obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu VIII ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 19.06.2013, 9:29  
 

Panství Rupeleux leželo na opačném konci Paříže než zámek Audrelay. Také se nenacházelo přímo ve městě, ale kousek za Paříží. Duboisovi se této oblasti raději vyhýbali, neměli zrovna rádi pána tohoto panství.
Rupeleux byl spíše menším zámkem, ale o to krásnějším. Kolem něj se rozprostírala jedna velká zahrada se spoustou keřů, několika stromy a našlo se zde i pár laviček. Před zámkem stála nádherná fontánka s vodotryskem. Celý pozemek byl chráněn mohutným plotem s bránou, před kterou neustále hlídkoval někdo ze sloužících panství Rupeleux.
Vévoda Nathan de Fabre, kterému tenhle zámek patřil, stál u okna ve svém pokoji a zamyšleně se díval ven. Nesledoval ani tak krajinu nebo okolí zámku, jako spíš o něčem přemýšlel. Kousek od něj, na jeho stole, se svíjel dopis. Zrovna dopis od člověka, kterého měl rád nejméně ze všech možných lidí! Ten Damien de Dubois mu musel psát pozvánku na ples! Uvažoval, co udělá. Vůbec se mu tam nechtělo, ale nemohl odmítnout. Odmítnutí by pro něj znamenalo prohru, a to nemohl připustit.
Nathan byl asi o deset let starší než Damien a bylo to na něm znát. Měl černé, místy prošedivělé vlasy, které mu spadaly na ramena. Na všechny okolo působil vždy jako chladný a bezcitný člověk. Neměl rád lidi, ale ze všeho nejvíc nenáviděl právě Duboisovy. Záviděl jim jejich společenské postavení i bohatství a moc, kterou měli. Už v minulosti se jejich rod tajně snažil zničit a získat panství Audrelay, ale marně. Jenže Nathan se nikdy nevzdává a pro dosažení svých cílů je ochoten udělat cokoliv.
Tenhle vévoda nemá žádné sourozence, ale přesto sám nežije. Vzal si na starost Eulaire de Petit, mladou šlechtičnu, která před patnácti lety přišla o rodinu i domov. Teď jí je dvacet osm let.
Eulaire si toho ze své minulosti mnoho nepamatuje. Bylo jí teprve třináct, když se stala ta hrozná událost. Celý její rod byl za jedinou noc vyvražděn. Eulaire je jediná, kdo to neštěstí přežil. Nikdo neví, proč jen ona zůstala naživu, ani proč někdo způsobil takovou tragédii. Eulaire se rozhodla, že jednou zjistí celou pravdu. Neměla většího cíle než vypátrat toho, kdo zabil její blízké. Žila už jen pro pomstu.
Moc dobře Eulaire věděla, jaký Nathan doopravdy je, ale i tak mu byla vděčná za to, že se jí tehdy ujal. Znala i vévodovu nenávist vůči Damienovi a jeho bratrům, proto Nathana z povzdálí sledovala a snažila se mu potajmu zabránit v jeho plánech, které chtěl podniknout, aby zničil Duboisovy. Dávala si dobrý pozor, aby ji Nathan z ničeho nepodezíral. Nesměl se dozvědět, že je Eulaire na straně bratrů Duboisových, ale hlavně nemohla dopustit, aby zjistil, že je tajně zamilovaná do Damiena. Chce jeho, Louise i Honorého chránit a je pro to ochotna udělat snad cokoliv.
Na rozdíl od Nathana se Eulaire s Duboisovými znala o dost lépe, protože jejich rod se hodně přátelil s Petitovými. Když byla Eulaire malá, často k Duboisovým chodila s rodiči, dokud se nestala ta událost. Poté, co začala žít u Nathana, se nesměla k panství Audrelay ani přiblížit. Výjimku tvořily akorát tyhle zvláštní události jako byl ples a další nezbytné akce, kterých se museli zúčastnit. Jinak bylo Nathanovi celkem jedno, co Eulaire dělá a kam chodí – nesledoval ji na každém kroku. Věřil, že se neodváží neuposlechnout jeho rozkazů. Ale Eulaire stejně čas od času zašla navštívit Duboisovy – samozřejmě tajně, aby na to Nathan nepřišel.
Když měla Eulaire trochu volného času, většinou jej trávila ve svém pokoji na panství Rupeleux. Často zamyšleně seděla u stolu a přemýšlela o různých věcech i o svém životě. V jednom rohu místnosti stála malá knihovnička s jejími oblíbenými knihami. Měla knihy velmi ráda, ale málokdy si četla. Pokud se opravdu nudila, tak vyšívala. Pomáhalo jí to zapomenout na všechny starosti. V prvním šuplíku svého stolu schovávala rodovou dýku se znakem Petitů, kterou si uchovávala jako vzpomínku, ale ještě nikdy ji na nic nepoužila.
Eulaire byla uzavřenější povahy a okolí pozorovala spíše jen z dálky. Zajímalo ji, co se kolem děje, ale nechtěla se do věcí zapojovat přímo. S lidmi se moc nevídala a kamarády žádné neměla a nepotřebovala je. Nikomu se s ničím ani nesvěřovala – byla odkázána jen sama na sebe. Možná by taková nebyla, kdyby se před patnácti lety nestala její rodině ta hrozná událost. Událost, která změnila Eulaire život.
Celý dnešní den strávila na Rupeleuxu. Nathan nikde namířeno neměl a ona také nikam jít nepotřebovala. Šla se jen tak projít do zahrady, což se stává jen málokdy. Někdy může přece přemýšlet i venku, nemusí jen sedět ve svém pokoji. Eulaire na sobě měla krásné zdobené šaty bledě modré barvy, které loni dostala od Nathana. Většinou chodívala v jednoduchých splývavých šatech, v nichž se cítí daleko pohodlněji. Ale když se účastní společenských událostí nebo zůstává na zámku, nosívá takovéto těžší a krásnější šaty. Ve svých černých vlnitých vlasech měla uvázanou modrou mašli, kterou si brávala jen výjimečně.
Eulaire obešla zámek a zastavila se u fontánky. Zírala do průzračně čisté vody, jako by se do ní chtěla ponořit. Trvalo jí notnou chvíli, než od fontánky mohla ze zamyšlení odtrhnout oči. Posadila se na její okraj a dívala se směrem k hlavní bráně. Byla tak ponořená do svých myšlenek, že ani nevnímala kroky, které doléhaly k jejím uším.
„Tak tady jsi,“ uslyšela jakýsi hlas jakoby z dálky. Postava, co právě přišla, musela obejít fontánku a postavit se přímo před Eulaire, aby si jí konečně všimla.
Eulaire de Petit se brzy vzpamatovala a vrátila se zpátky do reality. Před sebou uviděla Nathana. Zamrkala. „Co se děje?“ zeptala se. Většinou za ní Nathan jen tak nechodí, pokud něco nepotřebuje nebo jí nechce něco důležitého říct.
„Nejsi ráda, že mě vidíš?“ odpověděl otázkou, aniž by se aspoň trochu usmál.
Eulaire se v jeho přítomnosti necítila zrovna nejlépe, proto jeho společnost příliš nevyhledávala. „Jako vždy. Ale... o co teda jde?“
Nathan ji dlouho nenapínal. Zamával před ní jakousi listinou, kterou jí podal se slovy: „Dnes nám přišla pozvánka od Damiena de Duboise.“ Počkal, až si Eulaire dopis přečte.
„Přijmete jeho pozvání, pane vévodo?“ I když bydleli na jednom panství, Eulaire se nikdy nepřiměla Nathanovi tykat. Tak blízký jí zase nebyl a navíc z něj měla trochu strach, ačkoliv si to nechtěla přiznat.
„Samozřejmě. Nemohu přeci odmítnout něco takového.“ Věděl, že z toho pozvání bude Eulaire nadšená, ale i tak jí to říct musel. Všiml si té radosti, kterou mívala vždycky, když Duboisovy navštívili. Věděl moc dobře i tom, že se Eulaire s Damienem znali už jako malí.
Nathan si vzal zpátky Damienovu pozvánku a pomalu odkráčel zpět do zámku. Dnes nechtěl trávit čas venku v zahradě ani na procházce či projížďce.
Eulaire se dívala, jak odchází. Opravdu se zaradovala, že po tak dlouhé době opět oficiálně navštíví Duboisovy. Přála si zase vidět Damiena. Už to bylo víc jak měsíc, co za ním tajně zašla. Poslední dobou k tomu neměla moc příležitostí, nechtěla totiž, aby ji Nathan nebo někdo z jeho sloužících chytil. Bála se. Snažila se být opatrná jak jen to bylo možné.
Nehnutě seděla ještě notnou chvíli a uvažovala, co všechno přinesou další dny. Přemýšlela nad tím, co teď asi dělá Damien.

Až na samém okraji Paříže se rozkládal jiný zámek – zámek Moreau. Žila na něm Larissa de Moreau, šestadvacetiletá šlechtična. Byla jednou z nejkrásnějších žen v Paříži, nebo možná i v celé Francii. Měla krásné dlouhé blond vlasy a nosívala nejrůznější účesy, každý den jiný. Vždy chodila v těch nejdražších šatech – nebyla jen krásná, ale i bohatá. Nejeden člověk byl Larissou okouzlen. A ona to věděla, proto s lidmi dokázala dobře manipulovat. Využívala je jak jen mohla a bavilo ji to. Damien byl jedním z mála, koho okouzlit a ovládat nedokázala. On si na ni dával dobrý pozor, jelikož její povahu lehce prokoukl. Ale jeho bratr Louis její kráse podlehl snadno.
Larissa skoro nikdy nemluvila pravdu, lhala i o každé maličkosti. A i přesto byla hodně přesvědčivá, že jí mnoho lidí vždycky věřilo. Ani přetvářka jí nebyla cizí.
Larissa byla dobrým spojencem Nathana. Když bylo třeba, spolupracovali na čemkoli, k čemu potřebovali jeden druhého. Ale před veřejností se k sobě chovali, jako kdyby se neznali. Nepotřebovali, aby o tom někdo věděl.
Larissinou jedinou dobrou přítelkyní byla Karine de Girard, pětadvacetiletá šlechtična s blonďatými vlasy. Vlivná, ale nepříliš bohatá. Nežila na krásném zámku jako spousta jiných šlechticů, její rodina vlastnila jen malé panství na odlehlém místě, kousek na jih od Paříže.
I když Larissa s Karine vypadaly jako přítelkyně a k sobě se tak chovaly, tak se i přesto obě navzájem snažily využívat. Pokud jedna z nich mohla mít z něčeho užitek, neváhala tu druhou ke svému cíli využít nebo ji zradit. Ty dvě se znaly opravdu dobře, byly přítelkyněmi už více jak deset let. Poznaly se na jedné společenské události pořádané společným známým jejich rodin. Hned se spřátelili.
Teď na zámku Moreau žila Larissa sama jen se svým služebnictvem. Její matka zemřela před šesti lety na mor a otec krátce poté odcestoval do ciziny. Celé panství tehdy přenechal Larisse a od té doby o něm už neslyšela. Netušila, v jaké zemi se zrovna nachází, ani zda ještě žije nebo ne. Ale nevadilo jí to, Larissa byla ráda, že má zámek jenom pro sebe.
Karine de Girard měla o tři roky mladšího bratra, Nelsona. Ten byl zcela jiný než jeho sestra. Jak povahou, tak i vzhledem. Byl velmi vzdělaný, studoval lékařskou fakultu Pařížské univerzity a také hodně četl. S Karine moc dobře nevycházel díky svým rozdílným povahám. Doma býval většinou zavřený ve svém pokoji a věnoval se studiu. Nelson s Karine žili na panství spolu s oběma rodiči a jen s pár sloužícími.
„Karine! Máš tu návštěvu,“ oznamoval Nelson, černovlasý mladík, své sestře, když k ní vešel do pokoje.
Karine seděla u svého psacího stolu a něco psala. Nebyla zrovna nadšená z přítomnosti bratra, nerada jej viděla u sebe v pokoji, ale v těchto důležitých případech mu to dovolovala.
„Kdo je to?“ řekla nepřítomně, aniž by vůbec zvedla hlavu od své činnosti.
„Kdo by to tak mohl být? Za tebou nikdo jiný než tvá kamarádka Larissa nechodí,“ odsekl naštvaně Nelson.
„Zase Larissa? Dobrá, vyřiď jí, že hned přijdu.“ Nevypadalo to, jako kdyby ji chtěla Karine vidět. Co zase může chtít? pomyslela si.
Karine odložila psací potřeby a napřímila se. Uznala, že si teď potřebuje na chvíli odpočinout a Larissina přítomnost jí může přijít vhod. Vstala a pomalu se vydala ke dveřím. Sešla dolů po několika schodech, od kterých vedla ne moc dlouhá úzká chodba až ke vstupu na panství.
Larissa de Moreau již čekala před svým kočárem a netrpělivě vyhlížela svou přítelkyni. Když ji konečně spatřila, jak schází malé kamenné schodiště, rozhodla se jí jít naproti. Už z dálky na ni mávala a přibližovala se k ní.
„Nevyrušuji tě?“ hulákala Larissa jdoucí směrem ke Karine.
„Ne, ani ne.“
Obě šlechtičny obešly panství a sedly si na jednu z mála laviček v zahradě. Tam si sedaly vždycky, když si Larissa přišla ke Karine o něčem popovídat. V zahradě za panstvím měly klid a mohly nerušeně řešit jakékoliv věci.
Seděly a mlčely. Až po chvíli prolomila ticho Karine. „Potřebuješ zase nějakou radu? Nebo s něčím pomoci?“ Larissa za ní často chodívala, jen když něco chtěla. Ať už šlo o osobní problémy nebo se věci týkaly zcela jiných lidí – vždy se stavila za Karine, aby to s ní probrala.
„Ale ne, jen jsem tě chtěla vidět,“ ušklíbla se Larissa.
„Vážně? To jsem ráda,“ poznamenala Karine, i když věděla, že je to jen přetvářka. Nic jiného by od Larissy ani čekat nemohla.
„Přišla jsem si jen popovídat se svou oblíbenou přítelkyní.“
Nebo spíš jedinou, pomyslela si Karine, ale raději to nahlas neřekla.
„Přišla ti také pozvánka od Damiena de Duboise?“ pokračovala Larissa.
Aha, tak o tohle tu jde. Karine začala chápat, proč za ní Larissa dnes přijela. Nevěděla sice, co si o Damienovi doopravdy myslí, ale často o něm před Karine mluvila. Napřed si myslela, že Larissa Damiena nesnáší, ale časem si tím přestala být jistá. Znají se ti dva už z dřívějška? Nebo proč o něm tolikrát začne hovořit? Karine vždy napadalo plno otázek, ale neodvažovala se na to Larissy zeptat. „Ano, také mě pozval,“ odpověděla Karine.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 19.06.2013, 9:29:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Seznamování s dalšími postavami. Zřejmě Tvé "okouzlení" šlechtou a monarchistickou Francií (než přišla revoluce) je v příběhu znát (mohu-li to tak nazvat). Nebylo by ještě zajímavější, vidět určitý "rozpor" mezi životem šlechty a chudiny (třeba i sloužících). Nějak mi zde chybí "život" a každodenní ruch, který zakrývá určitá ležérnost a snobskost našich hrdinů (což nejspíš patří k tomu). Jaké starosti mohli mít šlechtici? Majetek? Lásky? Čest? Nechci také tvrdit, že je zde "všechno špatně", vždyť zde mají čtenáři možnost nahlédnout (byť jen velmi okrajově) do dlouholetého sporu (a nenávistí) mezi dvěma šlechtickými rody, včetně utajované lásky - či jen okouzlení (lži, intriky a podlosti, tiché války vedené spíše v diplomatické či ekonomické rovině a proti tomu láska a přátelství). To vše nejspíš patřilo k tehdejší době. Prestiž zřejmě patřila vždy těm nejsilnějším rodům (byť jen Paříže, co se příběhu týče). Uvidíme v dalším díle, třeba se se životem šlechty seznámíme více na plese (jako určitého reprezentačního setkání pařížské smetánky). Na šotky jsem příliš nekoukal, to horko je nesnesitelné, proklatě!

Ať se daří a múzám zdar!

P.S. Přeci jen: pozor na opakování slůvek a motivů (i názvů míst či rodu, určitě to půjde nějak "okecat"... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Petrohrad - Spe...
Rebekka
Kyvadlo I.
J.U. Ray
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr