obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XIII - Mors certa,... 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 11.06.2013, 16:14  
Druhá část třinácté kapitoly. Vrah má na svědomí již druhou oběť a Samuel je zoufalý. Tuší, co bude následovat a přesto neví, jak tomu zabránit. Mezi podezřelé se dostává i Parvati...
 

Miranda byla tak jako obvykle u sebe v knihovně. Sice byla sobota, ale častokráte pracovala i přes víkend a nevadilo jí to. Nebyla nijak nadšená z toho, že jí starosta zatrhnul nakupování dalších knih, přestože mnoho regálů zelo prázdnotou. Na druhou stranu byla ale ráda, že o definitivním zrušení knihovny nepadlo ani slovo. V poslední době se pokoušela získávat nové a nové knihy buď přímo ze svého, nijak zvlášť vysokého platu, nebo výměnným obchodem. Nicolasova nabídka, která přišla ten večer, kdy ji navštívil doma, byla jako dar z nebes. Rozhodl se ji podpořit a věnovat jí všechny knihy, které při úklidu nalezne u sebe doma. Už teď to byla slušná hromádka svazků s povětšinou odbornou literaturou. Miranda je tedy už druhý den procházela, sepisovala a ukládala do databáze. Knihy zabývající se lidskou anatomií, psychikou či uspořádáním orgánů v těle, ji dokázaly unudit k smrti, ale svazky o okultismu a nadpřirozených jevech ji naopak dokázaly přibít k židli na dlouhé hodiny, a přestože je zdaleka nemusela pročítat celé, s radostí tak činila. Tajemství světa a pokusy o jeho odhalení ji fascinovaly. To, že tyto knihy byly v němčině, jí vůbec nevadilo. Ostatně ovládala velice dobře čtyři hojně používané evropské jazyky a také latinu.  Po druhé hodině odpolední do jejího království zavítal Samuel Gordon a opět po jeho boku nechyběla Parvati. Samuel byl totiž rozhodnut ji nespustit z očí po dvacet čtyři hodin denně, a jelikož ho měla chránit před fyzickými útoky, nebylo těžké to učinit tak, aby nevzbudil žádné podezření.
„Dobrý den, Mirando,“ pozdravil Samuel. „Dovolte, abych vám představil slečnu Parvati Singh.“ Obě ženy si podaly ruce, ale na tváři Mirandy byl vidět jasný záchvěv nervozity.
„Těší mě. Jsem Miranda Shepardová. Místní knihovnice, jak vám jistě neuniklo.“
„Parvati Singh, osobní stráž pana Gordona.“
„Parvati, omluvíte nás na chvíli? Potřebuji si promluvit s Mirandou o samotě.“
„Chápu. Nebude vadit, když si zatím vyberu nějakou knihu?“
„Vůbec ne,“ řekla Miranda. „Pokud ji ale chcete zapůjčit, musíte se mi k tomu tady upsat.“ Parvati zmizela vzadu za regály a Samuel usedl na nabízenou židli.
„Možná už víte, co se stalo…“ řekl Samuel.
„Ano, během oběda se to ke mně doneslo. Je mi té dívky líto.“
„Co si o tom myslí lidé?“
„Zaslechla jsem jen rozhovor Harryho a Colliera. Prý sebevražda.“
„Vypadá to tak,“ řekl Samuel, přestože věděl, že je to nesmysl. Colliere, ale trval na tom, že se musí vše ututlat a tak přišel s vlastním návrhem. „Inspektor má za to, že si podřezala žíly a pak prostě spadla do vody.“
„Tušíte proč?“
„Kvůli rodině. Před pár dny jsem se dozvěděl, že její babička zemřela na infarkt.“
„Ano, ale už před čtyřmi lety.“
„Ehm, šlo… šlo o jiného člověka. Vzdálený příbuzný, kterého se mi podařilo nalézt před pár týdny. Chtěl jsem Sheile sehnat rodinu, aby byla zase šťastná. Plánovala, že z panství odejde a pak… měl jsem o smrti její babičky mlčet.“ Samuel hrál smutek přesvědčivě, neboť sám ho cítil. Pouze nechal lítost ze ztráty oné dívky vyplavat na povrch a zdálo se, že Miranda mu vše věří. Bylo těžké ji lhát, ale věřil, že kdyby řekl pravdu, vše by se jen zhoršilo. Počítal s tím, že až bude vrah dopaden, Colliere vysvětlí všem, o co tu přesně šlo. „To, proč tu jsem, ale nemá se Sheilou nic společného. Mirando… máte tu nějakou knihu s latinskými citáty?“
„Hmm, moment, podívám se.“ Miranda si projela na PC svoji databázi knih. „Hmm, hmm, ano! Je to hned tady v první uličce napravo v druhém regálu svrchu. Já vám pro ni zajdu.“
„To nebude třeba. Najdu si ji sám. Jak že se jmenuje?“
„Latinská moudra a výroky slavných. Chcete si ji půjčit?“
„Ano, mám se tady zapsat?“
„Podle řádu knihovny, ale vás si budu pamatovat.“
„Nevadí, klidně se zapíšu, ať pak nemáte problémy.“
„Dobře, stačí jméno a dnešní datum. Knihu, jež jste si půjčil, doplním sama.“ Samuel chtěl především nahlédnout do listu a zjistit, zda si tu samou knihu nepůjčil v poslední době někdo jiný. Nic ale nenalezl.
„Ještě mě zajímá jedna věc – kdy naposledy tu byl Mark?“
„Myslíte vašeho Marka? Včera večer. Chodí sem poslední dobou často. Mohu vědět, proč vás to zajímá?“
„Jen mě zajímalo, kam to tak pozdě chodí.“
„Obvykle si tu pročítá nejrůznější knihy.“
„Nevěděl jsem, že je vášnivý čtenář. No nic.“ Samuel si vyzvedl svoji knihu a chystal se k odchodu. „Parvati, můžeme jít?!“
Parvati zavřela knížku, kterou si prohlížela a vrátila ji do regálu. „Jistě, už běžím!“
„Ehm, počkejte Samueli,“ řekla Miranda. „Nechtěl byste se kvůli té záležitosti zastavit za věštkyní? Možná by vám řekla něco víc o Sheile. Mohlo by vám to prospět, kdybyste se dozvěděl, že to není vaše vina a…“
„Počkejte, brzděte, Mirando. Za tou Fortunou nebo jak se jmenuje, nejdu ani omylem. Nestojím o snůšku lží a výmyslů.“
„No, jak myslíte. Promiňte, chtěla jsem jen pomoct.“
„Nic se nestalo. Pochopte ale, že stojím nohama pevně na zemi a tak to taky zůstane.“ Samuel odešel, ale už venku před knihovnou ho Parvati začala přemlouvat: „Možná by to stálo za zvážení.“
„Snad nevěříte takovým nesmyslům, Parvati?“
„Abych byla upřímná – nevěřím jim, ale myslím, že bychom měli zkusit všechno. Třeba nám pomůže.“
„Překvapuje mě, že to říkáte, ale… tak dobře. Půjdu tam pod jednou podmínkou - necháte si vyložit budoucnost, ano? Zajímalo by mě, co se dozvíte a nebojte, zaplatím to.“ Během chvilky zamířili na kraj vesnice k domku věštkyně. Na panství se přistěhovala teprve před třemi měsíci a Samuel nebyl sám, kdo k ní nechoval sebemenší důvěru. V okolí se ale nalezlo i dost těch, kteří ji pravidelně navštěvovali.

Dům věštkyně vypadal navenek úplně obyčejně, ale když Samuel s Parvati vešli dovnitř, jakoby se ocitli v jiném světě. Vstoupili do zatemněné místnosti, které dominovaly rudé závěsy a koberce. Uprostřed byl kulatý stůl a na něm hromádka tarotových karet.
„Je tu někdo?“ zvolal Samuel. Ze zadní místnosti vyšla nečekaně vysoká žena, věkem asi kolem čtyřicítky. Měla jasně rudé vlasy, jež nebyly nijak zvlášť upraveny. Její blyštivé zelené šaty s vyobrazením hadů Samuela zaujaly nejvíce. Přemýšlel, jak by něco takového slušelo Kasumi.
„Madam Fortuna vás vítá na tomto místě, kde se dotýkají hranice světů,“ řekla žena melodickým hlasem. „Kdo z vás chce nahlédnout skrze závoj budoucnosti nebo snad chcete proniknout až do říše mrtvých?“
„Parvati, začnu, takže vás požádám, abyste…“
„Rozumím. Počkám před domem.“ Parvati odešla a Samuel usednul za stolek, stejně jako Madam Fortuna.
„Řeknu vám to takhle,“ začal Samuel, „vím, že nejste víc než podvodnice.“
„Ne, ne, ne,“ řekla Fortuna a zakryla si dlaněmi uši. „Vaše negativní energie, mi nemůže na duši zanechat vrásky, neboť mé tělo i mysl je čistá a zbavená všeho nedobrého. Bohužel vy jste ztracený a osamělý muž. Je třeba vám ukázat správnou cestu, opětovně rozproudit síly čakry, a…“
„Čakry?!“
„Každý z nás má ve svém těle energii, která neúnavně proudí a dodává nám klid a mír.“ Samuel si povzdechl. Věděl, že Kasumi čas od času provádí nejrůznější meditace, kterými zklidňuje mysl i tělo a věřil, že jí to skutečně pomáhá, ale povídačkám věštkyně nepřisuzoval žádnou velkou váhu. „Cítím z vás mnoho zla, Samueli, ale nemusíte se obávat. Podejte mi ruce a já vám pomohu.“
„Ne, nic takového!“
„Děláte chybu, Samueli. Jste sám a sám a přesto opovrhujete moji pomocí. Vyléčím vás.“
„Nejsem nemocný!“
„Úzkost nad ztrátou milované ženy sama od sebe nezmizí.“
„Ale ano. Jakmile se vrátí, bude všechno, jak má být.“
„Ale ona se nevrátí.“
„Cože? Jak to můžete vědět?“
„Řekli mi to duchové lesa. Black Mirror je nabité neskutečnou energií. Jen tady se snadno spojím s duchy a mohu s nimi komunikovat. Už čekají na vaši Kasumi. Již brzy podlehne a překročí hranici světů. Bohužel nenávratně.“
„Hlouposti! Kasumi nikdo nedostane a vaši vymyšlení duchové už vůbec ne!“
„Není od vás rozumné zahrávat si se silami, jež jsou pro smrtelníky nepochopitelné. Díky nim jsem nahlédla na Kasuminu linii života. Osud ji postaví proti lidem, jež jsou nad její síly. V šíleném a děsivém boji podlehne a zahyne.“
„Lžete! Nepřišel jsem poslouchat vaše nesmyslné bludy, takže přejdu k věci. Hned po mě si přijde o předpověď budoucnosti moje společnice a vy jí řeknete, že je vrah a že bude již brzy odhalena a potrestána. Samozřejmě na ni napřed musíte zapůsobit, aby vám věřila. Je vám vše jasné?“
„Vy po mě chcete, abych vědomě lhala?! To je nepřípustné! Duchové lesa by mi to nikdy neodpustili!“
„Třeba to nebude lež... Ale abyste měla motivaci…“ Samuel vytáhl z peněženky 150 liber. „Co na to duchové lesa?“ zeptal se.
„Vzhledem k okolnostem… myslím, že budou souhlasit,“ odvětila Fortuna.
„Hlavně nenápadně a ještě něco – nezkoušejte mě podvést, protože by se vám to mohlo vymstít.“

Samuela brzy vystřídala Parvati, která byla ochotná s věštkyní spolupracovat víc.
„Dobrá, takže chtěla bych…. chtěla bych se dozvědět něco o sobě. Myslím, jako co mě čeká.“
„Ukažte mi své dlaně a já z nich vyčtu vaši budoucnost.“
„Ještě než začneme, by mě zajímala jedna věc. Povězte mi, když vy jste ta věštkyně, dokážete také předpovídat budoucnost sama sobě?“
„Samozřejmě. Pomáhají mi duchové těchto lesů, kteří nade mnou drží ochrannou ruku. Díky tomu mě nic na světě nemůže překvapit, ale teď se už věnujme jen vám.“ Fortuna se jemně dotkla Parvatiných dlaní a projela po nich až ke konečkům prstů. „Zhluboka se nadechněte, zavřete oči a svoji mysl oprostěte od všeho zlého i dobrého. Nechejte ji čistou a ničím nezakalenou. Ták, výborně. Vyzařuje z vás energie, jakou se může chlubit jen málo lidí. Jste žena činu, taková, která se směle pouští do nebezpečí. Máte dobré srdce a ráda lidem pomáháte. Vaše metody však nejsou vždy zcela nevinné. Áh!“
„Co se stalo?“
„Vidím krev, ano mnoho krve na vašich dlaních. Ubližujete lidem, ale obvykle jen těm, co se provinili. Konáte zlo, ale činíte dobro. Chcete spravedlnost. Teď půjdeme dál, pokročíme do dějů, jež vás teprve čekají. Hmm, soustřeďte se a ničím se nerozptylujte. Vidím, vidím vaši sokyni. Bojujete proti sobě, aniž byste se poznaly. Máte společný cíl, ale obě nemůžete stanout na stupni vítězů. Ale ne…“
„Je to zlé?“
„Vaše sokyně je silná, silnější než si umíte představit. Zdá se, že není v silách člověka ji přemoci, avšak kdoví, možná, že vy uspějete.“
„Vidíte tam, kdy se střetneme?“
„Nevidím ani to, zda se střetnete. Teď se zaměříme se na blízkou budoucnost. Tu je vždycky těžší odkrývat. Hmm, to není dobré.“
„Vážně ne?“
„Vidím smrt.“
„Moji?!“
„Ne, vaše dlaně ji rozsévají, ale tentokrát nejde o dobro. Činíte jen a jen zlo. Zlo ve své prvotní formě a podobě. Jste bezcitný vrah! Ach, bože, bože, to je strašné! Co se to s vámi děje?! Budete lapena a přemožena. Již brzy budete zbavena veškeré svobody.“
„Co to blábolíte?!“ vykřikla Parvati a vstala ze židle. Fortuna učinila totéž.
„Nemohu za to, co vidím,“ hájila se věštkyně.
„Já nejsem vrah! Jsem voják a ano zabíjím lidi, na které de facto ukáže velitel, ale nejsem vrah. Jak jste na to vůbec přišla?“
„Viděla jsem to ve vašich dlaních.“
„Nehnu se odsud, dokud se nedozvím, co to má znamenat. Mám toho už vážně dost. Ještě jsem překousla, že mě tu nazývají opicí, ale že vrahem?! To už je příliš a já, poslouchejte dobře, se dozvím proč mě tak nazýváte. Co proti mně máte? Je to osobní nebo je za tím někdo jiný? Mluvte!“ „To nemůžu! Uvědomte si… uvědomte si, slečno, že já jsem věštkyně. Jsem spojena s duchy lesa a ti mě ochrání. Nemůžete mě nic udělat a také neudě…“ Parvati se napřáhla a vrazila o hlavu vyšší Madam Fortuně facku. „Au,“ zasténala věštkyně a držela se za rudý flek na tváři.
„Věděla jste to? Asi ne, že? Vypadá to, že duchové lesa nedokázali moji ruku zadržet. Schválně, jestli zadrží tu druhou.“ Parvati se znovu napřáhla, ale to už věštkyně odcouvala ke zdi.
„Tak pozor, slečno!“ vykřikla. „Chodívala jsem na kursy karate. Mám žlutý pásek, tak se držte zpátky!“
„Já taky umím karate. Akorát, že můj pásek má černou barvu.“ Parvati chytila Fortunu za šaty a přirazila ji ke stěně. „Tak dozvím se to, nebo chcete lekci karate zdarma?!“
„Eh, ten muž co tu byl před vámi, Samuel Gordon, mi zaplatil, abych vám řekla, že jste vrah.“ Parvati tohle nečekala, ale nezdálo se, že by věštkyně lhala. Parvati Fortunu pustila a odešla z místnosti.

Samuel čekal již venku před domem a pozorně sledoval Parvatinu reakci. Ta na sobě nedávala nic znát.
„Tak jak to šlo, Parvati?“ zeptal se Samuel.
„Byla to lhářka už na první pohled. Stopla jsem to hned, jak jsme začaly. Většinu času jsme hovořily o panství. Ptala jsem se jí, jak to tu chodí a tak.“ Cestou zpátky na náves Parvati promýšlela další kroky.
„Hmm, vrátíme se na zámek nebo máte něco v plánu?“ zeptal se Samuel.
„Kde se odehrála třetí vražda? Tvrdil jste, že někde v lese, ale kde přesně?“
„U Stonering, ale neradil bych vám tam chodit.“
„Proč ne?“
„Lidé se tomu místu vyhýbají. Prý tam straší.“
„Už jsem vám říkala, že mám pro strach uděláno. Doprovodil byste mě tam? Chtěla bych to vidět.“
„No… tak dobrá.“
„Výborně, ale nejprve si zaběhnu na zámek pro výbavu.“
„Půjdu s vámi.“
„Nebude třeba. Poběžím a upřímně, nemyslím, že byste mi stačil. Jsem opravdu hodně rychlá… Za pár minut jsem zpět.“ Samuel si uvědomoval, že teď je to Parvati, kdo má navrch. Neměl odvahu ji jen tak říct, co si o ní myslí. Nevěděl, jestli je Parvati skutečně onen vrah anebo ne, ale pokud ji obviní, může to špatně dopadnout. Uvědomoval si, jak nebezpečné mohou být její zbraně i její pěsti.
„Co vás na nich tak fascinuje?“ ozval se hlas patřící Collierovi. Samuel si ani nevšiml, že inspektor stojí vedle něj.
„Už jste něco zjistil?“
„Probíhá pitva, která podle mě dokáže, že se utopila.“
„Nechápu, jak je možné, že ji nikdo neslyšel křičet. Copak by se nedožadovala pomoci?“
„Pokud vás někdo řádně přiškrtí, Gordone, taky byste toho moc nenamluvil. Zdá se ale, že útočník ji překvapil.“
„Nebo ho znala a nic nečekala. Hmm, povíte mi, jestli se okruh podezřelých zúžil?“
„Ale ano. Teď se soustřeďujeme především na muže. Žena by neměla dost sil, aby Sheilu zvládla utopit, když byla ještě navíc při vědomí a to podle všeho byla. Taky jsem zažádal o posilu, která by mi s případem měla pomoci. Bude zde už k večeru. Vraťme se ale k mé otázce. Já vím, že je to osobní, ale nejsem jediný, komu to přijde zvláštní. Proč jako partnerky vyhledáváte cizinky a navíc takového ražení?“
„Nikoho nevyhledávám, Colliere! Jen nepatřím k bandě primitivních hlupáků s předsudky, kteří všechno neobvyklé považují automaticky za špatné. Mimo to, já Parvati nemiluju a nikdy nebudu. Je jen má zaměstnankyně, ale možná, že ne na dlouho. Tvrdil jste, že Sheilu zavraždil muž, ale tím bych si tak jistý nebyl. Kdybyste Parvati viděl takříkajíc v akci, pochopil byste, že její síle by se tu těžko někdo vyrovnal.“
„Vy chcete tvrdit, že to ona…“
„Ne, to jsem neřekl. Jen nechci, abyste ji z okruhu podezřelých vyloučil. Taky ale nechci, abyste ji obvinil bez jakéhokoli důkazu. Pro její pověst tady by to byla hrozná rána a já jí nechci ublížit, pokud je nevinná.“
„Neriskujete příliš? Pokud máte podezření, řekněte mi, z čeho pramení a možná ji budu moct alespoň na čas zavřít jako podezřelou.“
„Ne, už jsem řekl. Pokud je nevinná, poslouží lépe na svobodě.“   

Parvati běžela na zámek, co jí síly stačily. Rychle na sebe navlékla své vojenské oblečení, chrániče i vestu. Brokovnici s sebou nechtěla do lesa tahat a tak se spokojila jen s pistolí. Ze zámku zamířila nikoli do vesnice, ale za Nicolasem. Zazvonila, ale nikdo neotevřel. Zkusila to ještě jednou a poté na dveře silně zabušila. Trvalo skoro pět minut, než zpoza dveří vykoukl její bývalý přítel. Vypadal unaveně a měl na sobě jen spodní prádlo.
„Proč mě budíš?“ zeptal se.
„Jsou dvě hodiny po poledni.“
„Už? Potřeboval jsem si trochu zdřímnout - měl jsem hroznou noc a to ranní setkání s tebou mi na náladě taky nepřidalo. Chceš něco?“
„Došlo k dalšímu úmrtí. Nemám moc času, tak dobře poslouchej – půjdu se Samuelem na místo, kde s velkou pravděpodobností dojde k vraždě. Jmenuje se to tam Stonering. Po tobě chci, abys zjistil, kde to je a navečer tam zašel a…“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš. Prostě sem pak přijď a pověz mi, kde to je, nebo mě tam rovnou zaveď.“
„Nemůžu, protože Samuel na mě bude dávat pozor. Podezřívá mě z těch vražd.“
„A oprávněně?“
„Musím ti na to odpovídat?“
„Chmm, takže co po mě vlastně chceš?“
„Poslouchej dobře…“

Samuel nervózně přešlapoval před Harryho hospodou a čekal na Parvati. Colliere už odešel a tak byl sám. Měl čas si vše srovnat v hlavě, ale výsledek, k jakému dospěl, ho vůbec netěšil. Co nevidět bude hluboko v lese jen s Parvati a on měl strach, že má v plánu mu ublížit. Zvažoval možnost, že ji odmítne ke Stonering doprovodit, jenže nebyl schopen vymyslet ani jediný uvěřitelný důvod. Bylo logické, že chce vidět místo, kde zřejmě brzy skončí životní pouť dalšího člověka, tentokrát možná dokonce dítěte. Když se Parvati objevila na druhé straně mostu, Samuel zabědoval. Přiběhla k němu a on na ni nepozoroval žádné větší známky únavy. Na to, že běžela do kopce k zámku a poté ještě zpátky se zdála být plná energie. Napadlo ho, kolik by musela naběhat, aby se zcela vyčerpala.
„Můžeme vyrazit, Samueli?“ zeptala se ho.
„Jistě. Pojďte za mnou.“ Cesta byla pro Parvati zdlouhavá. Neměla vůbec náladu na to, aby si cestu starým temným lesem mohla užívat. Pokud od vesnice ke Stonering kdysi vedly nějaké stezky, byly už dávno zarostlé travou a změněné k nepoznání. Docela Samuela obdivovala, že ví, kudy má jít. Ona sama by se tu patrně již dávno ztratila. Cestu si však snažila vštípit do hlavy a tak pátrala po orientačních bodech, jež by jí později mohly pomoci. Někdy to byl zvláštně tvarovaný kámen, jindy padlý strom nebo mýtina. Když konečně dorazili ke Stonering, Parvati místo překvapilo mrtvolnou atmosférou. Les nebyl zrovna živý, ale tu a tam se alespoň ozval zpěv ptáků. Tady bylo však mrtvo a jediné, co dokázalo nekonečné ticho alespoň zčásti narušit, byla stará zvonkohra z kovových plíšků, jež visela na větvi stromu. Obdélníkový kámen, který kdysi představoval oltář, byl prasklý a pod ním zel otvor do podzemí. To zaujalo Parvati nejvíce.
„Co je tam dole?“
„Jeskyně s propastí a za ní podivný, do skály vytesaný kruh. Kdysi sloužil jako modla pro druidy, jež tu prováděli své rituály,“ zalhal Samuel, neboť mluvit o portálu vedoucím na Bránu Pekel rozhodně nechtěl. „Ke třetí vraždě došlo právě tady na tom oltáři. Malý klučina Victor Valley tady zemřel.“
„Podivné místo, to vám tedy řeknu. Skoro bych si přála odsud vypadnout, ale to napřed musíme vyřešit jednu záležitost.“ Parvati si sundala košili a odložila pistoli i nůž.
„Já… nerozumím,“ řekl Samuel.
„Chcete na mě hodit ty vraždy! Snažíte se mi ublížit a to podlým způsobem! Já… jsem tohle nečekala a strašně mě to mrzí, ale stalo se. Nechovejte se ale jako zbabělec a neubližujte mi po psychické stránce. To si vážně myslíte, že se přiznám k něčemu, co jsem neudělala a že skončím ve vězení?! Já chápu, že vám vadí smrt Sheily a i mě to mrzí. Moc mě to mrzí, Samueli, ale proč mě z toho viníte? Já… dělala jsem, co se dalo nebo… nebo snad ne? Sám jste měl za to, že přes den k ničemu nedojde a já tomu věřila! No nic – vyřešíme to jako muž s… s ženou a nemyslete si, že je to vůči mě nefér. Já se mužům vyrovnám.“
„Já se s vámi ale nechci prát, Parvati. Neskončilo by to dobře a navíc byste mě odsud pak zřejmě musela odnést.“
„To by nebyl problém. Mám raději, když se věci řeší na rovinu. Podvody nenávidím.“
„Zopakuji, co jsem už řekl – nechci se s vámi prát. Pokud vás to uklidní, řeknu to jinak – vzdávám se.“ Parvati si smutně povzdechla a usedla na kus kamene z oltáře. Samuel se posadil na ten druhý. „Nechci vám ublížit, Parvati, ale jsem zoufalý, rozumíte mi? Dějí se věci, o kterých mám pocit, že je v mých silách je zastavit, ale nedokážu to. Podezíral jsem vás z vražd a to od chvíle, kdy jsem si všiml mokrého oblečení.“
„Myslel jste, že jsem Sheilu topila v jezírku a tak se namočila… Jenže, jak už jsem řekla – na vině je pitomá nehoda v koupelně. Chtěla jsem se opláchnout, ale netekla teplá voda, tak jsem zkusila sprchu a namočila se.“
„Asi ano… zkuste mě pochopit Parvati – až moc věcí ukazovalo na vás. První den jste přišla na zámek a tvrdila, že je tu nebezpečno a že by tu zase mohl začít řádit vrah. Ten den, co zemřel Zak, jste vstala dost pozdě a mě napadlo, zda jste byla přes noc skutečně na zámku. K tomu Collierův názor, že by mohlo jít o věřícího a vy jste přece naznačovala, že věříte v Boha. Hmm, prostě jsem si myslel, že mě ten trik s věštbou pomůže zjistit víc. Myslel jsem, že na vaší reakci poznám, zda jste ten vrah anebo ne.“
„Chápu to a… už se na vás nezlobím. Je toho na vás teď moc.“
„Vědomí, že zítra zemře někdo další a vy nevíte kdo a kdy… je to strašné. Policie nic nedělá, ostatně jako vždycky, a já mám pocit, že ti lidé, co umírají, že mám na rukou jejich krev.“
„Pomůžu vám tu bestii najít, Samueli. Dopadneme ho a předáme spravedlnosti.“
„Pro zrůdu, která utopí nevinnou holku, je jen jeden spravedlivý trest.“
„Pak toho muže zabijeme.“
„Jak víte, že je to muž?“
„Je to pravděpodobné. Ženy většinou nemají žaludek na násilné vraždění.“
„Vy jste voják a počítám, že jen tak něco s vámi nehne.“
„Zabít někoho v boji nebo ho zavraždit je velký rozdíl. Nicméně máte pravdu – viděla jsem dost ošklivého a jsem na to zvyklá. Viděla jsem, jak mina utrhla mému spolubojovníkovi nohy, jak jinému muži vybuchl granát v ruce nebo jak to vypadá, když se kulometem postřílí dvacetičlenná skupina vojáků. Všude je krev, kusy těl a mezi nimi tu a tam umírající s děsivými zraněními.“
„Na to, co bude následovat, musí mít člověk nervy z ocele. Jak to tak poslouchám, vy je takové máte.“
„Jak kdy a jak na co. V akci nemůžete selhat, obzvlášť když na vás zaleží životy jiných.“
„Nicolas Krüger je taktéž voják, že? Co myslíte, byl by schopen vraždit?“
„To vám vážně nepovím.“
„Znáte ho dlouhé měsíce…“
„Ano, ale nemůžu vědět, jestli by byl ochoten vraždit. Myslím si ale, že ne. Totiž, proč by to dělal?“
„Nemám zdání. Snad kdyby mi chce ublížit, ale proč tímhle způsobem? Proč kvůli tomu vraždit nevinné? Hmm, proč jste vlastně přišli na Black Mirror? Proč zrovna sem na venkov?“
„Nicolas chtěl vypadnout z města a vlastně z celé Namibie. Není tam bezpečno. Nevím, jak sledujete politickou situaci v Africe, ale v Zairu to dost vře. Je to od nás sice daleko, ale pokud by mělo dojít k pořádné válce, dá se očekávat, že se to dotkne i nás. Nicolas se o mě zkrátka bojí a pak - služba v armádě vztahu zrovna neprospěje. Jenže jak se ukázalo, náš vztah se rozpadal a Nicolasova upřímnost jen dokonala dílo zkázy. Nicméně je dobře, že mi to řekl a že konečně vím, na čem jsem.“
„A nemáte v plánu se vrátit, když váš vztah… nevyšel? Nemáte v Namibii rodinu nebo přátelé?“
„Ne, já… nemám nikoho. Jsem sirotek, to proto jsem šla do armády.“
„Rozumím. Něco jako náhradní rodina.“ Parvati nechtěla Samuelovi ani náznakem povědět, proč zůstává na Black Mirror. Nechtěla, aby měl podezření, ale došlo jí, že zapřít svého otce možná nebyl nejlepší nápad. Na druhou stranu se tak pro Samuela může jevit opuštěná a bezmocná, což jí možná pomůže se s ním více sblížit a o to velice stála. „Ještě jsem vám to neřekl Parvati, ale dnes k nám na zámek nejspíše přijde Harryho syn Ephram.“
„Chápu, bojíte se, že to on bude další obětí.“
„Je to možné. Pojďte na zámek. Z tohohle místa mám špatný pocit.“ Parvati byla ráda, že si se Samuelem vše vyříkali a i on byl mnohem klidnější. Už Parvati za vraha nepovažoval a doufal, že se neplete.

U zámku před hlavní branou postával Harry. Samuel zprvu myslel, že přivádí Ephrama, ale ten tu nikde nebyl.
„Zdravím, Harry. Čekáte na mě?“
„Přesně tak, pane Gordone. Chtěl jsem vám jen říct, že mě mrzí, co se stalo Sheile. Je mi jí líto a chápu, že naše dohoda tím padá.“
„Ne tak to vůbec není. Chci, aby sem Ephram přišel a zůstal tu s Parvati alespoň přes noc.“
„Vy chcete?!“ podivil se Harry. „Nezlobte se na mě, pane, ale já tomu vůbec nerozumím. Proč tak lpíte na tom, aby tu Ephram byl?“
„Harry… opravdu bych byl raději, kdybyste mě bez otázek poslechl. Nicméně chápu, že se o kluka bojíte a nakonec máte právo vědět, co se zde děje. Jen na vás musím apelovat, abyste si to nechal pro sebe. Už takhle o tom ví moc lidí. Jde o to, že Zak i Sheila byli pravděpodobně zavražděni.“
„Prosím?“ podivil se Harry.
„Slyšíte dobře. Ephram může být další na řadě, ale přísahám vám – já jsem v tom nevině. Když se nad tím vším zamyslíte, myslím, že pochopíte sám, proč se bojím právě o Ephrama. Chápu to, že nechcete Ephrama pouštět sem, ale dovolte alespoň tady Parvati, aby zůstala s ním.“
„Ano,“ řekla Parvati. „Já ho ochráním. Udělám pro to všechno.“
„Já… já to nechápu,“ řekl Harry.
„To nejste sám,“ dodal Samuel. „Takže jak se rozhodnete?“
„Upřímně, pane, nerad bych kluka nechával v přítomnosti kohokoli z vás dvou, bez urážky. Na druhou stranu bych ale potom nepřežil, kdybyste měl pravdu a můj kluk nedej bože… raději to ani nechci vyslovovat. Pošlu ho k vám na zámek, přeci jen k vám chová větší respekt, takže vás poslechne. Prosím vás ale, abyste ho neděsil. Já vím, že už je velký, ale když mu povíte, co jste řekl mě…“
„Nemusíte mít obavy. Pojmu to jako… no jako takový výlet.“
„Dobře. Vrátím se do hospody a hned ho pošlu sem. Taky raději varuju všechny rodiny s dětmi, co tu žijí. Něco si vymyslím, abych jim nemusel říct pravdu. I když… sám si nejsem jistý, co je vlastně pravda.“ Harry odešel se sklopenou hlavou a Samuel tak mohl promluvit k Parvati.
„Postarejte se o toho chlapce a za žádnou cenu ho nespouštějte z očí.“
„Pokusím se. Jen… nikdy jsem s dětmi nejednala. Já nevím, co mu mám říkat. Co dělat a tak…“
„To je jedno. Ephrama fascinuje Kasumi a vy pro něj zřejmě taky budete zajímavá. Něco mu povyprávějte a bude to dobré. Nechcete si jít ještě na pár hodin zdřímnout, ať jste na noc čilá?“
„Dobrý nápad. Půjdu do pokoje.“

Parvati se probudila až k večeru. Překvapilo ji, že spala tak dlouho, ale zase se cítila odpočatá a připravená být vzhůru klidně celou noc. Sešla dolů do jídelny, kde právě večeřel Samuel s Ephramem.
„Dobrý večer, Parvati,“ pozdravil Ephram.
„Ahoj. Půjdu si vzít něco k jídlu.“
„Edward vám už uvařil,“ řekl Samuel. „Ohřejte si to na plotně.“ Parvati poslechla a brzy se do jídelny vrátila s talířem rybího filé. Usedla naproti Samuelovi a dala se do jídla, přičemž se snažila nevěnovat přílišnou pozornost čemukoli jinému. Pistole, kterou odložila na vedlejší židli, však Ephramovi neunikla.
„Vy…“ řekl a zarazil se.
„To je v pořádku, Ephrame. Zaručil jsem se tvému tátovi, že budeš v bezpečí a někdy je třeba se trochu pojistit, aby bylo možné bezpečí zajistit. Říkal jsem ti, co tady na zámku Parvati dělá.“
„Hlídá vás.“
„Přesně a to samé bude dělat i v tvém případě. Myslím, že nejlepší bude, když se vyspíš v Parvatině pokoji. Bude tam s tebou a budete si moct povídat. Určitě si máte co říct.“
„No… já nevím, pane. Parvati má určitě důležitější věci na práci.“
„Nic teď není důležité tak jako ty,“ řekla Parvati. Do jídelny přišel Mark. Měl na sobě bundu i svoji čepici.
„Jdu vám oznámit, pane Gordone, že mám v plánu…“ Samuel bouchnul pěstí do stolu. Vstal a postavil se Markovi tváří v tvář.
„…jít do knihovny. Uhádl jsem?!“
„Ano. Říkám vám to proto, abych pak zase nedostal výprask.“
„Jenže já vás dnes v noci nikam nepustím.“
„Mám po práci. Můžu si jít, kam se mi zlíbí a… tenhle tón si odpusťte, pane.“
„Co v té knihovně děláte? Nevím o tom, že byste byl na knihy.“
„Soukromá záležitost, do které vám nic není, bez urážky.“
Do jídelny vstoupil také Edward. „Pane, uzamknul jsem všechny vchody.“
„Dobře. Všechny klíče, které jsou k venkovním dveřím, zaneste do mého pokoje, ale nejprve zaveďte Ephrama nahoru do Parvatina pokoje.“
„Ano, pane. Tak pojď Ephrame, ukážu ti, kde budeš spát.“
„Parvati půjde taky?“ zeptal se chlapec.
„Až to tu vyřídíme, přijde!“ odvětil Samuel. Počkal, dokud Edward s Ephramem neodešli a poté se vrátil k hovoru s Markem. „Vaše klíče mi teď hned dáte.“
„Nemůžete mě tady držet násilím,“ rozčílil se Mark.
„Parvati,“ řekl Samuel a ohlédnul se na svoji bodyguardku. Ta přistoupila blíže k Markovi. „Nebudu nečině přihlížet, jak lidé umírají, Marku,“ řekl Samuel.
„Ale já s tím nemám nic společného!“
„Možná, jenomže já potřebuji jistotu a tu nemám. Zatím věřím jen tomu, že do knihovny chodíte, abyste měl alibi. Tu noc, co zemřel Zak, jste tam byl. Byl jste tam i noc poté a…“
„…a také předtím. Chodím tam už déle než týden.“
„Ano, ale to neznamená, že nemůžete být vrah. Tyhle vraždy byly plánované dopředu, to vám snad musí být jasné. Z mého pohledu jste zkrátka podezřelý a ne málo.“
„To se mi snad zdá. Proč myslíte, že zrovna já?“
„Proč ne?“
„Co třeba ona?“ ukázal Mark na Parvati. „Přistěhovala se sem krátce před těmi vraždami. Je nebezpečná a velice silná, tak proč ne ona?“
„Protože jí věřím.“
„Na základě čeho?“
„Tohle nemá cenu. Ty klíče a to hned!“
„S tím nepočítejte.“
„Parvati…“ Parvati chytila Marka za ruku a zkroutila mu ji za zády. Zařval bolestí.
„Nezlobte se na mě Marku, ale je to to nejlepší, co můžeme udělat.“
„Parvati,“ řekl Samuel, „vemte mu ty klíče a zamkněte ho ve spíži. Ty klíče mají cedulky, takže poznáte, který kam patří.“ Parvati odvlekla Marka, který se musel hodně přemáhat, aby Samuela nečastoval vulgarismy.
Když se Parvati vrátila do jídelny, ihned se Samuela zeptala: „Myslíte, že to byl dobrý nápad? Co když je nevinný?“
„A co když ne? Nechci, aby někdo další umřel. Vraťte se do pokoje a hlídejte.“ Parvati poslechla a vyrazila z jídelny.
„Parvati…“ zarazil jí ještě Samuel.
„Ano?“
„Nedovolte, aby tomu chlapci bylo ublíženo, jinak… jste tady skončila.“

Když Parvati přišla do svého pokoje, Ephram už ležel na posteli, ale nespal. Parvati tak jako minulou noc nechala dveře pootevřené a usedla na židli.
„Prý nebude vadit, že vám ležím v posteli,“ řekl Ephram.
„Pravda. Já budu přes noc vzhůru.“
„Ale proč?“
„Protože je to má práce. Starám se o to, aby tu všichni byli v bezpečí.“
„Takže spíte přes den? To musí být těžký.“
„Člověk si zvykne.“
„Prý jste tu zmlátila hodně lidí.“
„Chtěli mi ubližovat.“
„Je dobře, že si nenecháte nic líbit, ale Franka jste mohla víc šetřit. Pořád má po tom výprasku bolesti. Ale je dobře, že jste vyřídila Joa. Nemám ho rád. Nechtěla byste ho zabít?“
„Zabít? Teda… nečekala bych, že to řekneš.“
„Zlí lidé si nezaslouží být naživu. Matt byl taky hodně zlý. Kradl a ubližoval ostatním. Kasumi ho zabila a tak je zaručené, že už nikomu neublíží. Taky zabila ty, co ublížili panu Adrianovi. Kasumi je dobrý člověk a i když ji moc neznám, tak vím, že všem hodně pomohla, přestože si to mnozí nechtějí připustit. Mohla byste být jako ona. Nechtěla byste teda Joa a Ridleyho zabít?“
„Tohle nejde jen tak. Smrt je definitivní řešení, jenže člověk se může změnit. Krom toho, platí tu zákony a já nechci skončit ve vězení.“
„Hmm, chápu to – ne každý má kuráž jako Kasumi. Jsem moc rád, že tu byla a doufám, že se vrátí. Pokud by totiž někdo z těch dvou Kasumi napadl, tak skončí co nevidět na Warmhill.“
„Jak to všechno víš? Říkal jsi, že ji moc neznáš.“
„Vlastně jsem ji viděl jen dvakrát, ale Terry a Mark s ní půl roku bydleli a tak hodně zažili a mohli to vyprávět.“
„Jo… asi se někdy Terryho přeptám, co o Kasumi ví.  Teď už bys měl raději spát, a jestli chceš, mohla bych zkusit něco zazpívat. Jednu písničku, co zpívala maminka, než umřela.

Tam v dálce kdesi za řekou,
kam sluneční svit s ránem padne.
Na severu, kde písek prahne,
já hledám svůj domov marně,
neboť poušť není mojí Afrikou.

Obracím se na západ, kde temné lesy jsou,
a pokouším se vydobýt své místo na slunci.
Hadí oči prozradí mi, že tady nejsem u moci
a tak chci-li přežít, já musím utéci,
neboť džungle není mojí Afrikou.

Krásné hory východu uchvacují nádherou.
Já po úbočích stoupám až do výšek.
Žel Bohu – nejsem pták a bez křídel je vztek,
to, co žene duši mou rázem dolů zpět,
neboť hory nejsou mojí Afrikou.

Nezbývá než hledat můj domov na jihu,
kde země bohatá je a šitá mě na míru.
Tady snadno rozvinu svou pravou lásku k Bohu,
dům svůj si postavím a šťastně žít si budu,
to v Namibii mám svoji Afriku!
    

Byly dvě hodiny po půlnoci, když Parvati zaslechla podivný zvuk, znějící jako prasknutí suchého dřeva. Se svojí brokovnicí v ruce a pistolí u pasu vyšla tiše na chodbu. Všude v zámku byla tma, ale měsíční svit ji dokázal skrze balkonové dveře alespoň trochu rozehnat. Rozhlédla se okolo, ale neviděla ani neslyšela nic podezřelého. Naklonila se přes zábradlí, ale v hlavní hale taktéž nic nenalezla. Otevřela dveře na balkon a vyšla ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Během okamžiku ji došlo, že něco není v pořádku – byl zde cítit nepříjemný zápach cigaretového kouře. V mžiku se otočila k balkonovým dveřím, ale to už na ni mířily pistole dvou černě oděných mužů s kuklami na hlavě. Ještě před chvíli byli skryti v rohu balkonu u zdi a Parvati si jich tak v té tmě nevšimla.
„Pracky nahoru,“ řekl jeden z mužů. „A tu brokovnici můžeš zahodit. Ještě by se mohlo někomu něco stát.“ Parvati poslechla a pomalu se shýbla, aby brokovnici položila na zem. Uvědomovala si, jak hrozivou chybu udělala, ale byla rozhodnuta ji zkusit napravit. Zatímco pokládala brokovnici, druhou rukou se pomalu přibližovala k pistoli, jež měla zastrčenou u pasu. V okamžiku Parvati vytasila pistoli, odjistila ji a přesnou ranou zasáhla jednoho z mužů do hlavy. Druhý však zareagoval nečekaně rychle. Ozvala se rána a pak další a další. Parvati se zapotácela a z rukou jí vypadla pistole. Ucítila bodavou bolest na hrudi. Narazila zády na hrazení balkonu a po dalším výstřelu přes něj přepadla.
„Do hajzlu!“ zakřičel zakuklenec, když si ověřil, že jeho společník je mrtvý. Na chodbě se rozsvítilo a muž vběhl dovnitř. Před Parvatiným pokojem stál Samuel s revolverem v ruce. Oba muži na sebe mířili svými zbraněmi.
„Kde je Parvati?“ zeptal se Samuel.
„Už to má za sebou a ty budeš mít taky, pokud to nezahodíš.“
„Kdo jsi?“
„To není ta správná otázka. Spíš by tě mělo zajímat, proč tu jsem.“
„To já vím - chceš toho chlapce.“ Na chodbu přispěchal také Edward a z Parvatina pokoje vyšel Ephram. Samuel si toho všiml. „Běž zpátky a zamkni se.“ Ephram poslechl bez řečí, ostatně už teď se bál jako snad nikdy. Samuel cítil, jak se mu čím dál tím víc potí čelo. Byl nervózní a ruka se mu třásla.
„Edwarde,“ řekl neznámý muž, „přines mi sem toho malého spratka.“
„Cože?!“ vykřikl Samuel, který pochopil, o co tu jde.
„Mě zajímá tvůj syn, pitomče.“ Samuelovi vzplály oči zlostí a byl ochoten vystřelit, ať se stane cokoli. Než však stihl zmáčknout spoušť, ozvala se rána. Jeho ruka najednou jakoby zchromla. Revolver z ní vypadl na podlahu a Samuel se instinktivně chytil za ránu na hrudi. Klesl na kolena a poté spadl na bok. Edward okamžitě přiskočil ke svému pánovi a pokoušel se mu pomoct. Vůbec si nevšiml černě oděného muže, který ho udeřil pažbou pistole a tak ho omráčil. Muž neměl zase takový problém najít Samuelův pokoj, neboť se v něm svítilo. Vzal odsud brečícího Desmonda. Cestou zpět mu neuniklo, že se Samuel opět zvedá ze země. Snažil se zadržet krev, tekoucí z břicha, ale moc platné to nebylo. Muž dítě odložil a chytil zvedajícího se Samuela za košili.
„Pozdravuj v Pekle, parchante!“ řekl a rozeběhl se proti zábradlí, kam Samuela strčil. Pod jeho vahou dřevěné zábradlí prasklo a Samuel se zřítil na zem. Muž se chvíli kochal pohledem na jeho bezvládné tělo a poté popadl Desmonda, Parvatinu brokovnici a odešel stejnou cestou, jakou sem přišel – přes žebřík opřený o balkon. Při slézání si musel dávat pozor, neboť jedna příčka se zlomila, už když vylézal nahoru. Nakonec však stanul na pevné zemi.

Parvati otevřela oči. Bolela ji záda, hlava a cítila, že má pohmožděný hrudník. Nicméně nebyla na tom zase tak špatně. Mohla děkovat Bohu, že si vzala neprůstřelnou vestu, která jí zachránila život. Muž ji sledoval s nemalým údivem. Nic však neřekl. Desmondův pláč donutil Parvati zpozornět. I přesto ale byla po pádu, během kterého se udeřila do hlavy malátná, a zvedala se velmi pomalu. Muž ji nic takového ovšem dopřát nechtěl. Napřáhl se brokovnicí a udeřil Parvati zezadu do hlavy, čímž ji přivedl do bezvědomí.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.06.2013, 16:13:32 Odpovědět 
   Zdravím.

Intriky a lhaní... Nakonec i hlídání dítěte se proměnilo v boj o holé přežití. Konec této části se proměnil v "akční řežbu", nebudu spekulovat, jak všechny události dopadnou a počkám si na pokračování... Určitě to bude zajímavé, protože i další čtenáře bude zajímat, kdo že měl zájem na únosu Samuelova syna! Tu a tam by se našla práce šotků, avšak méně než prstů na jedné ruce... V textu se lehce ztratí a po pravdě, kdybych je chtěl najít, dalo by mi to krapet práce!

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Cesta
Alegria
Můj milý
Nemesis
Lásku od tebe
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr