obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Poslední boj: Setkání ::

 autor Trenz publikováno: 30.06.2013, 19:59  
 

Kapitola druhá
Setkání

Toho rána vyrazila Sonya společně se ženami Květinových dětí Aranis a Brennou na lov, aby společně doplnily zásoby jídla. Dříve si Květinové děti všechno pěstovaly samy, avšak poté, co Universe nechala vyvraždit více jak polovinu národu, musely se uchýlit do ústraní a snížit se k horším životním podmínkám, než na jaké byly zvyklé. Přesto nikdy neslyšela, že by si někdo stěžoval. A co se týkalo jí samotné, byla by šťastná, i kdyby spala pod širým nebem a měla jedno jídlo denně, neboť měla svou Eris. Jedinou lásku svého života. Eris byla královna Květinových dětí, a i když je na čas opustila a na její pozici nastoupila její nejlepší bojovnice Meranis, ony ji po návratu přivítaly a znovu dosadily na trůn. Zejména proto, že vládnutí nebyla pozice, po které Meranis toužila.
Před polednem, když už měly dostatek potravy na týden dopředu, uslyšela Aranis, dlouhovlasá a dlouhonohá černovláska s vypracovanými hýžděmi a pažemi, rychle se blížící koně. Dala signál Brenně, která byla naopak menšího vzrůstu, s vlasy ostříhanými na krátko, ale stejně vypracovanou postavou, a ta zase dala vědět Sonye. Vzdálily se od svých úlovků a vyšplhaly do stromů. Aranis, která to uměla dobře s lanem, si rychle připravila smyčku, a pak jenom čekaly. Brzy spatřily muže, který se snažil utíkat před jezdci oděnými v černé kůži. Ti patřili k Reptilovi. Bude jim potěšení tomu muži pomoct, když to znamenalo, že se zbaví čtyř nepřátel.
Zabili je a Sonya poslala Aranis a Brennu postarat se o koně jezdců a zároveň na ně naložit zásoby. Pak se podívala na muže před sebou. Byl jí povědomý. Jeho světle hnědé vlasy a modrošedé oči ji někoho připomínala. Pak rozpoznala ten aristokratický nos a v jeho očích viděla, že on ji poznal taky.
„Williamsi? Co ty tady sakra děláš?!“
„To je dlouhý příběh.“
„Zkrať ho.“
„Můj mrtvý přítel Rick mě sem dostal.“
„Jak?“
„Stejným způsobem jako v předchozích letech. Nemůžeme jít někam, kde by bylo bezpečno?“ zeptal se ji, když pohledem zavadil o mrtvé jezdce.
„A jak mám vědět, že to skutečně jsi ty a ne jen někdo, kdo si vzal tvou tvář?“
„Už se to někdy stalo?“
„Řekněme, že by to nebylo poprvé,“ odvětila mu a bezděky si přejela po jizvě na hrudníku.
„Chápu. Nicméně nemám tušení, jak tě mám přesvědčit, že jsem to já.“
„Sonyo. Kdo je to?!“ Sean vzhlédl od Sonyi k ženám na koni a Sonya se k nim natočila.
„Jeden známý. Pokud je to tedy on.“
„To poznáme snadno. Řízni ho.“
Sean ustoupil.
„To snad ne!“
Aranis seskočila z koně a vytáhla nůž.
„Jedině tak se můžeme přesvědčit. Pokud jsi ten, za koho tě Sonya považuje, budeš jen trochu krvácet. Pokud jsi čaroděj, co si na sebe vzal něčí podobu, rána se ti zahojí.“
„To se mi zdá jako pochybný test.“
„Buď to, nebo ti hned teď proříznu hrdlo,“ prohlásila lhostejně a vykročila k němu.
Sean zabodl meč do hlíny a podíval se na Sonyu.
„Myslí to vážně, co?“
Sonya vážně přikývla.
„No tak to udělej ty.“
Sonya překvapeně povytáhla obočí.
„Nedívej se tak. Tebe aspoň znám.“
Aranis pokrčila rameny a předala nůž Sonye.
„Hlavně s citem, Pavlovičová.“
Sonya vzala Seanovu ruku dlaní vzhůru a řízla ho. Sean sykl a škubl s rukou.
„Vidíte. Krvácím a žádné hojení. Mohly byste mi teď dát něco na zavázání, abychom odsud konečně mohli vypadnout?“
Sonya mu podala kus čisté látky, kterou si Sean omotal kolem dlaně, a nůž vrátila Aranis.
„Může jet se mnou,“ ozvala se Brenna.
Sonya přikývla a Sean zamířil k Brenně.
„Omlouvám se za Aranis. Není to tak dlouho, co ztratila sestru,“ prozradila mu šeptem, když se vyhoupl na koně za ni. Sean k tomu nic neřekl, a tak Brenna pobídla koně. Následovala je Sonya se zásobami a na konci jela Aranis vedoucí čtyři koně od jezdců. Seana překvapilo, že jsou tak krotcí, ale rozhodl se neptat. Aspoň ne pro teď.

Meranis byla bojovnice Květinových dětí od chvíle, kdy jí bylo dovoleno obléct si ženské oblečení. Už odmala tvrdě cvičila, aby se mohla stát osobní strážkyní královny. Když byla zvolena Eris, stála jí po boku, dokud se nerozhodla, že pojede za svou životní láskou, a ji ustanovila prozatímní královnou. Meranis nebyla stavěná na vládnutí. Dělala, co mohla, ale věděla, že to není to samé, jako by na trůně seděla Eris. Cítila, jak ji to spoutává. Nemohla jít trénovat, kdykoliv se jí zachtělo. Nemohla si sama ani vyjet na koni. Byly tu bojovnice, které ji střežily. Bojovnice, které zaujaly její místo. Musela řešit osobní spory, které jí přišly dětinské. Oddávala muže a ženy nebo ženy navzájem.
A pak přišel ten nečekaný útok. Neměly by takřka žádnou šanci proti desetinásobné přesile, ale objevila se tam Drena s několika muži a dodala všem Květinovým ženám odvahu a šanci na pořádný boj. I tak polovina žen zemřela, než se probojovaly aspoň tak, aby mohly utéct, zanechávajíc za sebou nepohřbené sestry, dcery a manželky.
Drena, která vyvázla jen s několika ne příliš hlubokými ranami, je dovedla do jejich nového domova a poté je opustila, i když ji Meranis řekla, že ona je pravá královna Květinových dětí a měla by zůstat. Pár měsíců po jejich přesunu, se objevila Eris s tou svou ženou Sonyou a s mužem, jehož ženu mu zabili, když byla s vévodou. Tušila, že se jmenuje Andy. Eris byla šťastná, že je vidí, neboť se domnívala, že vymřel celý národ, případně byl zotročen a vrátila se k vládnutí, za což jí byla Meranis nesmírně vděčná.
Právě teď mířila ven z kobek, ve kterém drželi jednoho z poskoků Universe, a kterého před chvílí zabila, neboť už neměl žádné cenné informaci k poskytnutí, když ji dohnal muž starající se o odklízení zbytků, jak to nazývala.
„Meranis. Počkej! Je tu něco, co musíš vidět!“
Meranis se k němu s otráveným povzdechem otočila. Chtěla si z rukou umýt krev toho špinavého chlapa.
„Co bych měla vidět, Ilaji?“
„Pojď se mnou.“
„Proč mi to prostě neřekneš?“
„Protože se to musí vidět. Pojď. No tak! Pojď už!“ popoháněl ji a hlas mu přeskakoval nadšením.
Meranis zavrčela, ale následovala ho. Věděla, že by jí nedal pokoj, dokud by tam s ním nešla. Tak ať to má aspoň rychle za sebou. Sestoupili dolů zpátky ke kobkám a Ilaj ji zavedl k cele muže, kterého před chvíli zabila.
„Chceš mi snad ukázat něco na té mrtvole?“
„Podívej,“ řekl jen a ukázal dovnitř. Muž, jehož krev měla na rukou, stál v cele a díval se na ni.
„Možná je třeba useknout hlavu,“ pokrčila Meranis rameny a vytáhla meč.
„Odemkni celu, Ilaji, ať můžu dokončit svou práci.“
Muž zvedl ruce v obranném gestu.
„Ne, počkej. Já nejsem ten, kdo si myslíš, že jsem.“
„Ne a kdopak jsi?“ zeptala se výsměšně vstupujíc do cely.
„Asi si na mě nebudeš pamatovat, ale přišel jsem s ostatními. Se Sonyou, Seanem a tak.“
Muž před Meranis ustupoval, dokud zády nenarazil na zeď, ruce stále pozvednuté v obranné poloze.
„Umřel jsem na hadí uštknutí a vy jste mě pohřbili.“
Meranis se zarazila. Znělo jí to podvědomě.
„Kdo u všech Augurů jsi?!“
„Rick. Mé jméno je Rick Armstrong.“

Sean byl ohromen způsobem, jakým za sebou zametali stopy. Sotva projeli, zvedl se vítr a veškeré svědectví o tom, že tudy někdo projel, zahladil.
„Na tohle jste si najali čaroděje?“ otázal se, směřujíc otázku k Sonye, ale odpověděla mu Brenna: „Jeden čaroděj se nám nabídl sám, aby ochránil to, co z našeho národu zbylo.“
„Kdo?“
„Autumn,“ tentokrát to byla Sonya, kdo odpověděl.
„Jsme na místě,“ promluvila Aranis.
Větve spletené dohromady se rozmotaly a nechaly je projet, aby se po jejich vjezdu zase zapletly do sebe. Domky byly postavené z kamene a přetřené na bílo. Sean se raději neptal, kde vzaly barvu, ale nejspíš to bylo rovněž Autumnovo dílo. Celé místo působilo jako vesnice, dokud nespatřil palác tyčící se jako hrozivá socha rozhněvaného boha nad malověrnými.
„Trochu strašidelné,“ podotkl.
Sonya se uchechtla.
„Počkej, až uvidíš žalář.“
„Proč bych měl vidět žalář?“ zeptal se Sean obezřetně.
Brenna se zasmála.
„Sonya jen vtipkuje,“ uklidnila ho.
Vjeli na nádvoří a seskočili z koně. Hned se k nim seběhlo několik mužů, kteří od nich převzali ulovenou zvěř a Aranis s Brennou odvedli koně do stájí.
„Pojď za mnou, Williamsi. Vezmu tě za Eris.“
Vyšli po schodech, prošli kolem dvou bojovnic, které strážily vstup, a zamířili do hlavního sálu, kde se měla Eris nacházet, když jim Eris vyšla vstříc.
„Sonyo, jsem ráda, že ses vrátila. Pojď se mnou. Je tu něco, co musíš vidět.“
Pak uviděla Seana. Prohlédla si od hlavy k patě a zpátky a pousmála: „Vítej zpátky, Seane. Pojďte se mnou oba.“
Sean byl překvapen, že ho poznala tak rychle, ale nestačil k tomu nic říct, neboť Eris už zamířila po schodech dolů.
Zavedla je do žaláře a Seanovi se zježily chloupky na šíji, když si vzpomněl, jak Pavlovičová vtipkovala o žaláři.
„Co nám chceš ukázat, Eris?“ zeptala se Sonya, chytla Eris za ruku a vklouzla do její nastavené dlaně. Sean protočil oči, ale zdržel se komentářů. Co kdyby si usmyslely, že ho do jedné z cel strčí?
U jedné spatřil stát bojovnici, kterou měl spojenou s Rickovou smrtí. Vlasy měla tmavší, než jak si pamatoval, ale oči oříškově hnědé. Na levé ruce se jí od paže k loktu klikatila jizva, jako by ji tam někdo namaloval. Nevzpomněl si na její jméno, ale brzy ho uslyšel, když Eris promluvila: „Kde je ten muž, kterého jsi mi chtěla ukázat, Meranis?“
„Přímo tady,“ odpověděla a ukázala do cely. Muž byl jen o něco málo menší než Sean, měl černé vlasy slepené krví a zelené oči s nádechem šedi. Oblečení měl špinavé od krve a Sean nepochyboval, že je to jeho vlastní.
„Kdo je to?“ zeptala se Sonya.
„Byl to muž pracující pro Reptilea. Zabila jsem ho, ale on ožil a teď tvrdí, že je někdo jiný?“
„Kdo?“
Sean přistoupil blíž k cele, neboť měl pocit, že v mužově tváři zahlédl něco povědomého.
„Opatrně, Williamsi. Může kousat,“ varovala ho Sonya.
„Ten muž tvrdí, že je…“
Sean se muži podíval přímo do očí a v tu chvíli viděl Ricka.
„…Rick?! Co to má sakra znamenat?!“
„To Maky. Poslala mě do tohohle těla, abych ti dělal společnost.“
„Co si ta ženská myslí?!“
„Takže ty tvrdíš, Williamsi, že tenhle muž je skutečně Rick, tvůj přítel?“
„Vidím ho tak.“
„Ale my vidíme…“
„Jo, zřejmě Maky usoudila, že tohle privilegium můžu mít jen já!“ procedil Sean mezi zuby.
„Možná bych mu prostě měla useknout hlavu,“ nadhodila Meranis klidně. Eris zavrtěla hlavou.
„Seane. Jsi si absolutně jistý, že je to Rick?“
Sean na muže znovu pohlédl. I když už nevypadal jako Rick, věděl, že je to on.
„Ano, jsem.“
Eris se zhluboka nadechla, neboť věděla, že to, co řekne během několika příštích vteřin, se nebude Meranis ani trochu líbit.
„Meranis. Vezmi ho nahoru, nech ho vykoupat a ať mu někdo donese nové oblečení.“
Meranis měla pocit, že se přeslechla. Její královna opravdu řekla něco takového?
„Má paní?!“
„Udělej, oč jsem tě požádala, a zajisti, aby ho hlídaly dvě bojovnice. Zdůrazni jim, že na něj nesmí vztáhnout ruku, pokud neudělá nic agresivního.“
„Ten muž je vrah!“
„Byl. Tohle je někdo jiný.“
„Aranis to nepochopí.“
„Aranis nech na mně. Běžte.“
Rick váhavě vyšel z cely. Nebyl si jistý, jestli se udrží na nohou, ale toto tělo bylo překvapivě silné, i když si prošlo mučením. Necítil žádnou bolest, ale viděl po celém těle krev, a tak ho napadlo, že asi nešlo o rychlou smrt.
Aniž by se Sean ptal, zařadil se Rickovi po boku.
Eris a Sonya sledovaly, jak všichni tři odchází.
Sonya se otočila k Eris.
„Těžko se tomu věří.“
„Já vím. To nejhorší nás ale teprve čeká.“
„Bude těžké přesvědčit Aranis, že je to někdo jiný.“
„Smíří se s tím. To ale není to, o čem mluvím.“
Sonya se na ni tázavě podívala.
„Sean se nevrátil bezdůvodně.“
„Vrátil se, aby mi otrávil život?“ Sonya se pokusila odlehčit situaci.
Eris se neusmála. Její výraz byl vážný.
„Ne, Eris. Neříkej to.“
„Musím, Sonyo. Musíš si to uvědomit a hlavně se připravit.“
Sonya zavrtěla hlavou a aby zabránila Eris v mluvení, políbila ji.
Eris polibek prohloubila, ale nakonec se líbat přestaly, a Eris řekla: „Sean se vrátil, abyste dokončili, co jste před čtyřmi lety začali. Budeš muset odejít.“

Universe prošla svým hradem do trůnního sálu a každý před ní padl na kolena, aby jí vzdal úctu. Už uběhl rok od chvíle, kdy ji korunovali královnou a od té doby se nenašel nikdo, kdo by se jí odvážil postavit. Universe se to zdálo podezřelé, neboť nevládla zrovna laskavou rukou. Počítala, že Reptile se stará o to, aby ji nikdo neobtěžoval. Přesto zůstávalo záhadou, proč se postaral o to, aby se stala královnou. Korunovace byla také poslední den, kdy ho viděla.
Vstoupila do sálu a v polovině cesty ke svému trůnu se zastavila a zůstala stát jako zmražená. Na jejím trůnu seděl Reptile. Jako by ho samotná myšlenka vztahující se k jeho osobě přivolala. Počáteční šok nahradila zlost, že se opovážil přijít, aniž by se předem ohlásil. Za celou dobu, co ho znala, to nikdy neudělal. Nezastavilo ho ani kouzlo, které utkala kolem svého hradu, a které mělo všechny čaroděje od ní držet dál, a přesto nebo právě proto ji to rozhněvalo.
„Co tu děláš?!“ zeptala se ho ostře.
Reptile se pousmál a Universe v duchu soptila. Nikdo ji nedokázal vytočit. Nikdo kromě Reptilea a jeho drzého a sebevědomého úsměvu.
„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří.“
„Myslím, že to víš moc dobře! Co tu děláš?!“
Reptile přehodil nohu přes nohu.
„Přišel jsem ti oznámit, že se Sean vrátil.“
„A Sean je?“
„Muž, který může zničit vše, co si vybudovala.“
„Je to jeden z těch Cestovatelů, že?“ rozpomněla si Universe.
„Ano, to je on.“
Pokrčila rameny.
„Nevidím v tom rozdíl.“
Ani neviděla, jak se pohnul, natož ho k ní jít, když náhle ucítila jeho prsty svírající její hrdlo. Zvedl ji pár centimetrů nad zem.
„Myslíš, že je to legrace?!“ jeho hlas zněl tiše a výhružně.
„Myslíš, že je to něco, čím by sis neměla lámat hlavu?! Pak mi dovol, abych ti připomenul, že ty můžeš ztratit ze všech nejvíc!“
Postavil ji zpět na zem a pustil ji, odstupuje od ní, jako by se jí štítil.
„Williams je ten, který může vše zničit. On jediný je může dovést na místo, kam se nikdo neodváží.“
„Proč ho prostě nezabiješ?“ zeptala se Universe, zatímco si třela své hrdlo. Nelíbila se jí představa, že jí způsobil modřiny.
Reptile se krátce zasmál a Universe se zamračila.
„Řekla jsem snad něco směšného?!“
„Myslíš, že kdybych mohl, že to neudělám?“
Ušklíbla se.
„Vím, jak si rád hraješ s lidmi. Nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo součástí nějaké tvé zvrácené hry.“
„Obávám se, že v mé režii to není.“
„Proč ne? Brání ti v tom nějaká neznámá síla? Protože pochybuju, že se tě jakkoliv dotýkají istrijské zákony. Chodíš si tu kolem, ignoruješ magii protkanou celým hradem, zahráváš si s osudy, kohokoliv se ti zachce, a přesto nemůžeš vztáhnout ruku na Seana Williamse III. Proč?“
„To je má věc.“
„Ach, jistě. Jak ti mám pomoct, když nevím, co je tvůj problém?“
Reptile se znova zasmál.
„Tys mě nepochopila, drahá. Nepřišel jsem tě žádat o pomoc. Přišel jsem tě varovat. Zastav Williamse dřív, než bude pozdě. Nenech ho zničit vše, na čem jsi tvrdě pracovala,“ odvětil jí a poté opustil její sál.

Rick stál před dřevěnou vanou naplněnou horkou vodou a pozoroval, jak stoupá pára. Když se nad vanu naklonil víc, viděl svůj odraz. Měl prasklý ret, monokl pod okem a rozseklé čelo, avšak žádnou bolest necítil. Sundal si potrhanou košili a podíval se na hrudník. Na místě, kde je srdce, našel velkou podlitinu, ale po smrtící ráně nebyla ani památka.
Dveře se otevřely a Rick se otočil, aby k příchozímu stál čelem.
„Seane, co tady děláš?“
„Přišel jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ, a taky jsem ti přinesl nové oblečení. Vidím, že konečně máš figuru, o které si snil.“
Pohled mu utkvěl na podlitině na hrudi.
„Bolí to?“
Rick zavrtěl hlavou.
„Ať to Maky udělala jakkoliv, vyléčila tohle tělo ze smrtelných zranění a zbavila ho bolesti. Raději se ani nesnažím pochopit, jak to mohla udělat, když je po smrti.“
„Co ti řekla, než tě poslala zpátky mezi živé?“
„Že s tebou budu až do konce tvé cesty.“
„A tím koncem je míněno?“
Rick pokrčil rameny.
„Řekl bych, že poražením Universe bude konec.“
„A pak co? Znovu umřeš? Dovolí ti, abys zažil, co zažívají živí, a pak tě z toho vytrhne? To se zdá trochu kruté i na Maky.“
Rick se k tomu nevyjádřil, a tak se Sean rozhodl v tom nerýpat.
„Budu dole. Až budeš hotový, přijď za mnou. Popovídáme si.“
„Přijdu, jestli mi to můj eskort dovolí.“
„Je mi jasné, co tím myslíš. Taky se na mě ty dvě bojovnice přede dveřmi dívaly, jako by mě chtěly připíchnout ke zdi za to, že ti nesu to oblečení.“
„Nemůžeme je vinit. Ten muž zabil několik Květinových žen a naposledy sestru jedné z bojovnic, s kterými si přijel.“
„Ano, vzpomínám si, že to bylo zmiňováno.“
Sean se otočil k odchodu, ale pak se na Ricka podíval a zeptal se ho: „Jaký je to pocit být znovu naživu?“
„Zeptej se mě za pár hodin,“ odvětil mu Rick. Sean přikývl a odešel.

Sean sešel po schodech dolů a v zamyšlení zamířil do jídelny, jak mu bylo ukázáno, když se s někým srazil. Zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Pohlédl na osobu před sebou a chvíli mu trvalo, než ji poznal. Barva vlasů i očí zůstala stejná, ale změnila se jí postava, oblečení a výraz v očích. Už to nebyla ustrašená dívka trpící nočními můrami, ale mladá žena s postavou zformovanou každodenním tréninkem, oblečená jako ostatní Květinové ženy, což znamenalo plátěné kalhoty a halenu s krátkými rukávy.
„Lily?“
„Ano, jsem to já. Slyšela jsem, že ses tu objevil, ale nečekala jsem, že na tebe narazím.“
Usmála se.
„A to doslova.“
„Vypadáš jinak a přitom tak stejně.“
Znovu se usmála a její úsměv zářil spokojeností. I přes situaci, ve které se všichni nacházeli, se zdála být šťastná.
„Kdo všechno tu vlastně žije?“
Neupřesnil to, ale Lily věděla, na co se ptá.
„Sonya, já a Andy.“
„A Wilkinson je kde?“
„Andy by měl být v jídelně. Zrovna jsem tam mířila a myslím, že ty taky. Tak pojď,“ vyzvala ho a šla napřed.
„Lily?“ zavolal na ni.
Ohlédla se.
„Ano?“
„Co tvoje noční můry?“
„Jsou pryč,“ odvětila a zmizela v jídelně. Sean v tu chvíli pochopil, proč se Lily musí cítit šťastná. Následoval jejího příkladu a vstoupil do prostorné jídelny. U stolu spatřil sedět Wilkinsona, který o něčem se zaujetím hovořil s Pavlovičovou. Zřejmě na sobě ucítil Seanův pohled, neboť otočil hlavou jeho směrem a pokynul mu na pozdrav. Poté se vrátil k rozhovoru se Sonyou. Sean si našel volnou židli a usadil se na ni. Po jeho levici se posadila Meranis a naproti seděli Wilkinson a Lily. Do čela stolu se posadila Eris a po jejím boku zleva Pavlovičová. Místo po jeho pravici zůstávalo prázdné.
„Asi pro Ricka,“ napadlo ho.
Když se usadili i všichni ostatní, začali muži nosit jídlo na stůl a brzo bylo slyšet cinkání příborů a rozlévání pití, zejména vody a občas vína. Náhle všechno utichlo a Sean vzhlédl od jídla, aby zjistil, co nebo kdo vzbudil takovou pozornost. Ve dveřích, v doprovodu dvou bojovnic, stál Rick.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaileen 12.01.2014, 19:27:51 Odpovědět 
   Ahoj,

hodně dlouho jsem u Tebe nebyla. Nový příběh je na začátku, tak uvidíme, kam se pohne. Přeci jen hrdinové se teprve sešli. Rickův návrat mi přijde jako když vraceli Bobyho do Dallasu.

Co je pořád stejné, je to zběsilé tempo příběhu. Chápu, že je tam spousta věcí, které chceš sdělit a které do příběhu patří - taky jsem se při psaní opírala především o dialogy - ale trocha popisů nebo postřehů (z pohledu postav nebo vypravěče, to je jedno) by neškodilo. Pasáž, kdy ses začala věnovat Meranis, mi přišla trochu zbytečná ale hlavně dost uspěchaná. Všechny informace namačkané na sobě, aniž by samy o sobě k něčemu vedly...

No nic, pomalu budu pročítat další dobrodružství a občas mi to asi nedá, abych se neozvala, tak to nějak vydrž :-)
 ze dne 13.01.2014, 20:26:18  
   Trenz: Vůbec mi nebude vadit, když se ozveš.:) Každý postřeh se počítá.
 Šíma 30.06.2013, 19:58:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento díl je spíše "setkávací" a "překvapující" (souboj dobra a zla bude zřejmě tuhý, pokud obě strany využívají svou moc jak jen se dá). Také zde určitě nebude nouze o lži, podvody a intriky (viz temná strana zdejšího světa), ale i to patří k příběhu.

Možná by to chtělo zapracovat na popisech (detailech) a také na stylistice (ne všechno vyjadřování vyprávěče je "košer", něco tomu chybí). Všiml jsem si i nějaké práce šotků překlepníčků (chybek v psaní ji/jí - minimálně jedné, popřípadě: národu nebo národa - polovinu národa).

Příběh samotný se určitě ještě zkomplikuje, řádně zauzlí a vyvrbí... ;-)

Hezký večer přeji a múzám zdar. Na šotky je dobré koště, popřípadě autorovy pomůcky (kontrola pravopisu, betareader či pozornější přečtení).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
VESMÍR A NEBE
ZILA78
Mezi běsněním č...
Marek Dunovský
Záležitost s du...
Maria M
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr