|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Nyr te'ael ::
 Ekyelka |
publikováno: 01.12.2006, 0:31
|
| Tenhle příběh postupně vzniká během dlouhých nocí - zatím ani já netuším, jak skončí. Proto také předkládám pouze úryvek: abych zjistila, jak na něj bude nicnetušící čteřářstvo reagovat... |
| |
|
|
Hodiny na věži dole ve městě právě odbily dvě ráno. Kromě občasného povzdechnutí větru v korunách stromů se neozývá nic silnějšího než vzdálené hučení na hranici slyšitelnosti. Monotónní, neměnné hučení, jaké dokáže vydávat jen řeka se všemi svými splavy a kaskádami. Moje město spí, přikryté chladem říjnové noci.
Já ani Zuzana však nespíme. Jsme noční tvorové – ona z vrozené přirozenosti lovce, já kvůli otázkám. Noc co noc se střídavě díváme na sebe, na spící město, na hvězdné nebe. Mlčíme. Rozprávíme beze slov.
Čekáme.
Zuzana samozřejmě nikdy nevysloví, na co se já neodvažuji ani pomyslet: že jsem si je stvořila v horečkách. Bytosti z měsíčních paprsků a slunečního stínu. Trpělivě se mnou drží tyhle temné hlídky, přestože by se mnohem raději vydávala na lov. Rychlá smrt, Černý samet – ne každý lovec se stane respektovanou legendou mezi bestiemi, které loví. Zuzana to dokázala s vláčnou elegancí sobě vlastní, ale všeho se zase vzdala. Kvůli mně, kvůli mému vyprávění o nich.
Vždycky doprovázeli lidstvo. Velebení, proklínaní. Zahlédnutí koutkem oka, neviditelní. Nevím proč a neptám se na důvod; stačí mi, že existují.
Jestli tedy věřím na zázraky? Na boží moc? Každý pohled na titulky v novinách mě hlavně posledních pár let přesvědčuje, že pokud kdy nějaký milosrdný bůh existoval, dávno se od nás odvrátil. Přesto mi v srdci zůstal zlomek touhy nechat se okouzlit, té touhy, kterou jsme jako malé děti měli všichni.
Takto vyzbrojená čekám. Sním s otevřenýma očima. Naslouchám Zuzaninu vyprávění o vzdálených místech temného světa šelem, který je civilizovaným lidem zapovězen – pro jejich vlastní bezpečí.
„Jsou tak slepí a hluší, že by ani neviděli, co je zabilo,“ zasvítí Zuzaně oči pobavením. Není krutá, ne zbytečně, ale neumí lhát. Nikdy nemusela, ani mně ne.
„A já? Viděla bych svou smrt?“ odvrátím na chvíli pohled od temné oblohy. V hustém šeru – v městských bytech nikdy není skutečná tma, dokud si ji sami neuděláte – se zableskne jantar a bronz Zuzaniných očí:
„Dívat se umíš. Ale vidíš?“
Jedna z otázek, na které hledám odpověď.
„Znala jsem kdysi bytost ovládající sílu, jaká spí i v tobě,“ ozve se Zuzana další noc zamyšleně.
Věřím jí. Žila víc životů, než kolik je na nebi hvězd. Svým způsobem je i ona jedním z nočních tajemství. Esencí všeho divokého a svobodného.
„Byl rychlejší a silnější než většina tvorů, kteří se tehdy proháněli světem,“ zamihotá se Zuzaně v očích zvláštní plamen, jaký jsem v nich ještě nikdy neviděla.
„Rychlejší a silnější než ty?“ neodpustím si zvědavou otázku. Vím, kdy se mohu ptát a dostanu odpovědi.
„Někdy,“ usměje se Zuzana tajemně, „ale ne ze začátku. Musíš se nejprve naučit prohrávat, abys pak dokázala zvítězit. Abys zůstala naživu. Každý prohraný souboj, každá uniklá kořist ti ukáže hranice, za které by ses nikdy neměla vydávat, dokud nejsi připravená.“
„Překročil je příliš brzy,“ vyslovím nahlas, co je stejně jasné. Jinak by mi to nevyprávěla.
Zuzana pomalu přikývne:
„Sama sebe neoklameš.“
Pozorujeme rychle se ženoucí cáry mraků, z nichž se už za měsíc bude sypat sníh. Až na těch pár roztrhaných závojů deště je nebe čisté a nejjasnější hvězdy jsou vidět dokonce i přes záři pouličních lamp. Dnes v noci teplota poprvé klesla k nule.
Zuzana se náhle postaví, napjatá skrytou energií. Cítí, co není schopen vnímat žádný živý tvor. Tentokrát však ani ona netuší, proč se vzduch kolem nás tak divně přeskupuje. Jen stojí uprostřed místnosti, jantar doširoka otevřených očí lemovaný mahagonem a listovou zelení.
Bezmocně se rozhlédnu po ložnici. Zuzana aspoň tuší blížícího se nepřítele. Jsem jako ostatní lidé, co spokojeně sní své hloupé i hrdinské sny v okolním světě. Slepá, hluchá, bezbranná. Vztek mi divoce rozbuší srdce, rychleji, než by to dokázal i největší strach. Příliš mnoho času jsem strávila se Zuzanou, abych mohla v klidu čekat na osudnou ránu.
„Příliš brzy!“ zasykne Zuzana neslyšně, než náhle uskočí z cesty tmavému stínu. Vzduchem se mihnou dlouhé drápy, jen napůl skutečné, pak je tma zase jen tmou, aspoň na prchavou chvíli.
Vyskočím z křesla a postavím se Zuzaně zády k zádům. Dobře vím, že jsem oproti útočníkům příliš pomalá, ale jejich i sebenepatrnější zdržení, které budou s mou smrtí mít, možná poskytne Zuzaně všechen potřebný čas k útoku. Nebo k útěku.
Není to žádné hrdinství. Strachem nejsem skoro schopna dýchat a místo žaludku mám v břiše pořádný kus ledovce. Nechci zemřít – zatraceně, vždyť jsem ještě nezačala pořádně žít! – ale instinkty jsou silnější než hrůzou ječící rozum. Obklíčilo nás cosi, co ve skrytu duše děsí i Zuzanu, a jen jedné z nás se možná podaří dnešní střetnutí přežít. Pokud bude mít štěstí. Já to však nebudu.
„Čas překročit hranice,“ zamumlá Zuzana nezřetelně. Stíny ve stínech se začínají neklidně vrtět, už je vidím dokonce i já. Nebo jsem jen potřebovala víc času, abych je našla?
V napětím vibrujícím nočním tichu nečekaně zazní jediný úder zvonu. Polekaně uskočím od okna, to mi prodlouží život o pár prchavých okamžiků. Měsíční světlo se zaleskne na vlasovém ostří dlouhé dýky – kdy se mi tak změnilo vnímání? – a v místech, kde jsem před jediným úderem zběsile tlukoucího srdce stála, hlasitě zanaříká vzduch.
Zahlédnu pěst na jílci nehmotné dýky, černé šupiny a trčící ostny. Bezmyšlenkovitě seknu hranou dlaně do stínu, kde tuším zápěstí, dýka při pádu sama vklouzne do mé nastavené pravačky. V pokleku máchnu šikmo vzhůru. Ostří hladce protíná vzduch, temnotu, tkáně. Vyskakuji na nohy, otáčím se a sekám ukořistěnou dýkou nezávisle na myšlení. Cosi mnohem staršího než rozum vede moje tělo sérií složitých tanečních kroků, úklon a výskoků. Slepě se podřizuji, protože mi nic jiného nezbývá, pokud chci žít další zběsilý úder srdce, další nádech.
Nejen důvěrně známé obrysy nábytku, ale celá moje ložnice zmizela. Záře pouličních lamp ustoupila měsíčnímu stínu a temnému svitu, obklopující neviditelné protivníky. Jestli kdy existoval hmotný svět, podléhající přírodním zákonům, teď byl zapomenut jako zvláštní, omamný sen. Skutečná zůstává jen temnota a dýka, z jejíž čepele nelze zahlédnout nic než vlasově tenký třpyt ostří.
Zuzana se zbavila podoby, v jaké jsem ji znávala. Vyloupla se z ní jako motýl, jehož křídla tkala sama Smrt, a oslavuje své znovuzrození krví nepřátel. Drápy na jejích rukou jsou stejně ostré jako má dýka. Protínají temnotu s vibrující ozvěnou a ve vzduchu po nich zůstávají slabě zářící jizvy, až nás brzy obklopuje stěží znatelná síť potrhané reality.
Víříme v kruhu, dvě tanečnice s temnotou. Každou ranou přidáváme k nehmotné stěně ze stříbrných nitek další vlákna. Čepelemi tkáme ochrannou hradbu, v jejíž blízkosti naši nepřátelé slábnou a ztrácejí rychlost. Dokonce je několikrát zahlédnu koutkem oka, změť drápů, šupin, slizu a ostnů. Lysou kůži, jíž prosvítá temnota. Třpytící se kapky jedu, které připomínají vzácné drahokamy, když letí vzduchem.
Vnímání se mi smrsklo na jednotlivé obrazy, pachy, zvuky. Stroboskopicky zachycené detaily. Záblesk dlouhého zahnutého drápu, prudký výdech. Chuť krve – kdy jsem si prokousla ret? Nepatrný odpor, když čepel prorazila pancíř stvořený z čiré energie. Letmé šlehnutí na pravém boku. Zuzanin úsměv, rozevláté kudrny černých vlasů znehybněné v jantaru zastaveného času. Krůpěj krve, příliš červená uprostřed černobílého světa.
Slábnu. Uvědomuji si to i přes závoj opojné euforie. Adrenalin už nedokáže vyčerpané tělo hnát tou šílenou rychlostí, rány ztrácí na přesnosti a síle. Vrčím a supím námahou, vzduch mi uniká z plic skrz zaťaté zuby s rozzlobeným syčením. V posledním výbuchu energie se úplně podřídím instinktům, dřív, než si mojí slabosti všimnou i protivníci.
Skoro se mi podaří prorazit obklíčení. Ochranný šál se za hlasitého sténání trhá, když se dobrovolně vzdávám jeho chabého bezpečí. Vyklouznu do okolní temnoty snad až příliš lehce, zatímco Zuzaně unikne jediný zoufalý výkřik nesouhlasu. S pýchou a špetkou úžasu pozoruji sama sebe, jak se nezraněná proplétám mezi jedovatými ostny, míhajícími se čepelemi, rozevřenými chřtány a vytaženými drápy. Stále dál, hlouběji, na dno.
Klopýtnu, ale ještě se mi podaří ránu zprava vykrýt. V záblesku poznání zahlédnu svou smrt, tenkou jako měsíční paprsek a až příliš rychlou, když se ke mně snáší za nářku protínaného vzduchu. Každá buňka mého těla křičí touhou po životě, přehluší dokonce i únavu a strach. Bez ohledu na přibližující se ostří prudce vyrazím přímo vpřed, do míst, kde není ani temnota.
Žár, chlad. Bolest – příliš nesnesitelná, aby se dala přežít, příliš intenzivní, aby ji dokázala pouhá smrt těla zahnat. Šílenství obludných rozměrů a konečně nic, obklopující, pohlcující. Zářící jako nitro vybuchujícího slunce, v němž je všechno spáleno a zapomenuto.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 61 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
