obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5843 autorů a 393391 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Samotář ::

 autor kuti publikováno: 09.08.2013, 22:32  
Povídka obsahuje vědecké nepřesnosti až nepravdy, od kterých se autor distancuje.
 

Jožin nepřišel do dobrých časů. Všude lidi. Jako samotář už se narodil. Když ho tahali na svět a on spatřil porodní štáb, otočil se a chtěl zase zpátky. A s přibývajícím věkem se jeho posedlost samotou prohlubovala. Byl inteligentní, měl fenomenální paměť i logické myšlení, ale nebyl kompetentní vykonávat jakékoliv povolání, při kterém by byl ve styku s více než žádným člověkem. Pracoval doma, programoval a hotový kód zasílal šifrovaným kanálem zadavateli. Ale to není důležité.

Největší Jožinovou zálibou bylo sejít k večeru za město k rybníku, rozložit si stoličku, nahodit udici a sedět hodiny pod vrbou. Nikdo tam nechodil a Jožinovi bylo dobře. Věděl, že toto je pravý život. Když jej tma vyháněla zpět do města, kde bohužel žijí i jiní lidé, Jožinovi se mnohdy udělalo nevolno. Při zdravém rozumu jej držela pouze myšlenka, že zítra opět usedne pod svou vrbu a obklopí se samotou. Tak šel den za dnem Jožinova života. Ale vše se mělo změnit.

Jednou bylo lze Jožina opět možno nalézt na břehu, skrytého pod listovím. Užíval si ticha a nepřítomnosti bližních svých, když tu byl náhle velmi nepříjemně vyrušen dvěma hlasy. Bylo mu jako člověku, kterému právě našli zhoubný nádor. Hlasy se zastavily poblíž vrby a jejich majitelé o čemsi zaujatě debatovali. Jožin chtě a mnohem více nechtě poslouchal.

„Jak říkám, pane kolego, po technické stránce máme vše zvládnuto. Do měsíce bychom mohli poslat dobrovolníka čtyři miliardy let zpátky časem. A já věřím, že mise by dopadla úspěšně. Skutečně, po technické stránce tomu nic nechybí, ale…“

„Jsou to sice jen tři celé devět miliard let, ale nechť. Ten dobrovolník, já vím, pane kolego. Důrazně pochybuji, že se nějaký člověk nechá poslat do času, kdy na Zemi neexistoval život s tím, že není způsob, jak by se mohl vrátit zpátky. Nechci být falešným prorokem, ale domnívám se, že na tomto celý projekt ztroskotá.“

„Obávám se, že máte pravdu, pane kolego. A když neztroskotá úplně, tak se alespoň nepřiměřeně zdrží. Nikdy bych nemyslel, že zde opět bude platit rčení dávno zašlých časů: Nejsou lidi! Poraďte, kolego, kde vzít a nekrást.“

Tak spolu oba kolegové hovořili, majíce za to, že jsou u rybníka sami. V tom se z pod vrbových haluzí ozvalo: „Šel bych…“

„Pardon, pane kolego, říkal jste něco?“

„Já? Já nic!“

A znovu se ozvalo: „Šel bych…“ Haluze se rozhrnuly a vystoupil Jožin. Díval se na oba muže s prosebnou dychtivostí. Změřili si ho vědeckým pohledem a podívali se na sebe. Nevěděli, co si mají myslet, a to přitom bylo myšlení jejich pracovním nástrojem. Jožin tedy překonal sám sebe a pronesl projev: „Šel bych…jak jste se bavili…jak sháníte toho dobrovolníka na cestu tam…“ A Jožin ukázal bradou tím směrem, kde odhadoval, že leží minulost. Byl to pravděpodobně Jožinův konverzační rekord. Ale oba vědci pochopili a znovu na sebe pohlédli. A tentokrát byla v těch pohledech naděje.

Ono setkání na břehu rybníka pak poskytuje vysvětlení, proč následující den kráčel Jožin s vizitkou v kapse po schodech, vedoucích do předsálí institutu, o jehož poslání neměli obyvatelé města žádnou vyhraněnou představu. Vizitka zněla na jméno profesor Jůza, což byl jeden z mužů od rybníka a zároveň vedoucí projektu, k jehož realizaci tak zoufale potřeboval dobrovolníka. A v Jožinovi mu svitla naděje, že přeci jen dosáhne slavné pointy své mnohaleté perné dřiny.

Setkali se v pracovně a profesor nemarnil čas dlouhými úvody. "Povím vám některá fakta, která je nutno dobře zvážit, než se definitivně rozhodnete pro účast na misi. Tak za prvé, budete transferován pouze vy. Což může být psychicky extrémně náročné. A za druhé, a to je zásadní problém, my nemáme žádnou možnost, jak vás z destinace dopravit zpět. To znamená, že jakmile se jednou ocitnete v onom časovém tunelu, není šance na návrat. Dobře si tedy rozmyslete, jestli se opravdu chcete něčeho takového účastnit. Neměl bych to vlastně říkat, ale chci s vámi jednat na rovinu. Uvědomte si, že se ocitnete čtyři miliardy...tedy pardon, tři celých devět miliard let zpět v čase. Žádný život, jen skály a oceány. A vy. Opravdu jste si to dobře rozvážil?"

Jožin přikývl. Nemusel si v podstatě nic rozmýšlet, taková nabídka se neodmítá. Profesor pokývl hlavou a pokračoval: "Další věc, která vás možná potěší, možná ne, nevím, je ta, že váš genetický kód používá k měření času absolutní hodnoty. Odborně by to bylo na delší přednášku, takže to řeknu jednoduše. Jakmile se přenesete do minulosti, váš genetický program se nastaví na minusové hodnoty, neboli váš organismus nebude vědět, že má stárnout. Teoreticky vzato, teprve až dosáhnete přesně okamžiku, kdy jste byl vyslán zpět v čase, vaše biologické hodiny znovu naskočí a začnou opět měřit. Takže de facto máte vyhlídku, že ty čtyři miliardy let přežijete zpět do této doby. Pokud se ovšem neutopíte v moři nebo později neposloužíte jako potrava některému pravěkému predátorovi, hahaha..."

Byl to trochu nucený smích, profesorovi samotnému se dělaly mžitky před očima, když o takových věcech mluvil. Ale věděl, že mu velikost úkolu nesmí přerůst přes hlavu. Bylo před nimi ještě mnoho práce. Jožin ani teď nejevil známky neklidu nebo rozpaků. Profesor tedy mohl být pro tentokrát spokojen. Začala fáze výcviku.

Jožin se dozvěděl, že potravu v té bezútěšné pustině bude získávat díky zařízení, které dokáže pomocí slunečního světla napodobit fotosyntézu. Výsledkem je hmota bez chuti a zápachu, ale jak v žertu řekl Jůza, když se trochu přisolí, tak se to dá. Hlavní výhodou je, že tento zdroj potravy je prakticky nevyčerpatelný. Dále se Jožin učil provádět analýzy vzduchu, hornin a vody a data zasílat časovým tunelem Jůzovi. Hlavní pozornost měl Jožin věnovat výskytu aminokyselin, které tvoří základ DNA a jsou tedy prvními příznaky počátků života. Se vším si Jožin hravě poradil, byl opravdu nadprůměrně inteligentní. Psychotesty dopadly rovněž výtečně, zvláště testy na odolnost při odloučení od společnosti. Zde se docent Merhaut, který měl nad testy patronát, vyjádřil ve smyslu, že něco podobného za třicet let výzkumu ještě nezažil. Po šesti měsících byl Jožin prohlášen za způsobilého k transferu.

Ten den byl slavný. Lidé v ulicích se zastavovali a pozorovali kolony automobilů, které mířily k institutu. Sdělovací prostředky byly plné zpráv o experimentu, několika reportérům se podařilo domluvit s Jožinem rozhovor, ze kterého si odnesli záznamník plný mlčení. Jůza cítil po letech nedůvěry velké zadostiučinění. Ale nervózní byl, tak jako všichni kolem. V hale, kde byl umístěn stroj, který přenese Jožina do minulosti, stálo provizorní pódium s řečnickým pultem, u kterého se střídali všichni, kdo měli s projektem něco společného. Nikdo neopomněl vyzdvihnout svou zásluhu na úspěchu, což nebylo při striktně vymezeném čase na každý proslov nikterak snadné. Jůza vystoupil v samém závěru a na konci projevu oznámil, že se právě přiblížil okamžik vyslání odvážného Jožina do dob, kdy tato planeta byla jen mrtvou pouští bez dechu a tepu. Vyslovil naději, že díky celému pokusu bude lidstvo bohatší o poznání nevyčíslitelné hodnoty a že s konečnou platností padnou pochybnosti i celá náboženství. Nakonec pozval Jožina, aby před nástupem do stroje pronesl rozlučkovou řeč. Jožin neochotně předstoupil v cestovním obleku před zaplněný sál. Měl povoleno vzít si sebou na cestu nějakou osobní věc, neboť je to z psychologického hlediska velmi důležitá podpora. Jůza zjistil, že Jožin si sebou do minulosti bere udici, což vzhledem ke skutečnosti, že se ocitne ve světě oceánů bez jediné ryby, vyvolávalo jisté rozpaky. Ale buď jak buď, Jožin stál u mikrofonu s rybářským prutem v ruce a všichni zmlkli. Jeho tvář se v přímém přenosu objevila na statisících televizních obrazovek a diváci zesilovali zvuk, aby jim neuniklo jediné slovo. Jožin chvíli postál a potom řekl: „Tak…nashle,“ zašel do kabinky a zavřel za sebou dveře. Jůza rozhodil rukama a tím dal najevo, že je na čase věnovat se seriózní práci. Započalo odpočítávání. Jožin uvnitř sledoval ubývající čísla a těšil se, že bude konečně sám. Potom se mu zatmělo před očima, pocítil intenzivní vibrace, padla na něj tíha, ztratil vědomí. Když přišel k sobě, byl o čtyři miliardy…pardon, o tři celých devět desetin miliardy let zpět v minulosti.

Vyšel z kabiny a naskytl se mu pohled, na který ho Jůza teoreticky připravoval po celou dobu výcviku. Ano, přibližně takto mu popisoval prostředí, ve kterém se ocitne. Všude jen holé skály, o které se tříštily mořské vlny, na nebi nízko letící oblaka a mezi nimi občas probleskávalo slunce. Vzduch byl velmi řídký, bylo poměrně teplo. Jožin se protáhl, zhluboka se nadechl a vydechl. Zatočila se mu hlava. Splnil se mu sen. Svět bez lidí. Nasměroval sluneční kolektory a spustil přístroje. Kabinka byla opatřena pásovým podvozkem a elektromotory. Jožin se rozjel hledat příhodné místo, kde bude tábořit. Brzy našel jezírko, obklopené pruhem písku a oblázků. Líbilo se mu tady. Zaparkoval a usedl k počítači. Jeho první povinností bylo odeslat zprávu o úspěchu transferu. Napsal: „Jsem tu,“ čímž potvrdil, že v psaném projevu je na tom přibližně stejně, jako v mluveném. Potom se šel projít. Jeho první den na planetě bez života.

K onomu dni se přidal druhý, pak třetí, čtvrtý, další a další… Jožin si brzy osvojil pravidelný režim. Ráno vstal, vytáhl kazetu s vygenerovanou potravou a posnídal. Potom se vypravil k moři sbírat vzorky. Celé dopoledne pak prováděl analýzy a shromažďoval data. Po obědě odeslal balík informací napříč tisíciletími a trochu si zdříml. Odpoledne běhal po břehu a cvičil. Večer pak trávil u jezírka s udicí. Že ve vodě neplave nejen jediná mřenka, ale ani jediná její buňka, mu příliš nevadilo. Byl šťastný. Tak mu běžel rok za rokem.

Přišel den, kdy Jožin jako vždy vyšel k moři. Tu ve vodě zahlédl cosi nezvyklého. Jakési bělavé skvrnky, nebylo jich mnoho, ale bylo to něco nového. Jůza jej tehdy vysloveně upozornil, že po úderu blesku do vody se mohou formovat nová uskupení molekul, která později vyústí v řetězce aminokyselin, stavebních prvků živé hmoty. A bouřky zde bývaly velmi často. Nebylo pochyb, že ony maličké skvrnky jsou počátkem první buňky, ze které vzniknou další a další buňky, které se budou dále vyvíjet a formovat ve složitější organismy, jež mnohem později vyjdou na souš a budou se vyvíjet suchozemským směrem, nejprve velmi primitivní, později stále dokonalejší, až nakonec, po mnoha a mnoha milionech let se jedna větev vývoje vydá směrem k nejvyšší formě existence, k člověku, který osídlí celou planetu. Nepředstavitelný okamžik! Lidská bytost stojí u samého počátku života! Z této nenápadné sloučeniny tedy vznikne celé bohatství organismů na planetě a nakonec sám homo sapiens! Z té představy by každého běžného účastníka silně zamrazilo. I Jožin pocítil ledový záchvěv. Takže má u nohou příští lidské pokolení. Tady na hladině se pohupuje zárodek jeho spoluobčanů. A on se toho má díky své pomýlené DNA dožít. Zase lidi! Už zase lidi!

Jožin začal dupat po vodě, rozkopával ony nepatrné shluky bílkovin od sebe, mlátil do nich kameny a nakonec se na ně vymočil. Bílkoviny se nikterak nebránily, na to byly ještě příliš málo vyvinuté, a brzy po nich nezůstala ani stopa. Jožin si s uspokojením zapnul kalhoty a věnoval se svým běžným povinnostem. Jůzovi zaslal nepodstatné údaje a večer usedl s udicí na břehu jezírka. Probíral v mysli onu událost a pocítil velký klid v duši.

„Nestojím o vás, nestojím o to, abyste se mi tady roztahovali, bando všivá,“ zamumlal si do prehistorického soumraku. Byl to pravděpodobně jeho nový řečnický rekord na příští čtyři miliardy…pardon, tři celých devět miliardy let.


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alexka 11.08.2013, 17:11:11 Odpovědět 
   :-), jo s tou anotací je to lepší, posílám jedna
 Šíma 09.08.2013, 22:32:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak by mě zajímalo, zda se život přeci jen (i přes Jožinovu snahu) uchytil, zeměkoule je přeci jen velká a pochybuji, že by se život vyvinul jen v místě, kde náš hrdina (cestovatel v čase) kempoval... ;-))) Úsměvný textík a co se týče případných vědeckých nepřesností... Ať si s tím lámou hlavu vědátoři, mi se dílko líbilo, byť by se jeden z té samoty zbláznil...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.08.2013, 6:42:30  
   kuti: Taky myslím, že život si najde cestu (kolem Jožina) :))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
O pramatkách
Janir Killman
Srovnejte křídl...
Fahio
Sám ve své past...
MonaSchýza
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr