obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XIX - Bod zlomu ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 17.07.2013, 21:00  
Od odjezdu Kasumi uplynuly více než tři roky. Parvati trpí nemocí, ale jak se brzy ukáže není v tom sama.
 

Po ulici, na kterou ztěžka dopadají dešťové kapky a tříští se o chladnou zem, běží černovlasá žena. Má na sobě tmavé oblečení a plášť, který je promočený deštěm. Za ní se ozývají vzrušené výkřiky skupinky mužů. Někteří po ženě pálí ze svých zbraní a doufají, že ji konečně zasáhnou. Ona se však jako zázrakem kulkám vyhýbá – ne, že by se o to sama zasloužila, má jen štěstí, ale jak je známo, štěstí je vrtkavé a nikdy nezůstane na jednom místě dlouho. Žena to pocítí na vlastní kůži, když jí jedna kulka zasáhne do ramene a provrtá se velice hluboko. Zařve bolestí a chytí za krvácející ránu. Ví ale, že když se zastaví, zemře, a proto utíká dál, co jí síly stačí. Vyběhne z temné uličky a ocitne se před silnicí, po které proudí desítky aut a to přestože je pozdní večer. Přeběhnout silnici se zdá být příliš riskantní, ale zůstat na místě je sebevražda a tak žena vběhne do silnice a vyhýbá se vozům. Řidiči troubí a dupají na brzdu, aby ženu nesrazili. Mnozí musí zastavit a někteří narazí svým autem do jiných. Ozývá se vzrušený hluk plný nadávek, bolestivých stenů a zoufalých výkřiků. Ženu to nezajímá, hlavní je, aby zůstala naživu, to je to, co si stále opakuje. Nezajímají ji druzí – myslí jen na sebe, na svůj život, o jehož uchování bude bojovat do posledního dechu. Na druhé straně ulice je obchodní dům, který láká návštěvníky svými neonovými nápisy a reklamními upoutávkami. Žena vběhne dovnitř a doufá, že se svým pronásledovatelům ztratí, ale ti dělají vše pro to, aby ženu dostali, vždyť po jejím krku jdou už celé roky! V obchodním domě není mnoho lidí a ti co zde jsou, rozhodně nekrvácejí, takže snaha ženy ztratit se v davu je zbytečná. Proklešťuje si cestu mezi lidmi a doufá, že se svým pronásledovatelům alespoň na pár vteřin ztratí z dohledu. Když oni však vystřelí do vzduchu, lidé začnou ječet hrůzou a okamžitě se stahují pryč, co nejdál od ozbrojenců. Sklo výloh se tříští na tisíce kousků, to když muži střílejí po ženě, ale jediné, co zasáhnou, jsou skleněné desky, jež chrání obchody. Žena vybíhá po schodech do patra a otevírá dveře od nouzového schodiště, které směřuje na střechu. Pronásledovatelé jí jsou v patách. Žena vyběhne až na střechu, která je až na několik velikých ventilátorů rovná. Není kde se ukrýt, ale o to jí ani nejde. Doufá, že bude moci slézt po nouzovém schodišti, jenomže jakmile se k němu přiblíží, všimne si, že po něm stoupají dva muži. Žena zkoprní a otočí se zpět na dveře, mezi kterými se rázem objeví zbylí pronásledovatelé. Rozhlédne se okolo ve snaze nalézt střechu, kam by bylo možné doskočit, jenomže okolo žádná taková není. Žena je brzy obstoupena muži a pomalu couve ke kraji střechy.
„Už není kam utéct, Kasumi!“ vykřikne jeden z mužů. Další se rozesmějí a někteří z nich vytasí katany.
„Jsi tak slabá…“ ozve se a vzduchem zasviští meč. Kasumi zařve bolestí, když její pravá paže padá k zemi. Chytne se za krvácející pahýl a vytřeští oči. Je v šoku, který tlumí bolest a také zatemňuje mysl. Následuje další seknutí, po kterém jí na břiše zůstane krvavá šmouha. Jsou to střeva, která se z rány na břiše derou ven. Muž vytáhne dýku a zabodne ji Kasumi do oka. Špice dýky provrtá mozek a Kasumi se po kopanci do hrudi řítí přes okraj budovy na zem. Tvrdě dopadá na chodník a její kosti popraskají. Otočí hlavu do strany a otevře ústa, ze kterých vyteče krev a vyjde jediné slovo – „Samueli!“

Samuel se probudil promočený potem. Zprudka dýchal a snažil se zklidnit zrychlený tep. Měl strhaný obličej, jakoby právě vůbec nespal. Otřel si pot z čela a rozhlédl se po pokoji. Nikdo jiný tu kromě něj nebyl, ale nebylo divu. Spíše se jen chtěl ujistit, že je sám. Otevřel šuplík vedle postele a vytáhl odtud polovinu medailonku s obrázkem Kasumi. Usmívala se a ten její výraz ve tváři… jakoby se nic nedělo, jakoby byla v bezpečí. Ve snu ji však viděl celou od krve a brutálně zohavenou. Vstal, oblékl se a medailonek uschoval do kapsy. Nosíval ho vždycky s sebou. Otevřel okno, aby v pokoji vyvětral. Pršelo a na obloze se stahovala bouřková mračna. Vyšel ze dveří a zašel k Parvatině pokoji. Zaklepal na dveře, ale nikdo neotevřel. Nijak ho to neudivovalo. Na snídani bylo ještě příliš brzy, takže počítal s tím, že Parvati nalezne v posilovně nebo v koupelně. Zamířil do posilovny, kde skutečně Parvati byla. Ležela na zádech a zvedala těžké činky. Měla na sobě jen kraťasy a sportovní podprsenku. Samuel by byl radši, kdyby byla víc oblečená.
„Neměla bys tu mít někoho po ruce?“ zeptal se Samuel. „Co když už tu činku nezvedneš a ona ti rozmáčkne hrudník? Vsadím se, že těžká je na to dost.“ Samuel přejel pohledem na závaží. „Sto dvacet kilo…“ řekl aniž by ho to překvapovalo. „Ani bych to nezvedl ze země. A to neber jako lichotku.“
„Já vím, Samueli,“ řekla Parvati, zvedla činku a položila ji na držáky. Posadila se a protáhla si paže. Pohlédla na Samuela. „Vím, kde jsou mé hranice a sto dvacet kilo je stále málo, takže se nebojím, že si něco udělám.“
„Je to málo… A kolik bude dost, Parvati? Kolik vůbec dokážeš uzvednout? Dvě stě kilo?“
„No… To zase ne.“
„Zatím ne, ale je mi jasné, že po tom toužíš. Myslel jsem… vážně jsem věřil tomu, že dostaneš rozum a že přestaneš brát ty prášky, ale ono ne. Myslíš, že jsem idiot, že si nevšímám toho, co se s tebou děje?!“
„Zase ti není dobře… máš vztek a potřebuješ si ho někde vybít. Na mě ale ne!“ vykřikla Parvati tak hlasitě, až to Samuela vylekalo.
„Být tebou se nerozčiluji, Parvati. Zase tě začne píchat u srdce… Pověz mi, měla bys vůbec šanci, kdyby ses chtěla vrátit zpátky do armády? Vzali by tam takovou trosku?“ Parvati zbrunátněla. Vstala a popadla nejtěžší jednoruční činku, jakou tu měla. Zvedla ji do výše ramen, aby ukázala Samuelovi, jakou má sílu.
„Myslíš, že jsem troska?! Tak zkus něco podobného.“
Samuel sklopil zrak a povzdechl si. „Je mi tě líto. Ani nevíš jak moc. Nebyla jsi taková.“

Samuel odešel s ještě horší náladou, než jakou měl po probuzení. Sešel dolů do haly a zamířil do knihovny. Z tajné schránky vytáhnul pozlacenou rukojeť a otevřel chodbu do podzemí. Sešel po vlhkých schodech a nastoupil do výtahu. Uvnitř kabiny byla klika, kterou Samuel otáčel, a výtah se pomalu spouštěl dolů. Jakmile se ocitl v sále, zašel známou cestou k Černému zrcadlu. Šel tudy tolikrát, že by to zvládl i poslepu a to i přes to, že cesta sem vedla přes úzký kamenný můstek, pod nímž byla tmavá hluboká propast. Jakmile stanul před zrcadlem, zakřičel na celý sál: „Lilith! Temná paní, ukaž se, potřebuji s tebou mluvit!“ Trvalo asi deset minut, než se Lilith za zrcadlem zjevila.
„Je naživu,“ řekla démonka nezaujatým hlasem. „Stále je naživu.“
„Jsi si jistá?“
„Samozřejmě, že jsem! Urážíš mě, Samueli. Vím o svých Stínech a jejich řady se o ten Kasumin stále nerozrostly.“
„Odpusť, nechtěl jsem tě urazit, ale měl jsem v noci zlý sen. Poslední dobou je mívám často a ani jedinkrát se nestane, že by v něm Kasumi přežila. Někdy jí useknou hlavu, jindy rozpářou břicho nebo ji utopí v kyselině. Viděl jsem dokonce, jak ji sežerou tygři. Ráno se probudím promočený potem a děsím se toho, že přijdu sem za tebou a ty mi sdělíš, že je mrtvá. Nevím už pro co jiného žít. Jestli zemře ona… tak já také. Ani syn mi nedokáže dát útěchu. Stále mám v mysli jen Kasumi a je to čím dál horší. A k tomu ty bolesti hlavy… Někdy jen tak celé hodiny ležím na posteli, protože se nedokážu na nic soustředit. Jsem tak zmatený a bez energie.“
„A teď čekáš co? Že tě budu litovat nebo že ti dokonce poradím? My démoni netrpíme nemocemi.“
„Nechci k lékaři, nechci slyšet ty nesmyslné řeči o tom, že si mám najít rozptýlení nebo nejlépe jinou ženu a na Kasumi zapomenout. Ona nemůže za to, že kvůli ní tak trpím. Vím, že dělá, co může, aby se sem vrátila. Hmm, pověz mi prosím, jak se má Rosalinda? Dlouho jsem se na ni neptal.“
„Cura se má dobře, rozhodně lépe než ty. Pomáhá mi a toho si cením. Má krásný domov, jak sama říká a užívá si života.“
„Alespoň někdo se má dobře. Víš, neuraz se, ale těžko se věří tomu, že v Pekle se má někdo dobře.“
„Nejsem zlá, Samueli. Cura se skutečně má lépe než ve světě lidí, což se o Samaelových otrokyních říct nedá.“
„To ale nejsou lidé. Jen duše…“
„V tom se mýlíš. Podívej, měla bych mlčet, ale že jsi to ty… možná ti má slova pomohou. Samael má v moci tři ženy. Víš, které to jsou.“
„Vím. Má duši mé snachy, mé manželky a mé dcery.“
„Nejen duše! Má je živé, tak živé, jak je živá Cura.“ Samuel se podivil. Zamžikal očima a usedl na oltář.
„To je nesmysl, vždyť ten parchant mi sám řekl, že jsou mrtvé!“
„Kdybys je viděl, skutečně by ti tak připadaly. Obvykle mají smrtelná zranění, ale jsou v Samaelově moci a on jim nedovolí zemřít. Mučí je a týrá a poté jim zase nechá zahojit rány, aby to celé začalo nanovo.“
„Bože…“
„Řeknu ti to takhle, Samueli – kdybys ty skončil na Bráně pekel a spadl k nám do Pekla, pak bys teprve zažil hrůzu, děs a nekonečně utrpení. Tvé bolesti hlavy a špatné sny proti tomu nic nejsou. Tak co, zvedla jsem ti náladu?“
„Ne, vědomí, že moje Catherin žije a nesmírně trpí, mi opravdu náladu nezvedne.“
„Tvoje Catherin? Měl by ses v sobě vyznat, Samueli. Říkáš, že miluješ Kasumi a přitom o Catherin tvrdíš, že je tvá? Není tvá už víc než čtvrt století!“
„Ale to neznamená, že mě nechává chladným to, co se jí děje. Předpokládám, že s tím ale nemohu cokoli udělat.“
„Předpokládáš správně. No, ráda jsem si s tebou promluvila, ale doufám, že se tu neukážeš znovu už zítra.“
„To ti nemohu slíbit, Lilith. Půjdu.“

Parvati se po snídani vrátila do svého pokoje. Otevřela šuplík a vyndala odtud krabičku s prášky – steroidy. Potěžkala si ji v dlani a přemýšlela zda ji otevřít, či nikoli. Přešla k velikému nástěnnému zrcadlu a začala se prohlížet. Byla přesvědčená, že je ještě mladá, ostatně není jí ani třicet let. Věděla, že steroidy jí ubližují, ale viděla v nich i mnoho dobrého – nedokázala to jen tak zahodit. Byla na sebe pyšná, a kdyby anabolika vysadila, během pár týdnů by se mohla změnit. Bylo jí líto, že jí Samuel dává tak moc najevo, že je jiná. Dříve takový nebyl, ale dříve se účinky anabolik na jejím těle tolik neprojevovaly. Počítala s tím, že přestane prášky brát, ale ještě ne teď, ještě je mladá, její tělo to vydrží a teprve až začne stárnout, steroidy vysadí a nechá to všechno plavat. Vzala si prášek a zapila ho. Poté lahvičku vrátila do šuplíku. Pohledem zůstala na injekcích s inzulínem, které si píchala. Do pokoje vstoupil Edward a Parvati urychleně šuplík zavřela. Sedla si na postel.
„Ahoj,“ řekla a usmála se na Edwarda. „Pojď dál a posaď se.“
Edward za sebou zavřel a usedl na pohovku.
„Co ty a pan Samuel?“ zeptal se Edward zcela na rovinu.
„Nic. Nechce mě, vůbec o mě nestojí ani po tom všem. Náš vztah… tedy imitace vztahu stagnuje a to už dlouhou dobu.“ Parvati byla smutná a ne málo. Edward si přesedl vedle ní a ona mu položila hlavu na rameno.
„Vadí mu, jaká jsi, nemám pravdu?“
„Máš. Ale on mi přece nemá co vyčítat, vždyť si také ničí život. A mnohem víc než já, protože já s tím můžu kdykoli přestat a ono se to spraví.“
„Myslíš? Parvati, když jsi měla před časem tu příhodu…“
„Jen mě začalo píchat u srdce, asi kvůli tomu vedru a únavě. Spravilo se to. Není to nic vážného, Edwarde.“
„To doufám, ale i tak… je to i vidět Parvati – na některých místech máš příliš vystouplé žíly a zhrubnul ti hlas,… A já si prostě nemyslím, že se to může spravit.“
„Může, určitě může. To Samuel je na tom hůř. Je úplně vyčerpaný a vsadím se, že na Kasumi myslí, kudy chodí. Nechává se tou ženou tak strašně ničit… Já ji tak nenávidím!“
„Už to bude tři a půl roku, co odjela a on je stále skálopevně přesvědčen, že je v pořádku.“
„Pomátl se a kvůli ní. Kasumi je dávno mrtvá a on si to nedokáže připustit. Mohli bychom spolu být šťastní, ale on… raději sám sebe zničí.“
„Možná je zbytečné si kvůli jeho neopětované lásce ničit život.“
„Ale já ho miluju. Věřím, že jednou pochopí, že je Kasumi mrtvá a pak tu budu, abych mu pomohla se s tím vyrovnat. Podpořím ho a on pozná, co k němu cítím.“
„A co když se Kasumi vrátí? Co pak? Zapomeneš na něj a budeš hledat útěchu a lásku jinde?“
„Když se Kasumi vrátí, o čemž pochybuji, tak… já nevím, nevím, co udělám a nemá cenu nad tím přemýšlet, vždyť ona se nevrátí. Je mrtvá.“

Samuel se vrátil do zámku a nasnídal se. Jako obvykle to bylo dietní jídlo, přesněji cereálie s medem. Neměl to rád, ale kvůli své nemoci neměl moc na výběr. Velké množství mědi v jídle by mu mohlo ve výsledku opět vytvořit nádor na játrech nebo něco jiného. Venku zuřila bouře a on neměl chuť dnes cokoli dělat. Nechtěl ani psát ani si číst a už vůbec nestál o to hrát si s Desmondem. Podobal se svému otci čím dál víc a Samuela to děsilo. Desmond byl naštěstí zvyklý hrát si sám anebo s Edwardem. Dříve se o něj ráda starávala i Parvati a zpívala mu písničky, ale Samuel jí zakázal se s Desmondem stýkat. To rozhodnutí se nedělalo snadno, protože mu Parvati bylo líto a bral ji jako kamarádku, ale věřil, že pro Desmondovo bezpečí je to ta nejlepší možnost. Parvati tu a tam propadávala návalům vzteku a agresivity a Samuel se vyloženě děsil toho, kdy se přestane ovládat. Pamatoval si ji jako milou hodnou dívku, která by nikomu nevinnému neublížila, ale časy se změnily. Dokonce chvílemi uvažoval o tom, že ji vyhodí, ale neměl to srdce to udělat, zvlášť když viděl, že je tu spokojená. Vystoupal po schodech do patra a zde minul Edwarda, který vycházel z Parvatina pokoje.
„Jak se cítí?“ zeptal se Samuel.
„Ne moc dobře, pane. Myslím, že je jí líto, jak jste na ni zlý.“
„Zlý? Tak já jsem podle vás zlý?!“
„Především podle ní, pane.“

Samuel vstoupil do Parvatina pokoje a zavřel za sebou. Nestál o to, aby ho Edward slyšel.
„Já jsem na tebe zlý… Chudinko malá…“ řekl s řádnou dávkou ironie. „Jak může tvoje slabé křehké tělíčko ustát takovou hroznou ránu?! Nemyslíš, že by bylo na místě vpíchnout si do žil víc inzulínu?“
„Jak… jak o tom víš?“
„Mark mi řekl, co nachází v odpadcích. Myslíš, že jsem slepý?! Kolik svalové hmoty musíš mít, aby ses probudila k životu? Mám pocit, že jsem na tebe příliš měkký Parvati. Po dobrém to evidentně nejde. Možná by ti prospělo, kdybych na nějakou dobu pominul, co všechno jsi pro mě udělala.“ Parvati se postavila tváří v tvář Samuelovi a pohlédla mu do očí. Ruce dala v bok.
„Chceš mě praštit? Jen do toho, ani to se mnou nehne.“
„Nepomýšlím na násilí, ale ty k němu pomalu směřuješ, co jsem si všiml. No tak, Parvati!“ vykřikl zoufale Samuel. „Prober se prosím tě o to. Moje Kasumi má také silné tělo a nebere to svinstvo! Zkus to jako ona a nechovej se jako pitomá kráva!“
„Neurážej mě! A krom toho… já chci prostě víc. Pochop mě.“
„To právě nedokážu!“
„Mám tě ráda, Samueli. Ale ty mi ustavičně ubližuješ. Proč to děláš? To mě tak nenávidíš?“
„Právě naopak – chci ti pomoct. Vezmi všechny ty věci a vyházej je!“ Parvati si zase sedla a sklopila hlavu do dlaní.
„Nechci být jako před lety, nechci zeslábnout. Ztratím tím veškerý respekt a úctu, kterou jsem si vybudovala. Tohohle se přece nemůžu vzdát, nemůžu zase klesnout tam, kde jsem byla v dětství.“
„Není kam klesnout, vždyť už jsi na dně, copak to nevidíš? A pak – tady ti nikdo ubližovat nebude.“
„To nemůžeš vědět. Já potřebuju být silná. Musím taková být! A teď mě prosím omluv. Chci být sama.“

Samuel odešel a vstoupil do svého pokoje. Bylo tu chladno kvůli otevřenému oknu. Zapomněl ho předtím zavřít, takže to rychle napravil a lehl si na postel. Cítil se hrozně a připadalo mu, že je úplně sám. Rozbolela ho hlava a to velice silně. Okamžitě spolknul dva prášky proti bolesti a doufal, že to co nevidět přejde. Hlava však třeštila dál… Snažil se to nevnímat a doufal, že usne. Sice se bál dalších snů, ale bolest hlavy byla tak hrozná, že nebyl schopen se na cokoli soustředit. Proležel na posteli několik hodin a vyrušil ho až příchod Edwarda. Ten zaťukal na dveře.
„Pane Samueli, bude se podávat oběd.“
„Nemám hlad,“ odvětil Samuel.
„Mám vám nechat jídlo na potom?“
„Ne, a Edwarde, zajděte po obědě do vesnice a kupte mi další prášky proti bolestem hlavy.“
„Ano, pane. Vyrazím hned po jídle.“ Edward odešel a Samuel se opět pokoušel usnout. Uběhlo sotva pár minut a na dveře pokoje zaklepal Mark.
„Pane Gordone, jste tam?“
„Ano. Potřebujete něco?“
„Rád bych si s vámi promluvil, jestli máte chvilku.“
„Jen pojďte dál.“ Samuel se posadil na postel a pobídl Marka, aby usedl na židli. „O co jde? Týká se to zrcadla?“
„Ne, to ne. Jde mi o Parvati, pane. Jak dlouho ji tu budete držet?“
„Myslíte, že Parvati tu není užitečná?“
„Když pominu to, že vypomáhá Edwardovi, tak jinak vážně nevím, co užitečného tu dělá.“
„Už jen její přítomnost vyvolává u druhých respekt. Dokud se nás vesničané bojí, je to jen dobře. Já vím, že od toho incidentu v devadesátém pátém se nic výrazného nestalo, ale kdoví jestli tomu značně nepomáhá Parvatina přítomnost.“
„Ta černoška propadá záchvatům agresivity!“
„Já vím. Nemyslete si, že mě to netrápí.“
„Řeknu to takhle, pane – raději se jí vyhýbám, protože víte dobře, že mezi námi to dost jiskří, a pokud se na mě Parvati vrhne… budete mi proplácet pobyt v nemocnici, kde skončím, až mi zpřeláme kosti? Jde mi jen o to, že Parvati je nám spíše nebezpečná a to by bodyguardka být neměla.“
„Vždyť já si to uvědomuju. Jenomže… vy byste měl tu odvahu vyhodit odtud člověka, který nám tehdy dost možná zachránil život?“
„Kdoví jak to tenkrát bylo, vždyť Nicolas byl její přítel. Co když v tom jeli spolu?“
„To je pitomost.“
„Asi…“
„Ta holka u mě byla den co den, když jsem ležel v komatu. Ona mě má hrozně ráda a s Edwardem jsou dobří přátelé. Krom toho - co když se zase něco stane, co když na nás někdo zaútočí a Parvati tu nebude?“
„No jo… V tom případě… máte jistotu, že vám Parvati neublíží? Co kdybyste ty její anabolika a podobná svinstva prostě vyhodil a trochu ji postrašil? Pohrozte jí vyhazovem nebo snížením platu, nebo prostě čímkoli, co by mohlo zabrat.“
„Možná máte pravdu. Už je nejvyšší čas to řešit.“
„Výborně, pane. Parvati je teď dole v kuchyni. Máte příležitost…“
„Dobře… ale vy u toho raději nebuďte. Běžte se dolů najíst.“ Mark odešel z pokoje a Samuel taktéž. Zatímco Mark sešel dolů do haly, Samuel zamířil do Parvatina pokoje.   

Parvati obědvala dole v kuchyni společně s Edwardem.
„Myslím, že Italská kuchyně pro mě nebude,“ řekla Parvati a snažila si poradit se špagetami, jež měla na talíři. Vůbec jí to nešlo.
„Není to zase tak těžké,“ oponoval Edward. „Rozhodně mnohem snazší než jíst rybu plnou kostí. A to si vezmi, že máš vidličku. Kdybychom měli Asijskou kuchyni a byla tu s námi Kasumi…“
Parvati zlostně pohlédla na Edwarda. „Nemluv o ní,“ řekla tiše a nenávistně.
„Chci jen říct, že jíst takovou rýži hůlkami, to je teprve umění.“
„Řekla jsem, abys o Kasumi mlčel!“ vyštěkla Parvati.
„Ale já jsem neřekl, že…“
„Sklapni!“ Parvati zprudka vstala od stolu, talíř se převrátil a na triko jí vystříklo trochu omáčky. To ji rozzuřilo ještě víc a tak bouchla pěstmi do stolu, až nádobí poskočilo. Mark, který právě přišel a celý incident viděl, nevěděl, jestli se má Parvati bát nebo se jí smát. „Jdu do koupelny si to umýt. A špagety už v životě jíst nebudu!" Mark urychleně uhnul Parvati z cesty, když mířila ven z kuchyně. Mezi dveřmi se ještě otočila na Edwarda a vykřikla: „Jestli mi příště dáš místo příboru hůlky, tak ti je narvu někam!“ Pak Parvati odešla a Edward s Markem si oddechli.
„A to jsem myslel, že jste přátelé,“ poznamenal Mark.
„Jsme, ale když na ni přijde vztek, je to jakoby se jí zakalil rozum.“
„Určitě víte, že nějaký rozum ještě má? Asi se nestihnu najíst, než se vrátí, co?“
„Pochybuji, že se vrátí. Spíš si místo oběda udělá jeden z těch svých proteinových koktejlů.“
„Ale… ty nemá tady v kuchyni, že ne?“
„Nemá, ale proč…“ Mark se déle nezdržoval a okamžitě pospíchal do Parvatina pokoje, aby varoval Samuela. Otevřel dveře a skutečně našel svého pána, jak prohledává šuplíky u Parvatina nočního stolku.
„Pane Gordone, rychle pojďte pryč. Parvati bude za chvíli tady a je rozpálená do běla což vzhledem k tomu, že je černá jak uhel už něco znamená a…“ Mark se otočil, neboť podle Samuelova překvapeného výrazu poznal, že za ním nestojí nikdo jiný než Parvati. Mark už raději nic neřekl a odcouval na chodbu. V hloubi duše doufal, že ho Parvati nechá být, což se skutečně stalo. Žena vešla do svého pokoje a všimla si, jak Samuel skrývá cosi za zády. Věděl, že nemá cenu to tajit a tak Parvati ukázal lahvičku inzulínu, kterou zde našel. „Přehraboval ses v mých věcech?!“ vykřikla Parvati. „Co s tím chceš dělat?!“
„Vyhodit to a zachránit tě.“
„Ne!“ zařvala Parvati a vytrhla Samuelovi lahvičku z rukou. Vůbec ji nezajímalo, že spadla na zem a roztříštila se na kusy. „Už vím, o co ti jde!“ Samuel se poprvé v životě začal Parvati skutečně bát. Pochyboval o tom, že má nad sebou kontrolu a bylo to čím dál horší… „Tvoje Kasumi je dobrá nebo spíš byla dobrá a ty si uvědomuješ, že teď jsem mnohem lepší než ona. Neměla by proti mně sebemenší šanci a to tě tak štve.“
„Posloucháš se vůbec?! Slyšíš jak absurdně to zní? Vzpamatuj se!“
„O Kasumi se tvrdí, že je takřka neporazitelná, že je jedna z nejlepších bojovnic. Všichni se z ní tady můžou posrat, ale v porovnání se mnou je ubohá! Zadupala bych ji do země, kdyby se mnou zkusila bojovat!“
„Uklidni se Parvati! Já tohle nebudu poslouchat! Jsi blázen a já to tolerovat nebudu!“
„Já jsem blázen?! Tak já?!“ Parvati řvala tak hlasitě až Samuela rozbolela hlava ještě víc. Chytil se za ní a zavřel oči. „Kasumi je slabá! A co je ještě horší je skutečnost, že ti na ní vůbec ještě záleží! Ta Japonka tě zničila!“
„Jsi nemocná… a nebezpečná! Tohle ber jako poslední varování. Nebudu tě tady držet, když se budeš chovat takhle!“
„Jak takhle?! To ty mi slídíš po pokoji jako nějaká krysa!“ Samuel zasténal kvůli hrozné bolesti a otočil se, aby z pokoje odešel. „Jen si běž. Běž si za svou dávno mrtvou Kasumi. Nemáš mi absolutně co vyčítat! To ty jsi nemocný a nebezpečný a to hlavně sám sobě!“ Samuel Parvatina slova už vůbec nevnímal. Dokonce přestával vnímat i okolí. Vypotácel se na chodbu, ale tady se mu podlomily nohy a on upadl. Parvati to najednou vystrašilo. Přiběhla k němu. Byl při vědomí a tiše sténal. „Samueli! Samueli, co to s tebou je? Proboha!“ Mark, který byl poblíž, okamžitě pospíchal k telefonu, aby zavolal záchranku. Parvati se mezitím skláněla nad Samuelem. „Já… tohle jsem nechtěla! Prosím, Samueli, tohle není moje vina. Přece bych ti neublížila. Co ti je?“ Samuel ale mlčel a neměl sílu ani mluvit. Na chodbu se brzy vrátil Mark.
„Budou tu co možná nejdříve. Zkoušel jsem volat i Terryho, ale on to nezvedá. Asi není doma.“ Parvati se rozbrečela a Marka zarazilo, jak se dokázala během krátké chvilky tak rapidně změnit.
„Samueli, hlavně neusínej – zkus se držet při vědomí, ano? Neboj se, to bude dobré…“
„Zmizte od něj!“ zařval Mark, který naznal, že přítomnost Parvati, jejíž nálada se mění rychleji než počasí, není pro Samuela vhodná.
„Já mu přece neublížím.“
„Už se stalo a pamatujte si jedno – jestli se panu Gordonovi kvůli vám stalo něco vážného, tak toho budete hořce litovat!“  

Samuel ležel v nemocničním pokoji na lůžku. Eric Newhouse, který Samuela přijímal už provedl několik vyšetření a teď se čekalo na výsledky. Dle doktorova doporučení zde měl být Samuel hospitalizován alespoň pár dnů. Očekávalo se totiž, že zdravotní problémy budou poměrně vážné, když přivedly Samuela až do takového stavu. Eric konečně vešel do pokoje a jeho ustaraný výraz naznačoval, že jde o vážnou věc.
„Co se mnou je, doktore? Je to jen silná migréna? Pokud ano, tak tu snad být nemusím, ne?“
„Nebyli jsme si zcela jisti vaším stavem, takže jste byl pro jistotu umístěn na pokoj. Vyšetření cosi naznačovala, ale teprve nyní máme kompletní výsledky a… nejsou dobré. Možná kdybyste přišel dřív… váš komorník tvrdil, že máte silné a časté bolesti hlavy. Proč jste nevyhledal odbornou pomoc?“
„Co by mi řekli? Že se trápím a že je to způsobenu nervozitou, stresem a žalem, který neustále mám.“
„No… ono je dost možné, že by vám to mohlo zachránit, nebo spíše prodloužit život.“
„Cože? O čem to mluvíte?“ Samuel vstal z postele a postavil se doktorovi tváří v tvář. „Tak co mi je?“
„Pane Gordone… tohle se strašně těžko říká. Měl byste se raději posadit.“
„To to z vás budu páčit heverem?! Na co jste přišli?!“
Eric sklopil zrak a řekl: „Máte rakovinu.“
„Zase… proboha. Tak… tak mi ten nádor odoperujte, jako posledně. Nebude s tím problém, že ne?“
„Máte zhoubný nádor na mozku.“ Samuel se urychleně posadil, neboť jasně cítil, jak se mu podlamují nohy. Srdce se mu rozbušilo a on nevěděl, co dělat. Byl v šoku. „Chirurgie neumožňuje něco takového odstranit. Dostanete ale prášky, které by měly případné bolesti značně zmírnit, a objednám vás na chemoterapii.“
„Já umírám…“
„Ta léčba by vám měla pomoct.“
„Uzdraví mě?“
„To je velmi nepravděpodobné, ale prodlouží vám život. Je mi to opravdu moc líto, pane.“
„Chemoterapie to přece zničí nebo snad ne?“
„Ve vašem případě bohužel ne. Nádor je už dost veliký a navíc zhoubný. Nejvýhodnější bude provézt paliativní chemoterapii, která snad, opakuji snad, zamezí růstu nádoru, ale k jeho odstranění nedojde.“
„Chemoterapie má ale mnoho neduhů…“
„Ano… v první řadě nevolnosti a časté zvracení. Hrozí záněty žil, odumírání tkání, selhání ledvin… dlouhodobá léčba, která vás čeká, ale patrně způsobí i další věci. Vypadávání vlasů, chudokrevnost, různé záněty nebo třeba i sterilitu. No a nedá se ani vyloučit vznik dalších nádorů všude po těle.“
„Na to nepřistoupím. Vždyť to mě zničí ještě víc než samotný nádor a sám říkáte, že to ve výsledku ničemu nepomůže. Nevyléčí mě to!“
„Ale prodlouží vám to život.“
„Nechci skončit jako taková nicka! Umíte si představit člověka s tím vším, co jste tady vyjmenoval? Nezbude ze mě nic než stín. Takže chemoterapii jednoznačně zamítám.“
„Ale to je jediná šance. Operace není v tomto případě možná!“
„Už jsem řekl. Tak… a teď se na něco zeptám a chci slyšet pravdu - žádné narůžovělé scénáře, ale pravdu. Když se nebudu ‚léčit‘, což nebudu, tak… kolik času mi ještě zbývá?“
„Nejde to říct takhle jednoduše.“
„Ale jde! Jak dlouho budu žít tak jako doteď?!“
„To záleží na tom, jak rychle se bude nádor zvětšovat! Ale… asi tak rok.“
„Rok… rok?! Jeden rok?!“
„To je můj odhad, možná déle nebo... nebo taky ne. Bohužel, pane. Opravdu mě to mrzí, ale… takové věci se prostě stávají.“
„Chci být sám. Dejte mi alespoň půl hodiny.“
„Dobře. Stavím se tu později a sdělím vám všechno, co byste měl o svém zdravotním stavu vědět. Pokud s chemoterapií nesouhlasíte, nemá cenu, abyste v nemocnici zůstával.“ Eric odešel a Samuel osaměl. Nedokázal se zbavit slz, které mu náhle začaly téct po tváři. Na mysl mu přišla zvláštní věc a on se jí nedokázal zbavit – jak může tohle své milé udělat?! Jak může umřít, zatímco Kasumi v Japonsku cedí krev, aby se k němu mohla vrátit?! Jak si vůbec může dovolit tak strašlivě ublížit ženě, kterou nade vše miluje, vždyť svojí smrtí jí připraví o lásku a o štěstí – o dva důležité aspekty života, které Kasumi nikdy neměla a on byl snad vůbec první, kdo mohl a hlavně chtěl jí ty věci dopřát. Svojí smrtí ji uvrhne do smutku a žalu. Nebyl ale způsob, jak tomu zabránit. On zemře… Uvědomoval si, že zemře každý, že život netrvá nijak dlouho, ale proč jen musí končit takto brzy?! Cítil se bezmocný a slabý. Nevěděl, co si počít. Ptal se sám sebe, jaký asi bude život s vědomím, že umírá, že nemá naději na záchranu. Uvědomoval si, že to, co přijde, bude jen čekání – čekání na smrt! 


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.07.2013, 20:59:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Zdá se, že se příběh malinko posunul v čase (poskočil o nějaký čas, kdy se nedělo nic zajímavého, co by čtenáře mohlo zajímat). Tento posun však s sebou přináší samá negativa. Samuel je na smrt nemocný, Parvati si ničí zdraví léky a Kasumi se neozývá (naopak v Samuelových snech umírá snad tisíci způsoby smrti). Znamená to snad, že se příběh pomalu blíží ke svému konci? Za rok se toho může stát ještě mnoho a pokud oba hrdinové (Kasumi i Samuel) zemřou, mohou se čtenáři podívat, jak to vypadá v takovém pravém (a nefalšovaném) Pekle, kterému vládnou Samael s Lilith. Ale kdo ví? Další čtivý díl je za mnou, líbí se mi, že jim jejich virtuální život nepřináší jen "pěkné chvilky", ale Osud v podobě samotného autora (v rámci přiblížení se co nejvíce "realitě") s nimi pěkně "mává". Stát se může prakticky cokoliv, proto nebudu spekulovat o příštích částech, kudy se bude děj příběhu ubírat...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 17.07.2013, 21:57:14  
   Šíma: Poznámečka: Tak nevím, jestli nejsme - Lukáši - krapet naladěni na "stejnou vlnu" (viz autor vs. čtenář). ;-)))
 ze dne 17.07.2013, 21:16:20  
   Lukaskon: Jako vždy děkuji za komentář.
Ano, příběh se pomalu ale jistě sune ke konci, ovšem zbývá nám stále nějakých 100 stran. Rok je přeci jen dlouhá doba a udát se může všelicos. Krom toho, smrt obou hlavních hrdinů (S + K) stále nemusí být konečná - viz vámi zmíněné Peklo. Zatímco momentální stav je takový nejistý a následující dění se nedá zase tak dobře odhadnout, příští kapitola prozradí víc a udá směr, kterým se bude příběh ubírat.
 ze dne 17.07.2013, 21:02:44  
   Šíma: P.S. Když jsme u Kasumi... Ona noční můra (jedna z mnoha) je zajímavým zpestřením (malinko jsem byl na pochybách, že to s naší hrdinkou vzalo nějak "rychlý konec")... Držím palce v dalším psaní.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
I.
Marek Dunovský
Poděkování učit...
zlataela
Po bombě aneb p...
Miroslav Murka
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr