 21:57  
I obyčejný heřmánek, může hrát v našem životě velkou roli...
 

      Ve velkém kruhovém sále, osvětleném měkkým bílým světlem, se objevil starý muž. V obličeji měl hluboké vrásky a jeho vlasy připomínaly stříbro.
      Nechápavě se rozhlížel kolem sebe. Neměl ponětí, kde je a proč, ale přesto byl ohromen velkolepostí, která dýchala ze všeho kolem. Nad hlavou měl vysoký klenutý strop vyzdobený freskami, znázorňujícími křížovou cestu. Po obvodu se tyčily sochy apoštolů, kteří hleděli vzhůru, jakoby držely strop vlastní vůlí. Uprostřed sálu uviděl kulatý křišťálový stůl se dvěma židlemi. Přistoupil blíž a překvapeně o krok couvl. Na desce stolu se objevil obraz mladé ženy s laskavýma, oříškově hnědýma očima. Vlasy měla zpocené a ve tváři se jí zračila únava. Neměl tušení, kdo by to mohl být.
      Vzduch kolem něj zavoněl heřmánkem. Starý muž zavřel oči a vdechoval nádhernou vůni.
      Cítil se šťastný.

      Ze zasnění ho probral záblesk světla. Téměř ho oslepilo. Snažil se do něj podívat, ale bylo to, jako hledět do slunce. I přes to se mu zdálo, že v něm někoho zahlédl.
      Nemýlil se.
      „Jistě chceš vědět, proč jsi tady,“ promluvila postava skrytá v záři světla. Její hlas byl tichý, vlídný, téměř otcovský. Nečekala na starcovu reakci a pokračovala: „Jsi tu, abys hrál hru.“
      „Hru? Jakou hru? Kde to jsem a kdo jste vy?“ spustil starý muž příval otázek a clonil si oči. Snažil se spatřit postavu naproti sobě.
      „Není důležité, kdo jsem, ani to, kde jsi ty. A jakouže hru? Hru života, jakou jinou.“ Postava se zasmála a světlo kolem ní se rozzářilo ještě jasněji. „Jen když ji dohraješ do konce, můžeš uzavřít kruh. Naplnit svůj osud. Jen tak zjistíš, kdo jsi a jaký život jsi žil,“ dodala a světlo se začalo vytrácet.
      „Počkejte! Já… na nic si nevzpomínám. Co to má znamenat?“
      „Hraj a všechno se dozvíš,“ zazněl ještě jednou vzdalující se hlas.

      Světlo pohaslo a postava byla pryč. Namísto ní sedělo u stolu asi šestileté plavovlasé děvčátko v bílých šatech, s velikou mašlí kolem pasu a pomněnkovým věnečkem na hlavě. Na stole se objevila dřevěná herní deska. Starý muž se na ni podíval, ale neměl ponětí, k čemu by mohla být. Nic na ní nebylo, byl to jen hladký kus dřeva. Jediné, co připomínalo hru, byly tři figurky, které se objevily na jejím okraji. Muž nevěděl, jestli se má dívat na děvčátko nebo na figurky, které byly nádherně vyřezané do podoby člověka. Těkal mezi nimi pohledem. Dívenka se tomu zasmála.
      „Ahoj, já jsem Náhoda, zahraješ si se mnou?“ zeptala se. Její hlas byl bezelstný. Zaznívala v něm rozpustilost a radost ze života. Starý muž jí nedokázal odolat. Přisedl a kývl na souhlas.
      Vedle herní desky se objevila hromada kostiček. Bylo zřejmé, co je potřeba udělat. Seskládat je tak, aby správně zapadly jedna do druhé. Jenže byl v tom háček. Stejně jako deska, i kostičky byly prázdné. Byly čistě bílé a jedna jako druhá. Nechápavě se podíval na děvčátko. To vzalo jednu do ruky a v tom okamžiku ji pokryly tenké černé čáry, které měnily svůj tvar tak rychle, že to starý muž jen stěží stačil sledovat. Položila kostku do rohu herní desky. Na té se vykreslila tlustá černá čára, ze které vybíhala spousta dalších, ale o poznání tenčích. Obraz připomínal lípu na konci podzimu. Tlustý kmen a na jeho vrcholu spousta větví a větviček rozrůstajících se do všech stran. Náhoda se vyzývavě podívala na starého muže.
      „Tak do toho, přece to nenecháš všechno na mně.“ Znovu se roztomile zasmála a vzala další kostičku. I na té se začaly míhat čáry. Tentokrát ji položila do protilehlého rohu.
      Starý muž si z počátku myslel, že bude hrát proti děvčátku, teď mu však připadalo, že hrají spolu. Opatrně vzal do ruky jeden dílek. Na něm se, stejně jak to viděl předtím u dívky, vykreslily čáry a zběsile se proměňovaly do různých tvarů. Podíval se na dílky, které už ležely na desce, a s podivem zjistil, že ať se čáry změnily jakkoliv, vždycky dokonale padly k těm, které na desku položila Náhoda. Starý muž chvíli zvažoval, kam ji dát. Nakonec se rozhodl přidat ji k té, co byla položena první.
      Děvčátko se tvářilo potěšeně a nadšeně vzalo další kostičku. Položilo ji na volné místo na desce a starý muž znovu přidal svoji. Hra ho začala bavit. Tempo se zrychlovalo a on pocítil vzrušení, že bezhlavě dělá něco, aniž by přesně věděl, co z toho bude. Ani se nenadál a skládačka byla hotová. Obraz se spojil v jediný celek a on před sebou viděl nesčetně mnoho cest, jejichž začátek a konec tvořily první dva dílky, které do skládačky položila Náhoda. Některé cesty vedly přímo, některé se klikatily podél celé desky a některé nevedly nikam.
      Náhoda se na něj podívala. I když se stále usmívala, zdálo se mu, že vidí v jejích očích lítost nad tím, že hra skončila.
      „Teď už víš, jaké možnosti jsem ti nahrála a které z nich jsi zvolil,“ řekla rozpustile a zmizela i s jednou ze tří figurek.
      Starý muž se díval na spleť cest a začaly se mu vybavovat okamžiky z jeho vlastního života. Rozpomněl se na chvíle, kdy se ocitl na rozcestí a na překážky, které mu stály v cestě. Viděl ty, které překonal i ty kterým se raději vyhnul. Některé mu byly prospěšné, jiné naopak. Viděl, co všechno mohlo být, kdyby volil jinak, a také viděl, jaké volby skutečně učinil. Jako na dlani se mu rozprostřela jeho vlastní rozhodnutí. Starý muž se usmál. Nelitoval toho, jak se popral s věcmi, které mu v životě Náhoda připravila.

      Když vzhlédl od obrazce, seděl proti němu muž ve středních letech. V prvním okamžiku byl elegantně oblečený, voňavý a upravený. V dalším vypadal jako vagabund. Na sobě měl otrhané oblečení, zacuchaný špinavý plnovous a starý muž měl pocit, že sedí vedle kontejneru na odpadky. Tyto dvě podoby se střídaly stále rychleji, až splynuly v jednu.
      „Já jsem Rozum,“ představil se.
      „Jakou hru se mnou budete hrát vy?“ zeptal se starý muž, ještě plný dojmů z předchozího dostaveníčka s Náhodou.
      „Já hry zásadně nehraju,“ odpověděl Rozum a v jeho hlase zaznělo opovržení.
      „To nechápu. Tak proč jste tady? Já myslel, že proto, že spolu máme hrát.“
      „To je pravda, ale jen na půl.“
      „Promiňte, asi mi to nemyslí moc rychle. Jak napůl?“ Starý muž se tvářil stále nechápavě a Rozum si povzdechl.
      „Uf. Není na tom nic složitého. Ty hraješ hru, ne já. Já ti mohu pouze říct, co máš dělat. Zbytek je na tobě.“ Na tom už nebylo nic k nepochopení, ale stále tu byla otázka, jaká hra bude následovat.
      Než se na to stačil zeptat, objevil se na herní desce papír se složitým vzorcem. Rozum kývnul ke vzorci a nezúčastněným tónem řekl: „Tvým úkolem je rozluštit to.“ V rukou se mu objevily velké přesýpací hodiny a začaly odměřovat čas. Starému muži bylo jasné, že má jen tolik času, kolik je písku v hodinách. Sklonil se nad vzorcem a pustil se do toho.
      Polovina písku byla pryč a starý muž nebyl ani o krůček dál. Začínaly mu docházet nápady a na čele se mu zaleskl pot. Bezradně hleděl na vzorec. V hlavě měl prázdno. Měl sto chutí papír roztrhat na malé kousíčky. Chtělo se mu křičet nad jeho nesmyslností. Nechybělo mnoho a býval by to vzdal. Vzhlédl však k Rozumu, který mlčky sledoval zrnka písku v hodinách. Zhluboka se nadechl a začal znovu od začátku. Probíral možnosti jednu po druhé a dokonce ho napadlo i několik nových. K výsledku se však nedobral.
      Když dopadlo poslední zrnko písku, papír se vzorcem se rozpadl na prach. Zavanul vítr a rozfoukal ho do všech stran. Starý muž byl už klidný. Vzorec sice nerozluštil, ale věděl, že udělal vše, co mohl.
      „Neznám řešení. Nemám ponětí, co měl ten vzorec znamenat. Vyhrál jste,“ řekl a zpříma se podíval Rozumu do očí. Ten se zamračil.
      „Už jsem ti řekl, že hry nehraju.“ V tónu, jakým to řekl, zaslechl starý muž pobavení. „A co se výhry nebo prohry týče, záleží, jak se na to člověk podívá. Vzorec jsi sice nerozluštil, ale taky jsi to nevzdal. I když byla chvíle, kdy jsi měl sto chutí to udělat. A teď ruku na srdce, činil jsi tak i ve svém životě?“
      Starý muž si vybavil okamžiky, kdy věci dotáhl do zdárného konce. Ne vždy se mu podařily tak, jak to původně plánoval, ale nějaké řešení našel. Nemusel se za ně stydět. Potom se mu začaly promítat před očima věci, které vzdal a nechal je náhodě. Uviděl možnosti, které mu unikly díky jeho lehkovážnosti a všechny své blízké, kterým tím změnil život. Zalitoval promarněných příležitostí a věděl, že by rád udělal všechno jinak. Ze hry s rozumem neměl vůbec dobrý pocit. Znejistěl. Hlavou se mu honily myšlenky, jestli si vůbec svůj život zasloužil. Nebyl si jistý, jestli ho neprožil zbytečně.
      Jeho vědomá rozhodnutí, která v životě udělal a na kterých se sám podílel, se spojila s cestami, které stvořil společně s Náhodou. Uviděl před sebou celý svůj život. Se vším dobrým i zlým. Najednou si nebyl jistý sám sebou.
      Rozum se začal rozplývat a s ním i druhá figurka. Než zmizeli docela, Rozum zavolal: „Jen tak mimochodem, ten vzorec neměl řešení.“
      Starý muž se tomu chtě nechtě musel zasmát. Pak že nehraje hry, pomyslel si a napjatě vyčkával, kdo přijde tentokrát. Pořád ještě zbývala třetí figurka.

      Na protější židli se nikdo neobjevil. I herní deska zůstávala prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl někdo přijít. Znovu si v duchu promítal vše, co mu přinesla hra s Náhodou a Rozumem. Znal se teď lépe než dřív. Na některé chvíle v životě byl hrdý, ale z většiny měl pocit, že jen tak proplouval. Že byl neužitečný. Zbytečný.
      Trhl s sebou, když na jeho rameni spočinula něčí ruka. Ohlédl se a spatřil stařenu. Její obličej byl nažloutlý, zbrázděný vráskami a kůži měla tenkou jako papír. Její vlasy připomínaly čerstvě napadaný sníh. Pohled však měla přátelský a vlídný. Starý muž měl pocit, že mu její přítomnost přinesla svým způsobem úlevu. Nemusela říkat kdo je. Věděl to. Když se nad tím zamyslel, nejspíš ji čekal.
      „Já jsem Smrt,“ řekla stařena, zcela zbytečně. I když věděla, že představování není třeba, musela dodržet pravidla. Starý muž se na ni usmál.
      „Čekal jsem tě,“ odpověděl naprosto klidně, až se tomu sám podivil. Dřív se smrti bál. Teď jí stál tváří v tvář a ani se mu nezachvěl hlas.
      „Ano, vím. Je čas, dotáhnou tvou hru do konce,“ řekla Smrt.
      „To mě teď někam odvedeš, nebo tak něco?“
      „To záleží na tobě.“
      „Na mě? Copak si člověk může vybrat, jestli zemře?“
      „Ne, ale může si vybrat, jestli bude žít. Je na tobě, jak to všechno skončíš.“
      Muž se na ni nechápavě podíval. „Nerozumím ti,“ řekl po chvíli.
      „Viděl jsi, jaký život jsi žil. Teď je čas rozhodnout se, jestli ho chceš skutečně prožít.“
      Starý muž se zamyslel. Přemýšlel o promarněných šancích. O své nezodpovědnosti, když nechával všechno náhodě. Nevěděl jistě, jestli chce takový život. Jestli to má cenu. Už se nadechoval k odpovědi, když znovu ucítil příjemnou vůni heřmánku. Tentokrát mu připadala důvěrně známá a blízká. V tu chvíli si uvědomil, kdo byla žena s oříškovýma očima. Už mu bylo jedno, kolik špatných a dobrých rozhodnutí v životě udělal. Jediné, na čem záleželo, byla ona. Věděl, že se jí nedokáže vzdát, ani kdyby chtěl.
      „Ano. Chci žít svůj život,“ odpověděl vážně a Smrt ho jemně uchopila za ruku. Vedla ho k velkým obloukovým dveřím. Byly otevřené a zářilo v nich světlo. Stejné, jakým zářila postava, kterou uviděl na začátku své hry. Pokoušel se rozpomenout, jestli tam dveře byly i předtím. Nevěděl jistě.
      Třetí figurka zmizela.

<center>***</center>

      „Dýchejte, maminko. Tááák, přesně jak jste to trénovala v poradně,“ radila zdravotní sestra mladé ženě. „Až vám řeknu, pořádně zatlačíte a děťátko bude na světě.“ Její hlas ji uklidňoval. Dával jí jistotu, že všechno bude v pořádku.
      Vedle ženy stál mladý muž v zeleném plášti s igelitovými návleky na nohou. Byl bledý, ale statečně držel svou manželku za ruku. Najednou ji viděl jinýma očima a pocítil k ní obdiv. Přemítal, kde se v tak křehké bytosti bere tolik síly a odvahy. On sám by nejraději s křikem utekl. Cítil se mnohem vystrašenější a neschopnější než jeho žena.
      Jakoby vycítila manželovi obavy, zvedla k němu oči a zašeptala: „Bez tebe bych to nezvládla, miláčku. Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi se mnou.“ Muž ji políbil do vlasů. I přes to, že je měla zpocené, stále voněly heřmánkem.
      „Tak teď, maminko!“ zavelela sestra, žena stiskla manželovu ruku, zavřela oči a zatlačila.
      Porodním sálem se rozlehl dětský pláč.
      „Je to chlapec,“ zahlaholila zvesela sestřička.
      Doktor položil dítě na břicho matky a ta chlapečka zlehka hladila po ochmýřené hlavičce. V jejím pohledu se zračila láska a štěstí, jakým na světě není rovno. Pyšný otec oba sledoval a představoval si, jak jeho prvorozený syn roste. Byl si jistý, že to bude velký sportovec. Prožije to, co on sám nestihl, o tom nepochyboval.

<center>***</center>

      Starý muž kráčel, smířený sám se sebou, vedle Smrti. V tom zaslechl dětský pláč.
      Zastavil se.
      „Co by se stalo, kdybych se rozhodl jinak?“ zeptal se.
      Smrt odpověděla prostě a bez vytáček: „Nekráčela bych teď vedle starce. Nesla bych na rukou dítě, jehož život by navždy zůstal jen nepopsaným listem.“
      Muž spokojeně přikývl a vstoupil po boku Smrti do dveří zalitých světlem.“


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 30.05.2013, 11:24:50 Odpovědět 
   Začal bych tentokrát, zcela vyjímečně, od konce. Povedl se a to často nebývá jednoduché. Tak jako začátek. Volba, výběr, vůbec, ta možnost rozhovoru se všemi těmi zobrazeními životních spojitostí, je skutečným štěstím na konci cesty.
Začátek příběhu ovšem sklouzával do jistých náboženských dimenzí, a nutně to jednoho tlačilo do určitých mezí. Já si kupříkladu vybavil Michelangela, a Řím, což mne poněkud znepokojilo. Michelangela nemyslím. Ale to byla jen moje subjektivní myšlenka, nic víc.
Náhoda byla nevinná, Rozum rozumný a Smrt hodná a shovívavá. Tedy, přímočarost v jednotě.
Ať tedy voní Heřmánek pro všechny.
Přeji ti hezký den. S.
 Alexka 29.05.2013, 16:12:12 Odpovědět 
   Povídka se mi moc líbila. Člověka nutí se zamyslet. Rozhovory s Náhodou, Rozumem i Smrtí jsi zvládla moc dobře. :)
 ze dne 30.05.2013, 7:30:47  
   Brblalu: Díky, jsem ráda, že se líbilo :)
 Maruška 28.05.2013, 9:59:14 Odpovědět 
   Hezké. :-)
 ze dne 29.05.2013, 12:09:46  
   Brblalu: Děkuji. :)
 Kalip 27.05.2013, 15:34:02 Odpovědět 
   To bude těžké rozhodování. I tenhle příběh se mi líbí, přestože porodní scéna mě naježila (pracuju jako dula) a našlo se i pár chyb. Na můj vztah k příběhu to vliv nemá.
 ze dne 28.05.2013, 13:05:34  
   Brblalu: He, no jo, vlastní zkušenost s porodem ještě nemám, tak musím těžit s filmů a vyprávění, tam to tak nějak probíhá, toršku povídání s personálem, a je to. :D
 mylencz 27.05.2013, 9:48:07 Odpovědět 
   Krásné podobenství ve všem všudy. Odpustím si zbytečné pitvy, u mne bys vyhrála ;-).
 ze dne 28.05.2013, 13:01:24  
   Brblalu: Děkuji, pochvala vždycky potěší ;)
 Šíma 26.05.2013, 23:14:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavá hra. Hned na třikrát. Také jsem se nevědomky zamyslel, jaký život jsem (já sám) do této chvíle vedl a určitě bych si musel přiznat, že také "nejsem bez viny" (náhoda mi do cesty přinášela kde co... uf). Krapet víc jsem se asi vcítil do postavy Tvého příběhu. Jen mne mate ono "narození" (jakoby došlo k určitému rozdvojení). Kdo dostal šanci prožít ten nový život, když náš hrdina odešel se Smrtí? Ale neříkej mi to, třeba na to přijdu! ;-)

Hezký večer.

P.S. A pozor na html tágy (netuším, co se stalo, ale když vkládáš text na SASPI, musí mít tuto podobu: [center]***[/center], špičaté závorky systém v okně pro vkládání autorských textu prostě "nežere", jen ty hranaté, ale je docela možné, že jsi použila "nadhled" a ten Ti ty tágy krapet "zmršil". Ale pozor, na kvalitu textu to nemá vliv! ;-)
 ze dne 28.05.2013, 12:57:44  
   Brblalu: Díky za komentík.
Když nechceš, tak neřeknu, neboj :)
Co se týká tagů, je to moje chyba, jsem zvyklá používat špičaté závorky, tak mi to ujelo i tady, navíc v náhledu to vycentrovalo, no, pro příště už vím. :)
 čuk 26.05.2013, 23:11:14 Odpovědět 
   Alegorie života jako retrospekce: náhoda- rozum-smrt. Fantazie je svébytná, není jako obvykle bývá rámována blouzněním nemocného a tím vysvětlena. Spojovacím mostem je vůně heřmánku Sofistikované, nutno se velmi zamýšlet, i nad tajemnou postavou muže. Mysterium zrození s podtextem reinkarnace. Velmi zajímavé.
 ze dne 28.05.2013, 12:59:52  
   Brblalu: Uf, tohle všechno jsem napsala? Ale zní to dobře, tak teda jo :D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Zrada - část 10...
ivanka.suhinka
Nesmyslnostipln...
Bel Riose
Dračí legenda -...
Koralína
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr