obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Na sever - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 23.06.2013, 21:55  
15. kapitola
 

Ellad projel severní bránou vesnice, stále ještě se mračil a jeho špatná nálada se přenesla i na koně. Jinak pohodový vraník teď zmateně stříhal ušima a pohazoval nespokojeně hlavou.
„Jen klid, hošku,“ pohladil konejšivě valachovu dlouhou, zvlněnou hřívu mladík a snažil se o tom přesvědčit i sám sebe. Mířil domů na statek, aby matce i strýci pověděl vše, co se dozvěděl od Collina, protože ani jednomu z nich nebyl Viggův osud lhostejný. Zdržet se tam však nechtěl. Chystal se znovu sjezdit třeba celý Aranhor. Vždyť přece musela být nějaká stopa. Po Viggovi nebo po těch únoscích. Ze statku se proto vydal opět do Menerethu. Vedl Raula drobnými kamínky zpevněnou silnicí k Velkému brodu, a pak dál až k Aranhorskému hlavnímu městu, a cestou se na ztraceného Hraničáře vyptával všech, které potkal. Jejich odpovědi však byly – no, mladík by je mohl s klidem rozdělit do dvou pomyslných šuplíků. Buď o Viggovi vůbec neslyšeli a neviděli tedy ani jeho, ani žádný podezřelý vůz obklíčený neméně podezřelými cizinci, nebo o Viggovi sice slyšeli, ale jen proto, že se jich na něj už kdosi ptal.
Ellad to ale nevzdával. Dojel do Menerethu a i tam s umíněnou zarputilostí pátral po svém učiteli. Odpovědi však byly stále stejné. A tak mladý Hraničář opustil hlavní město. Vyrazil po silnici k Menerethskému přívozu a cestou se samozřejmě zase vyptával nebo přemýšlel, co dál. Porážku a marnost svého počínání si připustit nechtěl – zvlášť po tom výstupu s Collinem ne. Ta hádka ho mrzela, ale... Že by se už skutečně, skutečně nedalo nic dělat...?
Se smutným povzdechem se i s Raulem nalodil na starý dřevěný prám, nechal se krajně neochotným převozníkem převézt na druhou stranu řeky Menereth, krokem dojel až do Cirionu a stále bez úspěchu. Po Viggovi nenašel sebemenší stopu. Rozloučil se proto s tímhle nevelkým pohraničním městečkem a zamířil pro změnu do divočiny. Pomalu, po úzkých pěšinkách vyšlapaných většinou zvěří jel směrem k východu. Držel se hranice, pečlivě prozkoumával tuhle rozsáhlou lesnatou oblast své domoviny a kdykoliv narazil na nějaké lidi, ptal se na Vigga, na únosce i na vůz.
Počasí k němu bylo naštěstí přívětivější než odpovědi oslovených. Zatímco hledání stálo za starou bačkoru a nikam nevedlo, příroda se překonávala. Ve dne si mladý Hraničář užíval příjemně teplé sluneční paprsky a těšil se pohledem na barevnou, postupně opadávající nádheru listnáčů či tmavou zeleň smrků a borovic ostře vystupující z pozadí zlatavě modré, bezmračné oblohy. Rána, večery a noci sice už tak teplé nebyly, měly však také svůj půvab. Na sklíčeného mladíka hleděl z černého sametu jasného podzimního nebe bezpočet hvězd. I on se často podíval vzhůru a v duchu se těch malých, stříbrných teček ptal: Žije Viggo vůbec ještě...?


***


Druhý podzimní měsíc okten skončil a s ním odešlo i příjemně teplé počasí. Nebe teď bylo většinou zatažené, i když nepršelo, a slunce vykouklo z mraků jen málokdy. Ellad seděl na Raulovi, zkřehlé prsty se snažil co nejvíce skrývat v jeho husté hřívě a vedl ho pomalým krokem po úzké pěšince mezi všudypřítomnými stromy. Byl ztuhlý chladem a své okolí moc nevnímal. Únava z mnohatýdenního putování si na něm začala vybírat svou daň. Občas v sedle i na pár vteřin usnul a to pak snil o horké koupeli a příjemně vyhřátém lůžku. Možná krátce zdříml i tentokrát, protože si ani nevšiml, že porost náhle prořídl, po několika dalších krocích zmizel úplně a on se tak ocitl na okraji poměrně rozlehlé mýtiny. Překvapeně zastavil Raula a se zájmem si prohlížel čtyři bytelné obytné domy, nějaké ty hospodářské budovy, pár přístřešků, teď navečer už prázdné ohrady a samozřejmě pole.
Mladík hleděl na malou osadu a v mysli mu zasvítila jiskřička naděje. Že by se mu ten sen o teplé posteli splnil?
S trochu lepší náladou tedy pobídl vraníka zase vpřed a krokem se rozjel k těm domům. Sotva se však dostal na úroveň první ohrady, vrhla se na něj smečka zrzavočernobílých psů neurčité rasy. Štěkali, chňapali po nohou jemu i Raulovi a pletli se vraníkovi pod nohama. Do bezpečné vzdálenosti se stáhli až o dvacet kroků dál, když černému valachovi došla trpělivost a jednoho z nich nakopl. Ellad rozladěného koně zklidnil pohlazením a vedl ho přímo na malé prostranství mezi domy. Tam ho zastavil, přejel plácek rychlým, hodnotícím pohledem a postupně se tak podíval do tváří mužů, kteří opustili teplo svých příbytků, nyní stáli kousek od nich a v rukou drželi rozličné zbraně. Sekery, palice, kyje.
Nevypadají právě přátelsky, zhodnotil jejich vzhled jen tak pro sebe Ellad a už se chystal požádat o nocleh, když...
„Co tu chceš, tuláku?!“ nepustil ho ke slovu nejstarší z oněch mužů.
„Jo, odpověz nebo táhni!“ přidal se další a výhružně zamával svou velikou dvoubřitou sekerou.
„Nejsem váš nepřítel,“ pronesl mírně Ellad a na dotvrzení těch slov lehce pozvedl ruce. „Jsem prochladlý a po dlouhé cestě unavený Hraničář. Říkají mi Chodec. Chtěl jsem tu jen požádat o nocleh.“
„Hm, Hraničář. To ti vůbec nemusíme věřit, vandráku!“ ozval se znovu ten se sekerou a postoupil o dva kroky vpřed.
„Drž pysk, Becku!“ okřikl ho ihned ten nejstarší, a pak se obrátil zpátky k Elladovi. „Tak Hraničář? Hm... No dobrá. Tu herku si dej támhle do stodoly, a potom přijď do domu.“
S tím se otočil k Elladovi zády, vrátil se zpátky do tepla večeří provoněné kuchyně a rozcházet se postupně začali i jeho sousedé. Jako poslední zmizel ve svém domě sekerník Beck. Ellad seskočil z koně a krátkým třením dlaně o dlaň se pokusil alespoň trochu zahřát chladem zkřehlé prsty.
Do rána bude určitě mráz, pomyslel si a od úst se mu při výdechu vznesl do okolního vzduchu malý obláček páry. S vyhlídkou na nocleh pod střechou uchopil jen lehce ohřátými prsty Raulovy otěže, zavedl vraníka do označené stodoly, postaral se o něj a vrátil se zpět k domu. Před vstupem do dveří ještě zaklepal, pak otevřel, vešel dovnitř a zase zavřel.
Ocitl se v prostorné místnosti osvětlené několika svícemi a hlavně krbem, ze kterého sálalo příjemné teplo. U velkého stolu uprostřed seděli domácí – onen starší, vousatý muž, dva chlapci mladší než on, asi desetiletá dívenka a menší, baculatá žena s vlídným obličejem – a všichni se na něj dívali. Zvědavě a trochu i vyčkávavě. Mladík zdvořile pozdravil a natáhl ruce ke krbu.
„Můžeš zde přespat, Hraničáři. Ale musíš mi odevzdat své zbraně. Tolik ti zase nevěřím,“ řekl mu místo pozdravu pán domu a Ellad tak pochopil vyčkávání zračící se ve tvářích jeho nejbližších.
Čekají, co udělám. Odevzdám zbraně dobrovolně nebo se budu vzpírat...? Celé je to k smíchu. Kdybych se chtěl bránit nebo jim jakkoli ublížit, těžko by mě zadrželi. Venku ještě možná, ale tady?! Opravdu těžko. V místnosti plné dětí. Usmál se té úvaze i na hostitele, odstoupil od krbu, sundal z ramen luk a toulec se šípy a podal vše staršímu z chlapců. Potom vytasil meč a namířil jeho jílec na majitele domu.
Muž mu zbraň odebral a vyštěkl. „Ještě nůž.“
„Ten si ponechám,“ pronesl klidně, ale rozhodně Ellad. Muž se zamračil a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se neozvalo hlasité zaklepání.
Otec rodiny vztekle zaklel a poslal syna ke dveřím. Chlapec se vrátil za chvilku a ne sám. Přivedl hubeného, šedivého a mírně nahrbeného staříka s velmi mladýma, živýma očima.
„Dobrý večer,“ pozdravil neznámý, na odpověď nečekal a obrátil se přímo k Elladovi. „Ty prý jsi Hraničář, hochu?“
„Ano. To jsem,“ zopakoval už poněkolikáté udivený mladík.
„Jmenuji se Olmar,“ představil se neznámý a bez pobízení se posadil na chlapcem uvolněnou židli. „Mám pro tebe vzkaz, Hraničáři. Znáš muže jménem Viggo?“
Ellad sebou při zaslechnutí toho jména trhl a překvapením téměř otevřel ústa. Tak dlouho se na Vigga ptal, tak dlouho toužil zaslechnout něco takového a teď... Bez ptaní a hned vzkaz.
„Vy jste ho viděl, pane? Kdy? Kde?“ vysypal ze sebe rychlostí výborně střílícího lučištníka.
Stařík se usmál. „Vidím, že ho znáš, chlapče. Povím ti vše pěkně popořádku. Asi by ses na to měl posadit a moje dcera bude tak hodná a podá ti něco k zakousnutí.“
„Jistě. Omlouvám se,“ špitla zahanbeně malá baculka a odspěchala do jakéhosi kuchyňského koutku pro občerstvení – pár tenkých plátků uzeného a ještě teplý chléb.
„A ty si taky sedni, Gille, a už se nerozčiluj. Víš, že ti to nedělá dobře,“ dodal ještě Olmar na adresu hostitele a Ellad čekal další výbuch hněvu. Ale nedočkal se. Pán domu si bez odporu sedl na své místo a neřekl ani slovo. Jen mu pokynul, ať se posadí vedle něj, a mladík po chvilce váhání poslechl. Oba chlapci se přesunuli na podlahu ke krbu a Olmar mohl začít s vyprávěním. Ellad se chtěl všechno dozvědět co nejdřív.
Musel však ještě pár minut počkat – než jej paní domu obslouží a vrátí se zpátky na židli.
„Bylo to někdy v polovině léta,“ spustil konečně Olmar a k prasknutí napjatý Ellad hltal každé jeho slovo. „Toho dne jsem vyjel do lesa na dřevo a už ani sám nevím proč, vzdálil jsem se dost daleko tady od stavení. Kácel jsem, sekal a blížilo se poledne. Sedl jsem si tedy na pařez, dal se do jídla a právě, když jsem spolkl poslední sousto, vyběhl z houští nějaký muž. Strašlivě jsem se lekl, až jsem upustil lahvici s vodou. Ten neznámý se hnal přímo ke mně a já se bál, že mě chce snad zabít nebo okrást, ale on ze sebe jen hrozně rychle vysypal několik vět a běžel hned dál. Říkal, že se jmenuje Viggo a patří k Hraničářům, že ho pronásledují nějací Visorakové a chtějí ho odvést někam na sever a že se mám hodně rychle někam schovat, protože jsou mu v patách. Jeho slova jsem moc nechápal, ale poslechl jsem. A dobře jsem udělal. Skutečně ho honili. Bylo jich hodně, a tak se obávám, že ho i chytili.“
„Ano,“ potřásl Ellad smutně hlavou. „Skutečně ho chytili nebo ho dokonce zabili.“
„Ó, to si nemyslím,“ ozval se znovu Olmar. „Ten muž, Viggo, přece říkal, že ho chtějí odvést na sever. Mrtvého asi ne.“
V místnosti zavládlo po těch slovech hluboké ticho a Ellad nad tím chvíli přemýšlel. To dává smysl. Proč ho ale táhli na sever? A proč právě jeho?
Vyslovil obě otázky nahlas, ale Olmar jen zavrtěl hlavou. „To nevím, chlapče. Nic víc mi říci nestihl. Možná víc ani sám nevěděl.“
A znovu ticho.
„Ani nevíš, Olmare, cos pro mě teď udělal,“ přerušil ho po pár vteřinách Ellad. Ve tváři měl vepsánu radost, úlevu, vděčnost a naději a všechny tyhle pocity se jasně projevily i v jeho hlase. „Moc ti děkuji. Hledáme Vigga od léta a pořád nic. Byl to náš vůdce. Vůbec nevím, jak ti tohle kdy splatím.“
„Nechci nic, hochu,“ zasmál se pobaveně stařík. „Jen – jeď za ním, přiveď ho, a potom se tady zase zastavte. Ano?“
„To přesně udělám,“ přikývl slavnostně a odhodlaně Ellad a oči mu plály. „Jen je mi líto, že jsme to nevěděli dřív. Už by...“
„I mě to je líto, Hraničáři,“ navázal hbitě Olmar na jeho nedokončenou větu. „Nikdo z vašich tu však...“
„Nedávám ti to za vinu,“ pospíšil si ihned s ujištěním Ellad a myslel to upřímně. „Naopak. Jsem ti hluboce vděčný.“
Stařík chápavě potřásl hlavou a lehce se klepl oběma dlaněmi do kolen.
„Tak – vzkaz jsem vyřídil a můžu jít do hajan,“ řekl téměř vesele. Vstal a před odchodem ještě popřál dobrou noc a Elladovi hodně štěstí.
Sotva se za ním zavřely dveře, vstal ze své židle i pán domu, stoupl si přímo před mladíka a napřáhl k němu pravou ruku.
„Jsem Gill,“ představil se krátce a v hlase teď neměl ani stopu po hněvu. „Promiň mou počáteční nedůvěru, Chodče, i moje chování, ale tady na severu narazíme spíš na nějakého lotra než na Hraničáře. Vítej v mém domě, udělej si pohodlí a své zbraně si vezmi zpět.“
Ellad se také postavil a ještě za hostitelovy řeči stiskl nabídnutou pravici. Pak mávl rukou, jako že se nic nestalo, oba se zase posadili a mladý Hraničář se konečně pustil do přineseného pokrmu. Během Olmerova vyprávění byl příliš napjatý, než aby dokázal cokoli sníst. Teď si tedy ukusoval střídavě uzené a chléb a přitom usilovně přemýšlel. Plánoval co dál.
Musel na sever, o tom nebylo pochyb. Ale kam až? Kde bydlí ti Visorakové? V životě o nikom takovém neslyšel a také – blížila se zima. Tedy spíš už byla zima. To znamená mráz, sníh, ledový vítr... Dokáže cestovat v takovém počasí? A co matka a ostatní? Měl by jim dát nějak vědět, co objevil, případně kam odjel. Myšlenky a otázky mu vířily v hlavě jak první sněhové vločky za oknem, plynule navazovaly jedna na druhou a mladík nějak nevěděl, čím se má zabývat dřív. Polkl poslední sousto a unaveně zívl.
„Jistě se chceš před tou dlouhou cestou pořádně vyspat, Hraničáři,“ okomentoval to ihned s pochopením Gill. „Žena ti přinese nějaké přikrývky a ustlat si můžeš u krbu.“
S tím zahnal do postelí všechny tři děti, popřál dobrou noc a odešel do jedné ze dvou malých ložniček. Jeho žena skutečně přinesla pár starších přikrývek, odložila je u krbu a se slabým pokývnutím následovala manžela. Ellad v místnosti osaměl. Vstal od stolu, rozložil si přikrývky, trochu se odsvlékl, sfoukl svíčky a ulehl.
Stejně asi neusnu, pomyslel si, když přes sebe přetahoval svůj plášť. Pak zavřel oči a – téměř okamžitě usnul.


***


Ellad se vzbudil za svítání. Místnost, kde spal, se utápěla v šeru a v domě ještě všichni spali. Mladík se vymotal z přikrývek, rychle a zároveň tiše se oblékl a sbalil, pak na stůl položil stříbrňák za nocleh a nehlučně vyklouzl ven. Do zimy. Okamžitě ho roztřásl chlad, od úst mu při každém výdechu stoupala pára, a když spěchal ke stodole, zůstávaly za ním v tenké vrstvičce sněhu jasně patrné stopy.
A bude hůř, pomyslel si, otevřel dveře stodoly, vešel a z Raulova stání se ozvalo tlumené zaržání.
„I já tě zdravím, hošku,“ řekl tiše Ellad, pohladil vraníka po sametových nozdrách, podrbal ho na čele a stále stejně tiše pokračoval. „Musíme vyrazit. Čeká nás dlouhá a studená cesta.“
Domluvil, ještě jednou poplácal valacha po šíji a dal se do práce. Během deseti minut připravil koně k odjezdu a vyvedl ho ven. Zavřel za sebou stodolu, dotáhl sedlový řemen a už se chystal nasednout, když...
„Nechej si svoje peníze, Hraničáři,“ ozval se od domu Gillův hlas, a když se překvapený Ellad otočil, uviděl, že jeho hostitel stojí na prahu a mává na něj, aby šel blíž. Váhavě poslechl a s Raulem na otěži přešel těch několik kroků.
„Nech si ty peníze, Hraničáři,“ zopakoval naprosto vážně Gill a napřáhl k němu ruku se stříbrňákem. „Myslím, že je budeš víc potřebovat jinde.“
Ellad znovu zaváhal, ale Gill byl už rozhodnutý.
„Jen ber, chlapče,“ popostrčil ho přátelsky, a tak si Ellad vzal minci zpět. Jen lehce kývl na znamení díků a muž pokračoval. „A tady ještě kus chleba a masa na cestu. Kéž najdeš a zachráníš svého přítele, Chodče. Hodně štěstí.“
Předal mladíkovi plátěný sáček s jídlem, a potom se vrátil do domu. Do tepla. A Ellad na víc nečekal. Nasedl na koně a odjel na západ do Cirionu.
Už jsem tu dlouho nebyl, pomyslel si s pobaveným úšklebkem, když vjížděl do rušných ulic pohraničního městečka. Teď je ale všechno jinak. Už se nemusím nikoho ptát. Už vím kam dál.
Ano, to skutečně věděl. A v duchu si už také zodpověděl některé své otázky. Rozhodl se, že vracet se nebude a na sever vyjede okamžitě. Z toho plynuly dva důležité úkoly. Za prvé – nakoupit zásoby a teplé, velmi teplé oblečení pro sebe i huňatou deku pro Raula. A za druhé – poslat zprávu na jih. To bylo trochu těžší než nakupování a stálo ho to více času, než předpokládal. Nakonec však všechno zvládl a s klidným svědomím Cirion opustil. Netušil, chudák, že představovat si cestování v zimě a skutečně pak v zimě cestovat je veliký rozdíl. A už vůbec ho nenapadlo, že jeho zpráva matce a do Eriadoru prostě nedojde. A proč? Protože posel, kterého mu doporučili a kterému zaplatil, místo dlouhé a nepohodlné cesty přes celý Aranhor zapadl do první hospody a tam, pěkně v teple, jeho peníze pomalu propil.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.06.2013, 21:55:26 Odpovědět 
   Zdravím.

Jen aby se náš mladý hrdina nedostal do nějaké "pěkné šlamastiky". Sám se zimou na krku? A v prostředí, které nezná? Nakonec, i nabízení pomocníci raději zapadli do krčmy, než aby udělali práci, za kterou byli zaplaceni... Těším se na další díl, Ellad to určitě nebude mít jednoduché. Na šotky jsem nekoukal...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 23.06.2013, 22:01:06  
   Ellien: Ahoj,
díky za bleskurychlou publikaci i pochvalný komentář. A máš pravdu, Ellad to v té zimě skutečně nebude mít jednoduché. Ale to až zase v neděli. :-)
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Život je jen se...
japan
Ve vězení
Jan Václav Znojemský
Jsou lásky krát...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr