obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915699 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392512 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Důležitý rozhovor - 1. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tulák Chodec: Otázky a odpovědi
 autor Ellien publikováno: 04.08.2013, 21:31  
17. kapitola (poslední)
 

Bergon se vzbudil s pocitem, že se na něj někdo dívá, a nemýlil se. Když otevřel oči, uviděl štíhlou, asi třináctiletou dívku s neposlušnou hřívou narudlých vlasů. Klečela vedle něj, v pravé ruce držela navlhčený hadřík, levou měla jen tak položenou v klíně a u nohou jí ležela malá krabička.
„Ošetřím ti tu ránu,“ oslovila jej tiše a trochu stydlivě sklopila velké, hnědé oči.
Mladíka její přítomnost lehce zaskočila. Rychle se však vzpamatoval a už se nadechoval k některé z otázek, které jej při pohledu na ni napadly, ale ona jen zavrtěla hlavou. Prsty volné ruky mu jemně, téměř něžně položila na rty a on pochopil a poslechl. Beze slova tedy, pouze významným mrknutím schválil její další počínání a ústa mu zvlnil nesmělý úsměv.
Neznámá se pohledem vrátila zpět k jeho obličeji a úsměv opětovala. Pak ale zase zvážněla a se soustředěným výrazem ve tváři začala vlhkým hadříkem opatrně smývat zaschlou krev z jeho zraněného čela.
Bergon držel a se zájmem ji přitom sledoval. Připomínala mu dobrou vílu z pohádek pro děti. Svým zjevem, stříbřitě zářivým prstýnkem, který zdobil prsteníček její levé ruky, tím jak se u něj tak najednou a naprosto tiše objevila, i tím, co teď dělala. Oblečená jako víla však rozhodně nebyla. Spíš jako nějaký kluk – uličník. Vyšší, měkké kožené boty, přiléhavé černé kalhoty a volná bílá halena s jen nedbale zavázaným šněrováním u krku a v pase stažená úzkým páskem spleteným ze tří řemínků. Bergona ten do očí bijící protiklad pobavil. Znovu se usmál a dívka, dobře si vědoma jeho hodnotícího pohledu, zčervenala jako jablíčko. Opět skryla oči za nápadně dlouhými řasami, odložila hadřík a obličej jí rozjasnil další stydlivý úsměv.
„Teď to trošku zabolí,“ upozornila potom, otevřela krabičku, vnořila do ní prst, nabrala na něj trošku pronikavě vonící, nazelenalé masti a nanesla mu ji na ránu. Velmi, velmi jemně. A když skončila, sjela mu dvěma prsty po tváři dolů směrem ke koutku úst a zamyšleně dodala: „Zůstane ti jizva.“
To něžné, jako peříčko lehké pohlazení ležícího mladíka úplně omámilo. Nespouštěl svůj pronikavý pohled z dívky a nebyl si jistý, zda sní či bdí. Prudká bolest ho však rychle vrátila do skutečnosti. Neznámá měla pravdu a on musel na okamžik zatnout zuby, protože rozetřená mast začala nesnesitelně pálit. Po pár vteřinách ale bolest ustoupila a vystřídal ji příjemný chlad. Jakoby mu dívka přiložila na čelo měkkou, studenou dlaň. Bergon povolil sevření čelistí, udiveně zvedl obočí a tahle změna v jeho obličeji vykouzlila na tváři malé víly pobavený úsměv.
„Kdo jsi?“ zeptal se s naléhavostí, kterou se ani nesnažil skrýt.
„Adriana, Hraničáři,“ odpověděla měkce a znovu se usmála. „Dcera Roberta a Darii.“
Pak sklonila zrak ke krabičce na zemi, zavřela ji a sebrala. Ještě jednou pohlédla na ošetřeného mladíka, vstala a odhalila tak očím mladého Orrinorského prince svou ještě ne úplně ženskou postavu. Potom se otočila tak prudce, až jí dlouhé vlasy zavlály, a odběhla pryč.
Bergon se rychle posadil a okouzleně hleděl za tím půvabným stvořením, dokud mu nezmizelo z očí. Ta dívka mu učarovala. Díky ní si dovolil alespoň na čas zapomenout na svůj smutek i na to, proč sem vlastně přijel. Hlasitě mu zakručelo v břiše a on si s jistým údivem uvědomil, že má hlad. S odevzdaným povzdechem tedy vstal, sáhl do jedné ze sedlových brašen a odjedl něco z uzlíku, který mu zabalil Waldor. Po snídani se opláchl v potoce, trochu se napil a rozhlédl se po Údolí. Nebe nad ním bylo bez mráčku, sluníčko už začínalo pálit a prostou krásu okolní přírody doplnilo velké množství různě velikých dřevěných domků.
Kde se tu asi vzaly? Zeptal se sám sebe s lehkým překvapením, skončil s prohlídkou a hmátl po sedle. Položil ho Raulovi na hřbet a přitom si v duchu odpověděl: Asi uprchlí Orrinorští rytíři. Ti, kteří odmítli zůstat s Rollandem.
Znovu si vzdychl. To jak na něj opět začaly doléhat otázky, kvůli nimž přijel. Zamyšleně urovnal Raulovi sedlo na hřbetě, ale přezku už moc neutahoval. Robertův srub byl blízko. Proto si na vraníka také ani nesedl. Jen ho vzal za otěže a vedl za sebou. Vrátil se s ním zpět na vyježděnou pěšinu a pomalu kráčel ke srubu. U něj se se zvláštní nadějí rozhlédl, zda ještě jednou neuvidí Adrianu, ale čekal ho „pouze“ Robin. Oba přátelé si potřásli rukama a bratrsky se objali. Jak dlouho se vlastně neviděli…? Snad věčnost.
Robin pomohl Bergonovi ustájit Raula a přitom spolu samozřejmě i rozmlouvali. Neprobírali ale nic důležitého. Jen běžné věci a Bergon za to byl vděčný. Nijak netoužil seznamovat Robina se svými starostmi. Alespoň ne teď.
Ze stáje zamířili oba mladíci už přímo do domu. Vstoupili a s požitkem vdechli příjemnou vůni jakéhosi jídla. Bergon se přivítal s čarodějkou Dariou, ale po Robertovi se rozhlížel marně. Vysloužilý Orrinorský rytíř v místnosti nebyl. A tak místo tolik očekávaného rozhovoru přijal pozvání paní domu, usedl ke stolu a hned vzápětí před ním stála miska plná červené paprikové omáčky s kousky masa a mrkve a silný krajíc chleba. Mladík chtěl pokrm nejprve odmítnout, protože jedl ani ne před hodinou a navíc ho trápil smutek a starosti spojené s budoucností. Když však pohlédl do misky, a pak se zadíval do usměvavé tváře krásné čarodějky, nějak si to rozmyslel. Jen poděkoval a s probuzenou chutí se pustil do té dobroty.
Snědl všechno, odevzdal Darie prázdnou misku a chystal se zeptat po Robertovi. Sotva ale otevřel ústa k otázce, rychle je zase zavřel, protože pán domu a vlastně i celého Údolí právě vstoupil do místnosti. Nepřišel však z venku, jak Bergon čekal, nýbrž otvorem, který připomínal do oblouku tvarované dveře, nacházel se vpravo od těch vchodových a vedl kamsi do mladíkovi dosud neznámých vnitřních částí domu.
„Vítej, chlapče,“ pozdravil ho srdečně Robert, vykročil k němu s napřaženou pravicí a o pár vteřin později už si oba tiskli ruce.
Bergon se snažil z výrazu stále stejně černě oděného muže odhadnout, zda ví nebo alespoň tuší, proč sem přijel, ale nedokázal to. Robert se tvářil – přátelsky. Jako ostatně vždy, když se viděli. Kromě pár výjimek způsobených souhrou nepříznivých okolností. A tak Bergon náhle nevěděl, co říct. Jak má říct Robertovi, že už zná tajemství svého původu, ale neví, co s ním? Jak mu má říct, že jeho matka odešla? A chce to vůbec vyslovit nahlas? Tady? Hned teď? Před Robinem a Dariou?
Z nerozhodnosti ho vysvobodil sám Robert.
„Neviděli jsme se pěkně dlouho, co říkáš?“ pravil téměř vesele. „Pojď, sedneme si někam, kde bude větší klid a nerušeně si popovídáme.“
A už vedl překvapeného Bergona do otvoru, jímž před malou chvilkou přišel.
Tak ví to nebo ne? znovu zauvažoval mladík a jeho údiv ještě vzrostl, když prošli otvorem do malé, obdélníkové chodbičky a odtud otevřenými dveřmi do místnosti, která se dala směle nazvat pracovnou. Byl zde krb, velká knihovna, psací stůl, u něhož stály dvě židle a na jehož desce se v pracovním nepořádku povalovalo několik knih a přes sebe položených map, v rohu stojící zvláštní stojan, na němž visela skvěle udržovaná zbroj, a hned vedle opřený a Bergonovi dobře známý Robertův dlouhý, jedenapůlruční meč. Mladík přeběhl zkoumavým pohledem celé zařízení místnosti a jeho oči se zastavily samozřejmě na stojanu se zbrojí.
Je tohle zbroj Orrinorského velitele? Ptal se sám sebe, zatímco Robert za nimi zavíral dveře.
„Posaď se, hochu,“ vybídl ho potom, ukázal na jednu z židlí a sám usedl na druhou.
„Vím, proč jsi přijel,“ řekl, když se Bergon posadil, a jeho tvář zvážněla. „Tvá matka odešla a ty už teď víš, kdo jsi.“
„Ano,“ pouze přikývl Bergon. K ničemu víc se nedostal, protože starší muž mluvil hned dál.
„Musíš vědět, že tvá matka by odešla, ať bys udělal, co chtěl, přesto…“ Robert se významně odmlčel a jeho další slova pak byla chladná jako čepel meče. „Přesto nechápu – proč? Proč?!“
„Proč – co?“ nerozuměl Bergon a zaskočila ho nejen otázka jako taková, ale i způsob, jakým ji muž položil.
„Tak ty nevíš?! Proč ses neozval celou tu dlouhou zimu? Víš, co si vytrpěla?“ vybuchl Robert rozzlobeně a Bergon sklonil provinile hlavu.
„Já… Snažil jsem se. Opravdu. V Cirionu jsem zaplatil jednomu muži, aby dovezl matce a Hraničářům vzkaz, že jsem v pořádku a odjíždím za Viggem na sever, ale žádný posel prý na statek ani do Eriadoru nedojel. Asi – měl jsem jí to říct sám. Vrátit se. Je mi to líto,“ téměř šeptem pronesl Bergon a myslel to upřímně. Kdyby jen tušil…
„Odpusť mi,“ omluvil se okamžitě Robert a v hlase už neměl po zlosti ani stopu. Z jeho slov teď zazníval jen smutek. „Tohle jsem nevěděl. To o tom poslovi. Za nedoručení vzkazu samozřejmě nemůžeš a je zbytečné a nesmyslné vinit tě z toho.“
Potom zmlkl a místnost ovládlo tíživé ticho, protože Bergon neřekl na tu omluvu nic. Jen pokýval zamyšleně hlavou a v duchu se ptal sám sebe, co tak asi mohlo být příčinou poslova selhání. Proč nedojel?
„Takže tobě se podařilo Vigga najít?“ prolomil nepříjemné mlčení po chvilce Robert, a také – skutečně ho zajímalo, co se stalo s vůdcem Hraničářů i co dělal proti němu sedící mladík celou zimu.
„Povídej,“ vybídl ho proto a nemusel dvakrát. Bergon mu ochotně a v krátkosti vše objasnil.
„Znovu tě žádám o prominutí,“ ještě jednou se pak omluvil Robert a s neskrývaným uznáním pokračoval. „Je úžasné, cos udělal. Nevzdal ses a nakonec přivedl Vigga domů.“
„Měli jsme štěstí,“ snažil se zastavit tu nečekanou chválu skromně Bergon a Robert se s ním nepřel.
„Ano, to jste měli,“ připustil. „Přesto… V tom jsi stejný jako tvůj otec – nebojácný a tvrdohlavý. Když si ten vzal něco do hlavy, bylo těžké vymluvit mu to. Ne nemožné, ale těžké. Jsi mu podobný víc, než tušíš, a to tvou matku ničilo.“
„Tys znal mého otce hodně dobře?“
„Byl to můj nejlepší přítel. Vyrůstali jsme spolu. Vyváděli jsme spolu všechny ty klučičí lumpárny, učili se spolu…“
„Povídej mi o něm,“ požádal tiše Bergon.
„Bergil byl rozený válečník. Štíhlý, svalnatý. Skvělý šermíř. Lidé v Nurasu i v celém Orrinoru ho ctili a uznávali stejně jako tvého dědečka. Byl výbušný a vznětlivý. Snadno se rozzlobil a stejně snadno se pro něco nadchl. A přestože dobře věděl, kým je, dokázal přiznat svou chybu, případně změnit názor. Jak už jsem řekl, jsi mu hodně podobný. Hlavně tím, jak vypadáš. Jen vlasy máš hnědé a jemnější rysy obličeje – tos zdědil po matce. On měl vlasy světlé a rovné a tvářil se většinou dost přísně,“ snažil se co nejpřesněji vypodobnit svého nejlepšího přítele Robert a pozorně naslouchajícímu Bergonovi se opět vybavil ten zvláštní, horečnatý sen. Neznámý muž doprovázející v něm jeho matku byl také světlovlasý a tvářil se přísně.
Mohl takto vypadat můj otec? A jednalo se tedy skutečně pouze o sen? Nebo spíš o nějakou v paměti dobře uloženou, dávnou vzpomínku…? Odpovědi na tyto otázky se nejspíš nikdy nedozvím, odbyl své úvahy rychle a mlčky mladík, protože Robert mluvil dál. „Víš, Bergil tvou matku velmi miloval. Jako ostatně postupem času všichni v Nurasu. Získala si je nejen svou krásou, ale i skromností a laskavostí. Bergil ji prý miloval tolik moc, že byl ochoten vzdát se pro ni Orrinorského trůnu.“
„Myslíš, že by to vážně udělal? Že by se kvůli matce všeho vzdal?“ zajímalo okamžitě Bergona.
Robert neodpověděl hned. Na chvilku se zamyslel a nad otázkou uvažoval.
„Ano. Myslím, že by to udělal,“ pronesl potom s neotřesitelnou jistotou. „Myslím, že kdyby musel opravdu volit mezi Orrinorským trůnem a tvou matkou, zvolil by si ji. Naštěstí pro něj i pro Orrinor nakonec jeho rodiče ustoupili a on tak byl tohoto rozhodování ušetřen.“
„Jeho rodiče ustoupili?“ zopakoval pochybovačně Bergon. „Nebyl to spíš jen můj dědeček, kdo ustoupil?“
„Ona ustoupila i tvá babička, chlapče. Alespoň na pohled. Chovala se vždy slušně a svou zášť si nechávala pro sebe. Tedy – většinou. Až po té smutné bitvě se o něco skutečně pokusila. Za života tvého otce nebo tvého dědečka by si něco takového nikdy nedovolila.“
„Tys byl v bitvě na planině Surrah?“
„Ano, byl,“ přiznal Robert a v hlase měl opět smutek. Smutek a ještě cosi jiného. Výčitky svědomí…?
„Co se tehdy stalo?“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.08.2013, 21:31:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Nenadálé setkání s onou rusovláskou bylo milé a autentické. Stejně tak návštěva u Roberta, která ještě neskončila, protože onou důležitou otázkou: "Co se tehdy stalo?" končí tato polovina poslední části. Na šotky (a jejich práci) jsem příliš nekoukal, přeci jen jsi už vypsaná autorka a občas to uteče každému (autorovi).

Hezký večer a psaní zdar.
 ze dne 04.08.2013, 21:37:35  
   Ellien: Díky za publikaci i komentář. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Ten, kdo rozhod...
Měneznáš
Okupanti naší p...
Wrigley
Podskalské příb...
Ronkar
obr
obr obr obr
obr

JARNÍ 2007
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr