obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390023 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XVII - Procitnutí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 07.07.2013, 20:32  
Po nepříjemné noci, čeká Parvati návrat na zámek. Právě tam dokončuje Mark práce na výtahu vedoucím do podzemí. Má v plánu se dozvědět více o Stínech - nebezpečných bytostech, jež vznikají v Pekle po smrti člověka.
 

Parvati se probudila až ráno. Třásla se zimou a od úst jí při výdechu šel chlad. Postavila se a nejprve se rozcvičila podobně jako před začátkem tréninku. Potřebovala se zahřát a dostat do končetin cit. Po vlcích nebylo ani vidu ani slechu, takže se odhodlala k návratu. Opět se rozeběhla a propast přeskočila. Tentokrát jen tak tak dopadla na druhou stranu. Měla štěstí, že neskončila v hlubinách. Vyšla nahoru a rozhlédla se okolo. Les byl tichý a skrze větve prostupovalo denní světlo. Pršelo a tak se Parvati okamžitě poohlédla po oblečení. To leželo nedaleko oltáře, ale bylo jednak rozdrásané a rozkousané na kusy, ale také zablácené a mokré. Jediné, co bylo v relativně použitelném stavu, byly boty, které byly natolik pevné, že vlkům evidentně nevyhovovaly. Parvati z nich musela vylít vodu. Zbylé oblečení však bylo k ničemu. Využila ho alespoň k tomu, aby si zakryla klín a prsa. Poté rychlým krokem zamířila k zámku. Nechtěla na kohokoli narazit a tak nemířila k Willow Creek ale pouze tím směrem. Snažila se najít řeku, což nebylo zase tak těžké, ale protože Glance byla široká a protože Parvati panství neznala a netušila, kde najít most, vypravila se proti proudu řeky a doufala, že co nejdříve narazí alespoň na brod, když ne na most. Chlad prostupoval jejím tělem a ona by hrozně ráda byla zase doma na zámku v teple. Pomyšlení na krb, ve kterém tiše praská dřevo, bylo příjemné. Netrvalo dlouho a natrefila na zbytky dřevěného můstku. Od tohoto místa to nebylo na lesní pěšinu daleko, ale tahle skutečnost Parvati jen rozmrzela. Nevěděla, že můstek strhla voda, která se tudy valila proudem před rokem. Jediné použitelné mosty přes Glance byli ty ve Willow Creek a pak jeden menší poblíž bunkru. Parvati začala její situace čím dál víc zneklidňovat. Byla jí zima a měla toho už plné zuby. Otočila se a pospíchala k Willow Creek. Prošla branou do vsi a pokračovala k mostu. Doufala, že na nikoho zde nenarazí, ale spletla se. Na lavičce před hospodou seděla Dorothy – pomatená stařenka, která bydlela na okraji vsi společně se svými třemi kozami, o které se ráda starala a vydělávala na jejich mléku. Když zahlédla špinavou, rozcuchanou a spoře oděnou Parvati, otevřela ústa a zděšeně vykřikla.
„Jen klid, babi, nejsem bubák,“ odvětila Parvati a déle už si stařenky nevšímala. Na návsi však natrefila na hlouček lidí a dalšího muže potkala na druhé straně mostu. Rozeběhla se pryč a utíkala co nejdál od vesnice. Štvalo jí, že zrovna dnes, navíc za deště je vesnice plná lidí. Připadalo jí to jako špatný vtip.

Když Parvati konečně dorazila k zámku, zabrala za kliku branky a zjistila, že je zamčeno. Nebylo divu, ostatně branka se běžně zamykala, ale každý obyvatel zámku měl vlastní klíč. I Parvati ho měla, ale jen do té doby, než jí vlci rozdrásali oblečení. Uvědomila si, že jí musel vypadnout z kapsy. Rozbrečela se, protože byla už opravdu zoufalá. ‚Zatraceně! To snad není možný,‘ říkala si v duchu. Zazvonila na zvonek a doufala, že co nevidět dorazí Mark, aby jí otevřel. Když se ani po pěti minutách nic nestalo, zazvonila znovu. Bohužel bez valného účinku. Pohlédla na zeď brány, na které držel ostnatý drát. Nebyla takový blázen, aby se pokusila zeď přelézt, ale brána samotná vypadala o dost lépe. Parvati se chytila železných mříží brány, když si hned za jejími zády kdosi významně odkašlal. Parvati se lekla a otočila. Spatřila Mirandu, jak v rukou nese lahev kvalitního červeného vína. Knihovnice měla co dělat, aby překvapením nepustila lahev na zem. Parvati vypadala opravdu hrozně a její potrhané zbytky oblečení dávaly tušit, že se střetla s něčím velice nebezpečným.
„Ehm, omluvte můj zevnějšek,“ řekla Parvati. „Měla jsem dost těžkou noc.“
„Jo… to je vidět. Potřebujete pomoct?“
„Nemusíte se obtěžovat. Jen jsem si zapomněla klíč a Mark asi neslyší zvonek. Takže… jsem chtěla přelézt bránu.“
„Není to nebezpečné? Je dost vysoká a takhle za deště musí být obtížné se udržet. Krom toho se celá třesete zimou. Vsadila bych se, že nemáte ani cit v prstech. Být vámi, zbytečně neriskuju.“
„Jenže, co jiného můžu dělat?“
„Co takhle jít ke mně? Já vím, že je to daleko, ale můžu vám poskytnout teplé oblečení a něco na zahřátí. Taky tu pro vás mám tuhle lahev.“
„To kvůli Ildě? To jste nemusela.“
„Nejen kvůli ní. Mrzí mě, co všechno se stalo. Nicolas vypadal jako dobrý chlap a já netušila, že mě jen využívá.“
„O Nicolasovi se nechci bavit, jestli chápete? Tu nabídku ale přijímám. Jen… kde to vlastně bydlíte?“
„Až za Willow Creek. No, ale nebojte se, vezmeme to pokud možno oklikou.“

Obě ženy rychlým krokem zamířily k Mirandině domu. Cesta to byla skutečně dlouhá a Parvati nezačal přemáhat jen chlad, ale také únava. Spaní v jeskyni na tvrdém kameni rozhodně nebylo pohodlné.
„Zdá se mi to nebo jste byla přes noc venku?“ zeptala se cestou Miranda.
„V lesích mě překvapili vlci. Vážně jsem myslela, že nemůžu mít takovou smůlu, abych na ně narazila, ale smůla se mi v posledních dnech lepí na paty tak moc, až si říkám, jestli za tím něco nevězí. Jakoby tohle místo nedovolovalo lidem, aby byli šťastní.“
„Není to tu lehké, to máte pravdu. Člověk by řekl, že v takové bohem zapomenuté díře, jako je Black Mirror, se nemůže nic stát a přitom je toho tolik… Ale aspoň se tu nikdo nenudí.“
„Chmm, to není zase taková útěcha. Povězte mi, tedy pokud to není příliš osobní – co vy a Mark? Dříve chodil často pozdě večer za vámi do knihovny, ale teď tráví večery výhradně na zámku.“
„Nechal mě být poté, co zjistil, že jsem měla něco s Nicolasem. Ani se mu nedivím. Vážně jsem strašně ráda, že jste pomohla zachránit Ildu. Nevím, co bych si bez ní počala. Lidé mě teď nemají v lásce. Pro ně jsem prostě ta, co se zapletla s vrahem. Jsem černá ovce vesnice.“
„Vypadá to, že máme společného víc, než se zdá. Taky tu nejsem oblíbená a až se roznese, že jsem dnes ráno vylezla z lesa v tomhle stavu…“
„Nemáme to lehké – ani jedna z nás.“

Parvati už sotva pletla nohama, když dorazila k domu, kde Miranda bydlela. Ta odemkla dveře a vpustila Parvati dovnitř. Pod radiátorem v pokoji spala Ilda.
„Jak jí je?“ zeptala se Parvati.
„Rozhodně líp než včera. Stále je ale zesláblá. Nebudeme ji budit.“ Miranda s Parvati přešly do vedlejší místnosti, která sloužila jako kuchyně. Parvati překvapila vybavenost domu. Nechyběla tu kuchyňská linka, lednice s mrazákem, plynový sporák, mixér, kráječ na chleba a dokonce ani myčka na nádobí.
„Mám ráda pohodlí,“ vysvětlovala Miranda. „Asi se budete chtít nejprve umýt, že ano? Já zatím dám vařit vodu na čaj anebo… co takhle grog?“
„Grog?“
„Vařící voda a rum. Jednoduché, ale moc dobré a člověka to pořádně zahřeje.“
„Dobře, tak jo, ale nechci vás zneužívat.“
„O to vůbec nejde. Já jsem ráda, že tu jste. Koupelna je hned ve vedlejších dveřích. Je tam všechno, co můžete potřebovat – vana, toaleta, hřebeny, šampony na vlasy, deodoranty, ručníky,… Chovejte se tu jako doma.“
„Když to říkáte… Děkuju, Mirando, vážně moc děkuju, za to, že mi takhle pomáháte. Já… možná to bude vypadat drze, ale co si začít tykat? Vadilo by vám to?“
„Ale ne, to vůbec ne. Budu jedině ráda.“ Miranda podala Parvati ruku. „Tak já jsem Miranda a ráda tě poznávám.“
„Parvati. Moc mě těší.“
„Musíme to pak zapít.“
Parvati odešla do koupelny, která sice nebyla tak nablýskaná a honosně vyhlížející jako ta na zámku, ale nechybělo tu skutečně nic, co mohl člověk potřebovat. Miranda mezitím zašla do své ložnice, kde v nevelkém šatníku vyhledala něco, co by na sebe Parvati oblékla. Byla však mohutnější než Miranda a také o něco vyšší. Nakonec nalezla dlouhé kalhoty a košili, o které však pochybovala, že ji Parvati dopne. Nezapomněla ani na spodní prádlo. Celý komplet odnesla ke dveřím koupelny.
„Máš tu oblečení, co jsem sehnala, ale nevím, jestli ti to bude. Je to spíš takové provizorní.“
„Dobře, tak moc děkuju!“ ozvalo se zpoza dveří. Miranda zašla do kuchyně a připravila grog do dvou velikých silnostěnných hrnečků. Pak usedla ke kuchyňskému stolu. Byla ráda, že se s Parvati začíná sbližovat. Jednak jí byla hrozně vděčná za pomoc při operaci Ildy a taktéž si uvědomovala, že teď, když je její situace mezi lidmi nezáviděníhodná, je vhodné mít kamarádku, se kterou se nikdo do křížku pouštět nechce. Miranda ale rozhodně nebyla taková, aby Parvati nějak využila ve svůj prospěch. Chtěla se s ní sblížit, poznat ji a pomoct, když to bude zapotřebí. Správně tušila, že Parvati bude za každou vlídnou osobu zde na panství nesmírně vděčná. Zdálo se to být jako začátek dobrého přátelství.

Parvati se z koupelny vrátila upravená a čistá. V novém oblečení jí sice bylo těsno a košili skutečně nedokázala dopnout, ale přesto byla ohromně šťastná, že už nemusí chodit v cárech špinavých hadrů.
„To moje staré oblečení je vhodné nanejvýše tak do koše. Když tak mi připomeň, abych si ho pak odnesla a nezapomněla na to.“
„Já ti to klidně vyhodím do popelnice před domem. Nedělej si starosti.“ Parvati usedla ke stolu a napila se grogu. Byl ještě pořádně horký, ale Parvati byla tak promrzlá, že to jedině uvítala.
„Výborné. A vážně stačí jen rum a voda?“
„Jo, ale dej si pozor, do čeho to naléváš, aby to neprasklo.“
„Někdy si to určitě uvařím.“
„Ha, ha, a to jsi ještě nepila poctivý svařáček. Červené vínečko, bylinný odvar a plátek citronu… výborná záležitost.“
„Co takhle tohle víno vypít společně a třeba u nás na zámku? Ráda bych tě tam pozvala.“
„No… tomu říkám nabídka, která se neodmítá. Na zámku jsem ještě nikdy nebyla. Nebude se Edward zlobit, že tam půjdu?“
„Určitě ne. Edward je snad ten nejhodnější člověk jakého znám.“
„Ještě jsem se neptala – co se ti to stalo? Vypadala jsi jako nějaká divoženka. Oblečení potrhané, zřejmě od těch vlků, ale na těle nemáš ani škrábanec, možná tak pár odřenin.“
„Chápu, kam míříš – je ti jasné, že jsem byla svlečená.“
„No… ano, ale jestli o tom nechceš mluvit… Rozumím, že je to osobní.“
„Conrad Spooner mě chtěl vydírat. Myslím ale, že jsem zahrála na tu správnou strunu a bude od něj pokoj. Rozhodně ho ale nemíním jakkoli dráždit. Ach jo, kdyby tak byl pan Samuel v pořádku, cítila bych se před Conradem bezpečněji.“
„Stále se ani neprobral?“
„Bohužel ne a to už je to přes týden, co se to stalo. Čím déle v tom komatu bude, tím horší následky to může mít. Hrozně se bojím.“
„Jen klid. Nějak to dopadne, ale taky na pana Gordona nemůžu přestat myslet. Tohle si podle mě nezasloužil, ať už si místní říkají, co chtějí. Možná… co takhle zajít za Fortunou? Třeba by mohla pomoct?“
„Je to jen šarlatánka.“
„Vážně? Podle mě musí mít určité schopnosti.“
„I kdyby ano, tak jak poznat jestli lže nebo mluví pravdu? Nemá cenu za ní chodit. Spíš bych měla jet za Samuelem.“
„Hmm, nechceš doufám teď řídit? Vypila jsi skoro celý hrnek.“
„Pojedu až večer. Uf, asi půjdu domů, cítím se hrozně unavená.“
„Tak zůstaň u mě.“
„Přece tady nemůžu spát!“
„Proč by ne? Do knihovny stejně dnes nepůjdu, protože chci sledovat Ildu, jestli se zotavuje. Běž se vyspat a alespoň budeš zase plná energie. Mohli bychom potom navštívit Samuela spolu. Taky bych ho chtěla vidět.“ Miranda doprovodila Parvati do pokoje, kde nechyběla velká pohovka. Parvati se velice ráda natáhla i když si připadala v cizím domě trochu divně.

Mark pracoval už celé měsíce na výtahu, který měl být spojením mezi sklepením hradu a podzemím, kde bylo Černé zrcadlo. Trvalo mu dlouho, než ve sklepě zapojil kladkový mechanismus, ale napojit na něj kabinu výtahu, který navíc bylo možné ovládat pomocí otočného kola, bylo daleko těžší. Zprvu pomýšlel, že do celého výtvoru vžene elektřinu, nakonec sehnat vhodný generátor by nebyl zase takový problém. Nakonec využil jen mechaniku, a i když bylo nutné využít manuální práci, aby se kabina dala do pohybu, bylo toto řešení spolehlivější a snad i bezpečnější, vždyť co kdyby generátor náhle vypověděl službu a výtah zůstal zaseknutý na půli cesty? Dnes byly konečně hlavní práce hotovy a výtah byl funkční. Nastupovalo se z ‚mezipatra‘ čili z komory, kam se chodilo přes knihovnu. Samotná jízda dolů byla pojištěna tak, aby se výtah nemohl samovolně a zcela nečekaně spustit, ale bylo zapotřebí odpojit pojistku a otáčet klikou. Mark maximální nosnost kabiny nezkoušel, ale byl si jistý, že tři průměrné lidi unese bez problémů. Samuel na estetiku nehleděl a tak zbývalo už jen vytvořit dole v jeskyni plošinu, která by dokázala zahradit co největší plochu a místo ještě více zajistit vůči nehodám. V porovnání s tvorbou výtahu to však bylo pro Marka snadné. Když nyní sledoval svůj výtvor, musel se pochválit a to nejen za vykonanou práci, ale i za to, že dokázal celý projekt před Sheilou i Parvati zcela utajit a že to mnohdy nebylo snadné. Událost, ke které došlo ten večer před útokem na zámek, Marka už dávno opustila. Na Samuela zlost neměl a byl nakonec rád, že ho nechal zavřít, protože kdoví, co by se stalo, kdyby se ten večer přeci jen vypravil do vesnice a cestou třeba potkal Nicolase a jeho komplice. Na Mirandu však zlost měl, neboť ho zklamala a cítil se jí podveden. Jeho vztah k Parvati se rovněž nijak nezměnil a ještě ji vinil z toho, že nedokázala Samuela ochránit, přestože to byla její práce.

Mark nastoupil do výtahu, odklopil pojistku a začal pomalu otáček klikou. Výtah se pozvolna snižoval, až klesl na zarážku, jež byla dole. Mark vystoupil, a přestože už tu několikrát byl kupříkladu proto, aby odklidil zbytky předchozího výtahu, nedokázal se stejně jako mnohokrát odtrhnout od velkolepostí tohoto místa. Věděl, že po levici má chodbu vedoucí k Černému zrcadlu. Byl se na něj už podívat, ale stejně ho nepřestalo fascinovat. Ještě víc ho však zajímalo to, co se ukrývalo za chodbou vpravo. Samuel ho několikrát a velice důrazně upozornil, aby tam ani nevkročil. Prý kvůli Stínům, které se tam prohánějí. Marka tahle skutečnost zajímala a dnes chtěl konečně uskutečnit to, na co se připravoval už dlouho. Podvědomě měl pocit, že si za dokončení výtahu zaslouží víc, než jen peněžitou odměnu… Měl s sebou již připravený diktafon a byl ochoten vyzkoušet, co jsou Stíny vlastně zač. Opatrně prošel chodbou a hned se ocitl v malé místnůstce s dvěma kamennými stěnami, které se už na první pohled daly odklápět. Nechyběly tu spínače, ale Mark nebyl takový blázen, aby některý z nich stisknul a vpustil na sebe Stín. Přiblížil se k jedné stěně a zaposlouchal se do zvuků za ní. Neslyšel však vůbec nic a to zde bylo nebývalé ticho. Rozhodl se vyzkoušet diktafon ve snaze zachytit pouhým sluchem neslyšitelný zvuk. Nahrál zhruba minutu dlouhý záznam, který si pak pustil a ke svému údivu zjistil, že po značném zesílení jsou rozeznatelná jakási slova – 'Zodacare, a Busadire.' Nyní se vrátil a zamířil k Černému zrcadlu. Prošel známou cestou přes jeskyni s mostem i Mordredovu alchymistickou laboratoř, až stanul před samotným portálem do Pekla. Vystoupal po schodech a přistoupil až k portálu. Opět spustil diktafon a nahrál záznam. Když si ho pustil, zaslechl celý zástup hlasů, jak opakuje ona slova. Jeho podezření se tedy potvrdilo – za portálem žijí Stíny. Bylo to zajímavé zjištění, ale Mark byl vždycky přemýšlivý člověk a rád řešil mnohé zapeklité problémy. Jedním z nich nyní bylo zjistit o Černém zrcadlu víc. Počítal s tím, že i Samuela by zajímaly další informace o tomto podivném místě. Vyměnil kazetu do diktafonu, zapnul ho a položil u paty zrcadla. Poté odešel k výtahu a vyjel nahoru. Byl plný očekávání a strašně ho zajímalo, co se mu podaří nahrát na kazetu.

Když se vrátil do zámku, bylo už po poledni. Uvědomil si, že to hodně přetáhl a zapomněl na Desmonda. Pospíchal tedy do dětského pokoje a už z dálky slyšel hlasitý dětský pláč. Chlapec měl jednak veliký hlad, ale taky bylo zapotřebí ho přebalit. Mark tyhle věci nesnášel a vždycky obdivoval Edwarda, kterému to, jak se zdálo, nikterak nevadilo. Mark doufal, že se Edward co nejdříve vrátí. Uvědomoval si, že let z Londýna do Tokia trvá skoro půl dne, ale uměl si spočítat, že kdyby si Edward pospíšil a vše dobře vycházelo, mohl by se vrátit už dnes navečer. Když se Mark postaral o Desmonda, uložil ho zase do postýlky a přikryl dečkou. Hned poté zaťukal na dveře Parvatina pokoje.
„Budete dnes vůbec vstávat?! To je pohoda, co? Bydlíte si na zámku, dostáváte tolik, co já a přitom nehnete brvou a ještě si můžete pospat až do večera…“ Nikdo se neozval, a protože Markovi už to přišlo opravdu podivné, otevřel dveře do cizího pokoje a rozhlédl se tu. Parvati tu nikde nebyla, což ho nejprve překvapilo, ale potom v tom našel pozitiva. První, co ho napadlo bylo, že odjela za Samuelem, ale zavrhl to, když si vzpomněl, že klíče od vozu má stále u sebe a to od té doby, co odvezl Edwarda na letiště. Podle toho, že v pokoji stále byly Parvatiny věci, bylo evidentní, že se nerozhodla odejít. Nabízela se možnost jiná a to, že se Parvati něco přihodilo. Mark jí sice neměl rád, ale rozhodně jí nepřál nic zlého. Doufal, že se co nejdříve objeví, ale do té doby měl příležitost se po pokoji porozhlédnout. Otevřel šatní skříň, která zahrnovala jen pár kusů oblečení. Parvati nikdy nebyla na módu a spokojila se klidně s pochybnou kvalitou oblečení, hlavně když bylo pohodlné. Vedle postele byl noční stolek s malým zrcadlem. Mark otevřel první ze dvou šuplíků a narazil na starou fotografii Parvatiny rodiny. Otec, matka a jejich dcera, které na fotce mohlo být asi tak dvanáct let. Kdyby Mark nevěděl, že to je Parvati, ani by ji nepoznal, neboť měla značnou nadváhu. V šuplíku byl ještě složený kapesník, nějaké prášky proti bolesti a plastová lahvička s pilulkami. Marka nález steroidů sice zarazil, ale když se nad tím zamyslel, nebylo to až tak nečekané, vzhledem k Parvatině fyzickému stavu. V dolním šuplíku byl zápisník. Markova zvědavost byla natolik velká, že jej bez výčitek otevřel. Na pár stránkách skutečně byly poznámky, ale drtivá většina z nich byla začerněná a Mark neměl šanci rozluštit, co zde stálo. Netušil, že Parvati si zde zapisovala důležité věci od příjezdu do Anglie, ale jakmile dostala místo na zámku, většinu zápisů pro jistotu začmárala. Nechala tu jen ty, které se netýkaly jejího pravého důvodu pobytu na panství. Kromě zbytečných poznámek typu – „Samuel plánuje zřídit posilovnu – to mě moc těší,“ tu byl jeden zápis, který Marka zaujal – „Rita Rasaku alias Sakura Sato… konspirační teorie nejsou zrovna moje silná stránka, ale je možné, aby to nebyla náhoda? Podle toho, co jsem zjistila, je příjmení Sato v Japonsku velice obvyklé, ale stejně nad tím nemůžu přestat přemýšlet. Asi se budu Samuela muset zeptat na Kasuminu rodinu, jen nevím jak to udělat, aby to nevypadalo divně.“ Mark zápisník zaklapnul a raději se z pokoje vytratil. Představa, že ho tu Parvati překvapí, nebyla zrovna příjemná. Zašel do svého pokoje, který se co do vybavenosti od toho Parvatina zase tak moc nelišil a usedl na postel. Věděl, kdo je Sakura Sato, ostatně na událost ve Walesu, kdy se do vily dostala Akira se nedalo zapomenout. Tehdy to i pro Kasumi bylo nové zjištění, že má sestru.

Někdo zazvonil u hlavní brány a Mark pospíchal ven, aby otevřel. Stále mírně poprchávalo, ale nebyl již takový nečas, jako dopoledne. U brány nestál nikdo jiný než Parvati.
„Dobrý den, Marku,“ pozdravila ho. „Odpusťte, že jsem přišla až teď…“
„Vaše práce pro vás asi nic neznamená, že? Nevím o tom, že byste měla dnes volno!“
„Já… byla jsem tu už ráno, ale to jste mi neotevřel.“
„Někteří lidé totiž pracují – asi jsem zrovna neslyšel. A vůbec, proč bych vám měl otevírat? Copak jste ztratila klíč?“
„Přesně tak. Nebyla jsem na zámku ani přes noc. Hrozně špatně jsem se vyspala, a když jste mi neotevřel, šla jsem na Mirandinu nabídku k ní a tam jsem si odpočinula a naobědvala. Vím, že je to moje vina, ale…“
„Jistě že to je vaše vina a žádné ‚ale‘ neomluví skutečnost, že jste tu nebyla.“
„Podívejte, proč mi to tak strašně dáváte sežrat? To si v tom libujete? Tak ať mi to Edward strhne z platu, ale už mě konečně pusťte dovnitř.“
„Ne tak rychle. Co máte společného se Sakurou Sato?“
Parvati vytřeštila oči a přemýšlela nad tím, odkud to Mark ví. „Byl jste v mém pokoji?“
„Hledal jsem vás. Myslel jsem, že se vám snad něco stalo a že bych mohl zjistit, kde jste. Na to jméno jsem náhodou narazil.“
„Sakuru jsem potkala před pár dny v Namibii. Tehdy se vydávala za Ritu Rasaku. Dostaly se ke mě zápisy o falešných pasech a tam bylo Sakuřino pravé jméno. Nevím o ní v podstatě nic a v Namibii už zřejmě také není. Co o ní víte vy?“
„Je to Kasumina sestra.“
„Tak přece…“ Mark otevřel branku a vpustil Parvati na pozemek. „Asi se tu moc dlouho nezdržím. Chtěla bych si půjčit auto a jet do Ipswiche.“
„Za panem Gordonem, že ano? Jen jeďte.“
„Vážně? Nevadí vám to?“
„Vůbec ne. Mám tu ještě jistou prácičku a budu rád, když budete fuč. Čím dřív odjedete, tím lépe.“ Parvati na to nic neříkala a zašla do svého pokoje. Tady se převlékla a neopomněla si vzít jednu pilulku anabolik. Počítala s tím, že řádně přitvrdí nejen v tréninku, což bude vyžadovat především stavbu posilovny, ale také v konzumaci steroidů. Potřebovala zvýšit svoje šance v boji proti Kasumi a byla ochotná pro to obětovat opravdu hodně. Poté si od Marka vyzvedla klíče, nasedla do auta, jež stálo před stájemi, a vyrazila k bráně. Vystoupila, otevřela ji, přejela s autem za ni, opět vystoupila, bránu zavřela a nyní konečně mohla vyrazit. Nejprve však vyzvedla Mirandu u jejího domu. Poté zamířila do Ipswiche.

Na chodbách nemocnice byl vcelku klid, tedy až na hádku mezi postarším pacientem a jedním z doktorů. Parvati ani Miranda tomu nevěnovaly přílišnou pozornost, ale to jen do té doby, co stařec vykřikl, že zdejší doktoři za nic nestojí a že kvůli jejich laxnosti zde málem zemřel jeho syn, protože mu při operaci omylem nechali v těle skalpel. Prý to způsobilo protržení stěny žaludku a málem přivodilo mužovu smrt. Parvati to na náladě opravdu nepřidalo. Společně s Mirandou zašla k Samuelovi na pokoj. Překvapilo ji, když tu narazila na Edwarda.
„Ahoj, co tady děláš?“ zeptala se Parvati. Edward vstal ze židle a přistoupil k ní.
„Před pár hodinami jsem přiletěl do Londýna a okamžitě jel sem. Chtěl jsem pána vidět, než vyrazím na Black Mirror. Zrovna jsem mu dočetl ten dopis od Kasumi.“
„Našel jsi ji?“
„To by tu byla se mnou.“ Edward sklopil hlavu a povzdechl si. „Bylo to celé k ničemu.“ Parvati se snažila hrát smutnou, přestože jí tato zpráva potěšila.
„Tady Miranda se chtěla na Samuela také podívat. Může, viď?“
„Ale jo. Půjdu si dát kafe. Odvezeš mě potom na zámek, že ano?“
„Spolehni se.“

Edward odešel a Parvati usedla na židli vedle Samuela.
„Je hrozné ho takhle vidět. Ten nepřítomný výraz, strnulost a absence čehokoli.“
„Vypadá víc mrtvý, než živý,“ řekla Miranda a otřela si uslzené oči. „Promiň, já… asi tě tu nechám samotnou. Ten pohled… tohle není pro mě.“ Miranda za sebou zavřela a Parvati zůstala v pokoji sama. Jemně chytila Samuela za ruku a hleděla na jeho tvář.
„Nezlobte se na mě, že jsem nepřišla už ráno, tak jako pokaždé, ale seběhlo se toho dost a já si musela odpočinout. Ta událost s Conradem, o které jsem vám včera říkala, se snad vyřešila, i když si tím nejsem tak docela jistá a stále s napětím čekám, kdy se přede mnou zjeví policie s tím, že jsem zatčena za ublížení na zdraví. Hmm, proberte se Samueli, prosím vás už se konečně proberte! Já vás potřebuji a věřte mi, že s vámi budu, ať se stane cokoli. Už nedovolím, aby se vám přihodilo něco hrozného. Víte, jak se to říká u oltáře – budu s vámi v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí…“ Parvati pocítila tlak na prstech své ruky. Polekalo jí to, ale pak se Samuelova ústa mírně pootevřela. Parvati byla napjatá jako struna. Samuelovy oči se pozvolna otevřely a několikrát v rychlosti zamrkal.
Mírně stisknul Parvatinu ruku a tiše řekl: „Vezmeš si mě?“ Parvati ucukla, ale to už do pokoje vešla zdravotní sestra a doktor Newhouse. Sestra, jež stále kontrolovala přístroje, totiž jasně zaznamenala změnu Samuelova stavu a přivolala doktora.
„On… on se probral!“ vykřikla rozradostnělá Parvati. Doktor na to nic neřekl a pouze zkontroloval hodnoty na přístrojích v pokoji. Samuel ještě nenabyl zcela plného vědomí, ale rozhodně to byl posun k lepšímu.
„Teď nás tu nechte,“ řekl Eric a Parvati tedy, ač nerada odešla za dveře.

Samuelovi trvalo dlouhé hodiny, než se alespoň částečně vzpamatoval a byl schopen vnímat. Mluvení mu dělalo obtíže, ale přesto se o to snažil. Když měl pocit, že se dokáže domluvit, nechal si zavolat doktora
„Co… co se to stalo?“ zeptal se Erica, jakmile vešel do pokoje.
„Už je vám lépe? Utrpěl jste vážné zranění hlavy.“ Samuel se pokusil posadit, ale vůbec mu to nešlo. Přišlo mu, jakoby ho tělo vůbec neposlouchalo.
„Nevysilujte se!“ zdůraznil Eric. „Potřebujete být v klidu, to vám snad sestra sdělila, ne?"
"Eh, já... no, asi ano."
"Je pravděpodobné, že bude zapotřebí rehabilitovat, abyste dostal své tělo zase pod kontrolu a dokázal se normálně pohybovat. Provedeme řadu dalších vyšetření, které nám pomohou zjistit, co s vámi je.“
„Tak ale… rychle. Musím… musím se vrátit domů. A proč tu není Kasumi?“
„Pane Gordone, vaše přítelkyně Kasumi tu nejen že není, ale pokud vím, tak ani nikdy nebyla.“
„Co? Ale…“
„To slečna Parvati Singh vás tu dennodenně navštěvuje.“
„A Kasumi tu není?“
„Ne, opravdu tu není, ale nevěste hlavu.“
„Myslel jsem… nelžete mi? Kasumi by tu přece byla se mnou. Nenechala by mě tu.“
„Kasumi tu není. Musíte to vstřebat, pane Gordone. Povězte mi, na co si vzpomínáte? Mozek totiž někdy automaticky vytěsňuje špatné vzpomínky. Dle slov vašeho komorníka Kasumi odcestovala do Japonska počátkem roku. Víte o tom?“
„To je nesmysl. Kasumi je tady!“ rozčílil se Samuel. „Rozhodla se zůstat, protože mě strašně miluje. Je asi zrovna na zámku, můžete tam zavolat a říct jí, že jsem se probral? Bude mít hroznou radost…“
„Pane Gordone, co o Kasumi víte? Na co si v souvislosti s ní vzpomínáte?“
„Na všechno, ale… je to podivné, doktore. Povězte mi – proč mám pocit, jakoby bylo všechno tak vzdálené a… a zbytečné? Proč se mi zdá, že jediné, na čem mi v životě záleží je moje Kasumi a že nic jiného nedává smysl? Je to asi správné, ale takové zvláštní… Vím o Kasumi všechno – pamatuji si přesně její slova, která mi řekla, když jsme se prvně potkali, vzpomínám si na každičký úder, který dostala od Akiry tenkrát ve Walesu, dokázal bych si přesně vybavit chvíle, kdy mě políbila, pamatuji si všechno, úplně všechno!“
„Hmm, máme problém… ale to se spraví. Doufejme…“ Samuel se náhle zarazil, protože mu myslí proběhla zvláštní věc…
„Kolikátého je?! Jaký je rok?“
„Rok 1995. Byl jste v komatu jen pár dnů. Nemějte obavy, nehrozí to, co se některým lidem stane, že se dostanou do světa, který je pro ně cizí.“
„Ehh, můžu mluvit s Parvati?“
„Pokud se na to cítíte… Ale měl bych být tady.“
„Ne, to ne. Chci s ní mluvit o samotě.“
„Hmm, tak dobrá, ale jen na pár minut.“

Eric odešel a zamířil na chodbu, kde stále čekala Parvati a Edward.
„Už se probral? Může mluvit a...“ ptal se komorník.
„Ano,“ přerušil ho Newhouse, „jeho stav se stále lepší. Je tu však problém. U podobných nehod je běžné, že dojde k poškození mozku…“
„Bože!“ vykřikla Parvati.
„Nemusíte se bát, nezdá se, že by utrpěl nevratné poškození. Samozřejmě vyšetření ukážou víc, ale zatím se zdá, že jeho mozek vytěsnil z paměti skutečnost, že jeho přítelkyně ho opustila, respektive věří tomu, že na něj čeká na Black Mirror. Taktéž se u něj rapidně zjasnila paměť, která se Kasumi týká. Víte, mozek si uchovává mnoho informací i přesto, že se zdají být zapomenuty. Jemu se vybavily detaily, které by v paměti většiny uvízly pouze na pár hodin nebo maximálně dnů. To zase takový problém není, ale ta první záležitost… Pan Gordon by mohl uvíznout ve svém vlastním světě a odmítat realitu, protože by pro něj mohla být buď nepříznivá, nebo nesmyslná.“
„Schizofrenie?“ zeptal se Edward.
„Ano i ne. Každopádně pan Gordon je inteligentní a přemýšlivý člověk a je pravděpodobné, že pochopí svoji mýlku a uzná, že věci se mají jinak, než se mu zdají.“
„Takže ho nemáme v té myšlence držet, ale máme zcela jasně říct, že Kasumi zde není a nebyla.“
„Zcela jasně bych to neříkal. Nenaléhejte na něj, ani ho bezhlavě nepřesvědčujte o pravdě. Spíše argumentujte a dokažte mu, že se spletl, ale s citem. Můžu se spolehnout, že budete opatrní?“
„To můžete,“ odvětila Parvati. „Směla bych ho vidět?“
„Ale ano, dokonce se po vás sháněl,“ řekl doktor a odešel.
Parvati se otočila na Edwarda a řekla: „Když se dozví, že tu Kasumi stále není, co myslíš – bude ho to trápit?“
„O tom nepochybuj. Pan Gordon ji strašně miluje a opět brzy spadne do té nečinnosti a nekonečného čekání.“
„Mám nápad, Edwarde a… upřímně, bojím se ho vůbec vyslovit. Prosím tě se na mě nezlob, mě to jen problesklo hlavou a… a je to strašná pitomost…“
„No tak ven s tím a neboj – zlobit se na tebe nebudu.“
„Co když mu řekneme, že Kasumi ho opustila a už se nikdy nevrátí? Zošklivíme mu ji, aby na ni zapomněl, a budeme tvrdit, že… no prostě, že to já jsem jeho nová přítelkyně a že spolu něco máme. Když v tom budeme za jedno, uvěří nám a můžeme to opřít třeba o tu večeři nebo o moje zaměstnání. Víš, jako že se teprve sbližujeme a… Ach jo, vždyť to je nesmysl. Nemůžu mu lhát a udělat ze sebe takovou mrchu, i když by mu to třeba mohlo pomoci. Já… já nevím, mě to prostě strašně vadí, že neustále myslí na Kasumi, která o něj nejeví zájem.“
„Rozumím ti, Parvati – myslíš to dobře, ale já s tím nesouhlasím! Nebudu svého pána takto podvádět a nepřeji si, abys mu lhala!“ Edward to zdůraznil tak vážně, až to Parvati překvapilo. Opravdu za tím byla jen Edwardova věrnost Samuelovi, nebo něco jiného?
„Promiň, byla to pitomost, já vím. Půjčíš mi ten dopis od Kasumi?“

Edward předal Parvati obálku a ona vešla do pokoje. Okamžitě se usmála na Samuela, který vypadal mnohem lépe než předtím. Usedla na židli a čekala, jestli Samuel něco řekne. Ten si Parvati chvíli prohlížel a vzpomínal na ni.
„Kde je Desmond?“ zeptal se. „Není v rukou toho…“
„Jen klid, Samueli. Nerozrušujte se – musíte být v klidu. Desmond je v pořádku. Ten vrah už je pod zámkem.“
„Kdo to je?“
„Ehm, Nicolas Krüger.“
„Bože… a Kasumi je taky v pořádku?“
„Samueli… Kasumi odjela z Black Mirror už před několika měsíci.“
„To je nesmysl, vždyť…“
„Mám tu od ní dopis. Poznáte její rukopis, že ano?“
„Nevím… když nad tím tak přemýšlím – Kasumi nikdy nic pořádného nenapsala.“ Parvati předala Samuelovi dopis a ten z něj vytáhl list a okamžitě si ho přečetl. Poté list odložil a bylo jasně patrné, že ho to dost vzalo. Chvíli jen tak mlčel a zíral před sebe.
„Samueli, vaše přítelkyně odsud odešla před pár měsíci. Vy si vážně myslíte, že se tak nestalo?“
„Já… já nevím, co si mám myslet.“
„Opustila vás a nemíní se vrátit. Možná, že by nebylo od věci zkusit na ni zapomenout…“ Samuel na Parvati vrhl tak zlostný pohled, až to ženu vyděsilo.
„Mám zapomenout na ženu, která mi vdechla do plic život, na ženu po jejímž boku jsem se cítil po úmorných desítkách let opět šťastný?! Možná, že si v tuto chvíli nejsem jist tím, co všechno se v poslední době událo, ale vím, jaká Kasumi je! Ta žena mě miluje a já miluji ji. Nic na světě to nezmění!" 
       
Mark sjel výtahem dolů do jeskyně a rychlým krokem zamířil k zrcadlu. Byl zvědav, co zjistí z diktafonu. Vzal si ho a rovnou pustil. Nechtěl to dělat nahoře, protože kdyby si toho někdo všimnul, mohlo by to způsobit spoustu starostí. Mark zvuk řádně zesílil, ale jediné, co slyšel, byla slova, kterým nerozuměl. Doufal, že zachytí alespoň něco srozumitelného, ale z diktafonu se ozývalo stále to samé. Nebyla to ani dvacítka slov, která se neustále opakovala a Marka z toho časem začala bolet hlava. Přibližně po takřka nekonečných sto dvaceti minutách přehrávání se Mark rozhodl diktafon vypnout a tenhle nápad zavrhnout. Jenomže než dosáhl na tlačítko, zaslechl rozhovor v anglickém jazyce. Zvuk hodně přeskakoval a bylo tu spousta šumu, ale přesto Mark porozuměl. Pochopil, že rozhovor je veden mezi mužem a ženou.
„Jaký to má smysl?“ řekl muž zvýšeným hlasem, který byl až podivně pronikavý a nepřirozený.
Žena odpověděla a to podstatně čistším lidštějším hlasem: „Ptáš se mě často a nejsi sám.“
„A nemyslíš, že si zasloužím odpověď?! Co se to se mnou stalo? Co se mnou bude a jak dlouho tu ještě budu trpět? No tak – mluv se mnou!“
„Neměla bych… má paní ví svých Stínech všechno. Ví, že tu jsem a ví, že s tebou mluvím.“
„Zasloužím si znát pravdu! Jeden ze Stínu odtud uprchnul do Rituální komnaty a ten, komu patřil, umožnil předtím hned třem jiným Stínům, aby odešli do světa živých. Armunder a ti dva… a všechny odsud odlákal Mordred, kterého jsem zastavil, když jsem tady vytvořil svůj Stín a dokonce Stín Mordredova meče a jeho duši tu zničil. Jeho Stín byl taktéž zničen, protože když není duše, není ani Stín. Jak je tedy možné, že jsem zde a moje duše je zničena?! Odpověz!“
„Protože Stíny, které tu jsou, drží pohromadě moje paní. Kdybys odešel zpět do tvého světa, okamžitě by ses rozplynul.“
„To znamená, že duše všech tří Stínů, které jsou tam venku, tu mají své duše…“
„Ano. Ti lidé zahynuli ještě v době, kdy na Bráně Pekel vládl Samael.“
„Když se tu vytvořil můj Stín, tak se s mým oživením opět rozplynul…“
„Tvá duše ještě neopustila tělo. Měl jsi štěstí. Hůře dopadl tvůj nebo spíše Mordredův meč. Zůstal zde a Lilith ho zničila. Vytvořit Stín pro neživou věc je ohavné a zavání to Samaelovou zvrácenou magií. Už bych měla jít.“
„Ne, počkej, prosím! Mluv se mnou!“
„Každý Stín, o který se starám, se mě vyptává. Proč myslíš, že zrovna s tebou budu marnit čas?“
„Protože jsem vyvolený!“
„Vyvolený? To, že máš… nebo spíše si měl v sobě Samaelovu krev, neznačí, že jsi vyvolený, ale jen to, že jsi jeho vzdálený potomek. Já jsem třeba dcera Inky a netvrdím o sobě, že jsem něco víc, přestože mám v žilách královskou krev. Jsi hrozně domýšlivý, ale Stíny už jsou takové…“
„Pověz mi víc. Musím být přece výjimečný, když jiné Stíny tvá paní posílá pryč a mě ponechává zde.“
„Některé Stíny, které jsou pro Lilith důležité si ponechává tady a o ty se já starám.“
„Co se mnou bude?“
„No… tohle ti opravdu říct nemůžu.“
„Proč by ne?“ ozval se další, sice jasně zřetelný, ale hrubý ženský hlas.
„Má paní…“ řekla dívka, „odpusť, ale on se vyptával a já…“
„Nevadí. Klidně mu to řekni, ať ví, co s ním bude.“
„Tak dobrá… Adriane, jsi tu proto, abys nakrmil, stejně jako mnoho dalších, jeden z nejmocnějších Stínů, jaký kdy vznikne. Svým Stínem nakrmíš Stín, který už sám o sobě bude nesmírně silný a bude dost možná trhat bariéry, které jiné Stíny nedokážou překonat. Až přijde ten správný čas, nakrmíš Stín Kasumi Sato.“

Hovor skončil a Mark pozvednul hlavu, aby si prohlédl zrcadlo. To, co za ním viděl, ho však natolik vylekalo, že diktafon upustil a ten se rozbil. Mark se okamžitě chytil za hruď, neboť ho začalo leknutím silně píchat u srdce. Za zrcadlem nestál nikdo jiný než Lilith.
„Ty sis vážně myslel, že mě můžeš špehovat, aniž bych si toho všimla?!“ vykřikla a její oči rudě zableskly. Rohy se jí do ruda rozzářily a ocas kmital ze strany na stranu. Mark měl sto chutí se na místě otočit a uprchnout, ale bál se, že by to mohlo být ještě horší. „Ten diktafon okamžitě shodíš do propasti a varuji tě – o tom, co jsi slyšel, budeš mlčet, jinak tě potká děsivý osud. Moji výhodou je to, že ať už uděláš cokoli – tvůj Stín skončí po tvé smrti u mě a bude na mě, jak s ním naložím.“ Mark byl tak vyděšený, že bez jakýchkoli řečí poslechl a zahodil rozbitý diktafon. „Už tě tady nikdy nechci vidět a vyřiď Samuelovi, ať na sebe raději dává pozor. No, netvař se tak – samozřejmě, že vím o jeho stavu, vždyť tu jeho Stín pár dnů pobyl, ale už je pryč. Balancoval na hranici života a smrti, nicméně smrt nad ním nezvítězila. Tedy... nezvítězila nyní, ovšem dříve nebo později smrt přemůže každého. A teď už zmiz!“ Mark ve spěchu odešel a Lilith se zase uklidnila. Nebylo jí příjemné, že ji Mark vyslechl, ale musela uznat, že to od něj bylo chytré.

K odvrácené straně zrcadla přistoupila Cura.
„Má paní, odpusť mi – byla to moje vina. Kdybych mlčela…“
„To je v pořádku. Předpokládám, že se už konečně zeptáš na Kasumi. Neříkej, že tě nezajímá, co s ní plánuji.“
„Zajímá, ale nechtěla jsem…“
„Až přijde ten pravý čas, bude to Kasumi, kdo povede armádu Stínů proti mému bratru.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.07.2013, 20:31:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Konečně mají čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku v "říši za zrcadlem". Takže je jisté, že s Kasumi má své plány Lilith... Mark měl při špehování více štěstí než rozumu. Musím se přiznat, že mne Perex hodně navnadil a že také nejsem zklamaný, přestože jsem toho "tajemna" čekal více.

Výrazných nedostatků - co by mne plesklo do tváře - jsem si nevšiml. Když Parvati s Markem mluvila o sestře Kasumi u hlavní brány, z počátku jsem přesně netušil, kdo mluví - tuším to bylo někde v momentě, když Parvati procházela bránou, musel jsem si celý dialog přečíst vícekrát... Ale to je jen maličkost. Uvidíme v dalším díle...

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
9. Hospoda U Za...
pilot Dodo
U nebe
Devon
Existuje i smrt...
markus
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr