obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915617 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39716 příspěvků, 5788 autorů a 392121 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Cena odvahy - 28. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cena odvahy
 autor Anne Leyyd publikováno: 05.08.2013, 18:23  
Nečekaná pomoc
 

„Docela rád bych tu holku viděl na vlastní oči,“ pronesl mužský hlas snažící se překřičet výkřiky v mučírně, kde byla hlava na hlavě.
Na jedné straně muži řvali nebo sténali bolestí a tváře měli stažené do útrpných masek, zatímco na straně druhé se muži po skupinkách smáli a povzbuzovali své druhy, kteří přišli na řadu a oháněli se bičem.
„Jakou holku?“ zeptal se druhý hlas a na chvíli odtrhl zálibný pohled od krve, která desítkám mužů v pramíncích stékala po těle.
„No přece tu, kvůli které se prý Jeremy rozhodl zradit celý hrad a všechny své muže.“
„Ty si vážně myslíš, že je to pravda?“ zeptal se muž pochybovačně.
„Nevím, je to možné,“ pokrčil rameny první muž. „Ale pokud to tak je, rád bych si ji prohlédl zblízka. A když říkám zblízka, tak tím myslím tak zblízka, jak to jen jde,“ dodal, povytáhl na svého druha výmluvně obočí a oba se rozesmáli.
„No, pokud je to některá z těch, co jsem tady viděl, tak teda nemá moc dobrý vkus.“
„Prosím tě!“ odfrknul první. „To jsou všechno jen služky. Pochybuju, že je tady. Vsadím se, že už ji dávno dostal z hradu.“
„No, možná máš pravdu,“ přikývl muž a poškrábal se na hlavě.
„Škoda,“ povzdechl si první a pak mu v očích zajiskřilo. „Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby ho takhle viděla.“
„Kdyby tady byla, tak by odsud nejspíš hodně rychle utekla. Copak neznáš ženský?“
„Hm,“ zkřivil ústa první muž v zamyšleném výrazu. „Třeba ne. Třeba je jiná… Musí být. Ta musí stát za to,“ dodal nakonec, když dospěl ve svých úvahách k závěru, v očích mu blýsklo a ústa se zvedla do sebejistého úsměvu.
„Fantazíruješ,“ uchechtl se druhý.
„Kdyby byla jako ostatní, myslíš, že by tohle všechno jen tak strpěl?“ stál si na svém. Jeho společník pokrčil rameny. „Každopádně je škoda, že se o tom nemůžeme přesvědčit,“ vzdychl muž.
Oba potom už nepromluvili a se zájmem se opět vrátili k pozorování trpících mužů.



„No, tak pojeď, hochu!“ vydechla Cara zoufale po chvíli, kdy v sedle zkoušela vraníka přesvědčit k tomu, aby ji poslouchal a rozjel se kupředu.
Na Cyphirovi jela tryskem víc jak tři hodiny, než uviděla, že se mu dělá pěna u huby a běží víc ztěžka. Začala postupně zpomalovat, až si byla jistá, že zvládne zastavit, aniž by se skácel k zemi. Hned potom seskočila, stáhla si košili a rychle ho vytřela. Byla ráda, že jí omotané pruhy prostěradla drží kolem hrudi stále pevně. Jen co koně jakžtakž osušila, oblékla si košili zpátky, nehledíc na to, jak bude cítit. Poté naskočila na druhého koně, jenže sotva ho pobídla vpřed, vzepjal se několikrát po sobě mírně na zadní a odmítal se hnout.
Zkoušela ho pobídnout patami do slabin, několikrát na něj zoufale křikla, ale jen dál přešlapoval na místě. Nezkoušela ho bít, protože koně milovala a nikdy by na žádného nevztáhla ruku a beztak jí bylo jasné, že by tím ničeho nedosáhla.
Nakonec už byla tak bezradná, že seskočila zpátky na zem, postavila se před něj, vzala ho za ohlávku oběma rukama, přitiskla čelo k jeho a dívala se mu upřeně do očí. Věděla, že to není pravda a jen si to představuje, ale připadalo jí, že se jí velké hnědé oči vraníka vysmívají. Nebo možná spíš že ji rozzlobeně probodávají za to, že omráčila jeho pána.
„No tak,“ šeptla a sevřela mezi prsty ohlávku silněji. „Nech toho. Netrucuj mi tady. Na tohle vážně nemám čas… No, tak…“ vydechla a stáhla si koňskou hlavu níž k sobě. Viděla černé uši, které se stočily k ní a pak zase do stran.
Odtáhla hlavu a pohlédla na Cyphira, jehož boky se mocně dmuly po dlouhém běhu. Pokud ho nechtěla schvátit, tak na něj nemohla sednout nejméně hodinu. Mohla sice běžet, ale bolelo ji celé tělo a navíc si chtěla ještě šetřit síly, protože věděla, že je bude potřebovat. Buď na běh, nebo na něco jiného.
Zhluboka se nadechla a pustila ohlávku. Chvíli koně upřeně sledovala a cítila, jak se jí do očí zase derou slzy. V dlaních cítila známé pnutí, a kdyby před ní nestál kůň ale člověk, okamžitě by mu vrazila, aby se toho napětí zbavila.
„No tak,“ řekla potichu hlasem prosyceným potlačovaným pláčem.
Přešla ke koni z boku a prsty ho chytila za lesklou hřívu u ucha. Silně ji sevřela. Vzápětí ji pustila a dlaní přejela po mohutném lesknoucím se krku zvířete. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a s těžkým srdcem se ladně, až ji to samotnou překvapilo, vyhoupla do sedla. Vzala do dlaní otěže a stehny koně pobídla. Nic.
Cara zvrátila hlavu dozadu a z úst jí vzešel zoufalý sten. Pobídla koně ještě jednou, opět bez úspěchu. Vnímala, jak se jí začínají třást dlaně. Svěsila hlavu ke koňskému krku a se zaťatými zuby uvažovala, co má dělat.
Když už se chtěla narovnat, seskočit a přece jen se dát do běhu po vlastních, kůň se pod ní zničehonic napjal a bez nějakého váhání či dalších protestů vyrazil kupředu. Dívka překvapeně zdvihla hlavu a zpevnila svůj posed, aby ji prudké zvířecí pohyby nevyhodily ze sedla. Srdce jí poskočilo a ona se rychle otočila na Cyphira, aby na něj hvízdla. Její kůň poslušně vyrazil pomalejším tempem za nimi.
Caře se trochu ulevilo a chvíli se nechala unášet prostou radostí z toho, že se opět pohybuje vpřed, blíž ke svému cíli.
Uvolnění však netrvalo dlouho. Slunce, které už dávno vyšlo, se sunulo po obloze výš a výš, silně hřálo do jejích zad a neustále jí svým nelítostným pochodem připomínalo, kolik hodin uplynulo.
Vraník hnal tryskem po cestě mezi stromy, které dívka míjela ještě včera. Nemohla si vzpomenout, jestli ještě s Jeremym nebo bez něj a bylo jí to jedno. Teď na to, co se stalo včera, nedokázala myslet. Měla před očima jen různé hrůzostrašné představy, jak to bude na hradě vypadat, až tam dorazí.
Rychle sklonila hlavu, aby unikla jedné větvi, která zasahovala příliš nízko a pak se zase narovnala.
Mokrá košile jí už uschla, Caře ale bylo jasné, že ne na dlouho. Cítila, jak jí po zádech a krku stékají pramínky potu, protože po několika minutách vyjela zpod ochranných korun stromů a slunce ji nyní hřálo naplno.
Když sklonila pohled k zemi, uviděla rozdupanou půdu desítkami koňských kopyt. Držela se těch stop už nějakou dobu, takže si mohla být jistá, že nezabloudí.



Po víc jak dvou hodinách se vyklonila, aby se podívala, jak je na tom vraník, jestli nepotřebuje zvolnit a vystřídat. Vypadalo to však, že kůň nevykazuje žádné velké známky námahy. Jeho hřbet a krk se sice leskly potem, ale svižně hnal dál, jakoby na tohle tempo a délku jeho trvání byl zvyklý.
Dívku to potěšilo a řekla si, že Cyphira, který běžel stále za nimi, nechá vydechnout ještě déle a nasedne na něj, až bude nedaleko od hradu.
Jela dál a zanedlouho uslyšela nedaleko od sebe zvuky seker, narážejících do stromů. Bylo jich několik. Snažila se prohlédnout přes rychle se kmitající kmeny a větve a následně zahlédla bílé košile a opálené paže mužů – dřevorubců, pohybující se v dokonalé souhře nahoru a dolů. Cara jich zahlédla pět a všimla si, že se dva z nich zastavili a pohlédli jejím směrem. Nedivila se. Šílený dusot kopyt vyvolával v každém potřebu zjistit, odkud přichází a zda se nežene na ně.
Odvrátila hlavu a sklonila se blíž ke koňskému krku. Pokoušela se myslet jen na zvuk kopyt pod sebou a hluboký zvířecí dech, které ji vždy uklidňovaly. Tentokrát ovšem bez úspěchu. Nedovedla se v mysli odloučit od představy, že Jeremy právě nyní trpí. Lepilo se to na ni jako smůla ze stromu a za nic se toho nedovedla zbavit. Cara nikdy nevěřila, že by měla něco jako šestý smysl, jako to o sobě často a neochvějně prohlašovaly cigánky, které čas od času přišly s jarmarkem do jejich města a za slušnou částku zákazníkům hádaly z dlaní, z čajových lístků nebo křišťálových koulí. Teď si však byla neomylně jistá, že se nemýlí. Hnalo ji to kupředu a bylo pro ni velmi těžké nepobízet hřebce pod sebou, aby běžel ještě rychleji.
Vjela právě do dalšího lesa a uvědomila si, že jí připadá nějak povědomý. Na ty, kterými již projela, se většinou nesoustředila, ale tenhle jí byl známý.
Nebo si jen už moc přeju, abych byla blíž a něco mi připadalo povědomé.
Najednou si tím známým pocitem už nebyla tolik jistá. Podívala se vzhůru k nebi a poměrně přesným odhadem určila, že už uběhly minimálně další dvě hodiny. Stiskla čelist a trhla hlavou. Najednou po své pravici uslyšela zvuk protékajícího potoka, nebo spíš možná řeky. Oči se jí rozšířily.
Už musím být blízko. Někdy tady… ta lesní cesta a kus od ní tekoucí voda. Někde tady musel Jeremy předtím Sáru vysadit.
Srdce jí poskočilo a to vědomí, že je kousek od vody v ní vyvolalo touhu do ní skočit, zchladit se a smýt ze sebe pot, krev a špínu.
Škoda, že se nemůžu umýt, zalitovala. Následně ztuhla, přitáhla vraníkovu uzdu a ten poslušně začal ve svém zběsilém tempu zvolňovat. Vlastně… asi bych se měla umýt, uvědomila si.
Přitáhla uzdu znovu a několik minut naslouchala zurčící vodě, aby měla jistotu, že se od ní po cestě nevzdaluje. Došla jí totiž jedna věc, s níž sice podvědomě počítala, ale až teď když nabyla jistoty, že už od hradu není daleko, získala na hmatatelné skutečnosti.
Až tam dorazí, budou všude samí muži. O jejich počtu raději neuvažovala. Neuvažovala ani o tom, co vlastně hodlá udělat. Věděla jistě jen to, že chce za každou cenu najít Jeremyho a nedovolit nikomu, aby mu ublížil. Jenže - sotva může čekat, že ji tam někdo bude brát na vědomí, když bude vypadat tak, jak vypadá a smrdět tak, jak smrdí.
Na druhou stranu si nemohla být jistá, zda voda zmůže tolik a udělá z ní někoho aspoň trochu lépe vypadajícího, ale aspoň se zbaví toho nejhoršího. A za další – byli to prostě muži, třeba je překvapí to, že někdo (kdo aspoň vzdáleně připomíná ženu) má odvahu se jim postavit.
Dál zvolňovala běh koně, až zastavila docela. Seskočila a sotva k ní dorazil i Cyphir, vzala oba hřebce za uzdu a vedla je k vodě.
Rychle našla nejlepší schůdný břeh a zavedla tam zvířata, aby se napila. Ještě si rozepla hnědý kabátec a nacpala ho do brašny u vraníkova sedla. Pak přešla opatrně po kamenech, až se dostala mezi slabší proud. Dřepla si a dala se do práce. Stáhla si košili a rychle ji vyprala. Snažila se ji zbavit krve, špíny a koňského zápachu. Moc dlouho se s ní však nezdržovala. Pak se pustila do sebe. Nabírala do dlaní vodu, a přejížděla si s ní přes horní část hrudi, ramena, paže, krk a obličej. Na čele si nahmatala pořádnou ránu a zaschlou krev. Opatrně si přes to místo několikrát přejela, až si byla jistá, že se zbavila všech zbytků nečistoty a krve. Nakonec si umyla vlasy, které to potřebovaly nejvíce.
Celá očista jí zabrala sotva pět minut. Spěšně se nasoukala do mokré košile a ještě se napila. Došla pro oba koně a vyvedla je zpátky na cestu.
Nasedla na Cyphira a do rukou vzala vraníkovy otěže. Nebyla si totiž jistá, jestli by ji následoval tak, jako její kůň.
Když přešli do cvalu, Cara cítila, jak jí mokrá košile vysílá do těla záchvěvy zimy. Ta ji však brzy přešla sotva vyjeli na slunce. Bylo poledne.
Dívka pobídla Cyphira a ten přešel do mírnějšího trysku a zrychloval. Po slabé půlhodince si všimla, že koruny stromů nad nimi vytváří jakoby klenutý strop. Hruď se jí stáhla úzkostí a novou vlnou strachu.
Po dvou minutách už viděla, že lesní cesta, která jí spíš připomínala alej, končí a na jejím konci spatřila zlatavé světlo jasně ozařující zelený palouk.
Cara se narovnala a hlasitě pobídla Cyphira k ještě rychlejší jízdě.
Zbývající necelou půl míli k hradu se připravovala na to, co uvidí. V duchu viděla kouř stoupající z hradeb, vylomenou bránu, bojový ryk mužů, krev a… (při tom se otřásla) rozsekaná těla, odseknuté končetiny, kupu mrtvol naskládaných na sobě. Snažila se dostat před oči všechny tyhle otřesné obrazy, aby pak mohla dýchat a jasně uvažovat až je uvidí.
Poslední stromy se kolem ní mihly a ona konečně spatřila hradební zdi a vznešeně se tyčící hrad nad nimi. Ústa jí vzápětí z rozechvělého a nejistého úsměvu přešla do křečovité masky, sotva pohlédla k bráně a napnula sluch.
Šok z toho, co spatřila, zachvátil její tělo mnohem víc, než čekala.
Přitáhla uzdu a přešla do cvalu, oči nespouštějíc z obrazu, na který se nemohla připravit, jelikož ji tahle možnost na mysl nepřišla ani omylem.
Všude byl totiž absolutní klid. Nebo aspoň víceméně. Brána byla sice otevřená, ale dívka na ní nespatřila žádné známky po násilném vniknutí. U hradební zdi zvenku stálo velké množství koní, několik povozů a v menších skupinkách sedělo pár mužů. Odhadem jich mohlo být něco přes třicet.
Jak se k bráně blížila, byla schopná rozeznat, že se na nádvoří také pohybuje několik postav.
Začala zrakem přeskakovat z jedné osoby na druhou a neušlo jí, že brzy přitáhla pozornost mužů sedících před bránou. Pár z nich se dokonce postavilo, aby na ni dobře viděli.
Cara pustila vraníkovu uzdu - nyní si už byla jistá, že pojede za ní - a rychle si zastrčila volně vlající košili kolem svého těla do kalhot. Přejela si rukama přes vlasy a byla ráda, že uschly. Zbytek jejích ustřižených vlnitých pramenů jí nyní kolem hlavy tvořil krátký rozevlátý hnědý závoj, poskakující jí v souhře s rytmem Cyphirových pohybů.
Srdce jí v hrudi poplašeně tlouklo, ale zakázala si dát na sobě znát strach. Pokud to udělá, budou mít pocit, že si s ní mohou dělat, co chtějí. A to nemůžou.
Narovnala se proto v sedle do celé své výšky, semknula rty pevně k sobě a s hlavou hrdě vztyčenou a téměř přezíravým pohledem minula muže a suverénně zamířila k bráně. Projela jí a zvuk kopyt na kamenné dlažbě jí v mysli vyvolal vzpomínku na včerejší noc, kdy odtud utíkali. Rychle ji zahnala, sotva přitáhla Cyphirovi uzdu a zastavila.
Hbitě seskočila dolů, ignorujíc přitom bolest, která jí projížděla už i stehny jako celým zbytkem těla.
Spěšně se rozhlédla kolem sebe a všimla si, že muži, kteří procházeli po nádvoří, se zastavili v pohybu a zvědavě si ji prohlíželi. Vyděsilo ji, že ani jeden z nich nevypadá jako ti, s nimiž tu tři týdny žila.
I když… došlo jí, pokud by to byli oni, určitě by mě nevítali s otevřenou náručí.
Jakmile bezděky stočila pohled ke zbrojnici, do níž nikdy nevstoupila, uviděla, že před její branou ve stínu leží mnoho mužů. Nedovedla odhadnout, kolik jich bylo. Hádala, že méně než padesát, ale jistě víc než třicet. Bezvládně leželi na zemi, někteří z nich měli končetiny v nepřirozených úhlech, byli zakrvácení a špinaví a zjevně mrtví.
Odtrhla od nich vytřeštěné oči sotva se kousek od ní ozvalo: „Co tady děláte?“
Obrátila se a spatřila vysokého muže s hnědými vlasy po ramena, v tmavém oblečení a s mečem u pasu. Prohlížel si ji přimhouřenýma očima.
Cara se nadechla. Musím působit nanejvýš sebejistě, řekla si.
Zpříma pohlédla muži do očí a otočila se k němu čelem.
„Hledám velitele Brixe. Kde je?“ zeptala se klidným jasným hlasem.
Samotnou ji překvapilo, že z ní vypadlo právě tohle a vzpomněla si na to jméno, jakoby ho říkala denně.
Muž se zarazil a pečlivě si ji prohlédl. Podle překvapeného výrazu v jeho tváři pochopila, že mu došlo, že je žena. Na okamžik střelil pohledem do strany.
„Velitel Brix je vevnitř,“ odpověděl nakonec a začal si ji prohlížet pečlivěji, jakoby od ní čekal nějakou lest.
„Kde přesně?“ zeptala se Cara a neuhnula pohledem, i když cítila, že jí trochu zčervenaly tváře. Rýpnul ji drobný osten strachu poté, co teď přišla o svou ochranu, když ji ostatní považovali za muže.
„Tam, kde všichni. V mučírně,“ dodal muž a jeden koutek úst mu stoupl v nedočkavém úsměvu.
Dívku napadlo, že nejspíš čeká, kdy se lekne.
„Díky,“ kývla hlavou a chladně se pousmála. Ještě na okamžik se otočila k hromadě mrtvol a zaváhala, zda nejít Jeremyho hledat první tam. Při tom pomyšlení, že by ho tam objevila, se jí málem zatmělo před očima.
Ne, tam není. Prostě tam není! - křičela na sebe v duchu.
Nevěděla, kde se v ní bere ta síla jistoty nebo zda to je jen zoufalství převlečené do víry, že mezi těmi mrtvými jeho tělo není. Nadechla se a rozhodně se obrátila ke hradu. Pustila otěže, obratně se muži vyhnula a chvatně zamířila ke vstupní bráně, u níž nečekaly žádné stráže.
Navíc by bylo hrozně divné, kdyby mě viděli, jak si tam prohlížím mrtvoly, řekla si a zakázala myslet na to, že Jeremy nežije.
Ve vstupní síni to vypadalo skoro stejně až na pár převrhnutých svícnů, pohozených dýk, mečů a několika štítů, které s různě velkými kapkami a sem tam cákanci od krve děsivě zdobily kamennou dlažbu.
Caře mlátilo srdce v hrudi tak, jakoby se právě chystala najít Marcuse a dobrovolně se mu vydat do rukou.
Pohlédla k jídelní síni. Dveře byly přivřené, takže z ní nic neviděla. Jen co otočila hlavu ke kuchyni, uslyšela, jak se na schodech ozvaly kroky. Vzápětí se setkala s vykulenýma očima jedné z žen, která sice byla pobledlá, ale jinak v pořádku. Dívka si matně vzpomněla, že ji už jistě několikrát na hradě potkala. Sotva si ji žena prohlédla, otočila se na patě a skoro utekla pryč, zpátky do kuchyně.
Dívka se zastavila a zvažovala, zda za ní nemá jít a pokusit se od ní zjistit, co se stalo. Následně trhla hlavou zpátky k jídelně, odkud uslyšela tlumené hlasy. Nějaký plačící ženský a dva mužské. Zněly klidně, téměř jakoby tu ženu utěšovali a tak se Cara rozhodla tam nechodit.
Náhle sebou trhla, jakoby ji někdo uhodil. Zaslechla totiž řev. Jasné, bolestivé zařvání a pak znovu a znovu. A mezitím v přestávkách hlučný smích.
Cara nevěřila, že její srdce může bít ještě rychleji než doteď, jen co se rozešla vpřed k mučírně.
Sotva ucítila známý chlad a vlhkost, která sálala z kamenných zdí, stáhlo se jí hrdlo přívalem nečekaně ostrých vzpomínek na vlastní bolest, na dlouhé hodiny a hodiny, kdy připoutaná za zápěstí čekala, až Marcuse přestane bavit ji mlátit a bičovat. V koutku duše věděla, že si tehdy přála umřít a nic už necítit. A když pak konečně ztratila vědomí, vnímala to jako vysvobození. Jeremyho tvář, kterou potom nad sebou uviděla, jí připadala jako ze sna – vzdálená, neskutečná a pomíjivá. A přece byla ráda, že ho ještě mohla vidět aspoň v bludu, který nakonec vůbec bludem nebyl.
Náhle ji z myšlenek vytrhlo další zařvání. Dál postupovala chodbou, zatínala ruce do pěstí a snažila se přesvědčit se, že to, co ji nyní při tom děsivém smíchu, který se nepřestával ozývat, napadalo, je pouze výplodem její unavené a vyčerpané mysli.
Už měla na dohled železnou bránu, která vchod do mučírny uzavírala. Nyní však byla otevřená dokořán a před ní stálo několik mužů, nahlížejících mezi mřížemi dovnitř. Byli to jedni z těch, jejichž smích se nesl až do vstupní síně.
Cara se zarazila a zůstávala skrytá ve stínu tak, aby si jí nevšimli. Nebo alespoň ne hned.
Klouzala očima po všem, co mohla v kobce zahlédnout. Všimla si, že dole u země, opírající se o mříže z vnitřní strany, sedí zhrouceně vedle sebe několik mužů. Jejich košile byly rozedrané a zkrvavené. Caře také vzápětí došlo proč. Uslyšela totiž tolik známý svist biče a hned nato bolestivé úpění a křik.
„Hezký, ještě mu dej!“ ozval se hlahol odněkud zepředu od někoho, koho dívka nemohla vidět. Následně uslyšela další několikeré protnutí vzduchu bičem a jeho dopad na záda nějakého ubožáka.
Cara si skousla rty a čelo se jí stáhlo. Horečně se začala vyklánět, aby viděla dál ve snaze zahlédnout Jeremyho. Tušila, že bude někde tady. Nebo spíš doufala, že neleží mezi těly těch, kteří byli před zbrojnicí. Nikde ho však nezahlédla. Nicméně to bylo pochopitelné, když z mučírny viděla jen necelých šest stop na šířku a na délku.
Pokoušela se přemoci odpor, který v ní sténání a zvuky biče vyvolávaly. Musela se dostat dál a najít Jeremyho nebo Brixe. Jenže strach ji najednou svázal jako neviditelné provazy. Podle hlasu tolika mužů zevnitř, které slyšela, jakou má šanci, že jí budou věnovat pozornost?
Henry… napadlo ji. Vzápětí se zhurta okřikla. Ten zmetek by mi tak určitě přišel na pomoc!
Tak se zabrala do úvah, že skoro nepostřehla, že se v mučírně rozhostilo ticho, rušené jen slabým bolestivým oddechováním a sténáním.
„Hm, tak kdopak ještě, co?“ ozval se nějaký z mužů. Jeho hlas se rozlehl po celé mučírně i chodbě a zabodl se dívce do bubínků jako by stála přímo pod zvonem, do něhož někdo třísknul.
„Tadyhle máme jednoho! Ty ještě nemáš určitě dost, viď?“ hlas se zasmál.
Cara spatřila, jak někdo z mužů (nepochybovala o tom, že to byl ten, který právě mluvil), přešel z jedné strany kobky na druhou. Na chvilku jí zmizel z dohledu a vzápětí se jí do něj znovu vrátil. Tentokrát ne sám. Za paži vlekl jednoho muže bez košile, se zakrvácenými zády, rameny i pažemi. Když byl před bránou, vypadl mu a klesnul na kolena, jelikož už nemohl vydržet stát na vlastních.
Sotva se jeho zbitý obličej natočil k chodbě, Cara zalapala po dechu a málem zařvala Jeremyho jméno na celou kobku. Vytřeštěnýma očima sledovala, jak ho muž surově popadnul pod pažemi a s trhnutím zvednul ze země. Kopnul do něj a strkal ho dál, až se dívce ztratil z očí.
Užuž udělala krok vpřed, když se zarazila. Pokud tam takhle vpadne, vyhodí ji jako psa. Zběsile uvažovala, co dělat. Sotva po chvíli zaslechla, jak ticho proťala další salva ran biče a uslyšela Jeremyho tlumené sténání, zaryla si nehty do dlaní. V té, na níž měla podlouhlou ránu od nože, opět ucítila krev. Bolest nevnímala, ale měla chuť padnout na zem a rozbrečet se.
Jen co uslyšela smích a nadšené vískání, změnila svůj návrh a zatoužila vyškrábat všem, kdo se byť jen jednou zasmáli, oči.
Zhluboka dýchala a jezdila zrakem po tom kousku mučírny, který viděla. Vzápětí jí do očí padl pohozený bič u nohou jednoho muže, který zhroucený seděl u mříže. Vmžiku dostala nápad a bylo jí jedno, jestli vyjde nebo ne. Chtěla něco udělat. Cokoliv. Cokoliv bylo lepší než tady schovaná poslouchat nářek toho, koho milovala a hnusný smích těch bastardů, kteří ho mučili. A soudě dle toho, co viděla z jeho těla, tak rozhodně ne poprvé.
Rty se jí třásly hrozným vztekem a v očích cítila napětí, jakoby jimi chtěla sežehnout každého, kdo by se jí postavil do cesty.
Rukama si razantně zajela do vlasů a rozcuchala si je. Pak směle vykročila vpřed. Slyšela ozvěnu vlastních kroků a ta jí dodala sílu. Nevěděla proč.
Jen co prošla bránou, skoro líně se sehnula dolů a s potěšením shledala, že si jí nikdo z mužů nevšímá. Když se s bičem v ruce narovnala, naskytl se jí pohled, z něhož se jí ještě mnoho let poté zvedal žaludek hnusem.
Po stranách loučemi osvětlené mučírny s úsměvem postávali nebo se opírali muži v téměř neporušeném oblečení. Všimla si dokonce několika známých tváří mužů ze svého města. Spatřila starostova syna, syny několika radních, pár strážných a dokonce i kováře, řezníka a jeho syna. Mísili se mezi ostatními, jí neznámými tvářemi, jakoby sem patřili. U nohou jim seděli nebo leželi zakrvácení, zbití muži z hradu. Poznala i několik z nich. Zbytek dalších ležel nebo se choulil u protější kratší stěny. Většina měla zavřené oči a tváře stažené do bolestných masek.
Pád dřevěných lavic, háky, skřipec a několik menších nástrojů k mučení bylo odsunuto ke stěnám, aby se pro všechny udělalo místo.
Caru do nosu silně uhodil zápach krve a potu smísený se špínou a těžkou vlhkostí, která zde panovala. Málem se jí zatočila hlava a zavrávorala, na poslední chvíli však získala rovnováhu a vzpamatovala se. To když spatřila Jeremyho, za zápěstí přivázaného u stropu, týlem k ní. Na jeho záda dopadaly další a další rány biče od muže, který stál za ním. Kdykoliv se vytočil do boku, aby mu zasadil novou ránu, Cara na jeho tváři spatřila zvrácené uspokojení. Bleskově přejela pohledem muže kolem a na všech tvářích se zračilo víceméně to samé. Radost, uspokojení, potěšení nebo počínající nuda.
Rozhořela se v ní tak silná nenávist, že si byla neochvějně jistá, že kdyby měla v ruce dýku, nezaváhala by ani na okamžik, aby ji do někoho zabodla.
Bič držela v ruce jen párkrát, ale na vlastní kůži poznala, jak se s ním zachází. Byla to velmi účinná zbraň, která se poměrně snadno ovládala, pokud ji člověk chtěl použít na to, aby někoho zmrskal - nebylo na tom nic těžkého.
Caru navíc poháněla absolutní zuřivost, takže si byla jistá, že dosáhne svého. Přejela pohledem po mužích okolo, a jelikož jí stále nikdo nevěnoval moc pozornosti, pevně se rozkročila. Sebejistým pohybem bič nechala rozvinout se u jejích nohou a pak bleskově vystřelila paží vzhůru, až to prásklo a než stačil někdo něco udělat, mocným švihem vyslala bič dopředu. S děsivým uspokojením sledovala, jak se smyčky nástroje obmotaly kolem zápěstí muže, který se chystal zasadit Jeremymu další ránu. Jen co se poslední kousek ovinul kolem, mocnou silou bičem škubla dozadu a tentokrát to byla ona, kdo se zvráceným potěšením zaslechl, jak muži křuplo v rameni, až zaúpěl.
„To už by stačilo!“ zařvala silným hlasem na celou kobku.
Přitáhla ho k sobě jako dobytče a zírala do jeho překvapeného bolestného výrazu. Viděla, jak se nadechuje a vykulenýma očima na ni zírá. Cara však neztrácela čas. Přetočila si bičiště v ruce a jeho koncovou částí muže mocně práskla přes čelist, až poklesl v kolenou. Nato ho kopla do krku, takže se svinul k jejím nohám a sípal a lapal po dechu.
Divokým pohledem se rozhlédla po celé kobce a neuhnula před jedinýma mužskýma překvapenýma očima, které se na ni upíraly.
Pak odkopla svíjejícího se muže od svých nohou a otočila se dokola, jakoby si vyhlížela svou další oběť. Spatřila, jak se několik mužů odlepilo od zdi, jakoby se k ní chtěli dostat a zneškodnit ji, ale sotva se na ně beze strachu zadívala, zůstali stát na místě.
Rychle vymotala konec biče ze zápěstí muže a pevně ho uchopila do ruky. Ještě po všech přejížděla zrakem, skoro jakoby je vyzývala na souboj, když za sebou zaslechla kroky.
Obrátila se právě včas, aby viděla, jak k ní jeden z mužů přistupuje. Nečekala ani vteřinu a šlehla ho bičem prudce přes hruď, načež zaúpěl a zavrávoral zpátky.
„Ještě někdo?“ zařvala a rozhlížela se po mužích jako šílená.
Věděla, že její momentální a bezvýhradná sebejistota pramení jen z nevraživosti a zuřivosti, kterou cítila, a bylo jí jasné, že kdyby k ní přiskočili dva nebo tři naráz, už by s tím moc nesvedla. Bylo jí to jedno. Byla odhodlaná dostat odsud Jeremyho za každou cenu.
Levou rukou si odhrnula vlasy z čela a snažila se nevnímat Jeremyho, který jakoby se snažil pootočit směrem k ní. Tušila, že kdyby pohlédla do jeho očí, rozplakala by se a šla se mu vrhnout kolem krku, nebo spíš by ho šla rozvázat. Jenže to by se jí nepovedlo, protože by ji bezesporu zastavil někdo z těch bastardů, co jich tu bylo plno.
„Který z vás je Brix?“ vyštěkla otázku a dál se rozhlížela dokola.
Měla pocit, že mezi hlavami mužů pár stop za sebou spatřila Henryho a nejspíš i Benjaminovu tvář, ale odmítala tam stočit pohled, aby se o tom přesvědčila.
Na její otázku se po sobě pár mužů podívalo, nikdo se však víc nehnul.
Cara se pohrdavě zasmála: „Velitel Brix a bojí se předstoupit? Vážně?“
„Nebojí, jen se bez rozmyslu nevrhá před rozzuřené dračice,“ ozval se po její pravé straně hlas.
Trhla tím směrem hlavou. Mezi skupinkou mužů stál jeden, který jí zpříma a téměř pobaveně hleděl do očí. Měl prošedivělé upravené vousy a vlasy, hnědou košili, kožený kabátec i kalhoty. U pasu mu visel meč a několik dýk různých velikostí. A ačkoliv byl starší, než většina mužů kolem, z držení jeho těla bylo zjevné, že má sil víc než dost. Navíc z něj vyzařovala nezaměnitelná autorita, kterou si Cara spojovala s tím, že si byl velmi dobře vědom toho, jakou má moc a ví, kolik mužů za ním oddaně stojí.
Chvíli mu hleděla do obličeje, uvažujíc o tom, zda s ním něco svede. Muž jí pohled opětoval a pak vystoupil ze skupiny a přiblížil se k ní. Nechal mezi nimi pár stop volného místa a pořád si Caru prohlížel.
„Vy jste Brix?“ zeptala se hlasem plným odporu a musela se držet, aby ho nepráskla bičem. Muž, kterého předtím srazila k zemi, se pomalu zkoušel postavit. Držel si ruku na hrdle a pořád se sípavě nadechoval. Šlehla po něm očima a pak se vrátila zpátky ke staršímu muži.
„Ano,“ odpověděl a jeden koutek úst mu stoupl v pobaveném úsměvu. „A vy jste kdo?“ zeptal se.
„To není důležité,“ odsekla Cara a vysunula bradu.
„Řekl bych, že je. Chtěl bych vědět, která… žena,“ dodal, jakmile po ní neskrývaně přejel pohledem, „se opovažuje vtrhnout sem a bez důvodu bít mého syna a mé muže.“ Nepřestával ji zkoumavě sledovat. Nejspíš se potřeboval ujistit, že její útlý pas a oblé boky opravdu značí, že je žena, jelikož její nakrátko ostříhané vlasy a plochá hruď díky omotaným pruhům prostěradla, svědčily o opaku.
Dívka pohlédla na muže, který se už konečně postavil a odstoupil od nich kus na bok, dál si však svíral pohmožděné hrdlo. Zaměřila se víc na jeho obličej a došlo jí, že ačkoli měl tvář pokrytou vousy, není o mnoho starší než ona. To ji opět rozzuřilo, protože jí bylo jasné, že kdyby se Jeremymu postavil v rovném souboji, tak by to byl Jeremy, kdo by z něj skoro vymlátil duši.
„Na vašeho syna nebo vaše muže bych ani nesáhla, kdyby se nechovali jako barbaři.“
„Mí muži…“
„Pokud se nepletu, tak dohoda, kterou jste s pánem hradu uzavřel, nezahrnovala mučení nebo zabíjení,“ přerušila ho Cara jasným hlasem plným potlačované zuřivosti, která se v ní vařila. Nechtěla už ztrácet další čas planými řečmi.
Na Brixově tváři na okamžik znatelně pohaslo pobavení, když přimhouřil oči a zadíval se na ni pozorněji, jakoby před ním stála nějaká hádanka a on se snažil přijít na její řešení.
Cara si zpětně uvědomila, že vlastně neví, jak přesně zněla dohoda, kterou s ním Jeremy uzavřel. Jestli neobsahovala nějakou kličku nebo ústupek, který by byl Jeremy schopen podstoupit a který by Brixe opravňoval chovat se k nim jako ke zvířatům. Ovšem soudě dle toho, jak se na ni velitel zadíval, tak chybu neudělala. Dobře věděl, na co naráží.
„Znovu se ptám: kdo jste vy?“ zeptal se.
„Už jsem vám řekla, že na tom nezáleží,“ stála si na svém dívka. Nevěděla, proč se vlastně tak vzpírá tomu, aby mu řekla, kdo je. „Chci, abyste okamžitě přestal s tímhle mučením a udělal to, na čem jste se dohodli. Tedy rozdělili muže do měst, kde si prací,“ dala na to slovo důraz, „odpykají svůj trest. Nemáte právo je mučit. Získáváte hrad se vším, co k němu náleží. A deset let v zajetí při práci, kterou, jak je víc než jasné, jim neulehčíte ale spíš naopak, je dostatečný trest.“
Cítila, že to, co právě řekla, není tak úplně pravda. Věděla, že mezi těmi, kdo právě přihlíží, je bezpočet těch, kterým muži z hradu zabili příbuzné nebo známé a že tohle mučení je jen slabým odvarem té bolesti, kterou po ztrátě blízkých prožívali. Nemohla si pomoci. Ač mluvila v množném čísle, měla na mysli především Jeremyho.
„Ve jménu koho mi máš ty co rozkazovat?“ zahřměl Brix na dívku a o krok k ní přistoupil.
„V ničím jménu ti nerozkazuju,“ odsekla Cara, a jelikož jí začal tykat, aniž se zeptal, nemínila zůstat pozadu. Jindy by si to k muži, který by podle věku mohl být jejím otcem, nedovolila. „Jde mi jen o to, abys dodržel dohodu, na kterou jste ty a tvoji muži přistoupili. Abyste přestali s touhle zvráceností!“
„Tahle zvrácenost, jak tomu říkáš, holčičko, je přesně to, co si ty zrůdy zaslouží.“
„Na něčem jste se dohodli! Ty z toho získáš nejvíc, tak aspoň můžeš dostát svému slovu. Víc po tobě nechci.“
Cara měla co dělat, aby udržela svůj hlas jakžtakž klidný. Uvnitř sebe se třásla zuřivostí a opět i zoufalstvím.
„Ty ani nemáš právo po mě něco chtít!“ zařval na ni velitel až sebou trhla. Přistoupil blíž, zabodávajíc do ní tvrdý pohled. „Budu si dělat, co uznám za vhodné a právě jsme se shodli na tom, že těmhle dáme…“
Nestihl domluvit, protože Cara, ačkoliv budila dojem, že ho pozorně poslouchá, pustila bič, udělala rychlý krok k němu a než se Brix stačil vzpamatovat, držela mu pod bradou špičku jeho vlastní dýky.
„Řekla jsem...“ začala, ale také nedořekla.
Brix bleskově rukou sáhnul po dýce, a i když se mu ostří zarylo z části do dlaně, vyškubnul jí ji z ruky. Pustil ji, takže zařinčela na podlaze a chytil dívku za zápěstí.
Překvapilo ji to, ovšem jen na vteřinu. Sotva postřehla, že se chystá ji druhou rukou popadnout pod krkem, sklonila se a podtočila pod paží, kterou jí svíral zápěstí, takže byl nucen ji pustit. Pak se rychle narovnala a mocně vykopla kolenem proti jeho. Brix překvapeně vyheknul a jen co se kvůli ráně mírně předklonil, vrazila mu Cara zaťatou pěstí pod bradu do čelisti, až bylo slyšet, jak mu zaklaply zuby o sebe.
Vzápětí uslyšela, jak někdo za ní – Jeremy – vydal nějaký zvuk. Jakoby něco řekl. Byla tak zaměřená na Brixe, který se na ni znovu chystal vrhnout, že mu nerozuměla. Nemohla se tudíž ani otočit, aby na něj pohlédla.
Brix se najednou zarazil uprostřed pohybu, narovnal a střelil k němu očima. Zaslechl to také. Několikrát se střídavě podíval na Jeremyho a Caru.
V jeho očích poté dívka zahlédla záblesk poznání.
„Tak ty jsi ta holka,“ vydechnul konečně a ústa se mu zkřivila podivným úsměvem.
Cara se podívala na Jeremyho, jenže ten právě předklonil hlavu (kterou měl dosud vyvrácenou dozadu, aby na ni viděl) a ztěžka vyčerpaně vydechl. Dívka při pohledu na krev stékající mu po zádech, a rány do masa zatnula zuby. Podívala se na Brixe, který na ni najednou zíral s daleko větším zájmem, hodnotíc ji jako nějaký předmět, který se chystá koupit a rozhoduje se přitom, zda za danou cenu opravdu stojí.
„No, musím říct, že tě velmi rád poznávám. Konečně,“ dodal Brix a usmál se.
Nato v kobce zazněl sem tam tlumený smích smísený se šepotem a Caře neušlo, jak většina mužů začala vytahovat krky, aby na ni viděli líp. Dokonce i muži z města se na ni dívali, jakoby ji nikdy předtím neviděli.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Brix znovu.
„Jmenuju se: ‚na mém jménu nezáleží‘,“ usekla Cara ledově a ruce se jí zatřásly vztekem. Jen co se nadechla, aby něco řekla, Brix ji přerušil.
„Ale to se pleteš. Rádi bychom věděli něco víc o dívce, která srazila na kolena pána hradu.“
Pár mužů se zasmálo a někteří projevili souhlas s Brixem zamručením.
Cara se je snažila nevnímat: „Nikoho jsem na kolena nesrazila. Ale můžu to zkusit s tebou,“ dodala a zdvihla obočí.
Ztrácela trpělivost. Chtěla už osvobodit Jeremyho zápěstí z provazů, chtěla ho obejmout a chtěla, aby už byli pryč z téhle odporné mučírny. Na to, že ho bude muset stejně chvíli na to opustit, nemyslela.
„Na něco jsem se tě ptal,“ řekl Brix už zase mírně podrážděně.
„A já ti odpověděla. Nemůžu za to, že máš tak děravou paměť,“ šlehla po něm rozezleným pohledem. Vzápětí si uvědomila, že asi nebude nejlepší nápad ho ještě víc popudit a tak se podvolila. „Když ti na tom tak záleží,“ řekla a hrdě vztyčila hlavu, „tak se jmenuji Cara. A teď chci, abys ho nechal odpoutat a slíbil mi, že tyhle muže přestaneš mučit.“
Brix zdvihl obočí. Opět se tvářil pobaveně: „Tak to ani náhodou, děvenko.“
„Slíbil jsi…“ začala Cara, jenže velitel ji znovu nenechal domluvit.
„To, co jsem slíbil, je moje věc. A s tím slibem si můžu dělat, co chci. Všichni tihle muži totiž už dávno pozbyli nějaké cti, která by mě k dodržení toho slibu vázala. Pokud někdy vůbec nějakou měli, takže…“
„Dostal jsi hrad! Oni vězení. Na deset let přijdou o svou svobodu, tak snad můžeš aspoň tohle…“
„Ne, nemůžu,“ odseknul Brix. „Nikdo v téhle místnosti není proti. Všichni jsme kvůli těm bastardům trpěli, a když jim to teď můžeme aspoň trochu vrátit, tak nevidím důvod, proč to nevyužít.“
„A jaký pak mezi vámi bude rozdíl?“
Brix už chtěl zase něco odseknout, jenže sotva se jeho ústa otevřela, protnul ticho jiný hlas.
„Já myslím, že má pravdu.“
Cara se otočila a na vteřinu ji napadlo, že tu větu pronesl Henry. V další si to rozhodně nemyslela. Jednak proto, že si vzpomněla, jak se tvářil na té cestě, když mluvil o Jeremym a že by najednou změnil názor… Na to ho znala až příliš dobře. Druhým důvodem byl muž, který nebojácně vystoupil dopředu od zdi kobky, o níž se až dosud opíral.
Při pohledu na něj Cara mírně vykulila oči a nejistě polkla. Byl o dvě hlavy vyšší než ona, na sobě měl kožené kalhoty, světlý kabátec bez rukávů a košili. Tu měl vyhrnutou nad lokty, takže šly dobře vidět provazce svalů na jeho předloktí. Jen co přejela očima po jeho mohutné postavě, širokých ramenou a velkých dlaních, kterými by ji téměř mohl obemknout kolem pasu, uvědomila si, že by stačila jediná jeho rána a klesla by k zemi jako kámen hozený do vody.
„Cože?“ ozval se Brix nechápavě a hleděl na muže stejně jako Cara.
„Slyšel jsi dobře, Brixi,“ pokrčil muž rameny a založil si ruce na prsou. „Myslím, že má… Cara… pravdu,“ pokračoval a při dívčině jménu na ni upřel pronikavý pohled.
Cara mu čelila bez mrknutí, zatnula čelist a doufala, že se jí to nezdá.
Prohlížela si mužovu hrubě řezanou tvář, černé rozcuchané vlasy, čelo s několika hlubokými vráskami, husté obočí, tmavé oči a široké rty, které měl právě nekompromisně sevřené.
„Děláš si legraci, Drakeu?“ zeptal se Brix s nevěřícím úšklebkem.
„Vypadám snad na to?“ opáčil nevraživě.
„Ale to přece…“
„Podívej, Brixi, asi takhle – užili jsme si, to nepopírám, ale i já musím přiznat, že víc jak šest hodin mučení už bylo dost a mám toho po krk. A myslím taky, že nejen já ale i ostatní už se těší, až dojedou domů. Byl to dlouhý den, nemyslíte?“ zeptal se víc nahlas a obrátil hlavu, aby viděl na co nejvíc mužů. Někteří z nich přikývli a něco zabručeli, jiní vypadali nerozhodně a další popuzeně.
Při zmínce o šesti hodinách se dívce zatřásla kolena. Došlo jí, že špičku pravé nohy, aniž si to uvědomila, má stočenou do boku, směrem k Jeremymu. Chtěla se k němu rozběhnout, jenže si netroufala. Až příliš se bála toho, že by ji od něj odervaly nejedny paže a vyvedly ven.
Teď když byla otočená čelem do zadní části mučírny, která měla tvar nejvíce podobný obdélníku, přičemž ona sama stála zhruba uprostřed, přeletěla pohledem muže a zkusila najít Henryho. Stál podstatně blíž než prve, kdy jej letmo zahlédla. Z jeho postoje, jak byl bokem vmáčknutý mezi dva muže, jí došlo, že se asi pokusil prodrat dopředu. Avšak jen co si všimla, že se na ni podíval také, odvrátila zrak a pohlédla na Drakea.
„… jako oni. Neděláme teď nic moc jiného,“ říkal právě. „Navíc se určitě těšíš, až si prohlédneš, co jsi vlastně získal. A já už chci jet domů. Zamysli se nad tím - pokud budeš pokračovat, a klidně se do toho můžeš opřít, v tom případě ovšem nepochybuj o tom, že víc jak polovina ti jich chcípne. O tomhle,“ kývnul hlavou k Jeremymu, „ani nemluvím. Kolikrát jsme ho vytáhli? Pětkrát nebo šestkrát? Toho trestu a kamenů si moc neužije. A podívej se na ty ostatní. Většina je taky skoro mimo.“
Cara ho dovedla stěží poslouchat. Těkala očima k Jeremymu a hned zase zpátky k Brixovi, který vypadal, že Drakeova slova zvažuje, nakonec ale zavrtěl hlavou, jen jakoby sám pro sebe, a rozhlédl se dokola po ostatních mužích.
„Říkám ne, ale jsem pro to, abychom si poslechli, co na to říkají ostatní. Koneckonců – šli jsme do toho společně.“
Dívka zatnula zuby i ruce a zoufale se rozhlédla kolem sebe po mužích. Teprve nyní si uvědomila, že tady pravděpodobně bude ještě několik velitelů. Matně si vzpomínala, že Jeremy mluvil o Brixovi a ‚dalších mužích, které o to požádal‘.
„Takže… co říkáš ty, Angusi?“ zeptal se Brix a stočil pohled za Caru.
Cara se obrátila a zadívala se do tváře muže, který postoupil o krok kupředu. Byl o něco starší než Brix, na spánku se mu klikatila čerstvá rána, která mu na boku hlavy slepila vlasy zasychající krví. Paže měl založené na hrudi a jeho výraz dívku překvapil. Vypadal velice zamyšleně, téměř jakoby uvažoval o otázkách vlastního bytí či o vyšší moci. Přelétal očima mezi Jeremym a Brixem. Pak se zadíval do země na několik stébel slámy, která byla potřísněná krví a špínou.
Přejel si prsty přes vousy a ztěžka vydechl. Zdvihl hlavu a zadíval se do Brixových mírně přimhouřených očí.
„Myslím, že už toho bylo dost. Znám Jeremyho déle než kdokoliv z vás a i když jsem s tím, co dělali, nikdy… vlastně… brzy přestal souhlasit, tak vím, že on drží své slovo a nikdy se nepostavil proti někomu tak, jako teď my. Je to muž, který uznává pravidla čestného souboje. A pochybuji, že by kdokoliv z vás, kdo se s ním kdy utkal, mohl říct něco jiného. Takže já jsem pro to, abychom to tady už skončili.“
Jen co domluvil, udělal zase krok zpátky a klidně se díval na každého, kdo mu pohled věnoval.
Cara rozechvěle vydechla a pomalu se otočila zpátky k Brixovi.
Ten se netvářil právě nadšeně, nicméně pronesl: „Dobře... Tak, kdo dál? Á, Henry, co vy?“
Dívka se vmžiku roztřeseně zaměřila na Henryho, který ještě pořád stál zaklíněný mezi dvěma muži. Nyní, co ho Brix vyzval, ale vystoupil dopředu, aby na něj všichni mohli vidět. Provrtávala ho upřeným pohledem, jakoby se mu jen díky tomu mohla dostat do hlavy a přesvědčit ho, aby se postavil na její stranu.
Henry vypadal sebejistě, téměř přezíravě projel očima přes muže kolem sebe, na vteřinu se zastavil u Jeremyho krvavých zad a řekl: „Já jsem jasně pro…“ Jak to říkal, zaletěl ještě zrakem ke Caře, jejíž pohled ho na chvíli úplně zmrazil. Zasáhl ho tak silně, jakoby na něj někdo vylil vědro vody s kusy ledu.
Zhluboka vydechnul, zaťal ruce do pěstí, až mu zapraštěly klouby a podíval se na zem, z níž vzhlédl do jejích očí a ponořil se do nich. Viděl v nich zlost, doslova cítil, jak mu tím pohledem hrozí, ať si zkusí jít proti ní, že mu to nezapomene. Nechápal ji. Nechápal už nic. Připadala mu tak jiná než před lety a přece stejná. Zvláštním způsobem, jak mu došlo, to byla přesně celá ona. Zarytá bojovnice za to, co chce. To, že chtěla zachránit toho, koho považoval za výkvět bezohledných, sobeckých a zvrácených bastardů, pro něj bylo nepochopitelné. Nemůže přece chtít zrovna jeho! Vždyť ještě před pár lety to byl on, kdo k ní měl blízko, nejblíž.
Tehdy jsem ji mohl mít já! Stačilo jen tak málo – tak málo! Jen jako krok z útesu. Dneska jsme tady nemuseli být. Mohl jsem být… a ona mohla…
Jasně si uvědomoval, že za to, co se stalo a že je v té pozici, v jaké se právě nacházel, si může sám. Díval se na ni, a ačkoliv si myslel, že když se znovu shledají, tak mu dřív nebo později odpustí, nyní si tím nebyl tak jistý. Nebo aspoň ne tak neochvějně.
Znovu pohlédl na Jeremyho. Neviděl mu do obličeje, ale i ten pohled na jeho tělo v něm vzbuzoval odpor. Podíval se na Caru a rozhodl se.
„Přikloním se k té straně, která bude mít víc hlasů,“ řekl rozhodně a vrátil se zpátky do chumlu mužů, v němž předtím stál. Na Caru se nedíval, nechtěl vidět, jak se tváří.
Dívka po celou dobu svírala a povolovala pěsti, aby se zbavila toho napětí, které cítila pokaždé, když měla chuť do něčeho praštit. A to něco byla momentálně Henryho hlava. Na druhou stranu si však oddechla, že se nepostavil proti přímo.
Brix vydal povzdech, u něhož jen stěží potlačil protočení očí. Pátral mezi tvářemi přítomných, až našel toho, koho hledal.
„Sebastiáne?“
Dopředu vystoupil mladý muž. Cara odhadovala, že by mu mohlo být kolem třiceti let. Byl vysoký a štíhlý, to však nebránilo nikomu, aby si všiml, že má vypracovanou svalnatou postavu. Jeho obličej byl pravidelný, lehce zarostlý vousy a uhlově černé vlasy mu sahaly po ramena. Jen co se ale dívka zaměřila na jeho výraz, došlo jí ještě dřív, než vůbec promluvil, jaká bude jeho odpověď.
„Ani omylem. Jsem pro to, abychom těm zrůdám dali to, co si zaslouží.“
Nato hrdě vypnul hruď a hlavu a zadíval se vyzývavým pohledem na Caru, která do něj zabodávala pohled ostrý jak hroty nejtenčích dýk. Jeho to však zanechávalo chladným.
Brixovi se na tváři mihnul zlomyslný úsměv, jímž spočinul na dívce, která ho ignorovala.
„A ještě nám zbývá… Howard,“ ukončil vyvolávání Brix jménem posledního muže, který velel své skupině bojovníků. „Howarde?“ řekl Brix víc nahlas, jelikož Howard se právě odkláněl od Drakea, s nímž do této chvíle šeptem mluvil.
Cara Drakeovi nyní nevěnovala pozornost, neboť byla zabraná do sledování Sebastiána a předtím Henryho a Anguse, tudíž nemohla vidět, jak se na Howardově tváři střídaly výrazy, sotva se k němu Drake natočil a začala mu něco šeptat. Nejprve mu v obličeji převládal vztek a zarytý nesouhlas s udiveným výrazem, jímž dával najevo, že absolutně nechápe, co mu Drake říká a proč se snaží o to, oč se snaží. Ovšem postupně se jeho tvář projasňovala a na okamžik dokonce získala posměšné a uspokojené vzezření.
Sotva na něj Brix zavolal podruhé, Drake se obrátil a vrátil se zpátky na své místo uprostřed, kousek od Cary. Ta se dívala na Howarda a pokoušela se z jeho tváře odhadnout, co asi řekne. Byl to také statný muž, ne tak jako Drake, ale i na něm šlo vidět, že se umí s mečem, který mu u kožených kalhot visel, dobře ohánět. Jeho tvář byla zarostlá upravenými vousy a jeho světle modré oči, které působily jako oči dítěte, se do jeho obličeje staženého soustředěním téměř nehodily. Světle hnědé vlasy se mu vlnily přes skráně a dívka si byla jistá, že kdyby tam nebyly, mohla by jasně vidět, jak zaťatou má čelist.
„Co říkáš ty, Howarde?“ zeptal se Brix.
Howard si odkašlal. Pohled, který Caře věnoval, nechápala. Jakoby se na ni díval se směsicí pobavení a zvědavosti. Chvíli na ni mhouřil oči a nic neříkal. Připadalo jí, že z jejího výrazu poznal, jak visí na tom, co řekne a schválně její nejistotu protahuje.
„Souhlasím s Drakeem,“ řekl nakonec a odvrátil pohled od Cary. „Doma na mě čeká žena a už toho mám po krk, takže jsem pro to, abychom si je rozdělili a jeli domů.“
Brix zaskřípal zuby, ale přece jen se ještě otočil na Heryho: „Přidáváš se tedy k nim?“
Henry vypadal, že z toho má stejnou radost jako Brix, jenže něco řekl a musel si za tím stát: „Ano,“ přikývl hořce.
„Takže to je jasné,“ pronesl Drake skoro vesele.
Caře se ulevilo a neslyšně si oddechla, ale jak se tak dívala na Drakea, bylo jí jasné, že i on bezpochyby přidal ‚ruku k dílu‘. Vzápětí se okřikla a zakázala si na to myslet. Tohle teď nebylo důležité. Nejdůležitější bylo, že se postavil na její stranu. Po tom, co jej k tomu vedlo, se rozhodla nepátrat.
Sebastián a pár dalších protestovalo, jenže většina ostatních mlčela, ačkoliv se podle jejích výrazů dalo soudit, že z rozhodnutí, k němuž jejich velitelé dospěli, nejsou nadšení. Slyšela, že jim Drake ještě něco říká, ale už tomu nevěnovala pozornost. Rozhlédla se kolem a spatřila, že mu naslouchají. Nedovedla se tomu divit. Někdo s jeho vzezřením si získal respekt už jen díky tomu. Právě proto také většina hlasů postupně utichala a jejich nadávky a protesty zněly jen v jejich myslích.
Náhle kousek na pravé straně naproti sobě zahlédla známou tvář. Ihned v ní poznala Petera. Dřepěl u zdi, měl zavřené oči a na jeho obličeji také hrály různé odstíny barev od bití a zaschlé krve. Tmavou košili měl krvavou a špinavou a na rukou měl známky po ranách od biče, avšak přece nevypadal tak hrozně jako Jeremy.
Když se podívala zpátky na Brixe a vytrhla se ze zamyšlení, viděla, jak právě mávnul rukou na své muže. Ti najednou ožili a začali chytat za ramena a pod paže zhroucené muže z hradu.
„Odvažte ho,“ kývnul pak na dalšího, který stál kousek od ní, a rukou pokynul k Jeremymu.
„Ne!“ vykřikla Cara a vytrhla mu z ruky dýku, kterou právě vytáhl a chystal se k Jeremymu přejít. „Já,“ řekla prostě a s divoce bušícím srdcem pohlédla na Brixe. Ten protočil oči a odfrknul si. Viděla, že jeho syn, stojící vedle něj, ji probodává nenávistným pohledem. Otevřel ústa, jakoby jí chtěl něco říct, jenže z nich vyšlo jen zasípění, z něhož si slova nedokázala ani domyslet.
„Pojď, Nathane,“ řekl mu Brix rázně a chytil ho za rameno.
Nathan vydechnul, zrudnul vzteky a obrátil se od Cary pryč. Spolu se svým otcem zamířil k železné bráně.
Cara od nich odvrátila pohled a už se chtěla vrhnout k Jeremymu, najednou se však zarazila. Otočila se zpátky a podívala se na Drakea, který z ní nespouštěl oči.
„Děkuju,“ řekla potichu tak, aby si byla jistá, že ji uslyší. Upnula na něj vděčný pohled a koutky jí na vteřinku stouply v úsměvu.
Drake přivřel oči, zahleděl se na ni ještě pečlivěji a krátce přikývl.
Cara na víc nečekala. Začala se prodírat kolem mužů, kteří se snažili dostat ven z mučírny. Než se dostala ke svému cíli, zaslechla ještě, jak Drake někomu řekl: „Ten jede do Paindonu.“ Podívala se na něj a viděla, jak ukazuje na Jeremyho.
Hned to ale pustila z hlavy, jen co se k němu dostala. Stoupla si před něj a vší silou se snažila potlačit slzy, které se jí začaly okamžitě hnát do očí. Čelist se jí třásla stejně jako ruce při pohledu na Jeremyho obličej plný podlitin, na nejméně dvakrát natržené rty, na levé oko, kolem něhož se začínal modrat velký monokl a krev z rány na čele, jejž mu v rozeklaných cestičkách zbrázdila skráně, nos i bradu.
Jeremy pomalu zdvihnul hlavu a zpod přivřených víček na ni pohlédl. Sotva na ni zaostřil zrak a poznal ji, rozevřel oči víc a těžce přes natržené a nateklé rty vydechl.
Cara se pokusila usmát, jenže ústa se jí třásla tak silně, že si musel její úsměv pouze představit.
Nevnímala zmatek a tucty hlasů, které kolem nich pokřikovaly. Zdvihla ruce s dýkou nahoru a jak nejopatrněji a nejrychleji dovedla, přeřezala pouta z provazu na jeho zápěstích, až mu paže konečně ochable klesly dolů.
Cítila, že se sotva drží na nohou, a proto k němu těsně přistoupila, až se jeho zakrvácené čelo opřelo o její. Přitiskla se k němu, aby mu poskytla co největší oporu. Pustila dýku na zem a něžně, aby nesáhla do žádné rány, mu položila dlaně ze strany ke krku. Opatrně palci přejela po jeho čelisti a snažila se zastavit drkotání vlastních zubů.
„Jer… emy,“ dostala ze sebe a popotáhla, „já… já… to bude… Všechno bude…“
Jeremy lehce zavrtěl hlavou a vyčerpaně se pousmál. Kousek od ní odtáhl obličej, aby na ni mohl lépe vidět. Cara chvíli na to ucítila, jak se jeho ruce zvedly a ztěžka se zachytily kolem jejích boků a poté stouply kousek výš a obtočily se jí kolem pasu. Držel ji téměř bezvládně jakoby bezděčně, jako by si tím chtěl připomenout, že ještě před pár hodinami ji svíral plnou silou.
„Teď už je všechno… v pořádku,“ řekl namáhavě a usmál se, až mu praskla ranka na rtu, která se stihla zacelit, a objevilo se několik kapek krve.
Cara už vztahovala ruku, aby mu je setřela, když vtom jí něčí dlaň přistála na lokti a vedle sebe uslyšela rozzuřeně pronesené: „Dej z ní ty pracky pryč!“
Otočila se a spatřila Henryho, který Jeremyho probodával tak nenávistným pohledem, jaký u něj ještě neviděla. A ten jeden pohled, vzpomínka na to, jak ji nechal svázat a všechno, co řekl, v ní znovuoživilo vztek, který z ní na kratičkou chvíli vyprchal.
Pustila Jeremyho a odrazila Henryho paži ze své.
„Ty je ze mě dej pryč!“ vyštěkla a břichem zatlačila proti Jeremymu, snažíc se ho dostat dál a zaštítit vlastním tělem.
Henry na ni pohlédl, jakoby se zbláznila. „Caro…“ začal a znovu k ní natáhl ruku.
„Vypadni, Henry,“ sykla.
Jeremy se na Henryho snažil zaostřit pohled, ale ztratil dost krve a byl vyčerpaný. Ač se ji snažil udržet, hlava mu pořád mírně klesala dolů a jeho tělo se sunulo dozadu ke zdi.
„Caro, jdeme!“ ozval se vedle Henryho druhý hlas a vzápětí se jí na předloktí objevila další dlaň. Tentokrát baculatá a zpocená.
Jeremy přepadnul dozadu a ramenem se uhodil do zdi. Cara ho pravou rukou spěšně přidržovala pod paží u stěny, aby se nesesunul na zem a pak se zuřivě otočila.
Spatřila na sobě Horatiovu ruku. Muž, který dosahoval Henrymu po ramena, jehož obličej se leskl potem a vlasy mu zplihle visely podél kulatého obličeje, se na dívku díval vítězoslavně. Nejspíš měl dojem, že autoritativní tón hlasu a majetnický dotek jeho ruky na její paži způsobí, že ho poslechne.
Henry se na něj také podíval. Trochu pobaveně shlédl na Horatiovu ruku, ale nic neudělal a obrátil pozornost k dívce.
Ta procedila výdech skrz zatnuté zuby a mocným škubnutím ruku setřásla.
„Ještě jednou na mě sáhni,“ zašeptala výhrůžně, „a zlomím ti nos. Prosím, jen do toho! Toužím to udělat už dva měsíce!“
Netušila, kde se v ní ten krutý ironický tón vzal. Obrátila se k Jeremymu, přesvědčená, že už ji oba dva nechají být.
„Jeremy,“ oslovila ho a natahovala k němu i druhou ruku. Avšak než se ho dotkla, na lokti ucítila stisk prstů.
„Caro…“
Zuřivost v ní vybuchla jako láva. Ve vteřině pustila Jeremyho, obrátila se, zaťala prsty pravé ruky do dlaně a narazila do Horatiova nosu mohutnou ránou, při níž se ozvalo jasné křupnutí, když mu přerazila chrupavku.
Rána jí do zápěstí a celé ruky vyslala vlnu bolesti, zasténání však skryla za pevným stiskem zubů.
Horatio poklesl v kolenou a zařval. Ruce si přitiskl k obličeji a mezi prsty se mu objevila krev.
Cara byla tak rozzuřená, že teprve když se otáčela zpátky, si všimla, že Henry stahuje svou ruku k boku. Takže to byl on, kdo se jí dotknul, ne Horatio.
Ale co, však to přežije. Beztak si to zaslouží, řekla si, aby si nepřipadala provinile. Pravdou však bylo, že provinilost byla to poslední, co k ní mohlo přes hradbu zuřivosti, která ji obklopovala, proniknout.
Oči ještě upřela na Henryho a jasně mu tak dávala na srozuměnou, že pokud na ni znovu sáhne, dostane ránu taky.
Konečně přistoupila k Jeremymu a přitáhla ho paží na sebe. Zoufale se rozhlédla kolem, hledajíc někoho, komu by mohla říct o pomoc. Věděla, že ven ho dovléct sama pořádně nedokáže. Navíc mu nechtěla ublížit ještě víc. Henryho při tom okázale ignorovala a Horatio se s rukama přitisknutýma k obličeji, začal prodírat ven, takže už jí nestál v cestě.
Nakonec obrátila hlavu za sebe a spatřila u zdi Petera, kterého okolní ruch přinutil otevřít oči a sledovat, co se děje. V ten moment jí něco došlo.
Peter se díval na Caru a jeho oči působily netečně a nejistě, skoro jakoby uvažoval, jestli si pohledem na ni nevyslouží další výprask.
„Petere,“ oslovila ho naléhavě, „prosím tě, pomoz mi.“
Cara si totiž všimla, že muži ještě stále odvádějí a rozdělují si mezi sebou muže z hradu, kteří se nyní stali vězni. A při pohledu na Petera si uvědomila, že ho chce taky nějak zachránit. Neznala ho sice tolik jako Jeremyho, ale byla mu vděčná za všechno, co pro ni udělal. Takže mu to chtěla nějak splatit. Napadlo ji, že by se jí možná - možná mohlo podařit dostat je spolu do stejného města nebo vesnice. Pokud už Jeremy musel strávit ve vězení tolik dlouhých let, nepochybovala o tom, že bude rád, jestliže bude mít na blízku známou tvář. A která tvář je lepší, než tvář nejlepšího přítele?
Možná, že když se budou držet u sebe, tak je popadnou oba a budou v Paindonu spolu… přemýšlela a naplnilo ji to drobnou nadějí.
Peter se nejistě zvedl a vrávoravě k ní zamířil.
Sotva byl od ní na tři kroky, skočil mu Henry do cesty. „Jen padej zpátky!“ houknul na něj.
Cara už začínala mít všeho plné zuby. Jeremyho krev jí stékala po rukou a na její košili tvořila velké skvrny, jeho tělo na ní už skoro bezvládně spočívalo, třeštila jí hlava a o bolesti ruky a zbytku vlastního těla se snažila neuvažovat. Navíc v ní vřela zlost vůči každému, kdo na Jeremyho vztáhnul ruku a na Henryho nejvíc, protože by mu vůbec nevadilo, kdyby ho mohl zabít, nebo to aspoň umožnit někomu jinému. Sice se na poslední chvíli rozhodl postavit proti dalšímu mučení, ale nebyla hloupá a věděla, proč to udělal. Navíc dobře znala jeho tvář, tudíž jí neuniklo, že by mnohem raději vzal do ruky bič nebo jiný nástroj a mlátil ty muže, dokud by sám vydržel stát na nohou, nebo dokud by oni nepadli.
Opřela si Jeremyho o pravé rameno a vytočila se bokem ven. Drapla Henryho za paži, zaťala mu nehty do košile a trhla s ním k sobě: „Táhni a nech ho být! Chci jeho pomoc! Jeho! Ne tvoji, chápeš?“ zařvala na něj.
Henrymu se nahrnula krev do obličeje a už se chystal něco říct. Přerušil ho Drakeův hlas: „Co se tady děje?“ zeptal se a přešel k nim. Doteď dohlížel na muže, kteří si odváděli vězně.
„Chci, aby mi tady Peter,“ kývla k němu hlavou, „pomohl, to je všechno,“ odsekla Cara a zuřivě probodávala Henryho pohledem.
„A v čem je problém?“ zeptal se Drake a přelétal očima mezi ní a Henrym.
„V ničem,“ odtušil Henry a uhnul Peterovi z cesty.
Ten přešel ke Caře, vzal jednu Jeremyho paži a hodil si ji kolem ramen. Cara ho vzala za druhou a společně se pomalu vydali z mučírny ven.
„Díky,“ řekla znovu, jak procházela kolem Drakea.
Ten se na ni tentokrát mírně usmál a díval se za ní, dokud mu nezmizela z dohledu v chodbě. Poté zase začal dohlížet na zbytek mužů.
Henry stál se zatnutými pěstmi a čelistí napjatou, jakoby se pokoušel udržet za zuby všechny nadávky, které znal (a že jich bylo), a které by se mu jinak vydraly z úst.
„Neříkals, že jsi s ní poslal Jareda a Roberta do města? Spoutanou?“ ozval se vedle něj Benjamin, který za ním právě přišel. Na tváři měl pár menších ran a košili měl na rameni protrženou, jinak byl v pořádku.
„Jo, to poslal,“ ucedil koutkem úst.
„A? Co dělá tady?“
„Viděl jsi. Zjevně se od nich nějak dokázala dostat,“ zavrtěl Henry nevěřícně hlavou.
„No, tak to je vážně dobrá. Ale kromě toho tedy… i pěkně rozzuřená – na tebe,“ pokýval Benjamin hlavou.
„Ono ji to přejde,“ odvětil bez zaváhání.
„Hm, když myslíš,“ pokrčil rameny Benjamin, ne úplně přesvědčený Henryho slovy.
Oba se pak rozešli ven z mučírny.
Jak postupovali chodbou, a Henry si procházel celou předchozí situaci v hlavě, došlo mu, že od něj byla pěkná hloupost, nechat Caru jít s těmi dvěma samotnou. Rychle řekl Benjaminovi, že půjde napřed a rozběhl se chodbou za dívkou.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ellien 07.08.2013, 19:37:04 Odpovědět 
   Ahoj,
čtu Tvůj příběh od začátku a jsem zvědavá, jak dopadne.
Měj se hezky.
 ze dne 08.08.2013, 18:53:44  
   Anne Leyyd: ahoj,

děkuji, to jsem ráda :) no, taky jsem zvědavá, jak dopadne, ještě to nějakou chvíli potrvá, než se dostanu ke konci...

taky se měj hezky!
 Šíma 05.08.2013, 18:22:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Cara má více štěstí než rozumu, ale prý se také říká, že štěstí přeje odvážným a připraveným (na všechno). Mučení bych také nečekal, avšak alespoň ti páni loupeživí rytíři, kteří se dobrovolně vzdali, museli počítat se vším, protože se vydali svým věznitelům na milost. Cara je i v této části neústupná, přestože se takřka vždy vydává ať na onu pomyslnou hranu (či tenký led) a mnohdy ji opravdu pomůže jen štěstěna. Alespoň prozatím se jí to vyplácelo. Na práci šotků jsem nehleděl (u vypsaných autorů si to můžu dovolit), snad jen bych odsadil vždy novou přímou řeč na nový řádek, aby nebyla utopena v textu (třeba i pro určitou přehlednost).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 05.08.2013, 20:15:34  
   Anne Leyyd: zdravím též!

no, oni se dobrovolně rozhodně nevzdali, protože to všechno za ně rozhodl Jeremy. ale ani ten moc nečekal, že by se to takhle zvrtlo. i když s tím (nebo něčím podobným) počítat musel. teď nebo potom.

nad tu přímou řeč dám příště větší důraz ;)

díky moc a přeji pěkný večer!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
Magdaléna Verneová
(5.8.2020, 19:54)
Vopica
(28.7.2020, 10:58)
jeewangarg
(27.7.2020, 13:46)
obr
obr obr obr
obr
Anti-x
Bunis
Dvojčata letní ...
Lady ze Selen
Soutěž mladých ...
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Recyklace tvého dechu
synthetic darkness
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr