obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cesta za bílou lodí - část 3 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta za bílou lodí
 autor Annún publikováno: 04.12.2006, 15:17  
Pokračování
 

Část 3.- Krutá rána osudu.

Ráno i dopoledne, po silné noční bouři, bylo krásné a svěží. Vzduch vlahý, slunce svítilo a po modrém nebi se proháněly malé načechrané obláčky. Tyrkysově modré moře ve vlnách naráželo na bělavý písčitý břeh. Po pláži, asi tak míli a půl jižně od přístavu Kortina, se procházel vysoký, urostlý muž v hnědých plátěných kalhotách. Bílá volná halena se mu díky větru lepila k tělu a v jejím výstřihu odhalovala jeho do bronzova opálenou hruď. Na krku mu visel zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru mušličky. Měl veselé oříškově hnědé oči a po ramena dlouhé lehce zvlněné hnědé vlasy na zátylku stažené koženou šňůrkou do culíku. Sympatická tvář byla dokonale hladce oholená. Jen pod nosem měl malý knírek a pod ústy malou bradka. Přes jedno rameno mu visela plátěná torna a přes druhé rameno si nesl přehozené kožené boty. Bos si vykračoval po bělostném písku a sbíral vyplavené mušle a lastury. Z nich potom ve své zlatnicko-šperkařské dílně vyráběl klenoty a ozdoby.
Po bouři moře na pláž vyplavilo mnoho mušliček, ale i zbytky ztroskotané lodě. Muž našel několik kusů rozlámaných prkem, trámků, též kus dřevěné desky, do níž byl vytesán a barvou vmalován název lodě.
Šel dál po pláži, písek mu křupal pod nohama, blížil se k velkým šedým omletým balvanům, u kterých často sbíral ty nejhezčí kousky pro své šperky. Obloukem obešel skupinu kamenů a zarazil se, protože tu nalezl bezvládné tělo mladé ženy.
Moře Elenu, držící se kusu klády, dlouho unášelo, až ji nakonec vyvrhlo na břeh. Žena ležela na hraně příboje a vlny jí omývaly nohy. Částečně potrhaná spodnička krémové barvy zakrývala její půvabné tvary. Černé rozcuchané vlasy, plné písku se rozprostíraly kolem ní. Spočívala obličejem k zemi. Muž na nic nečekal, rychle k ní přiběhl, poklekl a otočil ji tváří k sobě. Očistil rukou zbytky písku z její tváře. Byla bledá a prochladlá od dlouhého pobytu v mořské vodě, ale žila. Sehnul se a chtěl ji vzít do náruče, když náhle otevřela oči. Její chrpově modrý zrak na něj malátně a tak trochu nepřítomně hleděl.
"Přece jsem tě našla." řekla přiškrceně, pak se jí víčka zachvěla a zavřela oči.
Žena se znovu propadla do hlubokého bezvědomí. Zvedl ji z písku a v náruči ji od nesl do svého domu na okraji Kortiny.

Věděl, že to není zrovna gentlemanské, ale musel ji spěšně dostat z těch promočených šatů. Opatrně ženu vysvlékl. Ačkoliv pomlácená, tělo měla samou modřinu a škrábanců od nárazů vln s troskami z lodě, přesto by její pěkná postava stála za hřích. Uložil neznámou děvu do postele a zabalil do teplé peřiny z prachového peří. Zkřehlá, promrzlá, rty promodralé, celá se chvěla zimou. Přes peřinu ještě přehodil pletený vlněný přehoz, aby ji udržel v teple.
Potom odešel do kuchyně, zatopil v kachlových kamnech a dal hřát vodu na čaj. Vrátil se do pokoje a sebral ze země mokré oblečení, nebo spíš to, co z něho zbylo. Odnesl jej a dal ho sušit na dřevěnou tyč nad kamny. Voda se za chvíli začala vařit. Vzal konvici, zalil čaj a přidal do něj trochu kořalky, nechal ho maličko zchladnout a odnesl do pokoje. Konvici s hrnkem postavil na malý stolek u postele. Posadil se na okraj lůžka a zahleděl se na ni. I přes popelavou bělost v obličeji, byla ta žena svým způsobem moc hezká. Černé vlasy jí rámovaly tvář, dlouhé černé řasy lemovaly víčka, menší rovný nos a líbezně tvarované, teď trochu promodralé, rty podtrhovaly její půvab. Opatrně ji nadzvedl hlavu, přiložil k jejím ústům hrnek s teplým čajem a vpravil do ní pár loků nápoje. Znovu ženu uložil a přikrývky přisunul až pod ženinu roztomilou bradu.
Po půl hodině se zdálo, že kořalka v čaji začala působit. Krev v žilách se zahřála a začala opět rychleji proudit. Přestala se chvět chladem, do tváří se jí pomalounku vracela zdravá barva a na dotek už její kůže nepůsobila tak chladivě jako předtím. Mladá žena najednou pootevřela oči. Zrak měla ještě zamlžený, ale byla při smyslech, i když trochu zmatená, protože se mu zdálo, že začala blouznit a mluvit, jako by ze snu s někým, koho zná. Hlasem milým, roztřeseným a trochu chraplavým od toho, jak polykala slanou vodu na něho promluvila.
"Jsi to ty. Našla jsem tě." nebyla to otázka spíš konstatování, pak zavřela oči a vzápětí je zas pootevřela."Proč?" zeptala se."Proč jsi nesplnil slib?" zeptala se znovu malátně. Těžce polkla. "Řekl si, že se pro mě za půl roku vrátíš." řekla trochu vyčítavě zastřeným hlasem a odmlčela se. Když nedostávala odpověď, promluvila znovu. "Čekala jsem dva roky a ty ses neobjevil." pronesla zastřeně výčitku. "Už o mě nestojíš?" zeptala se ho s únavou v hlase a zavřela oči.
Myslel si, že opět upadla do mdlob či spánku. Zvedl se z okraje lůžka a chystal se odejít. Když znovu otevřela své modré oči a z pod přikrývek k němu natáhla útlou levou ruku.
"Ne, prosím neodcházej. Zůstaň Danieli. Nenechávej mě samotnou." řekla to skoro až zoufale.
Pak jí bezvládně ruka klesla zpět na měkkou přikrývku.
To jméno, co vyslovila, odcházejícího muže zarazilo, neboť ho znal. Tak se totiž jmenoval jeho bratr, dvojče.
' Bože, ta žena, zas až tak docela neblouzní. Jen si mě ve svých mrákotách spletla s někým jiným.' pomyslel si. Vrátil se k lůžku a k ženě, která na něm ležela pod teplými přikrývkami.
"Prosím! Zůstaň." Tiše a prosebně řekla směrem k němu.
Pak její, únavou chvějící se víčka, klesla dolů a ona zavřela oči. Muž vzal ženinu bledou, ještě stále trochu studenou ruku do své. Něžně ji pohladil po dlani a stejným příjemným hlasem, jaký měl i jeho bratr Daniel řekl.
"Nebojte se slečno, jsem u vás. Nikam neodcházím." ujistil ji tiše. V jedné ruce držel její dlaň a druhou rukou ji jemně pohladil po čele a po lesklých černých vlasech."Zůstanu tu s vámi. Teď klidně spěte a nemějte strach." řekl přívětivě.
Žena se zhluboka nadechla, jeho ujištění zabralo. Uklidnila se a pomalu začala usínat. Opatrně, aby ji neprobudil, zasouval drobnou ručku zpět pod deku. Přitom si všiml zlatého odlesku na jejím štíhlém prstu. Zvědavost mu nedala. Lehce pootočil zlatým kroužkem a spatřil na něm malou zlatou mušličku. Když zahlédl tento prsten na její ruce, bylo mu jasné, že se nemýlil. Jeho bratr Daniel tu ženu opravdu znal, protože by nikdy nikomu cizímu svůj prsten jen tak nedal. Měl pro něj velkou osobní hodnotu, neboť ho Danielovi darovala matka k jedenadvacátým narozeninám a on zas od ní v ten den dostal řetízek s přívěškem. Pak její ruku uložil pod deku a upravil ji, aby byla pořádně v teple.

V téže chvíli cvakla klika u vchodových dveří. Zavrzaly panty. Zaslechl lehké kroky, jak někdo vešel do vnitř. Dveře se s cvaknutím zavřely a v chodbě se ozval líbezný zpěvavý ženský hlásek.
"Gabrieli! Přinesla jsem ti něco k obědu. Jinak, jak tě znám, budeš zas jíst jen suchý chleb." hlas se pomalu blížil ke dveřím do pokoje."Představ si, že při té noční bouři znovu ztroskotala loď na Siréniných útesech." oznámil hlas.
Chodbou zazněly kroky jdoucí po dřevěné podlaze. Ve dveřích do pokoje se objevila hezká žena ve fialkových nabíraných šatech. V ruce držela proutěný košík přikrytý kostičkovaným plátýnkem. Světle hnědé vlasy měla vyčesané do uzlu a z každé strany sympatického obličeje jí visel, do lokny natočený, pramen vlasů. Hnědě oči měla úplně stejné jako Gabriel.
"Jo, já vím." odpověděl jí na její oznámení ztišeným hlasem.
"Ale jak to můžeš vědět?" udiveně se zeptala a pak si všimla ženy ležící pod přikrývkou na lůžku. "Božínku, to nemůžeš říct, že máš dámskou návštěvu!" zahudrovala na něj spíš mile než ze zlosti.
Muž se zvedl z okraje postele. Potichu šel k ženě stojící ve dveřích a přiložil si prst na ústa. "Pšt!!Nevzbuď ji Adriano." napomenul ji tiše. Došel k ženě, vzal ji jemně za loket a odvedl chodbou do kuchyně.
"Než začneš s výslechem a s lamentováním sestřičko, chci říct, že to není tak, jak si myslíš." upozornil ji Gabriel.
"Vážně? Jak to tedy je? " zeptala se trochu nedůvěřivě.
"Našel jsem ji ráno po přílivu na jižní pláži, poté, co ji vyplavilo moře i se zbytky prkem. Ona musela být na té ztroskotané lodi." vysvětloval jí, co se mu přihodilo při raní procházce.
Mladá žena se chytla za hruď u srdce.
"To je hrozné. Bože, je zázrak, že to přežila. Měla velké štěstí, že si ji našel, jinak by už nejspíš nebyla mezi živými." zkonstatovala Adriana.
Gabriel odsunul jednu dřevěnou židli od stolu a nabídl ji své sestře.
"Prosím posaď se Adriano." vybídl ji. "Musím ti říct něco o té dívce, to tě jistě hodně překvapí." řekl Gabriel.
Žena se pohodlně usadila, pohlédla na bratra a řekla.
"Už sedím, tak mě nenapínej. Co mi chceš říct?" zeptala se ho zvědavě.
Gabriel se též posadil na židli vedle ní. Zhluboka se nadechnul. Nevěděl, jak začít a pak promluvil. "Adriano vzpomínáš, na ten den kdy našli a přivezli bratrovo tělo?" zeptal se jí.
"Ano." přikývla. "Na to se dá jen těžko zapomenout. Díky bohu, že již matka nebyla naživu. To by ji zaručeně zlomilo." řekla posmutněle.
"A vzpomínáš? Jak jsme si mysleli, že Danielovi musel nejspíš silný proud strhnout z prstu matčin prsten, neboť jej neměl u sebe?" dotázal se znovu a ona opět přikývla.
"Vzpomínám." přikývla opět. "Ale co to má společného s tou nebohou dívkou?" zeptala se nechápavě.
"Ona Daniela znala." vyhrkl na ni oznámení.
"Jak si na to přišel? Jseš si tím jistý?" zeptala se nevěřícně Adriana.
"Jsem si tím víc než jistý, sestřičko." přitakal. "Má totiž na ruce jeho prsten. Dokonce si mě s ním nevědomky spletla, když se na chvíli probrala z mrákot." řekl na vysvětlenou Gabriel.
Jeho sestra Adriana zalapala po dechu. "Můj bože." a ohromeně a oněměle na něho hleděla, než se zmohla na to, vypravit ze sebe další slova.
"To znamená, že ona jej, jako jedna z posledních, viděla ještě než ...." nevyslovila to poslední slovo. Jen se smutně odmlčela a položila si ruku na ústa. "Ještě když byl živ." dodala o něco později. "Musel se do ní velmi zamilovat, když jí dal matčin prsten." zkonstatovala pak.
Gabriel souhlasně přikývnul na sestřinu větu, neboť na to měl stejný názor jako ona.
"Pokud jsem dobře rozuměl tomu, co v mdlobách říkala, tak i ona jej měla ráda. Říkala, že čekala na jeho návrat dva roky a pak se ho vydala hledat." sdělil Adrianě, co se dověděl. "Podle toho usuzuji, že nemá nejmenší tušení, co se s ním stalo. Vůbec neví, že je Daniel po smrti." dodal.
Zvedl se ze židle. Vzal z poličky dvě skleny a nalil do nich po troškách pálenky. Tohle zkrátka bylo potřeba zapít něčím silnějším než vodou či vínem. Postavil láhev i skleničky na stůl a sedl si.
"To je doslova zlý sen. Když si uvědomím, že její loď ztroskotala na stejných útesech jako Mořská kráska." odmlčela se Adriana a upila malý doušek pálenky.
"Málem zahynula stejně jako náš bratr." řekl Gabriel a vypil obsah sklenky jedním lokem.
"Až se to dozví, bude to pro ni krutá rána osudu. Musíme jí to říct." pronesla Adriana.
"Já vím." souhlasně řekl. "Hned, jakmile se trochu zotaví, hodlám jí to, co nejdříve oznámit. Nerad bych ji vodil za nos a předstíral, že Daniel stále žije. Bylo by to pro ni ještě těžší." zkonstatoval Gabriel a Adriana si opět usrkla ze sklenky.
Pak ukázal na mokrou krémovou spodničku visící nad kachlovými kamny.
"Tyhle mokré cáry, to je vše, co měla na sobě. Nic víc. Tak jsem tě chtěl požádat sestřičko, zda bys pro ni nesehnala něco na sebe." zahleděl se na Adrianu prosebně svýma hnědýma očima.
Sestra se usmála. "Zajisté, když tak hezky prosíš." Zamyšleným pohledem přejela zbytky oblečení.
"Odhaduji, že je stejně vysoká jako já, ale má bujnější tvary. Mé šaty by jí nebyly." zkonstatovala. "Mám však na půdě schovanou truhlu s matčinými šaty. Ty jí určitě budou, nějaké přinesu." řekla a zvedla se ze židle.
Vyndala z košíku misku s jídlem co mu přinesla a dala ji před něj na stůl i s příborem. Sundala z misky pokličku. Pokrm byl ještě teplý a výtečně voněl. Už se mu zbíhaly sliny.
"Děkuji ti Adriano." pronesl děkovně Gabriel a přivoněl si.
"Nemáš zač bráško. Přece jsem mámě slíbila, že na tebe dohlédnu." řekla s úsměvem. "Jestli chceš, budu se o ni starat." navrhla mu dobrosrdečně.
Gabriel se na ni podíval a řekl. "To po tobě nemohu chtít. Co by na to řekl tvůj manžel a děti." namítl.
"Nic. Brent to jistě pochopí. Mariana většinu času tráví ve svém pokoji nebo u kamarádky. A malý Beny tu může být se mnou." pronesla rozhodně. "Doma stejně nemám nic na práci. Všechno obstarají služebné a mě to už pomalu nebaví. Jsem zvyklá něco dělat a nezahálet." vysvětlovala mu. "Ty máš ve své dílně práce nad hlavu, takže o tom nebudeme víc diskutovat. Jasné?" uzavřela svou řeč. Stála těsně vedle něj u stolu. Pohladila ho konejšivě po ramenou a mateřsky řekla. "Nedělej si starosti. V klidu se najez, já si zatím odskočím domů. Najdu pro ní (ni)nějaké šaty a vezmu s sebou Benyho." řekla. "Do necelé hodinky jsem zpátky." ujistila ho. Vzala prázdný košík ze stolu a odešla.

Když se Elena konečně probrala z mrákot otupělosti do místnosti proudilo odpolední světlo. Rozhlédla se kolem sebe. Ležela ve velké dřevěné posteli s vyřezávanými pelestmi v jednoduše zařízeném pokoji se stěnami v barvě slonoviny a na okně visely těžké zelenkavé závěsy. Pod oknem se vyjímala vyřezávaná komoda a v rohu bylo umístěno zrcadlo v ozdobném rámu. Z každé strany postele stál noční stolek s olejovou lampičkou a na stěně nad postelí visel obraz, na němž malíř zachytil bílou loď plující po moři. Na protější stěně se vyjímaly dva obrazy. Jeden znázorňoval ženu sedící v rozkvetlé zahradě a druhý horský potok s vodopádem. Vedle dveří do místnosti stála velká ozdobná skříň z lipového dřeva. Zjistila, že je přikrytá dvěma přikrývkami. Jedna byla péřová deka a druhá pletený vlněný barevný přehoz . Začalo jí být pod nimi horko a chtěla se odkrýt. Vtom si uvědomila, že je pod přikrývkami úplně nahá. 'Bože, co teď.' pomyslela si nešťastně.
V tom okamžiku přišla do místnosti mladá usměvavá žena oděná do bílé halenky s volánky a tmavomodré široké sukně. V jedné ruce nesla porcelánovou misku a přes druhou měla přehozené nějaké oblečení. Misku položila na noční stolek a oblečení přehodila na pelest postele.
"Dobré odpoledne. Jsem ráda, že jste se již probrala." řekla srdečně žena. "Jmenuji se Adriana Kleimová-Richardsová a vy?" představila se žena a položila jí otázku.
"Elena." polkla. "Elena Bruniová." odpověděla jí na otázku.
Adriana se mile usmála. "Těší mě, že vás poznávám Eleno. Určitě je vám nepříjemné, že jste tu jen tak. Pojďte, pomohu vám." nabídla se.
Odkryla jí a pomohla vstát z lůžka. Celé tělo ji bolelo. Měla pocit, že se po ní proběhlo stádo splašených koní. Když se zahlédla v zrcadle, které stálo v koutě u protější stěny, zhrozila se. Byla samá modřina a škrábance. Tu se jí vybavily vzpomínky na onu hroznou bouři, potápějící se loď a na kusy trosek, které na ni vrhaly vlny. Dělalo se jí z toho na nic. Zatočila se jí hlava, znovu zbledla v tváři a mírně zakolísala. Adriana ji podepřela, aby neupadla.
"Jste v pořádku Eleno?" zeptala se starostlivě Adriana, když viděla její bledý obličej.
"Ano jsem, jen se mi zatočila hlava. Děkuji. " vysvětlila a zhluboka se nadechla. "Už je to dobré." ujistila ji Elena.
Pak jí žena pomohla s oblékáním do měkké dlouhé bavlněné noční košile a květovaného župánku. Znovu jí uložila do postele a nabídla jí slepičí vývar, co uvařila. Elena ho s díky přijala a s chutí polévku snědla, neboť byla vyhládlá. Žena mezi tím, co Elena jedla, naklepala polštář a sundala pryč vlněný přehoz . Polévka byla moc dobrá a chutná, ale když dojídala začala být unavená, jako by jí tento úplně samozřejmý úkon nesmírně vyčerpal. Ještě jednou poděkovala a oči se jí začaly opětovně klížit. Adriana si od ní misku vzala a potichu vyšla z pokoje, protože Elena se opět pohroužila do snu.

Uprostřed noci jí probudil tichý šramotivý zvuk. Pootevřela rozespale oči. Ve světle olejové lampičky, jež stála na stolku u postele zahlédla mužskou postavu, jak se nad ní sklání. Lampa jen nejasně ozařovala jeho obličej a přesto se jí zdál tak povědomí. 'Je to opravdu on nebo to je pouhý sen a mé toužebné přání.' pomyslela si.
Gabriel se na ni přišel podívat a zjistit, zda klidně spí. Nechtěl ji vzbudit, ale prkenná podlaha ho zradila a lehce zavrzala. Pohlédl na její tvář osvětlenou matným světlem a všiml si, že na něho hledí její modré ospalé oči.
"Nenechte se rušit Eleno, dál klidně spěte. Budu střežit vaše sny, aby v nich nebylo nic zlého." zašeptal stejný hlas jaký měl i Daniel. "Jste zesláblá, odpočívejte. Zavřete své krásné oči a sněte." tichá slova ukolébala Elenu ke spánku.
"Dobrou noc." popřál jí Gabriel něžně.
Ještě pár minut pozoroval její spící tvář. Nebyla to nejkrásnější žena pod sluncem, ale přesto měla svůj půvab a zvláštní krásu. Fascinovaly ho ty její nebesky modré oči. Pokaždé, když se na něho podívala, měly jiný odstín. Vyzařovalo z ní něco neobvyklého, co nedokázal popsat slovy. Nějaké zvláštní pouto ho k ní táhlo. Pokud takhle vábila i Daniela, tak se vůbec nedivil, že se do ní jeho bratr zamiloval. Něco v podvědomí ho nabádalo a pobízelo, aby se jí dotkl. Už, už natahoval ruku k pohlazení, ale pak sám sebe zarazil. Naposled na ni pohlédl, otočil se na podpatku a odešel do svého pokoje.

Spala dlouho, když se konečně znovu probudila, cítila se mnohem lépe než předtím. Odbily tři hodiny po poledni. Probrala se a zjistila, že na ni hledí Danielovy oči, ale z mnohem menšího obličeje. Na posteli těsně u ní seděl malý asi pětiletý chlapec s kudrnatými hnědými vlásky. Nakláněl hlavičku z jedné strany na druhou a zadumaně ji pozoroval.
"Proč o vás říkají, že jste spící princezna?" zeptal se znenadání a hned pokračoval dál. "Vždyť nemáte žádnou korunku." namítnul klučina s hlavou nakloněnou doleva.
Elena se trochu zavrtěla, nadzvedla se na rukách a opřela se o čelo postele v jakém si sedu lehu.
"A i kdyby, spící princezny může probudit jedině princ." mluvil dál, aniž by pustil Elenu ke slovu. "Ale vy jste se probudila sama." zkonstatoval opět. Musela se usmát nad jeho mudrováním.
"To bude nejspíš tím, že nejsem princezna, ale jen pouhá květinářka." řekla Elena mile.
Chlapec naklonil hlavu na pravou stranu, zahleděl se na ni a začal si kousat spodní ret. Usilovně přemýšlel, a pak znovu začal mluvit. "Máma říkala, že vás našli na pláži, ale tam žádný kytičky nerostou." namítnul a dál důležitě vedl svůj monolog. "Na pláži jsou nanejvýš chaluhy a řasy, ale ty tam naplavilo moře." řekl vzdělaně, a tak se i tvářil. "Vás taky vyplavilo moře?" otázal se, ale Elena mu nestačila odpovědět, protože pokračoval ve svém proslovu. "Taky se tam dají najít mušličky a strejda z nich dělá moc hezký věci. Můj táta má loď a vozí s ní zboží sem a tam přes moře." řekl hrdě a důležitě. "A můj druhý strýc byl taky námořník, ale už není." povzdechl si klučina.
V tom se z chodby ozvalo volání. "Beny? Benjamíne, kde jsi?" pak se ve dveřích objevila Adriana.
Chlapec sjel jako blesk dolu z postele s provinilým povzdechem. "Jejda máma."
Žena se na něj přísně zahleděla. "Beny! To se nedělá zlobit a obtěžovat našeho hosta." napomenula ho.
"Ale já jí nic nedělal, jen jsme si povídali." namítl ukřivděně klučina.
"Nezlobte se na něj. Vážně mě neobtěžoval, jen si se mnou povídal." zastala se ho Elena.
"Vidíš mami, já ti to říkal." podotkl Benjamín a šoural se pomalu k Adrianě.
"No, dobře." usmála se a pocuchala ho ve vlasech. Jemně, spíš hravě ho pleskla přes zadek. "Tak honem, utíkej do kuchyně, otec tam na tebe čeká." řekla.
Chlapec si s výsknutím radostně poskočil a rozběhl se po chodbě do kuchyně.
"Máte moc hezkého chlapce Adriano." řekla Elena pochvalně, i když nepatrně posmutněle.
"Ano, je to takový malý šibal a rozumbrada. Víc se podobá mým bratrům než svému otci." podotkla Adriana přívětivě a trochu i pyšně. "Zřejmě budete chtít vstát. Počkejte chvilku donesu vám něco na převlečení a něco k snědku." řekla a odešla.
Za pár minut se vrátila zpět. V jedné ruce nesla misku s polévkou a v druhé červenočerné šaty a kožené kotníčkové střevíčky. Elena se mezitím odkryla, spustila nohy dolu a posadila se na okraj postele. Adriana jí podala misku s vývarem a lžičkou.
"Moc vám děkuju Adriano. Jste velice laskavá." poděkovala jí Elena.
"To je v pořádku. Bližnímu v nouzi se má pomáhat." odvětila s milým úsměvem.
Přehodila šaty přes pelest postele, pak zas odešla a nechala ji o samotě. Elena se pomalu najedla. Přitom slyšela trochu nesrozumitelné vzdálené hlasy, co k ní doléhaly z kuchyně. Štěbetání malého chlapce, hlas jeho matky Adriany a dva hlubší mužské hlasy. Jeden jí byl dobře známý a srdečný smích, který,když ho zaslechla, zabolel ji u srdce. Když dojedla, odložila misku na stolek vedle postele. Pomalu se postavila na nohy, bylo jí lépe než včera, přestože pořád cítila lehkou bolest ve všech svalech i kostech, ale už si nepřipadala, jako by ji protáhli mandlem. Převlekla se do těch pěkných šatů, co Adriana přinesla. Obula si pohodlné kožené střevíčky a před zrcadlem si upravila vlasy do uzlu. Hned se cítila ještě o něco líp, když se učesala a pěkně oblékla. Přešla k otevřenému oknu, skrz které proudil čerstvý vlahý vánek od moře. Podívala se z něho, venku byl polojasný den, měla odtud dobrý výhled na moře, pláž a část přístavu Kortina. Zaslechla na chodbě těžší mužské kroky, jenž se blížily.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Snáporaz 05.12.2006, 16:11:49 Odpovědět 
   promiňte, nejste vy sestra nebo nějaká jiná příbuzná Daniely Stealové?
 ze dne 05.12.2006, 22:45:35  
   Annún: To vykání si můžeš odpustit, připadá mi pak, že mám celé století a né jen čtvrt, klidně mi tykej. Buhužel nejsem její sestra ani jiná příbuzná, což by pro mě bylo velkou ctí jí být. Stealová má nádherné příběhy, sice jsem je nečetla, ale viděla jsem všechny filmy, co byly podle jejích románů natočeny a promítali je u nás v televizi. Samozřejmě kniha je kniha, tam je i to co filmaři vystřihnou.
 Maura 04.12.2006, 22:30:00 Odpovědět 
   Mám ráda tvé příběhy a tento se ti opravdu povedl.
 ze dne 04.12.2006, 22:33:55  
   Annún: Děkuji Mauro, tvé ocenění mě moc těší.
 amazonit 04.12.2006, 16:36:30 Odpovědět 
   musím souhlasit s Lucienou a její vesměs kladnou kritikou..opravdu máš talent na popisné věci, které v tvém podání nebývají nudné:o))
 ze dne 04.12.2006, 17:53:06  
   Annún: Děkuji ti za komentář, tešímě, že se ti to líbí.
 Luciena 04.12.2006, 15:17:07 Odpovědět 
   Příběh je klasicky romantický, ale čte se stále velmi příjemně. Trochu mi jen vadilo slovo "zkonstatoval", na které jsem narazila v textu až příliš často. Líbí se mi popisné pasáže, které jsou dostatečně názorné a přitom nejsou vůbec rozvláčné.
 ze dne 04.12.2006, 17:52:01  
   Annún: Děkuji za komentář. Ano je to klasický slaďák, ale občas je to pěkná odpočinková četba. Jo to zatrcené zkonstatoval, vím, že se mi tak často objevuje, ale snažím se ho používat přiměřeně, v první verzi, když to bylo ještě na papíru, tak jich tam bylo ještě víc, to jsem to zredukovala.
Ráda popisuju místa, lidi i okamžiky, aby to bylo jak ty říkáš názorné, ale zároveň nechci, aby ten popis čtenáře unudil k smrti.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Člověk a růže
Peter Madness
More
Filip Václavík
Hra jménem ŽIVO...
Neiteriah
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr