obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915371 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39507 příspěvků, 5743 autorů a 390391 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Nebezepčná hra X. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Nebezpečná hra
 autor Ivuše publikováno: 30.07.2013, 12:55  
 

Kapitola X.
Praha 9. dubna 2013
„Jsem rád, že jsi přišel hned, jak to bylo možné,“ usmíval se na mě Henk a u rtů si z prstů utvořil stříšku. Pohodlně se opíral do svého černého koženého křesla, ve kterém bych se rád viděl i já. Třeba si ho později pořídím.
„Mohl sis odpustit eskortu, právě jsem obědval s velmi příjemnou ženou,“ ucedil jsem a nerad vzpomínal na to, jak mě jeho gorily vyzvedli v restauraci, před zraky všech. Tohle jednání mi nepřišlo zrovna dvakrát příjemné.
Bez vyzvání jsem se posadil do méně pohodlného křesla naproti Henkovi a překřížil nohy. Rukou jsem si podepřel bradu a ukazováčkem spočinul na rtech.
„Takže co po mě chceš, Henku,“ pronesl jsem jeho jméno s důrazem.
„Déle tě pozoruji, Ondřeji,“ zdůraznil naopak moje jméno. ,,a nemohl jsem si nevšimnout tvého podivného chování.“ Uculil se a jeho šedivé vlasy, okolo něj zářily jako svatozář. Tohle se mi moc nelíbilo, ale rozhodně jsem mu nehodlal přidávat indicií.
„To je snad pochopitelné. Hodlám zápasit s klisnou, to by rozhodilo asi každého,“ přitkal jsem a přejel si ukazovákem přes ret na bradu. Henk si mě přeměřil pohledem a vstal. Křeslo se přizvedlo a Henk mě obešel.
„To jistě ano, ale vsázíš na geny, nemám pravdu? Také nezápasím s obyčejnými zápasníky,“ Uslyšel jsem za sebou otevírání skřínky, která byla součástí stěny z masivu a drobného zdobení.
Pak se opět objevil tím svým kolébavým krokem přede mnou. V baculatých rukách svíral lahev a dvě skleničky.
„Whisky? Padesátiletá, vynikající,“ ohodnotil. Pouze jsem kývl a Henk naléval. Pak přisunul skleničku ke mně a pozvedl svou.
„Tak na naše neobvyklé koně,“ přiťukli jsme si. Whisky byla jemná a příjemně hřála.
„Takže, Ondřeji,“ začal znovu Henk. Byl neodbytný, musel prostě vědět všechno. ,,říkal jsem ti, že někdo mluvil, že?“
Zarazil jsem se.
„Myslíš si, že jsem to byl já?“ pozdvihl jsem obočí a přestal cestovat ukazovákem na bradě. Henk se rozesmál a já se uvolnil.
„Ne to jistě ne,“ smál se dál. ,,o toho jsem se už postaral. Takže to máme místo sedmnácti zápasníků šestnáct,“ jeho rty se stáhly do úzké linky. Zajímalo mě, kdo mluvil, ale Henk to nejspíš nechtěl rozvádět.
„Copak jsi dělal, před nedávnem v domě Slavkovského?“ začal z jiného soudku, nechápal jsem, proč skočil z vyzrazení zápasu sem. Složil jsem si ruce do klína. Na tohle jsem mu nechtěl odpovědět.
„Víš, už delší dobu sleduji tvé kroky. Pamatuješ si, jak jsme se setkali na tom zápasu, kdy můj chlapec vyklepl toho „šampiona“? Naznačil uvozovky. Na toho podivína se zapomenout nedalo, ještě ke všemu, když jsem měl největší obavy z toho, že první zápas bude Kateřina zápasit přímo s ním. Tak jsem mu přikývl.
„Ten Mark a peníze. Víš, neměl v plánu ti dohodit Slavkovského dceru. Volal mi asi před půl rokem, že má žhavej typ. Ondřeji, měl bys mi poděkovat,“ Přestal jsem kývat nohou se strany na stranu a trochu nervózně jsem se pokoušel dávat jedna a jedna dohromady. Nebyl jsem jedinej, kdo plánoval.
„Hledal jsi svého koně a mě přišlo jako skvělý vtip ti Kateřinu dohodit. Zaplatit Markovi, nechat ať zavolá zoufalému patronovi. Hm… Víš, my dva jsme stejní,“ pokračoval dál. Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale na prázdno jsem ji zavřel. Začínal jsem být vzteky bez sebe. Já nebyl loutkář, to Henk. Tahal si za provázky, jak se mu zlíbilo.
„Opravdu jsme stejní v tom, co děláme s lidmi. Já na to mám na rozdíl od tebe lidi, nemusím si špinit ruce, ale ty! Přimět Kateřinu věřit, že ji Jaroslav měl opravdu rád, že já ten podlý pes jsem ho zabil. Probudit v ní pomstu,“ přikývl uznale a pozoroval můj obličej.
„Ale copak Ondřeji? Nemáš rád, když ti někdo plánuje cestu? Opravdu mi to přišlo jako dobrej vtip a ty jsi začal jednat ve svůj prospěch. Já nejsem bůhví jaký papaláš. Jenže já ničím jen duše, co zničené jsou. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se to „náhodou“ Kateřina dozvěděla?“ odmlčel se a vítězně se usmál. Zatínal jsem zuby.
„Jak tě znám, pořád nemáš dost, že? Nepřijde ti dost zničená. Ty potřebuješ, aby za něco bojovala, nebo za někoho,“ přemýšlel nahlas a v očích mu výhružně jiskřilo.
„Ale proč jsi tady,“ přeskočil z tiché intonace a přešel k francouzskému oknu. Měl jsem obavy, kolik o toho o mně ještě ví. A začínal jsem se bát toho, co chce za to, aby mlčel.
„Chtěl bych ti představit Erika, mého koně,“ řekl pomalu. Zavrtěl jsem se na židli a povolil kravatu. Tohle se mi sakra nelíbilo.
„Henku…“ začal jsem přidušeně. Otočil se s podivně zachmuřeným pohledem a zatáhl těžké hnědé závěsy. Slunce okamžitě přestalo pronikat do místnosti a nastalo šero. Sevřel jsem křečovitě kožené opěradlo. Vzduch se mi najednou zdál nedýchatelný.
„Henku!“ pokusil jsem se znovu a naléhavěji. Kurva co po mě chce!
„Nemá rád slunce, víš,“ obeznámil mě se situací. Bylo mi u prdele, co ten dement má nebo nemá rád. Chtěl jsem začít ječet a co nejdříve vypadnout. Vůbec jsem netušil, co se bude dít, ale vůbec mi nepřišlo, že se u toho budu bavit, to možná Henk.
Otevřel boční dveře.
„Ta pojď, Eriku,“ natáhl ruku dovnitř. Pomalu vystupovala shrbená postava mladého muže, která měla opět nakloněnou hlavu doleva.
Úzkostně jsem polknul.

Čtyři dny se sebou nechal Alex mlátit o podlahu. Nutil mě, abych mu ukazovala další a další chvaty a pořád se mu na nich něco nezdálo. Často jsem ho vídávala, jak sedí zadumaně na stole, pak ho osvítilo a přišel mi říct, čím chvat obohatit, aby byl rychlejší, účinnější a protivníka alespoň na pár vteřin odrovnal.
Když jsem s ním právě neházela o zem a nepůsobila mu bolest, nutil mě se protahovat. Tvrdil, že ohebnost nebude vůbec na škodu. P těch pár dnech mě bolelo znovu celé tělo. Neustále jsem slýchávala: „Musíš se mít stále na pozoru. Uhýbej se. Agresivně, ale ne chaoticky. Sleduj pohyby, využívej prostředí.“
„Au!“ zajíkla jsem se, ve chvíli když mi přistála jeho pěst v obličeji. Alex nasupeně mlasknul a vzal mě okolo ramen, zaklonil mi hlavu. Cítila jsem, jak se mi krev vlévá do krku. Hnusná chuť, pomyslela jsem si.
„Kateřino, nechceš se začít soustředit?“ soptil a chodil okolo mě. Slovo promiň, by místo toho neškodilo. Pořád jsem taky byla ženská, pokud mu to nedocházelo.
„Já se soustředím!“ odsekla jsem podrážděně a popotáhla do sebe krev, abych se mohla postavit rovně.
„Vážně?“ utrousil ironicky a podmetl mi levou nohu. Praštila jsem sebou na parkety. Netušila jsem, zda jsem ho začala zrovna nenávidět, nebo už to trvá delší dobu. Pokud neměl rozdvojenou osobnost, tak měl zcela zřejmě hodnější dvojče, které se objevovalo jen na pár chvil. Přišlo mi, že každým dnem jde jeho nálada víc k mrazu a je mrzutější.
„Takhle chceš vyhrát?“ plísnil mě dál, zatím co jsem se zvedala. Nevěděl, že moje plány se trochu změnily.
„Nemám zájem vyhrát,“ odsekla jsem mu, aby bylo mezi námi jasno. Alex se zarazil a změřil si mě pohledem. Oba jsme moc dobře věděli, že to není možné. Jak jsem se mohla rovnat s vycvičenými zápasníky? Peníze byla už dávno slabá motivace, nezajímal mě zápas tak jako Henk.
„A co chceš?“ pokývl na mě a vypadal, že mě každou chvílí hodlá zabít.
„Henka!“ prskla jsme k němu.
„Myslíš si, že tak to bude v pořádku? Že svět bude najednou v pořádku?“ procedil skrz zuby.
„Co je tobě do toho?“ odfrkla jsem si posměšně. Nechápal to, nemohl.
„Jsi sebestředná naivní holka. Co si myslíš?! Myslíš si, že se všechno točí kolem tebe? Co když si vůbec nezaslouží tu tvou pomstu? Co kdyby ses přestala litovat a fňukat?! Znala si ho těch pár let? Proč si jsi tím doprdele tak jistá! Řekni!“ Zůstala jsem na něj zírat. V uších mi hučela krev.
„On mě miloval! Miloval mě! Rozumíš?! Co ty o tom můžeš vědět? Ztratil jsi někdy něco? Co po mě chceš, Alexi!“ rozječela jsem se a začala se třást.
„Vážně si to myslíš? Hraješ tuhle pitomou hru! Jsi tak ochotná věřit čemukoliv, jen abys měla pocit, že mu na tobě záleželo! Já tě miluji, ale ty si tak pitomě zaslepená honit se za duchy!“ Zůstala jsem na něj v šoku civět. Jeho oči se zaleskly slzami.
„Na, ať vidíš, jak moc tě miloval!“ rozzuřeně vytáhl z kapsy nějaké papíry a hodil mi je k nohám, pak se otočil a zmizel z tělocvičny.

„Tak, Eriku. Řekni tady panu Ondřejovi, to co jsi řekl mě,“ vybídl Henk holohlavce. Ten se na něj podíval a začal se kývat čím dál víc.
„Neboj, chlapče. Jemu to můžeš říct,“ usmál se konejšivě Henk. Trochu jsem se uvolnil, ale na dost na to, abych pustil opěrku. Erik se k hovoru nejspíš neměl. Začal se ošívat rukama, jako by ho obtěžoval hmyz.
„Dobře,“ přikývl hlavou Henk, když i on zjistil, že sám nezačne.
„Erik za mnou přišel po večeři patronů a říkal mi, že potkal cestou na toaletu červenou vílu. Byla prý moc hezká. A Erikovi… no prostě se mu zvednul, že Eriku,“ kývnul směrem k němu.
„Voněla,“ šeptnul a zašklebil se, nejspíš v úsměvu. Povytáhl jsem překvapeně obočí. Sledoval jsem, jak se mu od pusy táhne slina.
„Ach, ano voněla,“ přitkal nyní zase pochmuřeně Henk. „když jsem Erikovi řekl, že je to jeho protivnice… co jsi mi to řekl, Eriku?“
„Víly se nebouchají,“ zasípal svým podivně ochraptěným hlasem.
Myslím, že jsem zůstal s pusou do kořán a pořád dokola si přehrával rozhovor.
„Doufám, že víš, kde je problém. Pokoušel jsem se Erika přesvědčit, ale…“
„Víly se nebouchají,“
„Ano, ano chlapče. Co kdybys nás teď omluvil?“ Odvedl Erika zpět do místnosti a zavřel dveře.
„Nebude s ní bojovat a zápas se koná za dva dny,“ řekl mi Henk. Byl jsem šokovanej.
„Odstoupíš?“
„Ne. Erik a Kateřina spolu budou bojovat ve finálním zápase. Doufám, že uděláš všechno proto, aby se tam dostala. Sázky se budou uzavírat na mého koně, o tom není pochyb. Všichni ho tenkrát viděli v akci. A ty víš, do jakých kapes půjde výhra, když uzavřeme naše malé partnerství, že?“
A mě to konečně došlo. Jsem boháč!


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 30.07.2013, 21:34:43 Odpovědět 
   Takový zvrat by mě vůbec nenapadl. :) Prej: "Víly se nebouchají" :D Já čekal že to individuum skočí po Ondrovi a dá mu do nosu, ale todle mě rozneslo na kopytech. :D Ten chlap má víc štěstí než rozumu.

Paráda, na začátku bylo pár klopýtnutí ve slovosledu a tak, třeba to s tím zdůrazněním jména, to bych osobně napsal jinak.

Každopádně, požitek ze čtení ty negativní vlivy alespoň u mě přehlušil. Kdybych nečetl předchozí kapitoly asi bych hodnotil za dvě, ale se současným status quo, nemohu jinak než za jedna :D

...Víly se nebouchají... :D :D
 ze dne 31.07.2013, 13:44:48  
   Ivuše: Myslím, že zvratů tu bude ještě dost, právě jsem ve stádiu dopisování a jsem překvapena jak si se mnou mé postavy zahrávají :)

Všechny kapitoly jistě projdou změnou a doplňujícími informacemi, které si konec vyžaduje, doufám, že nikoho nezklamu :)

Jsem ráda, že i zde jsem našla čtenáře a že budu pak moci zaslat celkově upravený a konečný rukopis :))
 Šíma 30.07.2013, 12:55:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Už jsem si myslel, že se situace pro naše dva hrdiny vyvíjí v jejich neprospěch, ovšem, jeden "z koňů protivníkovy stáje" (mohu-li si dovolit používat žargon Tvých literárních postav) se zamiloval do naší hlavní ženské postavy... No, zamiloval je silné slovo, ale to nevadí. (Teď však nemyslím Ondřeje, ale tu uslintanou stvůru.) Uvidíme, jak se to celé vyvine, poslední věta této části však hovoří za vše, ale nepředbíhejme, stát se může ještě prakticky cokoliv. Každopádně se mají čtenáři ještě nač těšit...

Po gramatické stránce, pozor na psaní přímé řeči a na chybějící interpunkci, pozor také na uvozovky v již uvozeném textu (viz přímá řeč), může to být pro čtenáře pak matoucí... Něco jsem vypsal níže. Hezký den a múzám zdar.

Co mi padlo do oka:
=============

-- „Ne to jistě ne,“ smál se dál. ,,o toho jsem se už postaral. Takže to máme místo sedmnácti zápasníků šestnáct,“ jeho rty se stáhly do úzké linky. -- „Ne, to jistě ne,“ smál se dál, ,,o toho jsem se už postaral. Takže to máme místo sedmnácti zápasníků šestnáct...“ Jeho rty se stáhly do úzké linky.

-- „Víš, už delší dobu sleduji tvé kroky. Pamatuješ si, jak jsme se setkali na tom zápasu, kdy můj chlapec vyklepl toho „šampiona“? Naznačil uvozovky. Na toho podivína se zapomenout nedalo, ještě ke všemu, když jsem měl největší obavy z toho, že první zápas bude Kateřina zápasit přímo s ním. Tak jsem mu přikývl. -- „Víš, už delší dobu sleduji tvé kroky. Pamatuješ si, jak jsme se setkali na tom zápasu, kdy můj chlapec vyklepl toho 'šampiona'?" naznačil uvozovky. Na toho podivína se zapomenout nedalo, ještě ke všemu, když jsem měl největší obavy z toho, že první zápas bude Kateřina zápasit přímo s ním. Tak jsem mu přikývl.

-- „Ten Mark a peníze. Víš, neměl v plánu ti dohodit Slavkovského dceru. Volal mi asi před půl rokem, že má žhavej typ. Ondřeji, měl bys mi poděkovat,“ Přestal jsem kývat nohou se strany na stranu a trochu nervózně jsem se pokoušel dávat jedna a jedna dohromady. -- „Ten Mark a peníze. Víš, neměl v plánu ti dohodit Slavkovského dceru. Volal mi asi před půl rokem, že má žhavej typ. Ondřeji, měl bys mi poděkovat!“ Přestal jsem kývat nohou se strany na stranu a trochu nervózně jsem se pokoušel dávat jedna a jedna dohromady.

-- Ale copak Ondřeji? -- Ale copak, Ondřeji?

-- P těch pár dnech mě bolelo znovu celé tělo. -- Po těch pár dnech mě bolelo znovu celé tělo.

-- „Víly se nebouchají,“ -- „Víly se nebouchají..“

Tož tak...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Myšlenky
Sofie Magot
DRUHÉ NEBE
Danny Jé
Ibis
FISINGER.MARGRIT
obr
obr obr obr
obr

Tydlibrky čuli brk
Centurio
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr