obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392511 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otázky a odpovědi - 2. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 28.07.2013, 17:25  
16. kapitola
 

Lea za sebou prudce zavřela dveře pokoje a Bergon osaměl. Nepříjemně zaskočený matčinými odmítavými slovy a také trochu zklamaný. Jeho představa případné svatby se tím rozpadla na tisíc kousků.
„Tak – s city je to složité a všechno teď záleží na mně. To se ovšem lehko řekne,“ poznamenal tlumeně sám k sobě a zamyšleně se rozhlédl kolem. Svíčka na tácu ještě hořela, takže viděl docela zřetelně své lůžko, už opuštěnou židli i truhlici s čistým oblečením. A právě na ní se očima zastavil. I když – na ní vlastně ne. Spíš na nedojedeném občerstvení a nedopitém džbánku.
„Říká se, že ve víně je pravda. Tak se ještě napiju a uvidíme,“ zašeptal znovu polohlasem a udělal to. Nalil si plný pohárek a celý ho vypil.
Zatočila se mu hlava a musel si sednout na postel, aby neupadl. Nepřítomně se zadíval přímo před sebe a soustředil myšlenky. Má to tajemství, které se právě dozvěděl, vykřičet do světa nebo si ho má nechat raději pro sebe? Má se přihlásit o své dědictví a vyvolat tím válku nebo má dál mlčet a nechat na Orrinorském trůně toho cizáka Northora?
Ach, jo. To kdyby věděl. Kdyby dokázal odhadnout… A dokázal by se vůbec chovat jako král? Matka říkala, že být královnou je pro děvče ze statku těžké. A co kluk ze statku a král? To bude asi ještě těžší. Ji prý učili. Kdo bude učit jeho? Robert? Nebo nějaký úplně cizí Orrinorský pán? Nekoukal by na něj stejně jako jeho babička Elanor na jeho matku? A co Viggo, Dan, Collin a ostatní Hraničáři? S nimi by se nejspíš musel rozloučit. Dokázal by to…?
A pak že otázkám bude jednou konec, vzdychl odevzdaně. Pohlédl na džbánek s vínem, znovu si nalil a znovu všechno vypil. A pak zase.
Do třetice všeho dobrého, říkal si přitom a už ani pořádně nevěděl, co vlastně řeší. Vždyť život je přece tak krásný a jednoduchý a on je princ, skoro král. Může tedy všechno.
S tím složil hlavu na polštář a okamžitě usnul. Usnul s pocitem sladké bezstarostnosti a ze spánku se spokojeně usmíval. A přesně takhle ho našla o hodinu později Lea, která se tiše vrátila do jeho pokoje. Svíčka na tácu stále ještě hořela, a tak viděla spícího syna úplně zřetelně. Jeho tělo oděné jen v plátěné košili a spodkách a uložené na boku, jeho rozcuchané vlasy volně rozhozené na polštáři, jeho zavřené modré oči i blažený výraz v jeho obličeji. Opatrně přešla k lůžku, chvíli se na něj jen tak dívala a po tvářích jí přitom přeběhly dvě slzy. Pak se sklonila a lehce ho políbila do vlasů.
„Ať se ti daří dobře, můj chlapče. A hodně štěstí,“ zašeptala, sfoukla svíčku a spěšně opustila pokoj.


***


Bergon se vzbudil až pozdě dopoledne a cítil se jako po ráně do hlavy. Hodně toho vypil a také… To se matce lehko řekne – tady máš tajemství svého původu, dělej si s ním, co chceš, ale válka je špatná. Vždyť v Orrinoru se roztahuje cizí chlap?!
Musí si o tom ještě promluvit.
S povzdechem vstal a jen tak, jak byl, vešel do kuchyně. Pozdravil u stolu sedícího Waldora a přisedl si k němu.
„Kde je matka?“ zeptal se a vůbec si nevšiml smutného výrazu strýcova obličeje.
„Odešla,“ odpověděl a jeho hlas zněl podivně dutě. Ani přitom nezvedl pohled od bochníku chleba před sebou.
„Odešla? A kam?“ nechápal Bergon.
„Za tvým otcem, chlapče.“
„Za otcem?“ zopakoval mladík a snažil se přijít na správný význam těch slov.
A pak mu to náhle došlo. Prudce vstal a vyrazil ke dveřím, ale Waldor ho chytil za paži a zadržel ho. „Nedělej to.“
„Pusť mě,“ utrhl se na něj Bergon a snažil se zbavit jeho ruky. „Musím za ní.“
„Nedělej to,“ měkce zopakoval Waldor a držel synovce dál. „Nic bys nezměnil. Jen bys to zhoršil. Sobě i jí.“
„Jak to můžeš říct? Přece…!“ vykřikl téměř zoufale Bergon a znovu se pokusil vykroutit z mužova sevření.
„Uklidni se, chlapče. Vím, co teď cítíš.“
„Ne! Nevíš vůbec nic!“ vyštěkl rozzlobeně mladík.
„Ale vím. Nezapomínej, že to byla má sestra,“ řekl Waldor mnohem ostřeji, než původně zamýšlel, pustil synovce a otočil se k němu zády.
„Promiň,“ omluvil se tiše Bergon a pomalým krokem vyšel z domu. Smutek v něm zvítězil nad hněvem. Zavřel za sebou dveře a zaváhal. Nemá přece jenom…? Kdyby osedlal Raula a vyjel za ní, jistě by ji dohonil. Vždyť odešla pěšky. Přemluvil by ji však, aby se vrátila?
„Ne,“ odpověděl sám sobě tiše a usedl na práh domu. Když už se jednou odhodlala a opustila je. Ne. Waldor měl pravdu. Jen by to zhoršil.
Tak dlouho chtěl znát tajemství svého původu a odpovědi na své otázky, a teď…? Všechno už ví, ale ztratil nejdražší a nejmilovanější bytost, jakou zatím na světě měl. Stálo to za to?
Seděl na prahu domu, smutně hleděl kamsi před sebe, v hlavě měl prázdno, v srdci cítil tupou bolest a po tvářích se mu koulely slzy. Ne, nestálo.
„Pojď se najíst, chlapče,“ vytrhl jej ze strnulosti o hodnou chvíli později Waldor. „Ať sníme spolu poslední chléb, který upekla.“
„Tys to věděl? Tys věděl, že chystá něco takového?“
„Ano,“ přiznal tiše. „Mluvila o tom celou zimu. Pojď už dovnitř.“
Pomohl mladíkovi na nohy, odvedl ho zpátky do domu, přistrčil mu židli a dal se do krájení bochníku, který prve tak upřeně sledoval.
„Proč to udělala?“ zeptal se Bergon, když usedl.
„Musíš pochopit, hochu, že od vašeho útěku z Nurasu žila v neustálém strachu,“ začal vysvětlovat Waldor, a protože přitom hleděl přímo na mladíka, přerušil porcování chleba. „Nejprve se bála, že vás někdo pozná, potom o tvůj život. Ta poslední zima z Wyony doslova vysála všechnu chuť žít. Nebýt Darii a Roberta, odešla by mnohem dřív.“
„Z Wyony?“
„Její pravé jméno,“ vysvětlil Waldor. „Musela si ho změnit tak jako ty.“
„Takže odešla kvůli mně,“ vzdychl Bergon. „Kdybych se netoulal…“
„Nesmíš si nic vyčítat,“ zarazil jej rozhodně strýc a dokrájel chleba. „Odešla by stejně. Tvého otce velmi milovala a ty už jsi dospělý. Nepotřebuješ ji… Na a jez.“
S posledními slovy přistrčil mladíkovi voňavý krajíc, usedl na svou židli a sáhl také po jednom. Jedli mlčky a vzpomínali na tu, která chléb upekla. Bergon si pomalu vkládal sousta do úst, ale chuť pokrmu téměř nevnímal. Cítil jen prázdnotu a bolest.
„Co teď budeš dělat?“ zajímal se hned po jídle Waldor a Bergon na něj pohlédl poněkud překvapeně. Tak daleko se ve svých úvahách ještě nedostal. Na statku však po matčině odchodu zůstat nechtěl. Alespoň teď ne. Připadal by si tu jako ve vězení. Smutném, opuštěném a jakoby cizím. Musel pryč. Nejlépe někam daleko.
„Nevím,“ přiznal po chvilce a navzdory svým myšlenkám ještě dodal. „Asi půjdu do Eriadoru.“
„Chceš zůstat Hraničářem? I po tom, co ti matka řekla?“ ujišťoval se Waldor, ale bez hněvu. Jen zvědavě. A Bergon zaváhal.
„Nevím,“ přiznal znovu svou nerozhodnost a bezradně pokrčil rameny. „Vlastně vůbec nevím, co dělat. Chtěl jsem si o tom promluvit, ale…“
„Zkus si promluvit s Robertem,“ poradil mu strýc. „Přísahal, že dá na Wyonu i na tebe pozor a že tě vychová jako vlastního syna.“
„Kdy? Kdy to přísahal?“
„Těsně před tím, než jste ty a tvá matka opustili Nuras. Přísahal u hrobu tvého otce.“
Bergon zamyšleně sklonil hlavu.
„Dobře. Zajedu za ním. Díky za všechno, Waldore,“ řekl po chvíli rozhodně a vstal. Odešel do svého pokoje zabalit si těch několik málo věcí, které měl. Přelétl místnost očima a vzdychl. Jak málo času uběhlo a jak moc se změnilo. Ještě včera mu ten pokoj připadal známý a přátelský. Klidné a bezpečné útočiště po dlouhé době strávené v divočině. A dnes? Dýchal z něj jen chlad, beznaděj a prázdnota.
Ještě jednou si vzdychl, pak se oblékl do cestovního, protože byl stále jen v košili a spodkách, zbytek svého šatstva naskládal do sedlové brašny, za opasek zastrčil zbraně od Roberta, přes rameno přehodil luk a toulec se šípy a nakonec vzal do ruky dárky od matky. Poslední dárky, které mu dala. Se třetím, hodně ustaraným vzdychnutím schoval za opasek pergamenovou ruličku a chviličku nepřítomně hleděl na Orrinorský prsten. Potom stiskl rty, navlékl si šperk na prsteníček levé ruky a vyšel ven. Do teplého, slunečného dne.
Zamířil přímo do stáje, vyvedl a vyčistil Raula, osedlal ho, vyhoupl se mu na hřbet a krokem vyjel k bráně statku.
„Bergone!“ ozval se za ním náhle Waldorův hlas a bylo to poprvé, co jej někdo oslovil jeho pravým jménem. Zastavil tedy vraníka, otočil ho směrem zpět a zůstal stát.
Waldor k němu pomalu došel a podal mu uzlík s jídlem na cestu. Mladík poděkoval slabým pokývnutím, otočil se v sedle, schoval uzlík do jedné ze sedlových brašen, a když se zase srovnal, Waldor na něj ještě promluvil.
„Já… No, jen jsem ti chtěl říct, chlapče, že tady budeš vždycky doma. Vždycky tě rád uvidím. A teď – hodně štěstí,“ rozloučil se nakonec, spěšně odešel do nejbližšího chléva a tam se rozplakal.


***


Bergon vyjel ze statku a dal se po Hlavní silnici k Velkému mostu přes Sálavu. Vedl Raula krokem a nepřítomně hleděl přímo před sebe. Cítil se podivně prázdný. Jako by z něj, z celé jeho osobnosti, zbyla pouze skořápka v podobě těla a oblečení. Bez zájmu minul strážní věž Ophiru a vůbec jej nezarazil klid, který v jejím okolí vládl. Žádné hlídky, žádná ostražitost a válečná pohotovost. Nic. Za normálních okolností by se mu to zdálo krajně podivné a už by v duchu spekuloval nad tím, co je toho příčinou. Teď si však nevšímal ničeho kolem sebe. Nevnímal lidi, krajinu ani cestu.
Soustředil se vlastně jen tolik, aby udržel Raula ve správném směru, a mířil k jihu. Po dobře známé lesní cestě k Bílým horám. Jel bez zastávky, takže netrvalo dlouho a měl za sebou Horský most. Odbočil k západu a začal stoupat. Pak opět překročil Sněžnou, projel úzkým úvozem a po paměti navedl Raula na sotva znatelnou stezku porostem. Stále jej ovládala tupá lhostejnost a on se vytrvale odmítal zabývat čímkoli z neveselé skutečnosti. Den však již značně pokročil, světla ubývalo, cestička vedla křovisky a navíc do strmého svahu. Každá nepozornost byla tedy poměrně tvrdě trestána.
Bergon přehlédl jednu záludnou, nízko rostoucí větev, uhnul později, než měl a jeho čelo rázem zhyzdil ošklivý šrám. Šrám, který bolel, krvácel a tím mladíkovi ještě zhoršoval už tak dost mizerné vidění. Bergon zaklel a ta sice tlumená, ale přeci jen nahlas pronesená kletba ho vrátila zpět do přítomnosti. Téměř poslepu, s hlavou pro jistotu skloněnou těsně ke koňské šíji vyjel ten nejhorší sráz a zastavil. Sesedl, zalovil v jedné ze sedlových brašen a po chvilce hledání odtamtud vyndal kus čistého plátna. Otřel si s ním krví znečištěný obličej, potom jej přiložil na ránu na čele a jako právě probuzený ze snu se rozhlédl kolem. Stál na pouze dva kroky širokém kamenném chodníku už dost vysoko nad pásmem lesa, nad sebou měl sametově černé nebe zdobené stříbrnými tečkami hvězd a v jejich slabém světle viděl temné obrysy skalnatých štítů Bílých hor. Celou svou bytostí v tu chvíli vnímal tuhle divokou, člověkem dosud nezkrocenou krásu, kterou dokázala vykouzlit pouze všemocná matka příroda. Smutně vzdychl a v myšlenkách se vrátil k vlastní matce. Znovu jej naplno zasáhla bolest z jejího odchodu, stesk a pocit viny. I přes Waldorovo ujištění ho stále trápily výčitky svědomí. Vždyť svým věčným touláním, bojechtivostí a mnohdy i zbytečným nasazováním a ohrožováním vlastního života přidělával už tak dost zkoušené matce větší a větší starosti. Věděl, že se o něj bojí, věděl, že nemá ráda násilí, a přesto dál podnikal stále dobrodružnější a nebezpečnější výpravy.
„Odpusť. Odpusť mi,“ zašeptal omluvně přemožen přemírou citů a ta slova vyvěrala až z hloubi jeho žalem sevřeného srdce. Sklonil oči k zemi, a když je po chvíli zase zvedl, vykukoval za jedním z protějších vrcholků měsíc v úplňku. Ozářil krajinu měkkým, bledým světlem, ubral jí na divokosti a přidal na kráse. Užaslému Bergonovi připadalo, že se tam objevil jakoby v odpověď na jeho upřímnou lítost. Vyložil si to tedy jako důkaz matčina odpuštění a úlevně vydechl. Přemožen dojetím sklonil hlavu a tím prostým pohybem poděkoval.
Postál takhle několik vteřin, pak opět nasedl na Raula a pokračoval dál. Věděl, že Údolí už je blízko. Vedl unaveného vraníka krokem po kamenném chodníku stále vzhůru a plně se nyní soustředil. Na cestu i na své pocity. Kromě žalu a bolesti z matčina odchodu cítil totiž i zmatek. Naprostý zmatek z toho, co bude. Až dosud věděl zcela jistě, co chce dělat a čím chce v životě být. Hraničářem. A časem třeba i jejich vůdcem. Tak jako Viggo. Teď však… Všechno je jinak a z jeho jistoty se stal dým, který se kdesi rozplynul. Jak může dál zůstat Hraničářem, když se na Orrinorském – na jeho – trůně roztahuje Northor?! Cizák z Dagerladu?! Troufl by si však vystoupit a říct: Já jsem váš král! Pojďte za mnou! Do války! Dokázal by vést lidi do války? Dívat se, jak umírají? Umírají proto, aby usedl na trůn? Vždyť ani nevěděl, jak vypadá… A následovali by ho ti lidé vůbec? Uvěřili by mu? A pokud ano, nezeptali by se náhodou – kde dosud byl? Proč se objevil takhle najednou? Proč ne dřív? Před časem mu přišlo naprosto přirozené, aby obyvatelé Orrinoru povstali a dosadili na trůn někoho svého. Žádný přímý dědic ale v té době nebyl. Teď je. Našel se. Vstal z mrtvých, ale – je z Aranhoru. Tedy také cizinec…
Už to prostě neviděl tak jasně jako dřív a vůbec netušil, co by měl udělat. Co by bylo správné?
A náhle byl před jeskyní. Známou a zvláštní jeskyní. Ustaraně vzdychl, navedl koně dovnitř a o deset minut později vjel do Údolí. Zastavil Raula a rozhlédl se kolem. Pak se podíval na nebe, přesněji na hvězdy a zavrtěl hlavou.
Ne, za Robertem teď nepojede. Na to je pozdě. Nebo snad brzy…? Záleží na úhlu pohledu. Každopádně návštěvu bude lepší odložit na ráno.
S tímto rozhodnutím zamířil k nejbližšímu potoku. Tam odstrojil vraníka, napojil ho, uvázal a nechal ho pást. Sám se pak také napil, ale nejedl. Na jídlo neměl ani pomyšlení. Jen se zabalil do pláště, ulehl mezi kapradí, hlavu si položil na sedlo a s myšlenkou na blížící se rozhovor usnul.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 zahradník 02.08.2013, 16:28:23 Odpovědět 
   Moc pěkný sloh, čistá gramatika, plynule a svěže se to čte.
Líbí se mi ta psychologie a hrdinovy myšlenkové pochody.
Možná bys mohla trochu víc popisovat prostředí kvůli dokreslení atmosféry - víc smyslových vjemů (zvuky, barva oblohy, chlad/teplo, okolní vůně...,atd.), počasí apod., bylo by to plastičtější a hmatatelnější (stačí málo, občas uvést nějaký takový detail a udělá to s atmosférou hodně). Ale jinak moc fajn.

- "Jeho tělo oděné jen v plátěné košili a spodkách a uložené na boku, jeho rozcuchané vlasy volně rozhozené na polštáři, jeho zavřené modré oči i blažený výraz v jeho obličeji." - mockrát "jeho" v jedné větě, na některých místech by šlo vyškrtnout
 ze dne 02.08.2013, 19:49:34  
   Ellien: Ahoj,
děkuji za pěkný komentář. Jsem ráda, když je v něm uvedena kromě pochvaly i nějaká ta kritika. S tím "jeho" máš možná pravdu. Juknu se na to a v originále případně upravím.
Měj se hezky.
 Šíma 28.07.2013, 17:23:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento díl je dost smutně laděný. Náš hrdina už není Elladem, ale někým jiným. Jeho matka odešla, možná navždy. Čtenář se již nedozví, zda se vydala někam daleko, či navždy opustila "příběhový svět" (aby svého syna neohrozila). Napadá mne, že by byla velmi výbornou rukojmí, kdyby se někdo dozvěděl, kým vlastně Ellad (tedy Bergon je). Spolu s otázkami našeho hrdiny čtenářům jistě vyvstanou jejich vlastní, co by kdyby... Ale kdo ví (zda zůstane náš hrdina u hraničářů, nebo vynese na svět svůj nárok na trůn). Lákavá možnost? Na chybky jsem příliš nekoukal, práce šotků není v této části znát (a možná jsem i něco přešel).

Hezký den a psaní zdar.
 ze dne 29.07.2013, 18:56:08  
   Ellien: Ahoj,
opět Ti děkuji za publikaci i komentář.
Měj se hezky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Hayward
Catherine Dafoy
Kto má pravdu?
Beduín
Tápající
xanti
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr