obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915581 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Norman 2. část: Noc obratu ::

 autor Jirka Štraub publikováno: 10.06.2013, 16:56  
Po strastiplné maturitě jsem se konečně odhodlal uploadnout i druhou část. Užijte si jí :)
 

1.

„Zbláznili jste se?“ vyhrkl ředitel společnosti Sunday na Stua a Normana, stojící v jeho kanceláři. „Už teď jsme od dob černého trhu s čipy v nejhorší situaci, v jaké jsme kdy byli, a vy chcete těm neskutečně naštvaným lidem stojícím dole u budovy sdělit všechny ty věci o vraždících osobnostech? Roztrhají nás zaživa!“
„Nikoliv pouze jim,“ spustil Stu, „ale celému světu. Chceme učinit prohlášení, které odvysíláme v televizi, v rádiu a které umístíme na internet, aby každý věděl, co má dělat a co se vlastně děje.“
„Chápete, do jaké mě stavíte situace? “ spustil rozčilený ředitel. „Měl bych Vás nejlépe zavraždit. Společně s námi jste nevědomky zabili nespočet lidí a odstartovali katastrofu, co v tomto světě nemá obdoby. Zatím Vám nedovolím, abyste všechny vyděsili ještě víc.“
„Chápete, že nám nic jiného nezbývá?“ zeptal se jej naštvaný Norman.
„Chápete, že tímhle kompletně potopím celou firmu?“ odpověděl mu otázkou ředitel.
„Serte na firmu! Nerozumíte tomu? Jestli nezačneme něco dělat, nebude žádná firma, nebudou žádná prohlášení, akcionáři, peníze, nic. Jen smrt a zkáza! Tím, že nám zakážete o tom mluvit, vydáte všechny zákazníky na pospas šílenému odrazu mého já!“ zařval na něj Loop.
„Když to jen tak vytroubíme do světa, můžu se rovnou jít oběsit a s tím, jak se situace vyvíjí, mi možná ani nic jiného nezbude a to jen kvůli vaší neschopnosti.“
„Kvůli naší?“ obořil se na něj Loop. „Kdybyste se byli více zajímali o případ Jezerního krále, kdybyste ho nenechali vyšumět a řešili to už tenkrát, mohlo být všechno úplně jinak!“
„Co si to dovolujete?“ vykřikl ředitel.
„Pánové,“ vstoupil do debaty Stu, „tímhle stylem nic nevyřešíme. Venku umírají lidé a vy se dohadujete, jak parta dětí na písku.“
„Beste! Tady už přestávají všechny meze. Postarám se, abyste na veřejnosti vypadali jako dva blázni, aby vás nikdo nebral vážně. Každá stanice se vám radši vysměje, než aby Vás nechala promluvit ve svém pořadu.“ Ředitelova slova otřásla oběma vědci.
„Ne!“ spustil rozčíleně Stuart, „To neuděláte!“
„Ale to víte, že ano. Ještě dnes vydá firma Sunday omluvu a ujistí zákazníky, že se nemají čeho bát.“
„Víte sám, že to není pravda. Musíte ty lidi varovat!“ pronesl naléhavě Loop.
„Vím, ale jestli chci zachovat mé impérium a příjmy...“
„Víte, že jste jenom nenažrané prase? V reklamách hlásáte, jak všechno děláte pro lidi, ale nikdy vám na nich doopravdy nezáleželo. I vynález je vám úplně ukradený. Neuvědomujete si pomalu ani, co má za význam, proč jsme ho stvořili. Jde vám jen o prachy. Každému jde dneska jen o prachy. Všichni jsou na penězích tak závislí, že se už skoro o nic jiného nestarají, jen o sebe a o to, jak si nejvíc nahrabat. Nechci s vámi mít již nic společného, pane řediteli. Pojď, Norme. S tímhle individuem tu už nebudu ani minutu.“
Zrudlého rozhněvaného ředitele nenapadlo nic, co by na Stuartův proslov mohl říct. Pomalu se díval, jak se za oběma vědci zavírají dveře od kanceláře.
„Spletl jsem se, Stu,“ promluvil na přítele za dveřmi Norman, „už jsi konečně zase ten Stuart, jakého jsem znal.“
„Moc se neraduj, Norme. Právě jsme v téhle válce úplně sami proti ostatním. Nevím, jestli ji vyhrajeme, ale stejně budeme pořád bojovat.“

2.

„Dostali jsme zprávu, že by měli brzy dorazit,“ poznamenal muž v černé košili s vlasy dlouhými až na ramena.
„Nemusíš být tak nedočkavý, Tome. Vím, že se ti stýská, jelikož většina našich žen byla přesunuta do další skrýše, ale nevíme jistě, jestli mezi přijíždějícími jsou i nějaké dámy. Bude lepší, když budeme počítat i s touhle variantou, abychom potom nebyli zklamaní. Jsme pak vždy tak hrozně nervní,“ reagoval na jeho poznámku vysoký, nakrátko ostříhaný chlap.
Tom se rozhlédl po bunkru. Prostory to byly vskutku velké a skrývaly mnoho vzpomínek na krásné chvíle prožité se ženami, jejichž smích zde ještě před několika dny zněl všemi chodbami podzemního systému, v němž bylo Tomovi souzeno zůstat od jejich odjezdu až do této chvíle pouze ve společnosti druhého muže, s nímž momentálně vedl rozhovor. Bylo zvláštní, že po týdnech strávených v podzemí s několika verzemi svého vlastního já na nikoho nedopadla ponorková nemoc, což by se dalo vysvětlit buďto neskutečným zápalem pro věc, pro nějž musely ustoupit veškerá selhání lidského faktoru, nebo nekonečná samolibost, kterou zkažená Normanova osobnost doslova oplývala a nedovolovala žádnému jednotlivci ani na chvíli, aby svým druhům, představujícím variace na jeho vlastní ego, lezl krkem.
Tom zaslechl zvonění zvonku, jež mohla způsobit pouze ruka patřící osobě obeznámené s tím, jak ho nalézt a posléze spustit. Upřel zrak na monitor před sebou, v němž spatřil, jak za jeho starým známým podsaditým Albertem vystupuje z dodávky zrzavá dáma sršící tak obrovským množstvím sexuální přitažlivosti, že ostatní ženy, s kterými trávil poslední dobu čas, by se s ní nemohly ani měřit.
„Už jsou zde, Larry,“ vykřikl na svého druha.
„Vpusť je dál,“ odpověděl mu muž.
Poté, co do bunkru vešla skupinka nových obyvatel, započalo obvyklé seznamování a formality, při nichž se všichni pomalu rozkoukali po prostředí, v němž budou společně s těmi dvěma muži trávit zbytek času před prvními akcemi. Tom si celé osazenstvo prohlížel.
Zrzavá dáma mu padla do očí již na monitoru a nyní na něj působila ještě přitažlivěji. Zbytek osazenstva mu nepřišel nějak extrémně zajímavý: dlouhovlasý teenager Harvey, štíhlá brunetka July, zarostlý tmavý Ray, robustní Robert a… zde se Tomův pohled zarazil a jeho tok myšlenek se na chvíli přestal věnovat zrzavé June. Před sebou spatřil malou Christine, holčičku, jíž nemohlo být víc jak jedenáct let.
Ze začátku ho to trochu zhrozilo. Něco takového ještě neviděl. Po pár vteřinách jej ovšem uvědomění si, že před ním stojí roztomilá školačka s mozkem přesně kalkulujícího zloducha, jemuž není cizí téměř žádná zvrhlost, dost slušně pobavilo.
„Doufám, že to tu v pořádku přečkáme, než začneme opravdu přetvářet dějiny,“ vyrušil Toma z rozjímání Larryho hlas, „bunkr jsme značně rozšířili o podzemní prostory, v nichž přebýváme po většinu času. Máme tu téměř vše, čím můžeme zabíjet nudu – filmy, videohry, knihy a hudbu - ano, tu překrásnou hudbu. Myslím, že budete všichni souhlasit, když pustím do éteru trochu božské hudby. Jsme perfektně odzvučeni a tak odříznuti od civilizace, že je snad nemožné, aby nás někdo náhodou objevil. Jsem tak geniální. Myslel jsem opravdu na všechno.“
Larry skončil svůj proslov, otočil se k panelu za ním, na nějž začal cosi vyťukávat, a podzemím se počaly linout tóny Vivaldiho Čtyř ročních období. Ostatní se vydali z řídící místnosti do chodeb, v nichž byly po stranách umístěné vchody do jednotlivých komnat. Všechny chodby pak ústily do společenské místnosti, kde nechybělo filmové plátno, obrovská knihovna, několik počítačů, gramofon, nejmodernější technologie na přehrávání hudby a mnoho dalšího.
Jelikož měli všichni v podstatě stejný vkus jako ti, co ji tvořili, tak jim celkové uzpůsobení skrýše přesně padlo do noty. Spokojení si rozdělili komnaty a za zvuků Vivaldiho Bouře snili o tom, jak to bude úžasné, až vylezou na povrch a udělají zbytek světa tak dokonalý, jako bylo jejich současné útočiště.

3.

Stuart stál u řečnického pultu a opět, jako tomu bylo vždy, když jej čekal projev, se mu začaly trémou klepat ruce. Je zvláštní, že člověk, který unesl tíhu stresu doléhajícího na něj v poslední době, se nechá tak snadno vyvést z míry řečí před lidmi. Mohl za to jistě i fakt, že takovouto trémou trpěl již odjakživa a pořád se jí nemohl zbavit, což ještě umocnilo uvědomění si toho, že právě teď odvysílá do světa proslov, co se pravděpodobně stane jedním ze symbolů nadcházejícího těžkého období lidstva. Nemohl se ovšem zbavit myšlenky, jestli to bude symbol toho, jak populace zahájila vítězný boj proti nastávající hrozbě, nebo apokalypsy.
„Jak vidíš, příteli, i já mám své kontakty,“ usmál se na přítele Norman, „jestli si ten starý kozel ze Sunday myslí, že nás jen tak zastaví, tak je na pěkném omylu.“
„Jsem rád, že mohu po dlouhé době zase spatřit něčí úsměv,“ odpověděl Stu tónem obsahujícím odstíny zoufalství, únavy a vřelosti, „ovšem ti jej neopětuji, protože se pořád nemohu ubránit tomu pocitu, že už jsme skoro došli na okraj našich možností. Děláme, co můžeme a stejně je to málo. Doufám, že alespoň tímhle těm lidem objasníme, o co jde. Média si začínají vymýšlet tak šílené teorie, že by možná překonaly i skutečnost, jestli to vůbec jde.“
Jeho řeč přerušil hlas z režie: „Připravte se. Za pár vteřin začínáme.“ Pak už jen viděl, jak kameraman před ním ukazuje na prstech, kolik vteřin zbývá do začátku vysílání. 3, 2, 1, …
„Vážení přátelé,“ začal Stu, „v poslední době se začaly dít čím dál podivnější věci s čipy obsahujícími osobnost Normana Loopa od firmy Sunday, jejichž hlavním strůjcem jsem byl já, a právě proto já bych se měl před vámi zpovídat za to, co se přihodilo. Ve vás všech nyní bouří neklid z neznalosti situace jako takové. O různých incidentech a scénáři, v jakém probíhají, víte již sami, ovšem nevíte, co je přesným důvodem toho, proč se dějí.
Oním důvodem je porucha přístroje, který kopíroval osobnosti psychologů na čipy. Nevíme přesně, co se se zařízením stalo. Víme ale, že okopírovalo tu nejstinnější stránku, tu temnou skulinku duše doktora Normana. Tu skulinku, kterou má každá lidská bytost a která je sama o sobě jen zlem prohnilým zvráceností a vypočítavostí každého z nás. Abyste lépe porozuměli problému, seznámím vás stručně s vývojem událostí, jež předcházely současnému stavu situace…“
Stuart začal líčit ty nejdůležitější momenty, co pomáhaly divákům pochopit závažnost a povahu toho, co se zrovna odehrává. Všem naslouchajícím, jak u počítačů, rádií, televizorů, tak i ve studiu se honily hlavou nejrůznější myšlenky. Celá Země jako by se zastavila, jelikož nebylo skoro nikoho, kdo by v tu chvíli projev nesledoval a netajil se mu dech. Svět na chvíli umlkl, aby mohl naslouchat člověku popisujícímu mu nemoc, jíž mu pomáhal sám vstřikovat do žil a jíž ho chtěl paradoxně původně začít léčit.
„Ať se postižení čipem chovají jakkoliv, musím vás ujistit, že doktor Norman je čestný člověk a jeden z nejlepších přátel, jaké jsem kdy měl, a sám by se takovýchto ohavností nikdy nedopustil. Jelikož s námi firma Sunday přestala spolupracovat, pravděpodobně bude chtít všechny věci popřít. Jestli jí budete věřit nebo ne, je na vás. Toto prohlášení činíme především proto, abychom vás varovali a abychom vás seznámili se situací.
Projevujeme upřímnou soustrast nad vašimi blízkými a podnikáme kroky k tomu, abychom celé šílenství zastavili a abychom vrátili vaše životy do normálních kolejí.
Prosíme, zachovejte klid a chovejte se jako každý všední den. O vývoji situace vás budeme průběžně informovat. Kdybyste spatřili cokoliv podezřelého, dejte vědět policii.
Víme, že pouhá slova a omluvy naše prohřešky neodstraní. Chtěli jsme vám poskytnout v tomto světě úlevu a vnést vám radost do života a místo toho se nám podařil pravý opak. Nezbývá nám nic, než bojovat proti oné šelmě, která ovšem není nesmrtelná.“
Jakmile domluvil, rozhlédl se Stuart po místnosti, kde spatřil oněmělé obličeje všech přítomných. Bylo mu jasné, že právě změnil pohledy mnoha lidí a pravděpodobně i způsoby toho, jak budou nyní uvažovat. Kdyby ovšem neseznámil nikoho s tím, co se děje, byly by nepokoje ještě větší. Nevěděl přesně, jak se teď lidé zachovají, ale jedno věděl jistě. Momentálně uvedl věci do pohybu. V jakém směru mu ukážou až následující dny.

4.

Na stěny skrýše dopadalo blikající světlo, jehož odstín se měnil v závislosti na obrazech, které promítal televizor, před nímž sledovalo celé obyvatelstvo úkrytu zprávy. Bylo při tom uvelebené v červených gaučích a sedačkách a napnutě poslouchalo projev Stuarta Besta.
Gauč umístěný přímo naproti televizi zabíral Tom, který se v porozeplé černé košili tulil k brunetce July. V ruce svíral sklenici červeného vína a koutkem oka pozoroval Jen sedící na vedlejším křesle. Ta žena se mu zdála být přitažlivá více než před tím. Bylo zvláštní říct, že působila něčím zvláštním, co zas ani tolik nebylo fyzické povahy, neboť to byl Norman, stejně tak jako všichni v místnosti. Ovšem skutečnost byla taková, že Jen se zdála působit trochu jinak, než tomu bylo u ostatních a Tom nedokázal přesně určit proč a ani jak je to možné.
Mohlo se snad stát, že v mozcích všech Normanů zbylo něco málo z osobností jejich předchozích majitelů? Tahle otázka trápila Toma již dlouho a byl si jistý, že rozhodně není sám, kdo si ji položil, akorát se to každý bál říct nahlas, což bylo divné vzhledem k tomu, že všichni byli vlastně tentýž člověk. Dalo by se to odůvodnit snad tím, že i každý jednotlivec si občas uvědomí věci, co se bojí si přiznat?
V současné chvíli se navíc tato myšlenka jevila jako tabu. Hnutí se muselo soustředit na své cíle a takovéto úvahy zatím ignorovat i pod rizikem, že brzy vyplují na povrch a mezitím je budou v podvědomí vytrvale strašit.
Projev skončil a podobně, jako v onom studiu, se ve skrýši rozlehlo ticho, jež narušila až malá Christine:
„Očividně je Stuart ve spojení s Normanem. Konečně víme, kde je můžeme hledat. Když najdeme Stua, najdeme i Norma.“
Dlouhovlasý Harvey na to reagoval: „Normana musíme získat tak jako tak a Besta si ponecháme taktéž. Může se nám hodit.“
„Unést Loopa je jedním z cílů naší první akce,“ navázala na něj brunetka July, „ pravděpodobně bude tahle noc nejlepší příležitostí pro to ji uskutečnit.“
Na tvářích zbytku osazenstva se objevil úsměv. Mimo toho, že všichni pocítili opět ten krásný pocit, že skutečně uvažují jako jeden velký mozek, nadchnula je i radost z toho, že konečně vylezou na povrch a vstoupí do další fáze svého ďábelského plánu.
„Tahle noc se zapíše do dějin,“ spustila až do té chvíle zamlklá Jen. „A sehraji v ní hlavní roli já v nekonečném množství podob. Budeme psát historii, co bude patřit jenom mně, a tudíž nám. Tome, kontaktuj ostatní skrýše. Schovávání už bylo dost…“

5.

Norman netrpělivě překračoval z jedné strany cely na druhou a naštvaně mumlal: „Jak nám to jenom mohl udělat, hajzl!“
„To víš,“ odpověděl mu Stu, „vždycky si něco najde. Je to šéf jedné z nejvlivnějších společností světa.“
„Stejně jsem tomu, jak na nás policie hned vlítla do studia, nemohl uvěřit, i když jsem to zčásti čekal.“
„Ředitel byl vždycky pomstychtivý, Norme. S tím už nic neuděláš. Tak jako tak jsme ho pořádně naštvali. Nelituju toho. Jednali jsme správně.“
„To každopádně,“ odvětil Norman, „víš, zajímalo by mě, jak na celý ten proslov budou reagovat lidé venku.“
„Myslím, že to nebude dlouho trvat a pocítíme jejich reakce na vlastní kůži,“ pronesl s obavami Stu.
Asi dvě hodiny leželi oba na postelích a přemýšleli. Netrvalo dlouho a zmožení předchozími událostmi usnuli, když v tom vytrhly Stua ze spaní děsivé zvuky z venku a patra nacházejícího se pod jeho nohama. Ze směsice výkřiků, výstřelů a rachotu mu běhal mráz po zádech a jemu začínalo pomalu s hrůzou docházet, co se vlastně děje. Celý vystrašený vstal z postele a přistoupil k mřížovanému oknu. Nepřekvapilo jej, co uviděl, ale stejně ho to šokovalo.
V ulici byl vidět požár ze sousedního domu a klečící plačící žena na chodníku, kolem níž proběhla skupina mladíků s pistolemi a noži v rukou. Jeden z nich si nedal pozor a o ženu zakopl. Sám vstal ze země, lhostejně se na zničenou bytost podíval a na chvíli se zamyslel. Než ale stačil cokoliv udělat, uvědomil si, že zbytek party je již někde úplně jinde a spěšným krokem se za ní vydal. Celá tato scéna doprovázená hučícím ohněm a jeho pachem v kombinaci se zvuky tříštící se výlohy Bestovi napověděla, že vypukla panika ve všech ulicích a incidenty odehrávající se na nich byly nesčetněkrát horší než ten, který spatřil v této malé boční uličce, na níž bylo vidět z okna jeho cely. V klidu si sedl na postel a snažil se přemýšlet. To jeho řeč vyvolala takovéto šílenství? Je možné, že tolik lidí začalo takto panikařit jen díky televiznímu projevu, jemuž tak jako tak nemuseli věřit? Ne! Muselo se stát ještě něco jiného. Ale co se tak zásadního odehrálo po dobu, co s jeho kolegou spali?
Z rozjímání jej vyrušily až kroky, které se začaly rozléhat chodbou. Netrvalo dlouho a před celou se objevil policista po boku s malým děvčátkem svírajícím v ruce revolver, jemuž nemohlo být víc než jedenáct let. Přítomnost těchto dvou postav probudila ze spánku i Normana, na něhož jeho starý přítel v samém rozrušení skoro zapomněl. Policista odemkl celu a řekl: „Půjdete s námi.“
Oběma zadrženým bylo divné, že při cestě z cely ven nedostali pouta. Jedenáctiletá dívka se zbraní, jejíž hlaveň celou cestu studila Stua do zad byla další obrovskou záhadou a jelikož strážník, ještě před tím, než je vypustil ven, jasně řekl: „Na nic se neptejte a beze slov jděte, kam Vám řekneme,“ nenapadlo žádného z vědců vůbec cokoliv říct. Stuart s Normanem pomalu vycházeli z budovy a cestou míjeli mrtvoly strážníků a jiné policisty, kteří jen stáli a s podivně chladným pohledem sledovali odcházející vězně. Nepořádek a rozstřílené stoly povalené na bok ukazovaly, že zde došlo k přestřelce. Proč se muži zákona začali střílet navzájem, bylo pro oba další záhadou. I když zavládla všeobecná panika, pořád zde bylo několik otazníků, které tížily hlavy Normana a Stua. Muselo se stát něco mnohem vážnějšího. Něco, co následovalo až po Bestově televizním projevu. Jakmile nad tím začali uvažovat, napadla je stejná myšlenka. Začínali se připravovat na nejhorší.

6.

Jen si prohlížela z okna kanceláře ředitele Sunday město. Začínalo pomalu svítat a svěží jarní nebe silně kontrastovalo s hořícími domy, jež byly součástí výhledu, z něhož sršel neklid, panika, ale především Jenino vytoužené vítězství. V posledních chvílích se stala jakýmsi vůdcem celého průvodu, který tak nečekaně vtrhl do města uprostřed noci a celé ho převrátil vzhůru nohama.
Bylo tomu lehce před půlnocí, co ve svých bytech klidně spící občany začaly budit z ulice tak strašidelně hlasité a pravidelné zvuky nezvěstující nic dobrého. Většina oken se rozsvítila a pohled do ulice nabídl otřesný pohled na snad nekonečný zástup přesně pochodujících lidí s fanatickými výrazy ve tvářích. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo o vojáky, což ovšem vyloučila skutečnost, že dav, ač působil jako dokonalý celek, v sobě skýtal mnoho odlišných druhů osob, jakými byli například policisté, úředníci, dělníci, ale také na první pohled křehké ženy, studenti a v neposlední řadě i děti.
V čele ohromného průvodu kráčela majestátně zrzavá dáma působící tím nejzvláštnějším dojmem ze všech pochodujících v jejích stopách. Žena pozvedla k ústům megafon, co držela v ruce, a začala na město vyřvávat slova, která zamrazila každého, kdo měl možnost je slyšet:
„Veškerý odpor je zbytečný. Zůstaňte ve svých domovech, postupně Vám budeme poroučet, co dál. Právě obsazujeme toto město. Právě obsazujeme zbytek světa. Veškerý odpor je zbytečný…“
Většina obyvatelstva byla v šoku a choulila se v domovech se svými rodinami v hrůzném očekávání, co bude dál. Někteří ovšem vyběhli z domovů a začali se s příchozími bít, což způsobilo, že se jednotlivé ulice měnily v bitevní arény. Napnutá situace nakonec vyústila v chaos a paniku doprovázenou rabováním a zmatkem, v němž se téměř všichni - až na členy průvodu - chovali absolutně šíleně.
Směr, kam se průvod ubíral, udivil mnoho přihlížejících, neboť po chvíli bylo jasné, že kroky oněch divných návštěvníků města se ubírají k hlavní budově firmy Sunday, jež jimi byla posléze obrácena naruby. Kdokoliv, kdo se snažil nezvaným hostům zkřížit cestu, byl nemilosrdně zastřelen. Málem došlo i k přestřelce, ale ochrance již bylo jasné, že proti převaze, jakou tato návštěva představuje, nemají vůbec žádnou šanci.
Ředitel seděl ve své kanceláři a zmateně pozoroval dav pod budovou, když v tom se za ním otevřely dveře. Otočil se a spatřil Jen.
„Přejete si?“ zeptal se opatrně. V jeho hlase se odrážela nejistota.
„Ahoj, Bruci. Měl jsi přece jen být víc ostražitý,“ odpověděla zrzavá žena a tajemně se usmála. Ten způsob, jakým to pronesla, vyvolal v řediteli neblahé tušení. Nemohl tomu uvěřit, ale přece jen řekl nebo lépe řečeno ze sebe vysoukal: „Normane?“, na což žena vytáhla zbraň a třikrát jej střelila do hrudi. Na počtvrté se netrefila a prostřelila velké okno, před nímž stál a jež se ihned roztříštilo. Bruce se zapotácel a vypadl z něj ven. Jen se ďábelsky usmála. Ředitel je mrtvý, všechno zatím vychází podle plánu a budova Sunday je dobita.

7.

Cesta ubíhala oběma dvěma zajatcům velmi pomalu. Pohled, který jim naskýtalo okénko vozu řízeného policistou, vedle něhož třímala v ruce zbraň zlověstně se mračící holčička, nebyl zrovna vábný. Hořící domy, vyděšení lidé, zmatek na ulicích a mezi tímto zmatkem pobíhali až chladně klidné osoby, které spojovalo mnohem víc, než se na první pohled zdálo. Všichni tito jedinci zachovávali ve všudypřítomné panice ledový klid a působili až děsivě jednotně a odhodlaně. Stuart zabořil tváře do dlaní a v duchu si opakoval: „Co jsme to provedli? Co jsme to provedli?“ Norman jen bezmocně civěl z okénka a stále nemohl uvěřit tomu, do jaké situace všechny události dospěly.
Copak se tomu nedalo zabránit? A muselo k tomu vůbec dojít? Co s nimi vlastně bude?
Zabraní v myšlenkách si ani jeden nevšimli, že se blíží k sídlu Sunday. Uvědomili si to až tehdy, kdy je oba průvodci vyzvali, aby vystoupili ven z vozu. Stu a Norman pohlédli na majestátnou vysokou budovu působící v tu chvíli zvláštním a až strašidelným dojmem.
Když vstoupili dovnitř, viděli kolem sebe jen zkázu a utrpení. Na podlaze zamazané od krve se válely mrtvoly zaměstnanců, které jeden čas oba vídávali každým dnem. Jediní živí zde stáli nehybně a tiše sledovali nově příchozí. V jejich pohledech bylo to samé, čeho si Norman všiml v očích oněch chladně klidných na ulici – mrazivý klid a fanatismus. Nemělo cenu nic říkat. Jak Loop, tak i Best tušili, že se celou pravdu brzy dozví.
Nastoupili tedy se svými průvodci do výtahu a sledovali, jak na displeji nade dveřmi rostou čísla udávající počet poschodí. Zastavila se až na 59. patře. Dveře se otevřely a oba muži vstoupili do pokoje, kde na ně čekal pohled na vysoké štíhlé tělo otočené směrem k velkému vysklenému oknu. Z něj bylo vidět na celé město v plamenech. Ranní vánek si hrál se zrzavými vlasy té ženy otočené zády k návštěvníkům.

8.

Jen se otočila směrem k příchozím. „Chcete se posadit?“ narušila tajemné ticho. Tato formální fráze oba dva muže velmi překvapila, neboť byla asi tím posledním, co čekali, že od ženy uslyší. Posadili se tedy před velký masivní stůl, na jehož druhém konci dáma spočívala a napnutě očekávali, co se bude dít dál. Zrzka kývla na holčičku s policistou, kteří ještě stáli u dveří a ti se vzápětí odebrali pryč z místnosti.
„Pro začátek se vám představím, i když mě stejně jak ty, Stu, tak především ty, Normane znáte.“ spustila, když rázem osaměli. „Osobě, jíž kdysi patřily tyto vlasy, oči a hlas říkávali ostatní Jen, ovšem mě samotného nazývali, až kam mi paměť sahá, Normanem.“
Když jim dáma potvrdila celou domněnku, jíž se celou dobu obávali, udělalo se oběma mužům z ničeho nic neskutečně těžko. Nedá se ani popsat jakou směs pocitů v tu chvíli prožívali. Bylo jich tolik, že ze sebe nemohli vypravit jediného slova. Po chvíli se o to pokusil až Norman:
„Jak? Jak se…?“
„Nebuď nedočkavý, Norme.“ Přerušila jej Jen. „Vše se dozvíš. Vše ti okamžitě vysvětlím a tvému příteli také. Jste přeci jen oba našimi stvořiteli. Stejně jako Bruce. Ano, náš roztomilý ředitel Bruce, který nám v poslední době dělal takové potíže, že? Měli bychom mu být vděční, že Jezerního krále tutlal tak dlouho. Jinak bychom se nedostali tam, kde jsme teď. Ovšem byl by nám jen na obtíž, tak je z něj ten hezký flek tam dole na ulici.“
Stu ze sebe vypravil: „Cože? Bruce je mrtvý?“
„Zrovna tebe, Stuarte, by to mělo mrzet nejmíň. Pamatuju si, jak tě občas štval. Naštěstí nezabránil našemu ďábelskému plánu, Norme.“
„Ale já nic z toho nikdy nechtěl!“ vykřikl najednou Norman.
„Ale, co povídáš. Tohle jsi chtěl vždycky. Už jako malý kluk jsi o tom snil a pak to zůstalo napořád v tobě, ve skrytu toho nejtemnějšího kouta tvé duše. Moc, vláda nad světem, všechno podle tebe, nevázaný neustálý sex – je nutno přiznat, že tvá erotická fantazie je věru velmi obsáhlá – a spousta dalších věcí, jichž jsme dosáhli. To všechno jsi ty, můj zlatý. Ty v nesčetně podobách, které plní krásnou vizi tvého shnilého My jsme ty. Přiznej si to.“
„To nejste ani v nejmenším!“ bránil se. Jen se objevil v očích pohled, jaký mívají naštvané přísné učitelky, když je pobouří žák.
„Copak nechceš mít nic společného s naším plánem?“ začala na něj řvát. „Jakmile někdo z ostatních Normanů začne takto mluvit, zabijeme ho! Rozumíš?“ „To nejsou Normanové.“ říkal tvrdohlavě, „To já. Vy nemáte právo nosit mé jméno. Já bych nedělal tak ohavné věci, co činíte vy.“
„Náš stvořiteli! Proč tak mluvíš? Ty nás máš vést. Okamžitě přestaň! Okamžitě! Víš, co nám to dalo práce? Tvůj plán jako takový vycházel pouze ze začátku. Museli jsme ho posléze upravovat, a to velmi. Museli jsme rozesít naše muže a ženy všude po armádách, po městech, po rodinách, po státních orgánech, aby mohli postupně začít dobývat Zemi s námi, až vylezeme z podzemních skrýší. Byli jsme všude. Téměř všude. Unášeli jsme stále víc lidí a cpali jim do hlavy čipy s osobností. Nebyl pak vůbec problém podmanit si ten zbytek lidí, kteří zůstali nedotčení. Celý svět nám klečí u nohou. To si myslíš, že jsme dobyli jen vaše město? Ne! Armád je nesčetně. Všechny vyběhly ven ve stejnou chvíli na celém světě a braly si všechno. Celá Země patří nám. Ostatní lidé jsou otroci. Budou nám věrně sloužit.“
„Ale co dál? Co vaše děti? Ze dvou stejných osobností vznikne buď mentálně postižený jedinec nebo…“
„…nebo genius“ doplnila jej Jen.
„Na to jsme již také mysleli,“ pokračovala „Naší výhodou je, že celé dny neděláme téměř nic jiného, než, že souložíme. Již teď je nesčetně našich žen těhotných. Jistě, předtím jsme se toho obávali, ale pak nám došlo, že to jinak stejně nepůjde. Byl jsi vždy tak posedlý sexem, viď? Jsem si jistá, že při tomto počtu se minimálně pár géniů objeví a ty společně s námi vyřeší otázku stvoření dokonalých dětí, jimiž posléze zaplníme svět. Lidstvo bude konečně na úrovni. A my si před tím užijeme planetu patřící pouze mně, tobě a zároveň nám. Není to vzrušující? Co sejde na životech těch ubožáků. Jsou bezcenní. Na naši velikost nikdo nedosahuje.“
„Ale co chcete od nás?“ zeptal se Stuart.
„Tys nás uvedl do chodu, Stu a ty Norme jsi nám dal duši. Stvořili jste nás. Vy nám budete pomáhat.“
„Kde berete tu jistotu?“ zeptal se Stu.
„Co si to dovoluješ?!“ zařvala rázně Jen.
„Než se dát do spolku s vámi, to radši zemřu,“ vykřikl odhodlaně Stu.
„Najednou jsi šlechetný. Inu, bez tebe bychom se ještě obešli. Všechny znalosti ohledně čipů máme. Tak když jinak nedáš. Měl jsem tě rád, ale začínáš mi lézt na nervy.“ Jen zařvala. Dovnitř vešel Robert s policistou a za nimi stála Christine.
„Zabte ho,“ rozkázala Jen.
Dva muži chytli Stuarta, který se divoce bránil. Nebylo mu to ovšem nic platné oproti urostlým gorilám, jež ho nesly v náručí. Než se nadál, letěl z okna, následujíce odkazu ředitele Bruce.
Norman, který si ani nestihl uvědomit, co se děje, přiběhl k oknu a spatřil, jak se tělo jeho nejlepšího přítele řítí bezvládně k zemi.
„Stuarte!“ Po tváři mu tekly slzy. Pln beznaděje padl na kolena a chytil se nohou Jen, která stála nad ním.
„Proč? Proč to všechno děláte? Proč to děláte v mém jménu?“ vzlykal.
„Začínáš mně omrzovat, Norme. Čekal jsem něco víc. Mohl jsi s námi žít ve světě podřizujícím se všem a přesto jen tobě, ale ty nechceš.
Stydím se za tebe. Unavuje mě to. Ale zabít tě nenechám - zatím. Třeba ještě dostaneš rozum.“
Norman neodpovídal. Jen hlasitě brečel.
„Christine, pusť mi Vivaldiho. Nechci poslouchat to jeho fňukání. Norme, vstaň a pohleď. Tohle vše je jen naše a už to tak zůstane.“
Plačící muž s nechutí vstal a Jen mu při tom pomohla. Oba dva civěli na město koupající se v záři vycházejícího slunce pod narůžovělým nebem, k němuž stoupaly sloupy dýmu ze zničených ulic, a vítr jim při tom čechral vlasy.
„Budeš mít božský život, neboj se,“ začala mu šeptat zrzka do ucha. „Nadchází nové ráno, naše ráno. Jsi pán světa. JSI-PÁN-SVĚTA!“
Ta poslední věta mu zněla v uších společně s Vivaldiho Bouří, která se rozezněla po místnosti a doplňovala celou děsivou scenerii.
„Jsem pán světa,“ opakoval si jakoby v transu a začal se klepat ještě více než před tím. Jen se na něj po chvíli otočila a usmála se, na což jí on úsměv opětoval. Oba v tu chvíli věděli, jak jeho boj s vlastní osobností skončil a fanatický pohled – ten samý, kteří měli ti chladně klidní na ulici a dole v přízemí - jenž se mu náhle dostal do očí, to jen potvrdil. V Normanovi se probudilo to, co tvořilo všechny jeho nepovedené kopie. Temná skulinka jeho duše se rozrostla do celého zbytku myšlení. S překvapivým hřejivým pocitem, co ho začal nevysvětlitelně uspokojovat, si uvědomil sladký nádech slov, šeptaných mu Jen do ucha:
„Jsi pán světa.“


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.06.2013, 16:56:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Huh, napínavé a akční čtení dospělo k jistému konci (který se "dal předpokládat"), s počtem "nakažených" lidí bylo jasné, že ten "normální" zbytek populace nemá šanci. Nemohli prohrát (ti špatní), protože jich bylo mnoho! (kde jsem jen tuto větu slyšel, či četl?) Jako démoni se rozeběhli světem, aby jej ovládli. Dokonce i naše nebojácná dvojice byla rozdělena, jeden zemřel a druhý zešílel (či byl podmaněn všeobecným zlem, které se probudilo v mysli lidí s poškozeným čipem). Zlo si prý vždy najde cestu, otázkou je, je-li opravdu Norman na straně zla, nebo to "jen hraje" (to ukáže až pokračování).

Při pročítání jsem si všiml několik maličkostí, ono se sice v textu (i) ztratí, ale pozorný čtenář si všimne, dovolil jsem si je vypsat níže.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Co mi padlo do oka:
===============

-- Zatím Vám nedovolím, abyste všechny vyděsili ještě víc. -- (nepoužíval bych velké písmeno u zájmena - viz Vám, hodí se to spíše do korespondence)

-- „Pro začátek se vám představím, i když mě stejně jak ty, Stu, tak především ty, Normane znáte.“ spustila, když rázem osaměli. -- ... Normane znáte," spustila ... (namísto tečky bych na "konec" přímé řeči vrazil čárku)

-- „Copak nechceš mít nic společného s naším plánem?“ začala na něj řvát. „Jakmile někdo z ostatních Normanů začne takto mluvit, zabijeme ho! Rozumíš?“ „To nejsou Normanové.“ říkal tvrdohlavě, „To já. Vy nemáte právo nosit mé jméno. Já bych nedělal tak ohavné věci, co činíte vy.“

(odsadil bych vždy novou přímou řeč na nový řádek a pozor na interpunkci)

„Copak nechceš mít nic společného s naším plánem?“ začala na něj řvát. „Jakmile někdo z ostatních Normanů začne takto mluvit, zabijeme ho! Rozumíš?“
„To nejsou Normanové,“ říkal tvrdohlavě, „to já. Vy nemáte právo nosit mé jméno. Já bych nedělal tak ohavné věci, co činíte vy.“

-- „…nebo genius“ doplnila jej Jen. -- (chybí interpunkce na konci přímé řeči, nejspíše čárka)

-- „Na to jsme již také mysleli,“ pokračovala „Naší výhodou je, že celé dny neděláme téměř nic jiného, než, že souložíme. ... -- (za "pokračovala" bych také vrazil nějaké znaménko, tečku, nebo čárku a pak - s čárkou - malé "en" ve slůvku "naší") -- „Na to jsme již také mysleli,“ pokračovala, „naší výhodou je, že celé dny neděláme téměř nic jiného, než, že souložíme. ...

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Spoločne to zvl...
Gardenboy
Svátek
Ka
Co víc říct
tynuska37
obr
obr obr obr
obr

Alkyoné a Kéýx
Pondi
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr