obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915695 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39810 příspěvků, 5810 autorů a 392492 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Otázky a odpovědi - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Ellien publikováno: 22.07.2013, 11:11  
16. kapitola
 

Na statek dorazili oba Hraničáři zaprášení a unavení někdy vprostřed odpoledne. Bránu našli otevřenou dokořán, a tak vjeli dovnitř. Na dvoře zastavili, sesedli a… Dveře jednoho z chlévů se náhle otevřely a objevila se Lea. Když spatřila oba muže – protože i z Ellada už byl muž, nejprve se zarazila, pak je však poznala a radostí i dojetím nemohla ani promluvit. Jen stála s očima široce otevřenýma a po tvářích se jí koulely slzy. A Ellad? Ani jemu se nějak nedostávalo slov. Při pohledu na matku se zhrozil. Ta žena zestárla za těch pár měsíců, co ji neviděl, snad o deset let. Vlasy měla téměř bílé, tvář poznamenanou hlubokým smutkem a oči vyhaslé, jakoby bez života.
Mladíkovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Potom však už neotálel, pospíšil k ní a sevřel ji v náručí. Něžně, starostlivě a s rodícím se strachem.
„Maminko,“ šeptal jí do vlasů, protože už byla téměř o hlavu menší než on. „Co se ti to stalo? Jsi nemocná?“
„Ne, chlapče,“ odpověděla podivně zastřeným hlasem a také jej objala. Hlavu mu opřela o prsa, každičkou částí svého těla vnímala tlukot jeho srdce a plakala úlevou i radostí. Její syn je živý. Je živý, zdravý a vrátil se domů.
Stáli spolu takhle nehybně několik minut, pak se Lea trochu uklidnila a jemně, ale důrazně se vymanila z Elladovy náruče. O krůček od něj odstoupila a změřila si jej od hlavy k patě ustaraným, láskyplným pohledem.
Je tak hubený, zhodnotila v duchu svou prohlídku, vzhlédla, opět se podívala do těch tolik známých očí a smutně se usmála.
„Tak co se ti tedy stalo?“ chtěl znát pravdu Ellad.
„Nic, hochu,“ ujistila ho znovu a její úsměv pohasl. „Jen starosti.“
„Starosti?“ zopakoval Ellad poněkud zmateně. Ještě to slovo však nedořekl celé a rozum už mu napověděl, co tím jeho matka asi měla na mysli. Bála se o něj. A on byl pryč tak strašně, strašně dlouho.
Pod tíhou svědomí klesl na kolena, vzal její studené, drobné ruce do svých a ukryl v nich tvář.
„Odpusť. Odpusť mi,“ zašeptal, políbil ji do dlaní a zvedl svůj modrý zrak zpět k jejímu obličeji.
„Odpouštím ti, synu,“ řekla okamžitě a téměř slavnostně. Bez námahy vysvobodila své ruce z těch jeho, odhrnula mu z tváře neposlušný pramen vlasů a zase se usmála. Tentokrát spíš povzbudivě a stejně laděným hlasem jej ještě vyzvala. „A teď už vstaň.“
S tím mu pomohla na nohy, opět se usmála, a pak se od něj pro tu chvíli odvrátila. Otočila se k Viggovi, stojícímu dosud tiše a nenápadně opodál, podívala se na něho a jejím nitrem se přehnala hotová bouře citů. Radost, štěstí a láska se v ní mísila s bolestí, strachem a steskem a tímhle vším se ještě navíc táhla tenká vlákénka všudypřítomných výčitek. Lea celý ten běsnící živel ovládala jen těžko a hnána jeho ničivou silou postupovala pomalu směrem k Hraničáři. Zastavila se půl kroku před ním, vztáhla k němu trochu se třesoucí ruce a prsty mu lehce sjela od ramen k loktům. Hleděla přitom Viggovi přímo do očí a on jí pohled vracel. Stejně napjatý, stejně rozpačitý a zmítaný stejnými pocity. Pohyb jejích prstů ho nejprve překvapil, potom jej ovládl a nakonec zcela pohltil. Sebeovládání vůdce Hraničářů se rozpadlo jako domeček z karet. Zapomněl na všechno kolem, sevřel Leu v náručí a políbil ji. Dlouze a vášnivě a ona nejen že se nebránila, ale polibek opětovala. Beze studu a bez uzardění. Své výčitky odsunula v tu překrásnou chvíli kamsi stranou a plně si vychutnávala dokonalost splynutí jakoby pro sebe stvořených těl i duší. Líbali se a objímali jako dva ztracení a znovu nalezení milenci, a potom se náhle ocitli zase ve skutečnosti. Bylo to jako proud ledově studené vody. Zarazili se, pustili, rozpačitě a jaksi i tak nějak zahanbeně od sebe odstoupili a rychle se rozhlédli.
Waldor. Neviděl je? Vždyť ona je – má být – vdaná…
Waldor je neviděl, ale právě vcházel do dvora s věrným Doganem po boku. Překvapení v jeho tváři vystřídala hned vzápětí neskutečná radost, když poznal sestřiny společníky. Doslova doběhl až k nim a objal postupně nejprve Ellada, a potom bratrsky i Vigga. Jejich rozpaků si vůbec nevšiml nebo jim nevěnoval pozornost.
Zato Ellad nemohl zapomenout na vášnivý polibek, kterého byl svědkem. Neodsuzoval ho, to ne, jen… Nějak se z něj prostě nemohl vzpamatovat. A nepomohla mu ani práce kolem Raula. Stále před sebou viděl Vigga svírajícího v náručí jeho matku. Viděl výrazy jejich tváří a nerozuměl tomu. Co to mělo znamenat? Viggo tajně miluje Leu? A ona jeho? Dělala si tedy starosti i o něj? Nebo jenom o něj? Dojel sem vůbec ten posel, co mu před zimou v Cirionu zaplatil? Nebo se tomu muži cestou něco stalo?
Mladík se úplně ztratil v myšlenkách, když sundával z vraníka sedlo i všechno ostatní řemení, a naprosto nesoustředěně přejížděl kartáčem jeho černou, potem a špínou slepenou srst. Kousek od něj se stejně staral o svého koně Viggo, zatímco Lea s Waldorem už předtím zmizeli v domě, aby rychle připravili něco na zub pro nečekané strávníky.
„Buď se milému poslovi něco stalo nebo ten darebák jen sebral peníze a Cirion vůbec neopustil. Každopádně na statek nikdo se vzkazem nepřijel,“ poučil Ellada i Vigga o hodnou chvíli později v kuchyni Waldor a mladému Hraničáři se po tom neveselém sdělení hrůzou sevřelo srdce. Co všechno si za tu dlouhou zimu musela chudinka jeho matka vytrpět? Co strachu, bolesti, beznaděje a zmaru…?
Omluvně a zároveň i zděšeně pohlédl na utrápenou ženu vedle sebe, ale potřebná slova nenalezl. V ústech měl náhle sucho a v krku nepříjemný knedlík. Co by ale také mohl říct, aby odčinil, co nepřímo způsobil? Mohl nějak vrátit čas? Nemohl. To nebylo v jeho silách. A jednal by i přesto v Cirionu jinak?
„Netrap se tím, Ellade. Není to tvoje vina,“ pronesla vlídně a bez sebemenší výčitky Lea. Pochopila totiž jeho zoufalý pohled a skutečně se na něj v tu chvíli ani trochu nezlobila. Spíš naopak. Potěšilo ji zjištění, že na ni tehdy na podzim myslel a pokusil se podat jí zprávu. A že se to nepovedlo? No, nepovedlo…
Všichni čtyři seděli na židlích kolem stolu, před nimi ležel velký tác se slabými plátky pěkně prorostlého uzeného, ošatka plná krajíců čerstvého chleba, jeden hrnek vlažného, neslazeného čaje a tři pohárky piva a oni střídavě jedli, pili a vyprávěli. Nejvíc samozřejmě Viggo s Elladem. Museli Lee i Waldorovi povědět o všech dobrodružstvích, která zažili, a tak se rozhovor poněkud protáhl. Spát odešli až dlouho po půlnoci.
Ellad za sebou zavřel dveře svého pokoje, na židli odložil všechny svršky a jen tak ve spodkách vklouzl pod přikrývku. Myslel, že nebude moci usnout, protože ho stále trápila ta záležitost s poslem. Měl výčitky svědomí i přes matčino upřímné ujištění.
Usnul však bez potíží. Jen několik málo minut potom, co zavřel oči.


***


Ráno se probudila normálně jen Lea. Vstala a jako každý den šla podojit kozy. Její tiché kroky však neunikly vycvičeným uším Hraničáře, který spal v kuchyni na zemi a žena ho musela obejít, aby se dostala z domu. Viggo ještě trochu rozespale zívl, posadil se, protřel si oči a rozhodl se Leu následovat. Stále myslel na ten opětovaný polibek a toužil v klidu si o něm popovídat. Lea mu však příležitost k nějakému důvěrnějšímu rozhovoru nedala. Plně se věnovala práci a moc toho nenamluvila. Chovala se k němu dál slušně a přátelsky, přesto poněkud odtažitě. Jakoby se mezi nimi vůbec nic nestalo.
Vigga to trochu zklamalo, ale přizpůsobil se. Pochopil, že je to pro ni těžké. Těžší než pro něj, když je vdaná.
Ellad s Waldorem si toho dne lehce přispali. Vylezli z pohodlí měkkých přikrývek až v půlce dopoledne, s chutí posnídali, a pak nadešel čas loučení. I Viggo se totiž těšil domů. Nerozcházeli se však nadlouho a ani Raula Hraničář tentokrát neodvedl. Ne, ne. Dohodli se, že se za tři dny opět všichni sejdou. V Eriadoru. Protože ten šťastný návrat ze severu se přece musí náležitě oslavit.
Po Viggově odjezdu na statku osaměli. Dali si lehčí oběd a po zbytek dne se věnovali obvyklým povinnostem. Ellad pomáhal, kde mohl, a byl rád, že je doma. Po dlouhé době zase v klidu a v bezpečí. Stále jej sice trochu trápily výčitky, matka se k němu však chovala velmi laskavě, a tak je pomalu pouštěl z hlavy. Co ale z hlavy dostat nedokázal, byl obraz Vigga a Lei ve vášnivém objetí. Pořád ho měl před očima a strašně rád by se o něm dozvěděl něco bližšího. Dokonce se přistihl i při myšlence, že by ho docela potěšilo, kdyby to ti dva dali dohromady. Věděl, že tomu v podstatě nic nebrání. On je vdovec, ona vdova – hodili by se k sobě. Usmál se a v duchu jim to odsouhlasil.
Lea a Viggo – dva lidé, které nejvíc miloval – by se vzali. Krásná představa, zasnil se. Po chvilce se však zamračil a představa se rozplynula. Našel v jejím uskutečnění totiž dost podstatnou trhlinu. Vždyť Viggo nic neví. Viggo netuší, že jeho matka je volná. Netuší, že Waldor je její bratr, ne manžel.
No, trochu se to zamotalo, ale pořád se s tím dá něco dělat. Jenom poznat pravdu, uzavřel tu choulostivou záležitost jen tak sám pro sebe a slíbil si, že zítra sebere odvahu a matky se na vše zeptá. Dnes už ne. Dnes byl unavený. Příjemně unavený, a tak se hned po večeři zavřel do svého pokoje. Stáhl ze sebe kalhoty, sundal si lehkou vestu, obojí odložil na židli a už se chystal vklouznout pod přikrývku, když se ozvalo tiché zaťukání. Ellad se otočil po zvuku a zdvihl překvapeně obočí. To nebylo normální.
Pospíšil ke dveřím, otevřel je a na prahu jeho pokoje stála Lea. V rukou držela tác s malým občerstvením a hořící svíčkou, která jí slabě osvětlovala vážnou, pobledlou tvář. V kuchyni za jejími zády už byla tma a Waldora Ellad nikde neviděl.
Tak tohle opravdu není normální, pomyslel si mladý muž.
„Ráda bych s tebou mluvila,“ řekla Lea tiše a Ellad neprotestoval. Ani ho to nenapadlo. Paní zvědavost jej opět měla plně ve své moci. Sebral matce z rukou těžký tác, pozval ji dál, a přitom přeběhl jeho obsah rychlým pohledem – hořící svíčka, náhradní svíčka, džbánek s jakýmsi nápojem, dva pohárky a dvě misky. V jedné byl na větší kostky nakrájený a lehce osmahnutý chléb, v té druhé úplně stejně nakrájený sýr.
Asi se to mluvení zase pěkně protáhne, proběhlo mu hlavou. Položil tác na svou truhlici s oblečením a zavřel dveře, zatímco Lea nejprve přerovnala jeho odložené svršky ze židle do nohou lůžka, potom se posadila a trpělivě počkala, až usedne proti ní na postel.
„Ellade, je ti osmnáct let a podle zákonů Aranhoru, Fallaru, Orrinoru a vlastně i samotné přírody jsi dospělým mužem,“ začala poněkud zeširoka a on vůbec nechápal, kam tím míří. Dověděl se to však hned v další větě. „Proto nastal čas, aby ses všechno dozvěděl.“
Všechno? To jako úplně všechno?! Chtělo se mu vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Samým překvapením nějak ztratil řeč. Tohle nečekal. Teď tedy rozhodně ne. I když – matka mu kdysi řekla „Časem se vše dozvíš“, on však netušil, kdy bude to „časem“
Takže teď.
„Kdo je můj otec?“ vyrazil ze sebe první a podle něho také nejdůležitější z dlouhé řady nashromážděných otázek a Lea se usmála. Čekala tenhle dotaz a odpověď na něj měla připravenou už několik let.
„Tvůj otec se jmenoval Bergil a pocházel z Orrinoru.“
„Ten Bergil?“
„Ano.“
„Takže, to potom…“
„Tvé skutečné jméno je Bergon.“
Bergon. To jméno Ellada zasáhlo jako blesk z čistého nebe a hlavou mu v tu chvíli prolétlo snad tisíc myšlenek. Nik. Argaana. Černí jezdci. Šibenice u Bartheku. Robert. Jeho věčné zkoušení i uctivé oslovení. Zvláštní, horečnatý sen. Neznámý modrooký cizinec…
Ano. Už jednou, před pár lety ho přesně tohle napadlo. Zavrhl to však tehdy jako nesmysl a nebyl sám, přitom – je to pravda. Ale ne. Nemůže být, vždyť…
„Malý princ se i s matkou utopili v močálu. Sama jsi mě to učila,“ namítl proto okamžitě, upřel na Leu svůj pronikavý modrý pohled a neměl ani tušení, jak je v té chvíli podobný otci. Jí to však neuniklo. Těžce polkla a na vteřinku zavřela oči, aby znovu našla ztracenou sebekontrolu.
„Ne,“ řekla tiše, ale naprosto vážně. „Neutopil se ani on, ani ona. Proto se také nikdy nenašla jejich těla. Byla to jen lest, kterou vymyslel Robert.“
„Ale proč?“ přerušil matku naprosto zmatený Ellad. Vůbec nechápal, k čemu měly sloužit všechny ty tajnosti, nepravdy a lsti.
Lea neodpověděla hned. Místo tolik očekávaného vysvětlení, uchopila džbánek a stále ještě lehce roztřesenými prsty z něj nalila do obou připravených pohárků. Jeden předala jemu, druhý si vzala sama a napila se. I Ellad ochutnal. Chtěl trochu spláchnout tu sladkokyselou chuť poznání, ale moc si nepomohl. Polkl dlouhý doušek neředěného červeného vína z Fallaru. Doušek kyselý i sladký zároveň.
„Abys pochopil, chlapče, musíš se dozvědět všechno od začátku,“ ozvala se konečně zase Lea, znovu se napila – jakoby na kuráž a dala se do vyprávění. „Tvého otce jsem poprvé uviděla jednoho až nepříjemně horkého, pozdně letního odpoledne. Vracel se tenkrát společně se svým otcem Orrinorským králem Goranem, s Robertem a s několika dalšími rytíři a významnými pány z jednání v Menerethu. Cosi tam probírali s Aranhorským, tehdy ještě mladinkým králem Galdorem a náhoda tomu chtěla, že se u nás zastavili na malé občerstvení. Rozložili se na té louce před statkem, sesedli z koní a já s Waldorem jsme jim donesli vodu i trochu ředěného vína. Bratr se točil spíš kolem koní a já obsluhovala rytíře. A tak na té louce tenkrát jsme si s Bergilem poprvé stáli tváří v tvář a hleděli si zblízka do očí. Bylo mi tehdy čerstvě osmnáct a okamžitě jsem se zamilovala.“
Lea se odmlčela a poněkud nepřítomně sáhla po křupavé kostičce chleba. Vzpomínky ji na okamžik přemohly a vrátily ji v čase. Prožívala prostě celý ten příběh znovu a Ellada ani nenapadlo, aby ji nějak rušil. Také si nabídl kousek chleba z misky a trpělivě čekal, až se sama zase rozpovídá.
„A pak už to trochu připomíná pohádku,“ povzdechla si po dvou minutách ticha Lea a ujala se opět slova. „Tedy – já si připadala jako v pohádce, vždyť se o mně zajímal sám princ. Musíš však vědět, synu, že Bergil to v té době jednoduché rozhodně neměl. Nikdo mu totiž nevěřil, že to myslí vážně. Nevěřil mu ani Waldor, ani jeho rodiče.“
„A ty? Tys mu věřila?“ neubránil se zvědavé otázce Ellad a znovu si nabídl z přineseného občerstvení.
„Nevím,“ přiznala po chvilce váhání. „Jeho slůvka se poslouchala krásně, a když mi je říkal, asi ano. Pak byl ale pryč a slovo si vzal Waldor. Byla jsem mladá a zamilovaná, ale ne hloupá. I já jsem si uvědomovala propastný rozdíl mezi námi. Vždyť – takových už bylo, co uvěřily slibům velkých pánů, a potom…“
Lea větu schválně nedokončila, protože si ji dokázali oba bez potíží domyslet, jen se znovu napila vína a lehce zasněně pokračovala. „Víš, tahle jeho přesvědčovací válka trvala celou zimu, až ji nakonec vyhrál. Přesvědčil všechny. Kromě své matky Elanor.“
„Takže jste se vzali?“
„Ano. První jarní den. Bylo nádherně slunečno a město lidé slavnostně vyzdobili. Všude vlály prapory a zvonily snad všechny zvony v Nurasu.“
„A jaké to je být královnou?“ zajímal se Ellad.
„Ještě jsem nebyla královnou. Korunováni na Orrinorského krále a královnu jsme s tvým otcem byli až po tvém narození,“ poučila ho Lea se smutným úsměvem. „A jaké to je? Pro děvče ze statku těžké. Nevěděla jsem a neznala nic. Jak se správně chovat, jak chodit, jak se oblékat, jak mluvit, kdy mluvit… Učili mě samozřejmě, ale Elanor – tvá babička – mě nesnášela. Upozorňovala proto na každou mou chybu, na každý omyl, kterého jsem se dopustila, a doufala, že mě Bergil zavrhne. Hodně jsem v té době plakala.“
„Otec se tě měl zastat a matce nějak domluvit,“ vyrazil ze sebe rozzlobeně Ellad, natáhl se po kostičce sýra, a když ji snědl, spláchl ten kousek i své rozhořčení pořádným douškem vína.
„Teď mluvíš stejně jako on,“ zasmála se Lea, ale moc vesele to neznělo. „Zastal se mě, utěšoval mě a opravdu mě miloval, přesto – nebo snad právě proto mě Elanor neměla ráda stále víc.“
„Ale proč? Proč tě neměla ráda?“ nemohl pochopit Ellad.
„Nikdy mi neodpustila, že jsem cizinka ze statku.“
„To jí to tak vadilo? Proč?“
„To nevím, chlapče, ale vadilo. A pak ses narodil ty a tebe – tebe milovali všichni. Tvůj otec, král Goran, služebnictvo. I tvá babička.“
„Mě ráda měla a tebe ne. To je tak – divný,“ poznamenal zamyšleně a trochu zamračeně mladý muž a strčil si do úst další křupavou kostičku. Lea jeho poznámku už nijak nekomentovala. Jen si také nabídla kousek chleba z misky, zapila ji malým douškem vína a se smutným povzdechem se vrátila zpět k příběhu.
„Byly ti dva roky, když Bergil odjel do té prokleté bitvy. A tam ho zabili. I tvého dědečka.“
Lea vyřkla ta slova s neskrývanou hořkostí. Obličej měla stažený bolestí a po tvářích se jí nekontrolovaně koulely slzy. Soucitem a dojetím přemožený Ellad vstal, poklekl matce u nohou, vzal její ruce do svých a něžně je sevřel. Držel matku takhle několik minut. Dokud se zase neovládla. Moc dobře věděl, kterou bitvu měla na mysli. Tu nešťastnou, svedenou na planině Surrah.
„Po jeho smrti jsem se nestarala o nic,“ pokračovala Lea dál podivně dutým hlasem. „O nic, jen o tebe. Vůbec mě tedy nenapadlo, že bych snad mohla být v nějakém nebezpečí. Varoval mě až Robert. Jen náhodou zahlédl Elanor ve společnosti čtyř cizích, ozbrojených mužů. Nikým neviděn popošel blíž a zaslechl, jak jim říká, aby mě odvezli pryč z Orrinoru. Ale jenom mě, tebe ne. Tebe si chtěla ponechat a vychovat z tebe prince a následníka trůnu. Takže teď už víš, proč jsme dál žili tady na statku.“
„Ano, hrozilo nám odloučení, přesto… Jak jsi dokázala nepozorovaně opustit Nuras, vždyť…?“
„Odpověď najdeš tady,“ řekla Lea se smutným pousmáním, a přitom sáhla do vnitřní kapsy své vesty. Pak předala překvapenému mladíkovi několik listů pergamenu stočených do těsné ruličky, která byla převázaná úzkou, tmavě modrou stužkou se stříbrným lemováním.
„Co je to?“
„Podrobný plánek všech místností, chodeb a schodů Nurasského hradu. I těch tajných, které zná pouze královská rodina. Nyní tedy jenom já.“
Ellad byl tím dárkem tak ohromený, že se nezmohl na slovo. Tak z toho ohromného, dechberoucího hradu, který s Collinem v Nurasu obdivovali, vede nějaká tajná cesta. Už teď ho obsah té ruličky velmi zajímal.
„A teď mě pozorně poslouchej, synu,“ pokračovala mezitím Lea a její hlas nabral na naléhavosti. „Vše, co v téhle ruličce najdeš, se nauč. Opravdu dobře nauč. A potom – buď ji hodně pečlivě schovej nebo ji znič. Pamatuj, že její obsah smíš znát jenom ty. Jenom a pouze ty. Nikdo jiný. Slib mi, že uděláš přesně to, co jsem teď řekla. Slib mi to.“
Ellad stále ještě klečel. Vzhlédl tedy, podíval se matce přímo do očí a pronesl slavnostně své slibuji.
Po tom krátkém a snad kouzelném slůvku, jakoby z Lei spadl kousek obřího závaží, které ji až dosud doslova drtilo svou tíhou. Ulehčeně vydechla a vrátila se opět k příběhu. „Na přípravu útěku jsem neměla moc času, přesto se mi podařilo nenápadně zabalit vše potřebné a hned po pohřbu jsem opustila Nuras. Sama. Jen s tebou. Robert odjel až po mě. Až když se roznesla zpráva o našem zmizení a všichni se nás vydali hledat. Nechci tě zatěžovat zbytečnými podrobnostmi. Věz však, že to bylo hodně, hodně těžké. Neustále jsme se museli skrývat, protože pátrači hledali skutečně pečlivě.“
„Pátrači?“
„Ano, chlapče. Hledali nás tehdy nejen Orrinorští rytíři, ale i ti čtyři muži, které najala Elanor. A také jezdci z Dagerladu. Ty na nás poštvala malá princezna Argaana. Poradila svému strýci Telcharovi, že jedině tvá smrt dokonale pomstí jeho bratra Morgatha,“ vysvětlila Elladovi trpělivě matka, trochu se napila a zase pokračovala v přerušeném vyprávění. „Cestovali jsme pustinou a převážně v noci a naším cílem byla malá vesnička u velkého močálu zvaného Bahniska. Právě v téhle vesničce jsem jednoho podvečera požádala o nocleh a nechala se poznat. Tvářila jsem se zmateně a často jsem opakovala jméno tvého otce i větu, že ho už přece konečně, konečně musíme najít… Ti prostí lidé uvěřili, že jsem šílená. Zavřeli mě v malé místnůstce s jediným oknem a snažili se sehnat nějaké pátrače.“
„A povedlo se jim to? Našli někoho?“ zeptal se Ellad a napětím téměř nedýchal.
„Samozřejmě, že ne. Tedy – ne hned. Jinak bychom neutekli,“ odpověděla s náznakem úsměvu Lea. „Krátce po půlnoci jsme nikým nepozorováni prolezli oknem a zamířili přímo k močálu. Tam jsme pak s Robertem dokončili naši lest a věř mi, že jsem se přitom skutečně málem utopila. Nebýt Robertova včasného zásahu, byl z tebe úplný sirotek.“
Lea se odmlčela. Rozrušená a dojatá tou vzpomínkou natáhla ruku a pohladila Elladovy hnědé, lehce zvlněné vlasy úplně stejně jako tehdy. Jakoby stále byl tím malým klučinou ztraceným spolu s ní uprostřed zrádného močálu.
„Potom jsme, opět v noci a nikým neviděni, přešli Sálavu a Robert nás odvedl do svého Údolí v Bílých horách,“ promluvila znovu po chvilce. „Už tehdy tam bydlel se svou ženou Dariou a ročním synkem.“
„Robin,“ vydechl Ellad sotva slyšitelně a Lea přikývla. „Schovali jsme se tam a bylo to snad jediné místo, kde nás nikdo nehledal. Jinak prý pátrači projezdili křížem krážem celý poloostrov.“
Tady se Lea opět odmlčela, napila se, snědla kostičku sýra, a pak teprve se zase vrátila ke svému vyprávění. „ V Údolí jsme zůstali téměř rok a kdyby bylo na Robertovi, žili bychom tam stále. Já jsem ale nechtěla.“
„Proč?“ podivil se Ellad.
„Proč? Pochop, chlapče. S Nurasem a se vším tím královským mě pojil pouze tvůj otec, a když už nebyl, chtěla jsem domů. Robert ale musel Waldora na můj návrat nejprve připravit, protože i on uvěřil tomu, že jsem mrtvá. Potom jsem se vrátila a naoko se stala jeho ženou. Ostatní už znáš.“
Lea skončila, zadívala se kamsi do prázdna a po tvářích se jí koulely slzy. To vyprávění pro ni bylo velmi bolestné, přesto věděla celý ten čas, že k němu jednou dojde. Její syn si určitě zasloužil poznat pravdu. A kdo by mu ji měl říct, když ne ona?
A Ellad? Pořád ještě klečel u matčiných nohou a i on měl hrdlo stažené přemírou různých pocitů. V prvé řadě hlubokou láskou k ženě, která toho musela tolik vytrpět. A potom se v jeho nitru mísil zmatek s překvapením. Dozvěděl se už všechno o svém původu a většina jeho otázek byla zodpovězena. Přesto se mu to stále zdálo jaksi neskutečné. Tak dlouho žil v přesvědčení, že je naprosto nedůležitý venkovský kluk a teď? Teď je najednou princ. Poslední mužský zástupce svého rodu a právoplatný dědic Orrinorského trůnu. Nemohl tomu uvěřit a stále to tak nějak odmítal uznat. Ani on se proto nehýbal a mlčel.
„A proč se vlastně Waldor nikdy neoženil? Myslím doopravdy?“ promluvil až po několika dlouhých minutách ticha.
Lea na něj pohlédla poněkud udiveně. Trochu ji tou otázkou zaskočil. Přesto po krátkém zaváhání celkem ochotně odpověděla. „Waldor byl doopravdy ženatý dvakrát, chlapče. Svou první ženu si přivedl z Tarlangu, ještě než jsem se poznala s Bergilem. Ale – skončilo to špatně. Po šesti měsících utekla zpátky do města. Nedokázala si tady na samotě zvyknout. Moc prostoru, říkala. A druhé manželství? Skončilo ještě hůř. Waldorova druhá žena zemřela při porodu. I s dítětem. Krátce potom, co ses narodil.“
„To je mi líto,“ zašeptal Ellad a bylo to to jediné, na co se v dané chvíli zmohl. Mlčel tedy on, mlčela ona a v pokoji tak opět zavládlo tíživé ticho, které nakonec přerušila Lea. Zapálila náhradní svíčku, protože ta původní už pomalu dohořívala, znovu sáhla do vnitřní kapsy své vesty a tentokrát odtud vyndala překrásný prsten z masivního stříbra zdobený tmavě modrým, dokonale hladkým kamenem oválného tvaru.
„Tohle je prsten Orrinorských králů. Pečetní prsten. Opatrovala jsem ho celých šestnáct let a teď je tvůj. Nastav ruku,“ řekla, a když poslechl, vložila mu šperk do dlaně.
Mladík hleděl na drobnou věcičku se zvědavostí samozřejmě a také s nedůvěrou. Tohle a pečetní prsten? Kde to má nějaký erb? Na pečlivé rozebrání těchto otázek mu ale matka neposkytla dostatek času.
„Tohle teď zmáčkni,“ pravila vážně a malíčkem pravé ruky ukázala na krásně propracované stříbrné lemování kolem kamene. Ellad se zamračil, ale udělal, co mu poradila. Stiskl zdobení a údivem polkl. Kámen z prstenu odpadl, a když se podíval na uvolněné místo, polkl podruhé. Odstraněním kamene vznikla na prstenu oválná a rovná stříbrná ploška a v ní byl vyrytý vzpínající se jednorožec Orrinoru.
„Takže…“ vysoukal ze sebe s námahou a pochybnosti v jeho hlavě se pomalu rozplývaly. Tály jako sníh na jaře a on se díval na Orrinorský erb a v duchu konečně přijal tu hořkosladkou skutečnost. On je opravdu princ. Opravdu.
A tak se z Ellada stal Bergon.
Lea nechala synovi chvilku času, aby se vzpamatoval, a potom dodala ještě pár vět.
„Ten kámen se jmenuje Flaviren a pochází z daleké cizí země ležící na druhé straně Erských hor,“ řekla měkce. „Jeden tvůj prapředek, tuším, že to byl král Arangar, ho kdysi zahlédl u jakýchsi kupců a zalíbil se mu. Zalíbil se mu tak moc, že od kupců skoupil všechny tmavě modré drahokamy, které tehdy měli, a nechal je dodatečně vsadit nejen do prstenu, ale i do královské koruny. Jsou tam dodnes.“
„A kde vůbec je ta koruna? Učilas mě, že se po pohřbu krále ztratila, ale teď si myslím, že víš, kde ji hledat,“ pronesl se zájmem Bergon.
„Ano, vím,“ přiznala Lea bez zaváhání. „Má ji u sebe Robert. Usoudili jsme totiž, že v Údolí bude lépe schovaná než tady na statku. Přihodit se mohla spousta věcí.“
Potom opět zmlkla, třesoucími se prsty si zdvihla k ústům svůj pohárek a dopila zbyteček vína. Její vyprávění a vzpomínání dospělo do úplného konce a ona se cítila náhle lehká jako peříčko. Břímě, které nesla na svých křehkých, ženských bedrech dlouhých šestnáct let, z ní konečně celé spadlo.
„Kde se vůbec vzal na Orrinorském trůně pán Elber, mami?“ vylovil Bergon z hloubi paměti ještě doplňující otázku. Lea na něj pohlédla a mladíkovi se v tu chvíli už nezdála tak smutná. Úlevu, kterou cítila uvnitř, měla totiž vepsánu i ve tváři.
„Elanor vládla v Orrinoru ještě rok po našem odchodu, pak těžce onemocněla. To víš,“ odpověděla synovi stále stejně tichým, teď už ale normálním hlasem. „A právě tehdy zvolila za svého nástupce Elbera. Dlouholetého přítele rodiny a také nejmladšího zástupce jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších rodů v Orrinoru. Ten muž měl pro vládu ty nejlepší předpoklady. Jen – nebyl to válečník.“
Bergon pochopil, co tím drobným, napohled nedůležitým dodatkem chtěla matka říct – Elber nebyl válečník, proto neodjel na planinu Surrah a přežil. Pochopil to, ale sám se nějak nemohl, a vlastně ani nechtěl, s tímhle jejím názorem ztotožnit. Kdesi hluboko ve svém nitru cítil, že takhle to být nemá. Že správný vládce vede svůj lid nejen v mírových časech, ale i v době války. Tuhle odbojnou myšlenku si však nechal raději pro sebe. Nechtěl už tak dost utrápenou matku trápit ještě o něco víc. Místo toho jí jen pohlédl do od nedávného pláče stále vlhkých očí a s ustaraným povzdechem se zeptal. „A jak mám naložit s tím vším, cos mi právě řekla?“
„To už teď záleží pouze na tobě, chlapče. Pamatuj ale, že válka nikdy nic dobrého nepřinesla a dáš-li se poznat, tak bude.“
S tím vstala, popřála mu dobrou noc a vykročila ke dveřím.
„A co Viggo?“ zadržel ji ještě na prahu Bergon.
„Co je s ním?“ otočila se Lea zpět do místnosti poněkud udivena nečekanou otázkou.
„Líbali jste se,“ objasnil mladík krátce a s podivným napětím čekal na odpověď.
„Víš, s city je to někdy složité, chlapče,“ povzdechla si unaveně a pohlédla kamsi za synova záda. „Viggo je pohledný a přitažlivý muž, ale – nikdy nemělo k něčemu takovému dojít. Nikdy.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.07.2013, 11:10:50 Odpovědět 
   Zdravím.

Pozorný čtenář tohoto příběhu bude mít jistě (v průběhu pročítání) tu a tam pochybnosti, kým vůbec Ellad je. Tato část přinesla do příběhu nejen "svěží vítr" (a naději na zajímavé pokračování, pokud bude, protože Ellad už není tím, kým byl a stal se tím, kým je doopravdy, aniž by to tušil - jde o jakýsi přerod, a možná to už začalo v okamžiku, kdy se vydal hledat Vigga - díky své neústupnosti a zapálení pro správnou věc). A jeho matka mu po návratu (s vědomím, že se její syn nemusel vrátit a štěstěna stála při něm) řekla to, co bylo nevyhnutelné, aby se dozvěděl pravdu, ať už byla jakkoliv těžká... Příběh nejspíš bude ještě pokračovat, sám jsem zvědavý, zdali bude něco mezi Viggem a Elladovou matku (ale nejspíše ne, pokud nemá být prozrazeno to, co má být alespoň prozatím skryto). Pardon, krapet jsem se rozepsal.

Co se šotků týče, našel jsem toto:

-- Tentokrát spíš povzbudivě a stejně laděným hlasem jej ještě vyzvala. „A teď už vstaň.“ -- (vrazil bych uvozovky před přímou řeč namísto tečky, protože zde přímá řeč očividně navazuje na popisný text) -- Tentokrát spíš povzbudivě a stejně laděným hlasem jej ještě vyzvala: „A teď už vstaň.“

-- I když – matka mu kdysi řekla „Časem se vše dozvíš“, on však netušil, kdy bude to „časem“ -- (zde pozor na interpunkci, je v tom krapet zmatek) -- I když – matka mu kdysi řekla: „Časem se vše dozvíš!“ On však netušil, kdy bude to „časem“.

Tož tak...
 ze dne 23.07.2013, 19:46:43  
   Ellien: Rozumím a s těmi šotky plně souhlasím. :-)
 ze dne 22.07.2013, 21:54:07  
   Šíma: P.S. Kdybychom opravovali (nebo dávali k opravě) autorské texty pokaždé, co se v nich "něco" najde, pak bychom nedělali (v redakci) nic jiného... A nakonec, každý autor (bez výjimky) si za své texty odpovídá (sám)! ;-) Hezký večer, múzám zdar a šotky vymést koštětem...
 ze dne 22.07.2013, 20:43:41  
   Ellien: Ahoj,
díky za publikaci, komentář i upozornění na chyby. Už jsou opraveny (bohužel opět jen v originále). :-)
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
(NE)Dobrodružné...
Christyna A.
Já se jich nebo...
Thaddeus Colman
Posel smrti VI:...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

TILDA a její příběh, část druh...
Tilda
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr