obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Na sever - 3. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 01.07.2013, 0:11  
15. kapitola
 

Ellad mířil na sever. S neskutečnou paličatostí se plahočil stále tím stejným směrem a zatím ho neodradil ani mráz, ani sníh a ani skutečnost, že vůbec netušil, jak dlouho nebo kam až vlastně bude muset jet. Dávno už opustil Aranhor a projel i větší část malého království Tamar, ale po tajemných Visoracích nenašel sebemenší stopu.
A už ji ani nehledal. Už věděl, že v Tamaru Visoraky těžko najde. Lidé z vesnic, kde nocoval nebo kterými projížděl, se k němu chovali většinou nedůvěřivě a odměřeně, setkal se však naštěstí i s několika výjimkami. A od nich věděl vše, co zatím vědět potřeboval. Podle oněch sdílnějších vesničanů byli Visorakové divokými nájezdníky z dalekého severu. Byli jedním z mnoha barbarských kmenů sužujících Tamarské pohraničí a Ellad prý udělá nejlépe, když se jim velikým obloukem vyhne.
To ale mladík v úmyslu samozřejmě vůbec neměl. Chtěl je najít. Chtěl zjistit, zda je Viggo ještě naživu a zda je možné odvést ho zpátky domů. A tohle své rozhodnutí nezměnil ani po vyslechnutí bezpočtu děsivých příběhů o krutosti hledaných seveřanů. Ne. Nic ho nemohlo od té cesty odradit.
Putoval tedy dál naprosto neznámou, cizí zemí, která nebyla zakreslená na žádné mapě, s níž se zatím setkal, a paní zima ukazovala, co umí. Jen občasné sněhové přeháňky vystřídalo dlouhotrvající, husté sněžení, teplota trvale klesla pod bod mrazu a krajina se skryla pod silnou bílou přikrývkou.
A Ellad jel pořád dál. Pořád dál na sever a musel si přiznat, že stále častěji hraje o život. O svůj život. Jeho představy o cestování v zimě se ukázaly jako značně zkreslené a nadnesené. Skutečnost byla úplně jiná. Krutá, zlá a ledově studená. Někdy měl pocit, že mu v žilách místo teplé krve koluje snad... Co já vím? Něco velmi, velmi studeného. Kvůli sněhu musel Raulovi nožem zkrátit dlouhou srst kolem všech čtyř kopyt, musel šetřit s jídlem, protože vesničané neměli moc velkou chuť dělit se s ním o svoje zásoby, lov byl obtížný a navíc zdržoval, a také… Vesnic pomalu ubývalo. To pro mladého Hraničáře znamenalo spát venku, v přírodě – což neuměl.
První noc vůbec neusnul a ani druhá nestála za nic. Postupně, se získanými zkušenostmi však zvládl i tohle. Přesto – co by v těch chvílích dal za střechu nad hlavou, horkou koupel a měkkou postel.
Bylo krátce po poledni a on se pomalým krokem ploužil pustou, zasněženou krajinou. Už několik dní nenarazil na žádnou vesnici a daleko na obzoru se objevily hory, Ellad ale netušil, jak se jmenují. Trápil ho hlad, mráz a ostrý, ledový vítr.
Jsme ještě v Tamaru nebo kde vlastně jsme? A kde je Viggo? Žije vůbec? A přežiju to já? Tyhle neveselé otázky mu táhly hlavou a neznámé pohoří měl blíž a blíž. Ani ve snu jej nenapadlo, že se dostal až k neprostupným Erským horám. Z ponurých myšlenek o životě a smrti vytrhla mladíka náhlá změna počasí. Vítr se skoro utišil, nad krajinou se rozhostilo podivné ticho a na severovýchodě se objevila černošedá mračna.
„To nevypadá dobře, hošku,“ pronesl nahlas Ellad a s obavami hleděl na zataženou část oblohy. „To vůbec nevypadá dobře.“
A měl pravdu. Nebe temnělo rychleji, než mu bylo milé, a cítil, že je čím dál chladněji. Nevěděl, co přijde, ale tušil, že něco velmi, velmi ošklivého.
„Musíme se schovat. Co nejdřív,“ poručil sobě i Raulovi, pobídl vraníka k větší rychlosti a kůň velmi ochotně poslechl. I on cítil ve vzduchu nedobrotu, a tak cvalem vyrazil k neznámému pohoří. Bořil se však do hlubokého sněhu a Ellad začínal v duchu chápat, že to nestihnou. Do hor nedojedou a na pláni žádný úkryt neviděl, ať koukal, jak koukal.
Zatáhl za otěže. Nemělo smysl dál Raula štvát, valachovi se to však nelíbilo. Poslechl sice, ale poskakoval, kroutil se a pohazoval nespokojeně hlavou. Chtěl utíkat, chtěl ujet tomu zlu, které se blížilo.
Bojí se, věděl Ellad a sám také bojoval s rostoucím strachem z toho neznámého cosi. Konejšivě hladil vraníka po hřívě a pozorně sledoval okolí, zda přeci jenom neobjeví nějaký úkryt, ale... Bylo teprve odpoledne, tma však patřila spíše podvečeru a znovu se zvedl vítr. Odporný, ledový vítr, který sílil. Hučel a fučel rovinatou plání, a pak začalo sněžit. Drobné namrzlé vločky vířily kolem Ellada i Raula v divokém tanci, bodaly oba do očí a o hodně zhoršily viditelnost.
Mladík sesedl z plašícího se vraníka, přetáhl mu otěž přes hlavu, dvakrát si ji omotal kolem pravého zápěstí a vydal se dál po svých. Vyděšeného a vzpouzejícího se koně táhl za sebou a přitom nevěděl kam. Kam vlastně jdou? Kam se snaží dostat? To netušil, v jednom však jasno měl. Zastavit se znamená zemřít. A tak se plahočil dál. Namáhavě se brodil hlubokým sněhem a umíněně bojoval se zdivočelým Raulem i s vichřicí. Viděl sotva pět kroků před sebe, oči mu každou chvíli zalepil poletující sníh a síly ho pomalu opouštěly. Brzy neměl nejmenší pojem o čase ani o vzdálenosti, kterou ušli. Natož o směru. Jeho svět se scvrkl na pouhý pohyb vpřed. Soustředil se výhradně na dýchání a kladení jedné nohy před druhou. A pak náhle klopýtl. Upadl, ale postavil se a ploužil se dál. A potom znovu. A stále častěji, až... Už nebyl schopen vstát. Síly ho úplně opustily. Unaveně zavřel oči.
Jen chvilku. Jen chvilku si odpočinu, pomyslel si a obklopila ho tma.


***


Hořel. Celé tělo měl v jednom ohni. Chtěl s ním bojovat nebo alespoň utéct, ale nemohl se hýbat. Prudce otevřel oči. Kolem něj se zmateně, jako v nějakém děsivém tanci pohybovaly tři obludně velké stíny. Oči tedy rychle zase zavřel a chtěl vykřiknout. Přivolat pomoc. Z jeho úst však vyšlo pouhé zasténání. Žár spalující jeho tělo teď trochu polevil, přesto... Prsty na nohou a rukou mu dál olizovaly plameny. Mazlili se s nimi a ta bolest byla nesnesitelná.
Znovu se pokusil vykřiknout a znovu jen zasténal. Pak ho opět pohltila temnota.


***


Probudil ho kašel. Ošklivý, dusivý a štěkavý. Otevřel oči, aby se podíval po zdroji toho nelibého zvuku. Viděl ale značně rozostřeně. Poznal, že se nad ním sklánějí nějací lidé, nedokázal však rozeznat, kolik jich je, a nedokázal ani určit, zda jde o ženy či muže. Viděl je jen jako rozmazané stíny bez tváří. Stíny, které se dorozumívaly zvláštním, čas od času přerušeným hučením, mručením, bručením... Či jak to nazvat?!
Vůbec jim nerozuměl. A pak se náhle znovu ozval ten dávivý kašel. Jeho tělo se tím divoce roztřáslo, kdesi hluboko v prsou ucítil tupou bolest a – s neskutečnou hrůzou si uvědomil, že ty strašlivé zvuky vydává on sám. Potom opět ztratil vědomí.


***


Ellad otevřel oči a příjemně ho překvapilo zjištění, že vidí zase normálně. Zvědavě se rozhlédl po ztemnělé komoře, v níž ležel, ale nebylo v ní nic až tak moc k vidění. Jen hromádka jeho věcí, stará židle s nějakými lahvičkami a dva snad ještě starší slamníky, na kterých spočívalo jeho zmučené a vyčerpané tělo. Cítil se slabý jako moucha, ale kupodivu nic jej už nebolelo.
Kde to asi jsem? A co se to se mnou vlastně dělo? Táhly mu hlavou dvě nejnovější otázky, zatímco se pokoušel přetočit do pohodlnější polohy. Sotva se mu to podařilo a on ulehčeně vydechl, rozhrnul se látkový závěs zakrývající vchod a do komory k němu vešla vysoká, nezvykle statná žena. Nechala závěs roztažený, aby bylo uvnitř více světla, přešla k jeho jednoduchému lůžku a bez nejmenšího zaváhání mu zakryla čelo na ženu neobvykle velkou, mozolnatou dlaní. Ten pohyb byl však překvapivě jemný a něžný.
Po chvilce ruku stáhla, křikla přes rameno pár naprosto nesrozumitelných slov a její černé oči se střetly s modrým zrakem Elladovým. Mladík si neznámou ženu zvědavě prohlížel a snažil se vzpomenout, co se s ním v poslední době dělo, zatímco ona zkoumala spíš jeho zdravotní stav. Byla statná jako muž, ale muže nepřipomínala ani náhodou. Měla celkem pohledný oválný obličej, dozadu sčesané, černé, prstýnkovitě zvlněné vlasy spletené do dlouhého copu a na sobě jednoduché, tmavě zelené šaty na bocích se šněrováním. A tak na sebe hleděli, mlčeli a v duchu odhadovali a hodnotili jeden druhého, když do komory vešla nejprve dívka – věrná kopie starší ženy, jen ne tak mohutná, a za ní se vmáčkl do malého prostoru ještě chlapec – vysoký, štíhlý, černovlasý a černooký. Ellad je oba odhadoval na takových čtrnáct, patnáct let.
Matka s dvěma dětmi – nejspíš dvojčaty, pomyslel si, a pak prolomil to dlouhé, teď už i značně nepříjemné ticho.
„Kdo jsi, paní? A co se stalo?“ vyslovil nahlas otázky, které mu táhly hlavou.
Žena zvedla udiveně obočí, potom se lehce zamračila a nakonec jen pokrčila rameny a bez jediného slova zavrtěla hlavou. Místo ní však promluvila dívka. Na poslech příjemným hlasem, ale opět naprosto nesrozumitelně se obrátila nejprve na matku, a pak pohlédla přímo na Ellada. Pravým ukazováčkem se jemně ťukla do hrudi a až přehnaně zřetelně vyslovila: „Pau-la.“
Mladík kývl. Pochopil, že mu právě řekla své jméno, a ona pokračovala.
„Pool,“ ukázala na bratra a on znovu kývl.
„Merrigan.“ představila matku.
„Ellad,“ oplatil jí stejně mladý Hraničář a zvlnil rty v přátelském úsměvu. I ona se usmála, a tak začalo jeho soužití s touhle zvláštní, neúplnou rodinou.


***


Už uplynulo pár dní od chvíle, kdy se Ellad probudil v domě ženy jménem Merrigan. Stále však byl velmi slabý, a tak většinou ležel ve své malé komoře bez oken a buď spal nebo přemýšlel. Jako právě teď. Pravou ruku použil místo polštáře, nepřítomně hleděl do stropu, hlavou mu táhla jedna otázka za druhou a on se pokoušel všechny postupně zodpovědět. A musel si vystačit sám, protože s Merrigan ani s jejími dětmi Paulou a Poolem to nešlo. Ne, že by snad nechtěli, ale bránil jim v tom jazyk. Oni nerozuměli jemu a on zase jim. Snažili se sice nějak dorozumět, k většímu vyprávění však ruce a nohy nestačily. Ellad z jejich posuňků pochopil jenom to, že byl dlouho nemocný a v bezvědomí a že jeho věrný Raul je také naživu.
To jej potěšilo. A on? Jasně si vzpomínal jen na strašlivou zimu a na sněhovou bouři, jinak se mu v mysli vybavovaly pouze nesouvislé útržky. Takže – byl nemocný, Merrigan jej zachránila před umrznutím a už není v Tamaru. To tedy věděl jistě, o ostatním se mohl jen dohadovat.
Kde přesně se nachází? Kolik dní strávil v bezvědomí? Jak ho našli? Kdo je Merrigan? Jak daleko odtud jsou Visorakové? Žije ještě Viggo nebo je tohle všechno úplně zbytečné...? Staré otázky se mísily s novými a odpovědi jako obvykle nikde. Unaveně vzdychl.
Už abych mohl vstát a alespoň něco dělat, zatoužil v duchu. Pomalu se přetočil na bok a trošku závistivě pohlédl na zatažený vchodový závěs. V místnosti za ním se svítilo, vonělo to tam pečeným masem více než v jeho komoře a bylo tam veselo. Matka s dcerou chystaly večeři, Pool k tomu hrál na nějaký nástroj – na strunný, hádal podle zvuku Ellad, a všichni buď zpívali nebo si jen tak povídali. Prostě dokonalá rodinná pohoda. Mladý Hraničář sice nerozuměl, o čem mluví, ale to nebylo důležité. Normálně mu samota nevadila, naopak. Někdy ji dokonce vyhledával, teď však silně zatoužil po společnosti. Jen tak tam s nimi sedět a poslouchat ten zvláštní jazyk. Třeba by se ho i naučil a mohl by se pak bavit také.
Zasnil se, zavřel oči a nejspíš si i chvilku zdříml, protože když se probudil, všechno bylo jinak. Z vedlejší osvětlené místnosti už nezněl smích, zpěv a hudba, ale pláč, křik a – mužské hlasy.
Muži? Zpozorněl Ellad. Že by Merrigan pekla maso kvůli nějaké návštěvě? To by ale potom... Ne. Slovům sice nerozuměl, tohle však neznělo jako přátelský rozhovor. Hádka. Ano, hádají se. Merrigan o něco prosí, ti muži se jí posmívají a Paula pláče. Co se to tam jenom...?
„Ne!!“ přerušilo mladíkovy úvahy pronikavé zaječení, pak se ozvalo několik ran, a potom dvojitý ženský pláč, Poolův křik a smích několika mužů.
Oni jim ubližují, pochopil Ellad, vymotal se z přikrývek, posadil se a sáhl do hromádky svých věcí po meči. Připravil si ho vedle sebe, stejně tak nůž, a uchopil luk. Snažil se pracovat rychle, protože hluk vedle rostl, a on vytušil, že se tam děje něco zlého. Má-li pomoci, musí sebou hodit.
Založil šíp do tětivy, druhý položil před sebe na podlahu a takto připraven opatrně a pomalu odhrnul vchodový závěs. V první chvíli úplně strnul, protože pohled, který se mu naskytl, překonal jeho nejhorší představy. Místnost ovládalo sedm chlapů. Dva drželi ječící Merrigan, třetí přidržoval zoufale bojujícího Poola, čtvrtý zpracovával nešťastného chlapce pěstí a zbylí stáli kolem stolu mezi po zemi rozházenými zbytky jídla. A na stole ležela na zádech z půlky vysvlečená Paula, její paže svírali v pevném stisku dva z těch zbylých lumpů a mezi jejíma roztaženýma nohama stál poslední a zápasil se šněrováním kalhot.
Ellad se během vteřiny vzpamatoval a hněv znásobil jeho síly. Ke komoře se naštěstí nikdo z místnosti ještě nepodíval, a tak byl mladíkův útok zcela nečekaný. Hraničář připraveným šípem zastřelil násilníka, který už zvítězil nad svým poklopcem a právě si stahoval kalhoty, druhým zasáhl chlapa svírajícího dívčinu pravou ruku, pak odhodil luk, popadl nůž a bez dlouhého míření jej poslal za mužem bránícím Poolovi dostat se k sestře. Vržená zbraň prosvištěla náhle ztichlou místností a zabodla se tomu darebákovi do zad. Během deseti vteřin tedy měla Merrigan v kuchyni tři mrtvé, okamžik překvapení byl pryč a Elladovi už zbýval pouze meč.
S tím však uměl výborně zacházet. Se spravedlivým hněvem a stejně velkým odhodláním mladík popadl zbraň a pustil se do těch ničemů. Sekal, bodal a kryl se s lehkostí a dokonalostí tanečníka. Bojové šílenství zostřilo jeho smysly a znásobilo jeho síly. Zabil ještě další tři, zatímco Merrigan s Poolem společně přemohli posledního. A bylo po boji.
Ellad se roztřásl vyčerpáním a musel se opřít o meč, aby neupadl. Točila se mu hlava a cítil rostoucí žaludeční nevolnost. Snažil se ji potlačit, ale to už u něj stála Paula s matkou. Podepřely ho, pomalu odvedly zpátky do komory a uložily zase na slamníky. Za nimi šel Pool a nesl meč, který mladíkovi po zásahu žen vyklouzl z unavených prstů.
„Všechno dobře dopadlo,“ vydechl ulehčeně hned po ulehnutí Ellad a usmál se na obě starostlivé ošetřovatelky.
„Díky,“ zašeptal ještě. Po tom neskutečném výkonu se jej zmocnil podivný klid. Zavřel oči a ztratil vědomí.


***


Ellad nakonec strávil s Merrigan, Paulou a Poolem celou zimu. A byla to ta nejlepší, nejrozmanitější a nejveselejší zima jakou dosud zažil. Během času se úplně uzdravil a postupně se zapojoval do chodu Merriganiny jednoduché domácnosti. Merrigan byla kovářka a ve své výhni dokázala udělat nejen podkovy a různé nástroje, ale i zbraně – hlavně meče. To mladého Hraničáře zaujalo a začal jí v práci pomáhat. Zprvu jen tak nesměle, jak však ubíhaly týdny, vypracoval se a brzy uměl sám okovat koně či opravit rozbitou motyku. Jen k výrobě mečů ho Merrigan nemohla pustit, protože vyrobit dobrý meč není hračka. Chce to nejen šikovné ruce, ale i zkušenosti. A ty on neměl a získat je nestačil. Ani na okamžik totiž nezapomněl, proč sem vlastně přijel.
Takže s Merrigan pracoval, s mladičkým Poolem cvičně šermoval a tak jednou týdně vyrazil na lov a s jeho roztomilou a usměvavou sestřičkou se učil - jak ten jazyk jenom nazvat? Seversky...?
Prostě jazyk seveřanů, tedy i hledaných Visoraků. Postupně, jak se v řeči svých hostitelů zdokonaloval, dozvídal se od nich zajímavější a zajímavější věci. Slovy a často i různými posuňky mu vyprávěli, jak ho našel zvědavý Pool napůl zmrzlého a zapadaného sněhem na okraji sadu. Jak nad ním jako na stráži stál Raul, zahříval ho svým dechem i teplem svého těla, jak mu potom ošetřovali omrzliny a báli se, že přijde o prsty, jak ležel v bezvědomí se strašlivým kašlem a vysokou horečkou i jak je potom, jakoby na oplátku, zbavil bandy lumpů, kteří je obtěžovali a vyjídali už několik měsíců, tím, že je prostě pozabíjel.
Ellad jim na oplátku zase pověděl něco o sobě a všechno o pátrání po Viggovi, o jeho záhadném únosu i o tajemných Visoracích, a když skončil, vzala si slovo Merrigan. Mluvila naprosto vážně a snažila se mladíka přesvědčit, aby své pátrání vzdal. Vysvětlila mu, že teď se nachází v kraji, kde nevládne žádný panovník, jen síla a tvrdá pěst. Je tu velké množství různě početných kmenů, které mezi sebou neustále bojují. O vládu nad zemí, o uloupenou kořist, o ženy, o koně... Jedni se na chvíli spojí s druhými proti třetím, za čas se druzí spojí s třetími a čtvrtými proti prvním, a tak je to pořád dokolečka, protože těch kmenů je tu skutečně hodně. A Visorakové patří naneštěstí k těm nejvíce početným a nejdivočejším. A pokud Vigga skutečně zajali živého, skončil ten muž jako otrok. Nejspíš jako oriner. Jakýsi otrok-bojovník. Podle severského or, což znamená boj.
A jestli ještě žije? Ano, asi ano. Tedy – vlastně jenom v případě, že je skutečně dobrý bojovník a nezabil ho jiný oriner. Vysvobození takového otroka však není možné.
To mu Merrigan opakovala stále dokola, ovšem bez úspěchu. Tvrdohlavý Ellad si stál na svém. Byl pevně rozhodnutý zjistit, zda jeho přítel a učitel ještě žije, a pokud ano, udělat cokoli, aby ho dostal domů.
Jinak spolu Ellad, Merrigan, Pool a Paula mluvili samozřejmě o různých věcech. Méně důležitých a méně vážných. Smáli se, zpívali a někdy dokonce i tančili, protože Pool hrál na svůj strunný nástroj stejně dokonale, jako Ellad šermoval.
Všechno ale jednou končí. I to hezké, i to ošklivé. A tak pomalu končila i zima, končil Elladův pobyt u Merrigan v kovárně a skončila i sama Merrigan. Se svým opakováním. Pochopila, že mladého Aranhorského Hraničáře od cesty za Viggem a Visoraky neodradí, a tak mu poradila, aby nespěchal a počkal na jaro. Až se oteplí, přijedou k ní jako každý rok kočovní obchodníci. Přijedou pro zboží, vyprávějí příběhy i různé novinky a dobře znají jednotlivé kmeny. Oni budou určitě vědět, kde sídlí Visorakové, protože ona o tom neměla nejmenší tušení.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 01.07.2013, 0:11:19 Odpovědět 
   Zdravím.

V této části se toho událo opravdu mnoho. Ellad takřka (i se svým věrným "ořem") umrzl ve sněhové bouři, když zabloudil v cizích zemích. Zachránila jej jedna "kovářská" rodina, aby on je (na oplátku) vysvobodil z nadvlády násilníků (a zřejmě i lupičů). Svět, ve kterém se ocitl nebude přátelský a jeho fungování se nebude tomu známému prostředi ani za mák podobat. Co Ellada ješt čeká? Další boj? Možná i otroctví? Co zmůže jeden mladý hraničář v kraji, kde nemá lidský život pramalou cenu? Uvidíme v dalším díle. Další porce čtivého textu je za mnou, náš hrdina má opravdu více štěstí než rozumu (a nejen autorka, ale i bohové stojí u něj)... ;-) Na šotky jsem nekoukal, tu a tam jsem si všiml opakování slůvek (nebo motivů - toho, co již bylo řečeno), ale ve "správném kontextu toto zase toliko vadit nemusí).

Brou noc a múzám zdar.
 ze dne 03.07.2013, 8:04:55  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci i komentář. Jsem ráda, že se Ti mé dílko líbí.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Proč nám chce T...
markus
MEDZI NAMI
Adam Javorka
Rituál
kimberly1995
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr