obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389841 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VI: K. XXI - Kálí 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VI
 autor Lukaskon publikováno: 03.08.2013, 12:13  
Samuel a Sakura pokračují ve své cestě za záchranou Kasumi. Potřebují sehnat letadlo, ale to nebude vůbec snadné, obzvláště, když jejich vzájemné vztahy jsou dost napjaté.
 

Brzy ráno už oba opět pokračovali ve své cestě. Sakura na sobě neměla víc než špinavé spodní prádlo, vysoké pevné boty, opasek s pouzdrem pro nůž a na stehně pásek s kapsou na náboje. Vypadalo to minimálně pro Samuela dost hrozně.
„Není ti takhle zima?“ zeptal se jí.
„Drž hubu! Sám víš jaký je dnes venku vedro! Po těle mi teče pot, tak se mě neptej, jestli mi je zima!“
„No jo… ale horko nebude věčně. Mohl bych ti půjčit alespoň triko, ne?“ Sakura prudce zabrzdila a zastavila, až Samuel málem narazil hlavou do předního skla. Zlostně na něj pohlédla.
„Jestli je ti ze mě tak špatně, že se na mě ani nemůžeš dívat, tak to máš blbý a upozorňuju, že jestli mě pobleješ, tak ti tak roztřískám hubu, žes to ještě nezažil.“
„Aha, už jsme zase u toho, co?“ řekl Samuel, který už měl Sakuřina jednání plné zuby. „Už zase si potřebuješ zvýšit ego a dokázat, jak seš vlastně drsná, že jo? Mě šlo jen o to, aby ti pak nebyla zima, ale ty to úplně otočíš a proč? Zkrátka proto, že si chceš dokázat, jaká vlastně jsi. Kdy už to zase uslyším? Kdy zase řekneš, jak strašně nebezpečná a tvrdá žena jsi? Nebo budou příhody o tom, jak se před tebou jiní třesou strachy? Možná mi zase zopakuješ, kde všude tě poranili a neopomeneš zdůraznit, jak jsi odvážná a silná, že jsi to všechno ve zdraví přežila! Taky bychom mohli zkusit něco nového, co takhle příhody zažité při sexu? Určitě to bude barvité vyprávění plné velikých hrdinů, kteří měli tu neuvěřitelnou čest, a dostalo se jim možnosti do tebe nacpat svůj úd.“
„Vystup si!“ zařvala Sakura.
„To už tady bylo. Dostanu pěstí, co? No jo… jen si posluž, ale dej si pozor, než i mě povolí nervy a začnu se bránit. Já nejsem žádná tvoje hračka!“
„Vsadím se, o co chceš, že tě přeperu kdykoliv si zamanu, ty chcípáčku.“
Samuel pocítil šanci, jak získat konečně trochu úcty a zpříjemnit si další cestu. „Nebuď si tak jistá, Sakuro, ale jestli si fakt věříš…“ Sakura s úsměvem vystoupila z auta a Samuel udělal totéž. „Když vyhraju,“ řekl Samuel, „všechny ty posměšky a urážky skončí a další násilnosti jakbysmet.“
„Ha, ha, tak fajn, ale když vyhraju já a to se taky stane, tak ještě před další cestou mě ošukáš. Tak a jdeme na to, do první krve.“ Samuel se ani nestihl k Sakuřině požadavku vyjádřit a už se po něm Sakura ohnala pěstí. Samuel nestihl uhnout a následně dostal ještě kopanec do břicha a do boku. To už Samuelovi tekla z úst krev, ale Sakura nemínila skončit a to do doby, než se Samuel skácí k zemi, což se stalo hned poté, když mu podrazila nohy. Spadl na prašnou zem a pomalu se zvedal, přičemž si utíral krev. Sakura mu ani nepodala ruku, aby mohl snáz vstát. „Vážně sis ty blbečku myslel, že jsem se v životě nenaučila se účinně bránit? Bez toho tady v těch hovnech zkrátka nepřežiješ. Je neuvěřitelný, jakýho sráče jsem to potkala. Hmm, ještě nikdy mě nevojel Angličan… doufám, že to aspoň bude stát za to.“
„Já jsem ale neřekl, že s tím souhlasím!“
„Máš smůlu, šmejde. Rozbila jsem ti hubu, jak sis přál a teď moje odměna.“
„Ne, Sakuro! Nehledě na to, že to ani nepůjde.“
„Co?! Jseš snad kastrát nebo impotent?“
„Ne, ale… ty mě prostě ani trochu nevzrušuješ a pochybuju, že kdy budeš.“
„A když vidíš Kasumi, tak se ti postaví?“
„U Kasumi je to něco úplně jiného nehledě na to, že u ní jsem si jistý, že nechytím nějakou pohlavní chorobu.“ Sakura zrovna tohle slyšet nepotřebovala. Nastoupila do vozu, nastartovala a okamžitě se rozjela. Samuel jen tak tak stihl zavčasu uskočit, aby ho nepřejela. „Sakuro! Sakuro, počkej!“ řval, jak jen mohl, ale bez sebemenšího významu. Bezmocně sledoval oblak prachu v dáli, který za sebou vůz zanechával. Stál uprostřed planiny tak osamělý a naprosto zoufalý, že vůbec nevěděl, co si počít. Proklínal sám sebe za tu neuvěřitelnou hloupost, která mu zatemnila mysl. Sakura byla patrně jediná šance, jak se shledat s Kasumi a on ji ztratil. Jak může Sakuru vyměnit za svoji milou, když ji nebude mít vedle sebe? Klesl na kolena a prosil svoji Kasumi za odpuštění, neboť měl pocit, že právě zavinil její smrt.

Samuel se potácel pustinou už dobrou hodinu. Bylo strašné vedro a on neměl ani kapku vody. Počítal s tím, že je všechno ztraceno a že tady nejspíš umře. Uvědomil si, že se o sebe vůbec nedokáže postarat. Nikdy v životě nebyl odkázán jen sám na sebe. Neměl dokonce ani zbraň, neboť Valkýra zůstala ve voze. Prašná cesta mu přišla nekonečná a on doufal, že narazí alespoň na zdroj pitné vody, když už ne na osadu. Šel samozřejmě tím směrem, kam odjela Sakura. Konečně zaslechl burácející motor vozidla. Pohlédl před sebe a v dálce spatřil odraz světla, jež nejspíše pocházel z předního skla vozu, odkud se paprsky Slunce odrážely. Zastínil si dlaní oči a snažil se rozpoznat, kdo že se to k němu blíží. Zprvu myslel, že se vrací Sakura, ale nebylo tomu tak. Blížil se k němu nákladní vůz s korbou, kterou kryla bílá plachta. Šlo o zelený vojenský vůz. Samuel raději uhnul z cesty a byl by snad i radši, kdyby vojáci jen projeli kolem něj, ale nestalo se. Náklaďák zastavil a z něj vystoupili dva černoši v maskáčích. Samuel zvedl ruce nad hlavu, když na něj muži namířili své samopaly.
„Nejsem ozbrojený,“ řekl Samuel. Jeden z mužů Samuela prošacoval, aby se o tom ujistil a druhý svého kolegu zatím kryl.
„Co jste zač?“ zeptal se jeden z mužů.
„Jen turista.“
Jeden z vojáků se hlasitě rozesmál a řekl: „Jen turista… a ve vojenském oblečení… Dokonce mám pocit, že tu uniformu jsi někde ukradl!“
„Pojď se na něco podívat, turisto,“ řekl druhý voják a dovedl Samuela ke korbě. Odhrnul kus plachty, aby dovnitř proudilo světlo. Kromě několika beden s municí zde seděla spoutaná Sakura. Měla ruce přivázané ke kovové tyči držící plachtu. „Nestává se často, že člověk v Africký pustině narazí na polonahou Asiatku. A protože jela tímhle směrem kudy jdeš a cesta vede desítky kilometrů a nijak se nevětví, je jasné, že jsi ji potkal a dokonce bych řekl, že se znáte.“
„Hej, černá držko,“ ozvala se Sakura. „Proč mě konečně nepřefikneš? Už se nemůžu dočkat!“
„Hej, Mosi,“ zavolal voják na svého kolegu. „Ona to prej chce. Proč si s ní neužít už teď? Když si pospíšíme, stihneme to a navíc se o ni nebudeme muset dělit s ostatními.“ Druhý voják nebyl proti. Vyskočil na korbu a ostrým nožem přeřízl Sakuřiny pouta.
„A co bude se mnou?“ otázal se Samuel. Mosi se otočil a v tu chvíli mu Sakura vytrhla z ruky nůž a vrazila mu ho do krku. Druhý voják, jež stál venku, okamžitě namířil samopal na Sakuru. Samuel do muže vrazil svým tělem a voják začal střílet. Sakuru však netrefil, neboť ho Samuel vyvedl z rovnováhy a málem ho srazil až na zem. Kulky pouze proděravěly plachtu. Sakura se napřáhla s nožem a vrhla ho po vojákovi. Nůž se mu zabodl přímo do čela.
„Jó,“ zařvala celá rozradostnělá Sakura, „trefa do černýho… a to doslova!“ Ujistila se, že muž na korbě je mrtvý a pak ho vytáhla ven. „Čau, Samueli. Dlouho jsme se neviděli.“
„Asi jsem ti zachránil život.“
„Mě?! No… nebyl jsi nejhorší.“
„To ty taky ne. S noži to teda umíš.“
„Jo… ráda si s nimi hraju a ještě radši je po někom vrhám. Jde mi to dobře.“
„Všiml jsem si. Můžeš je svléknout a vzít si uniformu.“
„Dobrý nápad, ale zatím s tím počkám. Musíme něco dořešit…“
„Co se stalo s naším autem?“ zeptal se Samuel.
„Nechali ho na cestě, když mě potkali. Víš, normálně bych na ně vlítla, ale nevěděla jsem, co to vezou. Kdyby to nebyla munice, ale další vojáci, asi bych to nezvládla, takže jsem doufala, že mě nechají být.“
„Nenechali. A kde máš svoji Valkýru?“
„Zůstala v mém vozu. Ti zmrdi si vzali jen granátomet a samopaly, že prej je Valkýra nezajímá a přitom ta kráska pobila víc lidí než všechno ostatní dohromady.“
„Tak abychom vyrazili. Tedy… počítám, že už se na mě nezlobíš.“
„Nezapomněl jsi na něco?“ Sakura skočila na korbu a odvázala odsud plachtu. Pak ji úhledně rozložila na rovném terénu vedle cesty „Jako doma, Samueli.“ Samuelova chuť po sexu se Sakurou sice nijak nevzrostla, ale uvědomil si, proč to všechno podniká – aby zachránil svoji milou. Tentokrát byl ochoten se obětovat. Co je jeden vynucený pohlavní styk v porovnání s milovanou ženou, kterou může mít zase po svém boku? Sakura si sundala oblečení. Samuel se spokojil jen se svléknutím kalhot a spodního prádla.
„Co když nás někdo uvidí? Je den a jsme přímo u cesty.“
„Jen klid. Řekneme jim, že Samuel a Sakura mají právě svoji intimní chvilku. Jak si myslíš, že to dělají třeba takový žirafy? Těm je taky buřta, kdo se na ně kouká. A pak… jestli chceš soukromí, můžeme se zabalit do plachty.“ Sakura chytila Samuela kolem pasu a on ji položil ruce na zadeček. „Ještě mě tak napadá – až se tohle dozví sestřička…“
„Ta se nesmí nic dozvědět.“
„Jinak?“
„Já nevím, ale prostě budeme mlčet.“
„Fajn. Tak dělej, třískni se mnou o zem a vraž ho tam. Jsme v drsným prostředí, jsem drsná holka a chci drsnej sex. Romantiku si nech pro Kasumi.“ Samuel poslechl a položil Sakuru na záda. Ta roztáhla nohy a ruce mu složila na ramena. „Neboj se, nebudu škrábat. Nemám na to ani pořádné nehty.“ Samuel na Sakuru hleděl a prohlížel si její četnými zraněními poznamenané tělo. „Ty nejsi na drsňačky, ale třeba máš dobrou představivost. Mysli si, že jsem Kasumi.“
„To bude těžký…“
Sakura se usmála. „Tak dělej, ať tu nejsme do večera.“ Samuel poslechl a již brzy se krajinou ozývalo jen Sakuřino vášnivé hekání.

Když bylo hotovo, Samuel se začal urychleně oblékat. Sakura zatím stále ležela na zádech. „Ani se nezeptáš, jaký jsi byl? Uvědom si, že mám podle čeho porovnávat.“
„Pověz mi spíše jedno – měla jsi někdy nějakou pohlavní chorobu?“
„Ty seš fakt vůl. Nejsem zase tak blbá, abych si sama takhle ublížila. Jasně, že i tady v Africe jsou šprcky a bez nich do mě žádnej negr nikdy nevlezl. Tedy… tenkrát ve Rwandě ano, ale nic se mi nestalo. Hele, a teď překvápko - jedny šprcky jsou dokonce v našem autě.“
„Cože? Tak… proč…“
„Bez gumy je to přirozenější a u tebe jakožto Evropana, navíc patrně slušně vychovanýho, jsem předpokládala, že to bude bezpečný. Prostě jsem si chtěla pořádně užít, ale… mohlo to být lepší. Byli muži, který mě totálně zmasakrovali a to tak, že ze mě chcal pot proudem a to se to odehrávalo ve stínu.“
„Ehh… bože… mlč, ano?“
„Nebyl jsi nejhorší, Samíku. Ale neměl jsi k tomu daleko.“ Sakura se konečně zvedla.
„Utři se,“ řekl Samuel „jsi už zase zpocená.“
„Trhni si. Je poledne, Slunce pálí tak, že se divím, že jsem se ještě nezačala rozpouštět. Hej, a to se blíži zima. Jo… rovník je holt rovník a moje tělo není na Africký podmínky zrovna přizpůsobený. Ty seš ale taky prochcanej potem. A smrdíš.“
„Taky smrdíš,“ nedal se Samuel.
Sakura se jen rozesmála. „To není smrad. To je vůně Afriky.“

Sakura si oblékla uniformu a za pomoci Samuela přikryla plachtou náklad. Poté naskočila do auta k volantu. Samuel usedl vedle ní.
„Štěstí, že nás tu nikdo nechytil. Ale ty těla jsme možná měli pohřbít,“ řekl Samuel.
Sakura na něj pohrdavě pohlédla a dodala: „jen ať se mrchožrouti nažerou. To víš, Samíku – oni mají taky hlad.“
„Zvyknout si na to, jak vnímá svět Kasumi dalo spoustu práce a mám pocit, že takový husarský kousek u tebe zopakovat nedokážu. Pověz mi jedno – muniční vůz s dvěma vojáky… není to málo? Neměl by tu být doprovod? Nějaké obrněné vozidlo nebo tak něco?“
„Jsme kousek od hranic s Angolou a Angola je ‚náš‘ spojenec, respektive spojenec prezidenta Kabily. Mimo to v těhle odlehlých končinách je vcelku mrtvo a žádný útok se neočekává. Myslím, že ti pitomci měli doplnit jednotku, kterou jsme postříleli a pokračovat na východ do měst.“
„Tak mě napadá… kdo je vlastně na naší straně?“
„Kabila oslovil SADC čili Společenství pro rozvoj Jižní Afriky a některé jeho státy souhlasily s pomocí. Znamená to, že na své straně má jednak Angolu, ale dále taky Zimbabwe a Namibii. Je možné, že i další státy mu přislíbily pomoc, ale přeci jen zrovna nejčerstvější zdroje informací nemám.“
„Říkala jsi Namibie?“
„Jo… Proč jako? Máš k té zemi snad nějaký vztah?“
„Moje zaměstnankyně je Namibijka, tedy teď už ne, protože získala Britské státní občanství, ale i tak… Pomýšlel jsem na to, že ji propustím, ale je možné, že pak se vrátí do Namibie a kdoví, třeba se nějakým způsobem vrátí k armádě.“
„Vrátí k armádě?!“
„Jo… ona bývala voják. Co když se nechá naverbovat alespoň do nějakých povstaleckých hnutí, aby pomohla vyhrát své rodné zemi válku? Nechci Parvati poslat do války…“ Sakura v okamžiku zabrzdila a zastavila vůz. „Co je?“ divil se Samuel a hleděl před sebe, aby zjistil, proč zastavili. „To už jsme u našeho auta? Nevidím ho.“
„K našemu autu to bude ještě tak deset mil, ale co že jsi to řekl? Jak že se jmenuje ta vojanda?“
„Parvati Singh. Proč? Ty ji snad znáš?“
„Namibijek s Indickým jménem moc nebude, že? Do hajzlu, buď je svět fakt dost malej a o podivný negry tu není nouze, nebo tady něco nehraje. Parvati jsem kdysi potkala. Málem jsme se navzájem zlikvidovaly a potom jsme táhly za jeden provaz. Od té doby, a to bude asi tři a půl roku, jsem o ní neslyšela a ty teď přijdeš s tím, že u tebe maká?“
„Jo, ale o tobě se nikdy nezmiňovala.“ Sakura opět rozjela vůz a ujížděla dál po cestě.

Po chvilce se k rozhovoru o Parvati vrátila a pokusila se Samuela uklidnit.
„Myslím, že se nemusíš bát, že by šla Parvati do války za svoji zem, protože Namibie rozhodně v ohrožení není. Snad jedině, že by chtěla pomoct tomu, aby Namibie získala od Kabily přízeň a upevnila vzájemný vztahy mezi oběma státy. No a ve hře budou ve výsledku samozřejmě nějaký prachy nebo drahokamy jako prémie za případnou vyhranou válku, což by Namibii taky nijak neuškodilo, ale co vím, tak je Parvati taková ta typická slušňačka, která lidem radši pomáhá, než aby je střílela, i když… obvykle jedno bez druhého nejde. Prostě nemyslím, že by šla do bojů, kdyby nebyla přesvědčená, že dělá správnou věc. To mi pověz, pořád ta černá tlamička vypadá jako gorila?“
„Víc, než kdy jindy.“
„Teda… nemůžu říct, že by mně silný ženský nějak zvlášť vadily. Snad jedině, když mi jdou po krku, ale jinak je to v klídku. No a Parvati s tím svým namakaným tělem mi přijde ještě vcelku v pohodě.“
„Parvati v pohodě není, Sakuro. Už dávno ne. Ale bavme se něčem jiném. Přemýšlel jsem a…“
„Do prdele!“ zařvala Sakura a urychleně zastavila vůz. „Tak tady mě ty čůráci zastavili.“
„No a?“
„Ty jseš vážně blb. Vidíš tu snad moje auto? Je v hajzlu!“
„Říkala jsi, že tu je pustina. Kdo by kradl auto?!“
„No hyeny určitě ne. Šlohnul ho nějakej vůl a řekla bych, že si ho dlouho nenechal, protože projíždět se za války v autě s kulometem, to nevypadá zrovna nevinně.“
„A určitě víš, že to bylo tady? Vždyť ta krajina vypadá pořád stejně.“
„Pamatuju si na tenhle uschlej strom, vidíš?“ řekla Sakura a ukázala doprava, kde asi dvě stě metrů od cesty stál strom. Kolem něj bylo několik keřů a velikých balvanů.“
Samuel vystoupil z vozu a prohlédl si cestu. „Pojď do auta, musíme jet dál,“ zavolala na něj Sakura.
„Jo… hned běžím.“ Samuel šel asi o sto metrů dál, přičemž neustále sledoval cestu a potom se vrátil do vozu.
„Ty vole, kam jsi šel?“
„No… máš smůlu, že nejsem uplně blbej, jak si myslíš a taky jsi zastavila na docela zajímavým místě. Být to o pár set metrů dál, tak si ničeho nevšimnu.“
„Cože? Co to meleš?“ Samuel otevřel přihrádku na desce vozu a prohraboval se věcmi, jež tu byly. „To hledáš mapu, nebo co?“ ptala se Sakura.
„Kdepak. Víš, co kdybych ti řekl, že ses úmyslně spletla a že naše auto je někde před námi. Hmm, tak dalekohled tu není, škoda. Budeme tam muset dojet.“
„Pomátl ses?“
„Podívej se na cestu, Sakuro, uvidíš tam dvoje stopy – jedny od širokých pneumatik, druhé od podstatně užších. To vypadá, že tady jsi ten náklaďák opravdu potkala, ale zastavila si až dál, protože stopy po brzdění tu jsou jen od našeho náklaďáku, to když zastavil a otáčel se. Znamená to, že ses nebála počtu vojáku ve vozu, jak jsi tvrdila. Podle mě to naše auto bylo mnohem rychlejší, než je tenhle náklaďák a to i tady na těchto mizerných cestách, takže nevidím důvod, proč bys měla o kus dál zastavovat a nechat se dohonit těmi vojáky. O co tedy šlo? A tentokrát s pravdou ven, ano?“
„Nejsi úplný trotl, za jakého jsem tě považovala. Ti chlapi viděli polonahou holku ve voze a otočili se, že pojedou za mnou. Já sice mohla ujet, jak tvrdíš, ale já místo toho zastavila o kus dál a skočila ke kulometu, že je jako pokropím, ještě než přijedou blíž. Jenomže… kulomet se zasekl. Oni po mě začali střílet a já se prostě vzdala. Zajali mě, pobrali zbraně a auto pro jistotu vyhodili do vzduchu. Kousek po cestě ho najdeme ohořelé. Valkýru mi samozřejmě vzali taky, protože takový kvér se jen tak nevidí. Máme ji vzadu v jedné bedně.“
„Takže jsi mě tahala za nos. Ale proč?“
„Protože teď i v tvých očích vypadám jako úplně vypatlaná kráva, která posrala, co se dalo! A velitel jednotky, i kdyby byla jen dvoučlenná, nikdy nesmí být v očích druhých za idiota! Myslela jsem, že takhle budu vypadat o dost lépe, ale jak je vidno, moc jsem si tuhle pohádku nepromyslela. Hmm, možná jsem měla říct, že jsem se je snažila odlákat, aby tě nepotkali a třeba nezabili.“
„Tomu bych věřil snad ještě míň.“
„Ne, vážně nechci, abys chcípnul. Do hajzlu, prostě jsem to posrala.“
„Podívej, každý dělá chyby, ale máš pravdu, že tahle byla jen kvůli té tvé nesmyslné touze po dobrodružství.“
„Taky jsem myslela, že z toho vytřískám zbraně a munici. Nešlo jen o to hrát si na hrdinku.“
„Kárat tě za to nebudu.“
„Ještě to tak… pořád jsem z nás dvou ta nepostradatelná. Beze mě bys tady byl v prdeli.“
„To ti vymlouvat nebudu. Ale pověz mi, co Valkýra? Proč jsi o ní lhala a tvrdila, že zůstala ve voze?“
„Nechtěla jsem ti ji zase dávat. Bojím se o ni - je to kámoška.“
„Je to jen pistole.“
„Pistole, která mi nejednou zachránila krk. Můžeš o sobě říct to samý?“
„Pořád je to jen věc.“
„Tak hele, kdybych se měla rozhodovat mezi Valkýrou a tebou, volím Valkýru. To holka je extratřída, kdežto ty jsi… jsi… doplň si tam nějakou urážku, ať je nemusím pořád vymýšlet já. Podívej, je samo sebou, že do letadla by šla Valkýra se mnou, a pak bych asi kápla božskou, a řekla, co se s mým autem semlelo, ale to už by bylo všechno jedno, protože bychom seděli v letadle a mávali Kongu na rozloučenou… anebo mu ukazovali prostředníček.“
„Když se nad tím vším zamyslím… ty jsi musela počítat s tím, že se pro mě vrátíš, že ano? To naše opětovné shledání bylo plánované, i když za jiných okolností.“
„No jistě. Snad sis nemyslel, že se vykašlu na moji sestřičku? Uvědom si, že je to poslední člen rodiny, který by mě mohl mít i rád. Prostě jsem jen chtěla, aby sis uvědomil, jak důležitá pro tebe jsem, víš?“
„A povedlo se ti to. Jenom bych tě rád poprosil, aby ses dalším lekcím a lhaní vyhnula.“
„Jo… taky jsem tak nějak věděla, že až se zase shledáme, budeš podstatně povolnější, co se sexu týče.“
„Radši mi to ani nepřipomínej. Spíše mi prozraď, co plánuješ? Nemáme kulomet!“
„Já vím. Ještě jsem nad tím nepřemýšlela.“
„Mám pocit, že ty nikdy moc dopředu nepřemýšlíš, že?“
„Hele, uvědomuješ si, že kdyby se mnou takhle mluvili mí lidi z jednotky, tak už se váli v kaluži krve?“
„Nezapomeň, že my se navzájem potřebujeme. Jak jinak se chceš dostat ke Kasumi, když ne se mnou?“
Sakura se zasmála. „Potřebuju tě živýho, Samíku, ne zdravýho. A i o tom by se dalo polemizovat, vždyť z tebe můžu vytlouct všechno, co o Kasumi víš a podříznout ti hrdlo. Takže nevyskakuj si tak moc, abys toho pak nelitoval.“
„Fajn… Co takhle návrh akce? Něco mě totiž napadlo.“
„Povídej?“
„Budeme předstírat, že jim vezeme munici.“
„Tak větší zvratek by nevymyslela ani… tamta žirafa, vidíš ji?“ Samuel se ohlédnul ve směru, kam ukazovala Sakura, ale neviděl vůbec nic. Sakura mu hned dala facku. „Ty vole, to si myslíš, že jsme nějaká dodávková služba ze supermarketu a jezdíme po vojenských základnách, abychom doručovali munici? Já řidička alias zjizvená Asiatka a ty zamořovač vzduchu alias vlasatý trouba kdoví odkud? Budeme nenápadný asi jako negr mezi eskymákama.“
„Tak co tedy uděláme?“
„To, co jsi řekl. Miluju šílené nápady a ten tvůj je jeden z těch nejšílenějších, jaký jsem kdy podnikla. Bude to nezapomenutelná akce. No… a zároveň i ta poslední, řekla bych.“
„Kriste pane, vždyť jsi říkala, že to je kardinální nesmysl!“
„Taky že je. Být tebou se pomodlím, protože za pár hodin budeš nejspíš dva metry pod zemí, pokud ovšem nemají málo zásob a nebude je zajímat, jak chutná Evropan.“
„Počkej, počkej,… ty mě děsíš, Sakuro. Jak za pár hodin? To tam budeme už dneska?“
„Sice jsme se zdrželi, ale tady se to vojákama jen hemží a na další noc čekat nehodlám. Vymačkám z téhle šunky, co se dá, a počítám, že navečer protneme bránu letiště.“
„Proboha… vždyť nemáme žádný podrobný plán!“
„Improvizace je největší švanda. Jo, a nech mluvit mě, jo? Tvý blebtání by je akorát děsilo.“

Když se Sakuře a Samuelovi naskytl pohled na rozestavěnou leteckou základnu, Slunce již zapadalo a na obzoru z něj nebyla vidět ani polovina. Jeho jasně oranžová záře osvětlovala krajinu stále dost dobře na to, aby bylo vidět na stovky metrů. Samuel se vůbec necítil dobře – byl nervózní a stále si nebyl jistý tím, co bude dělat. Vůbec netušil, jak bude celá věc probíhat. Sakura měla u pasu připnutou svoji Valkýru a granát. Samuel měl jednu z obyčejnějších pistolí, jež se vezly vzadu na korbě vozu. Sakura přijela k letišti a zastavila vedle muže, který tu měl hlídku a dohlížel na vjezd do areálu, jenž byl obklopen pouze vysokým pletivem. Strážného překvapilo, že sem dorazil nákladní vůz a šel zkontrolovat, o co se jedná. Sakura vystrčila hlavu z okénka a zamávala a muže.
„Vezeme vám zbraně!“ vykřikla. Vojáka to udivilo.
„Mohu vidět papíry?“ zeptal se.
„Ehm, hele to jste tady všichni takový? Já a tady můj milenec jsme v Kongu na dovolený a prostě jsme našli u cesty opuštěný nákladní vůz plný zbraní. No a my, protože jsme slušní lidi, tak vám zbraně vezeme zpátky. Patří přece armádě, nebo snad ne?“
„Vystupte si z vozu!“
„Tohle je nějaký vděk? Odvezete nás alespoň zpátky k našemu džípu?“
„Ne, vystupte z vozu a to hned!“
„Oukej,“ řekla Sakura a zase zastrčila hlavu do vozu. Neměla však v plánu vypnout motor a vystoupit. Popadla Valkýru, odjistila zbraň a rychle muže zastřelila. Potom dupla na plynový pedál a rozjela se k rozestavěnému hangáru, jež si předtím vyhlédla. „Skrč se!“ zařvala Sakura, když zahlédla, jak další vojáci přibíhají ven a připravují si zbraně. Sakura se rázem ocitla pod palbou. Kulky proděravěly přední sklo, ale nikoho nezasáhly. Sakura auto stočila do otevřených vrat prvního hangáru, který měla po levici. Nákladní vůz zahrkal a poskočil, to když Sakura přejela mechanika, který právě vybíhal ven, aby zjistil, co se děje. V hangáru bylo letadlo, přestože budova sama ještě neměla ani pořádnou střechu, ale jen síťovinu. Sakura zastavila mezi vraty a to podélně, tak aby co možná nejvíce zabraňovala vojákům v přístupu. Pak Sakura vyskočila z vozu, načež Samuel přesednul na místo řidiče a vystoupil taktéž. „Zmiz od tý káry!“ vyštěkla Sakura a pohrávala si s pojistkou granátu. Čekala jen na správný okamžik a ten nastal, když se vojáci přiblížili. Pak odjistila granát a vhodila ho do korby. Ohromný výbuch munice nejenže poničil stabilitu budovy hangáru, ale především usmrtil skupinku vojáků, kteří stáli poblíž. Sakura a Samuel utíkali k bočním dveřím hangáru ve snaze dostat se ven. Hned za dveřmi Sakura narazila na jednoho ozbrojence, ale nebyl tak rychlý jako ona. Valkýra poslala na smrt dalšího člověka. Sakura pospíchala za hangár, kde byla úzká ulička mezi budovou a plotem. Samuel Asiatku celou dobu následoval a v duchu se modlil, aby jeho společnice dokázala pobít všechny, kteří je ohrozí. Vedle tohoto hangáru byl další takový, ale tam Sakura neměla v plánu vejít. Místo toho vběhla do velké dvoupatrové budovy, jejíž druhé patro mělo teprve jen železnou konstrukci a nosníky, jež měly ve výsledku držet střechu.

„Krej mi záda,“ řekla Sakura, jakmile vklouzla do budovy. Samuel poslechl, nebo se o to spíše jen snažil, neboť si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže konkurovat vycvičeným vojákům v přímém boji. Sakura byla zcela tiše a soustředila se na dění kolem sebe. Opatrně nakoukla za roh a zjistila, že je tu dlouhá chodba s dvěma dveřmi, přičemž každé byly na jedné straně. Obešla roh a přitiskla se ke zdi vedle dveří. Sáhla na kliku a zabrala za ni. Pomalu otevírala dveře a přitom již v druhé ruce měla připravenou Valkýru. Místnost byla prázdná a vypadala jako kancelář. Kromě stolu s hromadou papírů a psacím strojem tu byla jen vysoká skříň a několik papírových beden, kde byly drobnější věci jako třeba knihy nebo psací potřeby. Sakura se už chystala vrátit na chodbu, když se k jejím uším doneslo nepatrné zavrzání. Přešla ke skříni a zprudka ji otevřela. Její pistole už mířila na krčícího se černocha.
„Prosím, prosím já za nic nemůžu,“ řekl třesoucí se muž. Sakura ho vytáhla ze skříně a podrazila mu nohy. U jeho hlavy se rázem objevila hlaveň pistole.
„Kolik vás tu je?“ zeptala se tiše Sakura.
„Pa-patnáct. Mechanici, vojáci a…“
„Kde najdu piloty?“
„No… když vám to povím, necháte mě jít? Jsem jen… kuchař.“
„Na to ti tak skočím… Ale fajn, máš mý slovo, že tě nechám jít.“
„Dobře, děkuju. Piloti jsou v ubikacích na druhé straně ranveje. Jsou to ty dva nízké domky.“
„Supr…“ řekla Sakura, vytáhla nůž a vrazila ho muži zezadu do krku. „Je mi líto, kámo, ale tak blbá, abych tě pustila, nejsem.“ O mužovo oblečení si Sakura otřela čepel nože a vrátila se na chodbu, kde byl kupodivu vcelku klid. Tady už čekal Samuel, který samozřejmě věděl, že se Sakura s někým bavila a rovněž mu bylo jasné, jaký byl výsledek, takže se nepotřeboval ptát, jestli je muž naživu. Sakura nyní otevřela druhé dveře a to opět velice pozvolna a opatrně. Byla tu umývárna a troje kabinky s toaletami. Sakura se chtěla ujistit, že v nich nikdo není, takže jednu po druhé otevřela. Byly prázdné, ale jakmile se chtěla Sakura vrátit na chodbu, do umývárny vběhl Samuel a zavřel za sebou.
„Někdo jde sem,“ hlesl tiše.
„Kolik jich je?“
„Nevím. Jen jsem slyšel, jak někdo otevřel venkovní a dveře a cosi zařval.“ Sakura se schovala do kabinky v rohu a Samuel udělal totéž. Zavřeli za sebou, ale byli na sebe hrozně namáčknutí, neboť kabinka byla dost těsná. „Co to tak páchne?“ zeptal se Samuel.
„Mám pocit, že náš kámoš z kanceláře tady zrovna cosi kutil, když jsme zaútočili.“ Z chodby se ozvaly hlasy, jež byly však natolik tlumené, že jim nebylo rozumět. „Vylez si na mísu, jinak uvidí naše nohy,“ hlesla Sakura. Během chvíle již oba stáli na okraji toaletní mísy a krčili se tak, aby je nebylo vidět. Sakura stále svírala v ruce pistoli a počítala, že ji co nevidět použije. Otevřely se dveře do umývárny a dovnitř vstoupili dva ozbrojení muži. Sakura a Samuel ani nedutali a doufali, že je vojáci nenajdou. Skrze škvíru pode dveřmi byly jasně vidět stíny vojáků, kteří prohledávali umývárnu.
„Kde jsou ty svině?“ zeptal se jeden z mužů.
„Tady určitě ne. Pojď pryč,“ odvětil druhý.
„Tak jo…“ Voják vykročil z umývárny, ale pak se zase otočil zpátky. „Počkej ještě – chce se mi chcát.“
„Teď? Ti dva na nás zaútočili! Vyřídili nejmíň osm chlapů včetně toho vola z kuchyně! A tobě se chce chcát?!“
„Vždycky, když jsem nervózní, tak se mi chce chcát. Počkej chvilku.“ Ozbrojenec odložil samopal a otevřel dveře od prostřední kabinky. Rozepnul si zip u kalhot a začal vykonávat svoji potřebu. Sakura pohlédla na Samuela a prstem u pusy ho upozornila, aby ani nedutal.
„Co to tady tak smrdí?“ zeptal se druhý muž. „Tady se snad někdo posral! Ty vole a já myslel, že když konečně nemáme suchej hajzlík, že tu bude dýchatelno.“ Voják otevřel dveře od kabinky, kde byla Sakura a Samuel a to poslední, co viděl, než mu kulka proletěla hlavou, bylo ústí Valkýry. Sakura seskočila na zem a otočila pistoli na stěnu kabinky. Dvakrát vystřelila a měla za to, že vedle stojícího muže zasáhla. Vyběhla ven, ale v tu chvíli jí voják chytil za paži a kopnul ji do břicha. Valkýra jí vypadla z rukou. Muž se po ní ohnal svým nožem a Sakura jen tak tak uskočila. Muž se jí opět pokusil seknout, ale tentokrát mu v tom Sakura zabránila tím, že ho chytila za zápěstí. Natočila se k němu zády a přehodila ho přes sebe. Muž skončil na podlaze v kabince, kde předtím močil. Snažil se vstát, když ho Sakura poslala kopancem zase k zemi. Muž se ale nemínil vzdát. Opřel se o mísu, aby se vůbec dokázal postavit. Jakmile se však narovnal, Sakura ho chytila za hlavu a třískla mu s ní přímo do zdi. Po dalším kopanci padnul na toaletní mísu, která se pod jeho vahou převrátila. Sakura se shýbla pro svoji pistoli a střelila muže do hlavy, aby se ujistila, že se už nezvedne.
„Jsi v pořádku?“ ptal se Samuel.
„Jasně, že jo. A dokonce jsem se ani nevyválela ve vlastních chcankách, což se o tom zkurveným negrovi říct nedá.“ Sakura se shýbla pro samopal AK, který patřil muži, jež ho předtím zastřelila. Díky řemenu si samopal s klidem mohla navléknout na záda, což také udělala a ještě vzala od muže jeden zásobník, který zastrčila do své kapsy. Zároveň si vyměnila zásobník do Valkýry, aby měla připraveno celých dvanáct nábojů plus jeden další v hlavni. „Takže máme deset zářezů… to je kurva slušný! Jdeme!“

Sakura vyšla na chodbu a Samuel se jí pochopitelně držel. Pokračovali chodbou dál a brzy narazili na schodiště do patra, kam však Sakura neměla v plánu jít. Místo toho otevřela dveře na konci chodbičky. Cestou sice minula i jiné dveře, ale událost v umývárně ji dost zdržela a ona se bála, že někdo už poslal ven zprávu o útoku. Dveře vedly do prostorné garáže, kde byl jeden velký náklaďák podobný tomu, v jakém sem Sakura a Samuel přijeli. Vedle vozu byl taktéž džíp a spoustu beden a kanystry s benzínem. Nádrže s palivem pro letadla tu však nebyly a Sakura počítala, že jsou umístěny v některém z rozestavěných hangárů. Ven před budovu vedla jednak veliká zavřená vrata a také obyčejné plechové dveře. Sakura je opatrně otevřela a vykoukla ven. Měla před sebou ranvej a za ní dva hangáry, vedle kterých byly ubikace pro posádku. Právě odtamtud se začalo střílet a Sakura jen tak tak uhnula a přitiskla se zády ke zdi.
„Tudy to nepůjde,“ řekla Sakura a přemýšlela, co dělat.
„Můžeme je obejít,“ navrhl Samuel.
„Možná… jenomže dostat se přes ranvej bude i tak skoro nemožný, když to tam ty svině krejou.“ Sakura stočila zrak na bedny. „Podívej se, co v tom je.“ Samuel odklopil víko první z beden a nalezl několik úhledně narovnaných ručních granátů.
„Granáty…“
„To je na hovno. Ty svině jsou moc daleko a navíc mě zastřelí, jakmile vylezu ven.“ Samuel otevřel další bednu.
„Šedivý plechovky?“
Sakura přišla k bedně a potěžkala si plechovku v ruce, přičemž si pročítala nápis na ní. „To je dýmovnice…“
„A tady je raketomet,“ řekl Samuel, když otevřel další bednu. Sakura vzala z bedny jednu raketu a zbraň nabila. Poté raketomet předala Samuelovi.
„Jen klid, Samíku. Jen mi ho podržíš a opovaž se stisknout spoušť, jinak nás budou seškrabávat ze zdi.“
„Proč je toho tu tolik? Není tohle malé a ještě navíc rozestavěné letiště?“
„Mám pocit, že jim nedávno přišla dodávka zbraní z Angoly. Řekla bych, že odsud je distribuují dál.“ Sakura vzala jednu dýmovnici, pootevřela dveře ven, odjistila ji a hodila směrem k ubikacím. „RPGéčko!“ vykřikla Sakura a Samuel jí předal nabitý raketomet. „Ty svině tam určitě nebudou mít dost munice, takže s ní zbytečně plejtvat a střílet naslepo nebudou. No a mě stačí trefit budovu, což by mohlo vyjít vzhledem k tomu, že je otočená širší stranou k nám. Připravte se na ohňostroj, šmejdi!“ Vzhledem k tomu, že se kouř z dýmovnice již začal rozšiřovat, Sakura si rychle položila raketomet na rameno a byla připravená vyběhnout ven, zakleknout a vystřelit. Dveře do garáží se však rozletěly a dovnitř z hlavní budovy vběhli tři ozbrojenci. Sakura se otočila a stejně tak Samuel, ale už nestihl tasit zbraň, neboť na oba mířily hlavně samopalů.
„Zahoďte to a na zem!“ vykřikl jeden z vojáků. Sakura dle mužovy uniformy, na které bylo jakési vyznamenání, poznala, že jde patrně o velitele.
„Vždycky mě fascinovalo…“
„Drž hubu!“ umlčel Sakuru důstojník. „a zahoď ten raketomet. Stejně s ním tady nevystřelíš.“
„Poslechni ho, Sakuro,“ řekl Samuel, který již ležel na zemi s rukama na temeni hlavy.
„Hodně lidí o mě říká, že jsem jako tygřice a kočky prý mají devět životů, kdežto černý držky jen jeden.“ Sakura stiskla spoušť a udělala tak něco, co vojáci vůbec neočekávali. Raketa zasvištěla a zasáhla zeď za vojáky, načež je ohromný výbuch zabil dřív, než si vůbec uvědomili, co se stalo. Tlaková vlna odmrštila Sakuru a ona narazila zády na zeď. Padla na zem. Samuel, který v dobu výbuchu byl u země, skončil bez jakýchkoli zranění. Rychle se zvedl a sledoval díru ve zdi a bortící se střechu garáže. Pospíchal k Sakuře a doufal, že není mrtvá. Ještě než se k ní dostal, se však Asiatka odlepila od země a držela se jednou rukou za hrudník. „Hustý… fakt, kurva hustý. Au…“ Sakura zasténala a Samuel jí pomohl na nohy.
„Neříkej mi, že máš něco zlomeného…“ zoufal si Samuel, který si uvědomoval, že kdyby byla Sakura vyřazená z boje, byl by to jeho konec.
„Ech… tohle byl můj desátý z devíti kočičích životů.“
„Přestaň plácat nesmysly a koukej se vzchopit. Potřebuju tě!“
„Jo… všimla jsem si – beze mě bys byl v prdeli.“ Sakura se narovnala a vytasila Valkýru. Otevřela dveře ven a zjistila, že kouř z dýmovnice se ještě nerozehnal a stále tvoří slušnou ochranu, skrze kterou nebylo nic vidět. „My Japonci prostě máme sebevražedný akce v krvi!“ zařvala Sakura, přikryla si nos a pusu jedním rukávem a vyběhla ven. Sakura k Samuelově údivu proběhla kouřem, přičemž mohla pouze doufat, že ji nikdo nezastřelí. Jakmile se před ní objevil obrys nízké budovy, odkud na ni předtím kdosi střílel, namířila Valkýru před sebe směrem k oknům a třikrát naslepo vystřelila. Poté, to když už byla těsně u budovy, se přitiskla ke stěně mezi dvěma okny. Oči ji štípaly kvůli kouři a slzy jí bránily ve výhledu, takže si je urychleně otřela. „Už jsem tady zmasakrovala nejméně dvanáct po zuby ozbrojených chlapů a nebudu mít sebemenší problémy s tím zabít i vás, vy svině! Jsem drsnější než šmirgl papír, nasranější než šlapka při menstruaci a tvrdší než vaše půl roku nevypraný spodky! Zahoďte flinty a vylezte ven – jedině tak si zachráníte prdele a…“ Sakura se rozkašlala kvůli kouři, který se jí dostal do plic, ale brzy byla zase schopná mluvit. „Nic se vám nestane, pokud se vzdáte – to vám můžu slíbit! Nechcete přece umřít, že ne?“ Sakura ztichla a neustále po očku sledovala okna vedle sebe. Kdyby z nich někdo vystrčil zbraň a jen tak naslepo vystřelil po Sakuře, s největší pravděpodobností by ji trefil. Z toho důvodu se raději skrčila, aby to případní střelci neměli tak snadné. Z okna kdosi vyhodil samopal.
„Dobrá… vzdávám se,“ ozvalo se. Netrvalo dlouho a zpoza rohu budovy přišel pomalým krokem s rukama nad hlavou hubený černoch v uniformě.
„Kde jsou další?“
„Mrtví… bylo nás tu jen čtrnáct.“
„Bylo mi řečeno, že patnáct, ty prolhaná svině!“ Sakura se ohlédla za sebe, kde stál další ozbrojenec, který už už sahal po spoušti svého samopalu, když mu kulka prolétla tělem. Pak další, další a ještě jedna. Voják padl k zemi mrtvý a Sakura mohla sledovat jak z kouře, jež se už téměř rozplynul, přichází Samuel s namířenou pistolí. Sakura mu dál pozornost nevěnovala, přiběhla k neozbrojenému a nyní již i značně vyděšenému vojákovi. Sakura mu vrazila pěst do žaludku a pak mu přirazila pistoli k hlavě.
„Jestli nejsi pilot, tak si zblízka prohlídnu tvůj zasranej mozek nalepený na zkurvený zdi týhle podělaný budovy!“
„Jsem… pilot,“ hlesl ustrašeným hlasem muž. Sakura ho prošacovala, aby se ujistila, že muž nemá žádnou zbraň.
„Chceme letadlo, kam se vejdeme všichni, a neříkej mi, že tu žádný není.“
„Ale ano. Jedno je tady v hangáru,“ řekl muž a ukázal na nejblíže stojící hangár.
„Otevři ho,“ vykřikla a strčila muže před sebe. Pak pohlédla na Samuela, jež stál vedle ní. Položila mu ruku na rameno a usmála se. „A to jsem myslela, že budeš celou dobu k hovnu.“ Sakura sklopila zrak a až po chvíli se svému společníkovi opět podívala do očí. „Tam v tom voze to bylo všelijaký a možná, že bych to zvládla sama, vždyť s noži to vážně umím, ale teď… Nejseš špatnej chlap a toho si važ, protože Sakura Sato nepatří k těm, který by druhý chválili jen tak pro nic za nic. Prostě… máš to u mě, brácho!“

Pilot už konečně otevřel vrata a čekal na další Sakuřin rozkaz. Sakura a Samuel si prohlédli letadlo, jež v hangáru bylo. Nebylo nijak zvlášť veliké a nemělo ani žádnou pořádnou výzbroj – pouze kulomety. Šlo především o přepravní, nikoli bojový letoun.
„Je připraveno k odletu?“
„Ano, to je,“ odvětil pilot Munice doplněná, palivo natankované,… Není nové, ale je funkční… no mělo by být funkční a tak můžeme letět, kam budete chtít.“
„Paráda!“ vykřikla Sakura. „Takže nastupujeme. Zamíříme na východoseverovýchod, přesnější určení ti řeknu v letadle a… nesnaž se se mnou zase vyběhnout, ty bastarde, protože takové věci mě naserou, a když jsem nasraná… to nechtěj vidět.“
„Ano… má paní,“ řekl muž a pospíchal do letadla.
„Sakuro,“ oslovil ženu Samuel. Ta se otočila na svého společníka, který již v jejich očích vyšplhal na vyšší příčku a dokázal, že není úplně k zahození. „Děkuju ti za to, cos tady předvedla. Pobila jsi více než deset lidí, ale… já jsem za to rád.“
„To vypadá, že se začínáš spravovat…“
„Možná. Jak se po tom všem cítíš? Co ten výbuch?“
„Budu mít naražený žebra, ale dobrý – vydržím dost.“
„Jo… to je moc dobře… Kálí.“
Sakura se zasmála. „Pro tebe Sakura, Samíku. Kálí už je minulostí.“
„Jak je libo. Ehm, nemůžou nás sestřelit?“
„Pochybuju. Africký země nedisponují pokročilou protiletadlovou obranou. Eh, tady se vedou války stále ještě drsně, tvrdě a hlavně mezi lidma – stroje nehrají zase takovou roli.“
„Takže kam teď poletíme? Do Japonska?“
„No jasně…“ Sakura se opět zašklebila. „Poletíme v téhle kraksně přes půlku světa… Já tě nemít, tak se snad ani řádně nepobavím. Viděla bych to na Somálsko, kde naskočíme na civilní letadlo. Něco jako pas, a možná dokonce můj pravý pas, tu někde mám.“ Sakura otevřela kapsu na náboje a chvíli v ní šátrala, dokud nenalezla peněženku. Otevřela ji aby se ujistila, že tu stále má svoje doklady. „No vida. Pokud to bude vyloženě nezbytný, můžeme zkusit i lodní dopravu a zamířit na Srí Lanku, nebo do Indie. Ať tak nebo tak – Africe dávat sbohem ještě nebudeme.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.08.2013, 12:12:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Letiště je dobyto! Muž a (napůl šílená) žena vs. čtrnáct (či patnáct) po zuby ozbrojených mužů... Štěstí prý přeje nejen odvážným... Naši hrdinové byli připravení na vše. Zatím však nemají ještě vyhráno, otázkou je, jak moc si onen pilot váží svého bídného života. Čtivý a akční díl. Na práci šotků jsem nenarazil (nejspíš také uhýbali před kulkami, šrapnely a podobně). Nakonec čtenáři měli možnost nechat se překvapit - jak už opuštěním Samuela v poušti, či "návratem" Sakury (i se dvěma vojáky) a lehkou erotickou vsuvkou.. ;-)

Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
MATIČKA
JOFF
Posel smrti VII...
Lukaskon
PEŘINKA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr