obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Souboj v přístavu - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 10.06.2013, 14:36  
14. kapitola
 

Druhého dne po snídani se skutečně vydali do města. Pěšky se proplétali mezi spoustou lidí a zvědavě si prohlíželi všechno, co jim připadalo nějak zvláštní nebo zajímavé. Neuspořádané uspořádání ulic, budovy zdobené často i složitě vypadajícími ornamenty, kašny, sochy a – tržiště.
Místní tržiště za návštěvu opravdu stálo. Ellad, Collin i Dan jen kulili oči při pohledu na nepřeberné množství zboží a bezpočet stánků. Dalo se tu koupit opravdu cokoli – všechny možné potraviny, vzácné koření, překrásné šperky, ušlechtilí koně, ručně tkané koberečky, zdobené i nezdobené zbraně, různobarevné květiny... Mladíci občas vůbec nevěděli, na co se dívat dříve. Na ovoce, které nikdy předtím neviděli, a neměli tak ani tušení, jak nebo co z něj se vlastně jí, natož aby si uměli představit, jak chutná? Na dvoubarevné šátky jemné jako pavučina, u nichž tmavý odstín naprosto plynule a nenásilně přecházel ve světlý? Či snad na krásně se lesknoucí a na slunci jasně zářící drahokamy a polodrahokamy...?
Všichni tři velmi brzy zjistili, že dlouhé prohlížení zboží nějak není možné. Pokud se totiž u některého ze stánků zastavili, okamžitě se na ně vrhl prodávající a začal jim své zboží nabízet. Když koupit odmítli, začal ho vychvalovat, a když stále koupi odmítali, začal ošklivě nadávat. Ošklivě a hodně, hodně hlasitě. A zjistili ještě jednu věc, na kterou nebyli z domova zvyklí. Prodavači v Awaru, a vlastně v celém Sair Endrosu, jak je poučil Viggo, nesmírně rádi smlouvali. Mladí Hraničáři ani Dan si nejprve vůbec nedokázali představit, co to znamená, ale Viggo jim to milerád předvedl. Zastavil se u stánku s těmi zvláštními šátky a začal se se starší, pestře oděnou prodavačkou dohadovat o ceně tmavosvětle modrého šátku.
Po dlouhých deseti minutách chvílemi i dost ostré výměny různých peněžních částek se Hraničář se ženou přeci jenom dohodli a přihlížející mladíci jen vrtěli nechápavě a také trochu pobaveně hlavami. Spokojení byli totiž oba. Viggo, protože šátek pro sestru získal o celou polovinu levněji, i prodavačka, protože i tak na tom vydělala. Skutečná hodnota toho jemného hadříku byla totiž čtvrtinová.
Ellada tenhle způsob nakupování nadchl. V životě by ho nenapadlo, že je něco takového vůbec možné. Hádat se s prodávajícím o cenu jeho zboží. Zvláštní, ale úžasné. A hned si to chtěl také vyzkoušet. Viggo se usmál, souhlasně kývl a řekl něco o podílu na vydělaných penězích. Mladík pak zapátral svým pronikavým modrým pohledem po něčem pro matku a zaujala ho pěkná bronzová spona do vlasů vystavená nedaleko. Loudavým krokem tedy zamířil k vyhlédnutému stánku, zastavil se u něj, a když ho majitel oslovil, začal dělat to, co před chvílí Viggo. Hádal se s tím plešatým prodavačem dobrých dvacet minut, ale povedlo se. Sponu získal za třetinu původní ceny.
Po něm si to s chutí a trošku i s obavami zkusil Dan. Chlapec se po dlouhém rozhlížení rozhodl pro náramek poskládaný z oválných dřevěných destiček, na nichž byly docela hezky vyřezané květiny.
„To by se mohlo mamce líbit,“ poznamenal chlapec, dal se do smlouvání a za pár minut šperk koupil. Za polovic.
Pak přišel na řadu Collin. Prochodil větší část tržiště a stále nevěděl.
„Je toho tolik. Jak mám, sakra, vědět, co by se jí líbilo?! Nedokázal bych pořádně vybrat nic ani pro sebe,“ zaklel nakonec a pokrčil bezradně rameny.
„To chceš pro Elinu?“ ujišťoval se hned se zájmem Dan, ale rozmrzelému blonďákovi nestála jeho otázka za odpověď. Jen obdařil chlapce znechuceným pohledem a dál se nerozhodně rozhlížel po tržišti.
„Jak jinak, Dane,“ usmál se na chlapce Viggo a položil zamilovanému mladíkovi další otázku. „A jak jste spolu vůbec daleko?“
Collin věnoval svému vůdci další zachmuřený pohled a opět neřekl nic. Místo toho se ozval Ellad. „S ní asi dobře, když jí chce koupit dárek. Ale co tatík? Už tě vzal na milost?“
Mladý Hraničář poraženě vzdychl.
„Máte hromadu hloupejch otázek, ale abyste člověku poradili, to ne,“ pronesl s hranou výčitkou a Ellad, Dan i Viggo se hned zamysleli, co by tak bylo pro Orrinorskou dívku nejvhodnější. K žádné radě se však nedostali. Collin totiž na žádnou nečekal a po jen kratičké odmlce pokračoval. „Ne, nevzal, Chodče.“
Elladovi i ostatním dvěma chvilku trvalo, než jeho dodatek pochopili. Pak se modrooký mladík opatrně zeptal. „Takže teď bydlíš v Nurasu jinde?“
A tahle otázka blonďáka kupodivu pobavila. Pobavila a zlepšila mu náladu. Odpověděl na ní téměř vesele.
„Ne. Bydlím pořád u nich. Trochu vypomáhám v kuchyni – vařím. A... No, řek bych, že dobrý,“ pochválil se skromně a při vzpomínce na své pracovní působení U meče a štítu se potěšeně zazubil.
Ellad, Viggo i Dan se jeho sebechvále pousmáli také, protože věděli, že je oprávněná, a už už se chystali předložit Collinovi své návrhy dárků, když...
„Koupím jí taky sponu do vlasů. Ale koženou,“ předešel je zcela nečekaně blonďák a šel na věc.
Takže dárky měli, teď zbývaly ještě zásoby. Znovu se prošli mezi stánky a během hodiny sehnali vše potřebné. Pak zamířili zpět do hostince a cestou
viděli – no, ano... V Awaru bylo tržiště skutečně se vším všudy. A tak se pohledu na trh s otroky prostě vyhnout nedalo. Ellad se s odporem odvrátil od té kruté podívané, přesto se vše, co zahlédl, nesmazatelně vrylo do jeho paměti. Vyvýšený dřevěný stupínek, otrokář ověšený zlatými šperky s krátkým bičem v ruce a polonazí ubožáci v okovech. Hrůza!
Jak tohle může někdo dovolit? Jak se vůbec může někdo takhle odporně živit? Obchodovat s lidmi jako s nějakou neživou věcí?! Prostě přijít, sebrat zcela neznámému člověku svobodu a domov, odvléci ho v poutech do nějakého takovéhoto města a tam ho jednoduše prodat. Rozhořčený Ellad si tyto myšlenky nenechal jen pro sebe, ale vyslovil je pěkně nahlas, a ostatní se k němu hned připojili. Jak také jinak?!
Ani oni s otroctvím nesouhlasili a byli pro jeho úplné zrušení, přesto museli připustit – i když neradi – že to nejspíš vynáší. A nejspíš docela dost. Takže ti otrokáři se svého odporného řemesla asi těžko vzdají.


***


Do hostince, kde byli ubytovaní, se díky nakupování vrátili až po poledni. V klidu poobědvali, a potom v bezpečí jejich pokoje Viggo rozdělil jeden měšec s penězi. Každý dostal svůj díl a sotva se tak stalo, vůdce Hraničářů vstal, sebral svůj meč Zarkor a opustil je s vysvětlením, že si jde jen něco zařídit. Sejdou se prý u večeře.
„Tak zařídit,“ zopakoval pobaveně Collin, když se za Viggem zavřely dveře. „To by mě zajímalo, co může tady zařizovat? Kdoví, jestli byl ten šátek skutečně pro Lauru...?“ Při té představě se uchechtl a rozhlédl se po svých mladších společnících.
Ti by sice také rádi věděli, co může mít Viggo v Awaru tak důležitého na práci, nahlas to však nerozváděli. Ostatně nebylo co rozvádět. Hraničář jim totiž ani náznakem neprozradil, o co by se mohlo jednat, a tak Ellad s Danem obrátili svou pozornost raději k mincím, které před nimi ležely jen tak na hromádce.
„Nikdy jsem tolik peněz neměl,“ prohodil zamyšleně Daniel.
„Ani já ne,“ přiznal Ellad. „Co podnikneme?“
„Přístav,“ vyhrkl okamžitě Collin. „Půjdem se konečně podívat na moře. Kvůli těm hloupejm nákupům jsme ho ještě neviděli.“
Mladík i chlapec nadšeně souhlasili, všichni tři si uložili peníze do malých váčků k opaskům a bez mečů, jen s noži opustili pokoj a o chvilku později i hostinec. Usoudili, že když si nebrali větší zbraně dopoledne na tržiště, nebudou je potřebovat ani u moře.
Pustili se jednou z mnoha úzkých, klikatících se uliček na západ, protože věděli, že přístav leží tímto směrem. Jinak se ve městě vůbec nemohli vyznat. Ulice jim tu připadaly všechny stejné – křivolaké, jen čtyři kroky široké a pevně sevřené řadami na sobě nalepených různobarevných, většinou dvoupatrových domů. Proplétali se mezi všudypřítomnými lidmi a s napjatým očekáváním vyhlíželi svůj cíl. Byli zvědaví.
Na pohled, který se jim naskytl, však nebyl připravený ani jeden z nich. Ani Ellad s Collinem. Ti už přístav viděli v Nurasu, s tímhle to ale rozhodně srovnávat nemohli. Tady to bylo obrovské. Místo dřevěného mola tu měli molo postavené z kamenů. A kdyby jedno. Hned několik. I deset kroků široké chodníky trčely do moře a u nich kotvila spousta různých plavidel všech velikostí. No, kotvila. Kotvila jich většina a z nich nebo na ně nosili námořníci či přístavní dělníci bedny, sudy, balíky, lana... Některé lodi připlouvali a chystali se k přistání, jiné naopak zvedali kotvy a odplouvali kamsi do neznáma.
Zvědavé mladíky ihned zaujala velká dvoustěžňová plachetnice kotvící jen pár kroků od nich a všem připadala nádherná, i když se v lodích samozřejmě vůbec nevyznali. Byla připoutaná k podivným, nízkým a poměrně širokým sloupkům, byla celá ze dřeva a na přídi zdobená vyřezanou a sytými barvami natřenou sochou polonahé, dobře rostlé a namalovanými šperky hojně ověšené ženy s černými rozpuštěnými vlasy a velkou bílou kytkou za uchem.
Kráska. Hlásal velký černý nápis na zádi plachetnice a všichni tři přátelé se opět shodli, že sedí – Kráska se k soše na přídi skutečně hodila.
S tím mladíci odpoutali pohled od sochy a věnovali svou pozornost živým lidem na palubě. Námořníci tam měli plné ruce práce, protože loď se chystala k odplutí. Někteří lezli po stěžních a ráhnech a upravovali plachty, jiní zdvíhali můstek, který je pojil s pevninou, a odvazovali lana poutající loď k molu a tři statní muži na zádi točili velikým, na plocho položeným kolem. Na něj se navíjel nejmohutnější řetěz, jaký kdy mladíci viděli, a z vody pozvolna vystoupala obrovská, chaluhami již dosti porostlá železná kotva. Zazněly hlasité povely, plachetnice se lehce zhoupla, a pak pomalu opustila přístav. Její vzdálenost od mola postupně rostla, až se o čtvrt hodiny později dostala na širé moře, nabrala do plachet silnější vítr a výrazně zrychlila.
Ellad zasněně hleděl za vzdalující se lodí a přemýšlel, jaké to asi je, stát na palubě, nad sebou vzdouvající se plachty, svěží vítr ve vlasech, dívat se na zvlněnou hladinu oceánu a mířit někam daleko. Až za obzor. Do neznáma.
„Co myslíte, je ta voda dovopravdy slaná?“ ozval se náhle Collin a přerušil tak mladíkovy úvahy.
„Prý ano,“ okamžitě odpověděl Dan a hned také navrhl. „Můžeme to vyzkoušet.“
A šli. Odkráčeli na okraj mola, pohlédli na vodu a přešla je chuť cokoli zkoušet. Na hladině plavalo hned několik věcí, které tam zcela určitě nepatřily, a ani na dno nebylo vidět.
„Fuj,“ zašklebil se Dan a Ellad s ním souhlasil. Jen se nevyjádřil nahlas.
Collin ne. Jeho slanost či neslanost mořské vody zajímala natolik, že přemohl počáteční odpor, klekl si, nic přitom nedbal na zvědavé a udivené pohledy kolem procházejících lidí, namočil si prst a olízl ho.
„Fuj,“ vyprskl hned potom, ale s vítězoslavným výrazem ve tváři. „Je vopravdu slaná.“
Elladovi s Danem to celé přišlo náramně k smíchu a nebyli sami. Hlasitě se chechtalo i několik chlapů, kteří je právě míjeli a Collinova slova zaslechli. Na oko uražený blonďák se dotčeně zašklebil, vstal a všichni tři pak poodešli kus dál.
V přístavu panoval čilý ruch a pořád bylo na co koukat, a tak mladíci úplně ztratili pojem o čase. Až oslepující záře zapadajícího slunce jim připomněla, že by se měli vrátit. Vymotali se proto z toho lidského mraveniště a pokusili se najít uličku, která je do přístavu přivedla. Po deseti minutách chození a váhání nakonec jednu i zvolili, jestli je to však ta pravá, tím si nebyli moc jistí.
No, netrefili se. A svůj omyl poznali, až když se Collin jen tak náhodou ohlédl. Přístav už neviděl - ten stihl zmizet za dvěma zatáčkami, jimiž mezitím prošli - místo něj však měli v zádech pět divoce vyhlížejících mužů se zakřivenými pirátskými dýkami v rukou. Blonďák okamžitě upozornil své mladší druhy a všichni tři se k těm neznámým otočili čelem.
„Copak, copak?! Hošánci se ztratili?“ ozvalo se nečekaně za nimi, a když se znovu otočili, hleděli na další čtyři podobně vypadající muže, kteří se nečekaně vynořili z tmavých stínů dvou nedalekých průchodů. Muži si je prohlíželi s neskrývaným pobavením a jeden z nich posměšně pokračoval. „Dejte nám ty měšce, co máte u opasků, a my vám cestu ukážeme.“
Neopatrní mladíci se ocitli v obklíčení lupičů. A měli jenom nože. Zatracená smůla. Collin se vzpamatoval jako první a jeho odpověď byla sice odvážná, ale značně nepromyšlená.
„Chcete naše peníze?! Tak si pro ně pojďte!“ zasyčel výhružně a vůbec si přitom neuvědomil, že Ellad ještě není zcela zdráv. Jeho pravačka stále bezmocně visela na pásce. Vzpomněl si na to až o pár vteřin později, když si všichni tři stoupli zády k sobě a čekali na útok. Svá slova však už zpět vzít nemohl a také... Ellad ani Dan nevypadali na to, že by s ním snad nesouhlasili. Vůbec ne. Dan držel svůj nůž v pravé, Ellad v levé ruce a s tichou rozhodností mu stáli po boku.
A pak ti chlapi zaútočili. Rychle, prudce a všichni najednou a napadení mladíci měli náhle plné ruce práce. Kryli se, sekali, bodali – prostě bojovali, jak nejlépe uměli, ale těch lotrů bylo hodně. Stále více krváceli z bezpočtu řezných ran - zatím naštěstí jen mělkých, a síly je pomalu opouštěly. Už se zdálo, že podlehnou, když se kousek od nich náhle ozval hlasitý výkřik a na bojišti se nečekaně objevil Viggo s vytaseným mečem v ruce.
To bylo překvapení. A nejen pro ty darebáky. I zoufale se bránící mladíci ztuhli na chvilku uprostřed pohybu. Potom se všechno seběhlo strašně rychle. Viggo se vrhl na lupiče, jeho Zarkor párkrát zasvištěl vzduchem a boj skončil. Útočníci se rozutekli. Jen jeden zůstal bezvládně ležet na ulici.
„Tak to bylo v poslední chvíli,“ zhodnotil bitku zadýchaně Collin.
„To teda jo. Díky, Viggo,“ pronesl souhlasně a stejně udýchaně Ellad. Vděčně pohlédl na vůdce Hraničářů a i vedle stojící Dan přikyvoval.
„Jste hlupáci,“ utrhl se na všechny tři rozzlobeně Viggo a mračil se jako nebe před bouřkou. Jejich radost očividně nesdílel. „Co vás to napadlo, nevzít si do přístavu zbraně?! A taky – zdržet se tu skoro do tmy?!“
V tom měl pravdu, stíny už se skutečně značně prodloužily. Mladíci to věděli, a tak jen stáli s hlavami provinile skloněnými a hleděli si na špičky bot.
„Ach jo,“ vzdychl si po chvíli ticha poraženě a také trochu unaveně Viggo a letmým pohledem přelétl své pořezané společníky. Jejich zranění však nevypadala příliš vážně, a tak s dalším povzdechem a také o dost mírněji ještě dodal. „Toho chlapa musíme uklidit támhle do toho průchodu. Už je tam tma, a tak je naděje, že ho hned tak někdo nenajde. A my musíme pryč... Ještě, že už zítra odjíždíme.“
S tím se otočil ke svým pokáraným přátelům zády, otřel zkrvavený Zarkor o oděv mrtvého lupiče a zastrčil jej do pochvy. Mladíci ho následovali. I oni si očistili zbraně a schovali je zpátky k opaskům. Potom se Viggo s Collinem chopili bezvládného těla, zatáhli ho do přítmí průjezdu a všichni spěšně opustili uličku.
„Tak tohle je přesně on. A budu ho mít,“ zašeptala v tu chvíli tmavá postava ukrytá za nerozsvíceným oknem v prvním patře jednoho z domů a zatáhla závěs.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.06.2013, 14:35:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky barvitě popsaná návštěva tržiště i přístavu. Naši tři mladí hrdinové se opravdu zachovali jako malé děti. Beze zbraně v cizím městě? Budiž jim to odpuštěno. Viggova pomoc přišla nečekaně (stejně jako napadení mladíků piráty). Jak mohl Viggo vědět, ve které uličce chlapci jsou? Pokud tam také (v okolí přístavu) neměl svou práci a šťastná náhoda je nesvedla dohromady! Pravda... Ale co ta žena za oknem? A koho (či co) chce mít? Uvidíme v dalším díle...

P.S. Co mi padlo do oka:

-- Některé lodi připlouvali a chystali se k přistání, jiné naopak zvedali kotvy a odplouvali kamsi do neznáma. -- připlouvaly - chystaly - zvedaly - odplouvaly (TY lodě, nemýlím-li se)

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 11.06.2013, 22:23:57  
   Ellien: Díky za trochu té útěchy.
Dobrou.
 ze dne 11.06.2013, 22:04:55  
   Šíma: Ahoj, bohužel, na SASPI si to souvětí neopravíš, byť je tato věta jedinou kaňkou ve Tvém textu. Snad postačí, že si to opraviš u sebe a já budu vo tom malém nedostatku mlčet (občas kouzlí Kev, ale poslední dobou má velmi málo času)... Takže tak. Nevěš hlavu, jsou tu autoři s větším počtem "šotkovin" a prostě to "přecházejí" a jdou dál! ;-)
 ze dne 11.06.2013, 20:36:04  
   Ellien: Ahoj,
zkoušela jsem tu hrůzu opravit, ale nějak se mi to nedaří. Prosím, poraď.
Díky.
 ze dne 11.06.2013, 7:14:10  
   Šíma: Nekecám! ;-)))
 ze dne 10.06.2013, 21:20:25  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Po Tvé připomínce jsem se na ty hrubky šla také podívat a nevěřila vlastním očím - skutečně tam jsou. Fuj. Moc se stydím. :-)
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Píseň přežití- ...
Iserbius
Prsten osudu (2...
Filip Vávra
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr