|

|
:: Na SASPI.cz je právě 39764 příspěvků, 5832 autorů a 393168 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
:: Temné svitky - Prolog ::
První část, prolog nebo úvod chcete-li knihy, kterou bych chtěl někdy dopsat. Jedná se o fantasy, ale ne takové to klasické, nýbrž hodně explicitní. Doufám, že se to bude líbit a nedostanu důvod nepokračovat. |
|
|
|
Nad malou vesnicí jménem Calv se tyčilo dnes až neobvykle modré nebe a prozpěvovali si ptáci. Bylo, po dlouhé a kruté zimě, jedno z prvních jarních odpolední. Lidé už začínali sázet první "kultivované" rostliny a vzpamatovávali se z ledové zimy. Na večer se také chystala slavnost oslavující příchod jara, nebo-li Proljeće, všude bylo tedy plno ruchu, jak všichni zaobstarávali potřebné věci. Součástí bylo i obětování nejlepšího kusu dobytka ze stáda každého farmáře, což byly v tomto případě dva, bohyni země a plodnosti Nasud. Oběť spočívala v tom, že se nejdříve dobytek podřízl, následně se jeho hlava spálila a jeho popel se rozsypal po celé zemi, aby byla dobrá úroda. Zbytek se snědl. V tento den se tedy krom příprav na slavnost nic nemuselo dělat a tudíž po celé vesnici a přilehlých loukách pobíhala hrající si a pokřikující dětí, kterých v Calvu bylo poměrně dost. Dospělí měli ale plné ruce práce s přípravou a tímpádem měli až do večera o práci postaráno.
Konečně, po několika hodinách práce a příprav, přišla tma a mohlo se začít. Oheň hořel a dobytek, dvě jalovice, byl už připravený. Celá vesnice už byla srocená v malém davu kolem ohně a čekala na řeč kněze pocházejícího z nedalekého Nasudinho kláštera, který byl nedílnou součástí této slavnosti.
,,Drazí obyvatelé Calvu," pronesl kněz silným hlasem a všechen hovor, který mezi přítomnými probíhal, naráz ustal.
,,Sešli jsme se tu, této drahé a velctěné noci, abychom vzdali hold a úctu Nasud, bohyni země a plodnosti. Musíme společně pr..." Náhle však přestal mluvit a trochu se prohnul dopředu, jakoby chtěl zvracet. Malý dav trochu zašuměl překvapením a údivem. Pak se ale kněz opět napřímil a pokračoval
,,Musíme společ..." Najednou se opět zasekl a předklonil se. Pak najednou spadl na zem. Několik lidí vykřiklo a rozeběhlo se k místu, kde kněz před malým okamžikem stál a promlouval k vesnici, nyní však ležel bez známek jakéhokoliv života. Někdo donesl kýbl s vodou a vychrstl ho na něj, ale nic se nestalo. Matky raději odváděli své děti do příbytků, sami se ale vrátili co nejrychleji zase zpět, kdyby byla potřeba nějaká pomoc. Nevypadalo to však, že by se kněz chtěl znovu probrat a postavit. Ve vesnici nebyl žádný felčar, jen babka bylinkářka, ta ale byla mimo vesnici v lese, takže nikdo pořádně nevěděl co dělat.
,,Ach bože, nemám ráda tyhle slavnosti, taková ztráta času kvůli ničemu." Zamumlala si Bergrid při pohledu na vzdálený oheň ve vesnici. Vytratila se odtamtud, aby měla na chvíli klid, nikdo jí nerušil a také proto, aby doplnila své postupně se zmenšující zásoby různých bylin. Nevěřila v žádné z bohů, které uctívala celá vesnice, dávala to ale najevo jen tehdy, když nikdo nebyl v doslechu ani v dohledu. Přeci jenom byla ve vesnici poměrně vážená a nechtěla si to ničím pokazit. Zrovna utrhla jednu bylinu, když v tom zaslechla nějaký zvuk z temné hlouby lesa. Otočila se tím směrem, ale jediné co viděla, byli obrysy stromů a tma. Někde v dáli zahoukala sova a jako odpověď jí přišel zase ten podivní zvuk. Jako když skřípou stovky zubů. Pak se ozvalo to zavrčení. Až do smrti na něj nikdy nezapomene. Až do smrti. Rychle se otočila směrem k vesnici a rozběhla se, jak jen jí to její stařecké nohy dovolili. Než však doběhla k posledním stromům zakopla a spadla. Ozvalo se zavrčení, temné a hluboké a když se převalila na záda, plná strachu, aby se podívala opět směrem do lesa, spatřila temný stín jen pár kroků od ní. Nyní si také uvědomila, že okolní teplota až nezvykle rychle klesla. Stvoření se pomalu vydalo k ní, ona však nebyla schopná se pohnout a pokusit se utéci. To už bylo stvoření nad ní. Jakoby odevšad na ní svítili malá očka, jakoby to mělo více hlav. Pak se jí něco dotklo břicha. Rozhodně to nebylo nic lidského a ani zvířecího. Náhle si vzpomněla na něco z knihy Demonica Abysum. Ale co to tu dělá, vždyť nic takového by už nemělo existovat. Zabořilo se jí to do břicha, vytrhávalo maso, vnitřnosti a nad stromy se ozval křik.
Ve vesnici si nikdo ničeho nevšiml. Žádného křiku, ani najednou objevivších se světel v lese. Všichni byly moc soustředění na kněze, než aby zaregistrovali něco dalšího. Dosavadní soustředěnost a trochu i zděšení se ještě prhloubili, když se najednou kněz začal zvedat. Nezvedal se ale nijak přirozeně, nýbrž jako by ho někdo nebo něco ovládalo. Asi jako loutka, stejně neživý a stejně zdřevěnělí. Když už byl úplně narovnaný, pohyb ustal. A pak se stala nejhrůzostrašnější věc jakou kdy vesničané zažili. Břicho kněze se rozevřelo, přičemž z něj vytekla jakási podivná hmota podobná krvi, jen mnohem tmavší, skoro černá. V otvoru však nebyly vidět vnitřnosti, byla tam jen černota. Z té tmy se najednou vynořil obličej. Celý zdeformovaný, pokřivený a se škaredým úsměvem, který předpovídal jen a jen zlo. Pak se ozval skřípavý hlas, kterému bylo sotva rozumět, o to větší měl však důraz.
,,Smrt nastala, není úniku!" Pak se obličej rozchechtal a podivně se šklebila i knězova tvář. Najednou se knězovo tělo začalo rozpadat. Padali z něj kusy masa, tekla krev a jeho obličej se pořád šklebil. Nakonec na zemi zůstala jen krvavá hromádka na jejímž vrcholu byl šklebící se obličej.
Nastala panika. Všichni křičeli a běželi do všech stran, jen aby byli pryč od toho hrůzného výjevu. Pak se do křiku lidí přidal tmný a nelidský řev. Světla z lesa už nebyla v lese, nýbrž kolem vesnice. Na náměstí najednou vběhli desítky dalších postav, ozbrojené podivnými meči a celé v černé zbroji. Začal masakr.
Ranní slunce ozářilo Calv. Dalo by se říci, že to bylo ráno, jako každé jiné, ne však v této vesnici. Na zdech domů, které neshořeli i na zemi bylo plno krve. Všude se váleli těla. Mrtvá těla. Na výrazech těch lidí bylo vidět, že před smrtí si toho protpěli opravdu hodně. Většině tělům něco chybělo. Ruce, nohy, hlavy nebo i menší části jako oči a kusy masa. Všemu vévodil kněz, který byl celý nabodnutý na kůl a byl stažený z kůže. Tedy až na hlavu, jeho tvář byla ušetřena. Furt se šklebil.
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
89.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
počet shlédnutí od publikace: 5 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|