obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39660 příspěvků, 5754 autorů a 391089 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XXI - Kálí 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 27.07.2013, 23:28  
Samuel přijíždí do Konga s jediným cílem - najít Sakuru a dopravit ji do Japonska. Země je ovšem v občanské válce a aby toho nebylo málo Sakura svoji sestru rozhodně nezapře. Samuela tedy čeká zřejmě největší životní dobrodružství.
 

Po příjezdu do bývalého Zairu, dnes už Konga, se Samuel držel Akiřiných pokynů a procestoval vesnice, které patřily do oblasti, kde měla údajně operovat Sakura Sato. Neuniklo mu, že země je už takřka v občanské válce a ve městech, kterými projížděl, to bylo jasně patrné. Všude po ulicích se pohybovali po zuby ozbrojení vojáci. Občas zahlédl i džípy s kulomety nebo nákladní vozy převážející zbraně a munici. Atmosféra tam byla ponurá a napjatá. Jakoby se každou chvíli očekávalo, že dojde k bojům. Byl rád, když se dostal na venkov a doufal, že tady bude vše klidnější. Pozdě odpoledne dorazil do poslední z vybraných vesnic. Pevně doufal, že právě tady na Sakuru narazí, nebo se alespoň dozví, kde je. Lidé, kterých se vyptával v jiných vesnicích, se s ním většinou ani nechtěli bavit a když už, tak o Sakuře nebyli schopni říct vůbec nic. Nezdálo se však, že by nevěděli, koho jim to Samuel popisuje. V této vesnici, ostatně tak jako jinde, bylo jen pár dřevěných domů rozestavěných na planině. Venku před domy si hrály děti a pobíhala tu mnohá domácí zvířata – slepice, husy, kachny,… Lidé, co zde byli, si Samuela se zájmem prohlíželi, ale na jednu stranu se ho obávali, neboť nebylo vůbec časté, aby sem přijel běloch. Samuel si na návsi nemohl nepovšimnout kostela a napadlo ho, že možná právě tady by měl začít s pátráním po Sakuře. Kostel byl jednoduchý a nijak zvlášť výjimečný. Byl postavený z dřevěných trámů a prken, stejně jako všechny stavby okolo. Zdi byly natřené bílou barvou, ale byly už notně oprýskané. Uvnitř bylo jen pár lavic a kromě obrazu Ježíše Krista na kříži tu nebyla téměř žádná dekorace. Samuel přistoupil k oltáři, na kterém stála zapálená svíčka, kříž a laciná truhlice z kovu. Docela ho zajímalo, co je uvnitř, ale nechtěl někoho zbytečně rozčílit. Ze zpovědnice se ozývaly hlasy. Knězi se evidentně někdo zpovídal. Samuel chvíli přemýšlel, co by asi tak mohlo být předmětem zpovědi. 'Možná se to týká války nebo nějakého zločinu. Kdoví…' Asi po deseti minutách čekání se ze zpovědnice vypotácela jakási stařena. Samuelova přítomnost ji polekala a ona ve spěchu odešla. To už vedle Samuela stál kněz – černoch s krátkými kudrnatými vlasy v černém obleku a křížem kolem krku.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“
„Dobrý den, jsem Samuel Gordon a zde v Kongu jsem prvně. Přicestoval jsem teprve včera, a abych byl upřímný, situace ve městech je podle všeho velice vážná. Ani jsem si nebyl jist, jestli mě vůbec pustí z Kinshasy. Docela jsem se strachoval o vlastní život, to vám tedy řeknu.“
„To se nedivím. Naše země se nachází v občanské válce, která stejně jako vždy bude stát životy především tisíců nevinných duší.“
„Ano… tak už to bývá. Na válku vždy doplatí nejvíce ti, kteří ji nechtěli.“
„Máte svatou pravdu, pane. A ech, promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Bosede a moji starostí v této vesnici je pomáhat všem bez rozdílu. Tak si to náš Pán přál a já jeho přání budu plnit, dokud budu moct. V časech jako jsou tyto, lidé potřebují někoho, kdo jim pomůže určit správný směr. Jakožto křesťanský kněz, cítím povinnost pomáhat druhým s jejich nelehkými životními strastmi. Například paní, jež tu byla před vámi, přišla o svého vnuka. Zastřelili ho jen proto, že ve městě ukradl z tržnice trochu ovoce. Myslíte, že nebe se mu otevře, přestože se dopustil krádeže?“
„Zcela jistě ano, ovšem za předpokladu, že jeho úmysly byly čisté,“ řekl Samuel a snažil se na kněze zapůsobit, přestože věděl, že nebe nečeká na nikoho.
„Ano, Bůh mu ve svém milosrdenství jistě odpustí. A tak učiní všem, kteří se v dobré vůli dopustí podobných hříchů.“
„Když už jsme u tohoto tématu… představte si situaci, kdy člověk, nazveme si ho K, vyrůstá v myšlení, že musí někomu sloužit a ten jeho pán, kterému budeme říkat T, ho potom nutí zabíjet jiné lidi. Řekněme, že náš člověk se svému pánovi jednoho dne vzepře a rozhodne se pana T zabít. Co byste si o někom takovém pomyslel?“
„To není jednoduchá otázka, pane, ale pokud bych se nad tím měl zamyslet… myslím, že to jediné, čemu má člověk věřit, je bible a svaté písmo, jež v ní stojí. Kdyby se řídil jím, tak ten náš K nikdy nedopustí, aby druhým ubližoval, či je dokonce zabíjel.“
„A co když svaté písmo není dostupné? Chci říct, že ne každý má možnost si přečíst bibli a pak… psaný text nemusí nutně znamenat neměnnou pravdu Boží, jestli mě chápete.
„Právě proto by se naše víra měla rozšířit po celém světě a já věřím, že k tomu jednoho dobrého dne dojde. A co se textů týče, tak uznávám, že některé knihy jsou plné výmyslů a lží, ale bible je naopak čistá jako křišťál a pravdivá jako slovo Boží. Není jiné knihy, která by hlásala tolik pravd jako svatá bible.“
Samuel měl chuť začít něco namítat, ale zase nechtěl kněze rozhněvat. S tímto tématem ale ještě končit nechtěl. „Hmm, dobře, a když tedy K poté zabije svého pána, dopustí se špatnosti? Uvědomte si, že ten pán, neboli T je zodpovědný za smrt mnohých, a kdyby jeho život nebyl ukončen, zcela jistě by pod jeho vlivem zahynuli další.“
„Není nám dovoleno soudit, pane. Toto privilegium má jen náš Pán Bůh a ten by sám rozhodl o osudu onoho člověka. Věřím, že jeho oběti by zcela jistě přišly po smrti do nebe a Bůh by je chránil svoji bezbřehou mocí, tudíž k žádnému zubožení nebo nespravedlnosti na obětech nedojde.“
„Hezky řečeno. Až na to, že ne každý má zájem o to, aby jeho příbuzní či milovaní žili ve strachu o svůj život a tak někteří, což je případ i mé milované neboli K, o které se tu bavíme, zkrátka vezmou věci do svých rukou, když to nikdo jiný za ně neudělá. Víte, někteří lidé se nesmíří s tím, že jejich pobyt na tomto světě závisí na vrtoších jiných. Bůh si tohle zřejmě neuvědomuje. Říká se, že je přeci všemocný, tak proč dovolí panu T ubližovat druhým, proč ho nezastaví?“
„Boží cesty jsou nevyzpytatelné, pane. Musíte pochopit, že ani já jakožto kněz, nemohu odtušit záměry našeho Pána.“
„Jistě… když tedy není možné pochopit jednání Boha, jak můžete vědět, že to, co hlásíte svým ovečkám, je skutečně vůle Boží? Kde berete jistotu, že si Svaté písmo vykládáte správně? Možná je všechno jinak, nemyslíte?“
„Ehm, podívejte, mohu vědět, proč turista jako vy přijde právě sem a pokládá mi tu takové otázky?“ „Ve skutečnosti mi o toto vůbec nešlo, ale ty vaše řeči o odpuštění mi nedaly, abych nezjistil, jak se na můj problém dívá kněz jako vy. Jde mi o něco úplně jiného - hledám tu jednu ženu.“
Kněz se podivil. „Zde? Jste si jistý, že jste na správném místě?“
„Bylo mi řečeno, že právě tuto vesnici by čas od času měla navštěvovat jistá Sakura.“
„To jste se musel splést. Nikoho takového neznám.“
„Počkejte, to přece není možné. Včera jsem navštívil jednu vesnici, dnes dvě další a teď jsem zde a nikde mi nikdo nedokáže říct, kde Sakuru najdu. Jak je možné, že ji nikdo nezná, přestože by se tady měla objevovat? Mám pocit, že tady dělá něco na způsob odboje nebo snad ochrana vesnice? Neskrýváte ji náhodou, aby se o ní nedozvěděli vojáci?“
„Opravdu je mi líto, pane, ale žádnou Sakuru neznám.“
„Ale no tak… Je to žena nejspíše drobnějšího vzrůstu, Asiatka, myslím, že je černovlasá,… nic vám to neříká?“
„Poslala vás sem, že ano?! Máte zjistit, co se o ní šušká, ale to už stačilo! Neřeknu vám nic. Běžte pryč!“ Samuel nechtěl zbytečné problémy a tak raději odešel z kostela. Překvapilo ho jednání kněze. Bylo patrné, že ví, o kom Samuel mluvil, ale proč se najednou tak rozčílil?

Samuel se chvíli potuloval téměř liduprázdnou vesnicí a doufal, že narazí právě na Sakuru. Vesničané na něj překvapeně zírali a jemu neuniklo, jak hubení a zubožení zdejší lidé jsou. Zkoušel oslovit pár vesničanů, ale buď ho jen v rychlosti odbyli, nebo ho dokonce vyhnali s klacky v rukou, to když se snažil Sakuru popsat. Zdálo se, jakoby se jí tu všichni báli nebo na ni měli velikou zlost. Věděl, že bude muset sehnat nějaký nocleh, ačkoli se nezdálo, že by se tu našel někdo, kdo by mu ho ochotně nabídl. Připadal si tu jako v jiném světě.

Po pár hodinách přijelo na náves bílé zablácené auto s korbou a zastavilo před kostelem. Vzadu na korbě byl připevněn starý sovětský kulomet PK a u něj stál muž v zelené uniformě. Určitě nevypadal jako člen oficiální armády už jen podle výstroje. Měl tenisky na nohách, sluneční brýle a pár řetízků kolem krku a na zápěstí. Seskočil z korby, načež z auta vystoupil i řidič. Byl podobně oděný a navíc měl kšiltovku. V rukou svíral samopal AK-74. Postavil se společně se svým kolegou ke dveřím od místa spolujezdce a Samuelovi bylo jasné, že mají tvořit cosi jako stráž někomu, kdo sedí uvnitř. Kolem auta už se začali řadit vesničané, ale drželi si řádný odstup. Dokonce i děti, co si před jedním z domů hrály s míčem, toho nechaly a tiše jako myšky přistoupily k ostatním. Dveře vozu se otevřely a z nich vystoupila žena ve světle zelené rozepnuté košili s vyhrnutými rukávy a maskáčovými kalhotami. U boku se jí houpal nůž a pouzdro s pistolí. Na levém stehnu měla připevněný černý váček se zásobníky. Samuel podle tváře, jež se podobala Kasumině, a velice krátce střižených vlasů poznal, že je to Sakura Sato. Z vrat kostela vyšel kněz a v roztřesených rukou nesl truhličku. Otevřel ji před Sakurou a ta si mohla prohlédnout pár pytlíčků s bílým práškem – heroinem. Trochu se prohrabala obsahem truhličky a nezapomněla trochu heroinu ochutnat. Sice nevěřila tomu, že by se jí vesničané snažili vecpat něco jiného, ale časem by k tomu dojít mohlo, kdyby viděli, že přestává být opatrná.
„Nalož to do vozu!“ vykřikla Sakura.
„Ano, paní,“ odvětil kněz a poslechl.
Sakura přistoupila k davu a v rukou se jí v rychlosti objevila pistole. „Zklamali jste mě!“ řekla hlasitě, tak aby všichni slyšeli. „Máte dost prostředků pro výrobu a stejně odvádíte čím dál míň práce. Příště to bude dvojnásobek, jinak bude zle.“ Z davu vystoupil jeden z mužů. Sakuru to překvapilo, ale nedala to na sobě znát.
„Otročíme pro vás. Berete nám peníze a práci, kterou vykonáme. Uvědomujete si, jak je to těžké? Žijeme tu v chudobě a vy chcete ještě víc? To nejde! Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že o vás už nechceme nikdy v životě slyšet. Odejděte z naší vesnice a už se tu nikdy neukazujte!“
Sakura namířila pistoli na muže. „Zopakuj to ty všivá svině! Jen do toho, ať mám důvod ti vystřelit mozek z hlavy! Souhlasili jste, když jsme navrhli, že vám pomůžeme. Máte žrádlo a zbraně, abyste mohli bránit svý zasraný domovy a zkurvený rodiny. Dostali jste věci, o kterých se jiným může jen zdát, ale vy myslíte, že je budete dostávat zadarmo?! To jste se posrali, ne?! Bez drog nejsou prachy a bez prachů nejsou zásoby. Tahle dohoda skončí, až s tím budou souhlasit obě strany a to se nestalo, takže jestli uslyším ještě slovo značící odpor…“
„Jsi na ně příliš měkká, Kálí. Ale není divu, když nejsi tvrdý chlap jako já,“ řekl jeden z ozbrojenců. Muž si odplivl přímo před Sakuru. „Zastřel toho muže nebo to udělám já.“
„Já nejsem měkká, pitomče! A jsem lepší, než si vůbec dovedeš představit!“ Sakura v mžiku vytáhla nůž a jediným čistým řezem ozbrojenci podřízla hrdlo. Muž se instinktivně chytil za ránu, a se zachroptěním se pomalu zhroutil k zemi.
„Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat! A co se vás týče…“ Sakura se zase obrátila k davu, „pokud příště nesplníte dohodu, všechno, co jste dostali, si vezmeme zpět. Nejméně polovina domů zde stojí jen díky naší pomoci. Strhneme je. Zvířata, která tu jsou, jsme vám poskytli my. Postřílíme je. Nástroje a zbraně jsou taktéž naše. Vezmeme si je. A abych nezapomněla – veškeré léky si rovněž odvezeme s sebou.“
„Tohle nebudeme tolerovat!“ vykřikl onen rozzuřený vesničan, načež ho Sakura bez dalších řečí chladnokrevně zastřelila. Chystala se opět nasednout do auta a odjet a Samuel, který byl až doteď zticha a jen sledoval běh událostí, se rozhodl jednat. Vystoupil z davu lidí a doufal, že ho nikdo nezastřelí.
„Sakuro!“ vykřikl Samuel. Všiml si, jak žena znervózněla, a uznal, že to možná nebylo nejchytřejší ji takhle oslovit.
„Co jsi zač a odkud mě znáš?“ řekla a v mžiku namířila na Samuela svoji zbraň. Díval se do hlavně pistole a nedokázal z ní odtrhnout oči. Jak málo nyní stačilo, aby jeho život skončil… Rychle se s tím snažil něco udělat.
„Potřebuji tvoji pomoc. Jde o tvoji sestru, o Kasumi.“
Sakura otevřela ústa překvapením. „Co o ní víš?“
„Všechno,“ řekl Samuel. Sakura otočila zbraň na druhého ozbrojence a než stačil zareagovat, mu prostřelila hlavu. Poté mu vzala samopal.
„Do auta, dělej!“ řekla Samuelovi a on poslechl. Sakura usedla na místo spolujezdce a během chvilky oba opouštěli vesnici. Sakuřina pistole však nepřestala na Samuela mířit a on se obával toho, že na zdejších hrbolatých cestách jí zkrátka ujede ruka a vystřelí.

„Co seš zač?“ zeptala se. „A nesnaž se mě ojebat.“
„Jsem Samuel a podívej, přede mnou si nemusíš hrát na drsňačku, která zastřelí každého, kdo se jí nelíbí.“
„Mám ti roztřískat hubu?!“
„Zajímá tě Kasumi, ne snad? Tak se začni chovat slušně! Vážně nemám náladu na…“
„Zastav!“ vykřikla a Samuel poslechl. „Tak a teď vystup z vozu!“ Všude kolem byla jen pláň a tu a tam keř nebo strom. Bylo tu sucho a hrozné horko. Nedojeli ani pět mil od vesnice a Samuel tu nezahlédl nic, proč by byl důvod právě tady zastavovat. Opřel se o kapotu auta a předpokládal, že bude následovat dlouhý rozhovor. Sakura k Samuelovi přistoupila a hned mu dala pěstí do tváře. Samuel se zapotácel a utřel si z úst krev.
„Už nikdy se mnou nemluv tak, jako v tom autě!“ řekla Sakura a dala si ruce v bok.
Samuel nechápal. „Co seš to za člověka?!“
„Buď se s tím smiř, nebo s tím něco udělej, ale upřímně myslím, že trouba jako ty, si na mě netroufne.“
„Připomínáš mi sestru, víš? Naše první setkání bylo obdobné a taky při tom Kasumi nešetřila siláckými řečmi, jenže u ní to nebylo plné urážek a násilí. Na rozdíl od tebe má úroveň a váží si mě.“
„Vyser ze sebe, o co ti jde a pohni přitom prdelí, než mě dojde trpělivost! Odpráskla jsem jednoho ze svých lidí jen proto, žes mě oslovil pravým jménem a ještě přitom zmínil Kasumi. Chápeš vůbec, že po mě jde Yakuza a že za balík peněz mě sejmou všichni, přestože si jinak hrajou na velký kamarádíčky? Všechno jsi mi to zkurvil! Přísahám, že jestli se o Kasumi nedozvím dost, tak ti urvu koule!“
„Fajn, tak fajn. Poslouchej dobře: Kasumi je v nebezpečí a bez tvé pomoci se z toho nedostane. Je teď v Japonsku a my musíme za ní. Máme schůzku s…“
„Sklapni! Odkud o Kasumi víš?“
„Navštívila mě doma v Anglii.“
„Co by z toho měla?“
„Zatraceně, tohle je podružný.“
Sakura namířila na Samuela pistoli. „Znova se ptát nebudu, takže ještě jednou - co měla z toho, že tě navštívila?“
„Dozvěděla se, že v okolí mého bydliště žijou, ehh… zlí tvorové.“
„Co to meleš?!“
„Vypráví se tam mnohé legendy o nepolapitelných tvorech, co žijí v lesích a Kasumi je chtěla najít a zahubit.“
„Ty seš solidní magor, co?“
„Mluvím pravdu. Kasumi má prostě ráda výzvy a chtěla si něco dokázat.“
„No, dobře a teď je v Japonsku, tak proč se o ni staráš?“
„Protože ji miluju a ona mě taky.“ Sakura konečně sklopila pistoli. Otočila se k Samuelovi zády a chytila se jednou rukou za hlavu. „Podívej, šla do Japonska zabít Tokutara. To je hlava Tokijské Yakuzy.“
„Já vím!“ vyštěkla Sakura a zase se otočila na Samuela. „S tou sviní už jsem měla co do činění.“
„Setkala ses s ním?“
„Ne, to zrovna ne, ale před lety si mě našla jeho dcera…“
„Akira Watanabe. Ta je teď na naší straně.“
„Fakt? No… vzhledem k tomu, jak je vypatlaná, doufám, že nám k něčemu bude. Ale když říkáš, že jde o Tokutara… chtěla bych svoji sestru vidět a jeho vlastně taky – rozřezaného na kousky.“ Sakura nabídla Samuelovi ruku. Ten gesto přijal a potřásl si s ní rukou. Sakura značně zesílila stisk a ruku pozvedla trochu výš. „Máš to mít, brácho, počítej se mnou do svýho komanda.“
„Komanda?!“
Sakura Samuela konečně pustila a mírně do něj strčila. „Jdeme si to rozdat s Tokutarem a to není jen tak někdo. Myslela jsem, že máš nějaký gang nebo tak něco.“
„Mám jen sebe, Akiru a snad i Kasumi, jenže ta je v zajetí a musíme ji osvobodit. Ovšem pokud se to povede, tak s námi bude jeden z nejlepších zabijáků světa.“
„Vím, co Kasumi v mládí podstoupila, ale… vážně je tak dobrá nebo to jen tak žvaníš, protože ji miluješ a tak ti přijde správný ji opěvovat?“
„Uvidíš sama, Sakuro, ale teď bych rád vyrazil. Na letišti budeme do půlnoci.“
Sakura se zasmála. „Ono to bude komplikovanější. Jsem celostátně hledaná za pár vražd a loupeží. Teď za války na mě sice všichni serou, ale taky jsou všude možně kontroly  - na letištích, v přístavech, na hranicích,… Až mě někde potkají, tak jsem skončila.“
„Představa, že budu cestovat s někým takovým…“
„Pan morálka osobně, co? Předpokládám, že celou cestu uslyším, jak strašný ten můj život je a jak se musím změnit, aby mi Bůh odpustil.“
„Žádný Bůh není, Sakuro a neboj se, protože já nejsem ten, kdo by druhé odsuzoval za jejich činy. Kasumi mi zabila syna, víš? A přesto ji nade všechno miluju.“
„Když to podáš takhle, připadáš mi jako magor, ale to neřeš. Hmm, to s tím Bohem… to jako fakt?“
„Věř mi, že to vím a není to jen má představa. Celé lidstvo žije v bludu a netuší, jak věci doopravdy fungují.“
„Někdy si o tom pokecáme, ale teď padej do auta a jedem. Budu řídit.“

Během pár minut již mířili na západ prašnou silnicí. Sakura se snažila využívat ty nejzapadlejší stezky, aby někde nepotkali vojenskou kontrolu. Okolí dobře znala, ostatně často zdejší cesty křižovala, když navštěvovala se svými lidmi vesnice.
„Rád bych věděl, jaký máš plán,“ zajímalo Samuela.
„Pojedeme dlouho do noci a pak si odpočineme a nažereme se. Pár zásob je tady v autě, takže buď v klidu, nepošlu tě na lov.“
„Myslel jsem nějaký dlouhodobější plán. Jak chceš opustit Kongo?“
„Za pár dnů dorazíme k hranicím s Angolou. Je tam malá, teprve rozestavěná letecká základna.“
„Ty odsud chceš odletět?!“
„Jestli máš lepší nápad, tak sem s ním.“
„Nevím, já… ani nerozumím tomu, jaká tu panuje situace.“
„Je to jednoduché. Prezident Kabila si nasral do bot, když odtud vykopal Rwandské jednotky a teď táhnou proti němu ve snaze získat cosi jako svobodu. Jako v každé válce máme hned několik dalších zemí, které se do toho všeho serou a tak je to slušná hlína, obzvláště, když většině států je etnická otázka u prdele a snaží se z toho pouze vytřískat nerostné suroviny.“
„Ty ale za nic nebojuješ.“
„Přesně tak. Já a mí lidé těží ze situace, která tu panuje. To ovšem neznamená, že když v konfliktu nehrajeme roli, budou nás vojáci ignorovat. Jak už jsem řekla, jsem na odstřel a tak musíme dávat pozor.“
„Dobře… ale jak chceš získat letadlo? Vždyť na sebe jen upozorníme a to přece není žádoucí.“
„Ta základna je prťavá a i když ještě není dokončená, už teď za války se tam nalézá pár letadel a jen malá posádka čítající sotva deset mužů a z toho jen minimum budou vycvičení vojáci, takže to půjde. Daleko víc mě však zajímá, jak se odlepíme od země.“
„Neříkej mi, že neumíš létat.“
„Je mi dvaadvacet! Nějak nebyl čas se to naučit.“
„Jo… ale na drogy je času dost.“
Sakuru to očividně velmi rozčílilo. „Vážně myslíš, že beru drogy?! Já s nimi obchoduji, ty vole. Chápeš, co to znamená?! To je jediná šance, jak získat moc a udržet si postavení a hlavně zdravou kůži. Kurva, co ty víš o tom, jak to v těhle zasranejch zemích chodí?!“
„Fajn, tak já ustupuju, hlavně se uklidni. Chci zachránit Kasumi a ne riskovat, že něco řeknu a ta tvá pošahaná palice nazná, že je na čase mě zastřelit.“

Sakura nebyla ze Samuelovy přítomnosti vůbec nadšená, ale pokud ji skutečně dokáže dovést až k sestře, musí se ho držet. Její podrážděnost a agresivita pro ni však byly běžné a navíc se na rozdíl od Kasumi nesvazovala žádnými pravidly. Její nálada byla obvykle buď špatná, nebo ještě horší, takže nejen, že nebylo snadné s ní jakkoli vycházet, ale také bylo vcelku velké riziko, že jí klidně kvůli maličkosti povolí nervy a poteče krev. Na Samuela nepromluvila dlouhé hodiny, a když konečně padla tma, sjela z cesty a zastavila vůz. Oba vystoupili a Sakura vylezla na korbu, kde bylo několik beden. Pár z nich byly plné munice do kulometu a dalších nábojů. Vzala odsud dva zásobníky do AK a předala je Samuelovi.
„Kalach je vpředu pod sedadlem, tak si ho vem a zvykni si na něj. Doufám, že umíš střílet.“
„Umím, ale samopal jsem nikdy v rukou nedržel. Nemáš něco snáz ovladatelného?“
Sakura si povzdechla a odepnula si pouzdro s pistolí a kapsu se zásobníky.
„To je moje Valkýra,“ řekla a předala Samuelovi svoji oblíbenou zbraň. „Německá bouchačka Mark 23, která byla vyrobená pro speciály. Váha něco málo přes kilo, kapacita zásobníku je na dvanáct kousků. Do pětadvaceti metrů s tím trefíš, cokoli si zamaneš. Já a Valkýra jsme se seznámily asi před třemi lety, to když jsem ve Rwandě potkala nějakýho šmejda, co mě s ní chtěl ustřelit palici. Tehdy si moje Valkýra připsala první zářez, to když jsem tu svini odzbrojila, a prohnala mu kulku hlavou. Jsme prostě dvojka a nedáme na sebe dopustit. Věř mi, že je to ta nejlepší kámoška, jakou jsem kdy měla. Opravdu nerada se s ní loučím, tak mi ji nezkurvi, jasný? Protože jestli jo, tak si Valkýra brzo připíše další zářez.“
„Nechci se hádat, ale pokud ti ji rozbiju, tak mě s ní už nezastřelíš.“ Sakura chytila Samuela jednou rukou pod bradou a pohlédla mu do očí.
„Valkýru mi vrátíš plně funkční. Rozumíme si?“
„Jo…“
„To jsem ráda.“ Sakura se vrátila na korbu a z další bedny vyndala trochu sušeného masa a pár obilných placek. Taky dvě lahve s vodou. Samuel se zatím postaral o dřevo na oheň. Nebylo to zase tak těžké, neboť v okolí se povalovalo mnoho suchých stromů a keřů, takže během chvíle mohl rozdělat oheň.
„Je tu dost chladno,“ řekl Samuel a snažil se ohřát u ohně.
„Zvykni si.“
„Chmm, pokusím se.“
„Pověz mi, odkud ses o mě dozvěděl?“
„Přes Akiru. Tokutaro má po světě síť kontaktů a ona je chytře využila a sledovala tvoji stopu.“
„Takže se mi začíná kolem krku utahovat smyčka, protože někdo odsud mě zná a ví, co jsem zač. No… taky už tu pár let žiju, takže se to dalo čekat. Mimo to Asiatka není v zemi plný negrů zrovna nenápadná.“
„Tokutaro po tobě pase jako po Kasumi a dokud nebude mrtvý, určitě toho nenechá. Proto ho chci zabít. Bavme se ale chvíli o něčem jiném. Vyzvídám příliš, když se zeptám, proč máme v autě tolik zásob? Někde přece musíte mít základnu, ne?“
„Taky že ano, ale uvědom si, že jsme tu předtím byli tři a nikdy nevíš, jestli se budeš moct vrátit do úkrytu nebo zdrhat na kilometry daleko.“
„A ty máš v té vaší organizaci jaké postavení?“
„Jsem velitelkou naší buňky, která čítá osm dalších členů, no… teď už jen šest. Afrika sama o sobě není zrovna ideální pro výrobu heroinu, ale například v JARu je po něm vysoká poptávka. Zdejší opuštěné vesnice nikoho nezajímají a tak pokud mají místní lidé prostředky a zkušenosti, je snadné heroin vyrábět a následně převážet přes hranice dál. Tedy… bylo to snadné, dokud nepřišla válka. Z prodeje máme dost zboží pro sebe i místní. Jak ti asi neuniklo, držíme vesničany pod krkem, ale snažíme se o to, aby pro nás fet a další prácičky dělali z vlastní iniciativy, takže jim dáváme zboží, ke kterému by se jinak nedostali. Ne vždy se ovšem povede se všemi vycházet a výhružky někdy nestačí. Ti tupci jsou tak omezení, že si nedokážou domyslet důsledky a tak se prostě stává, že někoho, kdo s námi nespolupracuje, zabijeme a to pokud možno rychle, než si na svoji stranu získá další. I tohle občas nevyjde. Asi před třemi měsíci se stalo, že jsme přijeli do vesnice a ty svině na nás čekali s bouchačkama, které jsme jim pár dní předtím dovezli za to, jak ochotně s námi spolupracovali. Nebyla to sranda, ale vyvázla jsem živá a tentokrát kupodivu bez dalšího zranění do sbírky. Druhý den jsme zmasakrovali téměř celou vesnici. Muži, ženy, děti… zkrátka bez rozdílu. Pár jsme jich ušetřili, to aby mohli do vesnic, kam se přestěhují, roznést, co se stane, když nás podvedou. Kvůli válce se to ale všechno sere. Vesničané se bouří, protože hladoví, ale my jim nemůžeme poskytnout víc jídla, protože obchod drhne a ceny zásob lezou nahoru. Vlastně je to pěkně v prdeli a bude fajn odsud na čas vypadnout.“
„Vypadá to na krušný život plný zabíjení, nebezpečí a nejistoty. Trochu drsný život pro mladou dívku, ne?“
„Takový život člověka naučí a změní ho do podoby, jaká je třeba, aby přežil. Příprava se hodí, ale teorie a realita jsou od sebe kurva daleko. Nejvíc se na sračky připravíš, když spadneš přímo mezi ně, samozřejmě pokud to přežiješ. Já se v těchto sračkách naučila přežívat, zvládám to tu a líbí se mi to.“
„Vážně?“
„Je to lepší než v Pacifiku, kde to byly jen nudný dny ve funkci ostrahy personálu Kwajalejnské raketové základny. Nedělo se tam nic vyjímečnýho a vrchol bylo, když jsem musela rozehnat dva vědátory, kteří si dali do tlamy kvůli vylitému kafi. Ani v Namibii to nebylo ono, ačkoli jsem tam zažila pořádnou akci, když mi šli po krku překupníci drog a armáda. Tady se mi ale líbí nejvíc. Život plný nebezpečí, akce, krve a bolesti, to je to, co se mi líbí.“
„Nemusím být věštec, abych ti mohl říct, že to bude krátký život.“
„Nepodceňuj mě. Kasumi je také stále naživu a to jí to prase Tokutaro jde po krku už dlouhá léta. Její život je plný rizika tak jako můj a stále dýchá, přestože jí teď už musí být přes třicet let, že ano?“
„Jo, ale vraťme se ještě k tobě. Jestli jsem se nepřeslechl, tak tě ten tvůj společník nazval Kálí. Proč?“
„Nikdy nevystupuju pod svým pravým jménem a důvod ti snad opakovat nemusím.“
„Dobře, ale proč zrovna Indická bohyně smrti?“
„Má to váhu, nemyslíš?“
„Jo… v tvém případě jo.“
„Povyprávěj mi o Kasumi. Jaká vlastně je?“
„No… není snadné si na její vnímání světa zvyknout, ale když se to povede… je to skvělá ženská. Neviděl jsem nikoho tak upřímného a otevřeného jako je ona, ačkoli vím, že k ostatním je chladná jako kus šutru. Většinou nedává své emoce najevo a taky si drží řádný odstup od všech mimo těch, které má ráda. Taky bys měla vědět pár věcí o tom, jak se chová. Je na sebe neuvěřitelně přísná a řekl bych, že si život a to, co k němu patří, rozdělila na… jak bych to jen řekl…. hmm… no zkrátka, některé věci není ochotná tolerovat a má určitá pravidla, kterými se řídí.“
„Čili je zásadová.“
„Tak bych to úplně nenazval, i když částečně ano, ale ty její zásady jsou pro ni víc než zákony. Třeba ji nikdy v žádném případě fyzicky neubliž, protože za tohle je ochotná s klidem zabít. Sice nevím, jestli by k tomu došlo i v tvém případě, když jsi její sestra, ale myslím, že by tě minimálně pořádně spráskala.“
„To vypadá, že spolu vycházet nebudeme. Já se totiž neřídím tím, co říkají druzí. Nejsem ničí otrok.“
„Ale Kasumi nejde o to druhým rozkazovat a ovládat je! To ani v nejmenším. Zkrátka nedopustí, aby jí někdo ublížil, a to je dle mého názoru naprosto přirozené. Musíš se na to dívat z jejího pohledu, Sakuro, jinak to nepochopíš. Každý si přece hlídá svůj krk. Taky bych tě měl upozornit, abys jí nikdy nedávala slib, který nedodržíš.“
„To jako proč?“
„Pak už ti nikdy nebude důvěřovat, a pokud ji tvoje porušení slibu ohrozí na zdraví… skončíš šíleně bolestivou smrtí.“
„No to je výborný! Slib jsou jen prázdný slova, jen kecy, a klidně jich můžu rozdat, kolik se mi zachce! Když se na Kasumi někdo křivě podívá, tak ho taky zabije?!“
„Nezlehčuj to a smiř se s tím. Kasumi zkrátka nepředěláš, tak si buď zvykni na její pravidla, nebo počítej s tím, že tě může nadobro vyřídit.“
„A ty seš takovej slaboch, že dovolíš, aby tě tahala na špagátkách jako loutku? Kup mi tenhle kabát Samueli, jinak tě zabiju; vyvenči psa nebo končíš; teď hned všeho nech a pojď si zašukat nebo tě vykuchám. Pche, je neuvěřitelný, jaký jsi chcípák!“ Sakura vstala a šla se posadit do auta.
„Ničemu nerozumíš, Sakuro,“ křičel na ni Samuel, „být tebou si dám pozor, aby tvoje první setkání s Kasumi nebylo i tím posledním.“

Druhý den vyrazili už při východu slunce. Cesta jednotvárnou krajinou byla téměř nekonečná.
„Nechceš vystřídat u volantu?“ zeptal se Samuel krátce po zastávce na oběd.
„No, proč ne. Zdejší oblast by měla být celkem bezpečná.“ Samuel tedy zaujal místo řidiče a opět cestovali směrem na západ. Cesta byla hrbolatá a všude kolem jen nehostinná pustina. Dříve vídali antilopy, zebry nebo třeba žirafy, ale teď už dlouho nenatrefili na jediného živého tvora. Asi dvě hodiny po poledni minuli kousek od cesty skupinu stroze oblečených domorodců. Byli velmi malí a měli krátké vrásčité končetiny. Mezi nimi se našlo i několik žen a dětí.
„Co to je za lidi?“ zeptal se Samuel.
„Pygmejové. Jsou zatlačování do oblastí, jako je tato. Většina žije spíše v deštných pralesech a snaží se vyhnout civilizaci. Tihle to štěstí patrně nemají. Skoro si říkám, jak přežívají, když tu je tak mrtvo a vodní toky jsou na míle daleko. Tohle jsou také hranice, kde se pohybujeme, dál už to není naše teritorium, takže to tam moc neznám.“

Netrvalo dlouho a potkali další skupinu Pygmejů. Nezdáli se vystrašení z přítomností vozidla, spíše se zdálo, jakoby doufali, že tu Samuel zastaví a nabídne jim jídlo nebo vodu.
„Kolik jich tu žije?“ ptal se Samuel
„Moc ani ne. Většinou se Pygmejové stávají oběťmi povstalců. Tvrdí se, že kdo sežere Pygmeje, získá magickou sílu.“
„Ech, ty tomu snad nevěříš.“
„Ne, to ne, ale to maso k obědu nebylo špatné, viď.“ Samuel urychleně zastavil, protože se mu do úst vehnal obsah žaludku. Stihnul sotva vystoupit a poté se vyzvracel do nízké trávy. Sakura už stála vedle něj. „Kdybych věděla, že se z toho pobleješ, tak bych si z tebe tak nevystřelila.“
„Chceš říct, že…“
„Jedli jsme sušenou antilopu, Samueli. Ne Pygmeje.“ Sakura se ohlédla a v dálce před sebou zahlédla další, již třetí skupinu domorodců. „Nějak se mi to nezdá. Proč by se měli tak narychlo stahovat k jihu? Zajedeme k nim a zeptáme se, co se děje.“ Samuel vyrazil k domorodcům. Ti se sice trochu vylekali, když Samuel projel kolem nich, ale rozhodli se nedělat žádné problémy. Sakura vystoupila a to už měla v rukou samopal. Samuel vystoupil také a mohl si prohlížet téměř nahé muže a ženy. V rukou nesli hliněnou nádobu naplněnou larvami a červy – jejich potravou. Samuel sledoval Sakuru, jak se s nimi snaží dorozumět a hojně při tom používá ruce, neboť jazyk domorodců jí nebyl moc znám. Nakonec Sakura předala jednomu muži samopal, což Samuela zarazilo. Na jednu stranu ho to potěšilo, neboť měl za to, že Sakura konečně ukázala nějaké city, když dala těm lidem prostředek k obraně, ale také si uvědomoval, že tím přišli o cennou zbraň.
„Valkýru,“ řekla Sakura a natáhla ruku. Samuel ji Sakuře mlčky předal a chystal se nasednout do auta, neboť očekával, že vyrazí na další cestu, ale než stihl otevřít dveře, Sakura otočila zbraň proti Pygmejům a v rychlosti celou čtveřici postřílela. Stihla to dříve, než domorodci stačili pořádně zareagovat. Samuel s hrůzou sledoval, jak se jejich těla kácí k zemi, a nechápal, co se to děje. Sakura vrátila Samuelovi pistoli a došla si pro svůj samopal. Všimla si, jak se na ni Samuel dívá a tak se dala do vysvětlování.
„Pověděli mi, že za průsmykem před námi je hlídka a stahují se sem další vojáci. Chtěli za to zbraň, ale snad chápeš, že je nemůžeme rozdávat kde komu.“ Sakura pochopila, že to na Samuela žádný velký dojem neudělalo a to ji rozčílilo. „Kurva, tak už se prober! Tady jsme ve válce, chápeš to? Projevíš lítost a chcípneš. Uděláš chybu a chcípneš. Zbavíš se zbraní a zase chcípneš. Ti pitomci by se za chvíli stejně stali obětí vojáků, protože jak ti asi neuniklo, není tu jediné místečko, kde by se mohli ukrýt. Nehledě na to, že s kalachem by si leda tak ustřelili palice, protože ti lidé nemají ani páru, jak se taková zbraň ovládá. Prostě jen viděli vojáky, jak s tím roznášejí smrt a řekli si, že to je sakra dobrá věc a že ji chtějí taky. Tak a teď plán akce. Nemáme čas na to objíždět průsmyk, takže se prostřílíme. Mám tu jednu hračku.“ Sakura vyskočila na korbu a otevřela jednu z beden. Vytáhla odtud granátomet s bubnovým zásobníkem sovětské výroby. Byl rozložený a tak ji chvíli trvalo ho dát dohromady. „Je to vzácnost a od té události ve vesnici, o které jsem ti vyprávěla, to raději taháme s sebou. Takže chceš radši kulomet nebo granátomet?“
„Sakuro!“ zařval Samuel, „Zabila jsi čtyři nevinné lidi a už pomýšlíš na další vraždění?!“ Sakuře se zúžily oči zlostí a seskočila z korby.
„Chceš ještě někdy vidět tu svoji Kasumi? Tak se vzpamatuj a řekni mi konečně, jestli kulomet nebo granátomet. Je to tak těžký si vybrat?“
„Neumím to ani s jedním. Já nejsem voják! V životě jsem nic podobného nezažil. Žiju poklidný život na svém zámku v Anglii. Nikdy jsem nebyl ve válce, nevím o tom nic a ani radši nechci vědět.“
„Na zámku? Ahá, tak ty jsi takový ten vykulený idiot, co si celý život válí šunky a hovno dělá. Blb, co ničemu nerozumí, protože v životě nic nezažil a má za to, že mu budu div ne utírat zadek. Jestli myslíš, že se z tebe poseru kvůli nějakýmu podělanýmu postavení nebo bohatství, tak to ses posral.“
„Už jsi skončila?“
„Drž hubu, zámecký pane, a doufej, že z tebe neudělám krmení pro hyeny. Uff…no to jsem teda natrefila na vola… Neuvěřitelný… No nic, nebudeme se zdržovat. Pojď se mnou ke kulometu.“ Oba vylezli na korbu a Sakura předvedla Samuelovi, jak se kulomet ovládá. „Máš tu připevněný pás na sto nábojů. Bude to stačit, ale trochu si s tím zastřílej už teď, ať si zvykneš. Dost to kope a je nutný se pořádně zapřít. S mířením se zase tak moc neobtěžuj, neboť ta sranda má ohromný rozptyl a kulky budou lítat všude kolem.“ Zatímco Sakura si nabíjela granátomet, Samuel začal pálit z kulometu. Zamířil na jeden ze suchých padlých kmenů a během chvíle ho rozstřílel na kusy. Poté podle Sakuřiných rad vyměnil pás nábojů. Vůbec se mu ale nelíbilo, co ho během pár minut bude čekat.
„Sakuro, tohle není dobrý nápad. Nezvládneme to.“
„Nemůže se stát nic horšího, než že chcípnem, a když se tak stane, bude ti už všechno u prdele, tak si to tak neber a vzpamatuj se. Nepojedu moc rychle, ale i tak - dej pozor ať nespadneš, jasný? Jakmile zastavím, začni střílet a to po vojácích.“
„Zase tak pitomý nejsem, Sakuro.“
„V to doufám, tak jdeme na to.“

Sakura nastoupila do vozu a pokračovala po prašné cestě dál. Brzy vjeli mezi vysoké skály, které se zvedaly nad krajinou. Když Sakura zahlédla před sebou skupinku vojáků, nákladní vůz a džíp, začala zpomalovat, jakoby skutečně počítala s tím, že se nechá vojáky prověřit. Vojáci nemohli vidět, že na korbě je kulomet a toho Sakura využila. Přijela blíž a poté vůz stočila doleva na stranu, tak, aby se Samuelovi naskytla příležitost ke střelbě. Neváhal a okamžitě začal pálit po vojácích, kteří byli překvapení tím, co se děje. Sakura urychleně vyskočila z vozu a vypálila přes něj několik granátů na nákladní vůz, za který se snažili vojáci schovat, aby se ukryli před palbou. Ozval se mohutný výbuch, když muniční vůz explodoval a pak další výbuchy granátů, které Sakura vystřílela. Zásobník granátometu měl místo jen pro šest granátů a když došly, urychleně sáhla po samopalu, který měla na zádech. Někteří vojáci zkoušeli opětovat palbu bez toho, aby vyhledali kryt, ale neměli čas ani pořádně zamířit. Během chvíle byla celá posádka čítající dvanáct členů vyřízená. Mnoho těl bylo doslova rozstřílených na kusy a brzy zavládlo mrtvolné ticho. Samuelovi i Sakuře stále ještě pískalo v uších od všemožných výbuchů. Když byla Sakura konečně schopna slyšet vlastního slova, zašla za Samuelem a pomohla mu slézt z korby.
„Tak jak se cítíš?!“ zeptala se uvolněná Sakura. „Super ne?“
„Jedeme dál. Je mi z toho všeho špatně.“
„Nespěchej na sebe. Prohlédni těla a zkus najít nějakou nepoškozenou uniformu. Já se podívám po bouchačkách.“ Samuelovi se hnusilo byť jen na chvilku pohlédnout na jatka, která zavinil. Uvědomil si, že právě zabil další lidi. Vědomí, že to bylo nutné, aby pomohl své Kasumi ho utěšovalo jen částečně, neboť stále byl cíl jeho cesty příliš daleko. Skutečně nalezl hned dvě vcelku zachovalé uniformy. Nejlepší byla ta, jejíž nositel přišel o hlavu, ale když to Samuel viděl zblízka, opět měl chuť zvracet, přestože ani nebylo co. Jen díky ohromnému přemáhání nakonec dokázal vojáka vysvléct a obléci si jeho uniformu. Zpoza hořícího nákladního vozu zaslechl jakési tlumené sténání. Obešel vůz a spatřil na zemi ležícího vojáka. Chyběla mu pravá noha a jeho tělo bylo poseté několika krvavými šrámy od střepin. Napadlo ho, jestli by mu neměl pomoci, ale během okamžiku mu kulka ze Sakuřina samopalu prolétla tělem a on zemřel. Samuel pohlédl na Sakuru, která stála vedle něj s namířeným samopalem AK.
„Myslím, že si nechám kalacha. Ti kriplové nic zvláštního nemají, takže vyrážíme.“ Samuel mlčky nasedl do auta a brzy vyrazili na další cestu.
„Když jsem slyšel ten rámus, výkřiky vojáků a pak to sténání… Je to strašné, Sakuro. Všechno je tak… skutečné a děsivé.“
„Mě už ty tvoje kecy fakt serou! Co jako čekáš, že ti řeknu?! Jsi jen omezený šupák, který konečně vystrčil prdel do světa a nemůže pobrat, jak zkurvený vlastně je. Takový je život, ty vole, tak se s tím smiř. Lidé umírají a trpí v bolestech. Nikdo se nad druhými neslituje, nikoho to nezajímá, protože všichni jsou svině a to já, kurva moc dobře vím, neboť já jsem taky svině. Jsem velká svině, protože když nebudu, tak zhebnu. Pochop, že když se změní jednotlivec, nic dobrého to nepřinese, ani světu a ani jemu samotnému. Muselo by se změnit celé lidstvo, ale to se nestane. Tvůj cíl je záchrana Kasumi, že?“
„Ano, ale…“
„Tak si za tím cílem jdi a nekoukej kolem sebe. Mí lidé, Pygmejové i tihle vojáci byli jen překážka, kterou je nutné odstranit, abychom se ke Kasumi dostali. Vsadím se, že ještě budeme muset pobít desítky zmrdů, ale my to zmáknem, Samueli. Už jsme tým a ty máš kliku, že zrovna mě máš na své straně. Zabijeme je všechny, abychom se k mé sestře dostali. Jednoho po druhém…“

K večeru se opět Sakura se Samuelem utábořili na vhodném místě. Dnes byli oba tiše a nikdo nepromluvil po dlouhé hodiny. Nakonec to byla Sakura, kdo začal.
„Zašukáme si?“ zeptala se, načež Samuelovi málem zaskočil kus masa v krku. Rozkašlal se a měl pocit, že se jen přeslechl. „Tak co? Víš, jak se to dělá, ne? Nebo jste s Kasumi nikdy neměli šukačku?“
„Ehh, totiž jo, ale… to si ze mě jen děláš srandu.“
„Vážně si to myslíš?! Vidím jak seš z toho dnešního nářezu úplně vysranej a je v mým zájmu, abys byl v pohodě, protože bude ještě hůř. Kromě toho mě se to taky bude líbit, to se neboj. Tak co, jdeme na to?“ Sakura si začala svlékat vrchní oděv dříve, než Samuel vůbec odpověděl. Během chvilky měla jen spodní prádlo a i to brzy spadlo na nízkou trávu, která zde rostla. Samuel se zpočátku bránil na ni jen pohlédnout, ale nakonec tak učinil a poté z ní nemohl spustit zrak. Ne že by byla krásná, ale zaujala ho četná zranění, která na těle měla.
„To vypadá, že sis prošla peklem.“
„Má to styl, ne?“
„Zakládáš si na tom? No abych byl upřímný, někoho možná zjizvené ženské tělo přitahuje, ale mě rozhodně ne.“
„Mně se to líbí a ne málo. Podívej, třeba tady na stehně,“ Sakura ukázala na malou zacelenou ránu, „tak sem mě střelili vojáci. Nebo tady na zádech, tak to je všechno od bičování.“
„Proboha, kdo ti to udělal?“
„Začátky bývají holt těžké. Krátce po příjezdu do Rwandy mě chytili a tohle mi udělali. Pravdou je, že za ty krádeže to mohlo skončit i hůř. Nicméně to není nic proti peklu, které se ve Rwandě strhlo potom. Jo… Rwandská genocida… někdy ti o tom povyprávím, protože to fakt stojí za to. Tady na pravém rameni, tak tam mi při potyčce jeden Rwanďan zasunul nůž. Klika, že jsem nedostala otravu krve. Taky mě tam chytli tři ožralí vojáci, který asi neměli do čeho píchnout a tak ho strčili do mě. Aby toho nebylo málo, tak se potom rozhodli vyzkoušet, kolik toho vydržím.“
„Nerozumím a upřímně… nevím, jestli vůbec chci porozumět.“
„Ale určitě jo. Zkrátka mě zlámali pár žeber a řádně mi pořezali pravou ruku. To proto mám na paži ty jizvy. Šli dost hluboko - až ke kosti. Nevěřil bys, jak šíleně to bolí.“
„Spíš nevěřím tomu, že ještě žiješ a co hůř – máš radost z toho, že ta zranění máš, co?“
„Samozřejmě. Dodává to na celkovém dojmu tvrďačky, kterou nikdo nezastaví, a to se tady kurva hodí. Uvědom si, že jsem relativně mladá, jsem Asiatka a především žena! Abych měla postavení a nesloužila jen jako ptačí budka, do který můžou místní černý držky strkat svoje velký čůráky, musím být fakt nebezpečná a hrozně drsná, aby si na mě nikdo netroufnul. Ty jizvy jsou prostě mnohem důležitější, než si myslíš, a já jsem za ně ráda. Asi bych mluvila jinak, kdyby ty zranění měly vážnější následky, ale jak vidíš, tak nemají. Stále jsem plně funkční a to je hlavní.“
„Vidím, že sestry Sato jsou vážně unikát… Nerozčil se zase, ale na rozdíl od Kasumi mi vůbec nesedíš. Vlastně mě dokonce odpuzuješ a co se sexu týče, tak na ten zapomeň.“
„Ale no tak. Trochu si mě osahej a uvidíš, že ten odpor překousneš.“ Sakura si lehla na záda a zhluboka dýchala. Její tělo nebylo pro Samuela ani z poloviny tak hezké jako Kasumino. Sakura byla poměrně hubená, a to víc než Kasumi a neměla ani tak silné tělo, přestože bylo jasné, že se snaží, aby její svaly nabraly sílu. Kasumino pečlivě vycvičené tělo vypadalo mnohem přirozeněji, a ačkoli se to Samuelovi zprvu nezdálo, tak nakonec uznal, že to je nejen praktické, ale taky to celkem dobře vypadá a stále to nepostrádá ženskost, ale u Sakury to bylo jiné. Chybělo jen málo a klidně by si ji spletl s mužem, což ho vyloženě zhnusovalo. Ať se na Sakuru díval, jak se díval, nebyl schopen odhalit nic, co by se mu alespoň trochu zamlouvalo. Zauvažoval nad tím, co by asi Kasumi udělala, kdyby se Sakurou přeci jen měl pohlavní styk. Nejspíše by z toho nebyla zase tak sešlá vzhledem k tomu, jak prakticky se dívá na svět, ale rozhodně by z toho nebyla nadšená.
„No tak, Samueli, vytáhni ho a přestaň to protahovat.“
„Ne, a to je moje poslední slovo! Když pomyslím, že ses mi nabídla sotva druhý den, co jsme se potkali…“
„Sex je pro mě uvolnění. Pro tebe snad ne?“
„Možná… ale to by to musel být někdo, koho bych měl rád. Vsadím se, že nejsem první, možná tak desátý, co tě měl.“
„To přidej.“
„A dost! Jdu do auta a tobě radím se obléct.“
Sakuru Samuelův nezájem naštval a to tak, že ze vzteku udělala něco, co by ji jinak ani nenapadlo.
„Sere tě, že mě vidíš nahou?!“ zařvala a vzala košili a kalhoty a přihodila je do ohně. Samuel vytřeštil oči, když to viděl a rychle se snažil oblečení zachránit, ale nemělo to cenu. Vytáhl jen propálené kusy, které by na sebe už nikdo neoblékl. Jediné, co v ohni neskončilo, bylo spodní prádlo. Sakura se na Samuela usmívala.
„Jseš pomatená sebestředná ku…“ Samuel se zarazil, protože nechtěl říct něco, čeho by pak mohl litovat. Odešel k autu, ve kterém strávil noc. Sakura ještě nějakou dobu ležela v trávě a teprve po dobré půlhodině ji došlo, jak je pitomá.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.07.2013, 23:28:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Souhlasím s Perexem, pro Samuela začíná docela veliké dobrodružství se smrtí na každém kroku. Když tak uvažuju nad občanskou válkou, možná si Samuel prošel ještě větším "peklem" a to v Pekle (když hovořil o tom, že bůh není). Je zajímavé, jak rychle (a poměrně snadno) se Sakura k Samuelovi přidala (Kasumi je přeci jen její sestra a jak se zdá, mají společného nepřítele). Uvidíme v dalším díle, jak bude toto dobrodružství pokračovat (kdyby Sakura tušila, jaká bouda se na ni chystá, nejspíš by Samuela rovnou odpráskla). Po technické stránce jsem našel jednu neukončenou přímou řeč, jednu větu bez interpunkce na konci a jednu přímou řeč neodřádkovanou (viz dvě repliky hrdinů na stejném řádku vedle sebe - konec a začátek přímé řeči). Ovšem díky rozsahu textu se ony chybky v této části ztratí (byť si pozorný čtenář všimne).

Hezký večer a psaní zdar.

P.S. Líbí se mi "rozpor" v charakterech obou sester, každá je jiná a Samuel má zde nejen možnost srovnání... Tím že Sakuru nechtěl (když se mu nabídla) ji nejspíš pěkně nasral, ovšem dá se toto chápat, pokud k ní nic "necítil" a nepřitahovala jej jako muže (přeci jen miloval její sestru a nebylo mu po chuti spát s oběma). Dneska bych tento díl popsal jako takové akčně psychologické drama s docela nečekaným vyústěním (viz fakt, že Sakura kývla na Samuelovu nabídku, což jsem nečekal).
 ze dne 28.07.2013, 0:43:07  
   Lukaskon: Děkuji za pěkný komentář
Sakura se opravdu nechala přemluvit vcelku snadno, ale jak je v textu zmíněno, či jen naznačeno, je tu celá řada důvodů. Jednak Sakura svoji sestru v životě nepotkala a je logické, že když nemá žádnou pořádnou rodinu, bude stát alespoň o setkání s Kasumi.
Za druhé je Kasumi v držení mafiánů a tahle skutečnost je pro Sakuru o to horší, že po ní Yakuza jde. S tím souvisí i třetí důvod - Sakura si v Africe už nepřipadá bezpečně. Čtvrtý a možná poslední důvod je ten, že je válka a drhnou obchody. Cesta do Japonska se tedy může jevit jako šance na čas zmizet. Ovšem Sakura samozřejmě nemá ani ponětí, jaké úmysly s ní Samuel má. Kdyby to zjistila, příběh by patrně přišel o jednu z hlavních postav :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Přání
Bruce_Crain
Kladivoun - S01...
Veo Ochmanek
Istrie - Posled...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr