obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Na sever - 4. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 07.07.2013, 20:48  
15. kapitola
 

A bylo to tady. Sníh roztál, louky se opět zazelenaly, slunce zase hřálo a kupci skutečně přijeli. Odkoupili od Merrigan všechno, co stihla přes zimu vyrobit, dobře zaplatili, a pak už se pouze veselili. Jedlo se, popíjelo, tančilo, zpívalo a vyprávělo. A Merrigan splnila svůj slib. Zjistila Elladovi, kde sídlí Visorakové.
A tak hned po odjezdu kupců nadešel čas loučení. Velmi smutného loučení. Ellad, Merrigan, Paula i Pool totiž věděli naprosto jistě, že je to navždy. Věděli, že už se nikdy nesetkají. Přívětivá kovářka zabalila odjíždějícímu mladíkovi nějaké jídlo na cestu, dala mu část vydělaných peněz, a když chtěl protestovat, rázně ho přerušila a připomněla mu, že i on v zimě pracoval, a tak si je zaslouží. Potom ho objala jako svého syna, políbila na čelo a nechala ho jít.
Směsicí protichůdných pocitů zmítaný Ellad se stejně dojemně rozloučil i s Paulou a Poolem, vsedl na dokonale odpočinutého Raula, otočil bujného vraníka dokolečka, naposledy zamával a odspěchal na východ. Za kupci.
Od Merrigan jeli ti muži totiž přímo za Visoraky. Do jejich hlavního sídla. A protože jeho, jako cizince, odmítli vzít s sebou, nezbylo mu, než je sledovat. Držel se v uctivé vzdálenosti za nimi a z nedostatku jiné činnosti zase přemýšlel. Budoucností se moc zabývat nechtěl, protože ta závisela na Viggově žití či nežití, a tak byla značně nejasná. Vrátil se tedy do minulosti. Se zvláštním smutkem vzpomínal na laskavou Merrigan i její dvě děti, s pocitem viny na hádku s Collinem a s hlubokým steskem na všechny ostatní. Nejvíce samozřejmě na matku. Jakpak se asi má? A nebojí se o něj příliš?
Jistěže bojí, odpověděl si s vědoucím úsměvem, a aby se zbavil těch neveselých vzpomínek, pobídl Raula k větší rychlosti. A vraník ochotně poslechl. Jen pohodil hlavou a vyrazil cvalem pustou rovinatou plání. Nesl svého pána vstříc dalšímu dobrodružství. A že to bude dobrodružství, o tom nebylo pochyb.


***


Blížil se večer a Ellad se konečně ocitl na okraji lesa, který už včera ráno vystřídal travnatou planinu. Celodenní jízdou unavený mladík zastavil mezi posledními stromy stejně unaveného vraníka a nerozhodně hleděl na mohutnou dřevěnou pevnost před sebou. Sídlo Visoraků.
Žije Viggo nebo ne? To zanedlouho zjistí. Pobídl Raula a klusem zamířil k bráně.
„Stůj, ty otrhanče! Kam se hrneš?!“ zastavil ho přísně jeden ze sedmi divoce vyhlížejících strážných a pozdvihl proti němu své kopí, právě když se mladík chystal vjet do pevnosti.
Ellad rychle zadržel rozeběhnutého valacha, sesedl a lehce pozvedl ruce na znamení, že nemá žádné nepřátelské úmysly.
„Nechtěl jsem vás vůbec rozzlobit, pánové. Jen jsem myslel, že se tu najím a přenocuji,“ řekl napohled klidně, uvnitř však byl napjatý jako struna na Poolově nástroji.
„Zmiz odtud. O cizáky nestojíme,“ štěkl ale strážný. Hrot svého kopí mu opřel o prsa a i ostatní si připravili zbraně.
Ellad couvl. Musel však dovnitř za každou cenu, a tak to nevzdával. Ustoupil ještě o krok, lehce se poklonil, ruce měl stále zdvižené a snažil se strážné nejprve umluvit, později i uplatit, ale bezvýsledně. Kopí nezmizela. Naopak. Hroty teď už všech sedmi zbraní se dotýkaly jeho hrudi.
„Táhni, tuláku, odkuds přišel! Tohle je hlavní pevnost mocných Visoraků a takoví pobudové jako ty v ní nemají co pohledávat. To je mé konečné rozhodnutí, rozumíš?! Jestli se ještě jednou pokusíš vniknout dovnitř, přikážu svým mužům, aby tě zabili. Tak nasedni na tu svoji herku a kliď se!“ skončil strážný a na znamení, že to myslí vážně, lehce postrčil zklamaného mladíka svým kopím.
Ellad věděl, že prohrál. Bezmocně se otočil, vyhoupl se zpátky do sedla a vrátil se zase do lesa.
Co dál? Táhlo mu hlavou, zatímco vedl Raula porostem. Když usoudil, že je dostatečně daleko od pevnosti, sesedl, vraníka odsedlal a uvázal ho ke kmeni mladého štíhlého javoru. Než tohle všechno udělal, byla skoro tma, ale on odpověď na svou otázku stále ještě nenalezl. Pojedl skromnou, studenou večeři, zapil ji vodou z lahvice a pořád se snažil na něco přijít. Nic jej však nenapadlo. Nakonec došel k názoru, že to nejlepší, co může teď večer udělat, je jít spát. Ráno se uvidí.
Jenže ráno se nevidělo. Ellad se bez koně, pomalu a opatrně odplížil k okraji lesa a znovu si prohlédl pevnost. Velmi pozorně. Zázrak se ale samozřejmě nekonal. Dovnitř se mohl dostat jenom bránou. Napadlo ho sice, že by přelezl hradby. Na to ovšem neměl potřebné vybavení, a tak ten nápad zavrhl. Také chvilku uvažoval o tom, že když to zkusí ještě jednou, jiní strážní ho tam třeba pustí...? Zavrhl však i tohle. Pravděpodobnost úspěchu byla příliš malá. Co tedy dál? Odejít? Teď, když je tak blízko? Nedokázal to.
Ležel tedy v křoví, nepřítomně hleděl k sídlu Visoraků a čekal. Ale na co vlastně?
Blížilo se poledne a mladíkovi se žaludek už kroutil hlady. Snídani totiž značně odbyl. Po už kdovíkolikátém zakručení v břiše, Ellad poraženě vzdychl, ještě jednou pohlédl k bráně pevnosti a... Právě se k ní cvalem řítili tři jezdci. Ellad strnul a napětím ani nedýchal. Úplně zapomněl na hlad a čekal, co se bude dít. Ale nic. Nedělo se vůbec nic. Snad jen to, že jezdci bez potíží a poměrně rychle projeli bránou a zmizeli mladíkovi z očí.
Ach, jo. Proč oni ano a já ne? Ptal se v duchu ukřivděně, odpověď však znal. Ti jezdci byli už od pohledu seveřané, on cizinec. I když uměl jejich jazyk a na sobě měl jejich oblečení, modré oči, hnědé vlasy, kůň a výstroj ho prozradily. Znovu vzdychl a vrátil se k Raulovi. Vraník jej přivítal tlumeným zaržáním a otočil k němu hlavu.
„Ty se máš nejlíp, hošku, viď,“ řekl mu Ellad a pohladil ho po ladném krku. Kůň si otřel čelo o jeho rameno a pokýval hlavou, jakoby souhlasil, pak se sklonil opět k mladé jarní trávě. Ellad Raula ještě jednou poplácal, odešel od něj kousek dál a dal se do prohlídky zásob.
Nic moc, usoudil potom. Něco ještě odjedl, aby zaplnil prázdný žaludek a rozhodl se takto – půjde na lov.
Sbalil si všechny věci, osedlal Raula a odjel dál do lesa. Na malém, hustým křovím dobře krytém plácku nechal vraníka, připravil si zbraně a vzdálil se. Měl štěstí. Už po hodině se mu podařilo zabít dva zajíce. Nebyla to sice žádná velká kořist, na pár porcí pro jednoho člověka to však stačilo. Sebral ušáky, na plácku u Raula rozdělal malý ohýnek a dal se do vaření. Z poživatelných vnitřností připravil polévku a zbytek upekl.
Když skončil, už se stmívalo. Nechal ohýnek hřát, snědl polovinu polévky a smutně hleděl do plamenů. Nad tím, co udělá další den přemýšlet snad ani nechtěl. Myšlenky mu však samy táhly hlavou a nebyly vůbec veselé. Hrál a prohrál. Do té pevnosti se nikdy nedostane. Nikdy tedy nezjistí, co přesně se s Viggem stalo.
Přesto se k ní ráno vydal znovu. Nedokázal to vzdát a prostě odjet. Ne bez boje. Pokusí se opět projet bránou. V nejhorším případě zemře.
S tímto rozhodnutím a pevným odhodláním dojel na kraj lesa a strnul. Brána pevnosti byla dokořán a z ní vyjížděl početný zástup ozbrojenců na koních. Napočítal padesát jezdců a čtyři vozy. V čele jela na bělouši vznešeně vyhlížející žena s dlouhými, tmavě hnědými vlasy a za ní dva muži nesoucí černožluté korouhve – barvy Visoraků. Za nimi pak následovala skupina ozbrojenců, dva vozy, opět ozbrojenci, zase dva vozy a průvod uzavírali zbylí ozbrojenci. Ellad na ten dlouhý, pomalu jedoucí zástup hleděl oněmělý překvapením. Stále těkal svýma pronikavýma modrýma očima od začátku ke konci a od konce k začátku a stále se nemohl vzpamatovat. Že by skutečně zázrak?!
Konečně se začalo něco dít. Ještě jednou přejel pohledem průvod seveřanů a jeho pozornost upoutaly vozy. Dva zadní byly obyčejné, zaplachtované a vezly nejspíš zásoby, stany a podobné věci, ale ty dva přední...? Ty byly divné. Z části sbité z pevných dřevěných fošen, z části zamřížované.
Jako nějaké klece, pomyslel si mladý Hraničář a hnán zvědavostí pobídl Raula. Co nejrychleji se propletl porostem, předjel průvod, sklouzl ze sedla, nechal vraníka na místě a spěchal k cestě, po které se zástup seveřanů ubíral. Skryl se v hustém habroví a s podivným napětím čekal, až projede vůdkyně Visoraků, vlajkonoši i první skupina jezdců. Zajímaly ho pouze vozy. Vezou v nich snad zvířata nebo...?
Lidi, zjistil vzápětí. V prvním ze zamřížovaných vozů byli dva mladíci asi stejně staří jako on. A v druhém uviděl záda muže s delšími, na skráních už trochu šedivějícími vlasy. A ten muž se náhle otočil, podíval se jakoby přímo na něj a Ellad se musel kousnout do rtu, aby potlačil výkřik překvapení a radosti.
Viggo!! Živý a zdravý! Mladíkovi se chtělo skákat, tančit a veselit se, vyhráno ale ještě zdaleka neměl. Naopak. Hned vzápětí si uvědomil hořkou pravdu. Svého přítele a učitele sice našel, ale jako zajatce početné a dobře ozbrojené skupiny divokých severských bojovníků. Jako bezmocného otroka v kleci. A kam ho vůbec vezou?
Jeho radost poněkud ochladla. Počkal ve své skrýši, až průvod úplně projede kolem, potom ji opustil, zamířil k Raulovi a celou tu dobu přemýšlel, co podniknout.


***


Už tři dny Ellad putoval v bezpečné vzdálenosti za průvodem Visoraků. Projel lesem, přebrodil jakousi neznámou říčku a stočil Raula na východ. Tři dny. A tři noci se marně snažil dostat do jejich tábora. Nešlo to. Strážní hlídali ležení své paní dobře. Nemohl se nepozorovaně přiblížit ani k vozu, natož osvobodit vězně.
Čtvrtého dne kolem poledního vjeli seveřané na rozlehlou planinu ležící v podhůří stále ještě zasněžených hor, a když je chtěl Ellad nenápadně následovat, s překvapením zjistil, že nenápadně to tedy rozhodně nepůjde. Na planině bylo neskutečně živo. Velké množství lidí, koní, stanů, stánků, vozů...
Tady se sešli snad všechny severské kmeny, zarazil se mladík, zastavil Raula, udiveně se rozhlížel po tom lidském mraveništi a netušil, že to odhadl zcela správně. Skutečně se tu sešli všichni seveřané. Jedno dávné proroctví jim totiž radilo, aby se spojili, jinak je ovládne muž, který k nim přijde z daleké země. A tak se tu scházeli každého jara. Na velikém turnaji, který měl rozhodnout o celkovém vítězi a vládci téhle drsné a divoké krajiny.
Měl rozhodnout, ano, to měl. Zatím se to však nepodařilo. Vítěz se našel samozřejmě vždy, ale jeho vládu vždycky někdo tak nějak zpochybnil. Takže...
Ellad stál na okraji planiny a pomalu se vzpamatovával. Po chvíli sesedl, přetáhl Raulovi otěž přes hlavu, vedl ho za sebou a společně se vmísili do davu. Usoudil, že tady se nemusí nijak skrývat. Osamělý muž s černým koněm se v tom množství lidí určitě ztratí. Procházel mezi skupinkami seveřanů a náhle mezi nimi zahlédl známé tváře.
Obchodníci, co byli u Merrigan. Sakra, ta ženská mi nosí jen štěstí, zajásal v duchu a vydal se hned za nimi.
Neměli moc velkou radost, že ho zase vidí, a nechtěli s ním mít cokoli společného, nakonec je ale přemluvil. Díky přátelství s Merrigan si u nich mladík mohl nechat alespoň koně, aby ho nemusel vodit stále s sebou, a větší část svých věcí. Také se dozvěděl, co je to za sešlost. Jinak se o sebe však musel postarat sám.
Uvázal svého vraníka mezi koně obchodníků, vyčistil ho, hodil mu trochu sena, a pak až do večera chodil mezi lidmi a stánky se vším možným. Na tomhle velkém turnaji se totiž nesešli jen severské kmeny, ale i kupci. Nejen ti známí.
A tak Ellad chodil, poslouchal útržky rozhovorů a děkoval šťastné náhodě za setkání s Merrigan i jejími dětmi. Dokonale rozuměl, o čem se kde hovoří, a sám mohl také mluvit. Bez obav z nežádoucí pozornosti. Jen jediné ho trápilo. Starost o Vigga. Při pohledu na muže opravující dřevěné lavice ve velkém hledišti a pevnou ohradu kolem místa, kde se bude bojovat, pochopil. Pochopil, proč sem Vigga přivezli i co s ním zamýšlejí. Merrigan měla pravdu. Visorakové udělali z jeho přítele orinera. Bojového otroka. A on tu buď zvítězí nebo zemře.


***


Zoufalý Ellad se v noci opět pokusil proplížit k Viggovu vozu a osvobodit ho, ale opět bez úspěchu. Nedostal se ani do tábora těch prokletých seveřanů, natož k vozu. Jeho učitele hlídalo hned pět mužů. Pět mužů střežilo Viggovo vězení, dalších pět ty dva mladíky a deset bylo rozestaveno kolem celého Visorackého ležení. Zklamanému Hraničáři nezbylo, než se vrátit zpátky k Raulovi a alespoň trochu se prospat.
Prospat. To se lehko řekne, těžko však provádí. Ellada trápila zlost nad vlastní bezmocí a strach z nejbližších dnů. Co když Vigga zabijí...? Nechtěl to vidět. Nechtěl se dívat, jak jeho přítel umírá. A za co vlastně? To mu opravdu, opravdu nemůže nějak pomoci? Ne, nemůže. To byla hořká pravda. Krutá skutečnost. Našel Vigga jen proto, aby ho viděl zemřít. Sakra. Sakra, sakra. Přesto opět nedokázal odjet. Ráno se vmísil do tlačenice kolem hrazení a s napětím sledoval jednotlivé souboje. Pravidla byla jednoduchá – zabij nebo budeš zabit. Vítěz postoupil dál, poražený zemřel. Vždy. I když se vzdával.
Počet orinerů se tak rychle zmenšoval, přesto bylo stále na co koukat. Každý kmen totiž vlastnil více takových otroků. Čím více jich měli, tím větší měli naději na případné celkové vítězství. A pak se náhle na bojišti objevil Viggo a Ellad polkl naprázdno. Jeho přítel vypadal úchvatně. Dokonalý oriner.
Tedy – bojovník. Na sobě měl jen boty, kalhoty stažené páskem a na každé paži pruh černožlutě zbarvené kůže, který mu chránil spodní část předloktí. Jinak byl nahý jako všichni bojující. Vážnou tvář mu lemovaly dva slabé, úzké copánky bránící ostatním jeho vlasům, aby mu padaly do očí, a na krku mu visel... Ano, medailon, který zdobil i Elladovo hrdlo. Mladík si bezděky sáhl do těch míst, ale díky vrstvě oblečení ho v dlani nesevřel.
Proč mu asi dovolili nechat si ho? Napadla ho hned v duchu zase jedna z jeho zvídavých otázek, neměl však čas na ní hledat odpověď. Viggovi totiž už přidělili dva krátké meče a souboj začal. Rychle. A rychle také skončil. Bývalý Hraničář si se svým podobně ozbrojeným soupeřem poradil během tří minut. Postupně ho odzbrojil, vyhrál a neutržil ani škrábnutí. Když však došlo na zabití bezbranného a bezmocného soka, Viggo to prostě odmítl. Sklonil svůj meč, nechal poraženého muže vstát a odejít. Krásná vůdkyně Visoraků mu marně poroučela, marně hrozila bitím. Neposlechl.
Ellada tím úplně ohromil. A nejen jeho. Všichni v hledišti byli překvapeni. I když překvapeni je ještě slabý výraz. Byli doslova šokováni. Taková nehoráznost. Otrok, který svého pána neposlouchá...
Jen Ellad ho obdivoval. A bál se o něj. Co když ho skutečně potrestají? Když ho zbijí, jak bude potom bojovat?
Roddaka, vůdkyně Visoraků, uvažovala nejspíš stejně jako on, protože svého vzpurného orinera zbít nenechala. Bez trestu však nezůstal. Sebrala mu medailon a Ellad tušil, že to je pro Vigga horší než nějaká ta rána. Ten medailon byla poslední věc, která mu zbyla z jeho Hraničářské minulosti. Poslední pojítko mezi svobodou a otroctvím.
Přesto si stál na svém. Pokud nezabil svého protivníka v boji, nezabil ho vůbec. První den turnaje ho Ellad viděl celkem třikrát, druhý den jednou, třetí den pětkrát a pokaždé jako vítěze. Mladíka to na jednu stranu těšilo, na stranu druhou – cítil zlost. Nad vlastní bezmocí. Každou noc se pokoušel přítele vysvobodit a každou noc se vracel k Raulovi bez něj. Nedokázal Viggovi nijak pomoci. A cítil také strach. Stálý a nepolevující strach o jeho život. Čtvrtý turnajový den čekal totiž všechny už jen jeden souboj. Poslední a rozhodující.
Viggo – oriner Visoraků a jejich waradara Roddaky se měl utkat s
Hunem – orinerem kmene Lossarnů a jejich waradara Ursa. Tak to vyhlásili. A souboj mohl začít.
Dobře ozbrojení strážci přivedli oba soupeře a Elladovi se sevřel žaludek. Už dříve si všiml, že Hun je obr, ale teď, když stál kousek od jeho učitele, viděl, že je o celou hlavu vyšší a mnohem svalnatější. Viggo proti němu vypadal jako ještě nedospělý chlapec, ačkoli to bylo právě naopak. Mladší z obou byl Hun. Ellad neměl z jejich souboje vůbec dobrý pocit, opět však nemohl dělat nic jiného, než jen bezmocně přihlížet a – doufat.
Bojovníci tentokrát nedostali pouze meče. Hun měl navíc kopí, Viggovi přidělili štít.
„Bojujte!“ křikl ze svého místa na dřevěné lavici Urs, sotva se soupeři postavili proti sobě, a Hun okamžitě poslechl. Rozpřáhl se a hodil kopí po Viggovi. Ten hbitě uskočil, zbraň ho minula a neškodně se zapíchla do trávy. Hun vztekle zaskřípal zuby a vrhl se na Vigga mečem. Zuřivě po něm sekal a bodal ve snaze jej zasáhnout, ale bývalý Hraničář všechny jeho rány stíhal krýt. Mocným úderům svého mohutnějšího soka vždy nastavil štít a sám nijak neútočil. Po jedné obzvlášť tvrdé ráně mu však štít v ruce praskl, rozlomil se a on padl na zem.
Elladovi i ostatním se zatajil dech. Tak brzy a už konec...?
Hun jakoby náladu v obecenstvu vycítil. Usmál se na všechny kolem, kousek odstoupil a nechal soupeře vstát. Přitom se mu posmíval, urážel ho a nikdo z přihlížejících v tu chvíli nepochyboval o tom, kdo bude vítěz. Jen Ellad. Téhle hře kočky s myší moc nevěřil, přesto napětím a obavami téměř nedýchal.
Viggo se postavil zpátky na nohy, trochu si protáhl po té silné ráně značně otřesenou levou ruku, pevněji sevřel meč a prudce zaútočil. Následoval sled několika rychlých výpadů a stejně rychlých krytů. Při jednom takovém zkřížili oba protivníci své meče před tělem, vzájemně se přetlačovali a dívali se přitom jeden druhému zblízka do očí. Viggův pohled byl klidný, Hunův zastřený hněvem. Hra pro něj skončila.
Napjal svaly a obrovskou silou protivníka odhodil. Viggo spadl na zem, meč ale z rukou nepustil. Bleskurychle vyskočil zpátky na nohy a hned po Hunovi sekl. Obr útok čekal, a tak ránu bez potíží vykryl. Svezl Viggův meč stranou, volnou rukou jej opět odhodil a bývalý Hraničář skončil zase na zemi. Na zádech.
Hun se pohrdavě ušklíbl, popadl svou zbraň oběma rukama a bodl po něm ve snaze zasadit mu smrtelnou ránu. Viggovi se však podařilo v poslední chvíli uhnout. Využil toho, že mladík ztratil na okamžik rovnováhu, překulil se a vstal. Bez meče. Při pádu o něj přišel, a tak teď stál neozbrojený a zdánlivě bezbranný proti napohled silnějšímu soupeři. Hun se zachechtal a začal po Viggovi bez rozmyslu sekat a bodat. Chtěl co nejvíce využít své výhody a rychle to skoncovat, místo toho ale jen mrhal svými silami, protože pokaždé zasáhl jenom vzduch. Bývalý Hraničář hbitě uhýbal jeho ranám a v jednu chvíli se dokonce rozhlédl po bojišti, aby zjistil, kde přesně se nalézá jeho meč.
Nebyl daleko. Jen asi tři kroky, ale za soupeřovými zády. Hun sledoval jeho pohled, pobaveně se na něj usmál, vychrlil několik dalších nadávek a znovu zaútočil. Viggo se Hunově zbrani vyhnul tentokrát otočkou, tím jej velmi těsně obešel, rychle přeběhl těch pár kroků a sebral svou ztracenou zbraň.
Přihlížející diváci sledovali tenhle jeho nebezpečný kousek s napětím tak hustým, že by se dalo krájet, a když se mu povedl, odměnili ho pochvalným křikem. Ellad by možná křičel také, ale nemohl vydat ani hlásku. V ústech měl sucho a v krku knedlík. Tak napínavý boj v životě neviděl. A ne jen tak ledajaký boj. Jeho přítel a učitel v něm bojoval o život.
Viggo popadl zbraň, bleskurychle se otočil proti soupeři a ihned zaútočil. Došlo k dalšímu střídání seků, bodů a krytů. Při jednom však Hun opět využil svou sílu a slabšího Vigga zase odhodil. Bývalý Hraničář narazil zády do hrazení, a než se stačil postavit zpátky do střehu, obr přiskočil, surově ho popadl pod krkem, otočil ho a znovu ho odhodil. Viggo ztěžka dopadl na břicho. Potřásl hlavou, aby zahnal mdloby, které se o něj pokoušely, a rychle se překulil na záda. Víc nestihl. Plazil se tedy před blížícím se Hunem pozadu jako rak. A když po něm obr sekl, znovu se překulil, opět využil ztráty soupeřovy rovnováhy, vyskočil na nohy, bleskově po Hunovi sekl a zasáhl ho do paže. Objevila se první krev a z hlediště opět zazněl křik.
Hun zaklel, prudkým odbodem Vigga zase povalil a chystal se ho dorazit. Bývalý Hraničář tak byl přinucen opět k ústupu. Nedůstojným račím způsobem couval před napřáhnutým Hunem. Obr po něm sekl nadávkou i zbraní a připravil ho o meč. Všichni úlevně vydechli – je konec.
Jen Ellad to cítil trochu jinak. I on si však myslel, že jeho přítel při dalším Hunově výpadu zemře. Nechtěl se na to dívat a přesto nedokázal odtrhnout od bojujících zrak.
Viggo zastavil svůj ústup, nohy nechal pokrčené a pustil Huna blíž k sobě. Mladíkovi to nepřipadalo vůbec divné. Byl si jist svým vítězstvím. Pohlédl na svého pána Ursa a bodl.
A to právě Viggo čekal. Uhnul, nepřátelská zbraň se neškodně zabodla vedle něj do trávy, pak vymrštil připravené nohy a plnou silou zasáhl protivníkova kolena. Hun zavrávoral a musel se opřít o svůj meč, aby neupadl. A téhle chvilky Viggo beze zbytku využil. Překulil se do lepší pozice, znovu kopl oběma nohama a tentokrát zasáhl jen jedno soupeřovo koleno. Z boku.
Hun se poroučel k zemi a meč mu vypadl z ruky. Byl ochromený bolestí a než se vzpamatoval, měl Viggo času dost. Vstal, sebral mu zbraň a namířil ji na něj.
Boj skončil a přihlížející dav se znovu pochvalně rozeřval. Oba soupeři prudce oddechovali a nehýbali se. Poražený Hun ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, Viggo stál nad ním a hrotem jeho vlastního meče mu mířil na hrdlo. Po dvou minutách křik diváků utichl a on otočil svůj šedozelený zrak k dřevěným lavicím v hledišti. Ellad, kterému se neskonale ulevilo, sledoval přítelův pohled a uviděl Roddaku. Krásná vůdkyně Visoraků seděla na černožlutě zdobené lavici vedle pohledného, asi pětatřicetiletého muže a ještě chvíli si vychutnávala pocit vítězství. Pak se naklonila ke svému společníkovi a řekla mu tiše několik slov.
„Zab ho!“ křikl potom na Vigga onen muž, ale bývalý Hraničář jen zavrtěl unaveně hlavou. Sklonil meč, nechal soka vstát a kulhavě odejít. Hned nato přispěchali jeho strážci. Sebrali mu zbraň, sevřeli jej mez sebe a odvedli do Visorackého tábora, zatímco jejich paní se dusila hněvem. Dokud jí Viggo nezmizel z očí, nebyla schopná ani mluvit.
„Můj oriner vyhrál,“ řekla poněkud krákavě hned po jeho odchodu. Stále se jen těžko ovládala.
„Ano, vyhrál,“ se smíchem uznal Urs a neskrýval pobavení. „Prozatím. Já nepřipustím, aby seveřanům vládla žena.“
„Tak nepřipustíš?!“ zopakovala Roddaka a znovu se dusila vzteky. „Vyhrála jsem turnaj. Jsem tedy waradar vás všech.“
„Prý waradar,“ přerušil ji stále stejně posměšně vůdce Lossarnů. „Vzpamatuj se, ženská. Waradar je muž. Žádný ženský tvar tohohle slova není. A proč? Protože waradar má být muž... Vdej se za mě.“
„To nikdy!“ odmítla jeho nabídku prudce a téměř vyskočila ze své lavice.
„Tak nikdy?“ protáhl pohrdavě Urs. „Vždyť nevládneš ani Visorakům. Chceš být waradarem všech severských kmenů a neposlouchají tě ani tví vlastní otroci.“
Po těch slovech se ze ztichlého davu ozvalo souhlasné mručení a smích. Roddaka zrudla hněvem a ponížením a Ellad pochopil, že bude zle. S Viggem bude zle.
S neblahým tušením opustil své místo u hrazení a snažil se co nejrychleji protlačit zástupem diváků na volné prostranství. Už ho nezajímala další hádka mezi Ursem a Roddakou ani jejich následný odchod z hlediště. Ne. Zajímal ho pouze Viggo. Co s ním ta žena provede po Ursových posměšných slovech? Naneštěstí pravdivých...?
Raději to ani nedomýšlel a hnal se do své osvědčené skrýše. Ležela o kus výš než tábor Visoraků, a tak měl dokonalý přehled. Malou skulinou mezi křovisky Ellad viděl, jak rozzuřená, uražená a ponížená Roddaka vtrhla na malé prostranství mez černožluté stany a vozy, křikla na své muže a oni před ní hned potom přivedli unaveného Vigga. Viděl, že jeho přítel stojí mezi svými strážci zpříma a hrdě hledí přímo na Roddaku.
„Tak tentokrát jsi to přehnal, otroku!“ obořila se na něj zlostí zaslepená žena. „Budeš potrestán. Teď už ano!“
Jeden ze strážných si její slova vyložil po svém a prudce udeřil Vigga pěstí do břicha. Zasažený se bolestí zlomil v pase a klesl na kolena. A v této poloze si také vyslechl rozsudek.
„Dvacet ran bičem. Hned!“ štěkla Roddaka a zmizela ve svém stanu.
V Elladovi se při pohledu na klečícího přítele všechno bouřilo. Měl sto chutí opustit úkryt a rozběhnout se Viggovi na pomoc. Včas se však zarazil. Naštěstí. Při tom osamoceném útoku by se totiž nejen prozradil, ale nejspíš i zemřel. Takže zůstal v houští, vztekle skřípal zuby a v duchu proklínal svou neschopnost. Nic víc však skutečně dělat nemohl. Jen bezmocně přihlížet nebo odejít.
Rozhodl se zůstat, ale... Vigga zatím odváděli dva muži zpátky k „jeho“ vozu a pohledný společník jejich paní se ujal řízení trestu. Na jeho pokyn strážci roztáhli bývalému Hraničáři ruce do rozpažení a za zápěstí mu je přivázali k mřížím vozu. Za odsouzeného se postavil silný podsaditý chlap s bičem a začal plnit vůli své velitelky. Její pohledný společník hlasitě počítal a nešťastného Vigga nechránilo před těmi údery nic. Ani tenká látka nějaké košile, protože byl stále od pasu nahoru nahý.
Ellad, pořád schovaný ve svém vyvýšeném úkrytu, měl všechno jako na dlani. Ne, že by o to nějak zvlášť stál. Vidět přítele takhle trápit a nic neudělat. Zatínal bezmocně pěsti a stiskl zuby pokaždé, když bič dopadl na Viggova holá záda, jakoby sám dostával rány, a trpěl téměř stejně.
Když bylo po všem, zmučeného Vigga odvázali, napůl jej odvedli, napůl odnesli zpátky do vozu, tam ho zavřeli a po pár minutách k němu pustili staršího, vousatého muže, který mu ošklivě rozbitá záda ošetřil.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.07.2013, 20:46:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Další porce čtivého a napínavého textu.

Hezký den a psaní zdar.

P.S. Nechci, aby to vypadalo, že Tě dnes jen chválím, ale text jsem přečetl jedním dechem, je poměrně dlouhý co do rozsahu a mne tlačí čas (na to, abych si jej přečetl znovu, přestože jsem jej četl pozorně). Ať se daří...
 ze dne 08.07.2013, 19:07:32  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci, komentář i chválu. Moc dobře se to čte.
A co se týká odbodu, tak díky za upozornění. Podívám se na to a případně opravím.
Měj se hezky.
 ze dne 07.07.2013, 20:47:58  
   Šíma: Málem bych zapomněl, cituji:

-- Hun zaklel, prudkým odbodem Vigga zase povalil a chystal se ho dorazit. -- odbodem ???
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Píseň přežití- ...
Iserbius
Osamělé pití
Láďja
Podzimní
vymra
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr