obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391123 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Šach mat! ::

Příspěvek je součásti workshopu: Život jako hra
 autor Loretten publikováno: 26.05.2013, 21:57  
Každou partii je třeba dohrát. Vzdát ji je jen dočasné řešení.
 

Vše náhle zalilo bílé světlo. Cítil, jak ho strhává zvláštní vír něčeho jasného a čirého. Něčeho velmi neurčitého, ale přesto blízkého a známého. Něčeho, v čem se cítil opravdu bezpečně a daleko od všech problémů, starostí a bolesti. Uvědomoval si, že stále myslí a vnímá vše ve svém blízkém a snad i vzdáleném okolí. Bylo mu krásně. Žádná pozemská slast mu nemohla přinést takový požitek. Dokonce ani drogy, alkohol či sex. Tak šťastný nebyl opravdu dlouho. Velmi dlouho. Chtěl se nadechnout a ucítit čerstvý vzduch v plicích, jako to dělávají lidé, kteří časně ráno vystoupí na vrcholek hory kdesi v panenské přírodě. Ale dýchat nepotřeboval. Teď už ne. Zavřel oči a rozpřáhl paže. Toužil po jednom. Propadnout se do svobody.

To ne! Rychle! Zavolejte někdo pomoc!


Stále letící prostorem sebou trhl a otevřel oči. Co to bylo za hlas?! Hluboko v nitru plném euforie pocítil strach a nejistotu. Pak následoval náraz. Silná tlaková vlna, která jím prošla, ho donutila zbystřit a rozechvěla ho jako drobounké stébélko trávy, které sužuje ostrý vítr a těžké kapky deště.

Ležel na neurčitém místě plném světla a ticha. Nebyla mu zima, nebylo mu horko. Nic ho nebolelo, neměl nic zlomeného. Rozmýšlel se, zda se má pokusit vstát. Tohle neočekával. Pomalu se dlaní opřel o zvláštní podklad, na kterém ležel. Nebyl to kámen, ani dřevo. Necítil hebký koberec, nebo nějaký hrubý materiál. Povrch, který se pod ním rozprostíral neznal, ale přesto mu připadal pohodlný a zcela ideální. Postavil se a jako myš hledající úkryt před krvelačným a hladovým kocourem se zmateně rozhlížel po okolí. Místu, kde se ocitl, chyběl horizont. Nebyly zde žádné stíny. Jen světlé prázdno. Udělal několik opatrných kroků. Našlapoval s rozvahou, jako voják uprostřed minového pole. Nedělo se nic. Okolí bylo klidné. Strach ho pomalu opouštěl a stékal z něj jako horká voda po večerní sprše.

Muž. Asi středního věku a…


Prudce se otočil.
„Je tu někdo?!“
Z prostoru k němu nedolehla žádná odezva.
Osamocen jen v doprovodu myšlenek procházel neznámý prostor stejně tak, jako kdysi křižovaly mohutné a velkolepé koráby vody neznámých moří. Co ale čeká na něj? Nová země nebo ráj?

Vzhlédl. Ani nad ním nebylo nic zvláštního. Bílá. Chvílemi uvažoval, zda není uvězněný v nekonečném prostoru, kterým bude navždy bloudit. Ta možnost mu připadala reálná a velmi pravděpodobná. Sklonil hlavu k zemi a kroky směřoval do neznáma.

Rychle! Pospěšte!


Zastavil se a zamrazilo jej.
„Tak je tady někdo?!“ Zahulákal.
Nic. Za jeho slovy vyčarovalo tečku ticho. Očima těkal po prostoru a snažil se najít cokoliv, co by narušovalo monotónnost bílé. A jako lusknutím prstů ze světla daleko od něj začalo vystupovat několik neurčitých objektů. Pootevřel ústa. Snažil se objekty rozeznat, ale nedařilo se mu to. Nadšení a strach v něm vytvořili zvláštní směsici odhodlání, která ho donutila rozběhnout se. Objekty byly dál, než se zdály, ale už je dokázal spočítat.

Támhle, to je on!


Vyděsil se. Už se neohlížel, ani se nepokoušel zjistit, zda je tu opravdu sám. Netušil, odkud hlasy přicházejí. Jen běžel. Musí se k těm objektům dostat! Začal rozeznávat obrysy. Nejprve to byly jen geometrické útvary, ale teď si byl jistý.

Zastavil se. Před ním stály v prostoru dvě židle a mezi nimi stolek. Po pár vrtkavých krocích už mu bylo jasné, že stůl není stolem, nýbrž šachovnicí.

Prsty se opatrně dotkl opěradla židle napravo od šachovnice a dlaní zkoumal materiál, ze kterého byla vyrobena. Ale nerozeznával v něm nic, co by mu bylo známé. Se zvláštním respektem si prohlédl i šachovnici. Byla prázdná, bez figurek a černá pole kontrastovala se světlým okolím. Cítil, že se v něm cosi sevřelo. Znervózněl. Pomalu židle i šachovnici dokola obešel. Neviděl na nich nic zvláštního, ale přesto ho zneklidňovaly. Ještě jednou si vše přeměřil pohledem a pak na jednu z židlí usedl.

Na druhé židli se začala formovat neurčitá bytost, entita. Nejprve to bylo jen světlo, které následně začal zahalovat černý dým, připomínající látku. Avšak stačilo by jím prostrčit ruku a rozvířil by se jako hladina, do které malé dítko hodí kámen. Nakonec byl dým tak hustý, že přes něj světlo procházelo jen stěží.
„Šach!“ Pronesla bytost směrem k muži.
Strnul. Na šachovnici před ním se rázem zhmotnila rozehraná partie.

Polekal se a ucítil v sobě chlad, který mu rozechvěl obě ruce. Důkladně si rozložení figurek prohlížel. Chyběli mu oba střelci, sedm pěšáků, královna, jeden kůň a obě věže. Jeho protihráč měl kromě několika pěšáků figurky téměř všechny, nepostrádal královnu, střelce ani věže. Jediná dvojice koní v řadách černých figurek chyběla. Entita měla pravdu, opravdu byl v šachu a do matu moc nezbývalo. Tělo mu opanovala zvláštní slabost, nevěděl proč. A neměl ponětí, co má tahle hra znamenat.
„Jsi na tahu.“ Řekl protihráč s klidem. Mluvil klidně a vyrovnaně, bez podtónu či náznaku nějaké hrozby.
„Ale,“ muž se odmlčel a polkl, „proč?“ Na víc se nezmohl. Ztuhl a pohled mu nervózně putoval po šachovnici a všech figurkách.
„Dozvíš se to. Teď hraj.“
Jeho tmavomodré oči připomínající vitráže v oknech katedrál odrážely hrůzu. Jemně si jazykem přejel přes rty a do roztřesených rukou uchopil jednu z figurek. Byl to kůň, který měl bránit krále. Figurka se dotkla políčka.
Muž si vzpomněl, jak před lety trávil dlouhé večery v práci spolu s jediným kolegou, kterého považoval za opravdového přítele. Tenkrát společně vedli prosperující firmu. O pár let později přišla krize, která zasáhla ekonomiku celého světa. A bez loajálního přítele by firmu sám zachránit nedokázal.
Stále se prsty dotýkal figurky a téměř jako v transu na ni upíral fascinovaný pohled. Pak vzhlédl k bytosti a koně pustil.
„Dobrý tah.“ Poznamenala entita a očividně si promýšlela, jak bude pokračovat. Muž si skousl ret a znovu celou plochu hry zkoumal. Protivník mezitím uchopil pěšáka. Zdálo se to být bezvýznamným tahem, ale šachy jsou velmi zrádná hra. Nemohl tušit, zda to bude mít nějaký dopad. Ale otevřela se tím prozatím poměrně bezpečná cesta pro vlastního, posledního pěšáka, na druhý konec šachovnice. Tam by jej mohl proměnit za jakoukoliv jinou figurku.
„Co je účelem hry?“ Muž zastavil ruku těsně nad figurkou, kterou chtěl hrát. Cítil chlad v nohách i dlaních a byl nepříjemně zpocený.
„Vyhrát a přijít na to, jak.“ Odpověď byla vcelku smysluplná, avšak na první pohled moc strohá.
Muž nakrčil jemně zvrásněné čelo a rozhodl se táhnout pěšcem. Ruce se mu třásly jako starci. Ještě než stačil pěšce uchopit, nechtě zavadil o soupeřovu královnu.
Vybavil si, jak se před více než osmi, možná deseti lety scházel s jednou ženou. Měl dvě děti – dceru a syna, manželku, prosperující firmu, ale i přesto se pravidelně každý víkend ob čtrnáct dní tajně scházel se svou o mnoho mladší milenkou. Pokaždé si pro tento účel našli nějaký pohodlný hotýlek za městem, který jim dokázal poskytnout potřebnou intimitu. Jejich vztah trval rok a několik měsíců. Pak byl všem lžím konec. Manželka se o jeho nevěře dozvěděla, rozvedla se s ním a děti jej zavrhly. Nevadilo mu to. Považoval to za nový začátek.

Zastavil ruku těsně nad pěšcem. V ústech měl odporně sucho.
„Když teď potáhnu pěšcem, můžu o něj přijít. Když potáhnu koněm, nikdo nebude chránit krále. Nemůžu vyhrát s takovým počtem figurek!“ Hlas měl náhle plný beznaděje. Nervózně si složil ruce do klína a propletl prsty. Tenhle tah by ho mohl přeci stát úplně vše.
„Najdi způsob jak vyhrát.“ Pobídla ho bytost. Ale její zvláštní a dunivý hlas nebyl prosycen soucitem, ani útěchou. Muž neudržel ruce v klidu. Musel se soustředit a tak si mnul dlaně a jemně, mimovolně pokyvoval hlavou.
„Takhle nemůže být rozehraná žádná partie. Je to nesmysl. Nemůžu mít tak málo figurek. Alespoň ne oproti takové spoustě!“
„Ale můžeš. Tohle je tvá hra. Já jsem jenom tvůj protivník.“
„Pitomost!“ Hráč se nehlídal. Vystrašený a téměř bez šance by nejraději všechny figurky smetl ze stolu. Připadal si jako socha mučená erozí. Každý další poryv větru mohl znamenat konec. Pak se uklidnil. „A co když je prohra to, proč tu jsem?“
„Šach byl to, proč tu jsi.“
„Co když prohraju?“ Muž začal být podezřívavý. Co by na něj čekalo, kdyby prohrál? Navrátila by se svoboda a štěstí, které ho sem doprovodilo?
„Když prohraješ, tak prohraješ. Hru jsi vzdal a dostal jsi se do šachu.“
„Zůstanu tady, když prohraju?“
Entita mlčela.
Muž se nejistě narovnal v zádech. Změnil své rozhodnutí. Do prstů vzal koně a táhnul jím do polohy, kde mohl chránit pěšáka. Partie mu začínala dávat smysl. Dokonce se mu může naskytnout příležitost vzít protivníkovi jednoho ze střelců. Dodalo mu to odvahu.

Entita si pravděpodobně prohlížela herní pole. Dým, který ji obklopoval, se lehce zachvěl a na kratičký okamžik tak dovolil několika paprskům světla z vnitřku bytosti proniknout na povrch. Po chvíli ticha a úvah se rozhodla hrát a tah to byl dobrý. Nepřímo ohrožoval bílého krále a nebezpečí hrozilo i bílému koni.

Muž upřel pohled na šachovnici. Zvažoval možnosti. Může táhnout králem a ustoupit tak před nebezpečím anebo koněm sebrat černého střelce a doufat, že soupeřův příští tah neohrozí pěšáka, který mu byl nadějí a zároveň nezablokuje krále. Nedokázal se soustředit natolik, aby dokázal odhadnout, zda by teď byl takový oponentův tah možný, ale obával se, že ano. Opatrně a s rozvahou vzal koně a sebral jím soupeři střelce.

Už to bylo dlouho. Jeho rozvod provázely četné problémy. Manželka a její právníci, které nakonec dokázal zkompromitovat, děti, které se od něj odvrátily a konečně milenka, co mu jednoho večera zavolala a oznámila mu, že s ním čeká potomka. Doteď si pamatoval její hlas překypující štěstím. Ale on o další děcko neměl zájem. Ji to stálo mnoho slz a jeho zas spoustu peněz a přemlouvání, ale nakonec si dítě nenechala a šla na potrat.

Černý střelec zmizel a muž na jeho místo postavil svého koně. Podíval se na čtvrté, bílé políčko na jeho okraji šachovnice. Říká se, že královna vždy ctí svou barvu. Avšak ta jeho byla pryč. V hlavě se mu zrodila troufalá myšlenka.
„Kde je moje královna?“ Zeptal se protivníka.
Bytost chvíli mlčela, pak řekla jediné slovo: „Pryč.“

Tenkrát bylo velmi zvláštní jaro. Stromy byly dlouho bez listí a tráva se dlouho nechtěla zbarvit do té správné jarní zeleně. I začátkem dubna bylo ještě velmi chladno. Muž si vzpomněl na telefonát, kterým ho po dlouhé době mlčení překvapila dcera. Ještě si detailně vybavoval, co mu říkala: „Máma se nevrátila domů. Je pryč.“ Mluvila při tom tak sklesle. Až po několika dnech se dozvěděl, že jeho bývalou ženu srazilo auto a na následky zranění nakonec zemřela. Na pohřeb jí nepřišel. Ani jedno z jeho dětí si ho tam nepřálo. Syn mu řekl, aby šel raději obšťastnit tu svou, a o ně se nestará. Smířil se s tím. Jeho životní náplní se stala práce.

Muž zavřel oči, ale nemohl rozjímat moc dlouho. Entita byla na tahu. Opět zpozorněl a věnoval se hře. Protivník udělal tah koněm, který tak z jedné strany zablokoval pohyb bílému králi. To by mohl být poměrně významný krok, pokud by soupeř obsadil krále ještě z několika dalších směrů. Znamenalo by to mat. V poli měl oponent několik málo černých pěšáků, jednoho střelce, věže a královský pár. Muž si uvědomoval, že potřebuje proměnit pěšáka, ale i kdyby se dostal na druhou stranu šachovnice, protivník má v rozích obě věže, které by mu pak nově získanou figurku vzaly. Navíc velké nebezpečí představovala i černá královna. Mohla se pohybovat jak vodorovně a svisle, tak i do diagonál a to přes neomezený počet políček. Naděje, která předtím zahřála jeho prochladlé nitro, byla zase ta tam. Začínal být unavený a konec hry ještě neměl přijít.
„Pryč,“ zašeptal. „Je pryč.“ Musí vyhrát. To, co doufal, že nalezne nenašel, a kdyby prohrál, ani by nenalezl. A pokud je opravdu způsob jak vyhrát, bude ho muset najít, aby…

Mysl měl rozvířenou a v bouři hledal jasný a pevný bod, kterého by se mohl chytit. Překonával vlastní myšlenky jako obrovské masy vody, které se na něj řítily ze všech stran. Nejprve ucítil, jak se mu napínají svaly v paži. Pak se teprve odhodlal pro tah. Podařilo se mu sebrat soupeřova pěšce a zároveň ponechat toho svého krytého před královnou i věžemi. S podivem si prohlížel herní desku. Nevěřil, že by mohl pokračovat s tak malým počtem figurek v tak zvláštním rozestavění. Ale opravdu – šlo to. Třeba to byly jen možnosti, které předtím neviděl. Konec konců, už malé děti slýchávají o možnosti volby, důsledcích svých činů a učí se hledat řešení, která jsou na první pohled skryta pod rouškou strachu, hrdosti či nevědomosti.
„Pryč jsou i oba moji střelci.“ Zahleděl se hluboko do dýmu, který tvořil pomyslné tělo bytosti sedící naproti němu. „Kdyby se mi podařilo-“ Zarazil se. Na tohle se přeci nemůže ptát soupeře. Byl by sám proti sobě.
„Myslím, že ano.“ Hlas entity nebyl rozechvíván žádnou z emocí, ale přece v něm muž cítil jistý náznak. Jen nevěděl čeho. Byl to soucit, nebo snaha pomoci? Zachovala by se entita jako profesor, který studentovi u zkoušky nakonec pomůže?
„Kdybych kdysi sebral černou královnu, byla by tu stále bílá i oba střelci, je to tak?“ Nedíval se na bytost, ani na šachovnici. Teď se pohled jeho očí vpíjel kamsi do bílého prázdna daleko za protivníkem. Teď už hru dokonale chápal.
„Ano.“
Na hrudi cítil cosi chladného a tíživého. „A druhý kůň?“ Zašeptal. Odpověď, o které si byl jist, že je správná ho děsila.

I přesto, že figurka jednoho z koňů bílé barvy na hrací desce chyběla, vzpomínal si na událost, která razantně změnila jeho smýšlení. Stačila jediná lež. Zpronevěra peněz, za kterou byl odsouzen jeden z jeho kolegů a přátel. Neprávem.
„NE!“ Vykřikl a zvedl se ze židle. „Už nechci hrát!“ Stál zády k šachovnici i entitě. Čelo měl svraštělé do lítostivé grimasy. Byla to vina a výčitky k sobě samému, co ho tížilo. Kdyby sebral černou královnu, kdyby se natolik nebál o krále a nenechal sebrat koně…
„Opravdu…opravdu je ještě šance vyhrát?“ Hlas měl podlomený a zoufalý. Cítil zvláštní pnutí podél krčních tepen a povědomý tlak nad nosem. Přivřel oči a křečovitými pohyby si mnul čelo. Už nechtěl dál trpět a přece bude znovu muset. Otočil se k soupeři: „Je tu ta šance?“ Oči se mu zaleskly.
„Ano.“ Hlesla bytost. Muž se zahleděl daleko do bíla. Už věděl, co udělá, jestli vyhraje. Napětí ve svalech konečně povolilo a duši mu chlácholil chvilkový mír. Znovu si sedl k šachovnici a prohlédl si stav, ve kterém se partie nalézala. Najednou, jako když někdo utře zamlžené zrcadlo, viděl možnosti a šance, které se mu předtím zdály nesmyslné, nebo je neviděl vůbec.

Na řadě byl protivník. Ten nakonec táhl zbývajícím střelcem směrem k bílému králi. Byl to jednoduchý, ale relativně chytrý tah. Muž teď zvažoval možnosti. Pěšák se mohl dostat na konec šachovnice, ale byla tu šance, že ho ohrozí věž a královna. Fakt byl ten, že tu by následně sebral kůň a to by pro soupeře nebylo vůbec výhodné. Mezi prsty sevřel pěšáka a posunul ho na okraj šachovnice. Rozmýšlel se. Buď teď ztratí veškerou naději anebo se pokusí vyhrát. Stále jej uklidňovala myšlenka, že věž či královna by byla pro entitu moc vysoká cena. Anebo ne? S výdechem položil pěšáka na políčko a ani se nemusel rozmýšlet, jakou figurkou jej nahradí. Rozhodl se pro královnu. Na místě bílého pěšáka se objevila figurka bílé královny. Jemně se usmál, jako by snad měla ona královna tvář a mohla se usmát také. A královna nebyla jediná, kdo se na šachovnici vrátil. Vedle krále náhle stáli i oba bílí střelci.
„To bylo riskantní,“ pronesla bytost a svou královnou znovuzískanou královnu vzala. Muž se otřásl a černou královnu vzal koněm.
„Stále mám střelce.“ Zarazil se. Uvědomoval si význam figurek. A to, že má střelce v poli neznamená, že má střelce i tam, kde by je mít měl. Znovu si zopakoval, že musí vyhrát. Musí získat i ty střelce, které už mu žádná další figurka nevezme. Po tolika letech v sobě cítil zvláštní odhodlání napravit to, co udělal. A tentokrát už potáhne jedině správně.

Soupeř se rozhodl pro tah věží. Mimo královnu byla věž snad nejsilnější figurka. Směla se pohybovat o kolik polí chtěla a to vodorovně a svisle. Do bitvy se tak zapojil velmi silný bojovník.
„Pokud vyhraju, dostanu se zpět, že?“ Muž promluvil do naprostého ticha, které tak přeťal jako tenkou nitku. Teprve teď mu došlo, že vlastně může vyhrát, ale nevrátit se. Jen projít dál a najít klid, který si původně přál. Věděl, co by následovalo při prohře. Zůstal by sám v tomto nekonečném bílém světě. Bloudil by a nic nenacházel. Ale pokud vyhraje, neznamená to přece, že se navrátí, jak si původně myslel.
„Máš jen dvě možnosti. Vyhrát, nebo prohrát. Vrátit se, nebo zůstat.“

Rychle! Rychle!


Muž přivřel oči. Už dlouho žádný hlas kromě svého a hlasu entity nezaslechl.
„Odkud přicházejí ty hlasy? Čí jsou?“
„Lidí,“ Odpověděla bytost. Po celou dobu muže udivovala strohost jejích odpovědí.
„Jsou to lidé, kteří prohráli a zůstali v nějakém bílém prostoru?“
„Ne. Jsou to lidé, kteří svou hru ještě nevzdali.“
Jako by v něm něco hrklo, se s nepatrním trhnutím narovnal a pohled zabodl kamsi do dýmu, který jeho oponenta tvořil. „Takže…“
Protihráč mlčel.
„Ach bože.“ Zvrátil hlavu a podíval se do neznáma nad sebou. Posléze pohledem přezkoumal situaci na šachovnici. Cítil, že konec hry už nemůže být daleko. Rozhodl se pro tah jedním ze střelců, které se mu podařilo získat.


Pozice figur se dočista změnila a situace ve hře též. Stačil by jediný chybný krok a čekala by ho porážka. Soupeřovi i jeho bojovníci byli strategicky rozmístění a intervaly mezi jednotlivými tahy se stále více a více prodlužovaly. Ticho jako by zhoustlo a vytvořilo nepříjemný neviditelný opar, který se snášel na oba hráče. Muž cítil stoupající nervozitu a zároveň jemné chvění strachu, které mu na těle vytvářelo odporný neregistrovatelný povlak. Představoval si, jak po tahu na nějaké jeho figurce zůstane jeho nehezky lepkavý otisk prstů. Když se na tomto místě ocitl, teplota mu připadala ideální, stejně jako povrch i materiály židlí a šachovnice, se kterými se tu setkal. Teď to bylo jiné. Stále intenzivněji ho polévaly vlny horka, následované prudkým ochlazením. Jeho pocity se daly přirovnat k pocitům na dřeň propoceného člověka, který se dostane do studeného prostředí a pot na něm zkondenzuje. V krku i v ústech měl vyprahlou poušť. Stále si opakoval všechny strategie, všechny úvahy o případných tazích entity a možnosti, jak se z případných pastí nebo svízelných situací dostat. Mysl měl zmoženou a toužil po odpočinku. Bál se, že přijde vteřina, kdy se přestane koncentrovat a podlehne. Ale to se stát nesmí! K tomu nedojde!

Zajímalo ho, jak dlouho už tuto partii hraje. Čas byl věcí, která tíží mnoho lidí a většině z nich je nepřítelem. I jemu. Jediná chvíle, kdy se od tíhy času oprostil, nastala v okamžiku, kdy začal ztrácet vědomí a propadal se do bílého nekonečna vstříc pocitům štěstí. Tehdy netušil, co na něj bude čekat. Připomínal si své motivy. Byl osamocen ve stereotypním životě. Věděl, že děti ho nenávidí a nedokázal si představit, že by ho z monotónnosti všedních dnů mohlo ještě něco vytrhnout. Většinu přátel pozbyl. Co tedy zbývalo? Nic. Nic a možnosti, ke kterým byl slepý.

Jako by se probral ze snu, přilepil unavený pohled svých očí k herní desce.
„Jak dlouho už hrajeme?“ Vznesl k bytosti zvědavý dotaz.
„Krátce. Nestrávil jsi ve věčnosti dostatečně dlouhou dobu.“ Muž by se nad těmi slovy rád zamyslel, ale něco mu říkalo, že by ho to ještě více unavilo. Všechnu energii byl nucen směřovat jen a jen k vítězství. Byl zrovna na tahu. Pomalu přemístil figurku koně po šachovnici. Měl úplně ztuhlé dlaně. Skoro jako by pomalu mrzly. Cítil chlad ve všech končetinách, nejen v dlaních. Uvažoval, zda je mu opravdu taková zima, protože je nervózní, anebo to znamená něco víc. Co když hru už nestihne ani dohrát? Ale o ničem takovém se jeho protihráč nezmiňoval. Byl to snad další faktor, který může ohrozit jeho výhru?
„Šach!“ Zaznělo náhle. Hlas entity se mu najednou zdál děsivý a hromový, obírající ho o veškeré perspektivy. Muž se polekal. A opravdu. Opět se dostal do šachu. Pocítil skličující úzkost. Celý jeho vnitřek se sevřel a oči se mu opět zaleskly. Vnímal nátlak okolností tak silně, že doufal, že ho nerozdrtí. Znovu si prošel stav hry. Nevěděl, jak se má cítit, ale bylo tu něco, co jeho protivníkovi ušlo.
„Šach mat!“ Pronesl a napravo od černého krále postavil svého střelce. Nakonec to nebyl on, kdo byl nepozorný.

Teď oba hráči hleděli na šachovnici. Situace byla opravdu černobílá. Hra byla u konce. Byl jasný vítěz a byl jasný poražený. Muž seděl jako omámený. Pomalu z něj opadalo vyčerpání. Nevnímal. Jediné co věděl bylo, že partie skončila a on vyhrál.

Znovu! Teď!


Doléhající hlas ho probral a pohyb černého dýmu upoutal jeho pozornost. Bytost k němu natáhla pomyslnou ruku. Pozvedl paži směrem k dýmu, jako kdyby si s ním chtěl potřást. Ucítil, jak ho ovanulo cosi teplého a přívětivého. Klížila se mu víčka. Obklopila ho tma. Propadal se do konejšivé náruče černé barvy. Byl tak unavený, tak zmožený. Věděl, že usíná. Až se probudí, nebude chybovat. Ne tam, kde chyboval doteď.
A náhle jeho hrudník zaplavilo horko. A znovu. V pravidelném rytmu ho něco zahřívalo. Připadalo mu to jako jemné ranní paprsky. Znovu. Horko se mu rozlilo od hrudi po celém těle a následně se do něj vsáklo, jako voda do hlíny. Probouzel se. Pomalu rozevřel oční víčka. Netroufal si odhadovat, co uvidí. A až teď si mohl být jist svou výhrou. Byl zpět. Nad ním se skláněli dva muži a za sebou slyšel ženský hlas. Všichni mu připadali tak radostní.
„Ano, tep začíná být stabilní,“ promluvila žena.
Neměl sílu, stále byl zničený, ale chtěl, aby byla první věc, o kterou se po návratu pokusí, pozitivní. Koutky úst se pokusil donutit alespoň do malého náznaku úsměvu. I přesto, že tušil, co všechno ho po takovém činu ještě čeká, těšil se na jedno – až zavolá dceři a synovi a pokusí se o dobrý tah.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 42 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 salvator 30.05.2013, 11:00:09 Odpovědět 
   Píšeš zajímavě, přesto, už mnohokráte obehraný příběh s šachovnicí co by dějištěm těchto podobných situací mne poněkud zklamal. Neber si to osobně, i já něco v tomto smyslu napsal, a netvrdím, že to bylo skvělé. Místy mne rozvláčnost pohlcovala, místy mne některé myšlenky posunuly dál. Taky jsem si původně myslel, že jsi použila rozehranou partii jako vodítko, ale u lepších hráčů to není zapotřebí. V celém příběhu je velká předvídatelnost, na tom bych zapracoval, co se těchto žánrů týče. Konec mě osobně zklamal. Každopádně, hodně zdaru do budoucna. S.
 Brblalu 29.05.2013, 14:05:58 Odpovědět 
   Moc povedené, celou dobu jsem trnula, jak to dopadne :)
 ze dne 29.05.2013, 16:11:59  
   Loretten: Děkuji mockrát. :)
 Shiyani 28.05.2013, 18:03:57 Odpovědět 
   Nápad s prolínání hlavní dějové linie a jeho vzpomínek se mi také opravdu líbil. To jak byla hra od začátku ovlivněna jeho minulými činy... Od začátku mě to "chytlo" tak, že jsem si ani žádné té hrubky nevšimla, ač na to jindy bývám citlivá, to ty víš.
Podle toho, jak tě znám jsem ani nedoufala v "Happy end" a hodně jsi mě s ním překvapila. Ale myslím, že se mi tam vážně hodil. Každopádně mi to dalo dost nad čím přemýšlet.
 ze dne 28.05.2013, 18:15:36  
   Loretten: Jiný konec by se sem ani nehodil, naprosto by to zkazilo atmosféru a celý příběh by se tak, podle mně, rozsypal. Ale to už jsme stejně probrali na FB :)
Díky. :)
 Kalip 27.05.2013, 13:18:36 Odpovědět 
   Dobře jsi partii rozehrála. Líbí se mi námět i zpracování a zadání WSka jsi také naplnila dokonale.
 ze dne 28.05.2013, 18:14:33  
   Loretten: Děkuji. :)
 mylencz 27.05.2013, 9:42:50 Odpovědět 
   Zajímavé. Tím spíš, že povídka jako by spojovala i prvky z příspěvků čuka a Brblalu, když si život pohraje s podobnou inspirací, každý z ní dokáže vytěžit něco jiného a "o tom to je" :-).
Na šestnáct let napsáno výborně a zrale. Příběh by nabyl větší údernosti, kdyby byl kratší.
 ze dne 28.05.2013, 18:14:21  
   Loretten: Děkuji a děkuji. Možná mi někdy připadá, že lidé co hodnotí moje dílka berou až moc velký ohled na můj věk, ale tady tomu snad tak není. :)
 Šíma 26.05.2013, 23:00:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbilo. Stejně tak "obě dějové linie". Náš hrdina musel projít "hotovým peklem" než dohrál svou partii "o život". Dostal novou šanci. Myslel jsem na to, zda jsi nepsala svou povídku u šachovnice s právě "rozehranou partií" (ale možná jsi měla celou hru před očima a skutečné šachy i se šachovnicí jsi nepotřebovala). Teď jsem zapomněl, čeho že jsem si v textu všiml... Pozor na psaní přímé řeči a návaznost uvozovací věty na ni (minimálně Ti to 2x uteklo - viz znaménko na konci přímé řeči a velikost písmenka na začátku věty uvozovací) a jednou jsem si všiml chybějící čárky. Prkotiny... Byla to napínavá hra s Osudem!

Hezký večer přeji.
 ze dne 28.05.2013, 18:13:06  
   Loretten: Děkuji. :)
Chvílemi jsem uvažovala, že si k tomu šachovnici opravdu vezmu, ale nakonec to nebylo potřeba. :)
 čuk 26.05.2013, 22:50:38 Odpovědět 
   Zajímavé, dobře napsáno (až na jednu hrubku). Připomíná mi světlo na konci tunelu (E.K. Rossová). Entita, bytost... snad svědomí, snad smrt - hrají absurdní hru s manipulovaným vědomím - nevědomím. Svědomí jediné se probudilo.
 ze dne 28.05.2013, 18:12:28  
   Loretten: Děkuji za přečtení a okomentování. :)
Postřeh je zajímavý a ano, původní myšlenka byla hraní o život se smrtí. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Střípky příběhů...
Jackie Decker
Peklo na Zemi
Gothaj
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr