» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141767

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29010 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 8 ::

:: Hodina lásky ::

Racek	publikováno: 03.12.2006, 23:46

Povídka


	Hodina lásky Maličko odhrnul záclonu. Už ji viděl. Stála na přechodu a čekala na zelenou. Za chvíli zazvoní. A co udělá on? Přemýšlel o tom celý minulý týden. Ženu, která za ním měla přijít, znal už dlouho, jednou týdně se přátelsky zhruba na hodinku setkávali a dosud si vykali. Ona jemu říkala: „pane Václave“, on jí: „Ilono vy“, už bez toho „paní“. Mohl si to dovolit, byl mnohem starší. Dnešní schůzka ale měla být jiná. Teprve nedávno si Iloně troufl, ba ne, to ona ho přiměla systémem otázek a odpovědí, říct nahlas, co si dávno přál. Možná by z té hry na pravdu ještě ráda vycouvala, poznal to, ale nehodlal jí to usnadnit. – Chtěl bych se s vámi milovat, aby vám bylo pěkně u srdce i na duši. A víte, pokračoval ve snaze oddálit chvíli ticha a pak tu, ve které bude muset vyslechnout její odpověď, - že to není jen tužba těla. Jsem stará škola, nedokázal bych to bez lásky k vám. Vprostřed jeho řeči zvedla maličko ruku, ano, chce to odbýt s taktem, pomyslel si, uzavřít tu záležitost, aby ho to nebolelo. Ale došel k oknu a zády k ní mluvil dál. – Omlouvám se, Ilono. Sama jste to chtěla. Už o tom nebudeme mluvit. Měl jsem slabou chvíli, promiňte. Podle zvuku poznal, že odsunula stolek, aby mohla vstát. Až klapnou dveře, vezme si prášky a půjde se natáhnout. – Jen co snesete, říkávala mu doktorka, - jen co snesete… Když mu Ilona položila ruku na rameno, lekl se. – Nechtěla jsem, zčervenala. Kývl hlavou směrem k rozehrané šachové partii: - Dohrajeme to…příště? - Asi to bude lepší, řekla zamyšleně. Pomohla mu ještě sklidit hrníčky od kávy a pak odešla. Díval se za ní z okna, dokud nezmizela za rohem. Když si lehal, fotografii nebožky ženy schoval do nočního stolku. Jen co snesete, jen co snesete, slyšel svoji doktorku. Spal špatně, teprve k ránu krátce a trhaně zabral. Dopoledne zašel do kostela: ne aby se modlil, ale aby v tichu přemýšlel. Vyčítal si, proč podlehl. Věděl přece, že některé věci mají zůstat nevysloveny. Zkusil dlouhou procházku: vyčerpala ho aspoň natolik, že usnul jako dřevo. Ilona se neozývala. Několikrát vzal do ruky telefon, že zavolá sám, ale číslo nikdy nevytočil. Dělal všecko, jak byl zvyklý a pořád si opakoval: - Jen co snesete… Třetí den, zrovna když se díval na závody F1, pípla sms: PRIJDU JAKO OBVYKLE A UVIDIME. Na kontrole mu naměřili vyšší tlak: - Něco doma, stalo se vám něco špatného?, ptala se lékařka a zatímco schovávala tlakoměr, připomněla: - Jen co snesete. Nadával si: proč to jenom říkal nahlas, když nemůže slíbit vůbec nic?!Až dosud nad Ilonou cítil jemnou intelektuální převahu, která mu dělala dobře. Víc četl, víc znal, protože byl na světě mnohem déle. Cítil se polichocen, kdykoliv se ho s důvěrou zeptala, a zatímco odpovídal, pozorně poslouchala s hlavou maličko nakloněnou na stranu. Ale tohle nebylo o znalostech. Čím víc se blížil Den D, tím byl nervóznější. Pokud selže, vědomosti a znalosti mu nepomůžou. Konec neodvrátí. Možná nepřijde hned, ale pozvolný rozpad bývá horší. Oba budou dělat jakoby nic. Možná ještě sehrají pár šachových partií, bude jí moci přečíst pokračování divadelní hry, kterou píše, ještě nějaký čas bude Ilona sedávat na pohovce pod reprodukcí Renoirovy Snídaně veslařů…a jednou nepřijde. Vymluví se na neodkladnou práci. Nebude jí to mít za zlé, vždyť jako rehabilitační sestřička nemá jenom jeho /ano, tímto způsobem se seznámili, původně mu ji přidělila sociální služba Městského úřadu/. Bude se vymlouvat častěji a častěji…a jednou pošlou někoho jiného. Na semaforu naskočila zelená, Ilona přešla silnici a zmizela Václavovi z očí. Už jen tři domy a zazvoní. Ještě nevěděl, co udělá. Zajisté by mohl využít zkušeností divadelního ochotníka a inscenovat to jako černou grotesku. – Potřeboval jsem si něco ověřit do hry, kterou píšu. Věrohodnou reakci hlavní hrdinky. Jen proto jsem něco takového vyslovil, Ilono. Pokud to vyznělo moc věrohodně, omlouvám se. Takový výstup by jistě svedl, ale ublížil by. Ještě když mačkal bzučák, který otvíral domovní dveře, nebyl si jist, co udělá. Jen co snesete, jen co snesete… /1.srpna 2006, Brandýs nad Orlicí, 21:20 hodin -31.srpna 2006/


celkové hodnocení autora: 94.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Luciena	04.12.2006, 15:49:44

Je v tom hodně lidského. Tím je ta povídka velice živá. A konec... ten v ní uvidí každý podle svého...

Hogvana	04.12.2006, 10:32:04

Hezká povídka, reálná a napsaná s lehkostí. Už jsem si mezitím domyslela, jak to asi mohlo skončit :-)

Anquetil	04.12.2006, 2:59:45

Jedna z tvých nejlepších povídek. Jak příhodně vloženo, právě teď, na konci podzimních dní... Jímal mne jakýsi pocit studu, když jsem se neodvažoval číst dál, poprvé u tvého díla, racku... a tys to, jako zralá žena, dovedla do finále docela lehce, s nonšalancí sobě vlastní. Umíš, všechna čest! :o)