obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ve znamení kordu VI ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 06.06.2013, 22:36  
 

Benoitovi se nikam nechtělo. Zrovna teď neměl chuť odjet za Paříž, na panství bratrů Duboisových. Ale musel, Simon na něj na chodbě už čekal. Benoit se rychle připravil na cestu a brzy vyšel ze dveří svého bytu. Tentokrát si ani nezapomněl vzít nějaké papíry na poznámky, aby si mohl vše zapisovat.
„No konečně,“ oddechl si Simon. „Už mě to čekání přestávalo bavit. Tak půjdeme?“ Pak si pořádně prohlédl Benoita. „Ehm, a kde máš ten kord?“
„V pokoji, přece ho nepotáhnu s sebou, ne?“
„Jen se pro něj vrať, ukážeš ho Louisovi a možná si s ním můžeš zkusit i zašermovat. Neboj, my tě to naučíme.“
„Ale...“
„Žádné ale, Benoite. Vezmi si ho.“
„Dobrá,“ souhlasil Benoit nakonec, i když se mu to moc nelíbilo. Zašel si zpátky pro kord a připevnil si jej k pasu.
Když vycházeli ven z domu, zeptal se Simona na zbylé nájemníky. „A co Zita a Jean-Michel? Ti by s námi jít nechtěli?“
„Oni se mnou nikdy nechodí, s Duboisovými se moc nepřátelí. Jean-Michel ani není šermíř a Zita nemá Louise zrovna ráda.“
„Proč?“ podivil se Benoit.
„No, nejspíš proto, že šermuje líp než ona,“ zasmál se Simon. „Oba jsou do toho blázni a chtějí být co nejlepšími šermíři v zemi.“
„Aha.“ Benoit se raději už na nic nevyptával a potichu kráčel vedle Simona až do parku, ve kterém minule našel celou řadu stojících kočárů. Dnes si tady nějaký opět seženou. Teď jich tu sice tolik nebylo, ale podařilo se jim najít jeden kočár, který by je zavezl k panství Audrelay.
Louis na ně už čekal. Teda očekával jen Simona, jelikož s ním byl domluvený. To, že přijel rovnou i Benoit, Louise mile překvapilo. Stál u hlavní brány a neustále vyhlížel kočár, kterým Simon přijede. Konečně se dočkal.
„No páni! Vy jste dojeli oba?“ vykřikl údivem.
„Samozřejmě,“ odpověděl Simon, když došel až k bráně. „Ve skutečnosti bydlíme ve stejném domě. Včera jsme se seznámili a zjistili, že se s tebou oba známe. Tak jsme se domluvili a přijeli sem spolu.“
„Takové překvapení! Tak pojďte dál! Benoite,“ otočil se pak na novináře, „už pro tebe máme přichystané ty věci, o které jsi nás žádal.“
„Děkuji. Kvůli tomu jsem dnes přišel.“
Simon se na Benoita přísně podíval a šťouchl do něj. „Co to říkáš? Vždyť ses taky přijel podívat na náš souboj s Louisem, ne? A také sis přeci chtěl vyzkoušet svůj nový kord...“
„Ne, to nechtěl,“ protestoval Benoit, ale Simon ho stejně neposlouchal.
U vchodu do zámku na ně již čekal Damien, který dnes zůstal na panství. Louis se Simonem nešli dovnitř, vydali se rovnou do zahrady, na jejich oblíbené místečko. Posadili se na jednu z laviček, jež se nacházely v zámeckých zahradách a něco spolu probírali. Benoit se k nim ale nepřidal, chtěl napřed vyřídit záležitost, kvůli které tady byl. Následoval Damiena do zámku.
„Honoré teď nejspíš lítá někde po lese, ale všechno co bys mohl potřebovat, ti připravil. Mám to ve své pracovně. Pojď za mnou.“
Benoit bedlivě pozoroval interiéry zámku, vždyť zde byl teprve podruhé a moc si to tu už nepamatoval. Damien jej zavedl do své pracovny, ve které minule ještě nebyl, jelikož neměli ani možnost se více seznámit.
Damienova pracovna byla menší, než si Benoit myslel. Uprostřed místnosti stál masivní psací stůl s krásnou židlí a na stole byla poházena spousta papírů. U jedné zdi měl Damien postavenou skříň s několika knihami a u druhé pak ještě jednu skříň s různými věcmi a dřevěnými soškami. Na zdech viselo pár obrazů a na zemi byl natažený červený koberec.
Benoit si Damienovu pracovnu prohlížel s velkým zaujetím. On o takovém pokoji může jen snít! Dokonce ani skoro nevnímal, když na něj Damien mluvil, nebo když mu podával různé podklady, které Benoitovi slíbil.
„Ehm, promiňte, pane.“ Benoit se rychle vzpamatoval z údivu a hned přebíral stoh papírů, podkladů a věcí o rodě Duboisů.
„Nemusíš být tak zdvořilý. Říkej mi Damiene,“ usmál se šlechtic na Benoita.
„Ehm... Dobře, pane. Teda, Damiene.“
Jakmile si vzal podklady a prohlídl si tuto místnost, provedl Damien Benoita po další části zámku. Když byl poblíž nějaký stolek, tak si Benoit napsal pár poznámek do papírů, co si přinesl. Asi po hodině se rozhodli, že se půjdou podívat ven za Louisem a Simonem.
Ti dva venku už neseděli na lavičce, teď byli plně ponořeni do šermu. Benoit zůstal stát a hleděl na ně. Jak jim to hezky šlo! Nevzpomínal si, že by někdy viděl někoho tak dobře šermovat. Oba to s kordem tak krásně uměli! A ty jejich pohyby! Benoit na chvíli zatoužil být na jejich místě – být šermířem a takhle dokázat ovládat chladnou zbraň. Ale ne, tohle na něj nebylo. Pohlédl na svůj vlastní kord, který mu visel u pasu a pomyslel si, že by měl raději zůstat u psaní.
„Tak už jste tady!“ zvolal Louis, který si právě všiml Benoita a Damiena, jak stojí opodál a dívají se na jejich souboj. „Pojďte blíž!“
Simon byl rád, že Louis aspoň na chvíli polevil, neboť ho ten šerm opět unavil. Takhle dlouho v kuse šermovat nezvládal. Opřel se o kord a pomalu se svalil na zem. Louis se na něj otočil.
„No tak, Simone! Musíš toho vydržet víc!“
„Ne, já mám už dost. Vezmi si teď Benoita.“ Simon mrkl na svého souseda. „Včera dostal svůj vlastní kord, který si s sebou dnes přivezl. Mohl bys jej trochu zaučit.“
Benoit by nejradši co nejrychleji utekl, když slyšel Simonova slova a v Louisových očích spatřil velké nadšení. Začal zbaběle ustupovat dozadu, jakmile si vzpomněl na svůj nedávný šerm s Louisem. Věděl, jaký blázen tenhle šermíř může být, a opravdu nechtěl znovu pokoušet své štěstí. Louis nevyčkával, až se Benoit nenápadně vypaří, rychle ho chytil za ruku a odtáhl na trávník, kde bylo dosti místa k výuce šermu.
„Louisi...“ vykoktal ze sebe Benoit. Bál se, že to dopadne tak jak minule.
„Nemusíš mít strach. Tenkrát jsem si jen potřeboval pořádně zašermovat, ale dnes tu mám Simona. Teď tě jen naučím základy zacházení s kordem, dobře?“
Benoit se zadíval napřed na usmívajícího se Louise a pak na vysmátého Simona. Bylo mu jasné, že se oba smějí jemu. Určitě to pro ně byl zajímavý pohled na Benoita, když byl tak vystrašený. Na Damiena ale raději nepohlédl, jeho výraz radši vidět nechtěl.
„Dívej, Benoite. Neprve se musíš naučit, jak při šermu správně stát.“ Louis Benoitovi zapózoval, ukázal mu správný šermířský postoj. Simon vyprskl smíchy, když viděl takovou komickou scénu. Benoit nevěděl, co si má myslet, tak zkusil napodobit Louise, z čehož Simon nemohl ještě víc. Ale snažil se aspoň trochu ovládat, přeci jen učili Benoita šermířským začátkům.
Poté, co Louis vysvětlil Benoitovi postoj, začal se správným držením kordu a až pak následovaly základní kryty a seky. Poté zkoušel Louis útočit a chtěl, aby Benoit jeho seky vykryl. Na něj toho bylo moc najednou, ale snažil se zapamatovat si co nejvíc. Asi po půl hodině nekonečného snažení to začal vzdávat. Už nemohl, nevydrží tak dlouho šermovat. Louis byl docela přísný učitel šermu. Když se mu podařilo Benoita odzbrojit, padl Crozier vyčerpáním na kolena.
„Copak, copak, Benoite? Už máš dost?“ Louis by mohl klidně šermovat i celé dny, ten se tímhle neunaví snad nikdy. Vypadalo to spíš, jako kdyby mu šerm dodával energii.
„Mám. Úplně mi to stačilo.“
„To je škoda, ale nevadí. Kdo si chce dát další souboj?“ Louis se rozhlédl po zbylých přítomných a čekal, kdo bude mít zájem. „Simone?“
„Teď ne, ještě odpočívám.“ Simonovi se moc nechtělo, připadalo mu, že si dnes zašermoval už dost.
„A co ty, bratře?“
Damien nepředpokládal, že jej bude chtít Louis vyzvat, vždyť spolu nešermovali tak dlouho. Také se mu příliš nechtělo, ale nakonec zatoužil po tom, si po takové době zase s někým zabojovat. Třeba mu to pomůže na chvíli zapomenout na ostatní povinnosti, kterých má plno, proto souhlasil. „Benoite, nepůjčil bys mi svůj kord? Já si ten můj nevzal, nenapadlo mě, že bych si tady s někým zašermoval.“
„Ah, samozřejmě! Jen si ho vezmi.“
Damien si došel pro Benoitův nový kord, který ležel pohozený kousek od Louise a prohlédl si ho. Opravdu krásně vyrobený kord, pomyslel si. Ten, kdo jej zhotovil, musí být opravdovým mistrem! To ani já nemám takhle dokonalou zbraň.
Louis s Damienem se postavili naproti sobě a začali. Nejprve jednoduše a lehce, Damien se do toho šermu musel teprv dostat. Jak dlouho už nedržel kord v ruce? Sám nevěděl, ale aspoň rok to bude. Damien zjišťoval, že ještě všechno tak úplně nezapomněl, jak si myslel. Ale i tak věděl, že proti Louisovi nemá žádnou šanci. Po této krátké rozcvičce začal Louis zrychlovat a Damienovi se celkem obstojně dařilo jeho útoky vykrývat. Stále měl dobrý postřeh. Nakonec do toho dal Louis všechno co mohl, ale to Damien už přestal zvládat. Brzy šermoval tak zmateně, že nedokázal před Louisovými výpady unikat. Zanedlouho bylo po souboji, Damien upustil kord a ucítil na sobě čepel soupeřovy zbraně.
„Vzdávám se,“ vypravil ze sebe Damien, který se už skoro válel na zemi.
Louis se vítězně usmál a zastrčil svůj kord do závěsníku u pasu. Dnes si zašermoval již se třemi lidmi! Byl naprosto spokojený, navíc pokaždé vyhrál. „Řekl bych, že už nemáte nikdo zájem dát si další souboj, co?“
Benoit, Simon i Damien zavrtěli jednohlasně hlavou. Všem to pro dnešek stačilo.
„No jo, jak chcete. Nemám tady žádného vhodného soupeře, všichni jste tak slabí. A ty, Simone, aspoň ty by ses měl více snažit. Myslím, že to budeš jednou potřebovat.“
Na to raději už neřekl nikdo nic, jen Benoita něco napadlo. Podíval se na Simona a něco mu naznačil, tak aby to ostatní neviděli. On sám o tom mluvit nechtěl, protože se ho to moc netýká, je tu ještě pořád tak krátce. A opravdu, Simon pochopil, co mu chtěl Benoit říct a začal s tím.
„Louisi, a co si zkusit zašermovat se Zitou? Myslím, že bys s takovým soupeřem spokojený byl.“
„Zita? Tu jsem viděl jen párkrát a jednou jsme si také zašermovali. Ale ona by pro mě byla až moc dobrým protivníkem. Ani jeden nesnášíme porážky a určitě bychom museli mezi sebou zápasit nekonečně dlouho...“
„Však to taky chceš, ne?“ vpadl mu Simon do řeči.
„Nejspíš ano. Tak ji někdy můžeš vzít s sebou, nebo ji klidně pošli za mnou samotnou, pokud bude chtít. Můžeme to zkusit.“
„Dobře. Ale řeknu ti, že se Zita rozhodně zlepšila od té doby, co jsi s ní šermoval. Neustále jen trénuje. Buď se mnou, nebo ji občas něco nového naučí Raoul Michel.“
„Raoul? Ten učil i nás! Pokud má za učitele někoho jako je on, tak to bude asi hodně dobrá. No tak to se už těším na souboj se Zitou, jestli přijde.“
Všichni čtyři, Louis, Damien, Simon i Benoit, teď seděli vedle sebe na trávě a užívali si krásné chvíle pohody. Nikdo je nerušil a po šermu byli celkem unavení.
„Chybí tu už jen Honoré... Na panství není, netuším kam šel...“ prolomil ticho Damien svou úvahou.
A taky Zita, napadlo Simona, ale raději to nahlas neřekl.
„I kdyby tady byl, určitě by tu s námi takhle neseděl,“ odporoval Louis. „Honoré na tohle není.“
„Máš pravdu.“
Ještě chvíli si tak povídali a posedávali na sluníčku, dokud si Damien nevzpomněl, že má ještě nějakou práci. Poté si Louis se Simonem dali další souboj, který netrval moc dlouho a nakonec se rozhodli, že je čas se rozloučit. Byli spolu skoro celý den! Benoit se Simonem si našli jeden volný cestovní kočár, který se nacházel poblíž panství a rozjeli se k Paříži.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.06.2013, 22:35:52 Odpovědět 
   Zdravím.

Při dočtení této části jsem se zamyslel, zda nejde více o "rozmary šlechty" (viz přátelství s lidmi "nižšího postavení", jakoby šlo o "bratry"), nebo jde o určitý druh literatury (či styl vyprávění) v duchu "romantických dobrodružných příběhů", nejspíš si budu muset sám vybrat. Textík se četl víceméně "lehce", byl plný akce (viz šermířské souboje, přestože jsi nešla do detailů - sám netuším, jaké jsou pravidla tohoto "sportu"). Děj se nikam výrazně neposunul, náš novinář má své podklady, šermířům se dostalo souboje a příběh se může vydat zase o "krůček dál". Na nedostatky jsem nenarazil, nic co by bylo "příliš okaté" (jako kaňky z plnícího pera), třeba jsem i něco přešel, ale to nevadí, další čtenáři mě kupříkladu rádi doplní. Text vypadá "kultivovaně", dialogy i popisy jsou "k věci", jednotlivé postavy jednají podle svých zkušeností a charakterů. Snad kdyby bylo ještě více detailů (ale toto je nejspíš na "vkusu" každého čtenáře).

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
ÚSTA
Devon
Ženy a muži
Alenka1993
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr