obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915694 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Souboj v přístavu - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 03.06.2013, 11:58  
14. kapitola
 

Ráno se Hraničářům ani Danovi z voňavého pohodlí měkkých postelí vůbec nechtělo. Vstali uzívaní a rozespalí, ale vyhlídka na výpravu s kupci, vydatná snídaně dole v nálevně a hlavně řádná ranní očista u studny na dvoře je připravila o poslední stopy spánku. S dobrou náladou vyšli všichni čtyři před bránu hostince. Venku se zrodil další krásný letní den. Obloha byla opět bez mráčku a slunce už začínalo pálit, když se pustili do ulic probouzejícího se Rowanu. Obchodníci právě otvírali své krámky.
Po nákupech se vrátili zpět, dali si oběd, zaplatili a zamířili přímo do stáje. Každý tam odvázal svého koně, vyvedl ho na dvůr, vyčistil, osedlal, nasedl a společně se pak vydali k severní bráně. Kupci už na ně čekali. Neztráceli tedy čas, připojili se k nim a celá výprava, čítající kromě nich ještě sedm plně naložených těžkých vozů a dvanáct čeledínů, opustila město.
Pomalým krokem vyjeli z brány a sledovali klidný tok řeky Elly až do podhůří Bílých hor a ke starému kamennému mostu. Přešli po něm na druhý břeh, otočili se k Elle i k horám zády a pokračovali po hodně používané kupecké cestě na západ. Mířili k velkému hraničnímu městu Bregon a jeho východní bránou projeli čtvrtého dne putování. Dvakrát tu přenocovali v hostinci U ztracené podkovy, protože kupci měli ve městě nějaká obchodní jednání, a potom se zase vydali dál. Počasí se však mezitím zkazilo – začalo nepříjemně foukat, nebe zakryla tmavě šedá mračna a každou chvíli pršelo. Vyjeli tedy do deště.
Vpřed se ploužili pomalým krokem, protože naložené vozy rychlou jízdu vylučovaly, a Collin, Dan i Ellad se nudili k uzoufání. Nespokojeně si mezi sebou špitali a stále více litovali, že Viggo zvláštní nabídku přijal. Čekali dobrodružství a vzrušení a zatím...? Déšť, bláto a tempo přímo hlemýždí. Vždyť i ti šneci snad lezli rychleji než oni.
Viggovi jejich rozmrzelost neunikla, ale nijak ji nekomentoval. Stále ještě si živě vybavoval dobu, kdy měl podobné pocity a podobné touhy. Ty dny však byly dávno pryč a on si teď přímo vychutnával tu blaženou jednotvárnost a klid. Když se nic nedělo, nemuseli nijak zasahovat. Nehrozil boj, zabíjení a smrt. O sebe se nebál, ale Dan a Chodec...
Už přejeli hranice mezi Fallarským královstvím a říší Severního Sair Endrosu a Hraničářský vůdce byl ve střehu. Právě tady prý došlo k několika přepadením a právě těchto míst se ti kupci tolik báli. Upozornil a ukáznil proto své mladší druhy a všichni čtyři pak bedlivě sledovali okolí.
Déšť konečně ustal a oni pořád mířili k západu. Projížděli lesem, pomalu se stmívalo, Viggo vyhlížel nějaké vhodné místo k táboření a jeho tři společníci se snažili, aby jim nic podezřelého neuniklo. Aby zahlédli každou stopu, každou rozhoupanou větvičku, každou... Přesto z okolního hustého křoví náhle vylétla sprška šípů. Zcela nečekaně. Střely zasvištěly vzduchem a většinou se jen neškodně pozapichovaly do plachet vozů nebo do kmenů podél cesty rostoucích smrků. Svůj cíl vlastně našly jenom dvě a jejich opeřené části teď zlověstně trčely z prsou dvou vozků. Hned za rádoby smrtící salvou vyběhlo na cestu asi patnáct otrhaných chlapů s rezavými meči v rukou.
„Stůjte! Vydejte nám zboží a peníze a nic se vám nestane!“ zahulákal vysoký muž středního věku s hnědošedými mastnými vlasy na ramena a čekal, že přepadení kupčíci budou s hrůzou v očích prosit o slitování. Vždycky to tak bylo.
Tentokrát se však ten nemytý otrhanec ošklivě přepočítal a jeho kumpáni také. Vozy se sice zastavily a zastavil se i jejich doprovod, Hraničáři však zůstali na místě jen po dobu jednoho úderu srdce. V příštím okamžiku se už s obnaženými zbraněmi a cvalem rozjeli proti útočníkům a dokonale překvapení lupiči strnuli. To se jim ještě nestalo.
Ale nevadí, vždyť ti ubožáci jsou jen čtyři, blesklo v tom zlomku vteřiny hlavou vysokému vůdci. Dal pokyn k protiútoku, jeho muži poslechli a – zmýlili se po druhé. Měli značnou početní převahu, ale to byla jejich jediná výhoda. Ve skutečnosti se nemohli s dokonale vycvičenými, a navíc rozzlobenými Hraničáři na koních měřit.
Poznali to velmi rychle. Během několika minut. Pět z nich však zaplatilo to poznání životem a tři leželi v blátě cesty s těžkým zraněním. Ostatní zahodili zbraně a zbaběle prchali z bojiště.
Hraničáři naštěstí vyvázli téměř bez úhony. Jen Daniel měl mělkou, ale dlouhou ránu na levém stehně – ovšem nic smrtelného.
„Jeďte za nimi a zkuste ty zbylé ničemy najít,“ obrátil se Viggo na Ellada s Collinem, a pak ještě křikl na dva pacholky, kteří jeli na koních a ne na vozech. „A vy jeďte s nimi! Rychle!“
Collin si vzal k ruce jednoho, Ellad druhého a všichni čtyři brzy zmizeli v lese. Ellad se však ještě předtím otočil a viděl Vigga, jak sesedá z koně a s napřaženým mečem kráčí k jednomu ze zraněných lupičů, zatímco jeho přítel Dan se zaťatými zuby zápasí s krvácením. Rozčarovaný mladík třepl hlavou, aby se vzpamatoval a osvobodil svou mysl od vidiny toho, co určitě následovalo. Konečně, co jiného s nimi, přesto... V poslední chvíli uhnul před záludnou, nízko rostoucí větví, pustil Vigga i jeho činy z hlavy a veškerou svou pozornost věnoval pronásledování, i když bylo jasné, že honička nebude trvat moc dlouho. Světla totiž kvapem ubývalo.
Ellad vedl Raula porostem, každou chvíli ho zastavil a pozorně naslouchal. Náhle jeho vycvičený sluch zachytil v dálce zvuk lámaných větviček, a tak neváhal. Pobídl vraníka, křikl na pacholka a rozjel se tím směrem. Během chvilky se dostali z lesa na mírně stoupající paseku a tam zůstali nerozhodně stát. Co teď? Ti darebáci tudy určitě běželi. Alespoň někteří, ale... Ellad i pacholek se rozhlíželi na všechny strany. Bylo tu přeci jenom více světla než mezi stromy, a tak měli naději skutečně i něco zahlédnout. Uviděli je oba ve stejném okamžiku. Na vrcholku kopce se mihlo několik postav. Znovu tedy pobídli koně, tentokrát do cvalu, a vzdálenost mezi nimi a prchajícími lupiči se rychle zmenšovala.
Dohonili je za několik minut a ti zbabělci se ani nepokoušeli bránit. Padli na kolena a prosili o milost. Bylo jich pět.
„Pojď, chlapče, svážeme je,“ vybídl Ellad svého mladého pomocníka, ze sedlové brašny vyndal pár připravených provazů a sesedl z Raula. Pacholek ho následoval a společně začali spoutávat stále ještě klečící lupiče. K Elladovu překvapení byl mezi nimi i jejich vysoký vůdce. Ten, který na ně prve křičel, aby se vzdali. Mladého Hraničáře pohled na toho muže – nyní poraženého a poníženého – neuvěřitelně potěšil. Nachystal si provaz, přistoupil k němu a chystal se říci nějakou jedovatou poznámku, když ten klečící a provinile se tvářící lotr náhle hmátl pravačkou k lemu své vysoké boty, vytáhl nůž s úzkou čepelí a sekl po Elladovi. Ten pohyb byl bleskurychlý a mladík nic takového nečekal. Nijak se tedy nebránil. Neuhnul ani útok nekryl, takže ho nůž zasáhl plnou silou a předloktím mu projela nesnesitelná bolest. Zkřivil tvář, ale ještě než se chytil za zraněnou pravačku, vylétla jeho levá pěst, zasáhla útočníkovu tvář a zhatila tak veškeré naděje toho záludného lumpa na případný útěk. Chlap padl na deštěm zmáčený trávník napůl v bezvědomí a zbraň mu vylétla z ochablých prstů.
„Svaž ho,“ přikázal Ellad přes zaťaté zuby, hodil chlapci provaz a zběžně obhlédl své zranění.
„A sakra,“ zaklel tlumeně a bolestí přivíral oči. Rána vypadala ošklivě. Byla hluboká a dlouhá a rukáv kolem ní se rychle barvil krví. Ellad věděl, že nemá času nazbyt. Vytasil nůž, levačkou poničený rukáv neohrabaně odřízl a snažil se ránu obvázat. Moc se mu to však nedařilo. Levá ruka je zkrátka levá. Nakonec mu pomohl mladý pacholek. Pevně svázal omráčeného lotra na rukou, a hned potom přiskočil k Elladovi.
Sotva mladíci společnými silami ovázali stále stejně krvácející předloktí, zaslechli tlumený zvuk koňských kopyt a za okamžik u nich zastavil Collin. Už se téměř úplně setmělo, a tak ho poznali, až když k nim dojel.
„Tady jste. Koukám – lov byl úspěšný,“ zahlaholil vesele a s potěšením si prohlížel spoutané zajatce. Elladovi se ale právě v tu chvíli zatmělo před očima, zavrávoral a snad by i upadl, kdyby jej vedle stojící pacholek nepodepřel.
„Co je ti, Chodče? Jsi zraněný?“ okamžitě otočil Collin, kterému přítelova slabost samozřejmě neunikla. Přestal se zajímat o chycené lupiče, přiskočil k postiženému mladíkovi a snažil se najít příčinu jeho závrati, protože Ellad mu neodpověděl. Pevně svíral čelisti, bojoval s rostoucí žaludeční nevolností a udržet se na nohou ho stálo stále více sil. Předloktí mu pořád krvácelo a strašlivě bolelo, a tak opět vypomohl pacholek. Dvěma krátkými větami popsal mladíkovo zranění a blonďák na víc nečekal. Odvedl pobledlého Ellada k Raulovi, vyhodil ho do sedla a natočil vraníkovu hlavu směrem zpět, zatímco mladík jen s obtížemi sbíral otěže.
„Musíš za Viggem. Rychle!“ křikl, a pak se obrátil k pacholkovi. „Ty jeď s ním. Tábor je jen kousek od místa přepadení. Já se o ty lotry postarám.“
Chlapec přikývl, spěšně nasedl a rozjel se ze svahu zpátky k lesu. Ellad ho následoval, ale bylo to spíš tak, že vraník pochopil, kam má jít, než že by ho zraněný Hraničář nějak zvlášť řídil. Věrný Raul nesl svého pána dolů pasekou a lesem až na cestu a dál až do tábora. Kdy nebo jak tam přijeli, ale Ellad nevěděl. Pár kroků od místa přepadení ho přemohla slabost způsobená ztrátou krve a on se v bezvědomí zhroutil na upocený vraníkův krk.


***


Když se Ellad o hodinu později probral, bylo už po všem. Ránu měl sešitou a celé předloktí zavázané čistým, bílým obvazem. Ležel ve stanu na dvou dekách ze silné vlny s hlavou složenou na stočeném plášti a na plachtu nad ním opět bubnoval déšť. Pokusil se nevnímat tupou bolest v paži a rozhlédl se kolem. Ve stanu panovalo šero rušené jedinou, na čtyřech tenkých nožkách stojící mělkou železnou miskou, v níž hořelo pár polínek, a jen kousek od něj seděl na dalších rozložených dekách Dan s Viggem. Když se pohnul, obrátili k němu oči.
„Tak co, chlapče, jak se cítíš?“ usmál se na něj starší z obou.
„Už bylo i líp,“ odpověděl Ellad a chtěl v rozhovoru pokračovat, protože měl na jazyku spoustu otázek, ale než stačil otevřít ústa, rozhrnula se plachta u vchodu a do stanu hřmotně vešel Collin s pořádným kusem pečeného masa a čerstvými obilnými plackami.
„Ti kupčíci. Nepromluví na člověka ani slovo,“ postěžoval si, odložil jídlo Danovi do klína, vytřepal si z mokrých vlasů vodu a vesele se na Ellada zazubil. „A co ty, kluku, už dobrý?“
Zraněný mladík přikývl, trochu kostrbatě se na něj zakřenil a chtěl začít se svým vyptáváním, ale opět neúspěšně. A zase za to mohl Collin.
„Rád bych věděl, co budem dělat s takovou spoustou zajatců,“ předešel svého zvědavého společníka blonďatý obr. Tvář měl při těch slovech vážnou a na čele starostlivou vrásku.
„Jen klid, Colline. Vždyť je jich jen sedm. To zas takový množství není,“ zaháněl blonďákovy chmury Viggo a pro Ellada ještě dodal. „Ty dva navíc chytil Collin. Ti lotři si ke svým rejdům nemohli vybrat horší místo. Jsme jen pár hodin jízdy od Lumirinu, druhého největšího města Severního Sair Endrosu, takže zítra po poledni je předáme spravedlnosti.“
„A shrábneme zaslouženou odměnu,“ doplnil už zase rozjařeně Collin a dal se do dělení toho, co přinesl. Ukrojil každému řádnou porci masa, rozpočítal placky, a pak se všichni pustili do toho lákavě vonícího pokrmu. I Ellad. Odpovědi na své otázky dostal, ač neřekl jediné slovo, a tak mlčel i teď a ani ostatní nemluvili. Jen jedli a sousta zapíjeli teplým kořeněným vínem. Po večeři si rozdělili hlídky a ulehli, protože hned ráno chtěli vyrazit dál.
Sotva se rozednilo, vstali, přivázali zajatce do dvojstupu za jeden z vozů, nasedli na koně – případně na vozy a vyjeli. Opět krokem.
Počasí se konečně umoudřilo. Už během noci přestalo pršet, a když se dostali z lesa, mraky se roztrhaly a rozmáčenou krajinu prozářily hřejivé sluneční paprsky. Hraničářům, kupcům i jejich pacholkům se hned zlepšila nálada a i koně jakoby pookřáli. Trochu zrychlili svůj krok a každou chvíli některý z nich pohodil bujně hlavou. Jen Ellad občas křivil tvář bolestí.


***


Viggo měl pravdu. Krátce před polednem uviděli v dálce hradby, ale trvalo ještě téměř dvě hodiny, než se dostali k městské bráně. K jižní bráně. Do Lumirinu byl však přístup i od severu a západu, protože se zde střetávaly čtyři významné obchodní cesty – jihozápadní z Jižního Sair Endrosu, severozápadní z přístavu Awar, severovýchodní z Aranhoru – tu už všichni znali – a jihovýchodní z Fallaru – tou přijížděli nyní.
Bez potíží a bez větší pozornosti strážných vjeli do města a Elmer, nejstarší z bratrů, Viggovi cestou do hostince sdělil, že se zde hodlají zdržet nejméně tři dny. Hraničáře to potěšilo. Měli alespoň čas vyřídit tu záležitost s lupiči a Dan s Elladem si mohli v klidu léčit svá zranění. Neleželi ale. To nevydrželi. Zvědavost byla silnější než bolest a únava. Oba doprovázeli Vigga s Collinem jak ke Grimaldovi, pánovi města, tak i později na procházce ulicemi.
Slyšení u Grimalda udělalo na Ellada velký dojem. Jeho sídlo sice nebylo tak honosné a přepychově zařízené jako u pána Ethiru, přesto mladík neměl nejmenší pochyby o Grimaldově bohatství. A aby také ne. Vždyť ten muž byl bratrancem samotného krále. Z výzdoby chodeb, kterými procházeli, i přijímací síně, kde se slyšení odbývalo, se dalo dobře poznat, že místní vládce není žádný sběratel umění, ale spíš válečník. Přesněji vysloužilý rytíř a vojenský velitel. Koberce i nábytek sloužily výhradně svému účelu, i když byly vyrobené z toho nejlepšího, co mohli řemeslníci či kupci nabídnout, a všude na stěnách visely zbraně. Různé a překrásně zdobené. Nože, dýky, meče, sekery, bojová kladiva, halapartny, samostříly i luky. Nádherná sbírka. Navíc doplněná různobarevnými štíty všech možných velikostí a tvarů a také obrazy. Bojovými samozřejmě. Na všechny procházející – hosty i domácí – shlíželi významní rodoví rytíři a velitelé, včetně samotného pána Grimalda, nebo procházející hleděli na často velmi živě zachycené bitevní výjevy.
Elladovi toho připadalo až zbytečně moc a příliš se mu to nelíbilo. Jen meče ho nadchly. A Dan měl nejspíš podobné pocity, protože při pohledu na některé obrazy kroutil znechuceně očima nebo dělal na Ellada pitvorné obličeje, kdežto u luků a samostřílů dloubal do nejmladšího z Hraničářů významně prstem.
Pán Grimald se do vší té bojové parády kupodivu dokonale hodil. Oblečením, chováním i vyjadřováním. Tenhle menší, přesto stále ještě dobře vypadající padesátník s prošedivělými tmavými vlasy a pěstěným plnovousem si svýma černýma pronikavýma očima prohlédl nejprve Hraničáře, potom jejich vězně a nakonec přejel zkoumavým až přísným pohledem celou nastoupenou skupinu. Pak teprve promluvil. Velmi rozvláčně, květnatě a naprosto spisovně. Tak jako všichni ze Sair Endrosu. Poděkoval Hraničářům za dopadení těch ničemných lapků i za to, že mu vlastně ušetřili cestu. Už se o nich totiž v Lumirinu doslechli a chystali se vyjet za nimi sami. Dále Grimald vyjádřil politování nad nešťastným zraněním obou mladíků a ubezpečil je, že trestu ti záludní lotři určitě neujdou. Smrt oběšením byla podle jeho názoru tím nejlepším, co si zasloužili. Oni, tedy Hraničáři, ovšem ne. Ti si zasloužili něco zcela jiného. Odměnu. S tím věnoval Viggovi plný váček zlatých mincí a blahosklonným pohybem ruky je propustil.
Všichni čtyři se na ten pokyn patřičně poklonili a s jen těžko ovládanou radostí vyšli z přijímací síně. Uzdu svému veselí popustili až na ulici. Lupiči budou potrestáni a oni... Grimaldova štědrost je příjemně překvapila. Takové bohatství.
„To by stálo za oslavu,“ navrhl jen tak z legrace Collin a všichni nadšeně souhlasili. I Viggo.
Vybral tedy protentokrát jeden z těch lepších, dražších hostinců. Tam s chutí pojedli a skutečně si pochutnali. Dali si kachnu pečenou na pomerančích, dozlatova osmažené brambůrky a spoustu zeleninové oblohy. Prostě dobrotu. No, když jsou peníze...
Dobře najedení – tedy, spíš lehce přejedení, se odebrali zpátky do „svého“ hostince a Viggo nařídil klid. Hlavně Elladovi a Danovi. Jejich zranění ještě zdaleka nevypadala tak dobře, jak by si všichni přáli. Danovo stehno se už alespoň začínalo hojit, ale Elladovo předloktí? Elladovo předloktí stále zlobilo. Rána mokvala, i když ji udržovali v čistotě, pořád ošklivě bolela a navíc bránila mladíkovi ve volném pohybu. Ellad nosil svou pravačku zavěšenou na pásce a při každé, i sebemenší činnosti zjišťoval, jak moc je ta ruka důležitá a užitečná. Když je zdravá, samozřejmě.
V Lumirinu se nakonec zdrželi ještě o den déle, než kupci původně předpokládali. Obchody jim skvěle vycházely a všichni tři bratři si spokojeně mnuli ruce. Hraničáři ostatně také. Spokojenost kupců znamenala tučnou odměnu i pro ně. S dobrou náladou a bez zbytečného spěchu se toulali ulicemi města a trpělivě čekali, až kupci se svými obchody skončí.


***


Výprava opustila Lumirin pátého dne ráno severní bránou, na prvním rozcestí zabočila doleva a jela teď už přímo do Awaru. A opět v dešti. Sluníčko, které až nepříjemně pálilo během celého jejich pobytu ve městě, se zase schovalo za mraky a každou chvíli pršelo. Naštěstí vždy jen krátce a ne moc zprudka. Také bylo docela teplo. Přesto se v takovémhle počasí necestovalo právě nejlépe.
Mířili k severozápadu. Po jejich levé ruce se v dálce zvedaly k nebi šedavé, skalnaté štíty Tarmenelského pohoří a po pravici měli úrodnou nížinu rozkládající se kolem mohutného toku řeky Awery a jejích přítoků. Tato rovina se táhla daleko na východ, až k hranicím Aranhoru. Tam ji zastavily Kirské hory a na severu končila kdesi za hranicí s říší Gildar. Byla hustě osídlená, a tak výprava často projížděla nějakým městečkem nebo vesničkou. Téměř všichni obyvatelé Severního Sair Endrosu totiž žili právě tady.
Danovi se během dlouhé cesty úplně zacelilo zranění, které utržil v boji s lupiči, a i Elladovi se předloktí už začalo hojit. Viggo byl se stavem jeho rány očividně spokojen a čtvrtého dne od odjezdu z Lumirinu se rozhodl vyndat z ní stehy. Snažil se přitom postupovat co nejopatrněji, přesto to nebyla právě příjemná procedura. Ellada to bolelo a bolelo to i potom, i když už samozřejmě mnohem méně než na začátku. Mladému Hraničáři však nevadila ani tak bolest, jako spíš skutečnost, že se svou pravačkou pořád ještě nemůže moc hýbat. Stále měl ruku naprosto neužitečně zavěšenou na pásce. Přesto si nijak nestěžoval. Povídal si s Danem, vtipkoval s Collinem, občas se na něco zeptal Vigga a hlavně – neskutečně se těšil, až ta pomalá, jednotvárná a nudná cesta skončí. Také byl zvědavý na moře. Všichni byli. Kromě Vigga tu slanou spoustu vody totiž nikdo z nich ještě neviděl. Ani Collin ne.
Takže když k nim vítr jednoho, teď už opět slunečného dne, zanesl jeho nezaměnitelnou vůni a jejich uši zaznamenaly vzdálené burácení příboje, nemohli se už dočkat, až tu prý nekonečnou nádheru spatří na vlastní oči. Nejraději by pobídli koně a k bráně Awaru vyrazili tryskem. To však samozřejmě nebylo možné. Nejen kvůli „jejich“ naloženým vozům, ale také kvůli cizím. Čím více se totiž blížili k městu, tím více lidí se na dlážděné silnici nacházelo. Lidí, koní a vozů.
A tak se k cíli ploužili stejně jako dosud. Pomalým krokem. Jeho hradby už měli na dohled. A ty se postupně zvětšovaly a rostly. Byly to mohutné, vysoké zdi s řadou obdélníkových střílen pro lukostřelce a jejich souvislý povrch rušila jen jediná brána. Vedla směrem na jih. K silnici, na níž se pohybovaly všechny ty zástupy, a chránila ji bytelná železná padací mříž. V severozápadní části se nad zdí tyčila obrovská pevnost, postavená z velikých kamenů, a na její nejvyšší věži jasně zářilo světlo majáku. Byla také to jediné z města, co mohli příchozí ze silnice vidět.
Vstupní bránu hlídalo osm vojáků, ale své nebezpečně vypadající halapartny drželi nedbale a procházející lidé je moc nezajímali. Výprava je minula bez zvláštní příhody a vjela do naprosto nepřehledné změti ulic a uliček. A zdaleka ne liduprázdných. Všude byla spousta lidí. Zdejších i cizinců.
„Ty to tu znáš?“ srovnal zvědavý Ellad Raulův krok s krokem Viggova Hnědáka a s tázavým výrazem ve svých modrých očích se obrátil na vůdce Hraničářů.
„Jo. Už jsem tu párkrát byl,“ přikývl Viggo, ale dále to nerozváděl. Ellada opustil a popohnal koně za bratry. Ti totiž po celou cestu jednali pouze s ním a na jeho druhy se dívali se zvláštní směsicí uznání a pohrdání. Dohodu však dodrželi. Díky dařícím se obchodům zaplatili Hraničářům více než dobře, a potom se od nich oddělili.
Viggo vedl své přátele do západní části města a tam, nedaleko přístavu, se všichni ubytovali v hostinci, který sice nepatřil k nejlevnějším, ale bylo tam čisto a dobře vařili. Ustájili koně, povečeřeli a odkráčeli do jednoho z pokojů.
„Jak dlouho se tu zdržíme?“ zeptal se zvědavě Ellad, když si odložil zbraně a usedl na postel.
„Jen jeden den. Zítra nakoupíme, prohlédneme si město a pozítří vyrazíme zpátky domů,“ poučil mladíka Viggo, převázal mu předloktí, a pak se všichni s potěšením svalili do měkkých peřin.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.06.2013, 11:58:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Príma epické vyprávění, ono ta cesta s kupci není zase tak jednotvárná a nudná, jak se mohlo na začátku zdát. Ellad s Collinem byli sice zraněni, ale snad se z toho vylížou. O Ellada jsem měl chvíli "strach", že jo? (mé druhé já mi říkalo, že je hlavním hrdinou a že jen tak "snadno" umřít nemůže, že jo) Na práci šotků jsem nekoukal, text vypadá (alespoň na první pohled) "kultivovaně". Vyprávění postupuje vpřed svým zcela osobitým tempem a detailů je v něm také dostatek.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Ono to sice vypadá, že jen chválím, že jo? A že mé druhé já (to ostřejší) jen tak tiše podřimuje, ale zdání může klamat! Ať se daří...
 ze dne 03.06.2013, 20:30:41  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci, komentář i trochu té chvály. Vždyť kdo ji neslyší rád? :-)
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
DRAKOKRONIKON -...
kordox
Absurditum
Martin Janda
Sen o snu
Cal
obr
obr obr obr
obr

Kaňka z nepozornosti
Charles
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr