obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915266 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389630 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Na sever - 5. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 15.07.2013, 9:31  
15. kapitola
 

Ellad seděl ve svém úkrytu, nepřítomně hleděl k Viggovu vězení a přemýšlel, co dál. Tady byla každá rada drahá. Co mohl dělat? Vplížit se do toho prokletého tábora a přítele osvobodit? To už zkoušel. Mockrát a... Nápad byl tu. Hlavou mu bleskla vzpomínka na trh v Awaru. Viggo je otrok. To
znamená – zkusí jej koupit.
Hnán nadějí, i když jen malou, opustil svou skrýš a zamířil k ležení spřátelených kupců. U Raula si odložil meč, nechal si jen nůž, potěžkáním zkontroloval stav mincí ve váčku u opasku a s uspokojením se vydal přímo do tábora Visoraků. Strážným řekl, že chce projednat důležitou věc se zástupcem jejich velitelky, a pak už jen čekal, jak vše dopadne. Strážní sice zpočátku váhali, po chvilce dohadování mezi sebou ho však za oním pohledným mužem zavedli. Ohlásili ho jako cizince, strčili do jednoho ze stanů a vzdálili se.
„Mohu s tebou promluvit, pane?“ zeptal se přeuctivě Ellad, sotva se mu ocitl tváří v tvář. Muž na něj hleděl tázavě, ale mlčel, a tak mladík pokračoval. A protože netušil, jak se vede takové obchodní jednání, přešel přímo k věci. „Chtěl bych koupit vašeho otroka. Toho vítězného orinera.“
Visorak se po vyslechnutí té zcela nečekané žádosti zatvářil nejprve překvapeně, potom mu oči ztemněly hněvem nad tou troufalostí a nakonec se hlasitě rozesmál.
„Ten muž není na prodej. Má paní, Roddaka, ho bude brzy znovu potřebovat. Slyšel jsi přece toho bídáka Ursa. A teď odejdi,“ řekl, když se trochu uklidnil. Ještě jednou si drzého mladíka prohlédl, a pak se k němu otočil zády na znamení, že svá slova myslí vážně.
No, za pokus to stálo, utěšoval se zklamaný Ellad, když opouštěl černožlutý stan i tábor Visoraků. Přesto – nejraději by do něčeho kopl. Hrom, aby to spral, klel v duchu. Co dál...?
„Tak co dál, hošku?“ oslovil tiše o půl hodiny později svého vraníka a podrbal ho na čele. „Co budeme dělat? Vigga jsme sice našli, ale odvést ho z moci těch prokletých seveřanů asi nedokážeme.“
Uvázaný valach na něj upřel své tmavé oči, chvíli se na něj díval, jakoby uvažoval o jeho slovech, a potom si začal třít hlavu o jeho rameno.
„Tak to jsi celý ty. Neporadíš a chceš drbat,“ vytkl Raulovi s neveselým úsměvem mladík, ale pohladil ho. Se smutným povzdechem mu přejel rukou po šíji. Nezbývá mu, než se stále znovu pokoušet o nemožné.


***


Turnaj skončil. O tom nebylo pochyb. A zase bez vítěze. Opět došlo ke zpochybnění výsledku bojů a orineři se tak bili a umírali úplně zbytečně. Ellada už na planině nic nedrželo. Rozloučil se proto s kupci, osedlal Raula a krokem místo turnaje opustil. Nemusel nijak pospíchat. Visorakové teprve bourali stany. Nechal je předjet a znovu cestoval v bezpečné vzdálenosti za nimi.
Jeli pomalu, protože vozy rychlou jízdu nedovolovaly, a tak měl Ellad spoustu času na doplnění zásob. Něco nalovil a maso i tepelně upravil, aby se na útěku nemusel zdržovat sháněním něčeho k jídlu. Zbytek dne pak honil Visoraky a doufal, že teď, když je Viggo zraněný, ho nebudou hlídat tak pečlivě.
V noci však velmi rychle zjistil svůj omyl. Stráže kolem vozů i kolem celého tábora byly rozestaveny stále stejně. Zklamaně si vzdychl, ale nedalo se nic dělat. Musel to alespoň zkusit. Nevěděl, co všechno Urs říkal, tušil však, že vůdce Lossarnů vyzval Roddaku k dalšímu souboji. A neměl také ani ponětí o tom, kdy nebo kde by se spolu měli ti dva utkat. Jedním si však jistý byl – další zápas s mohutným a mladším Hunem by Viggo také nemusel přežít.
Nadechl se tedy, vydechl a s největší možnou opatrností se vydal vpřed. Pomalu se plížil k Visorackému táboru. V naprosté tichosti se protáhl kolem první hlídky, stejně minul i druhou, a dostal se tak až k jednomu z černožlutých stanů. Skrčil se v jeho stínu, rozhlédl se kolem a – tím skončil. Jít dál nebylo možné. Pokud by to zkusil, určitě by ho objevili nebo rovnou zabili.
V téhle nedokonalé skrýši a navíc uprostřed nepřátel si netroufal ani na zklamaný povzdech. Místo něj se jen smutně a také toužebně zadíval k Viggovu vězení a jen tak jaksi mimoděk se zaposlouchal do rozhovoru ve stanu. Značně totiž nabral na hlasitosti.
„Proč jsi mu ho vůbec vracela?“ pronesl hodně vyčítavě nějaký muž.
„Slíbila jsem to,“ odpověděla trochu tišeji žena a Ellad si domyslel k hlasům i postavy. Nepochyboval o tom, že se stává svědkem důvěrného rozhovoru Roddaky a jejího pohledného společníka.
„On tě urazil. Přede všemi tě ponížil, ten mizera Urs se ti teď směje, kudy chodí – a ty? Ty jsi to slíbila?!“ vybuchl hned po ženiných slovech muž.
„Takhle se mnou nemluv, Grime,“ napomenula ho, ale on si z ní nejspíš nic moc nedělal, poněvadž pokračoval stále stejně.
„Proč?“ slyšel Ellad jeho vyčítavý a hněvivý hlas. „Protože říkám pravdu?! Vrátilas mu medailon, bereš si ho do postele... Miluješ ho?“
Ponížení. Medailon. To mluví o Viggovi? Nechápal Ellad a poslouchal ještě pozorněji. Co asi Roddaka odpoví?
„Grime, ty žárlíš?“ zasmála se pobaveně a snažila se tím celý rozhovor trochu odlehčit. Muž to však nepochopil nebo, a to se podle Ellada pravdě blížilo víc, chápat nechtěl.
„Odpověz, prosím,“ trval si tvrdohlavě na svém a otázku zopakoval. „Miluješ ho?“
„Jistěže ne,“ naježila se. „Je to jen otrok.“
„Tak proč tohle všechno? Proč?“ žádal nějaké vysvětlení muž řečený Grim.
„Sama nevím,“ odpověděla po krátkém váhání zamyšleně. „Nejlépe – kdybych z vás dvou mohla udělat jediného muže.“
Její výjimečně upřímné přiznání ale Grim neocenil. Místo toho jen zasyčel. „Nenávidím ho. Nejradši bych toho bastarda zabil vlastníma rukama.“
„O tom už jsme jednou mluvili, Grime,“ řekla Roddaka unaveně a její hlas znatelně ochladl. „Vztáhneš-li na něj ruku, zemřeš.“
Ve stanu ztichli a Ellad se pomalu vzpamatovával. Takže nejvyšší velitelka Visoraků má pro Vigga slabost. A vrátila mu Hraničářský medailon. Kdo by to řekl...?


***


Noční vysvobozování se tedy opět nezdařilo. Místo toho se zvrtlo v cosi jiného, zcela nečekaného a Ellad si celý další den marně lámal hlavu s tím, jak Grimovu nenávist k Viggovi využít. Nic ho však nenapadlo. Znovu se ploužil za průvodem seveřanů a v duchu uvažoval nejen nad vyslechnutým rozhovorem. Během cesty ho totiž napadla ještě jedna potíž. A to byl druhý kůň. Viggo přece musí na něčem odjet.
Téměř půl hodiny se pak v duchu probíral různými nápady, jeden byl však nesmyslnější než druhý. Takže s tím skončil. Koně pro Vigga nesežene. Bude to pouze na Raulovi.
Večer Ellad zastavil jižně od Visorackého tábora, odsedlal Raula, najedl se a čekal na tmu. Po setmění vraníka zase osedlal, připravil k rychlému odjezdu a odplížil se co nejblíže k ležení seveřanů. Ujistil se, že hlídky stojí na stále stejných stanovištích a začal opatrně postupovat vpřed. Dnes to zkusil z jiné strany. Snad bude mít víc štěstí.
Měl. Podařilo se mu dostat až do stínu jednoho ze zásobovacích vozů. Pečlivě se v něm skryl, ulehčeně vydechl a pozorně se rozhlédl kolem. Klid, ticho a Viggovo vězení jen pár kroků daleko. Už se chystal znovu vyrazit, když jej náhle popadla nějaká cizí ruka zezadu za vlasy, zvrátila mu hlavu a na krku ucítil chladný kov. Překvapením úplně zdřevěněl. Jiné ruce ho mezitím bleskurychle odzbrojily a v příštím okamžiku už jej oba strážci donutili vstát. Strkali ho před sebou stále s nožem nepříjemně tlačícím na jeho hrdlo, až ho dostrkali do jednoho ze stanů. Odhrnuli závěs u vchodu a doslova jej hodili dovnitř. Ellad dopadl na kolena a z drobné ranky na krku mu tekla krev. Nevšímal si jí však, jen vzhlédl a jeho pronikavé modré oči se střetly s tmavými zraky pohledného společníka Grima.
„To jsi zase ty?“ začal Visorak a udiveně zvedl obočí. „Co tu chceš?“
„Tvého otroka,“ odpověděl Ellad popravdě a vstal.
„Už jednou jsem ti řekl, že ho neprodáme. Na co ho vůbec potřebuješ? Chceš ho pro sebe nebo tě poslal ten bídák Urs? A máš ho zabít nebo ho chcete živého...? Tak mluv, ty pse!“ chrlil ze sebe čím dál hněvivěji seveřan a opřel zajatému mladíkovi o hruď hrot dlouhé dýky, kterou během své řeči velmi rychle vytasil z pochvy u opasku.
„S Ursem nemám nic společného. Jsem Hraničář z Aranhoru a přišel jsem si pro přítele,“ přiznal Ellad a dával si dobrý pozor, aby se ani nehnul. Potil se přitom ne snad přímo strachy, ale napětím jistě. Věděl, že stačí jeden jediný neopatrný pohyb a zemře. Visorak ho zapíchne jako dobře vykrmené prase.
„Tak Hraničář,“ zopakoval nedůvěřivě Grim. Bylo znát, že takovou odpověď nečekal. Sklopil zrak k zemi, podíval se na špičky svých bot a chvilku přemýšlel. Zbraň však nesklonil. Po deseti vteřinách, které Elladovi připadaly dlouhé jako sama věčnost, pohlédl zase na něj a tvářil se nadmíru spokojeně. „Když jsi Hraničář, tak máš...“
Větu nedokončil. Místo toho posunul hrot své dýky kousek výš a chystal se rozpárat mladému zajatci oblečení.
„Ano, Mám,“ snažil se mu v té činnosti zabránit Ellad. Pochopil, co Visorak hledá.
Grim se zarazil a Ellad toho využil. Pomalu a opatrně zvedl ruce a sám si porozepl vrchní teplou vestu i rozvázal šněrování na haleně. Trochu látku poodhrnul, odhalil tak část své hrudi porostlé krátkými, tmavě hnědými chloupky a Hraničářský medailon se lehce zaleskl v mihotavém světle plamenů, které tančily ve dvou železných vyhřívacích koších.
Visorak překvapením couvl. Mladík jej dokonale zaskočil. Ani na vteřinu totiž předtím nevěřil, že mluví pravdu. Teď však... Sklonil zbraň a začal dlouhými kroky přecházet po stanu sem a tam, zatímco Ellad stál na místě a pořád se moc nehýbal. Jen pustil cípy svého oděvu a svěsil ruce volně podél těla.
„Co s tebou mám teď dělat?“ uvažoval Grim nahlas, ale nezastavil se. „Mám tě zabít nebo předvést před svou paní Roddaku a udělat z tebe dalšího orinera?“
Po těch slovech zůstal stát přímo před Elladem a s neskrývanou záští se zadíval do jeho pohledné tváře. Potřebovali nového orinera, to ano. O jednoho na turnaji přišli, druhý stále ještě ležel na lůžku s těžkým zraněním a třetí...? Lepší na něj nemyslet. Tenhle je ale tak – tak mladý a... Myšlenku raději nedotáhl do konce. Stál před Elladem, stále se na něj upřeně díval a stále se nemohl rozhodnout.
Mladému Hraničáři už začínal být jeho pohled krajně nepříjemný, přesto se neodvážil nějak uhnout nebo... A pak si náhle vzpomněl. Vzpomněl si na rozhovor vyslechnutý předešlou noc a už věděl, jak ho využít. Pohlédl svému vězniteli zpříma do očí a snažil se působit přitom co nejvíc sebejistě.
„Pusť mě a já ti pomůžu,“ pronesl tiše, ale rozhodně, a Visorak překvapením vykulil oči.
„Jak bys mi ty mohl pomoci a s čím?“ zeptal se o úder srdce později pohrdavě a podezřívavě zároveň. Ten zvláštní mladík ho nepřestával udivovat.
„Vím o tvé nenávisti k Viggovi,“ začal Ellad opatrně s vysvětlováním. „Pokud by se mnou utekl, zbavíš se ho a vina za to padne na mou hlavu. A na hlavy nepozorných strážných.“
Grim chtěl nad takovou drzostí nejprve vybuchnout, pak se ale zarazil, zamračil a začal znovu měřit dlouhými kroky stan. Po chvíli, která Elladovi zase připadala nekonečná, se opět zastavil přímo před ním a zabodl do něj pohled svých tmavých očí.
„Dobrá tedy,“ souhlasil nakonec a Elladovi se neskutečně ulevilo. Dnes měl výjimečně šťastný den. „Zítra v noci mu umožním útěk a ty si ho odvedeš. Ale pamatuj, Hraničáři, hodinu po půlnoci se mění hlídky. Budu vás pronásledovat, a jestli vás chytím, zabiju vás.“


***


Obloha se už během odpoledne zatáhla těžkými, tmavě šedými mraky a čím dál víc to vypadalo na déšť.
Ať prší, přál si v duchu Ellad a s obavami myslel na nejbližší hodiny. Splní Grim svůj slib? Nechá je utéct nebo je zabijí hned za hranicemi tábora? Tyhle dvě otázky trápily mladého Hraničáře už od včerejší noci a trápily jej i nyní. I teď, když seděl v trávě pár kroků od klidně se pasoucího Raula a hodný kus od ležení seveřanů, a čekal na tmu. I teď jím zmítaly pochybnosti. Jinou možnost však neměl. Musel se o to pokusit.
Konečně se setmělo. Ellad přichystal vše jako předešlou noc a opatrně se vydal k tábořišti.
Ať prší, zopakoval své přání hned několikrát během cesty a pokaždé přitom obrátil obličej k nebi. Jeho prosby ale vyslyšeny nebyly. Zatím nespadla ani kapka.
Mladík se dobře skryl a pozorně si prohlédl tábor před sebou. Stany, vozy, hlídky. Všechno na svých místech. Jen – ti strážci... Ellad zajásal. Ti strážci spali. Jak toho Grim docílil, tím se mladík nezabýval. Pro něj bylo důležité jenom to, že splnil svůj slib.
Na nic víc tedy nečekal a co nejtišeji se protáhl spícím ležením až k zamřížovanému vozu. Tam se zastavil. Jak ho jenom otevře? Dveře tohohle pojízdného vězení nebyly totiž na závoru, ale na zámek. Kde sebere klíč?
Strážný, napadlo ho hned v příští vteřině. Pomaličku a s největší možnou opatrností se přikradl k nejbližšímu spícímu muži a měl štěstí. Tomu chlapovi volně visel u opasku. Neuvažoval nad tím, jestli ho tam nosí pořád nebo zda jde o další Grimovu pomoc. Ne. Sebral třesoucí se rukou klíč, obešel vůz, aby se dostal ke dveřím, zasunul ho do zámku, odemkl, otevřel dveře, vstoupil dovnitř a – dostal takovou ránu do hlavy, že se mu zatmělo před očima a na okamžik ztratil vědomí. Když se probral, klečel nad ním Viggo.
„Promiň, to nepatřilo tobě,“ začal se hned omlouvat, ale Ellad ho netrpělivě přerušil. „To doufám. Všechno si povíme později, teď musíme pryč. Máme už asi jen hodinu.“
S tím se poněkud neohrabaně posadil. Sotva se ale pokusil vstát, znovu se o něj pokusily mdloby a zvedl se mu žaludek.
Ještě toho trochu, zaklel v duchu a snažil se co nejrychleji zase vzpamatovat. Zůstal sedět, zklidňoval rozbouřený žaludek a na čelo si přitiskl dlaň ve snaze zahnat tupou bolest. Viggo stál nad ním a trápily jej výčitky svědomí. Ellada nečekal. Myslel, že pro něho jde Grim. Proto ta rána.
Po chvilce zkusil Ellad vstát znovu a tentokrát se mu to podařilo. S Viggovou pomocí se postavil opět na nohy, a potom oba co nejtišeji a také nejrychleji opustili stále ještě spící tábor. Ellad se během cesty Visorackým ležením trochu vzpamatoval a vedl teď čerstvě osvobozeného přítele nejkratší cestou k Raulovi.
Viggo se při pohledu na osaměle stojícího vraníka poněkud zarazil, nahlas ale neřekl nic. Počkal, až Ellad koně odváže a nasedne, pak se vyhoupl za něj a společně se vydali na důležitou a nebezpečnou cestu nocí.
Ať prší, zase obrátil toužebně oči k nebi Ellad a na čele se mu rozstříkla veliká kapka. Jeho přání bylo konečně vyslyšeno.


***


Ellad nehnal Raula moc rychle. Věděl, že s dvojitou zátěží na hřbetě by vraník dlouho běžet nedokázal. Ne. Ujet pronásledovatelům rozhodně nemohli. Museli na to jinak. Obyčejným selským rozumem. Stopování se díky lijáku bát nemuseli, takže – co asi udělá Grim?
Ví, že oba jsou z Aranhoru. Bude je tedy hledat směrem k jihu, uvažovali s Viggem a dokonale se shodli. Ellad proto stočil Raula na sever k Erským horám. Jeli celý zbytek noci a zastavili až za svítání. Něco pojedli, Ellad se pak uložil k odpočinku, Viggo hlídal a v poledne se vyměnili. Moc spolu nemluvili. Oba věděli, že na vyprávění bude času dost. Pokud se jim ovšem podaří utéct.
A tak pouze útěku věnovali teď veškerou svou sílu a vůli. Jejich svět se scvrkl na noční pohyb vpřed, jídlo a odpočinek přes den. Dojeli skoro až k horám, potom se obrátili na západ a až po dalších dvou nočních pochodech stočili své kroky k jihu. Většinou klusali. Jeden v sedle, druhý pěšky nebo oba pešky, aby chudákovi Raulovi trochu ulevili. Byla to náročná cesta a zdála se nekonečná.
Přesto jednoho slunečného dne v druhé polovině měsíce mayenu minuli hraniční kámen Tamarského království a – no, neměli ještě úplně vyhráno, ale už se tomu hodně blížili. Volněji vydechli a napětí uplynulých dní z nich trochu spadlo. Odvážili se dokonce cestovat za dne a v noci spát. Normálně, jako všichni ostatní. A také – každý večer po večeři se věnovali vyprávění. Jen chvíli. Seděli u malého ohýnku a vzájemně si sdělovali své zážitky.
Viggo se tak během cesty napříč Tamarem dozvěděl o tom, co se po jeho záhadném zmizení dělo v Eriadoru, i o tom, jak Ellad strávil zimu a jak ho vlastně našel. No, a Ellad zase vyslechl Viggův příběh.
Vůdce Hraničářů klidně klusal lesem, když se náhle oba valaši splašili. Dali se do cvalu, a pak se všechno seběhlo strašně rychle. Viggo je zkoušel zastavit, ale přepadli ho. Vytasil meč a chtěl se bránit, Raul se však postavil na zadní, vytrhl se mu a nejspíš nějak poskočil i Hnědák, protože – Zarkor mu vylétl z ruky a skončil kdesi v křoví a on sám na zemi. Sebrali ho, svázali a strčili do vozu. Připadal si jako balík. Nehybný, bezmocný balík. Kudy ho vezli, to samozřejmě nevěděl a vlastně – bylo to stejně jedno. O útěku mohl jenom snít. Nedali mu k němu ani tu nejmenší příležitost. Až jednou...
Až někde u Aranhorských hranic ji dostal. Jen tuhle jedinou a nezaváhal. Jeho únosci se totiž právě setkali se svou paní Roddakou a na okamžik ho pustili z očí. To mu stačilo. Smýkl sebou do lesa a uháněl, co mu síly stačily. Krátce se setkal s Olmarem a hned běžel zase dál.
Nestačilo to. Visorakové měli koně a bylo jich víc. Chytili ho, zbili, znovu naložili do vozu a žádnou další příležitost k útěku mu už nenabídli. Bez nejmenších potíží ho provezli Tamarem a zastavili s ním až v dřevěné Visoracké pevnosti. Tu Ellad viděl.
Tam ho „ubytovali“ v zamřížované cele a začali ho cvičit. Tedy – chtěli, aby cvičil. On odmítl, a tak přivedli asi třicetiletou ženu s asi dvouletou dcerkou a dali mu na výběr. Buď vezme meč a bude bojovat nebo jedna po druhé zemřou. Co měl tedy dělat? Sebral zbraň a přistoupil na jejich pravidla. Stal se z něj oriner. Přesně, jak si Roddaka přála. Už kdysi. V Awaru. Když ho oknem sledovala při souboji s přístavními pobudy.
Dopoledne šermoval na cvičišti, večer na hostinách pro zábavu hostů. Jeho soupeři tam byli vesměs Visoračtí válečníci. Vyzvali ho, uzavřeli se sázky a začal boj, v němž nešlo o to soupeře zabít, ale pouze porazit. Tak si divocí seveřané krátili čas za dlouhých zimních nocí.
A pak přišlo jaro a – turnaj.


***


A byli v Aranhoru. Po tolika dlouhých dnech. A vlastně nejen dnech, ale i týdnech a měsících. Byli doma a doufali, že už jsou i v bezpečí. Vůbec netušili, že v bezpečí jsou už dávno. Grim je hledal pouhé dva dny. Potom se vrátil ke své paní a sdělil jí smutnou zprávu. Vyprávěl jí smyšlený příběh o dopadení uprchlíků, o jejich beznadějném boji s přesilou i o jejich hrdinné smrti na bojišti. Tak velká byla jeho žárlivost na uvězněného Hraničáře.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.07.2013, 9:06:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Ellad je takřka vzorem (či tradiční postavou) dobrodružných a výpravných fantasy příběhů. Nevyhýbá se žádnému dobrodružství (nechcu napsat, že se nebojí, protože by to nebyla pravda). K získání Vigga využil nejen lsti, ale i pocitů odporu a nenávisti přisluhovače oné vládkyně. Napadá mne, zda onen "únos" (a útěk) nebude mít (v budoucnu) ještě nějakou dohru! Na šotky jsem nekoukal a myslel na ono přísloví: "Štěstí přeje připraveným..." Uvidíme v dalším díle... Mé druhé já říká, že je to takřka až k neuvěření, ale čtenáři by neměli podceňovat "psychologii postav" (včetně jejich jednání a reakcí v rámci jejich vlastního psychického rozpoložení).

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 16.07.2013, 21:08:37  
   Ellien: Děkuji Ti za radu, za povzbuzení i za pochvalu.
Měj se hezky.
 ze dne 16.07.2013, 18:21:02  
   Šíma: Hm... Dej si na Foru reklamu (s linkem na první díl), kupříkladu v "Co když jsou čtenáři slepí a nevidí vás" nebo "Proč nečtete díla" a třeba i v "Oznámení všem"! ;-) Jen piš, píšeš hezky, abys "nezakrněla"... ;-)
 ze dne 16.07.2013, 18:11:24  
   Ellien: Chtěla bych (dokonce i třetí), ale myslíš, že má cenu ji psát, když moje dílko čteš pouze Ty? :-)
 ze dne 15.07.2013, 21:15:53  
   Šíma: Bude druhá série? ;-)
 ze dne 15.07.2013, 19:26:25  
   Ellien: Ahoj,
jako obvykle Ti děkuji za publikaci i komentář. Dohru Viggův útěk mít vlastně ani nebude, snad jen malou zmínku o tom, že jeho výcvik byl tvrdý a on se leccos nového naučil, takže tyto své zkušennosti předá i Elladovi s Danem. Také Ti prozradím, že se pomalu blížíme k závěru Tuláka, ještě dvě kapitolky a - konec.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Slepý Cíl
Kalrath
New II
Sirnis
Piková dáma (15...
Jackie Decker
obr
obr obr obr
obr

Jiný
Ovca
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr